"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Sonety

Stanislav Mráz - K degeneraci vkusu (poslední báseň ze sbírky Thaliino breve v sonetech, vl. nákl., 1898)

28. dubna 2011 v 11:38
V tom systém, degenerujete vkusu výš
doby a niveau productu oceny
debutů chválou neshodných, chic týž
v všem, intriganti soutěže tož scény.

Bludička kolísavá soud chví v tíž
a křepčí publica pak, zavedený
encomiast stádu podobá se spíš,
jež nemá pastýře ni vůdce v špic, zmýlený.

Dle plodu poznáte je... Evesprid
zda žeň to zlatá. Soudu, mnění
proč rozchází se jich? Kaviár žďají,

koření přílišné kés vtipu, za to mají,
žďá scelett techniky je faiblu. V mžení
čím Bacchos v pouť byl v pól, v soud skojen, syt?

Jsou abonováni na model krásy v zmdlení?


Čapkův text o Mrázovi "Poeta" (in Marsyas čili na okraj literatury).

Šalda, F. X. - Letní noc (Šaldův debut, čas. Lumír, 1885)

5. listopadu 2010 v 16:33 | F. X. Šalda
Ve mlze večera juž tonou lesy,
a ticho měkké, snící, které bývá,
kdy večer s nocí ve objetí splývá,
se na krajinu zdřímlou tiše věsí.

Pták jenom probudiv se ze sna kdesi
se zvěd se vzkvetlé, volné stromu sněti
a ve tmě modravé jak jiskra letí...
Teď měsíc z bludných mraků lehké směsi

sám vyplul volně velký, vítězící,
a jehly své jak velká kopí tkvící
do snících korun vzkvetlých stromů metá...

Z jich větví mlha táhne ku měsíci,
jenž v páry lemu, oblak ve směsici
své světlo lije v noc tak plnou léta!



Šalda, F. X., Básně. In: Soubor díla F. X. Šaldy, Edice E (dostupné zde).

Katherine Mansfieldová: Loneliness (Poems 1911-13) - sonet slavné modernistky

12. května 2010 v 2:04 | Katherine Mansfieldová
Now it is Loneliness who comes at night 
Instead of Sleep, to sit beside my bed. 
Like a tired child I lie and wait her tread, 
I watch her softly blowing out the light. 
Motionless sitting, neither left nor right 
She turns, and weary, weary droops her head. 
She, too, is old; she, too, has fought the fight. 
So, with the laurel she is garlanded. 

Through the sad dark the slowly ebbing tide 
Breaks on a barren shore, unsatisfied. 
A strange wind flows ... then silence. I am fain. 
To turn to Loneliness, to take her hand, 
Cling to her, waiting, till the barren land 
Fills with the dreadful monotone of rain.


In: Mansfield, Katherine, Poems By Katherine Mansfield (1930), dostupné zde.

Vladimír Frída - Tři sonety jarní (sb. Preludia, 1905), Sonet v listopadu (sb. Prchající stíny, 1934)

11. dubna 2010 v 11:43 | Vladimír Frída
TŘI SONETY JARNÍ

I.

U okna seděl jsem a hleděl v kraj,
a v dáli neurčitou jsem se díval;
tu obraz celý zvolna v mlhu splýval,
jak halil by jej pohádkový taj.

Tak mizel starý mlýn a za ním háj,
v mých slzách obzor pomalu se stmíval,
a žádný paprsk v něj se neusmíval,
jak v duši tu, jež ztratila svůj ráj.

V tom cosi zavadilo o mé čelo.
Já hlavu zved' - to ptáče, jež se chvělo.
Aj div, já uzřel kolem slunce, květ.

Děl pták: "Hleď, jaro opět přišlo v svět!"
a rychle odletěl hned v starou hruši.
Žel, že jen okem zřím je a ne v duši.

II.

Jak nebylo by to víc pravdou již,
več věřili jsme kdysi celou duší.
To jako v mlhách se dnes jenom tuší,
a skutečnosti cítíme se blíž.

Blíž přichází zas žití celá tíž.
Kde jindy vášně v duše struny buší,
ni jediný ton srdce nevyruší,
ni chvějný vzdech juž ze rtů neslyšíš.

S jabloní opět zkvetlých květ se snáší
v tu opuštěnou nyní alej naši.
Jak vše to ani pravdou nebylo by,

ty dny, jichž čas se netknul trnem zloby.
Zas ptáci vzlétli s trylkem v modrou výš.
V mém srdci dávno ptáci zmlkli již.

III.
(Pokračování.)

A nezmlkli; to kdys se pravdou zdálo,
kdy člověk bolestí svou příliš slepý,
vše za sebou zřel, před sebou jen střepy,
že zápasů již, myslil, zbývá málo,

a srdce konce nejvíce se bálo,
v tom jakby trysk' proud světla velkolepý,
jenž v šeru v kaskády se jisker třepí,
a světlem, teplem tím vše v srdci tálo.

To na kraj ráje ze všednosti hroudy
vzpomínek vzlétly rázem zářné proudy,
a z jejich křídel života dech skanul.

Hvězd myriadou temný obzor vzplanul.
Tak vše se jimi jako ve snách vrací,
a v dáli někde opět pějí ptáci.



SONET V LISTOPADU

Tak tiše jeden po druhém se v nenávratno ztrácí,
jak nebyl by zde nikdy ani žil,
tak rozprchnem se v jeden mlžný cíl,
jak z rozoraných polí v podzim odlétají ptáci.

Zas nové boje hledá, nové sny a novou práci,
kdo na života holé sněti zbyl,
a v shonu denním málo je pak chvil,
kdy nad mrtvými srdce zachvěje se, zakrvácí.

Vždy přijdou smutné jeseně, v jichž zlatých závějích
ty hroby zvolna zapadnou a zbude matný sen,
vždy uloží se na nich jednou přes noc první sníh.

Vše, proč jsme žili, oč se rvali, zmizí jednou v tmách,
jak v modrém soumraku vždy schladne letní vonný den.
Tak beze stopy zapadnem jak kámen v hlubinách.



Převzato odtud.

Vítězslav Nezval - Cukrová balada (sonet ze sb. Pantomima, 1924)

31. března 2010 v 20:11 | Vítězslav Nezval
Švec Konstantin a Berta s čalouníkem
jdou na jarmark tu neděli
Sušenek kornout švihák nadělí
a Konstantin se skryje za patníkem

Až půjdou zpět svým šidlem máchne švec
a do příkopu omráčen se svalí
aby ho lidé potkávali
a řekli si To umřel milenec

A zatím jeho duše čistá
oblétat bude pána Krista
a na sandály se mu posadí

A Berta s čalouníkem Rudou
pohřbívat jeho tělo budou
v zátiší pantoflíčků na dně zahrady



Převzato z: Nezval, Vítězslav. Pantomima. Praha: Ústřední studentské knihkupectví a nakladatelství, 1924.

Božena Benešová - Refrain (sonet ze sb. Verše věrné i proradné, 1909)

28. března 2010 v 15:11 | Božena Benešová
Znáš refrain dráždivý a monotónní,
jenž doprovází nudnou píseň žití,
a který pochmurně jak hrana zvoní
a jindy jiskry illusí tvých nítí.

Má mrtvolný tón vyřezaných sloní,
i mramorů lesk, pod dlátem když svítí,
má vůni, kterou sad tvůj dýchal vloni,
i plodů chuť, jež na rok může míti.

V něm minulá i budoucí tvá dráha
se kříží slibem zklamání i blaha,
když vypne touhu tvou a hned ji skloní.

Slast čekání i marnost ovane tě,
jež skrytá v jediné spí jeho větě:
"Je mrtva láska, žije sen můj o ní."



Tereza Dubrovská - Vím, vše zase bude, jako bylo dříve (sonet ze sb. Rudé kamélie, 1929)

28. března 2010 v 14:57 | Tereza Dubrovská
Vím, vše zase bude, jako bylo dříve,
soumrak smutky snese šedou dálavou,
na květ jíní svane, do mé duše snivé,
slzy trysknou z oka, skanou na líc mou.

Vánky přijdou s vrchů - květy zimomřivé
zavrou kalich něžný, v šeři uvadnou,
moje žhavé srdce ztichne, láskou chtivé,
s nedopěnou písní, toužnou, jásavou.

Všechno zase bude, jako bylo kdysi -
smutky vstanou, křídlem vše kol ovinou,
jak ta černá mračna, jež tam v nebi visí.

A má smutná duše kapli vystaví si,
pohřbí marné touhy, uspí lásku svou,
z písní věnce svije, slzy s rosou smísí...



Ondřej Slabý - tři sonety z letos vydaných juvenilií s názvem Holobyt

20. října 2009 v 22:33 | Ondřej Slabý
Zlatý řez

Aby mraky venku mohly uspořádat funus,
vítr si venku láme ruce.
Samota vážící víc než tunu
je těžší každým dnem a táhne srdce,

jež si odlévalo každý ze tvých dopisů,
někam až dolů k vylučovací soustavě,
když mi na lebeční stěnu jako na mísu
žárlivost čmárá svéhlavě.

Žárlivost už míchá stesk do barev -
chtěla by celou fresku stihnout do neděle,
kde její nervní kompozice smyje tvoji krev

a ty zas cítíš, aniž bych to snad chtěl,
že ve mně páchne minulost jak v kostele,
kde spodní vody brání rozkladu těl...



Ranní improvizace

Křísnutím dvou opilců byl sen odveden.
Chytlo svítání a dýmem mlhavým
z opačné polokoule sen přiběsnil den.
Goya vyryl před Westbanhof děsivé postavy.

Budí mě kreatura, jež kdysi byla člověkem,
a vidím naskakovat ten dav bezhlavý.
- Ach Bože! Kdo z nás je tu ustavičně opíjen?
Vždyť ten vlak už nikde nestaví!

Za jízdy stihl naskočit ještě Mohamed,
co prodává v metru Täglich Alles,
ovšem my ho rozhodně nebudeme dohánět,

do tepla nádraží teď můžem zalézt,
den po poledníku klidně nechat uhánět.
Zítra zkusíme načerno znovu nach West.

Vídeň, 1997



Zvracení hvězd

Vždy několik nocí na začátku podzimu
můžete vidět, jak z nebe padají hvězdy
- snad mě nebudete obviňovat z rasismu -,
jako by černochovi pukaly hnisavé vředy.

Vracím se domů a pouliční lampy nesvítí,
hvězdy tečou jako olejové barvy z tuby
syfilitického malíře, jenž touží po listí.
Nakonec prolezou zemi mezi zuby,

aby o Dušičkách hřály pěkně odspodu,
když dědečkové vynechají popolední hospodu
a babičky slavnostně se nastrojí.

Nespěchám domů a toulám se po okolí.
Zvracel jsem a řekl kamarádům věci, které bolí,
hvězdy létaly od úst až z trávicího ústrojí...



Převzato z: Ondřej Slabý: Holobyt. Weles, Brno 2009
Knihu si kupte zde.

Sonety na Facebooku

26. června 2009 v 0:55 | Ondřej Hanus
Přátelé,

době je nutno jíti vstříc. Proto máte nyní možnost stát se členem skupiny milovníků sonetů ("Sonnet Lovers") na síti Facebook.

Odkaz je zde.

Šiřte slávu sonetu všemi dostupnými prostředky! :-)

Boleslav Černý (1881-1930) - Snění a Nálada (oba dva sonety ze sb. Večerní stíny, 1907)

25. června 2009 v 21:37 | Boleslav Černý
Snění

Na okna rám se horká hlava klade,
v prach ulic unavený zrak se noří....
Když v prsou bouří ještě srdce mladé,
jak rádo všemu novému se koří!

Podivný cit se úlisně v hruď krade....
na konci obzoru čís pohled hoří;
zrak setká se s ním dlouhou cestou všade,
a v chvatu dne nás ve vzpomínkách moří...

A duše zvolna hebká vlákna spřádá,
prach ulic náhle v koberce se změní,
neznámá přichvátá a v roztoužení

do ucha šeptne: dítě - mám tě ráda -
a pokoj víří náhle kolem v letu,
mdlá hlava cítí dotek vlhkých retů.



Nálada
Ad. Černému

Teď krok - a papír zašelestí....
Snad někdo kol mé jizby kráčí....
Je příšeří - přemýšlím o neštěstí,
o slabých, kteří malomocně pláčí.

A o těch, kteří kříž svůj těžký nésti
se zdráhají a lidstvu nepostačí
a bezeměrnou slabost mají v pěsti
a duši titěrnou a mozek ptačí!....

Přemýšlím lidské o slabosti,
o nedostatku vůle vlastní....
Přemýšlím o těch, kteří šťastní.

V svém srdci pohrdání hostí -
Přemýšlím o všem - lidstva o mučení,
jen svého žití neznám - rozluštění....


Převzato odtud.
 
 

Reklama