Sonety
5. května 2012 v 14:05
fetišista
Mam za manželku kyrysnici
už déle nežli od jara
Toť učiněná maškara
Má ocelovou rukavici
Co pomůže mně kytara
Bum něco prasklo na polici
Dnes přehnula mne přes lavici
Je šťastná když tě pokárá
A já jsem její hodný muž
předvčírem nabrousil jsem nůž
Dvě oči svítí na talíři
Jen pro ně jsem ji miloval
Do sbírky motýlů je dal
A slepá s ošklivcem se smíří
měšťák
Má zlatý řetěz na břiše
Kdo urazil by toho bůžka
jenž nadouvá se jako hruška
ten ať se ďáblu upíše
Jsem manželka a vlastně služka
a chůva toho fetiše
Však dížka jednou překyše
a budu sama v hrobě lůžka
Je těhotný zas vysedá
ta každodenní beseda
mu stačí aby poznal kursy
A kyprý drahocenný plod
odplaví chladné proudy vod
Můj miláček je králem bursy!
svedený
Jsem něžný to vše zavinila
má obraznost a punčocha
Co chcete paní od hocha?
Pleť smrti bude asi bílá
Však teď jsem vzorem lenocha
a dělám co chce moje víla
Chuť nicoty všech věcí zbyla
ó ať se se mnou pokochá
Je noc či den? Už dvanáct bije
já vytahuji žaluzie
a nakláním se z ložnice
Noc děsí mě a dne se štítím
Když znaven usnu i pak cítím
dech smrti cizoložnice
circulus vitiosus
Opilec přičinlivý žák
a ctitel umělého ráje
má v očích slzy vzpomínaje
Však mysl ulétla jak drak
On pije zelenavé kraje
a jeho duše tažný pták
si hledá v kouři vlčí mák
a něžné idylické stáje
Tam s vrabčáky a s holuby
žije svůj život naruby
Však náhlý vítr strhl lávku
Duch pohroužený do hříček
procitá jako budíček
A pijan zdvojnásobil dávku
básník
Ač zvítězil nad desilusí
a dávno přemohl svůj jed
má horečky To dělá svět
jenž chtěl by aby byl jak druzí
Svůj fantastický kabaret
má podříditi vkusu luzy
Svět zotročil si vše i musy
Ach škoda slov ach škoda let
Žel jeho vnitřní řeč je čistá
On vysmívaný alchymista
je jako ony komety
jež poutá cizí gravitace
a místo křišťálové práce
on píše - běda! - sonety!
literatura
Dost dlouho jsem byl pod kontrolou
tvé libovůle čtenáři
Ne víckrát se ti nezdaří
mě vláčet obecnou svou školou
Už nepleť si mne se žháři
Už nechci vystrkovat holou
I to čpí trochu aureolou
Jsi nemocen? Jdi k lékaři!
Má svrchovaná libovůle
zná světy navždy pominulé
Já pohrdám tvým šestákem
Co prohrám prohrám na ruletě
Jsem ve tvém zotročeném světě
jen nulou ne však žebrákem!
upír
Ty dobrodruhu kytary
až položí tě na máry
zvuk devíti tvých prasklých strun
se změní v devět černých lun
Tvůj mozek jehož výpary
jsi zaháněl jak komáry
se zbortí v zemi jako trůn
pod tlapkou potkanů a kun
Však než se nasytí mnou krtci
tvé jedy louhují mně v srdci
a teprv s jiskrou zániku
až bude zcela rozvráceno
pak zlhostejní mně tvoje jméno
můj trýzniteli básníku!
její moc
Při obnažení tvého těla
pod oknem drnčí tarantela
Tvá erotická mimika
mne změní v náměsíčníka
Znáš zázraky a kdybys chtěla
vypučí v skříni mirabela
Čí líbí se ti osyka?
Jsme rázem v stínu lesíka
Kdo jsi? Jsi moje fantasie
i ve snu trýzní mne a žije
Buď musím být tvým otrokem
anebo navždycky tě ztratím
Jsi rozmarná? Ó buď si zatím
Já dobudu tě útokem!
sonet
Věž nad horizontem se třpytí
Prst na křížku jenž přisahá
Uprostřed slz a krupobití
a svlečen takřka do nahá
se automobilista řítí
a jeho stroj mu pomáhá
Jsem v sonetu jak moře v síti
a z extase je úvaha
Proč vyhýbáš se vlastní řeči?
Co slabika to nebezpečí
stroj hrá jen prstem do něj strč
Prst hrozí já se celý chvěji
že vlak se zvrhne na koleji
Když necítíš tak raděj mlč!
rytmy
Raz dva tři čtyři držet krok
Svět vnucuje ti svoje rytmy
Můj démante tys nezasvit mi
Stát čelem vzad a vlevo bok!
Znám jiné vojsko myši stok
ty mlsné požíračky přítmí
Můj démante tys nezasvit mi
Jdu krokem povalečů z dok
Mé srdce v tomtéž rytmu buší
Hodiny bijí spaste duši!
Blesk proměnil se v lilii
Déšť rozezvučel střepy zinku
Teď pochoduji při bubínku
jenž vpad mně do delirií
zvláštní rybář
Ne už i zlatá vrtule
jež pohání tě hlohu světla
je slabá než aby mě spletla
Pryč ptáci dolů s kopule!
Pět žen si sedlo na pometla
a ve vzduchu čpí cibule
Chci vzdát se vám jsem bez vůle
Má duše rajka která vzlétla
Bez udice a bez sítí
den na svůj slovník loviti
jak moudrý Budha na mlčení
Sám sebe proměňuji v bod
jak zbavuje se řeka vod
Není to spánek ani bdění
kázeň
I moře má svou dresuru
a z jedné vlny vzniká druhá
I v bělobě se skrývá duha
Jsem věčný kejklíř azuru
Znudil tě život dobrodruha
A v ruce malou lasturu
chceš uniknouti ponuru
Pán extasí a jejich sluha
Už bezmála jsa změněn v hloh
jsi trubač však i lesní roh
Čím výš tím vzdaluje se nebe
Až jednou za novoluní
se rozplynouti ve vůni
jež vysvětluje sama sebe
kremace za živa
Jak křišťálový mnohostěn
se točíš kolem vlastní osy
a žárlíš na kapičku rosy
Je schopna nekonečných změn
Chceš zmizeti jak blázni pštrosi
a uchvátil tě osud pěn
Tak moci utéct v lásce žen
žahadlu lstivé smrti vosy
Čím méně budeš v sobě sám
tím míň ti smrti zanechám
jsa přelit v tisíceré tvary
Až vyvlastním se docela
co mně pak bude do těla
Pak nalož si je na své máry!
asentimentální
Jdeš s nové perspektivy k lidem
prost sebemenší iluse
Tvé ruce jako haluze
se rozepjaly nad svět s klidem
Co je nám ptáčku po luze!
My nepláčeme nad Ovidem
Nic žádné spolky s Věčným Židem!
Ti trpí po své zásluze
Dnes uviděl jsem z okna ženu
Nač čekat marně na odměnu
Je robustní tak vem si ji!
Svět plný šíleného kvítí
Je špatný? Chci jej proměniti
Pse sežer klidně lilii!
optimismus
Klid podzime jsem optimista
a mám rád širé obzory
Syt pokrytecké pokory
si hledám v světě kousek místa
Hleď malá Leninova busta
se směje všemu na vzdory
Na šibenici s netvory!
A země bude opět čistá
Tvé nitro s kterým bojuješ
je stará pokrytecká lež
Tvé sonety se rodí z hnusu
Ó nakažená krvi teč
Až vytečeš má vlastní řeč
vytryskne z prvotního vkusu!
cauchemar
Jsem zbaven navždy noční můry
Už bez masky a koturnu
se dívám klidně na urnu
Mé peklo na mě padlo s hůry
Buď sbohem oko kreatury
spi v extatickém nestvůrnu
Teď jako zpěvák v nocturnu
se loučím s andělskými kůry
Pryč mlsný stíne Hamleta
Když pravice je prokleta
dosáhnu štěstí levou rukou
Já věřím více štěrkaři
než mystickému šprýmaři
vždyť oba tentýž kámen tlukou!
24. ledna 2012 v 9:53
Sonnet (ze sb. "Some Trees", 1956)
Each servant stamps the reader with a look.
After many years he has been brought nothing.
The servant's frown is the reader's patience.
The servant goes to bed.
The patience rambles on
Musing on the library's lofty holes.
His pain is the servant's alive.
It pushes to the top stain of the wall
Its tree-top's head of excitement:
Baskets, birds, beetles, spools.
The light walls collapse next day.
Traffic is the reader's pictured face.
Dear, be the tree your sleep awaits;
Worms be your words, you not safe from ours.
Lost Sonnet (The New Yorker, 2009)
They grow up too fast
these days. Unassumingness
becomes unwieldy, the woods
a place to walk from briskly.
You say your cunning comportment
is artless? Well then so am I
for containing you, champ.
Your tracks are alive with new interest.
The trail always sees what's up ahead,
which is resistance. No tooth
or star contradicts what is made
and hard to screw up. Wash the guest's
feet, the aviator. Jack was his name
and we were like brothers, though we never knew each other.
4. září 2011 v 22:50 | Jiří Mahen
ROZHODNÝ OKAMŽIK
Ten život někdy - je ho tolik málo!
a vše, co měl jsi rád, jak byl by spálil hřích,
nic nepohne se v tobě, v nebesích
vše na dřímotu jako by se dalo.
Vše hluché je i lidský pláč i smích,
už zvukem jak by každé slovo lhalo,
vše po samotě jak by v tobě lkalo
a tichým pokojem už chodíš jako mnich...
Ty smutné, těžké dny! Leč ještě pevně stojí
tvá bytost v tobě, ale chraň se, braň
po smutcích těch a všechno schystej k boji -:
ta chvíle potom, krev kdy v sníh se mění
a náhle lávou vztekle zakypí -!
Vším život byl by a přec ničím není -!
(Duha, 1916)
KOLCHIS
Ty bledý muži ze sarmatských plání,
kam toulka tvá až sem tě zavedla,
kam díváš se to vlastně ze sedla
a kam se plížíš nyní rosou ranní?
Mně pdkloň dřív se, která jsem tu paní,
a potom stůj! Což už jsem sesedla,
že nezříš mne, a tvář má pobledla,
ač plna dál jsem obrů, králů, saní?
Jsem země hrdých snů a nároků --
Já sama vzbouzím v horách vřavu hromů,
když vpád se blíží, velím k útoku -
na koně sedni, rychle vrať se domů!
Jsem pyšná žena, nechci otroků,
a mám-li vzdát se, musím vědět - komu!
(Duha, 1916)
Poslední telegram
Srdce jako broskev zde ti dozrávalo,
zde ti slavík zpíval, kde kdo měl tě rád -
jak to, že jdeš od nás, že se něco stalo,
co nás rozloučilo na vždycky už snad?
Byl's prý doma tady. Ó ty divná chválo,
která mnoho říkáš, ale neumíš hřát!
Kdo je někde doma, tomu stačí málo,
nemoc nestraší ho, ani s bídou hlad.
Nic ti nevyčítám - každý někde máme
místo, s něhož přejdem' správně v lepší svět,
odjinud kdo skočí, smutně vaz jen zláme.
Ty to místo hledáš - já v tvém nitru čeť.
Vrať se aspoň ve snu, když to tvé tě zklame,
a teď ruku dej mi - řekněm': naposled!
(Rozloučení s jihem, 1934)
28. dubna 2011 v 11:38
V tom systém, degenerujete vkusu výš
doby a niveau productu oceny
debutů chválou neshodných, chic týž
v všem, intriganti soutěže tož scény.
Bludička kolísavá soud chví v tíž
a křepčí publica pak, zavedený
encomiast stádu podobá se spíš,
jež nemá pastýře ni vůdce v špic, zmýlený.
Dle plodu poznáte je... Evesprid
zda žeň to zlatá. Soudu, mnění
proč rozchází se jich? Kaviár žďají,
koření přílišné kés vtipu, za to mají,
žďá scelett techniky je faiblu. V mžení
čím Bacchos v pouť byl v pól, v soud skojen, syt?
Jsou abonováni na model krásy v zmdlení?
Čapkův text o Mrázovi "
Poeta" (in Marsyas čili na okraj literatury).
5. listopadu 2010 v 16:33 | F. X. Šalda
Ve mlze večera juž tonou lesy,
a ticho měkké, snící, které bývá,
kdy večer s nocí ve objetí splývá,
se na krajinu zdřímlou tiše věsí.
Pták jenom probudiv se ze sna kdesi
se zvěd se vzkvetlé, volné stromu sněti
a ve tmě modravé jak jiskra letí...
Teď měsíc z bludných mraků lehké směsi
sám vyplul volně velký, vítězící,
a jehly své jak velká kopí tkvící
do snících korun vzkvetlých stromů metá...
Z jich větví mlha táhne ku měsíci,
jenž v páry lemu, oblak ve směsici
své světlo lije v noc tak plnou léta!
Šalda, F. X.,
Básně. In: Soubor díla F. X. Šaldy, Edice E (
dostupné zde).
12. května 2010 v 2:04 | Katherine Mansfieldová
Now it is Loneliness who comes at night
Instead of Sleep, to sit beside my bed.
Like a tired child I lie and wait her tread,
I watch her softly blowing out the light.
Motionless sitting, neither left nor right
She turns, and weary, weary droops her head.
She, too, is old; she, too, has fought the fight.
So, with the laurel she is garlanded.
Through the sad dark the slowly ebbing tide
Breaks on a barren shore, unsatisfied.
A strange wind flows ... then silence. I am fain.
To turn to Loneliness, to take her hand,
Cling to her, waiting, till the barren land
Fills with the dreadful monotone of rain.
In: Mansfield, Katherine,
Poems By Katherine Mansfield (1930), dostupné
zde.
11. dubna 2010 v 11:43 | Vladimír Frída
TŘI SONETY JARNÍ
I.
U okna seděl jsem a hleděl v kraj,
a v dáli neurčitou jsem se díval;
tu obraz celý zvolna v mlhu splýval,
jak halil by jej pohádkový taj.
Tak mizel starý mlýn a za ním háj,
v mých slzách obzor pomalu se stmíval,
a žádný paprsk v něj se neusmíval,
jak v duši tu, jež ztratila svůj ráj.
V tom cosi zavadilo o mé čelo.
Já hlavu zved' - to ptáče, jež se chvělo.
Aj div, já uzřel kolem slunce, květ.
Děl pták: "Hleď, jaro opět přišlo v svět!"
a rychle odletěl hned v starou hruši.
Žel, že jen okem zřím je a ne v duši.
II.
Jak nebylo by to víc pravdou již,
več věřili jsme kdysi celou duší.
To jako v mlhách se dnes jenom tuší,
a skutečnosti cítíme se blíž.
Blíž přichází zas žití celá tíž.
Kde jindy vášně v duše struny buší,
ni jediný ton srdce nevyruší,
ni chvějný vzdech juž ze rtů neslyšíš.
S jabloní opět zkvetlých květ se snáší
v tu opuštěnou nyní alej naši.
Jak vše to ani pravdou nebylo by,
ty dny, jichž čas se netknul trnem zloby.
Zas ptáci vzlétli s trylkem v modrou výš.
V mém srdci dávno ptáci zmlkli již.
III.
(Pokračování.)
A nezmlkli; to kdys se pravdou zdálo,
kdy člověk bolestí svou příliš slepý,
vše za sebou zřel, před sebou jen střepy,
že zápasů již, myslil, zbývá málo,
a srdce konce nejvíce se bálo,
v tom jakby trysk' proud světla velkolepý,
jenž v šeru v kaskády se jisker třepí,
a světlem, teplem tím vše v srdci tálo.
To na kraj ráje ze všednosti hroudy
vzpomínek vzlétly rázem zářné proudy,
a z jejich křídel života dech skanul.
Hvězd myriadou temný obzor vzplanul.
Tak vše se jimi jako ve snách vrací,
a v dáli někde opět pějí ptáci.
SONET V LISTOPADU
Tak tiše jeden po druhém se v nenávratno ztrácí,
jak nebyl by zde nikdy ani žil,
tak rozprchnem se v jeden mlžný cíl,
jak z rozoraných polí v podzim odlétají ptáci.
Zas nové boje hledá, nové sny a novou práci,
kdo na života holé sněti zbyl,
a v shonu denním málo je pak chvil,
kdy nad mrtvými srdce zachvěje se, zakrvácí.
Vždy přijdou smutné jeseně, v jichž zlatých závějích
ty hroby zvolna zapadnou a zbude matný sen,
vždy uloží se na nich jednou přes noc první sníh.
Vše, proč jsme žili, oč se rvali, zmizí jednou v tmách,
jak v modrém soumraku vždy schladne letní vonný den.
Tak beze stopy zapadnem jak kámen v hlubinách.
31. března 2010 v 20:11 | Vítězslav Nezval
Švec Konstantin a Berta s čalouníkem
jdou na jarmark tu neděli
Sušenek kornout švihák nadělí
a Konstantin se skryje za patníkem
Až půjdou zpět svým šidlem máchne švec
a do příkopu omráčen se svalí
aby ho lidé potkávali
a řekli si To umřel milenec
A zatím jeho duše čistá
oblétat bude pána Krista
a na sandály se mu posadí
A Berta s čalouníkem Rudou
pohřbívat jeho tělo budou
v zátiší pantoflíčků na dně zahrady
Převzato z: Nezval, Vítězslav. Pantomima. Praha: Ústřední studentské knihkupectví a nakladatelství, 1924.
28. března 2010 v 15:11 | Božena Benešová
Znáš refrain dráždivý a monotónní,
jenž doprovází nudnou píseň žití,
a který pochmurně jak hrana zvoní
a jindy jiskry illusí tvých nítí.
Má mrtvolný tón vyřezaných sloní,
i mramorů lesk, pod dlátem když svítí,
má vůni, kterou sad tvůj dýchal vloni,
i plodů chuť, jež na rok může míti.
V něm minulá i budoucí tvá dráha
se kříží slibem zklamání i blaha,
když vypne touhu tvou a hned ji skloní.
Slast čekání i marnost ovane tě,
jež skrytá v jediné spí jeho větě:
"Je mrtva láska, žije sen můj o ní."
28. března 2010 v 14:57 | Tereza Dubrovská
Vím, vše zase bude, jako bylo dříve,
soumrak smutky snese šedou dálavou,
na květ jíní svane, do mé duše snivé,
slzy trysknou z oka, skanou na líc mou.
Vánky přijdou s vrchů - květy zimomřivé
zavrou kalich něžný, v šeři uvadnou,
moje žhavé srdce ztichne, láskou chtivé,
s nedopěnou písní, toužnou, jásavou.
Všechno zase bude, jako bylo kdysi -
smutky vstanou, křídlem vše kol ovinou,
jak ta černá mračna, jež tam v nebi visí.
A má smutná duše kapli vystaví si,
pohřbí marné touhy, uspí lásku svou,
z písní věnce svije, slzy s rosou smísí...
Zde hledá