"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Sonety

Zbyněk Benýšek (1949) - Mladá studentka herectví obdivuje Reynka (ze sb. Sonety platónské jeskyňky & jiné básně, 2009)

24. června 2009 v 20:10 | Zbyněk Benýšek
Zněla mi uprostřed vln, jak její guru
Reynek v Grenoblu, půjčuje loďku
své švýcarské milé. I on choť něžně
odháněl, jak muž noční můru…

Ztemnělé svědectví - sám se tím bavil:
tmavením dávných elementárních tváří.
Ten co mělní, hřímá z kúru. Pln pravd
tváří se muž, co donucen lež vyl…

A ona čte básně v beckettovském divadle,
absurdní tyjátr šašků, andělů, kurtizán, víl.
Rukou kývá poklesle, ochable a zvadle.

Kdo jí dodá sil - Shakespeare či Villon?
Přískokem jsem u ní a líbám jí ruku,
já, smutný klaun, Rimbaudův pión…



Převzato odtud.
Celá kniha ke stažení zde.
Stránky Zbyňka Benýška zde.

Eugen Augustin Mužík (1859-1925) - Jak nenávidím! (sonet ze sb. Černé perly, 1893)

21. června 2009 v 15:59 | Eugen Augustin Mužík
Jak nenávidím protivné ty hlupce,
již z odpadků se živí umění,
jichž myšlénka jen - břicha ztučnění,
jichž život včely ne, sprostého trubce!

Jest těžko jádro v prázdné hledat slupce
a teplo v malovaném plameni.
Ba na zelný trh bych bez prodlení
chtěl hnát ty baby, kejklíře a tupce.

ať koupí tam je rumaři a rasi,
by káry táhli, a ne povoz Krásy.
A kdyby k tomu nechtěli je bráti,

z jich prázdných hlav dát škopků nadělati
a naložit v ně okurky a zelí,
by aspoň jednou něco v hlavě měli.

Ruda Mařík (1878, Písek - 1933) - Ďáblovy sonetty (pozoruhodný epický cyklus, v němž Ďábel hovoří v sonetech; ze sb. Z potulek herce, 1904)

19. června 2009 v 0:08 | Ruda Mařík
* pozn. sonety jsou označeny kurzívou

Kdy's vyšel Ďábel na zem mezi lid,
by pátral, možno-li co ulovit!
Tak chodil, bloudil, zkoušel, sváděl, hrál,
všem ctnostným lidem do očí se smál...
když hříchu símě zasel, odlít' dál!

Kdes muže zřel, jenž v bídě postaven,
štván Osudem, o hladu den co den
si smyčku na hrdlo již hodit chtěl,
když jinou v poctivosti spásu neviděl - -
tu Ďábel lákavým mu hlasem děl:

"Jen vzhůru hlavu! - Pohlédni mi v oči
a netřes se jak děcko! - Jsi přec muž!
Zavrhni víru stokrát kletou už
a hříchem začni, jenž do duše vskočí.

A nerdi se, a neklop studem očí...!
Svou myšlenkou i činem peklu služ!
Svět hříchem počal - kol něho se točí...
jen začni malým, k velkému se tuž.

Jak sladce chutná, láká, voní
ten vábný hřích, jenž zná tak opájet...
Nech příšery, jež po činu tě honí,

svou vlastní krví srdce napájet.
Když Osud jinak, než tvá vůle, zvoní:
co dýka nezmůže, to skoná jed.

Proč chvěješ se?! - Ten čin ti hrozným zdá se? -
Proč bledne líc tvá? - Strachem snad
před hříchu trestem? - To jen povídá se...
Vždyť netrestán je mnohý, který vraždil, krad!

Či věříš v život duše v smrti čase -
ve věčný oheň, muka, dým a smrad?
To báchorky jsou k postrašení zase,
by před hříchem byl každý svatou bázní jat!

Jen porovnej! -: kdo v světě vládne hříchem,
že v blahobytu žije, světem ctěn -
že miláčkem je štěstí i všech žen...

Číš rozkoše on pije s bujným smíchem...!
A ten, kdo svatě žije v bludu tichém?
Ten v kalu zmírá... bídou umořen...!" -

Již símě zasel! - - Letěl dál...
Zde párek milenců v objetí stál
na kraji lesa...
Hle, Ďábel staví vzduchem let...
jde blíž: zří dívku úzkostně se chvět -
a v duši plesá.
Pak tiše do ústranní stoup'...
a plíží se jí v srdce, duši hloub
zlá slova běsa:

"Proč rdíš se, milence když ve objetí
se tvého retu jeho dotkne ret -
proč chvěješ se a prosbou plníš hled,
kdy lásky touhou zříš se jeho chvěti?!

Jsi bláhová, že vnad svých vonný květ
tak úzkostlivě skrýváš...! - Známo je ti,
jak mnoho sladkých požitků ti láska světí? -
Jen okem jiným pohleď v svět...

a nezapírej! - Vím, že sama toužíš
po lásky slastech a milostných hrách...
že myšlenkami tělo, duši soužíš...!

Pryč se ctností! - Buď světlo v těchto tmách!!
Což nemůž' splněno být, po čem toužíš
a co tě trápí dnem a tíží v snách?!

Je hloupý názor: manželství že svato
a láska volná ceněna co hřích...!
Co po světě mi! - Co mi lidu smích,
když vykoupím si blaho, štěstí za to...?!

Či děsíš se, co přines' by ten hřích?
Že plodu lásky volné v světě klato...?!
To břímě můž' být lehce s tebe sňato
a nejlepší je nevypátrá čich.

Jen pomoci mé doufej v každé době!
Mne najdeš všude, ve všem, vždy a hned:
před hanbou padlých pomoci dám tobě,

by hříšný plod tvé lásky nezřel svět...
Ve krisi největší... a živlů zlobě
mne kulka nahradí... i dobrý jed...!" -

Pak tiše zasmál se - a vzlétnul výš
a díval se, jak símě hříchu zraje,
jak bujně roste v nových hříchů tíž...
Zas letěl dál, sít símě v jiné kraje -
a k dívce jiné (dobře známé již)
zas novou melodii v duši hraje:

"Buď pozdravena, dívko bledá!
Jsou vyžilost a bledost barvy pro můj zrak...!
Tak mám tě rád! - Vždyť žití tvoje pak
se jedním hříchem zlomit nedá.

Jsou staré bájky to, že sedá
hřích rodičů na dětech jako zhoubný mrak...
Jen nechvěj se... to pravdou není! - Však
slast jiná... mocnější tě hledá - -!

Buď hrda tím, že není muž, jenž zřel
kdy vnady těla tvého v bouřném chvění...
Že není žádný, kdo by říci směl,

že muži podlehla's ve toužném snění. -
A kdyby snad se hřích tvůj mstíti chtěl,
snad zbude čas ku jeho napravení...!" -

Tak sváděl, lákal, léčky kladl -
kam stoup', tam ctnosti kvítek svadl...
kde zavzněl v duši jeho smích,
tam dobro svadlo, vzbujel hřích,
a po hříchu se čin ven kradl. -
Až jednou však na toulkách svých
se s pokrytcem na cestě střet -
tu zmlknul jeho bujný smích
a před pokrytcem sehnul hřbet:

"Aj, výborně! - Ty dobrou masku máš,
a dobře hrát a lidi šálit znáš...!
Tě učit?! - vskutku marná, brachu, věc...
ač mistrem ve lži jsem: ty's větším přec!

Je směšno, když své oči vzhůru dáš
a svatě tváře se, lid okrádáš.
Na ženy nadáváš i na tanec...
a největším jsi sám jen lotrem přec.

Ó, s tebou nechci, příteli, nic míti...!
Jdem' směrem různým, každý v jinou stranu,
je nutno nám se nyní rozejíti -

a nechci... nemohu tu snésti hanu,
že lepším ďáblem mne ty můžeš býti,
až otevřem' ti černou pekla bránu."



Převzato odtud.

Ivan Krasko (1876-1958, vl. jm. Ján Botto) - Sonet (sonet ze sbírky Nox et solitudo, 1909)

15. června 2009 v 20:16 | Ivan Krasko
Len stromy práchnivé, kde pavúk nitky pradie
a úhor vyšľahaný ohnivými biči,
kde semä zasiate už nikdy nevyklíči,
kde havran na zomretí starú hlavu kladie

a ticho straší trúchle, v zborenom sťa hrade,
kde echa nevyvolá veselý ret ničí,
len v dierach plesňou zašlých občas zlostne syčí,
za bezmesačných nocí, smutné plemä hadie.

A mladé nohy tvoje majú chodiť tade?!
A smiech tvoj veselý jak smiechy malých detí,
čo ukryli sa kdesi v bujnom vo viničí,

zaznievať bude tam sťa kvetnej na záhrade?
Ó, smiech tvoj zlorečené ticho nevysvätí
a úhor sírou zbitý mladé nohy ničí...


Převzato ze serveru Království mluveného slova.

Jaroslav Kvapil (1868-1950) - Intermezzo: Sonety (7 sonetů ze sbírky Růžový keř, 1890)

8. června 2009 v 14:34 | Jaroslav Kvapil
Iniciála

Tvou krásou zázračnou své sloky začnu snící:
mdlou krví minia jak řízy Madonn sněží
se v starých modlitbách, jež v oratořích leží,
tak budeš zářit v nich svou zbožnou zřítelnicí.

Tak chrámem gothickým šli k Panně Prosebnici,
když hřměly varhany a všechny zvony věží,
v svých těžkých infulích a s žalmen na rtech kněží,
jak k tobě, Madonno, má píseň jásající.

Já před tvým zázrakem mřel v úžasu a plesu,
až jeho nádheru jsem do své duše přijal
a ve své umění jak skapulíř ji nesu.

Kdo zvedne knihu mou, až dávno mrtev budu,
ten spatří krásu tvou hned v barvách iniciál,
z nichž bude sálat jas tvých nesmrtelných údů.



Portrait

Má prababička v empire-costumu
- je hedvábný a měkce řasnatý -
vlas havraní má stuhou sepjatý:
jak účesu to sluší modnímu!

Jak neodolat kouzlu zvláštnímu,
jež lákat zdá se ňader poupaty,
plá ve zraku, jenž mírem bohatý
tak vlídně září jak svit podzimu!

Ó spanilá jsi jistě byla tak
jak anděl můj, jenž tvůj má vonný vlas,
tvou postavu i divně snivý zrak.

Ó prababičko, svět jde stejně dál:
zda vroucně tak, jak já teď, v dávný čas
též galantní můj praděd miloval ?!



Pagoda

Ó divná náhodo!
Smrť hlavou kývá taky.
VRCHLICKÝ

V svůj vějíř chytila jak čínská tanečnice
mé srdce krvavé a usmívá se snivá,
hned výš je vyhodí a hned je na rty skrývá
a moje rozpaky ji stále baví více.

Hle, před ní na stole v smích stahující líce
se šklebí pagoda a monotonně kývá,
jak fatum nezvratné se tupě na mne dívá,
má tělo nestvůrné a šikmé zřítelnice.

O kývej, pagodo, a směj se mému zmatku,
vždyť touha bezcitná jak tvoje usmívání
a bolest tajená mé srdce zhubí v krátku.

O kletý souhlase, v němž naděj má se ztrácí:
když ona přikývne, vždy k smrti bol mne raní -
a tvoje kývání vždy k nové resignaci!



Sonet o mém umění

Jak starý mistr mysle na Madonnu
v div miniatur kouzlil krásu ženy,
vlož, básníku snů vůní omámený,
sem kouzlem barev žhavou píseň onu.

Mé umění, jsi plno měkkých tónů
i těžkých barev, tkaných na gobeliny,
a v duši mé jsou Kráse posvěceny
tvé divné sloky září visionů.

Máš zvláštní půvab divných ženských zraků,
já tebe kdysi našel v světic klínu
a teď tě nesu Krásy do zázraku.

Z tvých miniatur její missál vzrůstá
a nepochopen, ztracen v jejím stínu
jak misku Graalu zvedám tebe v ústa.



Koflík

Pln divných květů je a pestrých tulipánů,
lesk jezer modravých tam plane skrze sítí,
mrak šedých volavek se v jejich pláně řítí
a draci bizarrní se v každou plazí stranu.

A v čaje houštinách je kiosk z porcelánu,
kde rajky báječné své peří kryjí v kvítí,
zřím křídel nádheru, jak v zlatém slunci svítí,
a plameňáků krev i stáda pelikánů.

Z té páry opojné, co stoupá z něho šerá,
jak tělo ženy zřím růst´ bílou lilii
i zraky mandlové, jež zářily mi včera.

A zvolna zvedaje si k ústům okraj bílý
mním, snílek šílený, že z něho vypiji
těch vonných retů jed, co včera z něho pily.



Duše

Ó bože nesmírný, ty za pradávných časů
jsi stvořil duši mou, když stanul´s nad vodami,
z hvězd, které étherem se nesly kaskádami,
z tmy nocí hlubokých a z liliových jasů.

Jak orel královský se ona chvěla v žasu,
kde v koutech vesmíru hvězd mžely smutné plamy,
v snech její hořících žen přelud bral se známý
i zřela nesměrnost a žhavých nebes krásu.

V hrob těla pochován a znaven parným žitím
přec, básník nadšený, plám tvojí nesměrností,
ó bože veliký, a nesmrtelnost cítím.

Jak tehdy v pravěku, tak věčně do závrati
má duše hoří dál a nad prachem mých kostí
žár její horoucí v svět celý bude pláti.



Má poesie

Má poesie jako mrtvá kráska
spí v hrobě velkém s purpurovým šatem,
jenž nádherný a hnědým protkán zlatem
pln stuchlých vůní setlívá a praská.

A v jejích prsech, jež jsou samá vráska
a těžky drahokamů majestátem,
se nechví srdce v rhytmu žitím vzňatém,
kde zpívalo by nadšení a láska.

Tak ukryl jsem ji v hrobky místa tmavá
a symbol kříže vtiskl v její dlaně;
čas půjde dál a hrob se propadává.

Však rudé růže vzrostou z jeho tůně,
zář nebes věčně bude padat na ně
a v písně mé jich nesmrtelná vůně.

Donald Hall (1928) – Pohřeb – sonet amerického básníka, který v pro období 2006-2007 americký poeta laureatus (v překladu Stanislava Mareše)

7. června 2009 v 14:34 | Donald Hall
Čert nevyskočí zpod tohoto víka.
Ať dolehne, jen co mu zlíbá paní
zkřížené ruce, jejichž polaskání
už postrádá, a prsten nebožtíka.
Dolehne-li kdy něco, ať tlak víka.
A ona při tom dřevě už se brání
stu důmyslných lstí, jak na počkání
vyvolat pláč, který se nedotýká.

O rakev nejde. Byla pořízena
jen jedna z mnoha jiných. Netoliko
že ho tam zavřou, ale musí v zemi
být jako všichni, sám, hluchý a němý,
netečný k drobnostem, z kterých se žena
celý den hroutí. Funebráci, víko!


Převzato z knihy Obeznámeni s nocí. Noví američtí básníci. ČSS - Klub přátel poezie. Přeložili Jan Zábrana a Stanislav Mareš. Praha 1967

Sigismund Bouška (1867-1942) - pět sonetů básníka Katolické moderny ze sb. Pietas (1897)

1. června 2009 v 13:21 | Sigismund Bouška
Pes

Byla noc a všecky hvězdy zhasly.
V hustou tmu se dívám do zahrady;
byla hrůzná s temným okem zrady,
chvílí listy chvěly se a třásly.

Tichem noci, jak by zmíral hlady,
zavyl pes v tak děsném nesouzvuku,
spící pták že nevěda si rady,
prchal v dáli v křídel tichém tluku.

Rozladěn jsem zavřel okenice.
Avšak znova v ticho monastýru
stenal pes jak poraněná lvice.

Lehl jsem. I v snu mě pes ten leká:
stále vidím, v zlobných vášní víru
světa nenávist že venku čeká.

1890



Za babičkou

Půl století, jen v bolestech a trudu
a na lůžku svém život osamělý,
když oheň trávil nitro starých údů,
jsi žila svatě, stejně, noc, den celý.

Já nikdy nezřel na tvém retu nudu,
ten modlitbu jen šeptal rozechvělý,
neb v svatých knihách, cudných, beze bludu,
si šeptal blahou zvěst, když oči bděly.

Ó mnoho, mnoho knih jsi v žití četla,
však jednu z nich jsi nejvíc milovala,
to zedraný byl, starý "Život svatých".

Již chápu, odkud v tváři tolik světla
a k utrpení tolik síly vzala
i tichou smrt, jas kolem rukou spjatých.

1890



Maurice Maeterlinck

Tvá Musa, ta má smrti křídla šerá,
jde z krajů neznáma a nekonečna,
je věčnou bájí a je pravda věčná,
děs, hrůzu do tvého ti šeptá péra.

A duše tvá, tak žíznivá a vděčná,
v té nové hrůze nové světy vidí,
co nezří nikdo z denních, všedních lidí,
cos tajemného jako dráha mléčná.

Ty neurčité starých slepců tuchy,
jimž smrt i život v jiném mluví zvuku,
kdy trnou nervy v divném srdce tluku,

ty děti věštce, princezny a krále,
tys, k mody písním necitný a hluchý,
psal novou řečí jednotvárně v skále.

1894



Antonín Chitussi

Kraj širý, pustý, v samém vřesovišti.
Zde trávy kývají, tam plaché břízy,
a ve všem plno svěží, bujné mízy,
jen místy voda zrcadlem se blýští.

Srp žence tady nikdy nezasviští.
V dál spousta mráčků v nekonečnu mizí;
v tom bělmu tuším sledy božské řízy,
v níž moře světla v paprsky se tříští.

Ó širá pole, nedozírné stepi,
ó nekonečna půvab velkolepý!
Jen zde dost místa pro tvou duši, mistře,

tu nezpoutanou v tvůrčím velkém chtění.
Tys Tvůrce postih' ve přírodě bystře
a lil v svou duši její rozvlnění!

1894



Květina

X. Dvořákovi

Svůj domov měla vždycky ve skleníku.
V tvář slunce velebnou a oblak bílý
se nikdy nedívala; posléz k díku
ji Tvůrci v oltář zlatý postavili.

Květ tisícerý vytrysk z její dříku
a vůni bájnou bílé květy dštily,
vždyť s hostií v tak blízkém byly styku,
že kalichy až k ní se naklonily.

Však jaký div! když svátky ukončeny,
a v zahradu ji odnést chtěly ženy,
své květy v oltář lila proudem deště.

Pak na výslunní vadla dobu dlouhou,
schnouc po kadidle, po hostii touhou;
a umírala: Zda ji uzřím ještě?

1890


Přravzato odtud.

Arnošt Krupička (1879-1951) - Ženy (jediný sonet z postdekadentní sbírky Zlatá kotva, 1918)

31. května 2009 v 8:00 | Arnošt Krupička
Vám všem spí v očích teskná krása moří
s hvězd pláčem na vlnách a dálek sudbou,
mha horizontů světlých štěstím hoří
a věčně naivní a slastnou hudbou.

Mé náručí je vyzdobenou branou
a každá bolest vroucím uvítáním:
jste rozjitřenou, ověnčenou ranou
a slzou hořkostí a sluncem ranním.

Nechť v slávě poledne jdu středem klasů,
či ticha splavy mrtvých slyším časů,
vás s výspy žití hledám v nedohlednu:

vám všem spí v očích teskná krása moří,
jen pro ně - nekonečné! - srdce hoří
a prachem stříbrným jim padá ke dnu...

Převzato odtud.

Arnošt Czech z Czechenherzu (1878-1951) - Svržená modla (sonet ze sbírky Má Indie, 1938)

30. května 2009 v 14:19 | Arnošt Czech z Czechenherzu
V pracovně mojí paprsek si hraje
na bronzu krvelačné Kali,
jež modlou byla divokého kraje,
kde jejího se hněvu báli.

Žádala žertev lidských hekatomby,
zlý kult měl fanatiků roje,
jež nezahnaly ani střelců bomby,
ni hrůzy velké o kult boje.

A boha Šivy pomstychtivá žena
v plamenných rukou Osud vlastní třímá,
očima hledí mrtvě v dáli.

Již není nymbem hrůzy opředena.
U nohou kocour před ní klidně dřímá
a nebojí se staré Kali.

Převzato odtud.

Arnošt Procházka - Žárlivý (dvojsonet českého dekadentního kritika a básníka)

22. května 2009 v 18:11 | Arnošt Procházka
I

Když rusé vlasy tvé jak vlna hustá
kol tváře se ti strou, kde oči lačně žhnou,
když k číším prsů tvých má chtivá ústa
se v touze běsné pnou za slastí plamennou,

když laskám kolenou tvých oblost lahodnou,
co hluchou tiší noc nás halí pustá,
mně duši vidinou vždy plní otravnou
a v nitru zjitřeném výhružně vzrůstá

jak dračí setby plod zlé žárlivosti saň:
tvých údů sametnost co celuje, má dlaň
chce mstivě zatnouti se do nich dravým spárem,

neb za doteků svých vždy cítí sled všech chvil
a rukou dřívějších a cizích, pod jichž žárem
tvé srdce zmíralo a klín se tetelil.

II

Ó mlč a neříkej, - vždyť není ve mně víry
v tvá slova obluzná, - že dým byl vše a klam,
kdy ruce horoucí jak v zvučných strunách lyry
tvým tělem bloudily, - že cit tvůj byl vždy sám.

Je moře bez konce, svět daleký a širý,
však nad něj bezmeznější touhy vzmach a plam,
jež vrhá zvědavá se vášně v divé víry
a každé vilnosti se vzdává žhoucím hrám:

máš srdce potulné a tělo nezkojené,
jež lačno požitku, jenž dosud nepoznán;
tvé oči lhostejné a líně přimhouřené

co s lože sledují, jak zdá se, chvějné stíny,
že nyvě vzpomínáš, vím, žárlivostí rván,
jak žádost vydráždit a nasytit znal jiný!


Převzato z knihy Procházka, Arnošt. Torsa veršů. Torsa prosy. Redakce Jarmil Krecar, typografie Method Kaláb. Vydáno pro Moderní revue, Praha 1925.
 
 

Reklama