"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Sonetové cykly

Sara L. Russellová - Lamia Trilogy - sonetový triptych současné básnířky

21. června 2007 v 22:46 | Sara L. Russelová

Within fathomless chambers of your dreams,
Past glittering remains of lost desire,
Like fallen empires borne on lava streams,
Therein I fly, soaring on wings of fire.

Rare sandalwood imparts her smoky breath,
Sweetens the air wherever I alight,
Even unto Hades' caverns of death,
Bringing your shuttered eyes eternal night.

I gaze, unblinking as the eye of Ra,
Toward the sun and her attendant spheres,
I know the genesis of every star,
Each wormhole, where all matter disappears.

Bold deities tremble beneath my glare,
Fall into heedless sleep - and I'll be there.


Answers to why he cannot sleep at night
Aimlessly circle in his tortured mind.
Dark hair in disarray, face deathly-white,
He strives to leave the conscious world behind.

And still she comes, despite his fervent prayers,
With kisses more ferocious than the first,
To dissipate all memories and cares,
Pinning him down, to slake her torrid thirst.

Soon hushed entreaties melt to honeyed sighs.
He feels the draught of wingbeats on his face,
Opium petals flutter to his eyes,
She presses close; his heart begins to race.

Daybreak arrives, the same as all the rest:
He wakes supine, with claw marks on his chest.


Glide down from Brighton's bright Pavilion,
Feeling the salt sea breeze upon my breast;
Beneath the Arches, mortal men dream on,
While I alight nearby, to take my rest.

Now mermaids rest their voices and depart
To deeper fathoms than mankind has seen,
Swirling through chasms in the ocean's heart
To rest on undulating beds of green.

Now pigeons wake, now seagulls speed their flight,
And Oscar's sphinx has folded her great wings.
Mankind awakes to greet the morning light
With eagerness for unimportant things.

Soon comes nightfall. When everything is still
I shall return for you, to take my fill!

Dante Alighieri - sonet č. 14 v originále a v anglickém překladu

21. června 2007 v 20:04 | Dante Alighieri
Tanto gentile e tanto onesta pare
la donna mia quand'ella altrui saluta,
ch'ogne lingua deven tremando muta,
e li occhi no l'ardiscon di guardare.
Ella si va, sentendosi laudare,
benignaments d'umilta vestuta;
e par che sia una cosa venuta
da cielo in terra a miracol mostrare.
Mostrasi si piacente a chi la mira,
che da per li occhi una dolcezza al core,
che'ntender no la puo chi no la prova:
e par che de la sua labbia si mova
un spirito soave pien d'amore,
che va dicendo a l'anima: "Sospira!".

So gentle and so modest seems my lady
to everyone to whom she bids good-day,
that every voice must, trembling, cease to speak
and eyes are not so bold to look on her.
Where'er she walks she hears her virtue told,
yet dresses kindly, in humility;
and so she seems a wondrous thing sent down
from heaven to earth to be a sign to men.
To all who see, so gracious is her charm,
that through her eyes, her sweetness strikes their hearts,
as those who have been struck alone can know:
and from her face there ever seems to come
a gentle spirit full of love which flies
into one's soul, and whispers simply: "Sigh!"

Guido Cavalcanti - sonet č. 8 v anglickém překladu Ezry Pounda a Danta Gabriela Rossettiho

21. června 2007 v 20:01 | Guido Cavalcanti - Ezra Pound - Dante Gabriel Rossetti
Ezra Pound:

Ah why! why were mine eyes not quenched for me,
Or stricken so that from their vision none
Had ever come within my mind to say
"Listen, dost thou not hear me in thine heart?"
Fear of new torments was then so displayed
To me, so cruel and so sharp of edge
That my soul cried, "Ah mistress, bring us aid,
Lest th' eyes and I remain in grief always."
But thou hast left them so that Amor cometh
And weepeth over them so piteously
That there's a deep voice heard whose sound in part
Turned unto words, is this: "Whoever knoweth
Pain's depth, let him look on this man whose heart
Death beareth in his hand cut cruciform."

Dante Gabriel Rossetti:

Of his Pain from a new Love

WHY from the danger did mine eyes not start,--
Why not become even blind,--ere through my sight
Within my soul thou ever couldst alight
To say: "Dost thou not hear me in thy heart?"
New torment then, the old torment's counterpart,
Filled me at once with such a sore affright,
That, Lady, lady, (I said,) destroy not quite
Mine eyes and me! O help us where thou art!
Thou hast so left mine eyes, that Love is fain--
Even Love himself--with pity uncontroll'd
To bend above them, weeping for their loss:
Saying: "If any man feel heavy pain,
This man's more painful heart let him behold:
Death has it in her hand, cut like a cross."

William Wordsworth - Ecclesiastical Sonnets, Part III XLI. "New Churchyard"

21. června 2007 v 18:20 | William Wordsworth
The encircling ground, in native turf arrayed,
Is now by solemn consecration given
To social interests, and to favouring Heaven;
And where the rugged colts their gambols played,

And wild deer bounded through the forest glade,
Unchecked as when by merry Outlaw driven,
Shall hymns of praise resound at morn and even;
And soon, full soon, the lonely Sexton's spade

Shall wound the tender sod. Encincture small,
But infinite its grasp of weal and woe!
Hopes, fears, in never-ending ebb and flow;-

The spousal trembling, and the dust to dust,
The prayers, the contrite struggle, and the trust
That to the Almighty Father looks through all.

Edwin Morgan - první sonet ze sbírky "Glasgow Sonnets" - v originále a v překladu Václava Pinkavy

21. června 2007 v 18:06 | Edwin Morgan - Václav Pinkava
A mean wind wanders through the backcourt trash.
Hackles on puddles rise, old mattresses
puff briefly and subside. Play-fortresses
of brick and bric-a-brac spill out some ash.
Four storeys have no windows left to smash,
but the fifth a chipped sill buttresses
mother and daughter the last mistresses
of that black block condemned to stand, not crash.
Around them the cracks deepen, the rats crawl.
The kettle whimpers on a crazy hob.
Roses of mould grow from ceiling to wall.
The man lies late since he has lost his job,
smokes on one elbow, letting his coughs fall
thinly into an air too poor to rob.

Vítrsketa dvorkem smetí courá
louže ježí, staré matrace
slehlé nadýmává. Zmetkům ulice
cihlo-sutná hradišťata bourá.
Čtyři patra, místo oken ďoura,
páté udržuje římsy dotace.
Činžák odsouzený k odmlce,
matka s dcerou milenka a coura.
Kol nich trhliny se hloubí a v nich krysy.
Konev sténá na cvokaplotně.
Strop má plísněrůženecké rysy.
Chlápek válí se bezlopotně,
kouří žváro loktem opřen, hřmí si
kašlem vzduchonuzným marnotně.

Clive Staples Lewis - Five Sonnets - v originále

21. června 2007 v 11:19 | C. S. Lewis
You think that we who do not shout and shake
Our fists at God when youth or bravery die
Have colder blood or hearts less apt to ache
Than yours who rail. I know you do. Yet why?
You have what sorrow always longs to find,
Someone to blame, some enemy in chief;
Anger's the anaesthetic of the mind,
It does men good, it fumes away their grief.
We feel the stroke like you; so far our fate
Is equal. After that, for us begin
Half-hopeless labours, learning not to hate,
And then to want, and then (perhaps) to win
A high, unearthly comfort, angel's food,
That seems at first a mockery to flesh and blood.

There's a repose, a safety (even a taste
Of something like revenge?) in fixed despair
Which we're forbidden. We have to rise with haste
And start to climb what seems a crazy stair.
Our consolation (for we are consoled,
So much of us, I mean, as may be left
After the dreadful process has unrolled)
For one bereavement makes us more bereft.
It asks for all we have, to the last shred;
Read Dante, who had known its best and worst-
He was bereaved and he was comforted-
No one denies it, comforted-but first
Down to the frozen centre, up the vast
Mountain of pain, from world to world he passed.

Of this we're certain; no one who dared knock
At heaven's door for earthly comfort found
Even a door-only smooth, endless rock,
And save the echo of his cry no sound.
It's dangerous to listen; you'll begin
To fancy that those echoes (hope can play
Pitiful tricks) are answers from within;
Far better to turn, grimly sane, away.
Heaven cannot thus, Earth cannot ever, give
The thing we want. We ask what isn't there
And by our asking water and make live
That very part of love that must despair
And die and go down cold into the earth
Before there's talk of springtime and rebirth.

Pitch your demands heaven-high and they'll be met.
Ask for the Morning Star and take (thrown in)
Your earthly love. Why, yes; but how to set
One's foot on the first rung, how to begin?
The silence of one voice upon our ears
Beats like the waves; the coloured morning seems
A lying brag; the face we loved appears
Fainter each night, or ghastlier, in our dreams.
"That long way round which Dante trod was meant
For mighty saints and mystics, not for me,"
So Nature cries. Yet if we once assent
To Nature's voice, we shall be like the bee
That booms against the window-pane for hours
Thinking that the way to reach the laden flowers.

"If we could speak to her," my doctor said,
"And told her, "Not that way! All, all in vain
You weary out your wings and bruise your head,"
Might she not answer, buzzing at the pane,
"Let queens and mystics and religious bees
Talk of such inconceivables as glass;
The blunt lay worker flies at what she sees,
Look there-ahead, ahead-the flowers, the grass!"
We catch her in a handkerchief (who knows
What rage she feels, what terror, what despair?)
And shake her out-and gaily out she goes
Where quivering flowers stand thick in summer air,
To drink their hearts. But left to her own will
She would have died upon the window-sill."

Jiří Hejda - Smrt není spánkem, smrt nás rozdrtí (jeden ze sonetů J. Hejdy psaných v bolševických věznicích; Sonety 1950 - 1962)

18. června 2007 v 22:21 | Jiří Hejda
Smrt není spánkem, smrt nás rozdrtí
a odhodí jak přebytečný brak.
Rozšlápne, rozmáčkne a rozčtvrtí
jak puklý hrnec, prasklou sklenku, vrak.

Až nad tvým ložem lékař zavrtí
svou hlavou beznadějně, až se zrak
ti zakalí a hrdlo zaškrtí
se v agonii, nevěř na zázrak,

v poslední soud a ráj, snad tam že až...
Ne! Nevěř!! Ničeho se nedočkáš.
Svůj ráj i peklo prožils na světě.

Až umřeš, černý furgon sveze tě
jen do krematoria do Strašnic.
Smrt, to je konec. Pak už není nic.

Pierre de Ronsard - jeden ze sonetů Kassandře (Krása, jíž patnáct dívčích let nám platí) v překladu Gustava Francla

18. června 2007 v 13:32 | Pierre de Ronsard - Gustav Francl
Krása, jíž patnáct dívčích let nám platí,
vlas zlatý s kadeřemi na čele,
tvář jako poupě a pleť dospělé,
úsměv, který až k hvězdám doplout dá ti.

Ctnost, která krásu nikdy neutratí,
hrdlo jak sníh a šíje z úběle,
v nezralých ňadrech srdce vyzrálé,
pozemšťanka, jež božstvem připadá ti.

Zrak, který umí z noci dělat den,
ruka, jíž před nudou jsem ochráněn
a která svírá celé moje žití

s mým zpěvem často přerušovaným
buď úsměvem, buď nářkem ukrutným:
Hle kouzla, jimiž rozum můj se sytí.

Francesco Petrarca - 6. a 7. sonet Lauře (Nemohla být ani stvořena z prvků pozemských...; ... jen v nebi může být takové krásy vzor.) v překladu Václava Renče

18. června 2007 v 13:23 | Francesco Petrarca - Václav Renč
Nemohla být ani stvořena z prvků pozemských...

Kde zlato vzal bůh lásky, z které žíly,
na ty dva copy kadeřavých vlasů?
Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů
ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily?

Odkud ty perly, z kterých letmo střílí
ta cudná slova tlumeného hlasu?
Odkud má tolik nebeského jasu
a božských krás pro mramor čela bílý?

Od kterých kůrů, z kterých kruhů ráje
ten zpěvný hlas, jenž trápí mě a tráví,
že snad mě stráví za nedlouhý čas?

Kterého slunce záře vrozena je
těm očím, v nichž můj bol i mír můj pravý
a z nichž mě žehnou plameny a mráz?

... jen v nebi může být takové krásy vzor.

Z kterého nebe, z které ideje
příroda tvůrčí vzor svůj vyhlédla si
pro tuto tvář, jíž zde říci asi,
co umí tam, kde všechno krásné je?

Která to víla, nymfa z ručeje
po vánku spouští zlatohebké vlasy?
Kdy srdci dán takový poklad spásy?
A právě to jen zkázou pro mne je.

Hledají marně božskou krásu ti,
kdo její oči nezřeli a v nich
líbezný šleh i pohled bez hnutí.

Neznají lásky krutý pád a zdvih,
kdo nevědí, jak sladká vzdechnutí,
jak sladkou řeč má, jaký sladký smích.

Jan Křesadlo - O ženách (věnec sonetů)

18. června 2007 v 10:10 | Jan Křesadlo
Ó ženy, kletbo Adamova,
pro Vás jsme z ráje vyhnáni,
pro pouhé jabka sežrání!
Evo, ty smyčko Satanova!

Pro ženskou Trója padla v zkázu,
pro ženskou Ctirad upad v plen,
Abelard pro svou Heloisu
byl dokonce i vykleštěn

Tak draho přijdou vaše slasti,
jimž bolest kráčí v zápětí!
S vámi jsme stále nad propastí!

Ó, ženy zdroje nebezpečí
před vámi hloupí muži klečí,
Ó, kterak o vás nepěti?

Ó kterak o vás nepěti?
Bez vás se nelze naroditi
a ve vás kotví lidské bytí,
od věků, od nepaměti.

Jen vámi život klokotá;
jste zdrojem vzniku, tím i smrti,
jste mysterium, jež nás drtí,
jste nositelky života.

Jste zmije sladce jedovaté
jimž kráčí zkáza v zápětí,
jste pekelnice, nebo svaté.

Jste narkotika přirozená:
Vždy muže omamuje žena;
Jsou slastná vaše objetí.

Jsou slastná vaše objetí
když podléháte síle zteče,
ať vsedě, vleže nebo vkleče
když držíte nás v zajetí,

ať doma nebo v přírodě,
ať v posteli či u postele,
na horách, v lese, ve vodě,
ať v kostele neb na kostele,

ať dole nebo nahoře,
ať ve věži, kde sídlí sova,
ať v jakékoliv prostoře

vždy vaše objetí jsou blahá,
vždy k nim nás vede naše snaha,
jich žádáme si stále znova.

Jich žádáme si stále znova.
těch slastí k nenasycení.
Jsme v jejich sítích chyceni,
jsou naše pouta otrokova.

Ať kněžny, kněžky, nebo selky,
ať dámy nebo holčice,
jste božské básně tvaru znělky:
stojíme o vás velice ...

Ať na kolenou vás jen ctíme,
či pouze chceme s vámi spát,
nikdy se vás přec nezbavíme.

Ať v dočasném, či pevném svazku,
vždycky nás máte na provázku,
jsme pouzí rabi vašich vnad.

Jsme pouzí rabi vašich vnad
a trnem v němém vytržení
když dojde k jejich obnažení,
když pro nás odkládáte šat.

Když jako luna zpoza mraků
pleť v pološeru zazáří
a jako stránky ve snáři
se tiše otvíráte zraku.

Když objeví se obliny,
jež sladce modelují stíny,
ty pahorky a doliny,

když naše touha stále vzrůstá,
ramena, paže stehna, ústa
a vaše ňadra, zádě, klíny.

A vaše ňadra, zádě, klíny
jsou našich věznic závory;
máte nás v moci, potvory
odpusť nám, Bože, naše viny.

Neb pro ty věci zradíme
svobodu vlastní, ba i cizí;
pro maso, které v hrobě zmizí
urputné půtky svádíme.

Tak ženy otrokem je muž
a nemůže být nikdy jiný,
tkví v jeho srdci jako nůž:

Táhnou nás, pravil smilný Goethe,
však tahu toho směr si plete:
Strhávají nás do hlubiny.

Strhávají nás do hlubiny -
a snaž se tak či naopak
nevyhraješ to ani tak,
vždy dopustíš se voloviny.

Neboť i ti, co se jich vzdali,
aby se vyhli pohromě
a dali přednost Sodomě,
se sami vlastně jimi stali;

tak jeden druhému je ženou:
Tím hnusnější je jejich pád,
když za zrůdnou se slastí ženou.

Je žena propast nevyhnutná,
jež nade všeho sladčej chutná,
tam řítíme se každý rád.

Tam řítíme se každý rád
a nemyslíme na následky.
vězní nás: muže, chlapce, dědky
co nemohou už ani vstát.

Pro ženy přijdem na mizinu
i za majetkem pílíme,
pro ženy snadno šílíme,
jest osa světa v ženském klínu.

Pro ženy kazíme si zdraví
pro ženy upadáme v dluh
pro ženy mřeme bez potravy.

Pro ženy mrháme své síly:
Tu kletbu na nás navalili
snad příroda, snad mrzký bůh.

Snad příroda snad mrzký bůh
nás utvořili k smíchu, zlosti,
že ženské smešné kulatosti
nám budou působiti vzruch.

Vložili do nás programy,
že klaněti se budem klínu,
my robotové z proteinů,
vázání slepě na dámy.

Tak jsouce zkonstruováni,
vždy klaníme se k ňadrům, břichu,
synové Evy vyhnaní.

Vždy ztráta rozumu nám hrozí;
tak demiurgové či bozi
si stvořili v nás šašky k smíchu.

V nás stvořili si šašky k smíchu,
jak nejlépe jen dovedli:
Jsme ženským tělem posedlí,
uniknout nelze ani mnichu.

Ponoukají ho pokud žije,
zjevují se mu ve spánku,
na nebi v pruzích červánků
je kreslí jeho fantasie.

Ať mnich, či občan usazený,
ať sexuální dobrodruh,
vždy v hlavě haraší mu ženy.

Tak Stvořitel či stvořitelé
nás k ženám připoutali cele
a uzavřeli bludný kruh.

A uzavřeli bludný kruh,
z nějž nevedou ven žádná vrata;
ať ženská neřád, nebo svatá
ať muž je blb či veleduch,

vždy bude kulhat za svou paní
a dělat ženským kašpara,
ať krásná je, či maškara,
vždycky se jí ten hlupák klaní.

Ach ženy, ženy záhadné
nás všechny lákají a mámí -
ať upřímné, či proradné,

vždy budem míti touhu tuto,
tak bylo zřejmě rozhodnuto
že nemůžeme býti sami.

Že nemůžeme býti sami
a i když k ženám nesmíme,
tak aspoň si je vysníme
a budou opět v duchu s námi.

Bez žen je smutno k zoufání
a s nimi jsou jen komplikace,
problémy, hádky, agitace -
přehnaná cena kochání!

Ó, rozmarné ty samice!
jsou proradné jak vlčí jámy!
kazí nám život velice.

Však nad Siria víc se třpytí
a nelze, nelze bez nich býti
bez žen, však ani se ženami

Bez žen, však ani se ženami:
Samotář myslíš, že se má ?
však neznáš jeho dilema,
měnil by, spárování, s vámi.

Uniknout vášni nelze mu:
Snad gumovou má doma pannu,
snad provozuje samohanu,
či slouží chtíči jinému.

Však vášeň, ta ho neopustí
a takto trestá jeho pýchu,
že tak či onak vždy se spustí.

A tak se tedy lidé žení.
Leč všeobecně: možno není
žít bez hříchu však ani v hříchu.

Žít bez hříchu však ani v hříchu,
žít s ženami či bez ženy?
jsou sice na to stvořeny,
však nikdy ke klidu a tichu!

Kdo vyhne se, má jenom nudu,
kdo ne, má sice zábavu,
však starostí až nad hlavu
a brzy ví, že podleh bludu.

Nejde to tak a ani tak:
Pamatujte si moje slova:
Láska nás zvedá do oblak,

však do pekel nás často srazí.
Andělé! Ďáblové a vrazi!
Ó, ženy, kletbo Adamova!

Ó, ženy, kletbo Adamova!
Ó, kterak o vás nepěti?
Jsou slastná vaše objetí,
jich žádáme si stále znova.

Jsme pouzí rabi vašich vnad
a vaše ňadra, zádě, klíny
strhávají nás do hlubiny:
tam řítíme se každý rád.

Snad příroda, snad mrzký bůh
v nás stvořili si šašky k smíchu
a uzavřeli bludný kruh,

že nemůžeme býti sami
bez žen, však ani se ženami,
žít bez hříchu však ani v hříchu.