"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Sonetové cykly

Xaver Tejřov - Rêverie podzimní (devátý a závěrečný, tzv. mistrovský sonet z klasického věnce sonetů od mistra této formy)

11. prosince 2008 v 19:27 | Xaver Tejřov
IX.

Prostředí mizí, linie a tvary -
Mhla modravá vše náhle obestřela...
Mně lehko je, jak očistnými žáry
bych býval zhladil hmotné bytí těla.

Zda tajemné jsem přešel místo čáry,
jež od životů Život dělí ztmělá,
již tušit jen smí lidský mozek charý,
a snaha poznat nikdy nedospěla?

Jdu?... Stoupám?... Klesám?... Stojím? - Neví smysly!
Je oloupilo o pohybu čití
paprsků mlnných kol mne věčné mžení.

Od kruhů zemské sféry neodvisly,
z nich vyběhly a nechávají tlíti
vše, čemu hroudy prach je stravou denní -

XV.

Ó, hebké chvíle vy tichého snění,
v mhlách fialových kdy se povytrácí
den, sytý stuchlou vůní podjesenní,
a světla už a noci ještě není!

K ostrovům svobody, kde neburácí
úkladů moře v kalném rozkypění,
v klid svatý s večerem jak do hnízd ptáci
jdou sabbat slavit myšlenky, dne jatci.

Prostředí mizí, linie a tvary,
vše, čemu hroudy prach je stravou denní -
Tma nepaměti vstřebala svět starý.

Své brány otvírá říš vytržení - - -
Poušť v květech zpívá nežitými jary...
Ó, hebké chvíle vy tichého snění!!

Převzato odtud.

Teofil Klas (Jozef Zavarský) - Najbližšej k Taju. Růženec sonetov - mariánský alexandrínský věnec sonetů napodobující svou stavbou svátost růžence, od slovenského básníka, v originále, kompletní včetně doslovu

27. září 2008 v 23:09 | Teofil Klas
Vďaka ti, Bože, za vieru,
že zmocním sa raz zámeru
ruženec uviť, tak veru,
Najbližšej k Taju.

Vďaka ti, Bože, za nádej,
že nájdem ruže v záhrade,
z ktorých raz nôtu zapradiem
Najbližšej k Taju.

Vďaka ti, Bože, za lásku,
čo dvíhala, hoc na vlásku,
tú túžbu nôtiť - zaranskú -
Najbližšej k Taju.

Vďaka ti, Bože, za milosť,
- a veru si jej dal i dosť -,
že spievam, igric, chabý hosť,
Najbližšej k Taju.

RADOSTNE

I

Korunou slávy v človečenstve ovenčená,
pohýnaš v odovzdaní, Panna, dejiny.
Boh dožičil ti prísť a ostať bez viny
v ťarchavom, zretom vene tohto vyznačenia.

Ty Syna počala si z Ducha, gratia plena,
oddane prijmúc rolu matky-dievčiny.
Nám Prostredník tak s tebou vzišiel jediný,
ratolesť novej zeme, novej éry zrenia.

Kto s tebou rastie, vzopäl hrádzu dileme
odvekých ľudských mámení a blahých hnutí,
rozpoznal čaro nemať srdce kamenné.

Blažíš nás, Panna, keď sa k tebe vinieme,
uhrievaš čistou nehou priestraň našich pútí,
rozlievaš splna srdca Božie pramene.

II

Rozlievaš splna srdca Božie pramene,
aby nás burcovali premeneným vínom.
Kto tvoje staň sa zažil, nemá obraz v inom
než v tvojom vžívaní sa v dielo zjavené.

Niesť Krista blížnym - to je vnášať blažene
jedinú Radosť každým hnutím, slovom, činom.
Ty vyjavuješ nám to v dome Alžbetinom
a po celý čas, čo v nás láska plamenie.

Vybúdzaj, Panna, harmóniu nášho dňa,
nech na Kráľovstvo s tebou učíme sa zvykať,
na jeho stavbu nech aj my sme kamene.

Rezonancia naša nie je náhodná:
niet vznešenejšej ódy nad tvoj Magnifikat,
nad tvoju nieto v ľuďoch krásy pramennej.

III

Nad tvoju nieto v ľuďoch krásy pramennej
- a v Božej dlani skvie sa ona, vzácna gema.
V nej i kvet zeme vypína sa do nadzemia
a spása sveta skvitla sväto práve v nej.

Cez ňu nám zažiarilo Božie zjavenie,
vtelené Slovo z núdznych jasieľ Betlehema.
S tebou a Jozefom ho vítala tvár nemá
a po pastieroch veštci hviezdy znamennej.

Syna si Bohu dala, nepoznajúc muža,
panensky ostávajúc v dychu večnosti,
tvárnená slovom anjelského pozdravenia.

V tebe sa, Panna, pokora a sláva družia:
si milá Bohu pre poslušnosť, pre čnosti,
nad tvoje nieto v ženách ľúbejšieho mena.

IV

Nad tvoje nieto v ženách ľúbejšieho mena,
nad tvoju na hlas Božej lásky odvety.
Otec nám naše cesty v tebe posvätil,
keď všetkým, čo nám načim, teba vyznamenal.

Ty, vedomá si svojho význačného vena,
ukazuješ nám hneď aj zmysel obety:
darúvať seba skrze Krista v dozretí
Otcovi ako tribút lásky od stvorenia.

V tom vedomí ťa zasiahla reč Simeona,
že tvoju vlastnú dušu popreráža meč,
by vykľula sa zloba mnohých zo záhrenia.

Lež tvoje srdce v tiesňach bez úhony koná,
zaháňa v chráme chmáry zlovestnosti preč,
v obraze tvojom nieto najbledšieho tieňa.

V

V obraze tvojom nieto najbledšieho tieňa,
tu výtvor samú chválu vzdáva Tvorcovi.
Ten obraz zrkadlom by mal byť obnovy,
po akej lačnie duša hriechom zinačená.

Aj Syn tvoj vyznal chválu Tvorcu-suveréna,
keď dvanásťročný v chráme, v blahom dônoví,
najavo dal, že patrí splna Otcovi -
a vzorne žil dar rodinného posvätenia.

Vnútorný život Boží vžívať do sveta
v ohnivách svornosti a lásky Nazareta
učí nás zámerne a do sŕdc vpriamene.

Premena sŕdc je v tebe, Panna, dozretá,
ty sama, ktorá si s ňou od počiatku spätá,
máš pre nás v pravom fiat priame znamenie.

BOLESTNE

VI

Máš pre nás v pravom fiat priame znamenie
a nasmerúvaš nás ním na nebeské plány.
Každý čas, čo nám na zemi je darovaný,
vo večnosť vzreje iba sebezaprene.

Pod ťarchou viny ľudstva kleslo zgniavené
Kristovo srdce pred kalichom Getsemani,
a predsa jeho staň sa lieči naše rany,
krvavým potom za hriech v krvnej zámene.

Ty, Panna, pobádaš nás uznať previnu,
nehľadať púť než cestou tvojho Syna,
nestavať v ozvu na volanie márne nie.

Tí, čo sa pohnú tvojím sledom, nezhynú
a zrejúcim je tvrdá hruda pohostinná
aj vtedy, keď sa zrenie kvári marené.

VII

Aj vtedy, keď sa zrenie kvári marené,
tvrdí sa v utrpení pravda - večně nová
a večně stála pravda vteleného Slova,
že postať života je v Božej aréne.

Ako Kráľ osvědčil sa Ježiš zjavnene,
keď proti nemu stála skepsa Pilátova,
a ako Kráľ sa vydal, z krivdy neratoval
a strpel šľahy na potupné strápenie.

Aj teba, Panna, kruto boleli tie šľahy,
veď tebe prišlo ako matke zranavieť,
no pochybami v skľuči duch tvoj nezastenal.

Náš duch je v trýzňach často zraniteľne nahý,
lež naša slabosť tvojou silou zmáha svet,
útrpy tvojou vierou na vavrín sa menia.

VIII

Útrpy tvojou vierou na vavrín sa menia,
čo bolo by to pokorenie v šarláte.
Rozklína ona dôstojenstvo zakliate
v uponížení po zem, v zraze na kolená.

Veď Spása všehomíra, v posmech vystavená
v korunovaní tŕním, v kráľskom chaláte,
s trstinou v ruke, strpiac spupné zajatie,
v tebe nám zasľúbila pomoc z obťaženia.

Matkou si sa nám stala z vôle Synovej,
preto sa v každej tvŕdzi k tebe utiekame,
pod krídla tvojej útechy a ochrany.

Nuž vždy, aj keď sú ťarchy príkro prinové
a utrápenosť mnieva získať v šaľbomame,
oroduj, Panna, za nás v každom konaní.

IX

Oroduj, Panna, za nás v každom konaní,
nech brvná nesené vzpon ducha neohrozia.
A keď nám pohľad stvrdne v nasilených pózach,
pomáhaj rozkres vôle Dobru podmaniť.

Zažila povstávanie z pádov v zobraní
v Kristových krokoch s krížom via dolorosa.
On sám mal vzopnúť sa jak vínorodá loza
na pririeknutom dreve krutej pohany.

I nám však zakaždým sa patrí povstať z pádu,
ba ochotne i stať sa preňho Šimonom,
čo ako nám to hnutia tela rozvrávajú.

Ty povzbudzuj nás, Panna, keď hľadáme radu,
ako byť loze kríža plodným výhonom -
nech naše križovanie vedie cestou k raju.

X

Nech naše križovanie vedie cestou k raju
a v rozopnutí nádej prúdi oproti.
Len Božia ruka tŕne prázdna odhrotí,
keď ľudské sily v kŕči biedne pozmierajú.

Z bezmoci opustenia, z desu inotaju
vyvádza do vladárstva dráma Golgoty.
Rán, Panna, nepretrpel nik z nás, koľko ty,
a ty si pevne stála - piesne doznávajú.

Syn tvoj nám z kríža poodmykal záchranu,
spečatil novú Božiu zmluvu svätou krvou,
keď k Otcovi sa vrátil na smrť rozpätý.

Pros ho vždy za nás, našu vládnosť zbabranú,
nech krv a voda z kríža sú nám vôdzou prvou,
vzkriesenie z mrákot smrti život posvätí.

SLÁVNOSTNE

XI

Vzkriesenie z mrákot smrti život posvätí
a na večnosť sa stane životvornou mannou
tomu, kto na volanie odpovedal áno
a v hĺbke srdca prijal Božie podnety.

Po dokonaní Diela v smrtnom doznetí
nastalo na tretí deň veľkonočné ráno.
Radosťou zmŕtvychvstania, Ránom darovanou,
zapeli anjeli aj živí v podsvetí.

A ľudstvu vhrbenému v kolovrate dní
obzory zôr sa razom v kráse roztvorili,
ozmysliac zovnú rolu hladných hodlaní.

Pozyvy z Paschy ty nám, Panna, spamätni,
a keďže sami v sebe nemáme dosť sily,
vypros nám milosť, veď sme s tebou pozvaní.

XII

Vypros nám milosť, veď sme s tebou pozvaní
priznať sa na divadle sveta ku Kristovi
a dennodenne rozhlasovať príbeh nový,
veľpieseň Božej lásky v rýdzom podaní.

Tvoj Syn, keď smrťou ľudstvo z viny odranil,
vzkriesený predišiel nás na vrch Olivový
a do Otcovej slávy, aby prihotovil
príbytky blaženosti pre chór oddaných.

Vypočuj, Panna, aj ston tých, čo s túžbou chromou,
krivkajúc v úfnosti raz dokrivkať sa ta,
upínajú sa k tvojmu októbru či máju.

Človek tak túži po cestách sa dobrať domov,
vedený citom stúlaného vtáčaťa…
Vrátiť sa ta, kde blaženstvá sa roztvárajú…

XIII

Vrátiť sa ta, kde blaženstvá sa roztvárajú,
kde konkrétnosť a svojskosť krehne pred nehou,
kde je len láska daru rozprestretého,
pomôž nám, Panna - veď ty najbližšie máš k Taju.

Na kerovanie krokov k Otcovskému kraju
zoslal nám Ježiš verne Ducha Svätého.
Chceme tak ako ty mať srdce pre neho,
pre biely výstup na nebeskú himaláju.

Z milosti Božej vyrastáme zo zeme
a do zenitu vozvýš krúžia naše vzlety,
radi by sme i vydať zrno v dozretí.

Dnes pod bremenom o dar Ducha žobreme -
- ty istotou si nám, že po oddanom vzpätí
nanebovzatie láme pečať obety.

XIV

Nanebovzatie láme pečať obety
a rozlúskava z tla, čím duša s telom žije.
U teba k dneškom roznieslo van harmónie,
čo nám tak vonia od čistých a od detí.

Keď všetko dočasné a stravné odletí
a človek pred večnosťou neodtají, čí je,
rozčrie sa číre čaro Božej poézie
na všetkých vo svadobnom rúchu odetých.

Buďže nám zrkadlom a živým vzorom, Panna,
aby sme láskou zreli v zmŕtvychvzkresenie
a v nádeji sa niesli k sláve premenenia.

Ty pokorná a tichá služobnica Pána
si z Božej vôle význačne a vznešene
korunou slávy v človečenstve ovenčená.

XV

Korunou slávy v človečenstve ovenčená,
rozlievaš splna srdca Božie pramene.
Nad tvoju nieto v ľuďoch krásy pramennej,
nad tvoje nieto v ženách ľúbejšieho mena.

V obraze tvojom nieto najbledšieho tieňa,
máš pre nás v pravom fiat priame znamenie.
Aj vtedy, keď sa zrenie kvári marené,
útrpy tvojou vierou na vavrín sa menia.

Oroduj, Panna, za nás v každom konaní,
nech naše križovanie vedie cestou k raju,
vzkriesenie z mrákot smrti život posvätí.

Vypros nám milosť, veď sme s tebou pozvaní
vrátiť sa ta, kde blaženstvá sa roztvárajú,
nanebovzatie láme pečať obety.

NAJBLIŽŠEJ K TAJU,
čiže najbližšej k Bohu i k ľudom

Týmto dielom, ktoré ste práve dočítali alebo sa ho chystáte čítať, dosiahla slovenská reflexívna lyrika jeden zo svojich vrcholov. Teofil Klas v ňom predkladá nielen ducha povznášajúce meditácie o Tej, ktorá je najbližšie k TAJU, čiže k Bohu - alebo, ako hovorí Dante, k Tej, čo svojou tvárou "najviac tvári Krista / sa podobá" (Božská komédia, RAJ XXXII, v 85-86) - ale vo svojom "sonetovom ruženci" spája Klas vysoký obsah s jednou z najvyšších básnických foriem. A spája, zlučuje ho s ňou nanajvýš organickým spôsobom. Možno povedať, že túto formu napĺňa tým najprimeranejším obsahom. Pokúsime sa to objasniť nasledujúcim príkladom.
Danteho vynález, nazvaný "tercíny", čiže trojveršia, reťazcovito zviazané "trojitým rýmom", sú vlastne "formovým obrazom" Najsvätejšej Trojice, ktorej tajomstvo uzrie Dante v závere Božskej komédie (pozoruhodné, tiež na príhovor Panny Márie!).
Pokaľ ide o "sonetový veniec", skladajúca sa zo štrnásti sonetov, ktorých počiatočné (i posledné) verše tvoria dovedna sonet pätnásty, akoby zhrnujúci obsah všetkých predošlých štrnástich štrnásťveršových básní, o tomto útvare sa - aspoň z poetík nám dostupných - nedozvedáme ani meno jeho "vynálezcu", ani meno diela, s ktorým tuto vysoko náročnú formu básnickú spojil. Tým viac obdivujeme Klasovu invenciu, že pätnásť sonetov vedel ústrojne zopäť pätnástimi tajomstvami ruženca. A súčasne si aj lepšie uvedomujeme ich spätosť s názvom skladby "Najbližšej k TAJU", ako to naznačuje už podtitul tejto majstrovskej kompozície.
Inými slovami, táto už dávno existujúca forma ako by bola čakala na svoje obsahovo adekvátne naplnenie a dočkala sa ho práve v takomto vrúcnom náboženskom "spevnení", a to v obidvoch významoch toho slova, čiže i v "premieňaní na spev", i vo formálne dokonalom zovretí, upevnení, "spevnení" klenby jednej z najznámejších a najmasovejších modlitieb, akou je pobožnosť najsvätejšieho ruženca! Tu však treba dodať, že podobne postupoval už Eduard Gombala vo svojom sonetovom venci Via crucis, keď štrnásť sonetov spojil so štrnástimi zastaveniami krížovej cesty.
Je pravda, že slovenská poézia pozná niekoľko takýchto vzácnych útvarov. Okrem Sonetového venca od najväčšieho slovinského básnika Franceho Prešerena, vynikajúco preloženého Víťazoslavom Hečkom (v Strunách lásky, vydaných roku 1961), sú tu niektoré pôvodné skladby, medzi ktorými prvenstvo pravdepodobne patri Helene Križanovej-Brindzovej. Sonetový veniec podľa ústnej informácie zložil aj Ľubomír Feldek, ale tento sa nezachoval. Okrem spomínaného Gombalova diela sonetový veniec uvil i Teodor Križka v zbierke Pokojná v nepokoji. Je však možné, že tých vencov je aj o niečo viac. Veď práve teraz v knihe "Pavol Hnilica, biskup umlčanej církvi", ktorej autormi sú Ján Hnilica a František Vnuk (Dobrá kniha 1992), s prekvapením čítam, že sonetový veniec utvoril aj Adam Pranda (ukážku, krásny XV. sonet, i priaznivé posudky na tento veniec od Felixa Litvu a Františka Vnuka prináša kniha na str. 193-4). Všetky uvádzané diela si zaslúžia vysoké ocenenie: predstavujú v slovenskej poézii prúd, ktorý napriek záplave voľného verša neochabuje, naopak, mocnie a nesie obsahy z najzávažnejších a najpotrebnejších. Klasovo plus oproti doterajším vencom je však v tom, že zachováva aj v druhom štvorverší sonetov tie isté rýmovky, ktoré použil v štvorverší prvom (napr. v sonete prvom rýmovka "ena" v slovách "ovenčená-vyznačenia" z prvého a štvrtého verša má svoje pokračovanie v slovách "plena-zrenia" vo verši piatom a ôsmom; rovnako aj rýmovka "ini" v slovách "dejiny-bez viny" z druhého a tretieho verša pokračuje v rýmových slovách "dievčiny-jediný" vo verši šiestom a siedmom), čím si autor prácu mimoriadne sťažil, a predsa ju úspešne zvládol.
Na záver zostáva mi iba blahoželať pôvodcovi - a želať čitateľom, aby mali pri čítaní týchto klasových klasických veršov taký krásny a dobrý zážitok, aký mal pri ich čítaní pisateľ týchto riadkov, a aby sa ním približovali stále viacej k Tej, ktorá nás môže najviac priblížiť k Bohu. To bude i najkrajším a plne zaslúženým vencom pre autora tejto prekrasnej sonetovej koruny. Veď ak Sergej Jesenin napísal, že "dám svoje srdce Októbru i Máju, / no svoju láru nedám im" (žiaľ, myslel na celkom iný Október a Máj), klas nielen srdce, ale aj lýru a všetko, čo má a čím je, dáva Tej, ktorá je Prostrednicou medzi nami ľuďmi a Jej Synom, pravým Bohom i pravým človekom. A preto prosme ju i s básnikom: "Vypočuj, Panna, aj ston tých, čo s túžbou chromou, / krivkajúc v úfnosti raz dokrivkať sa ta, / upínajú sa k tvojmu októbru či máju" (sonet XII). Čiže k mesiacom osobitne zasväteným Tej, ktorú však ustavične prosíme, aby k svojmu Synovi, ako k Spasiteľovi, nás priviedla. Do jeho večnej blízkosti.

Máj 1993
Viliam Turčány

O autorovi

Slovensko sa právom môže nazývať básnickou veľmocou. Pramene poézie v našom kraji vydávajú už stáročia výdatné prúdy čisté krásy. Touto knihou sa k nim pričleňuje aj dielo Teofila KLASA (vl. menom Jozef Zavarský). Narodil sa 12. 11. 1940 v Trnave, ktorá natrvalo poznačila duchovné základy jeho tvorby. Výše dvoch desaťročí pracoval v Technických novinách. Po páde totality sa stal redaktorom, v Mladej tvorbe, Populári, pôvodnom Kultúrnom živote, Katolíckych novinách, Plameni. V rukopise má básnickou zbierku Zaklínadlo (1968). Z nemčiny preložil Schillerovu Pieseň o zvone (1993), ktorá rovnako čaká na svojho vydavateľa. Vrcholom jeho tvorby je sonetový veniec Najbližšej k taju, ktorým Teofil Klas potvrdil svoje majstrovstvo a talent vnímať hlboké duchovné súvislosti v hutnom, zovretom básnickom tvare. Kniha, ktorá je poctou Panne Márii, patrónke Slovenska, je zároveň jedným z najkrajších darov Slovenskej republike.

Teodor Križka

Převzato z: KLAS, Teofil. Najbližšej k Taju. Daka, Bratislava, 1993.

Eduard Gombala - Ježiš Kristus (sonetový věnec od slovenského básníka ze sb. Via crucis, 1992)

27. září 2008 v 23:05 | Eduard Gombala
Ježiš Kristus

Neodvážil si človek stvoriť v predstavách
Syna Božieho,
čo by bol prišiel žiť s ním, trpieť, slúžiť a
umrieť pre neho.

Nemohol vysnovať sa z mysle človeka
jak niť z osnovy,
nezvykol človek svojím bohom určovať
osud krížový.

Nemohol narodiť sa z ľudských úmyslov
Ježiš, Boží Syn,
čo dal sa ukrižovať, by nám zosňal z pliec
ťarchu dávnych vín.

I. Pilátov ortieľ

I podrobil sa Boh ľudskému ortieľu,
čo zlostne vyvrel z jedovatých pier;
prišiel svet zbaviť Adamovho údelu
a človekovi zjednať s nebom zmier.

Daroval Stvoriteľ mu rozum človečí,
aby sa duchom Bohu podobal.
Zmyslel si človek, že ním Krista usvedčí,
keď opľutý tam pred Pilátom stal.

Otázky kladie pyšný na svoj um,
pozemský prášok vedľa velehôr,
myšlienka plytká v mori Božích dúm,
a popri Bohu slabý ľudský tvor.
To preňho Ježiš drámu spásy začína
s krížom, keď udrela už Jeho hodina.

II. Na ceste a krížom

S krížom, keď udrela už Jeho hodina,
vyženie človek Krista na krvavú púť;
Jak ľahko z Mesiáša spraviť zlosyna
a svedomie si v duši hlucho prepočuť!

On ale hriechy prišiel z tohto sveta sňať,
čo vyklíčili z pyšných túžob človeka,
pretrhnúť prišiel dávno nepriepustnú hať,
nech raj zas voľne do ľudských sŕdc priteká.

Nuž zobral hriechy sveta na ten hrubý trám,
s ním niesol na Golgotu ťarchu ľudských vín,
na ňom sa dobrovoľne obetoval sám,
aby sa mohol vrátiť márnotratný syn
a sláviť s Otcom veľkonočnú nedeľu.
Po ľudských pádoch vyberá sa ku cieľu.

III. Prvý pád

Po ľudských pádoch vyberá sa ku cieľu.
Aj Krista ťahá dolu zemská tiaž
zdvojená ťarchou Judášovho pocelu,
- naň dodnes v pekle pijú oldomáš.

Zlo v človekovi počal dávny rajský pád,
oň rozbíja si Ježiš kolená;
na strmú cestu dal sa s krížom bez výhrad,
dostal ju v onom sľube do vena,

čo Stvoriteľ dal ešte v raji človeku.
Zo zeme vstáva Ježiš prvý raz
a s krížom dvíha ľudskú nádej odvekú:
jej stopou pôjde ďalší žitia čas,
kým vezme ľudí v náruč rajská otčina.
O zlosť a nenávisť sa cestou potkýna.

IV. Stretnutie s matkou

O zlosť a nenávisť sa cestou potkýna,
kde ešte včera volali Mu na slávu.
Viac ako vlastná bolí bolesť matkina,
keď zrie jej tryskať z očí slzu boľavú.

Iba On pozná cenu Máriiných sĺz,
beznádej ľudskú, čo si vlečie na duši.
Len On vie: prenikne ju bolesť skrz- naskrz,
kým ráno nedeľné jej oči osuší.

Je dlhá, veľmi dlhá Ježišova púť
a ďaleký je ešte jej krvavý cieľ;
nedovolia Mu chvíľu s matkou pobudnúť,
nepozná ľudský súcit rímsky veliteľ:
zrýchlený pochod práve katom odtrúbil.
Nemôže Kristus postáť, nabrať trochu síl.

V. Šimon

Nemôže zastaviť sa, nabrať trochu síl,
včas musí s krížom Ježiš na Golgotu dôjsť,
inak by umieraním sviatok znesvätil,
vrie túžbou zabiť ľudská nedočkavá zlosť.

Tak vstúpi jednoduchý Šimon do dejín
(slabí vždy mali veľmi blízko k súcitu),
od vekov určený bol na ten veľký čin.
Spočiatku ešte oči klopí tu i tu,

keď zbadá mnoho známych navôkol;
skoro však vkročí do Kristových stupají
a kríž už ako keby celkom jeho bol,
už iba Krista vidí v ľudskom hurhaji,
už svoju službu cíti ako hrdú česť.
S bremenom kríža stúpa najpríkrejšou z ciest.

VI. Rúška Veroniky

S bremenom kríža stúpa najpríkrejšou z ciest,
v jej priehlbniach niet kvapky vlahej nádeje,
miesto sŕdc bije navôkol len tvrdá päsť
a tú o súcit prosiť vždy ver', márne je.

Našlo sa v zášti davu predsa dvoje rúk
ochotných strieť Mu z čela bolesť krvavú,
keď nenávisť už čnela nebu po oblúk
a veľzločinu volalo sa na slávu.

Nemohol Ježiš svoj vďak vložiť do slova,
rev ľudských vášni aj hlas Boží prebije;
v šatke si Veronika vďaku uchová,
kam Ježiš na okamih tvár si ukryje,
keď uniká Mu s krvou zvyšná sila z žíl.
Za obetu si v svete kríž len vyslúžil.

VII. Druhý pád

Za obetu si v svete kríž len vyslúžil:
ten Krista opäť k zemi ťarchou pritlačí.
Prečo On vlastne život medzi ľuďmi žil?
- Aby bol človek o poznanie bohatší,

že treba prekonávať každý nový pád,
že človek musí svoj kríž trpezlivo niesť,
ak chce ísť vedľa Krista ako Jeho brat,
a v kríži nosiť všetkým ľuďom dobrú zvesť:

Kristovu pravdu, ťažkú ako drahý kov;
veď On sám pod ňou musel padnúť druhý raz,
tu pravdu živých činov, a nie hluchých slov,
čo bude strieť sa dejinami ponad čas
a bude naveky už mať čo ľuďom riecť.
Aj za nás dnešných musel Ježiš ten kríž vliecť

VIII. Súcit žien

Aj za nás dnešných musel Ježiš ten kríž vliecť,
svoj údel zemský v ťažkom dreve skrížený.
I pristaví sa slovom - dvoma dobroriecť,
keď zazrie súcit padnúť z jednej podsteny,

čo preplnil bol zraky zopár vľúdnych žien;
vzklíčil im na dne duší z predstáv zlých,
z ktorých vždy tryská matkám slabosť do kolien:
na svojich synov spomenú si mnohé z nich.

Nemajú nariekať vraj, nad Ním slzy liať,
On plní iba údel, čo Mu Otec dal;
nad deťmi že má radšej žialiť každá mať,
čo v hrudiach namiesto sŕdc nosia hŕbu skál.
Aj pre nich tomu údelu sa neprieči,
aby ním splatil Otcovi dlh človečí.

IX. Tretí pád

By splatil na Golgote náš dlh človečí,
padá, no ešte vstane. Tesne pred cieľom
sa poddať ani človekovi nesvedčí!
A hore, tam už s Pilátovým ortieľom

čakajú farizeji, už ich náhli čas,
by neznesvätil židom svätú sobotu
Ježišov smrtný veľkonočný hodokvas,
On musí, musí dovliecť na vrch Golgotu

ten drsný, hrboľatý, skrvavený stôl,
ku ktorému sa hrnie luza pažravá.
Naposled ešte svoju slabosť premohol,
so zbytkom ľudskej vôle s krížom povstáva,
akokoľvek Ho bolí ten najťažší pád.
Hore už chystajú sa zvliecť Mu vetchý šat.

X. Kristova nahota

Dovolí postŕhať si z tela vetchý šat,
do ľudskej hanby odiať Božiu nahotu
a vystaviť ju chlipným zrakom ľudských stád...
V nezmysel vústil vzťah človeka k životu,

keď želá druhému smrť a jej bolesti.
Skrátil sa Ježišovi už pozemský čas,
už sa Mu do pár časných hodín pomestí,
kým Jeho telo vrhnú smrtí napospas.

Chamtivo kmášu kati šatstvo krvavé,
Kristova krv sa rinie z obnovených rán.
Doviedol človek Boha k ľudskej poprave,
otvoril svetu brány pekla dokorán.
A Kristus? Svoju pravdu činom dosvedčí;
na smrtné lôžko kríža líha bez rečí.

XI. Ukrižovanie

Na smrtné lôžko kríža ľahne bez rečí,
nad zrakom bolesťou Mu stmavne obloha;
na dušu vzal si človek zločin najväčší,
katovu ruku keď zodvihol na Boha.

Nepojal nikto v náruč viacej bolesti,
ako vzal Ježiš v rozopäté ramená;
do nich sa toľko tiarch a bôľov pomestí,
že schvie sa pod nimi i hora kamenná,

keď buchot kladív Jeho stony prehluší.
Pije zem smädným dúškom Ježišovu krv,
rinie sa Božia milosť prúdom do duší,
by človek smel sa vrátiť, kde žil najsamprv...
Preto sa Ježiš s láskou v obeť dáva rád
a poodpúšťa všetkým ako rodný brat.

XII. Dokonané

A poodpúšťa ľuďom ako rodný brat,
za viny všetkých vrúcne Otca odprosí,
dá nádej kajúcemu na svoj rajský sad
a nevysloví slovko trpkej ponosy.

Vie, že tá ťarcha, čo Mu trhá krátky dych,
ten oheň, čo mu páli pery, hrdlo, hruď,
je súčasť dávnych prisľúbení Otcových,
na kríži že sa skončí Jeho zemská púť.

Nastal čas dielo lásky smrťou dokonať,
by človek smel Boha zrieť z očí do očí;
zanechá pozostalým svoju rodnú mať,
kým v smrtnom kŕči tela prah dvier prekročí
vo svet, kde vykonať má ešte jeden čin:
má z mŕtvych zosňať ťarchu podedených vín.

XIII. Pieta

Má ešte z mŕtvych zosňať ťarchu hriešnych vín;
duch Kristov pozbavený ľudskej príťaže
zostúpi k dušiam do zamknutých hlbočín
a brány neba pre ne odvrieť prikáže.

A keď už zemou nelomcuje čierny strach
a slnko bledé hanbou tvár si odkryje
a zloba zľahostajnie ľuďom na perách,
mŕtveho syna zložia v lono Márie:

Údy má prebodnuté, ranu na hrudi,
matkino srdce meč bolesti preniká...
(Hľa, živý obraz stálej úcty pre ľudí
a téma pre sochára i pre básnika!)
Má veľkosť morí prerásť smútok Máriin,
kým telo tri dni nechal mŕtve Boží Syn.

XIV. Hrob

Kým telo tri dni nechá mŕtve Boží Syn,
takmer nik nepochopí Jeho zámery:
Bol On vôbec Boh? Či len ľudský podivín?
Tma pochýb z hrobu ľuďom zuby vycerí.

Nadarmo išli za Ním, žili z Jeho slov,
tri roky počúvali Jeho prísľuby...
A On tak ako každý: ľahol v hrobný rov,
ten hrob v nich všetko poobracal naruby.

Nemala ešte viera v človeku dosť síl,
musela ešte smrť Kristovi z cesty ustúpiť;
Synovstvo Božie živým hrobom dosvedčil,
by človek s vierou v Neho mohol v žití žiť,
kým ráz po pádoch nedorazí ku cieľu,
kde podrobiť sa musí Jeho ortieľu.

Via Crucis (Summa)

I podrobil sa Boh ľudskému ortieľu,
s krížom, keď udrela už Jeho hodina,
po ľudských pádoch vyberá sa ku cieľu,
o zlosť a nenávisť sa cestou potkýna.

Nemôže zastaviť sa, nabrať trochu síl,
s bremenom kríža stúpa najpríkrejšiu z ciest.
Za obetu si v svete kríž len vyslúžil;
aj za nás dnešných musel Ježiš ten kríž vliecť,

by splatil na Golgote náš dlh človečí,
dovolí postŕhať si z tela vetchý šat,
na smrtné lôžko kríža ľahne bez rečí
a poodpúšťa ľuďom ako rodný brat.
Má ešte z mŕtvych zosňať ťarchu hriešnych vín,
kým telo tri dni nechá mŕtve Boží syn.

Václav Daněk - Balada o uvězněném básníkovi (Památce Jiřího Hejdy) - sonetový věnec z aktuální sbírky "Balady a svízelky" (Akropolis, 2008)

22. září 2008 v 20:44 | Václav Daněk, Jiří Hejda
Pozn. 1: "Balada o uvězněném básníkovi" je biograficky laděnou poctou průmyslníkovi Jiřímu Hejdovi (se Zbyňkem Hejdou není nikterak spřízněn), z něhož se z nezbytí stal v komunistických lágrech básník. Protože měl zakázáno používat psací náčiní, ve své paměti uvil deset věnců, které mu hrůzy rudých lapáků pomohly přežít. Protože forma sonetového věnce, jedna z nejnáročnějších zkoušek básnického řemesla, a téma paměti jsou styčnými body obou básníků, je logické, že právě tímto způsobem vzdává ten dosud žijící poctu již zesnulému.
Pozn. 2: Verše (nebo jejich části) vyznačené kurzívou jsou přímými citacemi z Hejdových sonetů. Pro lepší pochopení vám doporučuji si přečíst jak toto dílo (HEJDA, Jiří: Sonety zpívané šeptem v stínu šibenice, Anthropos, 1993), tak i autobiografické dílo "Žil jsem zbytečně" (Melantrich, 1991).
Pozn. 3: Pro zastánce a příznivce komparativního čtení bude jistě zajímavé srovnání s "vězeňskou" poezií Jana Zahradníčka (Znamení moci, Čtyři léta, Dům strach)
1
klid večera jde šerem nad vltavou
propuštěn z války po mostě s ním jdeš
i s krásnou louisou kterou uhraneš
svou osudově velezrádnou zprávou
že narodí se samostatný stát
svobodná země bez císaře pána
kde právě ona vroucně milována
tam půjde s tebou štěstí dobývat
i stalo se pád říše nedojímá
kde domov můj a vzniká nová hymna
ze snů je vyklíčená skutečnost
a v prvokřiku živáčka i víra
v demokracii tvého všehomíra
stíny se kladou pod kamenný most
2
stíny se kladou pod kamenný most
studuješ hledáš mladé republice
na slunci záhon k prosperitě klíče
stromek tvé ceny zkošatěl a vzrost
v aleji strojů křtíš i s prezidentem
vzorový kolos tebou stvořený
a přesazuješ k nám i s kořeny
ekonomiku z pouti letem světem
s průbojným čichem s nímž se rodí ohař
je z tebe přední národohospodář
vědoucí kterak dostat z mála dost
jak odtajnit co na burzách se tají
jak neusnout když okna zhasínají
s tmou na město se snáší ospalost
3
s tmou na město se snáší ospalost
s tebe doba vyspat nenechává
a bezpráví se vystrkuje z práva
z demokracie ohlodaná kost
hákový kříž jsi tak tak ještě přestál
vítězstvím ve hře na schovávanou
pak svobodu o věnec obranou
ti zbořili až zbyl jen piedestal
kdo zbořili ji k snům tak svádivou
ve znaku měli srp a kladivo
vítali jsme je ověnčené slávou
do vidin vstřícných plánů vhrouženi
nad řekou kde nám v proudu souznění
pod jezem bílé krajky plavou
4
pod jezem bílé krajky plavou
i s kousky ledu v smutném prosinci
kdy pro tebe si přišli biřici
že budeš krmen trestaneckou stravou
pak budili a hrozili a soudili
nad mrtvým starým světem jásající
a volali na tebe šibenici
zlou samohonkou moci opilí
tak nevědoucí jako sebejistí
pod rudou vlajkou třídní nenávisti
obvinit provinilou nevinnost
dějiny tihle tovaryši rmoutí
berou jim provaz za tvé doživotí
a ty už nejsi vyhoštěný host
5
a ty už nejsi vyhoštěný host
ze světa v němž jsme všichni jenom hosté
v chalupě boha ach jak je to prosté
tvůj peníz za byt bere bezectnost
co dává ti jen mříže do okýnka
a neposílá na smrt provazem
kterýžto rozsudek je provázen
jásotem dětí jaká je to klika
že táta nebyl oběšen či sťat
ach jaký je to řád a jaký je to stát
v němž vládne kat a bezhlavé je právo
už nebudí tě v noci na výslech
už můžeš spát a v povolených snech
vracíš se na most s temnou dějepravou
6
vracíš se na most s temnou dějepravou
kde býval perun s ďáblem velký pán
a svržen byl i nepomucký jan
ale ty ve snu po něm jdeš s tou pravou
co s třemi dětmi lásku dala ti
v době co stála za pláč víc než za smích
učinila tě jedním z mála šťastných
teď oživuje čas tvé závrati
žili jsme jak dva ptáci v stínu stromu
za pohody i v burácení hromu
šeptáš své verše s nocí přemítavou
kdy žárovka ti v cele nedá spát
kdy nad sebou ji nesmíš zhasínat
a léta letí nad hradčanskou hlavou
7
a léta letí nad hradčanskou hlavou
se svatovítským chrámem na čepce
ty smíš se dívat ze své matrace
jen na žárovku žahavou a žhavou
jen na tu stropní druhou špehýrku
co kontroluje zdali nemáš v lůžku
provázek na krk nebo zrádnou tužku
a k velezradě kousek papírku
tak zatímco tě ponižují skřeti
sonety vštěpuješ si do paměti
a s jejich věnci i tvůj fous ti zhoust
adventní věnec kladeš na hrob ženě
ctihodné dámě chátrou oběšené
a chátra maskuje se na milost
8
a chátra maskuje se na milost
cítí co proti její vůli vzniká
ty proměněný z vězně na básníka
odmítáš veršem její zavilost
tam žít se nedá kde pár dobrodruhů
kol sebe šíří zoufalství a děs
se smečkou psů a podlézavých sluhů
když čest a právo ztratily se kdes
ač z tvého věnce oběšené dáme
krev umučených volá do nebes
dál chátra zpívá starý svět je v křeči
chór slábne už s ním nemává ten běs
ale své hovno nosí ještě v tlamě
když ví že na čest už se nevyvenčí
9
když ví že na čest už se nevyvenčí
že pokrytecký úsměv mění škleb
umřela louisa nesmíš na pohřeb
své vlastní ženě v sonetovém věnci
když nemáš svoji postavu a tvář
kde moje duše znova nalezne tě
nepodobáš se ani siluetě
vlastního stínu jsi jen svatozář
tvá láska dala perutě mým snům
vším jsem byl dík tvým bílým ramenům
a budoucnost se hlásí zpovzdálečí
svobodu slova chtějí ze všech stran
a s ní i dveře všude dokořán
i oko světa neustále větší
10
i oko světa neustále větší
původce věznitelských potíží
na výkon trestu zdá se nahlíží
už bez nápravných děr už bez korekcí
kde z úzké tmy a z mrazu z nebytí
křísily zmrtvělého utopence
jen sonety a vznikající věnce
kyslíkem plíce napájely ti
jak kdyby někdo zlehka z nebe třás
krůpěje rosy z květů sedmikrás
a vytahoval černou roletu
každý z těch věnců vrytých do kotrby
v samotkách psance nenávistné doby
pozvedá hůlku k svému koncertu
11
pozvedá hůlku k svému koncertu
každý z těch veršů víc než dva tisíce
nám uchovaných vrytých do palice
neutopených v žumpě pobertů
ti nevěděli že je nosíš v hlavě
co nepolapitelnou hostii
když propuštění na amnestii
naznačovali sladce dotěravě
s podmínkou vstupu z pekla do nebe
jen s autogramem fízla estébé
při odpuštění hříchů v jejich péči
ale ty nedal jsi svůj autogram
čímž pověděl jsi i jim jako nám
o lidské cti a o svobodné řeči
12
o lidské cti a o svobodné řeči
vedou se bitvy na čest sahá smrt
v žernovech mění toho na padrť
kdo vzdává se kdo na kolenou klečí
a mně se zdálo žes to napsal ty
protivník násilí a lidské špíny
na trhu hokynářských amnestií
tak neprodejný jako zaťatý
a proč tak zkoušen asi bůh to chce
vnadí své zakázané ovoce
člověka hledá v době nečlověčí
od hlasatelů nové sodomy
štítem tě ochránilo svědomí
v i v kriminále tvé a žádné něčí
13
v i v kriminále tvé a žádné něčí
šly sonety i v marný boj se dát
a nedbát ztrát jen vírou v slunovrat
a přišly na svět už ne vyděděnci
svědecké verše stroze výřečné
jimž do věnců se připletla tvá pouta
tak oponují knize ze života
s povzdechem v názvu žil jsem zbytečně
tvých dvanáct a půl roků v díře
tě pasovalo na rytíře
útěku z prožitého podnětu
žils propuštěnec zakázaných textů
až do skončení na indexu
zbytečně nežils tvůrče sonetů
14
zbytečně nežils tvůrče sonetů
zpívaných šeptem v stínu šibenice
kde celá hejna v podlebeční skříňce
po léta věnčila se do letu
a horovala s tebou pro svobodu
jejíž pád tenkrát byl tak otřesný
ty při své smůle nedožil ses jí
dověděl ses až po posledním soudu
že vyhrála bitevní šarvátku
a uctila i tvoji památku
zvoněním klíčů a dělovou salvou
a to je konec smutné balady
klid po mostě bez cizí nadvlády
klid večera jde šerem na vltavou
15
klid večera jde šerem nad vltavou
stíny se kladou pod kamenný most
s tmou na město se snáší ospalost
pod jezem bílé krajky plavou
a ty už nejsi vyhoštěný host
vracíš se na most s temnou dějepravou
a léta letí nad hradčanskou hlavou
a chátra maskuje se na milost
když ví že na čest už se nevyvenčí
i oko světa neustále větší
pozvedá hůlku k svému koncertu
o lidské cti a o svobodné řeči
v i v kriminále tvé a žádné něčí
zbytečně nežils tvůrče sonetů
Převzato z: DANĚK, Václav. Balady a svízelky. Akropolis, Praha 2008.
Sbírku lze koupit zde.

Blaník. Znělkový věnec (anonymní "svatováclavský" věnec sonetů z období druhé světové války)

5. dubna 2008 v 22:15 | anonym
I.

Mlčení hor se nese nad Čechami,
mlčení tvrdé jako hlavy skal.
Dnes se již nikdo slovy neomámí,
dnes mnohý, který padl k zemi, vstal -

Ó, lide prodejný a zlata chtivý,
byls lehce koupen za falešný tón!
Ó, dítě, které pozlátku se diví,
ó, dítě, žalostivý Faethon!

Je smutná země, v které Bůh se vraždí,
je pyšná zem, kam pronik každý blud,
kde pokrokem se toužil chlubit každý.

A smutný lid tu žije jako ve snách
a cizí bludy snáší odjinud.
Mlčení nářků vzlyká po Čechách.

II.

Mlčení nářků vzlyká po Čechách
tlumené pěstí, hladem ohlodanou.
I o polednách hrozí bledý strach
a třese zemí - znásilněnou pannou.

Jež chodí nahá, nemajíc co skrýt,
a oloupená o vše, zbičovaná,
dívá se tupě na svůj starý byt.
Snad ani neví, že kdy byla panna.

Snad ani neví, po čem toužit má,
a neví o své dávné spanilosti.
Své staré slávě je dnes nevěrná.

Jen mísí tupé nářky se slzami,
jež z mrzké poroby ji nevyprostí.
Krev, slzy, bída, ohořelé trámy.

III.

Krev, slzy, bída, ohořelé trámy -
na prsa snes se černý smrtihlav.
Již vysál mízu, znesvěcuje chrámy
a k vládě pozval krutý, kalný dav.

Prapory černých topolů se řadí
k smutečním průvodům a popravám.
Leč nikdo bubnem pravdu nenahradí
a neprosadí navždy zřejmý klam.

Spí radost lidí, větru, radost trav -
zoufalstvím živých rychle odumírá -
Plíží se jitřním šerem Boleslav

ke dveřím chrámu jako bratrovrah.
A zvony mlčí. Mlčet musí víra.
Zde už jen srdce bije na poplach.

IV.

Zde už jen srdce bije na poplach -
to srdce zklamané a rozštěpené
a znesvářené ve svých komorách,
v hloubce i vysokosti nezměřené.

To srdce nikdy nepoznalo pána
a rozum nikdy nedával mu směr.
To srdce bije, - je to vlastně hrana
a smír těch puklých, pokřivených věr.

A plátky bílých růží obloženo
by chtělo stonat, plakat, usínat...
a nevidět, jak zlé mraky se ženou...

Zlé mraky. Hora mizí v černém kouři.
a blesky bijí v tvrdý český plat.
Jen Blaník ční a pozoruje bouři.

V.

Jen Blaník ční a pozoruje bouři,
jež přeorává tuto tvrdou zem.
Radlice blesku do útrob se noří
hledajíc pod povrchem zdravou dřeň.

Jen Blaník ční a poklady své střeží
a odhaduje věky podle hvězd.
A kolem kvapí čas - kůň bez otěží...
Jest den jak rok - a rok jak tisíc jest...

Zamyšlen čeká na jediný den,
den dusotu a polnic hlaholení,
den, jemuž druhý není podoben.

Čeká a přečká úpal, přečká mráz,
a přečká války, přečká hrobů tlení,
jak silný stařec, který zná svůj čas.

VI.

Jak silný stařec, který zná svůj čas,
dívá se Blaník po obzorech věků,
připraven dávno na ten strašný kvas,
až malý pramen promění se v řeku.

Dívá se Blaník na krvavý dým,
jímž celá země v pokoření doutná.
Ta země prodírá se ohněm pekelným
a zoufá nad průhledem do budoucna.

Již všichni moudří na kolena padli
a odevzdaně hledí k nebesům
a Miserere volá, kdo se modlí,

kdo v noci bdí a oka nezamhouří,
kdo nepřišel až dosud o rozum -
jak válečník, jenž v tvrdých bitvách zmoudří.

VII.

Jak válečník, jenž v tvrdých bitvách zmoudří
a dává rány, které nebolí,
po nichž se raněný už neprobouzí,
a se soucitem smrti dovolí,

by na tvář vdechla měkce svoji masku -
tak svatý kníže náš zří zmetky ran,
pahýly duše, které dusí lásku,
žalují žal svůj do blanických bran.

Dnes pouze k Bohu mrzák hovoří
a ukazuje rány své a vředy,
bezpráví, křivdy, zpupná příkoří

a pouze k nebi pozvedá svůj hlas,
jež dávno k lidem volal naposledy,
jak velikán, jenž mlčí v křiku mas.

VIII.

Jak velikán, jenž mlčí v křiku mas,
mohutný Blaník pohnul svými srázy
a mrákoty a staleté sny střás
a kopí lesů zježil na své hrázi.

Co platny lsti, co platny úskoky
a diplomati, pavouci a lháři,
co barvíři, již kalí potoky,
co bludičky, jež předstírají záři?

A k čemu podvod, hřímají-li hory,
že o příměří jednat nebudou?
Jen hrozny krve ztiší hladomory,

které by prosba chudých neztišila.
Hrozivě zdvíhá žula hlavu svou.
Úbočí hory halí mlha bílá.

IX.

Úbočí hory halí mlha bílá,
z níž trhá vítr plátno na rubáš.
Zde odevšad se mračna nakupila.
Sem ze všech končin světa snes se pláč.

A divné nevěsty si závoj perou
ve stokách kalných smutnou ssedlinou.
Jdou pyšné ženy se svou zpronevěrou.
Stařenka kývá hlavou šedivou.

Zde okoralý chléb se solí slzami,
pták nezpívá, jen zobák otvírá,
tmou svědomí jde přízrak neznámý.

Strach němý šeptá tichou hrůzu svou. -
Proč obrací se lidu stará víra
za skalní branou s těžkou závorou.

X.

Za skalní stěnou s těžkou závorou
pod klenbou sálu mocné vojsko čeká.
V kamenný spánek pohříženi jsou
a žula stolců zdá se býti měkká.

Lesk nedočkavé zbroje plaší stín
a lampy bronzové se zlatem barví.
Zaduní štíty plátem kovovým
a ohněm lampy šlehne někdy karmín.

Stoletá noc se zvolna vleče k ránu,
leč její kohout dosud tvrdě spí.
Jen vzdechy tlukou na kamennou bránu,

která svou silou všechny utlumila.
Ještě je brzy, říká zoufalství,
rytíře dosud křivda nevzbudila.

XI.

Rytíře dosud křivda nevzbudila.
Havrani černí, hosté pohřební
se slétli k tryzně - zpívá labuť bílá.
A blázen čeká, až s rozední.

A trpký popel čpí a dusí živé
a mrtvé pohřbívá a mísí chléb.
Rumiště tam, kde růže kvetly dříve,
a uhel ční, kde zelenal se štěp.

Zda znáš tu zem, kde citron nerozkvétá?
Zda znáš tu zem, kde mohl býti ráj?
Kdo vinen jest, že prchla šťastná léta?

Své hříchy vizme, které mluví samy,
své pády, srazivší nás v smutný kraj.
Leč bílý kůň již bije podkovami.

XII.

Leč bílý kůň již bije podkovami
do stání z kamene, a větří prach
a výpar krve ohnivé ho zmámí
a vání větru cítí na nozdrách.

Sní o útoku v čele těžké jízdy
a ržáním dává dobré znamení.
Již slyší trouby... jejich hlahol čistý
mu bouří krev, jež v srdci pramení.

Dosněný sen a procitnutí jen.
Ve stájích blanických se koně budí.
A nedočkavý lid je spokojen,

že mračna rytířů se rozlétnou
a rozeženou nenasytné zrůdy.
Je slyšet ržání v noci pod horou.

XIII.

Je slyšet ržání v noci pod horou -
a slyší každý, kdo se zaposlouchá,
když v bledém ránu jasné hvězdy mrou.
Připravte květy, prostírejte roucha,

ať stříbro podkov tlumí hedvábí!
Zapalte hromničky a modlete se!
Zlé mraky odplují jak koráby,
koráby prázdné, jimiž vítr třese.

Bláhové srdce na smrt zapomíná
a říká zítra, nebo pozítří.
Snad ani neví, co je trest a vina.

V neděli květnou staví slavobrány,
na Velký pátek dává hrozný kříž.
Ó, rozpomeň se, kníže, zůstaň s námi.

XIV.

Ó, rozpomeň se, kníže, zůstaň s námi!
Zahynout nedej nám, ni budoucím!
K tobě se modlí lid tvůj bez ochrany,
tvůj padlý lid, jenž zase chce být tvým.

Již bledne záře v očích Antikrista
a olej pravdy vyplul nad vodu.
A ocelová ruka už se chystá
strhnouti masku z tváře podvodu.

Ó, vinaři, znáš dobu vinobraní,
když bratr slunce révu osladil.
Mošt sladký proudí z muky lisování.

Přimhuřte oči, vane vítr známý,
radost je modrá jako rozrazil.
Mlčení hor se nese nad Čechami.

XV.

Mlčení hor se nese nad Čechami,
mlčení nářků vzlyká po Čechách.
Krev, slzy, bída, ohořelé trámy,
Zde už jen srdce bije na poplach.

Jen Blaník ční a pozoruje bouři,
jak silný stařec, který zná svůj čas,
jak válečník, jenž v tvrdých bitvách zmoudří
jak velikán, jenž mlčí v křiku mas.

Úbočí hory halí mlha bílá.
Za skalní stěnou s těžkou závorou
rytíře dosud křivda nevzbudila.

Leč bílý kůň již bije podkovami,
Je slyšet ržání v noci pod horou.
Ó, rozpomeň se, kníže, zůstaň s námi!

František Hrubín - Město v úplňku (věnec sonetů ze sbírky Včelí plást, 1940; číslování sonetů v originále chybí, zde je doplněno kvůli přehlednosti)

30. března 2008 v 22:26 | František Hrubín
Bedřichu Fučíkovi
1

Když vítr zhasil světla v ulicích,
vráželi chodci do svých vlastních stínů,
domů si cizích tváří pavučinu
nosili mlčky místo tváří svých,

a staré město teprv napůl spalo,
do sklepů zachouleno jako dnes,
tak nesvé, že je vichr popones
a mnoho nocí dál, než prve stálo,

a jako starý papír na podpal,
na podpal ohně pro zem bez noclehu,
rozhodil kolem města pole sněhu,

dunivý vichr, který se tu hnal
před ránem, které ještě nenadešlo,
v ulicích města, jímž mé mládí přešlo.

2

V ulicích města, jímž mé mládí přešlo,
sám sebe straním se jak cizince,
a slovo, jež se do úst dětských vešlo,
velké, tak velké je mé vzpomínce:

Matka! A já, syn země, orlí matky,
jež vypadla až k stáru z hnízda hor,
nad jejíž hlavou hnal se dětí spor
a v křiku vrabců vrací se k ní zpátky,

nevidím pro tmu, která v ulicích
pro zátah velké hrůzy klade sítě,
a klesám, s městem na ramenou svých,

ale včas, luno, mrazy zasklily tě
a do rahnoví větrů, časům svítě,
zdvíhá tě Pán: z tmy vykrojený sníh.

3

Zdvíhá tě Pán: z tmy vykrojený sníh -
do tváře svítí zemi otců mých
a město přivírá se jako oko
pod čelem Čech vsazené přehluboko.

Než jasu zvykne, zalesklo se v něm
a nerozezná, zdali tys to, Pane,
kdo děsí za studeným plamenem,
za zmrzlou slzou slunce, která kane

na spící tvář mé země. Zdali tys,
kdo za zády nám smazal půdorys
díla, jež z rukou nepravých by vzešlo,

kdo zatajil nám rozhodnutí svá
a k lačným ústům temnot nahýbá
džbán, do něhož se trochu slunce vešlo.

4

Džbán, do něhož se trochu slunce vešlo,
houba, jež sluncem nasákla - a v ní
žluč léta, které ještě neodešlo,
podáváš zemi, než se rozední,

zemi, jež kdys ti tkala závoj slávy.
A město mlčí jak prastaré stavy
a člunky věží zanáší už prach -
Vylidnils noc a v jejích prostorách

tiše se chvěje slabé zapípání
děťátek, která v této hodince
k tobě se, Bože, modlí prostince -

a mrazy svlékají nás k bičování
pod nebem, na němž obnažuje smrt
kloub světla, který hnětl zem a ztvrd.

5

Kloub světla, který hnětl zem a ztvrd,
koleno smrti, jež tu klečíc žala -
Noc morná pro žeň, která neustala,
mlat země uklízí a napadrť

váš, lampy, drtí jas a rozhazuje
hraničky v krbech, shnilé povětří
ze starých měst až na kost vyškrabuje,
chudáků ani sytých nešetří -

tak jí to radí bába zima,
která, vran mžitky před očima,
z herbáře tlících krajin začla číst,

a mezi listy zasněžených plání
ty vkládáš ještě nepopsaný list:
průsvitný papír bledosti, zlá paní!

6

Průsvitný papír bledosti, zlá paní,
rozvinula jsi tiše nad městem
a život kreslíš, jenom jako zdání,
z paměti, kterou ztrácí stará zem -

a slité zvony znovu zavěšují
do věží chrámů dávno sesutých
a prámy, popel už, přes řeku plují
a na břeh mrtví seskakují z nich,

mrtví, jimž tlukot srdce na chvilinku,
prodloužil zvon a jejichž rukou svit,
svit pohozených listů z tvého vínku

mou nocí letí. Tíhu: vyslovit
tvé jméno jinak, Luno, Smrti, Paní -
na moje čelo kladeš místo spaní.

7

Na moje čelo kladeš místo spaní
kamenný jas - ó moci nadzvednout
ten mramor světla z pahorků a strání,
než sesypou se domy jako troud!

A nebe k jaru dýchá celou zemí,
až na místo, jež zvápenatělo,
až na tvé město, Svatý pod věžemi,
kterýs tu čekal, až se dochvělo

vlnění řeky nad zmučeným tělem.
Nevěrné mrazí v srdci vyhořelém,
jim skrojek země svatojánské ztvrd

a zvou tě aspoň na kraj srdce svého.
Bdím s jejich hrůzou tam na konci všeho
a vrásky mé si obkresluje smrt.

8

A vrásky mé si obkresluje smrt -
Na loži svém se obracejí spáči
a z věží slyší bíti každou čtvrt,
jak pod hlavou je hrášek hrůzy tlačí.

Ó matko spánku, spánku bez hranic,
dítě, jež voláš: matko! na bezdětnou,
prabábo zdřímnutí, v němž poodlétnou
ruce, jež prachu unesly by víc -

dnes ještě ne! Pro slavné vyhrávání
mráz napjal struny cest, že skřípe až
hlas domova, jak hejno krajin shání -

a vysoko v něm, smrti, dozníváš -
A v náručí tvém, bolesti a něho,
spí město, město lidu královského.

9

Spí město, město lidu královského,
i v nejmenším svém kameni, jenž rost
tak vysoko, až k zvonům věží jeho.
V tichu, jež zpátky přešlo starý most,

hluboce spí. Dej, Bože, aby spalo,
jak nespalo už dlouho! Jenom střez
ten jeho sen, v němž proud je popones
o mnoho nocí blíž, než prve stálo!

Dávný zpěv bez úst stoupá nahoru
a tvůj chrám o hlubokém ponoru
s posádkou králů brázdí moře noci -

Stůj, Bože, jejich cestě ku pomoci!
Město spí, naše domovy bdí v něm
a ze všech stran se k němu žene zem.

10

A ze všech stran se k němu žene zem
s kolébkami i s hroby, v kterých ztichla,
tak opatrně, aby nárazem
ani smrt, ani život nevyšplíchla,

a rozhrnuje hvězdné závěje
z daleka kraje své zvouc na poradu,
že se už pod královským srdcem hradu
pohnulo dítě, dítě naděje.

Po malé řece chvátá peřejemi
i můj kraj, aby též byl mezi všemi,
a spěchá sem, rostenec chudoby,

v té noci, která sahá za hroby,
sem, k tomu městu lidu královského,
s úzkostí naslouchat u srdce jeho.

11

S úzkostí naslouchat u srdce jeho,
můj rodný kraji, dáno je ti též,
sluneční slámu z patra nebeského
už dávno jsi do jeslí zimy snes

a teplo chlévů, které léta schrání
dech telátek, když usnou po klekání,
dnes otevřeš - A stádo vesnic tvých
tlačí se nechtějíc být z posledních

a vody tvé tak vlnu k vlně vinou,
že staly se už vodou Vltavinou
a světlem luny zakládají lem

té noci, která čeká nad krajinou,
až Narodí se -Jak se chvěje zem!
Pod lunou ticho, pěna pod jezem.

12

Pod lunou ticho, pěna pod jezem -
A luna taje na plameni sněhu.
Táhne sem zástup krajin bez noclehu
a jejich pouti prostřena je zem.

A mnohé z nich se k sobě tisknou zimou
a sdělují si drobné strasti své,
ty z daleka pod nůší lesů dřímou
a necítí už říčky ozáblé

a těm, co kolem tebe vyrůstaly
a pro tvé chrámy vyrvaly si skály
a hřbitovy tvé nesou na křídlech,

těm neujde už ani jeden vzdech,
je tíží jako tebe, město spící,
ticho, jež tolik zemi chtělo říci.

13

Ticho, jež tolik zemi chtělo říci,
průhledné ticho a na jeho dně
s pískem hvězd srůstáš, město ještě spící,
tak jako kámen z dávné povodně.

Ze sklepů jako rozbíjené sklenky
zvoní smích žen, jež tančí bez čelenky,
a jako na ně, které hodil čas
pustošícímu vichru napospas,

na zem se sype kamení, až sténá,
kamení náhrobků už beze jména,
na zem, jež mrtvých zapomínajíc,

ruměnec vinic znala jen - Ach víc
žeň, Bože, krve pro stud do mdlých lící
té zemi v kořenech se sbírající.

14

Té zemi v kořenech se sbírající
život, v němž s námi věčně prodléváš,
z kolébky do kolébky přeléváš
a střežíš to, co neumíme stříci.

Dávný zpěv bez úst stoupá nahoru
a tvůj chrám o hlubokém ponoru
s posádkou králů brázdí moře noci.
Stůj, Bože, jejich cestě ku pomoci!

Město spí, naše domovy bdí v něm
a ze všech stran se k němu žene zem,
zem, která věrným zapírá své mdloby,

jak se jí k srdci nahrnuly hroby -
Město spí, město klopýtajících,
když vítr zhasil světla v ulicích.

15 (mistrovský sonet)

Když vítr zhasil světla v ulicích,
v ulicích města, jímž mé mládí přešlo,
zdvíhá tě Pán: z tmy vykrojený sníh,
džbán, do něhož se trochu slunce vešlo,

kloub světla, který hnětl zem a ztvrd.
Průsvitný papír bledosti, zlá paní,
na moje čelo kladeš místo spaní
a vrásky mé si obkresluje smrt.

Spí město, město lidu královského
a ze všech stran se k němu žene zem
s úzkostí naslouchat u srdce jeho.

Pod lunou ticho, pěna pod jezem,
ticho, jež tolik zemi chtělo říci.
Té zemi v kořenech se sbírající.
(převzato z: Tvar, 1944, 3. vydání)

Deszö Tandori - Věnec sonetů - věnec sonetů moderního maďarského básníka (v překladu Václava Daňka, za jazykové spolupráce Lucie Szymanowské)

9. března 2008 v 12:57 | Deszö Tandori - Václav Daněk - Lucie Szymanowská
1

Přicházím s předtuchou nekonečna.
Donekonečna až vznětlivé buňky
zjišťují, co se mi tolika shluky
dostává do schrány jedi-nečna,

jindy jsem, skrze ně-sobě, tečna,
krokvice s měřičkou ne-hloubky tůňky
není, a není snad jediné špulky,
bubnu, z nějž vzejde-ne podměrečná,

když horizontálou postupu vzlíná
vylhávač jiných hmot a ne-bublina,
pak ale: zda slovo smysl má, ptám se?

"Větve?" - Chci vidět je! - blízko hlavy,
"ptáky?" - si přilhávám bez únavy
k bezvětvé aleji, bezptákohlasé.

2

K bezvětvé aleji, bezptákohlasé
v kmenových představách, oči proměn
určují z větví strom, ten či onen,
klíží se únavou, kmitají v čase,

kéž zpřítomní se ve všem, jimž o tom zdá se,
aby jim tram-ram byl vypodobněn,
ram-tram, co zcela odlišný pojem;
co srdce ztichlé a tlukoucí zase.

Jak pravost nezakrýt smyšleností,
svéčasovou časovost nemístností
od věci odvěcné imaginace?

Co je to, skrze nás, co tady zní?
A co "tam"? Vítr je bepředmětný,
kde mnou ne-předmět-né rozevlává se!

3

Kde mnou ne-předmět-né rozevlává se,
bezsměrně-mizící, tak se drobí
časoběh-nevratně-okruhový,
z kteréhož převzdutí je bez-ohlasé,

co by jím ucpané stupně v té trase
vystupňovalo a umělo by
přiblížit na dosah v krátku doby
mžik příští povahy, leš s vadou v kráse:

tak je to - "Nikdy Víc" země - ne - toč se!
Mžik čeho může být počátek konce?
Ale: vše-točí se-jak-do oběžna?

Jak je to? Plavidlo je k vyplouvání
a cesta vědět má, že nemá stání,
kde to, co vlaje, je věc svého věcna.

4

Kde to, co vlaje, je věc svého věcna,
jak ptačí křídlo - jen své přece není,
do-zaostávání stín k rozprostření,
před-obraz, pod-vrstva, vůbec ne přesná

ko-pie, jež svého Odpustka nezná;
té každý stojan je co prostor pro dělení
nedělitelnem, jak embryo v uzavření
vejcem, když skořápka není mu těsná,

ještě ne k svobodě. Zle nepomysli,
že tohle o tobě donese přišlý
Věčno-noš, mizící i z povzdálečna

dál a dál, viděls, že zhlcen je věky,
on se však vrátí, vždyť části jsou celky,
ani zde nejsou ti z prázdna, ti ze sna.

5

Ani zde nejsou ti z prázdna, ti ze sna,
jen-zevnitř, jen-zvenčí se ponořivší,
i to, v čem zmizeli, zpět přináší si,
kručí i kolem nich, co v nich se těsná:

věčný hlad. Sycenci až z neskutečna.
I naše přání se skrze ně křísí
dosyta, oni pak, vychládající,
znova se vzněcují, jak ze sopečna.

Sami ne. Jsou jak ti "přemnohosami".
Nic není pře-nedo-do udělání.
Vázané mění se na nevázance.

A naopak. Co propadlo se při proměně,
zjevuje se, co celek-část, zas obnovené!
Věci však mění kurs prostoroplaše.

6

Věci však mění kurs prostoroplaše.
A vychýlení, ta omšelost stáří,
dál s nimi jejich čas spoluvytváří
a z jejich souhrnů jsou doby v čase.

Každá je podobná nanico-schránce,
co spolu s klam-ničí je všude-klamno,
i vejce kukačky je proklubáno,
mušle zpět do moře vržená skáče

a dělá žabičky, houpe s na něm,
křehkost a skořápka, voda a kámen
a všecky příměry jsou z téhož rance,

stojí jen za to, co vytlačujíce,
získají - a causa? - zpět-nikdy-více;
proč mám tou causou já sám sobě zdát se?

7

Proč mám tou causou já sám sobě zdát se?
Causou, jež má jen svou plochologiku,
cíl, na nějž namíří cílovou přímku,
ješitně, přeskočmo, po každé stránce,

rozřezat na kousky může mě hladce,
zhustit vzduch; ručička na ciferníku
a zcela jiná věc - tikání tiku
navzájem šidí se o něco práce.

Tak je i běh do ne-nikdy-návratna,
byť by to byla jen morgana-fata,
viditelnější než ten do skutečna.

Tak i ty jakkoli fakt-nevěřící
můžeš být postižen nenávratnicí,
onohostí svého jedinečna.

8

Onohostí svého jedinečna,
jež může pozbýt svou prostorovost,
jež, pokud prostor má, může být hojnost,
jež není její, je nespolečná

další tvá substance, nezárodečná,
kterou jsi právě tou onohou prorost,
aby tam nebyla, kde budeš: možnost
- jak ona, tak i ty - jakkoli těsná

pro nalhávání, že svou přednost před vším
snad ona, snad i ty máte; tím něčím
protiklad dobra-zla odbourá se tu,

odpoutá, nespoutá, nečekej ani,
že díky jakkoli možnému zdání
vypustíš z paměti ono-host světů.

9

Vypustíš z paměti ono-host světů,
když tento-svět ti hvízdá: kdoví-jaká?
Či ztrátu tření v skluzu do padáka
na mokrém kameni: chybičkou v letu?

Nebo víš, v dálce, zde, - což jedno je tu! -
na zemi vleže paralela láká,
kde tenhle výjev tvého-svého ptáka
shodíš či necháš sletět z toho hřbetu,

jenž, daleko, tam, tvůj i ne-tvůj je,
kde bude, když v snách s tebou nebude,
kde nemůže zpět v toulek v předaleku,

kde jsi, jak máš se, světlo: zhaslé, v pokoře
už jiné, ne-ty, kdo ze sebe vyhořel,
hasící svíčku z obou pra-stran věků?

10

Hasící svíčku z obou pra-stran věků:
co učiní, když zpět ho vrací Obraz,
tak zmateně, a jak živoucí ohlas
svých zdravých smyslů? Ze sebe i zvenku...!

Žert-neřád z papravidel řádu? Vcelku
začíná klapat, žádný Běžící Pás,
ten, kdo je, přináší zlověstný odraz,
svůj zpětný-ne-obraz z Dalekovleků,

ne ze Smrti, je nad ni váhavější
přesdruhý stupeň, sázka dálenější-
telná, jen bude třeba přestupnění,

s čímž ladí prázdnota. Zhášení ožije:
Světla tak Nesčetná! Z Někdejších - Kopie!
Co vane, pryč, jim bere plápolení.

11

Co vane, pryč, jim bere plápolení?
Navěky neosvětlitelný plamen,
v němž, jako v kráteru, to světlo plane
a tmyprostého sestupu je dění.

Tmyprostý, světlaprostý; kdy ho v pravém
vzezření vidíme, co vidíme my?
Jakou-svou-cestu? Nač naráží rčení
"z obou stran"...? S jeho věčným sliboklamem

dál brát ho máme snad, s rukama od něj pryč,
jak zónu jistých našich průsečnic,
jimiž se, jasně jitro ze šerosti

nedralo... Z obou stran: zpravidla míjení,
to vězmě! Štvané a nehlučné činění:
pryč, pryč, kam? do smyšlených spískaností?

12

Pryč, pryč, kam? do smyšlených spískaností?
Zmýlená neplatí, když pták se v síti škrtí,-
nadějná skulina, mezi životem a smrtí,
ta sněná... propáslá... až do krajnosti-

-bývalá, jak jinak... A proč se jinakostí
obdařovat? Vždyť obrazivé spleti
představ a proměn tam-a-zpět čas zhltí:
jsou bezvýchodné jen. A čí bylo "chtěností"

bezděčně-toužené potkání s štěstěnou?
Přijde S Ním-Ani-Já, ne Já-S Ním, ne Se Mnou-
On, a...? A. Kopaje, pod strom se spouští:

a nikde-větve-pták. A se mnou ještě ne,
co bude. On-už je. Však "jen" v mé představě.
Kopií čeho je puzení obraznosti...

13

Kopií čeho je puzení obraznosti...
Snem-nerozpustný-přijde skrze snění,
zde první není nic, jen vypučení
nekonečného-tušení v té spoušti,

i jeho rozpad, ne omyl, my s určitostí
předběhli jeho čas, zpozdil se, nebo: velmi
blízká je chvíle, jak les vidět není
za stromem, co slovu uvidět nepřipouští

to svěřitelné, co klube se k slovu.
Jako když... přesvědčen, už váhám znovu:
neboť kam že bychom tak vyzbrojeni

pro délky, hloubky, dovířili za čas,
když, co mnou mává, nezamává na nás,
když lze Nic, neboť nic Třeba Není.

14

Když lze Nic, neboť nic Třeba Není:
největší svoboda je v konci hloubky,
kde všecky potřeby jsou ti jen pšouky,
a s jejich časy sám, ne-bez-pro-dlení

nahoře-dole, Kdo On je-byl, "ctěn-li-
kým a proč", ptáš se, když doby a roky
jej přešly, na tebe všecky své žoky
naloží "bez vrstev", jež na rameni

nese-či nenese-bezděčná touha
po následování, nucená z dlouha
přece tu zůstat; krk, sám sobě sečna,

zaprosil: nechat ho... s odkladem... věčnosti:
tak bylo, tak bude. "S úbytkem stížností."
Přicházím s předtuchou nekonečna.

///

Přicházím s předtuchou nekonečna
k bezvětvé aleji, bezptákohlasé,
kde mnou ne-předmět-né rozevlává se,
kde to, co vlaje, je věc svého věcna.

Ani zde nejsou ti z prázdna, ti ze sna.
Věci však mění kurs prostoroplaše.
Proč mám tou causou já sám sobě zdát se?
Onohostí svého jedinečna

vypustíš z paměti ono-host světů,
hasící svíčku z obou pra-stran věků,
co vane, pryč, jim bere plápolení;

pryč, pryč, kam? do smyšlených spískaností?
Kopií čeho je puzení obraznosti,
Když lze Nic, neboť nic Třeba Není?

převzato z: Bez obalu. Antologie současné maďarské poezie. Red. Lucie Szymanowská, H&H 2001

Amy Newmanová - A Sonnet Cycle (moderní varianta sonetového věnce, v originále)

9. března 2008 v 12:56 | Amy Newmanová

A Sonnet Cycle
Amy Newman

THE SIN SONNETS

Icarus

The great mistake was that, in fashioning
the winged parts he fit to my backbone,
my father shaped his love (but that alone)
to wax unstrengthened by a thickening.
Thus lighter, they would mold to feathered shape
quick. Overnight. By light, our instruments
would hinge two human birds from their laments
of labyrinth to open sky's escape.

Or maybe the sun knew I wished to clutch
her private skirt of warmth, and hotly grieves
to find that human want and human touch
might fly so close. If everyone could see
what I perceived when I approached that much
of God, the sky would fill with human leaves.

Pride

A poem to hold bold ideas of free will
should use a form once supple and elastic;
perhaps the rules of sonnet are so drastic
fulfilling them might render free will still.
Yet, if in forming mortals, one consents
to cage the sin of Pride within constraints,
one could avoid Icarus's complaints.
His father's crafting he misrepresents:

It was divinity of wax and feather,
to liberate them from the Minotaur,
from maze's curbing form. His thoughtful words,
"Avoid the sun," might have kept them together.
But pride provided pride, for son to soar
too briefly in the infinite of birds.

King Ahab

The ruling limits of a form may kill
a bad desire, curb imperfect thought,
so that someone behaves as someone ought,
though human cadences beat with free will.
I cannot say this worked for me with greed.
I coveted the neighbor's land of vines.
My conscience might have stayed between the lines,
but Jezebel, my wife, fulfilled my need.
My need? Well, need, or want...I didn't covet
my neighbor's wife, I wanted just his land
which annexed my land. Jezebel would love it
if matters could have gone the way we planned.

But neighbor's land and neighbor's wife the same,
though I pretended to misunderstand this.
I'm good at that; I'm adept at pretending
misunderstanding, that's how rules get tame-
You might mark how this sonnet's form expands with
my insatiable needs, the lines not ending,
for, as I wanted land, I want more spaces
than sonnet form permits me here to use.
The rhymes that force me into little twos
Coerce bright ideas into brief places.

It's fitting, really, this free will debate
applies so clearly to all I've acquired-
I know it's wrong to plunder real estate.
Jezebel and I might have been inspired
to remain in the first home we desired
if we knew where we'd be when we retired.

Greed

Desire won't submit to rationings.
Or is it: rationing won't quit desires?
The problem's whether form controls the fires
that free will to covetous hunger brings.
The heavens simulate an ordered plan
where planets, luminous, seem to trace paths,
to flash their dreamy greens and blues in maths,
but how they rotate in attention, span
a wandering of wants, of deprivations.

The word planet comes from the Greek: to wander.
Under these spheres, we reproduce their lacks,
and hover in erratic constellations.
Thus swerving, planet drifts form night's bright blurs, or
when they stray too far, the sky's deep blacks.

(Lust)

A sinning voice may spread the blame, and whine
that if God made each pattern that exists,
that humans are allowed each happiness
(but lust is not a passion of design).

So Pasiphae to David (see below)
might blame her lust on the Greek god Poseidon
(or Daedalus, who made her shape to hide in).
Such passion was not passion apropos,

though her lust was incredible, and how!
It flavored her as wormwood flavors absinthe.
(You may submit a different exegesis.)
She had the craftsman craft a wood she-cow
(it was a better project than his labyrinth)
lust's text enclosed in she-cow parenthesis.

Pasiphae and David

"You lusted for a bull!" David accuses,
"as animals will want to screw their own,
plus you deceived dear King Minos, whose throne
your bull-beridden behind still misuses.
"That's so," the other thoughtfully replies,
"I did not force Uriah's wife toward blame,
order her husband destroyed in my name.
I only loved a bull in my disguise-
-But how I craved that beast of gust and thrust."
"Yes, Bathsheba's breasts glistened, like a sea,
so that I had to swim her, just because."
Lust's thespians make a theater of trust;
by drama's end they'll bow to destiny,
though neither one will merit much applause.

Form

Imperfect world, its history of excuses-
Perfection was pre-bible and pre-myth.
There'd be no Cain or Pasiphae herewith,
or Icarus, with whom we compare bruises
of falling, of temptation, of sin city.
Their stories are our stories, like Snow White
who, of the proffered apple took a bite
(she too found bright fruit poisonously pretty.)

Sin's bliss exists alike in myth and tale,
and though these sonnets act as an embrace,
they cannot fix what isn't fixable;
Outside strict lines sin wanders, out of scale.
Though free will may choose balance, might find grace,
sin makes imbalance irresistible.

Cordelia

The father hoped, like sonnets, to confine
the family's love. Within this guided fence,
he measured words to figure innocence,
though my sisters fit lies to his design.
But I made all my truths as one makes wine,
to clarify his palate, or incense,
which permeates the air as a fragrance
and softens with its sweetness truth unkind.

If I knew then that as the play's sequence
continued, like a formal poem's guidelines,
our fate would breed a motif of disaster,
I would have, to his pattern, truth condensed.
To undo design might have been divine.
But I am not. His rage caused Rage to fester,

to sprout a tail, caudate
that circled him as would the Saturn's ring
or serpent's twining diamonds, patterning

his madness firm as fate
to suffocate my Lear, tighten him blind.
Pure rages we are helpless to unwind.

Sin

Still overrule is thwarted by invention.
Though not so in the sad case of Lear's daughter:
her truth in love did not save her from slaughter.
Though cruelty was not King Lear's intention,
the seven sins account for much that's cruel:
pride, anger, envy, greed, lust, sloth, excess
(well, gluttony. But that won't fit unless
I mold the word to fit within the rule.)
Control works gracefully in sonnet's mold.
If ethics might control the seven sins,

then free will wouldn't blossom for the worse.
Iambics won't let disorder unfold.
But poem is heartbeat and strange blood within;
is wildness better suited to free verse?

Cain

I didn't bring the best fruit-that was clear,
dragging my basket wildly on the dirt.
My brother's eyes pure, empty of the hurt
of envy's prick I'd feel again. In fear,
my arms outstretched to Him, for want of love
I'd ask, human-thin voice above the bleats
of animals half-snorting in the heat.
He knew my bleak insides that wished to shove
Abel away.

He would know everything.
So why should he not eat my lemons bruised?
So why should he berate my bitter hate?
My heart is traced to the abandoning
of Eden for this place He's made, confused
as fathers are, and I recriminate.

Envy

Sin makes this second world imperfect stuff,
so filled with countless human misdirection,
but that's our circumstance, our imperfection,
and we may have to leave it soon enough-

Yet like the envy Cain felt for his brother,
I feel a covetousness for the garden,
if such a thing existed. You must pardon
my momentary lusting for the other:

that's part of our exile, such imperfection.
Please pardon me that doubt, that's also part
of our imperfect status, and this poem,
which tries to write about it with affection,
well, please forgive this envious, lost heart
whose words seek quite imperfectly for home.

Sloth

Though loving liberation within tension,
Cain overdoes his freedom with his sins,
and breaks the margin of love's disciplines,
to float, a boat unmoored, on sin's suspension
bridge, over Lake Sloth: Lagoon Affliction.
Sloth's a horse latitude of two strong features,
acedia: uncaring to God's creatures,
tristitia: with nothing of conviction,
a sorrow becomes sorrow of despair.
There's Judas, too, who saw no use repenting,
together in the boat they both are helming.
They look our on blank space, and heat, and air,
and steer toward nothing. It's so unrelenting.
The dormancy of sloth is overwhelming.

Wilds

In sonnets, wilderness might disappear,
grown weary with the too-strict iamb,
make form the Thailand to its once-Siam,
deputize silhouette to reign severe,
to outline regions wilderness deserts.
There'd be heartbeat beyond our unwild dreams
but nothing beating there.
Between extremes
of order firm, where strange disorder flirts,
and shows her skirts, we find our wilderness,
our paradise: severe, austere, chaotic.
A human overflows with contradiction,
an imperfection poetry should address,
synchronously pacific and neurotic.
It's similarly hopeless in nonfiction.

Adam

Was the Paradise wilderness enough?
(Khayyam would put it differently in song.)
Tempted, my Eve transgressed and called the bluff
and from her gluttony we both went wrong.

It's possible to say, in her defense,
the apple shimmered like a promise kept-
that wanting was not disobedience-
But God did not agree. We slept; He wept.

When I look back I wish expedience
had been our stronger suit, and not temptation.
I wish we had used doubt, some common sense
to warn us that snakes alter destination.
Such doubt did not exist in Paradise.
Though it defines us in this compromise.

Returns

The great mistake was that, in fashioning
A poem form to hold ideas of free will,
The rules and limits of the form may kill.
Desire won't submit to rationing.
A sinning voice may spread the blame and whine:
"She lusted for a bull!" David accuses.
Freedom in form means one makes no excuses.
The Father hoped, like sonnets, to confine-
Still, overrule is thwarted by invention-
(Cain didn't bring the best fruit-that was clear,)
Sin makes this second world imperfect stuff.
Though loving liberation within tension,
In sonnets wilderness might disappear.
Was the Paradise wilderness enough?

France Prešeren - Věnec sonetů (od největšího slovinského básníka, v překladu Josefa Hiršala)

5. března 2008 v 0:38 | France Prešeren - Josef Hiršal
Věnec sonetů

1

Tvůj básník, hleď, Slovincům věnec vije
z patnácti znělek, jimiž tebe vzývá.
A magistrála, kterou třikrát zpívá,
všechny je váže do své harmonie.

Z ní vyvěrá a znovu se v ni vlije
každá ta píseň, kterou sonet skrývá.
Nová začne, čím stará odeznívá.
Básník je jako věnec poezie.

Všechny myšlenky jedna láska dává.
A kde by v noci spánkem usínaly,
procitnou, až noc zdolá zora smavá.

Tys magistrála, tys můj život stálý,
jenž zazní zas, až klesne v hrob má hlava.
Vzpomínkou bude ran mých a tvé chvály.

2

Vzpomínkou bude ran mých a tvé chvály.
Slovincům bude věštit nové časy.
Až mech obroste hrob, v němž dojdu spásy,
usne v něm bolest, co mě dneska pálí.

Dívky, jež jako ty se vypínaly,
když uslyší ty jasné, zpěvné hlasy,
ze srdcí strhnou ocelové pásy,
k věrnosti aby větší úctou vzplály.

Čas zasmušilý Slovincům se zjasní,
milejší hvězdy vzejdou jim, než plály,
a radostněji zazní hudba básní.

Snad mezi nimi, aby zazpívaly,
budou i tyto, neboť písní vlastní
Z hloubi srdce svým květům rozkvést daly.

3

Z hloubi srdce svým květům rozkvést daly,
které už dál nemůže ztajit hoře.
Jsem jak ten básník, který Leonoře
z rodu Este vzdal poctu plnou chvály.

Třebaže rty o lásce mlčívaly,
jíž potemněla mladých časů zoře,
když bez naděje snila o opoře,
přec o ní básně tajně mluvívaly.

Už neuhasíš plamen touhy ve mně,
byť pohled tvůj tak málo nadějný je,
strach z nepřízně tvé jazyk svazuje mně.

Ostrá bolest víc srdce nerozryje,
vždyť skrytou strázeň odhalují jemně
orosené růžičky poezie.

4

Orosené růžičky poezie
prozradí všecko, co se v srdci skrývá.
Ze srdce mého stal se luh i niva,
kde láska nyní sije elegie.

Tys jejich slunce. Marné hledání je
v okně domova, lampo přívětivá!
V divadle, v herně, kde se tančí, zpívá,
štěstí v neštěstí k nenalezení je!

Ach, kolikrát mě městem touha žene
spatřit tě. Ne, zřít odepřeno mi je
tvou krásnou tvář, tvé líčko vytoužené!

V samotě se mi z očí slza lije,
že básně mé, k tvé poctě vytvořené,
nejsou z krajů, kde slunce ozlatí je.

5

Nejsou z krajů, kde slunce ozlatí je,
kde něžný zrak tvůj mile kolem zírá,
kde v pohledu tvém každá starost zmírá,
kde člověk číši zapomnění pije.

Kde radost v líčku štěstím rozjasní je,
kde mizí hněv, jenž svárem nitro svírá,
kde horoucí zpěv srdce otevírá,
když probouzí v něm sladké harmonie.

Kde čistou láskou pučí oroseno,
co ušlechtilé mízy vzhůru hnaly,
když listí zpívá, jarem rozšuměno.

Ne, odtud nejsou písně tvojí chvály,
šťastného jara blaho odepřeno,
po celý čas je vánky nelaskaly.

6

Po celý čas je vánky nelaskaly,
ty tvoje, drahá dívko nevšímavá.
Neměly přízně, která čest jim vzdává,
jež oživila by je trochou chvály.

Jen zavržení vašeho se bály,
Slovinky, když z vás mnohá přednost dává
němčině, a z nich každá pozůstává
z Parnasu vlasti, již tak milovaly.

Co Kamény, ty opuštěné múzy,
jak staré panny v smutku uvadaly,
jen cizinky vzývali kraňští muži.

Kvítky básní nám dosud vyrůstaly
jak v sněžných horách řídké květy růží.
Kolem nich stály jenom pusté skály.

7

Kolem nich stály jenom pusté skály.
Jak Orfeovy struny v dávné chvíli
trácké kmeny svou písní ukrotily,
když Rodopy a Haimos oblétaly!

Kéž v nebesích by milosti nám přáli!
A v kraňské kraje, v nichž jsme léta žili,
zpívat písně, jež by nás sjednotily,
Orfea k nám zas seslat neváhaly.

Kéž by nám v srdcích vznítil plamen bílý,
usmířil sváry, v kterých vlast má žije,
aby Slovinci všichni svorní byli.

Kéž by zpěv jeho, plný poezie,
utišil hněv a lid zas utěšily
vyhaslé krby, kde hrom hněvu bije.

8

Vyhaslé krby, kde hrom hněvu bije,
máme od dob, co padl Sámo skvělý.
Kde ležíš v hrobě, vnuci zapomněli,
kde nad popelem tvým jen vítr vyje.

Nesvornost předků cejch nám vryla v šíje,
když jsme pod jařmem Pipinovým dleli.
Od těch dob nás jen vzpoury zkrvácely,
boj Vitovce, Turek, jenž zkázu sije.

Minulo štěstí, sláva starých časů,
chrabrými činy k bdění nepovstaly,
zmlkly i písně jasných, sladkých hlasů.

Ty písně, co zlé časy nezdeptaly,
i ty, co mladé raší na Parnasu,
vzdechy a slzy vláhou zalévaly.

9

Vzdechy a slzy vláhou zalévaly
růžičky, jež mi vzkvetly na Parnase.
To slzám lásky k tvé spanilé kráse
a lásky k vlasti oči trysknout daly.

Trýzeň, že je Slovinec málo dbalý
lásky k matce, jež k němu upíná se,
že srdce tvé mé lásce vyhýbá se,
hořkostí plní srdce, mysl kalí.

Tužby, jež ze všech nejmocnější byly,
aby tvé jméno s mým znal celý svět,
milé slovinské básně vytvořily.

Tužby Slovinstvo v život probouzet,
aby se časy štěstí navrátily,
daly jim sílu vzkvést uprostřed běd.

10

Daly jim silu vzkvést uprostřed běd.
Tak roste růže v předjaří jak v máji,
když mladé slunce v život vyvolá ji,
jen pár dní na ni jeho úsměv slét.

Leč zvadlou hlavu k zemi skloní hned,
jen dravá bouře mlhou zastírá ji
a jehly jíní zemi pokrývají,
hory a pole stříbří sníh a led.

Sluncem září tvé kouzlo neskonalé.
Paprsky pil jsem, jež ti v očích vzplály,
a květy lásky vzkvetly nenadále.

Sluneční svity však je oklamaly,
zůstaly v mrazu siré, opadalé,
síly temných hodin je skličovaly.

11

Síly temných hodin je skličovaly
po všechny dny, kdy pěvec pěl ti písně.
Hnus ze života pad naň, nenávistně
Erinye jej výčitkami štvaly.

Jak v Dianině chrámu, přezoufalý
Orestes nabyl klidu, zbyl se tísně,
tak laskavými slovy také tys mě
zkonejšila, že tváře jasem vzplály.

Tytam jsou sny, jež minuly tak časně,
naděje byla pouhý blesku let.
Kdy noc je temnější, než když blesk zhasne!

Od těch dob srdce nezná šťastný svět.
Plné jasu by mohly být mé básně!
Jak zimomřivé kvítky na pohledí.

12

Jak zimomřivé kvítky na pohled,
jak řídké jsou, jak povadle se chýlí!
Tak neradostně někdy vyrašily
růže v zdech ruin, nemající květ.

Trsy kopřiv jim dusí žití vznět
a živiny jim bere plané býlí.
Kdyby je však na záhon přesadili,
radostně v sadě rozrostou se hned.

V blízkosti té, jež srdci vládkyní je,
v blízkosti tebe, již by sluncem zvaly,
nabydou síly kvítky poezie.

Chceš-li vsak. aby hezčí květy daly,
vzpřímily hlavy, šťastně pozvedly je,
nech oči své, aby je svitem hřály!

13

Nech oči své, aby je svitem hřály!
Mne hledět nech na světlý jas svých lící,
jen on přemůže temno panující,
poručí bouřím, aby sil se vzdaly.

Okovy padnou, jež tak sužovaly,
zlomena tíže, pěsti svírající!
S tvou pomocí, laskavou, chápající,
zavřou se rány, které dosud pálí.

Tvář zachmuřená znovu se mi zjasní,
srdce se začne nadějí zas chvět
a sladká mluva znovu v ústech zkrásní.

Oživne znovu v srdci šťastný vznět,
začnou v něm rašit svěží kvítky básní,
s větší radostí dají nový květ.

14

S větší radostí dají nový květ,
tak jako růže po zlém zimním čase.
Jaro své divy rozprostře tu zase
a bílé květy vhodí v každou sněť.

A teplé slunce vábí včelu v let,
pastýř zlatavý úsvit nepropase.
V křoví slavíček šťastně rozjásá se,
radost zaplaví celý širý svět.

To štěstí mít, vím, k tomu nehodí se.
Ze strachu, že by moje poezie
ti nebyla snad milá, srdce chví se.

Ať alespoň tvá milost obšťastní je,
ty písně, jimiž rány ochladí se!
Tvůj básník, hleď, Slovincům věnec vije.

15 (Magistrála)

Tvůj básník, hleď, Slovincům věnec vije.
Vzpomínkou bude ran mých a tvé chvály.
Z hloubi srdce svým květům rozkvést daly
orosené růžičky poezie.

Nejsou z krajů, kde slunce ozlatí je.
Po celý čas je vánky nelaskaly.
Kolem nich stály jenom pusté skály,
vyhaslé krby, kde hrom hněvu bije.

Vzdechy a slzy vláhou zalévaly,
daly jim sílu vzkvést uprostřed běd.
Síly temných hodin je skličovaly.

Jak zimomřivé kvítky na pohled!
Nech oči své, aby je svitem hrály!
S větši radostí dají nový květ!

Jan Křesadlo - Věnec sonetů (z roku 1956)

5. března 2008 v 0:32 | Jan Křesadlo
1.
Přes dálku prostoru a času,
jež sklem svým mlžným dělí nás,
pozvedám křídla svého hlasu,
slyš, moje milá, z dálky hlas

Čas rozdělil nás včera zas,
( i rozpojení má svou krásu,
bolavou, ale plnou jasu
slz, které vítr do něj střás.)

A vzpomínaje na tu chvíli,
kdy vítr pustil dlouhou míli
mezi nás oba na dní šest,

a vzpomínaje stále znova,
počínám shledávati slova,
a počínám svůj věnec plést.



2.
A počínám svůj věnec plést
z mateřídoušky letních strání
hodlaje kolem Tebe svézt
nejsladší květy milování.

Čím víc se srdci v lásce brání,
tím míň, tím míň se leká cest,
shledávám květy s léta strání
kouzelné, které ruší lest.

Mám krásná slova, zaříkání,
jež hřejí, nasytí a chrání,
podobna Janoškovu pásu

co dával sílu. Kéž jsou s Tebou,
když v daleku Tě stěny zebou,
kéž nezapadnou bez ohlasu.



3.
Kéž nezapadnou bez ohlasu
a kéž Tě o mně ujistí
a pomohou Ti za nečasu
přediva klamná rozpřísti.

Kéž bleskem vzduch se pročistí,
kéž láska přinese nám spásu
a chleba z kouzelného klasu.
Kéž naučí nás pročísti

tajemné písmo našich tváří
a rozpoznat, co v hloubce září,
velké, až nemožno to snést.

I když nás dělí pouta místa,
kéž k Tobě proudí jasně čistá
má slova v nichž je dobrá zvěst.



4.
Má slova, v nichž je dobrá zvěst
o tom, že láska vládne světu.
Ať nesou míru ratolest
až k Tobě v nespoutaném letu.

Tak jako včela k svému květu
a srna míří v rodný klest,
tak za větami kladu větu,
snaže se s Tebou hovor vést.

Jsi vzdálená a přece blízká,
tak, až se s toho srdci stýská,
ať už jsi v kterémkoli z měst.

Vidím se v zrcadle Tvých zraků,
že možno mluvit o zázraku,
až hraničí to na bolest.



5.
Až hraničí to na bolest,
že nelze jasně spatřit duši,
již člověk pod povrchem tuší,
jasnější nad zrcadla hvězd.

Kdyby nám z očí mohla vzkvést
jak noční motýl na moruši,
zůstali bychom pro svět hluši,
přijavše přetajemný křest.

Tvá nejtajnější podstata,
svítí Tvou pletí ze zlata,
tak jako slza skrze řasu.

Je pod závojem zaváta,
jsi Venus, Niké, ta a ta,
máš krásu všechněch zeměpásů.



6.
Máš krásu všechněch zeměpásů
a voníš jako mandloně,
své ucho k hrudi nakloně
kaskády slyším tvého hlasu.

Jsi teplým krbem za nečasu,
jsi bílou září jabloně,
nádhernou slují skrytých krasů
a vzácnou řezbou ze sloně.

Jsi klenotnice barev léta,
jsi pro mne sběrnou lupou světla,
jsi pro mé oči světa tresť.

Jsi pro mne modrobílé ráno,
neb tak mi bylo věru dáno,
a pomáháš můj úděl nést.



7.
A pomáháš můj úděl nést
přes čtyři úhly této země.
Byl bych jak poloshnilý chřest
kdyby ses neskláněla ke mně.

Tvůj hlas zní blaživě a jemně,
jsi mzdou všech pozemských mých mezd,
jež umí mírnou září kvést,
i tam, kde starost kvete temně.

S Tebou jsem jist a v bezpečí,
že ruka Tvá mne vyléčí,
s Tebou se vyhnu zloby lasu.

Když cítím Tvoji hebkou skráň,
mám v ní svou sametovou zbraň:
Přemáháš těžkých břemen masu.



8.
Přemáháš těžkých břemen masu
a stavíš pro mne pevnou věž;
nebudu toužit po věhlasu
a po bohatství světa též.

Nechť zní má píseň jako spěž
a vyslechni ji bez úžasu.
Není v ní věru žádná lež
a nezpívám jen pro okrasu.

Vždyť střetnou-li se známí staří
po dlouých létech s vlastní tváří,
je každý rád, že není sám.

Nemohu na tom míti dosti,
vždyť známe se snad od věčnosti
- a snad to je jen sebeklam.



9.
A snad to je jen sebeklam,
že potkali jsme se už kdysi,
znám ve Tvé tváři všechny rysy
a znám Tě tak, jak sebe znám.

Vím, už jsem dávno přišel k Vám;
snad jídali jsme z jedné mísy.
tak dlouho jako Centaur visí
nad lidskou hlavou, už Tě znám.

A sleduji-li časy zpět,
nenajdu jinou odpověď,
ať jakkoli si dávám práci.

Snad zastavil se času krok,
snad na věčnost se změnil rok:
Ten bod se v nekonečnu ztrácí.



10.
Ten bod se v nekonečnu ztrácí,
až přebíhá mé tělo mráz.
Míjejí minut křehcí ptáci,
a srdce bije zas a zas.

Však naší lásky těžký klas
zda v nový zrod se vždycky vrací ?
Když vždy ho znovu spálil mráz
eóny dlouhých generací.

Však bylo to jak zjevení,
jako když stromy zkamení,
jak blesk, když kámen propálí.

Byli jsme jako zmámeni
v tom Venušině znamení,
když prvně jsme se setkali.



11.
Když prvně jsme se setkali,
čas stanul jako přimrazený.
Snad žádní mužové a ženy
nepili pramen ze skály

tak nádhernými pokály
jak my, když skrze ticha stěny
jsme zřeli obraz bezproměnný
a v lásce té jsme zůstali.

A dosud na našich rtech září
okamžik změny našich tváří,
o kterém léta prozpívám.

Ať se mi jakkolivěk daří,
ať je to v máji nebo v září,
jsem rád, že více nejsem sám.



12.
Jsem rád, že více nejsem sám
a opakuji si Tvé jméno,
jež prvně bylo proneseno
tváří v tvář rajským bylinám.

Den ze dne na Tě vzpomínám;
ta vzpomínka je moje léno,
tajemné, sladké, něžné věno
uzmuté lepším končinám.

A mám Tě u sebe a v sobě
ve vzpomínání v každé době,
ať zpívám si, či konám práci.

Mám radost z jistoty a krásy
jež u mne domov nalezla si
a krok můj víc se nepotácí



13.
A krok můj víc se nepotácí:
Pod tváří každé oblohy
nejdu již více ubohý,
již prchli smutků zemní draci.

Ty jsi můj kvítek otvírací
co zpřístupňuje zálohy,
pokladů skutečnosti. Kácí
zlobu a klade pod nohy.

Jsme navždy propojeni spolu
v radosti, žalosti i bolu
na šípech, jež nás proklály.

Jsme jak dvě hvězdy rotující,
jsme neustálí souputníci
na svojí cestě do dáli.



14.
Na svojí cestě do dáli
a podpírajíce druh druha:
Váže nás bezpečnosti stuha,
již pro sebe jsme vybrali!

Je jedna láska jako druhá?
Naše má barev víc než duha
a lesků víc než opály.
Ach, proč jsme se jen potkali?

Vím, že jsme víc než milenci
pro krásu nocí v červenci.
Snad máme si být mocnou stráží.

A snad jsme dvojí misky vah
po nichž kdos velký ruku vztáh
a jeden osud na nich váží



15.

Uzlík věnce:

Přes dálku prostoru a času
jsem započal svůj věnec plést.
Kéž nezapadnou bez ohlasu
má slova, v nichž je dobrá zvěst.

Až hraničí to na bolest:
Máš krásu všechněch zeměpásů
přemáháš těžkých břemen masu
a pomáháš můj úděl nést.

A snad je to jen sebeklam:
ten bod se v nekonečnu ztrácí
když prvně jsme se setkali.

Jsem rád, že více nejsem sám,
že krok můj víc se nepotácí
na svojí cestě do dáli.
 
 

Reklama