"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný


William Carlos Williams - dva klasické sonety amerického modernisty a imažisty

5. února 2009 v 10:00 | William Carlos Williams
On a Proposed Trip South

They tell me on the morrow I must leave
This winter eyrie for a southern flight
And truth to tell I tremble with delight
At thought of such unheralded reprieve.

E'er have I known December in a weave
Of blanched crystal, when, thrice one short night
Packed full with magic, and O blissful sight!
N'er May so warmly doth for April grieve.

To in a breath's space wish the winter through
And lo, to see it fading! Where, oh, where
Is caract could endow this princely boon?

Yet I have found it and shall shortly view
The lush high grasses, shortly see in air
Gay birds and hear the bees make heavy droon.

The Uses of Poetry

I've fond anticipation of a day
O'erfilled with pure diversion presently,
For I must read a lady poesy
The while we glide by many a leafy bay,

Hid deep in rushes, where at random play
The glossy black winged May-flies, or whence flee
Hush-throated nestlings in alarm,
Whom we have idly frighted with our boat's long sway.

For, lest o'ersaddened by such woes as spring
To rural peace from our meek onward trend,
What else more fit? We'll draw the latch-string

And close the door of sense; then satiate wend,
On poesy's transforming giant wing,
To worlds afar whose fruits all anguish mend.

Ezra Pound - A Virginal - sonet slavného amerického modernisty

4. února 2009 v 10:00 | Ezra Pound
No, no! Go from me. I have left her lately.
I will not spoil my sheath with lesser brightness,
For my surrounding air hath a new lightness;
Slight are her arms, yet they have bound me straitly
And left me cloaked as with a gauze of aether;
As with sweet leaves; as with subtle clearness.
Oh, I have picked up magic in her nearness
To sheathe me half in half the things that sheathe her.
No, no! Go from me. I have still the flavour,
Soft as spring wind that's come from birchen bowers.
Green come the shoots, aye April in the branches,
As winter's wound with her sleight hand she staunches,
Hath of the trees a likeness of the savour:
As white their bark, so white this lady's hours.

Helen Hunt Jacksonová - A Calendar of Sonnets - sonetový "kalendář" (1886)

3. února 2009 v 13:48 | Helen Hunt Jacksonová

O winter! frozen pulse and heart of fire,
What loss is theirs who from thy kingdom turn
Dismayed, and think thy snow a sculptured urn
Of death! Far sooner in midsummer tire
The streams than under ice. June could not hire
Her roses to forego the strength they learn
In sleeping on thy breast. No fires can burn
The bridges thou dost lay where men desire
In vain to build. O Heart, when Love's sun goes
To northward, and the sounds of singing cease,
Keep warm by inner fires, and rest in peace.
Sleep on content, as sleeps the patient rose.
Walk boldly on the white untrodden snows,
The winter is the winter's own release.


Still lie the sheltering snows, undimmed and white;
And reigns the winter's pregnant silence still;
No sign of spring, save that the catkins fill,
And willow stems grow daily red and bright.
These are the days when ancients held a rite
Of expiation for the old year's ill,
And prayer to purify the new year's will:
Fit days, ere yet the spring rains blur the sight,
Ere yet the bounding blood grows hot with haste,
And dreaming thoughts grow heavy with a greed
The ardent summer's joy to have and taste;
Fit days, to give to last year's losses heed,
To reckon clear the new life's sterner need;
Fit days, for Feast of Expiation placed!


Month which the warring ancients strangely styled
The month of war,--as if in their fierce ways
Were any month of peace!--in thy rough days
I find no war in Nature, though the wild
Winds clash and clang, and broken boughs are piled
At feet of writhing trees. The violets raise
Their heads without affright, without amaze,
And sleep through all the din, as sleeps a child.
And he who watches well may well discern
Sweet expectation in each living thing.
Like pregnant mother the sweet earth doth yearn;
In secret joy makes ready for the spring;
And hidden, sacred, in her breast doth bear
Annunciation lilies for the year.


No days such honored days as these! When yet
Fair Aphrodite reigned, men seeking wide
For some fair thing which should forever bide
On earth, her beauteous memory to set
In fitting frame that no age could forget,
Her name in lovely April's name did hide,
And leave it there, eternally allied
To all the fairest flowers Spring did beget.
And when fair Aphrodite passed from earth,
Her shrines forgotten and her feasts of mirth,
A holier symbol still in seal and sign,
Sweet April took, of kingdom most divine,
When Christ ascended, in the time of birth
Of spring anemones, in Palestine.


O month when they who love must love and wed!
Were one to go to worlds where May is naught,
And seek to tell the memories he had brought
From earth of thee, what were most fitly said?
I know not if the rosy showers shed
From apple-boughs, or if the soft green wrought
In fields, or if the robin's call be fraught
The most with thy delight. Perhaps they read
Thee best who in the ancient time did say
Thou wert the sacred month unto the old:
No blossom blooms upon thy brightest day
So subtly sweet as memories which unfold
In aged hearts which in thy sunshine lie,
To sun themselves once more before they die.


O month whose promise and fulfilment blend,
And burst in one! it seems the earth can store
In all her roomy house no treasure more;
Of all her wealth no farthing have to spend
On fruit, when once this stintless flowering end.
And yet no tiniest flower shall fall before
It hath made ready at its hidden core
Its tithe of seed, which we may count and tend
Till harvest. Joy of blossomed love, for thee
Seems it no fairer thing can yet have birth?
No room is left for deeper ecstasy?
Watch well if seeds grow strong, to scatter free
Germs for thy future summers on the earth.
A joy which is but joy soon comes to dearth.


Some flowers are withered and some joys have died;
The garden reeks with an East Indian scent
From beds where gillyflowers stand weak and spent;
The white heat pales the skies from side to side;
But in still lakes and rivers, cool, content,
Like starry blooms on a new firmament,
White lilies float and regally abide.
In vain the cruel skies their hot rays shed;
The lily does not feel their brazen glare.
In vain the pallid clouds refuse to share
Their dews; the lily feels no thirst, no dread.
Unharmed she lifts her queenly face and head;
She drinks of living waters and keeps fair.


Silence again. The glorious symphony
Hath need of pause and interval of peace.
Some subtle signal bids all sweet sounds cease,
Save hum of insects' aimless industry.
Pathetic summer seeks by blazonry
Of color to conceal her swift decrease.
Weak subterfuge! Each mocking day doth fleece
A blossom, and lay bare her poverty.
Poor middle-ag?d summer! Vain this show!
Whole fields of golden-rod cannot offset
One meadow with a single violet;
And well the singing thrush and lily know,
Spite of all artifice which her regret
Can deck in splendid guise, their time to go!


O golden month! How high thy gold is heaped!
The yellow birch-leaves shine like bright coins strung
On wands; the chestnut's yellow pennons tongue
To every wind its harvest challenge. Steeped
In yellow, still lie fields where wheat was reaped;
And yellow still the corn sheaves, stacked among
The yellow gourds, which from the earth have wrung
Her utmost gold. To highest boughs have leaped
The purple grape,--last thing to ripen, late
By very reason of its precious cost.
O Heart, remember, vintages are lost
If grapes do not for freezing night-dews wait.
Think, while thou sunnest thyself in Joy's estate,
Mayhap thou canst not ripen without frost!


The month of carnival of all the year,
When Nature lets the wild earth go its way
And spend whole seasons on a single day.
The spring-time holds her white and purple dear;
October, lavish, flaunts them far and near;
The summer charily her reds doth lay
Like jewels on her costliest array;
October, scornful, burns them on a bier.
The winter hoards his pearls of frost in sign
Of kingdom: whiter pearls than winter knew,
Or Empress wore, in Egypt's ancient line,
October, feasting 'neath her dome of blue,
Drinks at a single draught, slow filtered through
Sunshiny air, as in a tingling wine!


This is the treacherous month when autumn days
With summer's voice come bearing summer's gifts.
Beguiled, the pale down-trodden aster lifts
Her head and blooms again. The soft, warm haze
Makes moist once more the sere and dusty ways,
And, creeping through where dead leaves lie in drifts,
The violet returns. Snow noiseless sifts
Ere night, an icy shroud, which morning's rays
Will idly shine upon and slowly melt,
Too late to bid the violet live again.
The treachery, at last, too late, is plain;
Bare are the places where the sweet flowers dwelt.
What joy sufficient hath November felt?
What profit from the violet's day of pain?


The lakes of ice gleam bluer than the lakes
Of water 'neath the summer sunshine gleamed:
Far fairer than when placidly it streamed,
The brook its frozen architecture makes,
And under bridges white its swift way takes.
Snow comes and goes as messenger who dreamed
Might linger on the road; or one who deemed
His message hostile gently for their sakes
Who listened might reveal it by degrees.
We gird against the cold of winter wind
Our loins now with mighty bands of sleep,
In longest, darkest nights take rest and ease,
And every shortening day, as shadows creep
O'er the brief noontide, fresh surprises find.

Ivan Blatný - Rozvlátý (rukopisný sonet z doby ještě před emigrací)

30. ledna 2009 v 0:06 | Ivan Blatný
Jak šedý klášter stoupá z parku dým
a moji mniši šustí modlitbami.
(Snad hledá Rudolf Dilong teskný rým
na tuto zemi, kde jsme, Bože, sami.)

I já hledám tvou hlavu pod listím,
v deštivé, zlaté modři rozetřená
a nenajdu tě, drahá, vím to, vím,
hřeji jen ruce nad plamenem jména.

Tak vidíš, poezie, už jsme zas
tam, kde nás zdraví naši staří známí,
fičící, prázdné, opuštěné rámy.

Malířko dávná - ústa! -, vyslov jas
a obraz lázeň opouští jak žena.
Ó hřát si ruce nad plamenem jména!

Převzato z: Blatný, Ivan. Verše 1933 - 1953. Atlantis, 1995.

Otakar Theer - všechny tři sonety ze sb. Úzkosti a naděje (1911)

27. ledna 2009 v 20:55 | Otakar Theer

Ze smečky vášní všech, jichž oči planou vlčí
v tmě nitra lidského, ty, nejvíc hladová,
proč všudy za mnou jdeš? Proč tvá vždy tlama vrčí?
Proč k zemi šlapeš mne jak jezdce podkova?

Mou duši, stvořenou pro alpských sněhů ticho,
pro jasnou oblohu, jíž jako vytepán
vrch každý kreslí se, tys peklu smetla v břicho,
ne vody dala´s rtům, však plný žluči džbán.

Chci prchnout. Ve větvích tu drsně smích tvůj svistí.
A stanout? Pod nohou, hle, v žábu změněna
se slizce províjíš. Teď zlobná, zježena
dál ženeš mne. Tak vichr zvadlé žene listí - - -

Ó, sladká poustevno, kam pták jen, brouk a laň
zabloudí. Zde mé srdce! Svým je kouzlem zraň!

Chrám v nitru

Já mním, že stavím chrám, chrám z mramoru a sloni,
do výše letící stem věží, růžic, fiál,
tak skvělý, samý jas, jak od slunce by přijal
vše zlato, které tryská z podkov jeho koní.

Tam před oltářem, na němž myrrha nebes voní,
své touhy rozevřít chci stručný kancionál,
pět žití slastný bol, pět chválu dni, byť skonal
v červánku, z něhož krev se moje vlastní roní.

Když nejpevněji zdá se všechno postaveno,
Pták-Chandra zakrouží tu náhle, neb, ó Ženo,
lstný motýl polibku mi tvého slétne na ret,

a padá věž i loď, sloup za sloupem se kácí,
tříšť smutná rozvalin, co roků bylo prací.
Je z mramoru můj chrám či pouhý domek z karet?

Jedné ženě

Než s ní jsem setkal se, já k ženám pohrdání
a nedůvěru měl. Leč ústa její malá
tak duší splynutí mi věčné líčit znala,
že, zahanben, jsem v prach klad hlavu za pokání.

A došlo k rozchodu. Však věrou stavě na ní,
že na rok alespoň si vdovský závoj stkala,
jsem doufal. Trpě sám zlá muka nebývalá,
já mněl, že stejný žal i její srdce raní.

Ó, blázne, ženským jenž jsi svésti dal se hlasem.
Dnes měsíc uplynul, co psala mi: "Já tvá jsem!"
a nový milenec již v ironickém chechtu

se po mně dívaje, jí červeň vehnal k hlavě.
Čím věčnost u žen je, vím nyní: tolik právě,
než čerstvý karmín jim se smyje s něžných nehtů.

Christian Morgenstern - sonet ze Šibeničních písní (v překladu J. Hiršala a B. Grögerové)

10. ledna 2009 v 10:14 | Christian Morgenstern
Korf a Palmström soutěží v nokturnech


Pagoda šerem mrká v zadumání...
Z vedlejší brány svého domu chvátá
Tang-ku-ce-i, jež tato místa svatá
luzného žití, hrůzné smrti chrání.

Z úst visí svitek s ódou na svítání,
již složil Tang-Wang, císař v svitu zlata,
v rukou má dort, na jehož vršku vzpjata
je droboulinká komoda té paní.

Tak putuje přes sedm klenoucích se
chrámových můstků z flétnového dřeva
ke hrobu psa, jejž zabil měsíc v háji -
a drobí koláč do obětních misek -
a láká k skříňce lunu, jež se hněvá,
a špoulíc ústa, báseň podává jí...

Převzato z: Morgenstern, Christian. Písně šibeničních bratří. Mladá fronta 2000.

Heinrich Heine - Na mou matku B. Heine, rozenou v. Geldern (dva tradiční sonety z Knihy písní)

9. ledna 2009 v 11:25 | Heinrich Heine

Jsem zvyklý nosit svoji hlavu zpříma,
má mysl je i trochu zatvrzelá;
kdyby mi královská výsost pohleděla
do hrdé tváře, neuhnu očima svýma.

Povím ti ale, matko, otevřeně:
jakkoli dme se pýchou mysl smělá,
nablízku tobě rázem zjihne zcela
a plachost studu zmocní se mě.

Je to tvůj duch, jenž ve skrytu mě zmáhá,
tvůj velký duch, jenž všechno bystře zvládá
a oslnivě k nebesům se vzmáhá?

Nebo mě trápí činy, které byly,
ty činy, jež ti srdce zachmuřily?
Nádherné srdce, plné lásky, síly?


Bláhově jsem tě opustil na své pouti
a chtěl jsem dojít až na konec světa,
hledal jsem lásku celá dlouhá léta
a věřil, že ji mohu obejmouti.

Za láskou šel jsem, jíž se srdce rmoutí,
žebral o úsměv, který na rtech vzkvétá,
ruce k ní vztahoval, bylo však po ní veta -
a chladné zášti nesved jsem uniknouti.

Stále jsem, stále po lásce marně toužil,
za láskou bloudil a těžce se tím soužil,
až jsem se vrátil domů sám a chorý.

Tehdys mi vyšla vstříc a na otázku,
co mě dál čeká, dalas mi sladkou lásku,
tu vzácnou lásku, která přenáší hory.

Převzato z: Heine, Heinrich. Kniha písní. Přel. Antonín Pešek. Professional Publishing, 2007.

Ondřej Buddeus - Kladenské polohy - šestinásobná variace skvělého moderního sonetu

8. ledna 2009 v 18:17 | Ondřej Buddeus
áksnedalk (tenos/destrukt)

ytnemanro énalhcumz évs onáR
.ůkátp urěms od ípel
,yt a ondalK nej etsJ
.ukásubotua an ylgjaV .ševilp žnej

.ykat ,ýnavotet ej tlafsA.
,hcícob v uhcotr alarbiřP
,ykálenap izem ívtok žykd ela
icon v ťoben ,títhc ísum

.tesum echc ín v isoc
meletoh az ěnrárkuc éksvoňču V
"?lešiřpen... " .ykčipš oviřkan uosj

!meletsuen aksend - oskál áM
esubotua metsrp šídíjeřp saZ
.ešiřb an uvzij uotunemopaz

zapomenutou jizvu na břiše
zas přejíždíš prstem v autobuse
má lásko - dneska neustelem!

jsou nakřivo špičky. "... nepřišel?"
v učňovské cukrárně za hotelem
cosi v ní chce muset

musí chtít, neboť v noci
ale když kotví mezi paneláky
přibrala trochu v bocích
asfalt je tetovaný, taky

jenž pliveš. Vajgly na autobusáku
jste jen Kladno a ty
lepí do směru ptáků
ráno své zmuchlané ornamenty

kladenská (noset/destrukt)

kladenská (sonet/konstrukt)

Ráno své zmuchlané ornamenty
lepí do směru ptáků.
Jste jen Kladno a ty,
jenž pliveš. Vajgly na autobusáku.

Asfalt je tetovaný, taky.
Přibrala trochu v bocích,
ale když kotví mezi paneláky,
musí chtít, neboť v noci

cosi v ní chce muset.
V učňovské cukrárně za hotelem
jsou nakřivo špičky. "... nepřišel?"

Má lásko - dneska neustelem!
Zas přejíždíš prstem v autobuse
zapomenutou jizvu na břiše.

Strzedeurpske Klad´n Ska (ist ja so nett!) (pseudodialektonet/destrukt)

Rän o swe zmücklane ornamentü
lepiedo smjieru vtakeu
ste len Kladno a tü,
enžpli vesch. Vajklina eutobüsekeu.

Osfalt j´tetowany, tdaki.
Prschibra latrchü fboczich,
le gdyš kotwie metzi pänäläki
mußie chceť bo vnotzi

czossi v nie chce müßet.
V učňovské cukrárně za hotelem
sú nakrzivo schpiczky "... neprzischel?"

Malasko - neszkane üstelem!
Zäs přejíždíš pérstm v eutobüse
za pömenytuji zwu nábrzische.

kladenská (prznet/destrukt)

Ráno své zmuchlané ornamenty lepí do směru ptáků. Jste jen Kladno a ty, jenž pliveš. Vajgly na autobusáku.

Asfalt je tetovaný, taky. Přibrala trochu v bocích, ale když kotví mezi paneláky, musí chtít, neboť v noci

cosi v ní chce muset. V učňovské cukrárně za hotelem jsou nakřivo špičky. "... nepřišel?"

Má lásko - dneska neustelem! Zas přejíždíš prstem v autobuse zapomenutou jizvu na břiše.

kladenská (destronet)

Jonáš Hájek - tři moderní sonety z cyklu "Figura"

8. ledna 2009 v 12:31 | Jonáš Hájek
(První o figuře)

"Tak pánové, kde máte nástroje," směje se požadavku
a plní jakékoli přání davům mužů, které ji rázem obklo-
pují. Průběžně trénuješ břichomluvectví, vlastním tělem
stylizován do role člověka - voyeur. A přesto jsi nikdy

nebyl sám, jen v nepřítomnosti jiných, nesedáváš mimo
dosah, jen mimo dotyk. Přátelé ať tedy nechodí, proto-
že na tykání, jak známo, si můžeš pěkně vylámat chrup,
od řezáků po osmičky - představíš si, jak budeš šišlat

"jestli mi rozumíte" - ne, slovem bys rozdvojil já. Spíše
by ses pak mohl jít podívat ven a nechat si větrem vyfé-
novat hlavu - ale žádnou hořkost, dlíš před monitorem.

Ohříváš pizzu a přebíráš vůli dostát náročnějšímu štěstí.
Někteří muži jsou v maskách a ty, nádraží vzdálen, utlu-
míš o trochu zvuk. Ať nemusíš k uším přitlačovat prsty.

(Druhá o figuře)

Sešli se kolem pelesti.
Pokolikáté? Snad popáté
tu naslouchají napjatě,
zda něco jinak šelestí.

Teď - to jsou lana výtahu…

Stále ho zkouší oslovit.
Odpustili mu málo vhodný smích,
hromady rozpůjčovaných knih,
karetní stůl i neprůhlednou hru.

Přístroje odvíjí svou nit.

Oživne postupně, anebo najednou?
Dřív ruku ucítí, nebo uvidí?
Překvapí známé, jaký div,
až vzpomene si na jméno.

(Třetí o figuře)

Nejsem bezdomovec, nepřivyknu jiným zrakům.
Odstěhoval jsem se na členité svahy vzdáleného
masivu. Z určitých pozic je vidět rovinatý obzor,
můj polorozpadlý dům však obklopují lesy. Jen

malý palouk sestupuje od zápraží k vlhké roklině.
Přivezl jsem si několik knih, při psaní - další dílo
by mohlo nést název Přebytek - kvůli strachu? -
přemýšlím, proč v písmeni zet přebývá zbytečná

čárka. Zkoumám okolní úbočí, střídavou expozici,
dryádku osmiplátečnou. V boudě na pláni mluvím
s lidmi. Jednoho nosiče jsem pak vícekrát neviděl.

Vyhledávám hřebeny, s neústupností dodržuji též
přístupnost (ne obráceně), já, voyeur ve výslužbě,
s definitivní platností zabydlující toto velké pohoří.

Se svolením autora převzato odtud.

Čan (Tomáš Ungár) - sonety z každé ze tří částí sbírky "Básně (Svazek druhý)", která obsahuje 176 sonetů

3. ledna 2009 v 20:51 | Čan
Jsou noční hodiny které padají jak voda v jezu
do bílé vody nedočkání
jako tři těla zavřená do průjezdu
mezi setkání a zdání
měsíc už dávno vypadl z role
něhy nápovědy
a šine si to na svém kole
polem černé vědy
někdo tam dóle do oblázků
zcela bez důvodu
položil svoji lásku
pod tuhle bílou vodu
noc po kapkách si hýří světly
jak barvy které si v poušti kvetly

(z oddílu "Sonety pro nic a za nic", pododdíl "Sýček")


Najednou vím že v sobě pohřbili jsme slunce ještě živé
a položili kámen aby vzhůru nevyklouzlo
to slunce se v nás obrací a žízní do žeber nám ryje
a žadoní o ještě jedno kouzlo

Kdesi před námi si rozkošně nahá řeka polehává
a nedá se v ní plavat a nedá se z ní pít
z drobného kohoutku se má tišit žízeň naléhavá
kapka vody na kůži rozetřít

Tak zcela oblečen já závidím potápkám
každé to jejich dlouhé ponoření
a to že se zdá že ví kudy kam

Možná že potápky své slunce na dno řeky odložily
a teď plny podezření
k tomu slunci se potápěním vrací Bojí se aby jim ho nevypili

(Z oddílu "Sonety 2", pododdíl "Za prvé")

Zdá se nám zdá že své tělo známe
nazpaměť a podle not
když slastí překvapí či zklame
když přijde či nepřijde vhod
Zdá se nám zdá že ho v rukou máme
že zdomácnělo jako kůň či pes
že nám tu slouží odevzdaně
že každé jeho včera je naše dnes
Jenomže jako každý slouha
to tělo má své sny a úmysly
a kdesi v něm dříme stará touha
samo si panovat nad smysly
A jednoho dne ta naše krev a žluč
zčistajasna bude zcela fuč

(Z oddílu "Podivuhodné smyčcové kvartety")

Převzato z: Čan. Básně. Svazek druhý. Triáda 2008
Knihu lze zakoupit zde.