"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Sonety

Václav Hrabě - Jam session s Františkem Gellnerem (sonet známého básníka)

18. května 2009 v 11:40 | Václav Hrabě
Prstem Ój Prstíčkem bělokamennou touhu
ďoubají rajcovně bujaří bohatýři
Den zašel za Petřín kde upad do dluhů
Madóna šišlala a byli na ni štyří

CO DÁME NÁRODŮM (v podpisech kašlou křížky)
Promiňte laskavě - nebyl ten Šejkspír žid?
Glóryja Pánové Glóryja Bílé myšky
a vzadu v lokále tichounce budem pít

Na nebi frigidní Venuše hledá práci
Krev zlevnila jak hlad A ti co plavali v ní
na housle z holubic rozverrrně začli hrrát

Když doba žádá to i hnůj prý vykrvácí
Má lásko dubnová hle "prvosenky pivní"
a jejich vadnutí Nebudem spolu spát


Převzato z časopisu Tvar (09/09)

Ivan Blatný (1919-1990) - Jaro - sonet ze sb. Stará bydliště (1979)

6. dubna 2009 v 11:27 | Ivan Blatný

Karfiol zůstal stát na střeše bungalovu,
vrací se vlašťovka, sleduješ její let,
a první pupeny jsou vytepány z kovu,
budeme vozit hnůj, znám to už nazpaměť.

Obloha vrní zas, je ještě na hambalkách,
ač se má vyjasnit, ač má být krásný den.
Zdaleka hvízdá vlak, zdaleka hvízdá dálka,
stříbrné krůpěje ťukají do oken.

U branky na hřišti trénují malí hoši,
karfiol zůstal stát na čerstvém novém koši,
přijď, slunce z Francie, a podej nám svůj svit.

Už bych chtěl jíti pryč a otevírám dveře,
už bych chtěl jít pryč, kdybych na Riviéře,
muselo by se zcela vystříbřit.

Převzato z: Blatný, Ivan. Stará bydliště. Petrov 2002

Paul Valéry (1871 - 1945) - Je ve mně zvláštní jas - sonet slavného francouzského symbolisty v překladu Jana Kameníka (vl. jm. Ludmily Maceškové)

22. března 2009 v 22:26 | Paul Valéry - Jan Kameník
Je ve mně zvláštní jas a chladně nazírám
na prudký, ve světle tak zcela život ten...
Jedině ve spánku v té pravé lásce mám
děj jeho půvabný, jenž světlem promísen.

Mé dny mi vracejí za noci pozornost,
když první žalostný mi spánek v duši pad,
neb ve tmě sám ten žal jak uvolněn by rost,
se vracejí mne žít, mně oči darovat.

Nechť radost tryskají, mne budí echa vzdych,
jenž odráží jen smrt na tělesný můj břeh
a v sluch mi zavěsí můj neúčastný smích,

jak v dutou ulitu by moře hluk si leh,
pochybnost - na kraji zázraků nejvyšších -,
zda jsem, zda stal jsem se, zda v snech, či vzbuzen z nich?

KAMENÍK, Jan. Překlady. Triáda, 1996.

Lubor Kasal - dva sonety z poslední sbírky Orangutan v továrně

11. března 2009 v 20:09 | Lubor Kasal
Továrna v mlze je šelma
z níž do kouře šlehají bělma
A tu již dvanáctiletý orangutan
ke strojům upoután posvátněný stán

Jo jo stroje
řekne kapka u nosu
ty jsou moje
koupené z výnosů

Stroje - ozubená zplodina
jediné co vybylo ještě pro Hospodina
tady v tom mrazu jménem žába Rampoucha

Dvanáctiletý orangutan poslouchá
kdo pravý je a která levá
co je drahé a co sleva

Jako by oskákali psici -
štěně se vylíhlo věrné zrádné
hned přilnavě táhne
za každou nohavicí

Kdo by ho setřepával
a pouštěl na něj kravál
Kdo by mu nedal večeři
teplo a dřímotu v příšeří?

Tak tloustne a tuční tím čím
je tak přítulné tím svým
hovězím vepřovým
a taky tím opičím

Štěňátko - nenávist hltavá
nenávist má a tvá

Převzato z: Kasal, Lubor. Orangutan v továrně. Dybbuk, Praha 2008.

Rafał Wojaczek (1945 - 1971) - Vlast - sonet polského básníka, který se sám označoval za "prokletého" , v originále a překladu Norberta Holuba

10. března 2009 v 12:02 | Rafał Wojaczek - Norbert Holub
Ojczyzna

Matka mądra jak wieża Kościoła
Matka większa niż sam Rzymski Kościół
Matka długa jak transsyberyjska
Kolej i jak Sahara szeroka

I pobożna jak partyjny dziennik
Matka piękna niczym straż pożarna
I cierpilwa jak oficer śledczy
I bolesna jak gdyby w połogu

I prawdziwa jak gumowa pałka
Matka dobra jak piwo żywieckie
Piersi matki dwie pobożne setki

I troskliwa jakby bufetowa
Matka boska jak Królowa Polski
Matka cudza jak Królowa Polski

Vlast

Matka moudrá jako věž kostela
Matka větší nežli Římská Církev
Dlouhá jak magistrála docela
A jako Sahara je široká

A nábožná jak deník stranický
Matka krásná jako požárníci
Trpělivá jak vyslýchající
Smutná jak když byla omladnicí

A pravdivá jak obušek z gumy
Matka dobrá jako pivo s rumy
Prs se pobožné stovce podobá

Pečlivá - jak to hostinská umí
Matka božská jak polská Královna
Matka cizí jak polská Královna

Gérard de Nerval (1808 – 1855, vl. jm. Gérard Labrunie) - Pozlacené verše - alexandrínem psaný sonet významného francouzského romantického básníka v překladu Jana Kameníka (vl. jm. Ludmila Macešková)

7. března 2009 v 16:04 | Gérard de Nerval - Jan Kameník
Jakže! Vždyť všechno cítí!
Pythagoras
Jen muž, jen myslitel! věříš, svou mysl má
v tom světě, život kde v každičké věci kvasí?
Sil, kterés obdržel, tvá volnost užívá si;
však vesmír úrad tvých si vůbec nevšímá.
Zvířete činný duch ať též tě dojímá:
přírodě každý květ zrození duše hlásí;
a lásky tajemství i v kovu spočívá si;
"Vždyť všechno cítí!" Vše v tvém bytí síly má.
I v slepé zdi se boj pohledu, který slídí:
vždyť slovo na hmotu je přitahováno.
Nenech ji sloužiti tomu, co zlem se řídí!
Často v zlé bytosti je božství schováno;
a oko zrozené jak víčko kryje prosté,
pod vnějškem kamenným duch ryzí mnohdy roste!

Miroslav Červenka - Sonet o rozboru literárního díla - sonet známého literárního vědce ze sb. Hra na hvězdy (1962)

2. března 2009 v 21:52 | Miroslav Červenka

Kde úsměv s úzkostí, hlad s hlasem, s lávou led
znaveny splynuly, a v klamném spánku změklé,
sotva je vyrušíš, hned popadnou se vztekle -
jak do mraveniště vraž ruku po loket,

podrž ji v divokém hemžení slov a vět
a vyjmi teprve do krve pokousanou:
jen tehdy zmrazené horečky znovu vzplanou
v tvé tvé kůži. Potom smíš jak geolog jít vpřed,

ztěžka se plahočit k průsmykům gramatiky,
skály slok probouzet kladívkem na kámen,
spisovat pokorné údaje statistiky,

do theodolitu zřít, kde jen okouzlila
turisty křivka hor. A chladně rozpálen
rýsovat barevnou a přesnou mapu díla.

Christian Hofmann von Hofmannswaldau (1617 - 1679) - Co nepomine - sonet německého barokního básníka (v překlad Karla Brože, německém originálu a anglickém překladu)

1. března 2009 v 2:26 | Christian Hofmann von Hofmannswaldau - Karel Brož
A přijde čas, že smrt ti bude pohrávati
svou rukou studenou kol živých prsů tvých,
rtů korál zesiví a ramen vlahý sníh
ustydne, pohasne a mrtvě zpískovatí.

Z tvé ruky, nyní v mé, z tvých očí sladkých hlatí,
z pocelů, pohledů, co jednou zbude z nich?
Královské přadeno tvých vlasů zlatistých,
zda jednou rok a den je v koudel neobrátí?

Po nohou ztepilých, po chůzi půvabné,
co jednou víc než stesk a popel zůstane?
Pak žertvou nikdo už tvé božství nedosvědčí.

To všechno pomine, až přejde čas, a víc.
Jen jedno obstojí: tvé srdce. Neboť nic,
nic, ani věčnost ne, ten démant neobměkčí.

Převzato z: Růže ran. Básně německého baroku. Melantrich, 1941. Přel. Karel Brož, doslov a poznámky Vojtěch Jirát.

(německý originál)

Es wird der bleiche Tod mit seiner kalten Hand
Dir endlich mit der Zeit um deine Brüste streichen,
Der lieblich Korall der Lippen wird verbleichen;
Der Schultern warmer Schnee wird werden kalter Sand.

Der Augen süsser Blitz, die Kräfte deiner Hand,
Für welchen solches fällt, die werden zeitlich weichen.
Das Haar, das izund kann des Goldes Glanz erreichen,
Tilgt endlich Tag und Jahr als ein gemeines Band.

Der wohlgesetzte Fuss, die lieblichen Gebärden,
Die werden teils zu Staub, teils nicht und nichtig werden,
Denn opfert keiner mehr der Gottheit deiner Pracht.

Dies und noch mehr als dies muss endlich untergehen,
Dein Herze kann allein zu aller Zeit bestehen,
Die weil es die Natur aus Diamant gemacht.

(anglický překlad)

Then it will be pale death with his cold hand
Who with time will stroke your breasts at last;
The precious coral of your lips long past,
Your shoulders' snow, now warm, turned cold to sand.

Your eyes' sweet lightning, the skills of your hand
To him, before whom all things fail, will fall.
That hair that rivals gold, its gleam will pall
With days and years as any common band.

Your well-formed foot, your so enchanting ways
If not to dust, to nothing time decays,
Then none will bow down for your beauty's sake.

This and more than this will come to be;
Your heart alone the end of time will see
Since Nature chose of diamond it to make.


Originál a anglický překlad převzaty odtud.

Martin Opitz von Boberfeld (1597 - 1639) - 3 sonety německého barokního velikána (v překladu Karla Brože)

22. února 2009 v 8:00 | Martin Opitz - Karel Brož

Barvy

Bílá znamená ryzí cud,
pleťová: zkormoucené líce,
sinavá: navždy rozejít se,
černota: strázeň, strach a rmut,
červená: úpěnlivý žár
a blankytová: výši ducha,
mrtvolná šeď je zlého tucha,
žluť: konec přízně, lásky zmar;
vlasová: Trpělivost! dí
modř: Tajnou planeš milostí!
hněď: Nebudiž tě vzpomenuto!
zelená: Doufej! A že mně
teď nejmilejší zeleň je,
víte, čím žiji v chvíli tuto.

Dost už...

Uprostřed hrůz a běd, uprostřed dopuštění,
jakého nebylo, co svět je světem, dnes,
kdy pravda umírá a krvelačný běs,
co živo, ubíjí a celé země plení,
kdy právo ohýbat je pouhé vyražení
a páchat zvěrstva ctnost, - jak za veškerou mez
já vězím v cizotách! Tvář milenčina, ples
těch líček lahodných, to, čím mi je a není,
jak jde, jak bdí, jak sní, jak hledí, to je, nač
můj duch se upíná, můj jásot i můj pláč.
Ta muka zřít a přec krom lásky neznat látky?
Už menší bláhovce než já jsem, Bůh to suď,
je třeba zavírat. Vy músy, dost už! Buď
psát budu o jiném, buď víckrát ani řádky.

Já to své polo-já, co krev a tělo zve se

Já to své polo-já, co krev a tělo zve se,
to na mně nejhorší, chci spálit jako troud,
jako syn Alkmenin dát žáru sežehnout
to mrzké břemeno, s nímž duch se posud nese,
a k nebi vzlinout se. Má duše pádit jme se
k něčemu lepšímu, než nač se rozum, bloud,
v své těla slepotě a nač se lichý soud
žádostí smrtelných v své chatrnosti třese.
Mé světlo, zažehni mě svými zraky! Nech,
nech, aby popelem ten ztuchlý žalář leh,
v jehožto krutých tmách tak úzkostně se soužím,
a dej, ať nad zemi a nebe jako pták
se vznesu svoboden a očištěný zrak
v tu krásu, která tvé je věčný pramen, vzhroužím.

Převzato z: Růže ran. Básně německého baroku. Melantrich, 1941. Přel. Karel Brož, doslov a poznámky Vojtěch Jirát.

Georg Rudolf Weckherlin (1584 - 1653) - Život a smrt - sonet německého barokního básníka (v překladu Karla Brože)

21. února 2009 v 8:00 | Georg Rudolf Weckherlin - Karel Brož
Život a smrt

Můj život na světě je učiněná smrt,
ba horší je než smrt můj bezútěšný život.
Vždyť smrtí doznává přec konce žal a život,
můj život skončit však sil nemá tato smrt.
Hned pohled jediný mě uvrhuje v smrt,
hned jiný pohled zas mi vrací žár a život:
tak z pohledů mám smrt a taky mám z nich život
a v mžiku prožívám hned život a hned smrt.
Ach, lásko, dej mi, dej teď zase jiný život,
když mermo musím žít, či dej mi jinou smrt!
Tou smrtí nechci mřít ni žíti tento život!
Odpusť! Jsem, lásko, tvůj, ať život jsi či smrt.
Vždyť s tebou, lásko, smrt je nad životy život,
a život bez tebe ta nejkrušnější smrt.


Převzato z: Růže ran. Básně německého baroku. Melantrich, 1941. Přel. Karel Brož, doslov a poznámky Vojtěch Jirát.
 
 

Reklama