"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Sonetové cykly

František Schildberger - Čtrnáct sonetů (moderní věnec sonetů)

18. dubna 2013 v 12:12 | František Schildberger

Čtrnáct sonetů


1.

Jsem stejně vzdálený
štěstí i Měsíci.
Jsem oheň spálený,
v popel se měnící.

Toužící bez milé
a básník bez Luny,
komické defilé.
Spis bídy. Úplný.

Hasnoucí ohniště
dá noci útěchu -
a tmou ji pohladí.

Odcházím z jeviště
předurčen k výsměchu
od smrti i od mládí.


2.

Od smrti i od mládí
dělí mě stejná cesta.
Jdu po jezerní hládi,
chce ryba kousek těsta,

však je noc a rybáři
šli spáti s rybářkami.
Srp listuje ve snáři,
ryba a já jsme sami.

Noc ochranou je Boží
nad svatým manželstvím.

(Kdo ruší, je zvrácený.)

V tmě zmizlo bílé hloží
i trní. Ač to vím,
cítím se ztracený...


3.

Cítím se ztracený
jako kůň bez stáje,
zbitý a zmlácený,
jenž prchl do háje.

Neví, komu patří,
kdo jej bude mít rád,
kde jsou jeho bratři,
koně ze stejných stád.

Naději vykřeše,
jiskřičku kopyty.

S nocí dupot ladí.

V beztvaré útěše
dál s prosbou o city
kůň bez sedla pádí.


4.

Kůň bez sedla pádí,
marně si domov hledá.
Nemají koně rádi,
nikdo mu napít nedá.

A chystají jen pasti
a lasa a okovy
a železem svět chrastí
a koník - ten to ví,

už viděl tolik zla:
v okovech jsou i ptáci,
v okovech muži jsou...

Kůň starou radu zná:
jen kdo naději ztrácí,
jenom ti zahynou.


5.

Vždyť jen ti zahynou,
kdo rosu nepijí,
s oblaky neplynou,
zpod křídel harpyjí.

Kdo zlato hledají
v lese a na poli,
kdož srdce nemají,
které je zabolí.

Nakonec prohraje
muž, jehož víra je
Postel, Měšec a Sud -

bezradně zíraje,
kde jeho síla je,
ač věří na osud...


6.

Kdo věří na osud,
je ranou zasažen.
Jakpak by, nepohnut,
zaujal srdce žen,

copak by život sám
čekal snad na něj jen?
Cožpak by vodou prám
mohl být zadržen?

Jakoby zůstal čas
na přání lidské stát!

Vítám se s krajinou.
Je ráno, vstává jas
a vůně stoupá z mát
nad vodní hladinou.


7.

Nad vodní hladinou
vážky se líbají.
Lekníny odplynou
(kořen odmítají).

Přichází kůň. Je sám,
sklání se, že chce pít.
Na vše si vzpomínám,
pro co jsem chtěl kdy žít.

K vážkám se počítám.
(však k cechu žádnému.)

Šel rybář zlomit prut.

Vzpomínky zamítám:
až ke dnu černému
stáhne je bol a rmut.


8.

Stáhne je bol a rmut
jak šňůru rubáše.
Na rakev první z hrud
dopadla jen plaše -

už tančí lopata
jak sukně zvířené,
zem bere, zem chvátá,
chce lidi, zvíře ne.

Přijmout chce zpátky zas,
co pustila ... jak dým.

Zdali smrt uspíší
dobře prožitý čas?

O smrti málo vím:
já věřím Ježíši.


9.

Já věřím Ježíši,
On mi dá smysl dnů.
Do prachu napíši
i na plášť svých zvonů

Tvé jméno - jen to vím.
Jedině Tvé jméno.
Pevně tě uchopím
jak nitě vřeteno.

Ozvěnou ze všech skal
volám dík, že tu jsem.
Ty a já jedno My.

Ty jsi mne povolal
a jeden po druhém
stvořil mé atomy.


10.

Stvořil mé atomy,
každý z nich z prázdna vzal
a v Ráji pod stromy
spolu je provázal.

Slunce už zářilo
(jak voněl nový vzduch!),
když Srdce tvořilo,
tvořil mě Boží Duch.

Kaplička polední
se mší pro poutníky.
Se zvěstí pravdivou.
Poklekám poslední,
skládám hřích všeliký,
svou duši bloudivou.


11.

Mou duši bloudivou,
v mém srdci dobra svár.
Neb květy povadnou,
když dusí je léta žár.

Můj žár vypálený,
mé srdce přehnané,
můj popel ztrácený
na stezce vylhané...

Dívám se na kněze,
jak zvedá Hostii.
V tichu Jej povýší -

Odpustit všechno lze,
Vína se napiji
a On mě vyslyší.


12.

Než Bůh mě vyslyší
a dá mi útěchu,
plazí se slepýši
po písku, po mechu.

Šustí svist úzkých těl,
sviští let cizích střel,
blíží se Vyvrhel,
jenž by mne zabít chtěl,

vidím ho v soumraku,
plíží se blíž a blíž,
skrývá se za stromy - -

Svěřím se zázraku:
uchrání mě Ježíš,
vytrhne z pohromy.


13.

Vytrhne z pohromy,
pohladí, políbí,
je člověk jako my,
zná naše pohyby,

šílenství tonoucích,
rychlost, s níž hoří vích,
On slyšel ďáblův smích
tam v Ráji ve větvích...

Zná bolest dětí svých,
malých a ztracených.
Než přijde s posilou
Andělů tajemných,
hrdinů z Božích knih ...
zatím tu verše jsou.


14.

Zatím zde verše jsou,
stejné jak já, vždycky:
upřímně naivní,
a ironický.

Nic z toho, co zůstává
netrvá do věků.
Sen snu se nezdává,
sen zdá se člověku...

Marně tep do tmy bil....
Bez hada v ráji strom,
listím zahalený,
pevně mě oslovil:
"Od štěstí, od pohrom
stejně jsi vzdálený."



Převzato odtud.

Josef Krasoslav Chmelenský (1800-1839) - Lkání (Básně, 1822), sedmibásňový sonetový cyklus

20. září 2010 v 11:24 | Josef Krasoslav Chmelenský
1.

Lkal jsem tmavým těchy zbaven křovím,
Ani list se v olších nehýbal,
Vánek jen se hravě kolíbal
V kadeři mé hustým pod stromovím.

Jedva že tam zemdlen želu hovím:
Věnčen mákem bůh mne ulíbal,
A co bdě jsem se prv mníti bál,
V snu rty vinu k jejím korálovým.

Procitna rozstírám ruce po Ní,
Aniž jsem na své žalosti mněl;
Uh! v tom mutným zvukem hrana zvoní.

Adelíně, běda! hrana zvoní,
A mých slzí zdroj již vyhořel;
Kvělte za mne hory, doly pro Ni.

2.

Tam mne druh k radosti povzbuzuje:
"Krásou (dí) vše Vesna nadala,
Tamto vůni dýchá fiala,
Tuto růže ňadra obnažuje;

Posvátný leknín se rozvinuje -
Příroda vše blahem opiala:
Tváli jenby nezaplesala
Duše, když vše znova obživuje?

Zapomeň, neb odvyknout lze všemu,
Bůh pro každou ránu stvořil mast!"
Družko nebes! rač odpustit jemu;

On Tě neznal, krašších pasů květe!
Na Tě myslit, tu on nezná slast -
Já mnít na Tě budu přejda Lethe.

3.

Když juž, noci probdě teskné, ranní
Královnu vycházet zpupně zřím,
Taká Ona byla, k sobě dím,
Budila každého k radování.

Vejš když plyne po nebeské pláni,
Chtíc uzrati satby teplem svým:
Zas tu krasavici vidět mním,
Jak se k svému měla povolání.

Nejbolněji západ slunce zírám;
Tak i Ona zašla, zavolám,
A si horké z lící slzy stírám.

A teď mluv, jak na Ni nepomyslit?
Aniž nechci - nužť ať věčně lkám,
Jestli jinak na Ni nelze myslit.

4.

Vnadná růže, nech se utrhnouti,
Roztéká po které perla se,
Rovná rtům, když v blahém úžase
Směl jsem své rty k jejím přivinouti.

Nezabudko, nech se k ní připnouti,
Jejich božských očí obraze,
Lilium, v své stkvělé okrase
Hrdla sokem nebudeš víc slouti?

Vonným propletu vás tymiánem,
Stříbrozvonky, astrou, slzinky,
Rozmarinou v spolku s majoránem.

Taký vínek jednou mi splítejte;
A až svadnu, švarné dívčinky
Jasajíc mne k hrobu provázejte.

5.

Ondy - jak se mé rostoucí strasti
Darmo menšit jala kytara;
Odhodiv ji, vzal jsem Kollara,
Zdárného zrozence naší vlasti.

Ó jak duch můj nové čerpal slasti
Co z medunky včela ze jara,
Rozváživ, jak vtipnost bujará
To vše uměla do věnce klásti.

Ve soustrasti pojím s Ním své city,
Výš se rozkoší má ňadra dmou,
Toho mi jen nelze pochopiti:

Jak moh' vynášet tak tuze Mínu.
Aj, slyš! hlas jaký to nademnou -
"Nediv se, on neznal Adelínu."

6.

"Třeštíš? řekne kdos, což nesčíslné
Dívky neznáš krásou lesknoucí?
V Slavii nenajdeš kvetoucí?
Nezná Hellas Krásky vnadoplné?" -

Vzory uvádíte smrtedlné!
Znáte onu Kyprem vládnoucí?
Krašší nebyla, ven vyjdoucí,
Opustivši moře stříbrovlné.

Vy snad, bych Ji vyobrazil, chcete?
Ne! Od nemožnosti ustanu
Nenalezna podobenství v světě.

Spojte, kde spatříte krásy všude,
V jedno Řeků, Vlachů, Slovanů -
A stát u vás Adelína bude.

7.

Žítbych musil leta velemnohá:
Kdybych ducha krásu pěti chtěl!
Blahýmby se jistě každý mněl,
Kdoby částku z ní měl jen od - -

Nenajde se ni pod nebem vloha,
Kterouby se duch jí nebyl stkvěl,
Žádná ctnota, k nížby nebyl vřel,
Všecko v lad uvesti kolkol moha.

A ten anjel, božského pln klidu,
Ten v mé srdce tuto milost vryl,
Milost, které věčně nepozbydu.

Anjel to byl, neb tam scházel v ráji,
Tam od spoludružek volán byl:
By pěl s nimi v elysejském háji.


Převzato odtud.

Edmund Spenser (cca 1552–1599) - patnáct sonetů z cyklu "Amoretti" vrcholného představitele anglické renesance (v překladu Gustava Francla podle jazykové interpretace Aloise Bejblíka)

18. července 2009 v 14:33 | Edmund Spenser
1

Vy šťastné listy, které ruce dvě,
můj život ve své moci svírající,
drží v té nejněžnější šatlavě
jak zajatce před přísnou panovnici

vy šťastné rýmy, v říčce smáčené,
kde Helikon kolébku milé hostí,
vy spatříte můj sen jednoho dne
a pokrm toužený mé blaženosti.

vy šťastné verše, na nichž oči snící
tu a tam utkví v četbě náhodné,
aby zahlédly srdce zmírající,
jehož tep ozývá se v knížce mé,

O listy, vetše, rýmy v díle mém,
když získáte ji, budu spokojen.



2

Zrcadlo duše, oči překrásné,
jakou moc tajnou v sobi ukrýváte,
že tomu, čeho se váš pohled tkne,
buď život, či smrt strašnou přivoláte?

Když s něhou spočinete, rozesmáté,
na duši mé, život v ni procitá;
když úkosem se na mě podíváte,
zmar navštíví mé srdce dojista.

Však smít je popíráním života,
a proto snažte se, ať zrak váš vzbudí
svou něhou, v níž cit lásky rozkvétá,
životodárné plameny v mé hrudi.

Život je poctou pro váš krásný zrak,
truchlivá smrt rub moci naopak.



3

K čemu ty krásné oči přirovnat,
jež prosvětlují tmu svou mocnou září?
I kdybych hledal do skonáni snad,
obdobu najít se mi nepodaří.

Nejsou jak slunce - vždyť i v noci září.
Nejsou jak měsíc - vždyť nemění tvar.
Nejsou jak hvězdy - vždyť náleží tváři.
Nejsou jak oheň - vždyť nenesou zmar.

Nejsou jak sklo - vždyť vzácnější jsou dar.
Nejsou jak blesk - vždyť neustále svítí.
Nejsou jak démant - vždyť nechtějí svár.
Nejsou jak křišťál - vždyť jasněj se třpytí.

Lze srovnat je jen s Tvůrcem nebeským,
jenž všechno v světě živí světlem svým.



4

Co, bože Lásky, za zákon to je,
jímž mučíš mě jak posledního z lidí,
zatímco ona pyšně panuje
svou vůlí jen - a za nás dva se stydí.

Hleď, jak ta tyranka s radostí vidí
veškeré zlo, jež páše zrakem svým,
jak po zajatcích neustále slídí
a mstí se jim svým bičem ukrutným.

Ty, bože, otřes jejím srdcem zlým
a pokoř, prosím, krutou pýchu její,
s níž vypíná se v světě nad každým
a všechny chyby tvrdě spočítej ji.

Kéž bych se jednou mohl smát i já,
když ona se mi stále vysmívá.



5

Tak jako loď, plující po moři
za jasnou hvězdou, jež ji vede k cíli,
ztrácí směr, když se vody rozbouří
a v přístav svůj se nikdy neuchýlí,

já bloudím temnotou, nemaje síly
odstranit nástrahy, jež hrozí mi,
když moji hvězdu mraky zahalily
a světlo vystřídala vláda tmy.

Však doufám, že až bouře oněmí,
má sličná Helis, hvězda mého žití,
přispěchá poznovu mé temné dny
svým světlem laskavým mi prozářiti.

Však do té doby půjdu v temnotách,
v duši své tesknotu, smutek a strach.



6

Je šalbou, když se vlasy nádherné
s mřížovím zlaté síťky proplétají
tak vynalézavě a dovedně,
že zlato vlas a vlasy zlato tají?

Vždyť nenajdete muže v celém kraji,
aby svůj zrak v to síti nezaplet
a neuvízl v onom jinotaji,
jenž křehkost srdci odhaluje hned.

Varuji vás, mé oči, naposled
před lákavou, leč šalebnou tou sítí,
do niž lze snadno lačné zraky vplést,
z níž však se nelze nikdy vyprostiti.

K blahu ať přispěje nám pravda ta:
víc volnost je než pouta ze zlata.



7

V tom divadle, kde zříme světa běh,
má láska jako divák, lhostejná je.
Já účinkuji v různých výstupech
své masky pečlivě si převlékaje.

Když šťasten jsem, vesele se mi hraje,
jak v komedii rozmarné bych žil,
když v pustinu se změní moje ráje,
hned prožívám zas tragédie díl.

Mou lásku lhostejnou však nevzrušil
pláč ani smích v tomto mém představení,
nanejvýš baví se, když nemám sil,
a radost v žal svým posměchem mi mění.

Ta žena, jíž cit žádný nepohne,
má srdce z neživého kamene.



8

Jsi překrásná, však ukrutná a zlá
jak lvice zuřivá, jež bez milosti
v krvežíznivé touze udolá
zvíře, jež k obraně sil nemá dosti.

Jsi překrásná, však zcela bez lítosti
jak bouře, která všechno sežehne
a slabý strom s naprostou surovostí
zlomí anebo vyrve z kořene.

Jsi překrásná, však srdce bezcitné
jak skálu máš uprostřed vlnobití,
o niž loď bezmocně se zachytne,
dřív než i s nákladem se ke dnu zřítí.

Ta loď i strom i zvíře - to jsem já,
jenž tebou mře i padá, troskotá.



9

Kdo dobře znají dráhy nebeské
a vědí o hvězdách, jak dlouho svítí,
prozradí vám, že k jedné cestě své
třikráte dvacet let Mars musí míti.

Od chvíle, co bůh ráčil umístiti
v mém srdci jednu z hvězd, uběhl rok,
ačkoli čtyřicet let mého žití
zdá se mi proti tomu být jen skok.

Máme-li spolehnout se na výrok
knih milosti, pak dráha Kupidova
čtyřicet trvá let. V nich každý krok
mi přinášel jen utrpení nová.

Buď tedy hvězda má zkrátí svůj běh,
nebo mě, bože, raděj zemřít nech!



10

Že bouře zlé a kruté vichřice
mi život nevzaly, je zázrak pravý:
vždyť nejednou mé bárce stalo se,
že smrt ji chtěla vrhnout v příboj dravý.

Protože dobrý konec poopraví
tíhu běd, smutek, všechna trápení,
posléze uzřel jsem břeh zelenavý,
jenž štědrostí svou strach můj odmění.

Věru je přešťasten, kdo dospět smí
v bezpečný záliv blaha poklidného,
kde vzpomínky na bolest promění
za trochu toho štěstí přítomného.

To trápení je malicherná věc,
když završí je radost nakonec.



11

Když zlehka nakláním se k lásce své,
tu vůně květů nejsladších mě zpíjí
jak parfém, který dívky rozmarné
svým milým večer na podušky lijí.

Karafiáty na rtech vykvetly jí,
ruměnné růže zase na lících,
v bělostném čele tuším kamélii,
poupata pučí v zracích nevinných,

rámě jak pole jahod rozkvetlých,
záplava šeříků je její šíje,
dvě ňadra - lilie, bílé jak sníh,
a ve hrotech šípková růže žije.

Byť květy šíří vůni závratnou,
svou něhou nedostihnou lásku mou.



12

Života Pane, jenž dnešního dne
vítězství slavíš nad hříchem a smrtí
i nad tmou pekel, z niž nás, nehodné,
k volnosti vyvedl jsi ze zajetí,

dovol, ať tento den každý z nás světí
a dej nám všem, pro něž jsi umíral,
ty, jenž jsi krvi vykoupil své děti,
ať v blaženosti můžeme žít dál.

Kéž láskou tou, již jsi nás miloval,
smíme mít rádi Pána nejvyššího,
který nám z lásky nový život dal -
a týž cit chovat také pro bližního.

I my dva musíme se milovat,
chceme-li naučeni Pána dbát.



13

Když šťasten zřím tě večer při tkaní,
ty v goblénu svém podobáš se včele.
Já pavoukem jsem ve tvém srovnání,
který prý úklady ti klade smělé.

Láska milujícího nepřítele
vskutku se stala tajným předivem,
v němž uzavřena jsi jak v těsné cele,
jež navždycky ti bude domovem.

Leč jako vetkány máš v díle svém
k potěše zraku sličné růže plané,
tak dočkáš se, že díky něžnostem
tré vězení se sladkou skrýší stane.

A od té chvíle bude na věky
mír mezi včelami a pavouky.



14

Na písčitý břeh psal jsem jméno tvé,
však vlny zahladily moje dílo.
I napsal jsem tam jméno podruhé,
leč v přílivu se znovu rozptýlilo.

Bláhovče, pravilas, marné by bylo
chtít smrtelnici nesmrtelnost dát.
Tak jako moře moje jméno smylo,
čas život můj pospíší vymazat.

Ó ne (děl jsem), jen nižší bytost snad
se na prach rozpadne. Ty budeš žíti
mým veršem, který jako věčný vklad
tvé ctnosti spěchá v klenbu nebes rýti.

A v nebesích, až smrt pohltí svět,
láskou mu budem život navracet.



---

Po namáhavé pouti Zemí vil,
již stránky šesti mých knih zachytily,
dovolte, abych trochu lenošil,
a shromáždil tak zase nově síly.

Potom jak oř, kterého osvěžili,
z temného vězení zas vyrazím
a druhou část se znásobenou pílí
dokončím, věřte, v čase nejkratším.

Však do té doby strpte mi, ať smím
na počest lásky mé si s múzou hráti,
vždyť její něžný zjev, jak dobře vím,
mou duši vyšším úvahám zas vrátí.

Však chvály ty ať umírněné jsou -
je pouze služebnicí královskou.



Převzato z: Spenser, Edmund. Svatební píseň. Podle jazykové interpretace Aloise Bejblíka přeložil Gustav Francl. Odeon, Praha 1975.

František Leubner (1867-1930) - tři sonety z cyklu "Na zlaté půdě", sb. Na okrajích kancionálu života (1897)

21. června 2009 v 10:00 | František Leubner
1.
Kristus před křížem!

Jde prašnou cestou v dumách mezi poli.
Zem vůní dýchá zrajícího žita
a obloha jak v jedno slunce slita,
klid poledne, v něm nehnou se ni stvoly.

Jde žehnaje, a na své myslí boly.
Však náhle stanul, noha v zem jak vryta.
Kde v stráni divizna a douška zkvítá,
kříž oviklaný křivo stojí holý.

Jen hřeby trčí ve spuchřelém dřevu.
Skráň sklonil, srdce soucitem se chvělo.
Ne Golgoty, zde vzpomněl jiných zjevů:

jdou mimo bídní, šeptnou v pozdrav slova,
dlaň drsná otře upocené čelo -
jen za ně dal by křižovat se znova.



2.
Pod obrazem sv. Cecilie

Zrak k nebi, ruka po klávesách pílí.
Jak bystřeň hor to kypí ve varhanách:
Zas Cherubů chví zpěvem v ráje branách,
v poušť za ztraceným blahem Adam kvílí.

Job v bolu stená, Píseň láskou šílí,
žalm tvrdý vyzní v plesné Hossianah,
lid těší prorok po Jehovy ranách
a Magnificat slaví divů chvíli.

Trub soudných hlahol v prostor hrůzně duní,
zní praskot rakví, mrtví táhnou z hrobů,
a zem i hvězdy v prach se tříští dymný.

Bůh nad oblaky v jasu kříže trůní
a svatých sbor, co zmohli pekla zlobu,
teď Beránkovi pějí věčné hymny.



3.
Laudate Dominum...

Mnich z Fiesole jak by s nebe svedl
sem v apsis andělů ty zjevy cudné.
Hlas budí z němých strun jich prsty bludné,
jim nad skráň jazyk ohnivý se zvedl.

V jich líci - štěstí zářný svit jsem shlédl,
chval božích pějí zpěvy rajsky svůdné.
Z blan žaltáře mi v sluch zní verše trudné,
bič hoře Bůh když na člověka spředl...

Čtu "Chvalte Boha" na závitku listů,
jež v rukou šťastných andělů se vinou -
a vzpomínám si s divem na žalmistu:

Ač temné dny žil bolu, beznaděje,
když poslední mu žalmy se rtů plynou,
on srdcem vděčným Alleluja pěje.



In: Pod jedním praporem (1895) [almanach Katolické moderny]
Převzato odtud.

Christina Georgina Rossettiová (1830-1894) - Monna Innominata: A Sonnet Of Sonnets (sonetový cyklus s parafrázemi na klasické autory)

28. února 2009 v 20:39 | Christina Georgina Rossettiová

1
Lo di che han detto a' dolci amici addio. (Dante)
Amor, con quanto sforzo oggi mi vinci! (Petrarch)

Come back to me, who wait and watch for you: -
Or come not yet, for it is over then,
And long it is before you come again,
So far between my pleasures are and few.
While, when you come not, what I do I do
Thinking 'Now when he comes,' my sweetest when:
For one man is my world of all the men
This wide world holds; O love, my world is you.
Howbeit, to meet you grows almost a pang
Because the pang of parting comes so soon;
My hope hangs waning, waxing, like a moon
Between the heavenly days on which we meet:
Ah me, but where are now the songs I sang
When life was sweet because you called them sweet?

2
Era gia 1'ora che volge il desio. (Dante)
Ricorro al tempo ch' io vi vidi prima. (Petrarch)

I wish I could remember that first day,
First hour, first moment of your meeting me,
If bright or dim the season, it might be
Summer or winter for aught I can say;
So unrecorded did it slip away,
So blind was I to see and to foresee,
So dull to mark the budding of my tree
That would not blossom yet for many a May.
If only I could recollect it, such
A day of days! I let it come and go
As traceless as a thaw of bygone snow;
It seemed to mean so little, meant so much;
If only now I could recall that touch,
First touch of hand in hand - Did one but know!

3
O ombre vane, fuor che ne l'aspetto! (Dante)
Immaginata guida la conduce. (Petrarch)

I dream of you to wake: would that I might
Dream of you and not wake but slumber on;
Nor find with dreams the dear companion gone,
As summer ended summer birds take flight.
In happy dreams I hold you full in sight,
I blush again who waking look so wan;
Brighter than sunniest day that ever shone,
In happy dreams your smile makes day of night.
Thus only in a dream we are at one,
Thus only in a dream we give and take
The faith that maketh rich who take or give;
If thus to sleep is sweeter than to wake,
To die were surely sweeter than to live,
Though there be nothing new beneath the sun.

4
Poca favilla gran fliamma seconda. (Dante)
Ogni altra cosa, ogni pensier va fore,
E sol ivi con voi rimansi amore. (Petrarch)

I loved you first: but afterwards your love
Outsoaring mine, sang such a loftier song
As drowned the friendly cooings of my dove.
Which owes the other most? My love was long,
And yours one moment seemed to wax more strong;
I loved and guessed at you, you construed me -
And loved me for what might or might not be
Nay, weights and measures do us both a wrong.
For verily love knows not 'mine' or 'thine;'
With separate 'I' and 'thou' free love has done,
For one is both and both are one in love:
Rich love knows nought of 'thine that is not mine;'
Both have the strength and both the length thereof,
Both of us, of the love which makes us one.

5
Amor che a nullo amato amar perdona. (Dante)
Amor m'addusse in si gioiosa spene. (Petrarch)

O my heart's heart, and you who are to me
More than myself myself, God be with you,
Keep you in strong obedience leal and true
To Him whose noble service setteth free,
Give you all good we see or can foresee,
Make your joys many and your sorrows few,
Bless you in what you bear and what you do,
Yea, perfect you as He would have you be.
So much for you; but what for me, dear friend?
To love you without stint and all I can
Today, tomorrow, world without an end;
To love you much and yet to love you more,
As Jordan at his flood sweeps either shore;
Since woman is the helpmeet made for man.

6
Or puoi la quantitate
Comprender de l'amor che a te mi scalda. (Dante)
Non vo' che da tal nodo mi scioglia. (Petrarch)

Trust me, I have not earned your dear rebuke,
I love, as you would have me, God the most;
Would lose not Him, but you, must one be lost,
Nor with Lot's wife cast back a faithless look
Unready to forego what I forsook;
This say I, having counted up the cost,
This, though I be the feeblest of God's host,
The sorriest sheep Christ shepherds with His crook.
Yet while I love my God the most, I deem
That I can never love you overmuch;
I love Him more, so let me love you too;
Yea, as I apprehend it, love is such
I cannot love you if I love not Him,
I cannot love Him if I love not you.

7
Qui primavera sempre ed ogni frutto. (Dante)
Ragionando con meco ed io con lui. (Petrarch)

'Love me, for I love you' - and answer me,
'Love me, for I love you' - so shall we stand
As happy equals in the flowering land
Of love, that knows not a dividing sea.
Love builds the house on rock and not on sand,
Love laughs what while the winds rave desperately;
And who hath found love's citadel unmanned?
And who hath held in bonds love's liberty?
My heart's a coward though my words are brave
We meet so seldom, yet we surely part
So often; there's a problem for your art!
Still I find comfort in his Book, who saith,
Though jealousy be cruel as the grave,
And death be strong, yet love is strong as death.

8
Come dicesse a Dio: D'altro non calme. (Dante)
Spero trovar pieta non che perdono. (Petrarch)

'I, if I perish, perish' - Esther spake:
And bride of life or death she made her fair
In all the lustre of her perfumed hair
And smiles that kindle longing but to slake.
She put on pomp of loveliness, to take
Her husband through his eyes at unaware;
She spread abroad her beauty for a snare,
Harmless as doves and subtle as a snake.
She trapped him with one mesh of silken hair,
She vanquished him by wisdom of her wit,
And built her people's house that it should stand: -
If I might take my life so in my hand,
And for my love to Love put up my prayer,
And for love's sake by Love be granted it!

9
O dignitosa coscienza e netta! (Dante)
Spirto piu acceso di virtuti ardenti. (Petrarch)

Thinking of you, and all that was, and all
That might have been and now can never be,
I feel your honoured excellence, and see
Myself unworthy of the happier call:
For woe is me who walk so apt to fall,
So apt to shrink afraid, so apt to flee,
Apt to lie down and die (ah, woe is me!)
Faithless and hopeless turning to the wall.
And yet not hopeless quite nor faithless quite,
Because not loveless; love may toil all night,
But take at morning; wrestle till the break
Of day, but then wield power with God and man: -
So take I heart of grace as best I can,
Ready to spend and be spent for your sake.

10
Con miglior corso e con migliore stella. (Dante)
La vita fugge e non s'arresta un' ora. (Petrarch)

Time flies, hope flags, life plies a wearied wing;
Death following hard on life gains ground apace;
Faith runs with each and rears an eager face,
Outruns the rest, makes light of everything,
Spurns earth, and still finds breath to pray and sing;
While love ahead of all uplifts his praise,
Still asks for grace and still gives thanks for grace,
Content with all day brings and night will bring.
Life wanes; and when love folds his wings above
Tired hope, and less we feel his conscious pulse,
Let us go fall asleep, dear friend, in peace:
A little while, and age and sorrow cease;
A little while, and life reborn annuls
Loss and decay and death, and all is love.

11
Vien dietro a me e lascia dir le genti. (Dante)
Contando i casi della vita nostra. (Petrarch)

Many in aftertimes will say of you
'He loved her' - while of me what will they say?
Not that I loved you more than just in play,
For fashion's sake as idle women do.
Even let them prate; who know not what we knew
Of love and parting in exceeding pain,
Of parting hopeless here to meet again,
Hopeless on earth, and heaven is out of view.
But by my heart of love laid bare to you,
My love that you can make not void nor vain,
Love that foregoes you but to claim anew
Beyond this passage of the gate of death,
I charge you at the Judgment make it plain
My love of you was life and not a breath.

12
Amor, che ne la mente mi ragiona. (Dante)
Amor vien nel bel viso di costei. (Petrarch)

If there be any one can take my place
And make you happy whom I grieve to grieve,
Think not that I can grudge it, but believe
I do commend you to that nobler grace,
That readier wit than mine, that sweeter face;
Yea, since your riches make me rich, conceive
I too am crowned, while bridal crowns I weave,
And thread the bridal dance with jocund pace.
For if I did not love you, it might be
That I should grudge you some one dear delight;
But since the heart is yours that was mine own,
Your pleasure is my pleasure, right my right,
Your honourable freedom makes me free,
And you companioned I am not alone.

13
E drizzeremo gli occhi al Primo Amore. (Dante)
Ma trovo peso non da le mie braccia. (Petrarch)

If I could trust mine own self with your fate,
Shall I not rather trust it in God's hand?
Without Whose Will one lily doth not stand,
Nor sparrow fall at his appointed date;
Who numbereth the innumerable sand,
Who weighs the wind and water with a weight,
To Whom the world is neither small nor great,
Whose knowledge foreknew every plan we planned.
Searching my heart for all that touches you,
I find there only love and love's goodwill
Helpless to help and impotent to do,
Of understanding dull, of sight most dim;
And therefore I commend you back to Him
Whose love your love's capacity can fill.

14
E la Sua Volontade e nostra pace. (Dante)
Sol con questi pensier, con altre chiome. (Petrarch)

Youth gone, and beauty gone if ever there
Dwelt beauty in so poor a face as this;
Youth gone and beauty, what remains of bliss?
I will not bind fresh roses in my hair,
To shame a cheek at best but little fair, -
Leave youth his roses, who can bear a thorn, -
I will not seek for blossoms anywhere,
Except such common flowers as blow with corn.
Youth gone and beauty gone, what doth remain?
The longing of a heart pent up forlorn,
A silent heart whose silence loves and longs;
The silence of a heart which sang its songs
While youth and beauty made a summer morn,
Silence of love that cannot sing again.

John Masefield - první a poslední sonet z rozsáhlého cyklu "Sonnets" (1915)

16. února 2009 v 8:00 | John Masefield
Long long ago, when all the glittering earth
Was heaven itself, when drunkards in the street
Were like mazed kings shaking at giving birth
To acts of war that sickle men like wheat,
When the white clover opened Paradise
And God lived in a cottage up the brook,
Beauty, you lifted up my sleeping eyes
And filled my heart with longing with a look;
And allhe day I searched but could not find
The beautiful dark-eyed who touched me there,
Delight in her made trouble in my mind,
She was within all Naure, everywhere,
The breath I breathed, the brook, the flower, the grass,
Were her, her word, her beauty, all she was.

Let that which is to come be as it may,
Darkness, extinction, justice, life intense
The flies are happy in the summer day,
Flies will be happy many summers hence.
Time with his antique breeds that built the Sphynx
Time with her men to come whose wings will tower,
Poured and will pour, not as the wise man thinks,
But with blind force, to each his little hour.
And when the hour has struck, comes death or change,
Which, whether good or ill, we cannot tell,
But the blind planet will wander through her range
Bearing men like us who will serve as well.
The sun will rise, the winds that ever move
Will blow our dust that once were men in love.

Kompletní cyklus viz zde.

Pavol Országh Hviezdoslav - Krvavé sonety (sbírka nominovaná na Nobelovu cenu za literaturu v r. 1919)

15. února 2009 v 8:00 | Pavol Országh Hviezdoslav
1

Spev o krvi: ký divý pomysel!? -
A o akej? - ak o tej, ktorá žiari
sťa ruže kvet, pýr studu v dievčej tvári,
či jejž crk u decka v smev zabronel,

keď v snách ho láska anjel-pestiteľ;
alebo o tej, čo sa s duchom spári
veštca v zápal čela na oltári:
tak nech by spev, nech plným dúškom znel!

Ó, krv je vlaha divotvorná! - Skrytá,
jak vzácny mušt, vrie v srdca pohári,
až udrie v ústroj silou vlnobitia;
s tým v tepnách v ruch sa, v mluno prevarí
a vôľu tvorčiu, zajme kolo žitia...
Či myslia na to kedy mäsiari?

2

Nie o tej plodnej spievať dnes je čas:
o krvi, zo srdca čo šprihnúc v dlane,
kamkoľvek čiahne, tvorí požehnane,
i z mŕtvej skaly kúzli klas;

o krvi, v tmu čo vnáša slnka jas,
sťa olej vzplanúc - kahan pri kahane -
duševným zrakom denné na svitanie:
a takto chlebom-svetom živý nas,

a vtedy štíti aj, kde nebezpeč je...
Lež o krvi, čo vybúšila v hnev,
i zúri-búri, ohňom páli, vlečie
povodňou, rozmetá svet hŕbou pliev;
či odrážkou jak úpusty v zmar tečie...
ach! o tej znie, kým nezalkne sa, spev.

3

Nad zemou v letku utkvel na krielach
posupný démon, v pravej hlaveň vojny,
z nejž, zmáchav ňou, plam šľahol dvojný, trojný...
a k zemi vzal sa splývať v pramenách,

iskriaci síru, meteorov prach -
Rod ľudský dlho spal už nepokojný:
i strhol sa! - ziv sudbinej v tom trojny
zrel, úžas v očiach, v údoch mrazný strach.

Kam dieť sa, Bože!? (zúpel), k spáse vrátka
kde? rokľa v bralách, zápač pralesa
či morská choboť, loďka čo jak vratká
za útočište?... Ale kryje sa
nadarmo v svete; všade ľudská jatka:
či tvŕď, či oceán, či nebesa!

4

A národ oboril sa na národ
s úmyslom vraždy, s besom skaziteľa.
Kres spráskal pušiek, zahrmely delá:
zem stene, piští vzduch, rvú vlny vôd,

kde bleskom kmitla hrozná Astarot.
A jak v žne postať zbožia líha zrelá
pod kosou, radom váľajú sa telá;
v cveng šabieľ špľachce čŕstvej krvi brod...

Tak vo víchrici totej ukrutenstva,
nímž ani tiger dravšie nezúri,
zapadá nie svlek: výkvet človečenstva,
života radosť smrtnej do chmúry,
v prach purpur všeľudského dôstojenstva,
v sutiny jasný palác kultúry!...

5

Čo krvi stečie takto prívalom,
jejž pôsobivé v žilách, v svaloch prúdy
skvost leta mohly vyviesť z každej hrudy,
pokroku slynúť rušňom-dvíhalom,

byť odčinom bied, bremien odvalom!
Čo ducha, budúcna v ňomž svit sa budí,
v nič rozplynie sa s bojišťa tam čmudy,
pohasne navždy s božským zápalom!

A nad tým v srdcelomnom bolestení
čo prelejú sĺz biedne matere,
predčasné vdovy, siroty! mrk denný
im oviv novým flórom kadere -
A čože ľudstva rozplakaný génij?
ten do večnej sa tône uberie!

6

Hrôz všetkých odstavené príchlopy;
od pólu hajno fúrij tiahne k pólu,
studnice žiaľu, jazvy kľovúc bôľu;
tvár zohavená sinie Europy...

A ešte blud ten! krivé pochopy,
čo ako rohy strkajú a kolú: -
Čuls', Bože? Tvoju spokúšali vôľu!
O triumf tlčú nebies na stropy,

Ťa, vznešeného nad ich zmutky-chúťky,
zvú v spor svoj: - Bojuj, vraj, ich na strane!...
Čo si ty Mars, čo krvavé rád skutky?
Baal? Jahve? - Neslýchane trúfané:
Tvoj vehlas miešať ľudskej do pohnútky!
Súď: je to vzývanie, či rúhanie?

7

Že dožili sme, ach, ten rozvrat! rež,
z nejž potoky sa nevinná krv valí!
divadla toho divákmi sa stali,
ba účastníkmi do dna srdca tiež,

svieraní, zajarmení v trýzne spräž!
Že octli sme sa sveta vo špitáli,
na púšti jeho zrazu, nájduc - žiaľ i
bôľ! - pompu rozvoja kol za padeš!

Že, starci, prv sme hlavy nesklonili,
než v skazy tej sme maras vtenuli,
na pokoj hoďas hnilý do mohyly!
Ba šťastní, ichž čas hostí minulý.
kde pred hrôzou sa rovy zaclonili -
blahoslavení všetci zosnulí!

8

Ó, ľudstvo! ľudstvo! tak si vzdialené
nebolo nikdy od príkazu Krista:
Bližného miluj ako seba! zčista
a bez výhrady zplna, iskrenne.

Nač bolo jeho spásne učenie,
stvrdené smrťou, pravda, cesta istá:
keď bratu brat zmar stonásobne chystá,
preň zažíha bár pekla plamene?

Čo mrav tvoj stojí, plň vied, umien perá,
keď vášňam sa dáš zaslepiť a viesť,
i pášeš potom ako divé zviera?
A čo si veniec pripravíš hen z hviezd,
neujdeš poroku, že dnes i včera
si v zlovesť spotvorilo blahovesť!

9

Kresťanstvo tvoje - lož je, faloš, mam!
Mlč o pohanoch! zle sa vyhováraš:
čo Tatár, Vandal raz, Hun, hľa! to stváraš,
sa v majstra vyučiac ich remeslám.

K oltárom lezieš, utieknuc sa v chrám;
však modlu na srdci, v jej službe háraš:
hej, o pokore, bázni leda táraš,
si ošemetník pred Bohom i tam!

Že vyslanec si svetla? Za misie!
prírody deťom odurmaniť um
a s vierou vposled opantať im šije -
Oj, dovidia včuľ na grunt tvojich dúm,
ich cvične núkaš začrieť do biblie:
krvavé vážiť - evanjelium!...

10

- Nuž, človeče, tys' pánom prírody?
ty že máš právo rozhodovať nad ňou
Prv seba opanuj! skroť kázňou vládnou:
kto pán je nad sebou, ten vývodí,

i hrdina je pravej slobody,
bo s každým sdieľny na nej mierou riadnou;
ináč je otrok len, čo rukou kradnou
tak seba, ako iných oškodí

Och, plytkosť srdečná! Och zmätok umov!
I azúrove čistí duchovia
pohŕdli naraz veľkolepou dumou
u dlátka, farieb, zvukov, u slova;
šli v smes... Nuž, v barbarstva noc, v cmiter rumov
ťa, človeče, ta vracia výchova!?

11

Ba pošpatil si iba krásnu zem
tú, samozvanče, pošlú z Tvorca ruky!
Čo vývin na nej, priostril si v muky,
v nástroje zhuby skul jej diadém;

bič zo síl splietol, harmonický snem
jej hlasov schlpil na svár mrchazvuký:
to tvoje vodcovstvo! z bied zápäť pluky;
ľaď! krvou kvapká i jej zôrny lem...

Síď s trónu! Lev nech napozatým králi,
vrah z hladu len, nie pre slasť z azúrov;
alebo zem nech vlasatica spáli
čo brloh tvoj i s tvojou nákazou,
pre teba, tvor ty v zlobe neskonalý,
ju do zbla vyžhnúc z hviezdnych obrazov!...

12

- Ach, srdce moje čo už prenieslo
osudných úderov v tom dlhom žití!
Jak struny prepiate, sa skúbly city
v ňom; temer sa mi samo rozčeslo,

i koleno mi ducha pokleslo
zúfaním: tak bol ráz ich presrditý!
Som sýty všetkých útrap, nadmier sýty: -
a tu zas kríž ten sveta!... Čerieslo

tak nezakrojí v pôdu v orby spechu,
jak on sa vryl mi rozdierave v hruď;
i včuľ už strmie, predstavujúc viechu,
na ktorej skvie sa lapidárny súd
- stoletiu, pokoleniu na útechu -:
Vzdelanstvo - cha-cha-cha! - jak ľudožrút!...

13

Kto zapríčinil tento úpadok,
zosurovenie, zdivočenie mravov?
Čo ľudstvo zviedlo s ducha veličavou
vbŕsť do bahna? Ký upír to a mlok,

z pŕs sajúci mu i dnes žitia mok,
krvižíznivec s večnou záhou žhavou?
Ech, sebectvo! to! - a niet, nad ohavou
tou zvíťaziť, vojsk, rekov po dnešok.

Hej, ono krivdí, hnetie, zdiera, týra
svevoľne, kde len stihne, slabšieho;
bár zem je pre všetkých dosť šírošíra,
chce, aby strela sa len pre neho;
ba končiny si svojí všehomíra,
kams' v prázdeň vytískajúc iného -

14

To ona panovačnosť nadutá,
čo pancier odela a čihá v zbroji;
čo na obzore ako mračno stojí,
žlč v okáľoch a hrozbu pohnutia;

nad zemou visí ako pokuta,
opätok drzý, držiac na pokoji;
tá, dušiaca sa spupne, že sa bojí
len Boha!... Ale zato nehúta,

nerozvažuje veľa vo svedomí
o prísnom v Desatore: "Nezabi!"
lež smelo blesky mece, húka hromy;
sťa jahnence ľud ženie pochabý
na bitúnok -; svet šatí do pohromy,
obúva do spáleníšť pahraby...

15

I hučí válka - Ako krútňava
sa vrtí, gúľa-váľa, rozohnaná,
plutvami trepe jak by leviatana,
a v bezdný hrtan s chvatom strháva,

požiera, nenásytná, hltavá,
tak ľudské životy jak ľudské mania,
vždy tlamu dokorán ni sitna brána;
a trosky sú, čo na brah vydáva...

Púšť roztiahla sa vypasenou zmijou,
kde kvitly mestá jak kry ružové;
vzdor, nárek, kliatba divou harmóniou
preletá nad ňou pozdĺž, krížove...
- Pred spravodlivou kto raz históriou,
kto pred Bohom to všetko zodpovie!?

16

Včuľ po mraku vše svolá podstena,
čo doma zbudli, všetkých dohromady.
Prah ňaňo zaujal, kmeť vetchej vlády;
u nôh mu čupí žena, starena,

sťa kvočka, kol vnúčat pnúc ramená:
a každé zosŕka, jak k hviezdam hľadí -
V kuchynke nevesta; priam sprace riady
a prisadne k nim, muka zrosená.

Len dcéra umkla v sad, i s inou strelou
v srdiečku, neboliacou ostatných:
veď s bratom tiahol on tiež s mysľou smelou
do kosby, krv kde rosou, riasou vzdych...
Kto odpovie i za tých trpiteľov?
ich strasti, slzy, snáď i straty ich?

17

Ó, kde si, šlachtic srdca, gavalier,
'stoj!' zavelieť tým sborom v borby prieku?
Či múdrosť sobrals' striebristého veku,
čis' v kvete muž, rec: 'dosť!' - i budeš ver'

ten najslávnejší sveta bohatier.
Pravicu podaj soku bratsky mäkkú,
vztýč biely prápor rudú na paseku!...
A či sa schýliť musí navečer:

po výčerp? Musí náporná prv sila
s tou odporu boj dobiť preťažký:
až vahadiel zhrá pára rozpustilá,
súc odhodené s cesty prekážky:
tá s víťazstvom si pripne slávy kríla
a v priepasť sfuní miska porážky...?

18

- A keď sa toto peklo vyvzteká,
či ozaj nastúpi smier, pokoj neba?
Nenávisť ovládze-li sama seba,
z nástrahy zrodí-li sa bezpeka,

a pravda sadne za stôl odveká?
Bude-li právo všetkých právom? chleba
hoj všetkým? Nebude pút? zbraní treba?
Česť bude práci, tvári človeka?

Ten kúpeľ krvi splynie očistením?
Milosrdenstva znežnie obrazom
sebeckosť? pýcha skrotne pokorením?
trojica lásky svitne príkazom...?
Alebo beda, beda - premoženým?
a menom pomsty beda - víťazom?

19

A či tie hekatomby obetí,
tie rieky krvi v splave po údolí;
ten bezpočet rán, z ktorých každá bolí
viac, než čo osud v zdravie zavätí;

to spustošenie zásluh století;
tie škody na chlebovom ľudstva poli,
plen... všetko vpokon oným na vrcholi
svedomím zachvie, ščernie v pamäti?

I k srdcu pripustia si naučenie,
že nad paloš jest nástroj hotovší,
žľab vybrázdiť, nímž za zdarom zdar ženie;
že človek nie hmyz pod šľap podošví;
že niet cti v bitke, jak krv vodou nenie: -
i naveky meč skryjú do pošvy?...

20

Veď keby, keby! - Vďačne oplakal
by každý národ svoje straty, hroby,
ichž množstvo mu zem Jozafatom robí;
to všetko povážil by za portál,

za stupne, po nichž, tvrdších bár i skál,
do novej ľza vojsť, šťastnej, zlatej doby,
bez dneška rmutu, nerestí i zloby;
ba za dôpust by Bohu chválu vzdal,

si istý súc: že železa i krvi
ohromnú nošu navždy šmaril s pliec;
nebude cudzej sláve za ostrvy;
sám svoj vždy, snaživec i poctivec,
pobeží s druhmi: lepší kto? kto prvý,
kde cieľ...? - Ach, kiež to palmou nakoniec!...

21

Čo bude, ako bude? len Ty znáš,
ó, Vševedúci! - Ale nespytujem
sa Ťa; tak v mysli krehkej uvažujem,
že bola by to decka samopaš:

bo nač Ty ako zdržovateľ dbáš,
jak krátkym umom dlho pozorujem,
čnie nedostižne ľudský nad záujem!
nad všetko, zem čo smýšľa, prášok náš,

čo na nej my, jej plemä, vystrájame.
Tej úkol je, kým ináč naložíš,
prísluha slncu vo svetovej dráme;
nám ale - zvláštna milosť nanajvýš! -
preds' červom, voľnosti si udrel znamä,
trvalé pokiaľ? Tobôž nezjavíš...

22

Že trest to, čo sa deje, od Teba
za nadužitie slobodnej vôle?
či skúška, podobná tej v ľudskej škole?
Ach, pojem nízky! - hriešna pochleba,

súc láskou, Tebe toho netreba -
Hoj! ako v mája kráse luh tu dole,
za jasnej noci hore hviezdne pole:
mne čisto svieti Tvoja veleba,

bez našskej vrásky hnevu, cnenia šmúhy...
Ak pozeráš tak na ten mravčí boj,
snáď mrkneš: zverské to v nich ešte túhy
drgľujú - broj prv, teraz v práci zbroj -:
Len tríbenie - cvik - vývoj ľudstva púhy,
až ušľachtí sa šťastný pre pokoj...

23

Ó, vysoko dlieš, Pane! nad nami
s osnovou pomyslov, s ciest tajných sieťou,
zkaď zámer svoj si v reťaz rozvil svetov...
Meriame výšku orly, chmárami,

hviezd sídlami; však dostup neznámy:
pred nekonečnom jak by uzavretou
zdúpneme bránou, v hrudi popol vznetov,
a naše smysly závrat omámi.

Bár v zenit pripneme aj ducha zreteľ,
na uzol blesku, vidmo, dúhy most,
by v Tvoju šľapaj, k Tvojej mysli vzletel,
je slepcom preds': - hja, bezočivý hosť -
Tak svetlom zavraciaš v nás, Otče svetiel,
hneď domýšľavosť, hnedky všetečnosť...

24

A predsa - dovoľ, Bože! - Pokoja
mi nedá zvedavosť, jej ostré osti
ma omínajú; tisíc do úzkostí
upadám za dňa a tie neskoja

ni noci, balzam ich, snov povoja;
krváca srdce mi, môj duch sa postí: -
och, dovoľ nazrieť v tmaň mi budúcnosti:
jak z toho strašného vĺn príboja

Slavianstvo vyjde? loď jak statná, bdelá?
To bych rád znal: ó, odcloň mi! a daj
znak, má-li v Tebe ochraňovateľa?
hu! vidím, zašlo bezdna na pokraj...
Viem, hrešilo, ach! hrešilo tak veľa;
však odpusť mu! ho zdrž! a zachovaj -

25

Či zázrak telom ten sa rozpadne
na články, osobou z nichž pozostáva?
do prachu sfrkne Goliáta hlava?...
A či sa zviecha, vzchopí prípadne

a života už plňou zavládne?
i v službu vstúpi pravdy? vstane práva
obhajcom? trafí, v čom tkvie ctnosť, česť, sláva?
orlicou žalmistovou omladne?

Veď spravodlivosť tmel je, tuží pásky
nad oceľ, korbáč, žalár, zámky pút:
a tej, ach! neznalo; i praskly sväzky
i pokrvné, že trnie, ha! ni prút:
prút v protest... Zľutuj sa však, Bože lásky!
a nedaj mu v tej próbe podľahnúť -

26

Preds' nemožno! že bytosť veľkých čŕt
v ňom bol bys' poslal na svet bez účelu:
len iným tôniť - obťažiť zem celú
sťa Himalaj, mráz družinou, hlad, smrť;

a časom rozsypať sa na padrť.
Čo dal si sklepeniu skryť, jeho čelu,
raz musí slncom vzísť! vzpláť zlatom pelu -
a po ňom zbudnúť nad pyramíd hrď...

Či proroctvo má zlyhať Kollárovo? -
Viem, mrhač-spustlec, bolo samý buj;
však pre krv, Bože, v streku na olovo
z rúk bratských... aspoň pre ňu nevstupuj
s ním v súd, lež daj mu žiť a Tvoje slovo
zvestovať svetu - Tak, ó! pomiluj...

27

Pomiluj, Bože, Bože pomiluj!...
Ťa kolenačky prosí duša moja
dňom-nocou, žertva muky, nepokoja -
Veď hrozné i len pomyslieť si, juj!

od čoho naveky ho zavaruj! -:
by Slavianstvo len hŕbou bolo hnija
na cudzie lány, po čom chudá sloja
ich tak mrie, rozďavujúc pysk ni sluj...

Dosť zapadlo ho už tým podlým cieľom,
zúrodniac, zšľachtiac drsné plemeno,
dosť! - zaháj ho, ó, voči urvateľom!
Nie trus je, lež dúm Tvojich semeno;
len vzísť mu dať, vzrásť, zrieť... a zlatým čelom
sa nebies tkne... Buď, ó! buď spaseno...

28

(Nie, Puškine môj, mysľou vysoký,
ty mýlil si sa, podráždením chorý:
Vraj, musejú sa stiecť-sliať v ruskom mori
tie naše bystré slavian-potoky,

alebo ono - vyschne ráztoky.
Už príroda, vidz! sama s tebou sporí:
má osve ich, vždy čerstvé bytia vzory;
no trvá aj ich poťah hlboký...

Ja myslím: duch sa rovná vode, hore
čo parou stúpa, prší návratom;
tak, vzájomstva prúd, teká po priestore,
zhŕdajúc lieňou v bahne stojatom...
Nuž, vyschnúť nemusí ni ducha more,
ni potoky zájsť ducha v mori tom!)

29

Cit! - vyčítať mi niet čo svedomiu,
že v tiesni tým mi zvrelo vnútro citom;
som patriota, bárs som Slavian pritom!
Nežiadam zamak krivdy nikomu,

a na vlasť mal bych shŕňať pohromu?
Lže, kto by tvrdil! - V slavian-duši bytom
dlie dobrota, čo v korci okopitom
sa sdieľa s bližným z domu do domu...

I Slovák objíma zem rodnú s všetkou
ľúbosťou; oltárom mu Tatry štít;
sťa pozostatky ctí si kosti predkov -
Nemusím teda pokrytcom sa kryť,
keď, nezľakaný utrhačstva pletkou,
som v srdci zladil svätý dvojný cit.

30

Či moja Slovač, kŕdeľ sokolí,
nepoletela tobôž pod zástavy?
krv necedí? v plač svojich neodvraví
na ružu rany: oj, nie! nebolí...?

Veď úfa: odzvonené svevoli!
čo popečkovala s jej žitia právy,
jej jazyk vyhnala v hôr úval tmavý,
jak by to ľudské zvuky neboly.

Vie: vlasť je mať, čo krajec s láskou podá
každému decku, prázdna vrtochov;
len, ktorí štedrú pravicu jej vodia
sebecky, tí ju robia macochou;
však s búrkou prejde i tá nepohoda:
to posilou jej v boji! útechou...

31

- Ó, vráť sa skoro, mieru milený!
zavítaj s ratolesťou olivovou
a buď nám zdravím, veselím i chovou,
v snažení ostňom, kovom v rameni!

Zášť - fakľu sváru - medzi plemeny
zdus! Nedaj stretať sa viac s mladou vdovou,
sirôtky, s rodičmi, čo nad synovou
oporou v hrobe kvília zlomení.

Sceľ jazvy; úštrby zhlaď zisk tvoj zlatý...
Pod svoje nás zajm', húfy, vodcovstvo,
veď k cieľom, plným dobrých predsavzatí:
to bude triumf! zo zdôb radosť, ó!
za zdatnosť v borbe - práce na postati...
Ó, príď, ty bratstva, lásky kráľovstvo!

32

Nuž, iďte s Bohom, piesne krvavé!
odvité so srdca mi dobou krutou,
listiny s kresbou dojmov, odblesknutou
pri požiarovej neba záplave,

v striel hluku, prerúvanom zdĺhave
bojišťa stony, nárky z bydlíšť kútov;
ku srdciam iďte s blankou rozvinutou:
nech čítajú vás oči slzavé...

Ja bojoval tiež vnútri ťažko-tvrdo,
i ranený som, v srdce bodnutý -
Raz aspoň chcel bych, pozrieť na rod hrdo:
s odplatou za strasť toľkých dotknutí;
to ždám... Och, prac sa kams' za pólu brdo,
redikaj znad nás, mračno pokuty!...

Převzato odtud.

Sir Philip Sidney - výběr z rozsáhlého sonetového cyklu Astrophel and Stella (1591)

14. února 2009 v 8:00 | Sir Philip Sidney
"Loving in truth..."

Loving in truth, and fain in verse my love to show,
That the dear she might take some pleasure of my pain,
Pleasure might cause her read, reading might make her know,
Knowledge might pity win, and pity grace obtain,
I sought fit words to paint the blackest face of woe:
Studying inventions fine, her wits to entertain,
Oft turning others' leaves, to see if thence would flow
Some fresh and fruitful showers upon my sunburned brain.
But words came halting forth, wanting Invention's stay;
Invention, Nature's child, fled stepdame Study's blows;
And others' feet still seemed but strangers in my way.
Thus, great with child to speak, and helpless in my throes,
Biting my truant pen, beating myself for spite:
"Fool," said my Muse to me, "look in thy heart, and write."

"Not at the first sight..."

Not at the first sight, nor with a dribbed shot,
Love gave the wound, which, while I breathe, will bleed;
But known worth did in mine of time proceed,
Till by degrees it had full conquest got.
I saw and liked; I liked but loved not;
I loved, but straight did not what love decreed;
At length to love's decrees I, forced, agreed,
Yet with repining at so partial lot.
Now even that footstep of lost liberty
Is gone, and now, like slave-born Muscovite,
I call it praise to suffer tyranny;
And now employ the remnant of my wit
To make me self believe that all is well,
While, with a feeling skill, I paint my hell.

"Let dainty wits cry on the sisters nine"

Let dainty wits cry on the sisters nine,
That, bravely masked, their fancies may be told;
Or Pindar's apes flaunt they in phrases fine,
Enam'ling with pied flowers their thoughts of gold;
Or else let them in statelier glory shine,
Ennobling new-found tropes with problems old;
Or with strange similes enrich each line,
Of herbs or beasts which Ind or Afric hold.
For me, in sooth, no Muse but one I know;
Phrases and problems from my reach do grow,
And strange things cost too dear for my poor sprites.
How then? even thus,--in Stella's face I read
What love and beauty be, then all my deed
But copying is, what in her Nature writes.

"It is most true..."

It is most true that eyes are formed to serve
The inward light, and that the heavenly part
Ought to be king, from whose rules who do swerve,
Rebels to nature, strive for their own smart.
It is most true what we call Cupid's dart
An image is which for ourselves we carve,
And, fools, adore in temple of our heart
Till that good god make church and churchman starve.
True, that true beauty virtue is indeed,
Whereof this beauty can be but a shade,
Which elements with mortal mixture breed.
True, that on earth we are but pilgrims made,
And should in soul up to our country move;
True, and yet true that I must Stella love.

"Some lovers speak, when they their muses entertain"

Some lovers speak, when they their muses entertain
Of hopes begot by fear, of wot not what desires,
Of force of heav'nly beams infusing hellish pain,
Of living deaths, dear wounds, fair storms, and freezing fires;
Someone his song in Jove and Jove's strange tales attires,
Bordered with bulls and swans, powdered with golden rain;
Another humbler wit to shepherd's pipe retires,
Yet hiding royal blood full oft in rural vein;
To some a sweetest plaint a sweetest style affords,
While tears pour out his ink, and sighs breathe out his words,
His paper pale despair, and pain his pen doth move.
I can speak what I feel, and feel as much as they,
But think that all the map of my state I display
When trembling voice brings forth that I do Stella love.

"Alas, have I not pain enough"

Alas, have I not pain enough; my friend,
Upon whose breast a fiercer gripe doth tire
Than did on him who first stole down the fire,
While Love on me doth all his quiver spend,
But with your rhubarb words ye must contend,
To grieve me worse, in saying that desire
Doth plunge my well-formed soul even in the mire
Of sinful thoughts which do in ruin end?
If that be sin which doth the manners frame,
Well stayed with truth in word and faith of deed,
Ready of wit and fearing nought but shame;
If that be sin which in fixed hearts doth breed
A loathing of all loose unchastity,
Then love is sin, and let me sinful be.

"You that do search for every purling spring"

You that do search for every purling spring
Which from the ribs of old Parnassus flows,
And every flower, not sweet perhaps, which grows
Near thereabouts into your poesy wring;
You that do dictionary's method bring
Into your rhymes, running in rattling rows;
You that poor Petrarch's long-deceased woes
With new-born sighs and denizened wit do sing;
You take wrong ways, those far-fet helps be such
As do bewray a want of inward touch,
And sure at length stol'n goods do come to light.
But if, both for your love and skill, your name
You seek to nurse at fullest breasts of Fame,
Stella behold, and then begin to endite.

"Fly, fly, my friends..."

Fly, fly, my friends, I have my death wound, fly;
See there that boy, that murth'ring boy, I say,
Who, like a thief, hid in dark bush doth lie
Till bloody bullet get him wrongful prey.
So tyrant he no fitter place could spy,
Nor so fair level in so secret stay,
As that sweet black which veils the heav'nly eye;
There himself with his shot he close doth lay.
Poor passenger, pass now thereby I did,
And stayed, pleased with the prospect of the place,
While that black hue from me the bad guest hid;
But straight I saw motions of lightning grace,
And then descried the glist'ring of his dart;
But ere I could fly thence, it pierced my heart.

"Your words, my friend..."

Your words, my friend, (right healthful caustics) blame
My young mind marred, whom love doth windlass so
That mine own writings, like bad servants, show
My wits quick in vain thoughts, in virtue lame;
That Plato I read for nought but if he tame
Such coltish years; that to my birth I owe
Nobler desires, lest else that friendly foe,
Great expectation, wear a train of shame.
For since mad March great promise made of me,
If now the May of my years much decline,
What can be hoped my harvest time will be?
Sure, you say well, Your wisdom's golden mine
Dig deep with learning's spade. Now tell me this,
Hath this world aught so fair as Stella is?

"Rich fools there be..."

Rich fools there be whose base and filthy heart
Lies hatching still the goods wherein they flow,
And damning their own selves to Tantal's smart,
Wealth breeding want, more blest, more wretched grow.
Yet to those fools heaven such wit doth impart,
As what their hands do hold, their heads do know;
And knowing, love; and loving, lay apart
As sacred things, far from all danger's show.
But that rich fool, who by blind fortune's lot
The richest gem of love and life enjoys,
And can with foul abuse such beauties blot,
Let him, deprived of sweet but unfelt joys,
Exiled for aye from those high treasures which
He knows not, grow in only folly rich!

"You that with allegory's curious frame"

You that with allegory's curious frame
Of others' children changelings use to make,
With me those pains, for God's sake, do not take;
I list not dig so deep for brazen fame.
When I say Stella, I do mean the same
Princess of beauty for whose only sake
The reins of love I love, though never slake,
And joy therein, though nations count it shame.
I beg no subject to use eloquence,
Nor in hid ways do guide philosophy;
Look at my hands for no such quintessence,
But know that I in pure simplicity
Breathe out the flames which burn within my heart,
Love only reading unto me this art.

"Whether the Turkish new moon minded be"

Whether the Turkish new-moon minded be
To fill her horns this year on Christian coast;
How Poles' right king means without leave of host
To warm with ill-made fire cold Muscovy;
If French can yet three parts in one agree;
What now the Dutch in their full diets boast;
How Holland hearts, now so good towns be lost,
Trust in the shade of pleasing Orange-tree;
How Ulster likes of that same golden bit
Wherewith my father once made it half tame;
If in the Scotch Court be no welt'ring yet:
These questions busy wits to me do frame.
I, cumbered with good manners, answer do,
But know not how, for still I think of you.

"With how sad steps..."

With how sad steps, O Moon, thou climb'st the skies!
How silently, and with how wan a face!
What! may it be that even in heavenly place
That busy archer his sharp arrows tries?
Sure, if that long-with-love-acquainted eyes
Can judge of love, thou feel'st a lover's case:
I read it in thy looks; thy languish'd grace
To me, that feel the like, thy state descries.
Then, even of fellowship, O Moon, tell me,
Is constant love deem'd there but want of wit?
Are beauties there as proud as here they be?
Do they above love to be loved, and yet
Those lovers scorn whom that love doth possess?
Do they call "virtue" there--ungratefulness?

"I might--unhappy word!--oh me, I might"

I might--unhappy word!--oh me, I might
And then would not, or could not, see my bliss,
Till now, wrapped in a most infernal night,
I find how heav'nly day, wretch, I did miss.
Heart, rent thyself, thou dost thyself but right;
No lovely Paris made thy Helen his,
No force, no fraud, robbed thee of thy delight,
Nor fortune of thy fortune author is
But to myself myself did give the blow,
While too much wit, forsooth, so troubled me
That I respects for both our sakes must show,
And yet could not by rising morn foresee
How fair a day was near; oh, punished eyes,
That I had been more foolish--or more wise!

"Come, let me write..."

Come, let me write. And to what end? To ease
A burthened heart. How can words ease, which are
The glasses of thy daily vexing care?
Oft cruel fights well pictured forth do please.
Art not ashamed to publish thy disease?
Nay, that may breed my fame, it is so rare.
But will not wise men think thy words fond ware?
Then be they close, and so none shall displease.
What idler thing than speak and not be heard?
What harder thing than smart and not to speak?
Peace, foolish wit! with wit my wit is marred.
Thus write I, while I doubt to write, and wreak
My harms on ink's poor loss. Perhaps some find
Stella's great powers, that so confuse my mind.

"What may words say, or what may words not say"

What may words say, or what may words not say,
Where truth itself must speak like flattery?
Within what bounds can one his liking stay,
Where nature doth with infinite agree?
What Nestor's counsel can my flames allay,
Since reason's self doth blow the coal in me?
And ah, what hope that hope should once see day,
Where Cupid is sworn page to chastity?
Honor is honored, that thou dost possess
Him as thy slave, and now long-needy Fame
Doth even grow rich, naming my Stella's name.
Wit learns in thee perfection to express,
Not thou by praise, but praise in thee is raised;
It is a praise to praise, when thou art praised.

"My mouth doth water, and my breast doth swell"

My mouth doth water, and my breast doth swell,
My tongue doth itch, my thoughts in labor be;
Listen then, lordings, with good ear to me,
For of my life I must a riddle tell.
Toward Aurora's court a nymph doth dwell,
Rich in all beauties which man's eye can see;
Beauties so far from reach of words that we
Abase her praise saying she doth excel
Rich in the treasure of deserved renown,
Rich in the riches of a royal heart,
Rich in those gifts which give th' eternal crown;
Who, though most rich in these and every part
Which make the patents of true worldly bliss,
Hath no misfortune but that Rich she is.

"Come, Sleep, O Sleep..."

Come, Sleep, O Sleep! the certain knot of peace,
The baiting place of wit, the balm of woe,
The poor man's wealth, the prisoner's release,
Th' indifferent judge between the high and low;
With shield of proof shield me from out the prease
of those fierce darts despair at me doth throw:
O make in me those civil wars to cease;
I will good tribute pay, if thou do so.
Take thou of me smooth pillows, sweetest bed,
A chamber deaf to noise and blind to light,
A rosy garland, and a weary head:
And if these things, as being thine by right,
Move not thy heavy grace, thou shalt in me,
Livelier than elsewhere, Stella's image see.

"As good to write as for to lie and groan"

As good to write as for to lie and groan.
O Stella dear, how much thy power hath wrought,
That hast my mind, none of the basest, brought
My still-kept course, while other sleep, to moan;
Alas, if from the height of virtue's throne
Thou canst vouchsafe the influence of a thought
Upon a wretch that long thy grace hath sought,
Weigh then how I by thee am overthrown;
And then think thus--although thy beauty be
Made manifest by such a victory,
Yet noblest conquerors do wrecks avoid.
Since then thou hast so far subdued me,
That in my heart I offer still to thee,
Oh, do not let thy temple be destroyed.

"Having this day my horse, my hand, my lance"

Having this day my horse, my hand, my lance
Guided so well that I obtained the prize,
Both by the judgment of the English eyes
And of some sent from that sweet enemy, France;
Horsemen my skill in horsemanship advance,
Town-folks my strength; a daintier judge applies
His praise to sleight which from good use doth rise;
Some lucky wits impute it but to chance;
Others, because of both sides I do take
My blood from them who did excel in this,
Think nature me a man of arms did make.
How far they shot awry! The true cause is,
Stella looked on, and from her heav'nly face
Sent forth the beams which made so fair my race.

"Stella oft sees the very face of woe"

Stella oft sees the very face of woe
Painted in my beclouded stormy face,
But cannot skill to pity my disgrace,
Not though thereof the cause herself she know;
Yet hearing late a fable, which did show
Of lovers never known a grievous case,
Pity thereof gat in her breast such place
That, from the sea derived, tears' spring did flow.
Alas, if fancy, drawn by imaged things
Though false, yet with free scope, more grace doth breed
Than servant's wrack, where new doubts honor brings;
Then think, my dear, that you in me do read
Of lovers' ruin some sad tragedy.
I am not I; pity the tale of me.

"Because I breathe not love to everyone"

Because I breathe not love to everyone,
Nor do not use set colors for to wear,
Nor nourish special locks of vowed hair,
Nor give each speech a full point of a groan,
The courtly nymphs, acquainted with the moan
Of them who in their lips Love's standard bear,
What, he! say they of me, Now I dare swear
He cannot love; no, no, let him alone.
And think so still, so Stella know my mind;
Profess indeed I do not Cupid's art;
But you, fair maids, at length this true shall find,
That his right badge is but worn in the heart;
Dumb swans, not chatt'ring pies, do lovers prove;
They love indeed who quake to say they love.

"Muses, I oft invoked your holy aid"

Muses, I oft invoked your holy aid,
With choicest flowers my speech t' engarland so
That it, despised in true but naked show,
Might win some grace in your sweet grace arrayed;
And oft whole troops of saddest words I stayed,
Striving abroad a-foraging to go,
Until by your inspiring I might know
How their black banner might be best displayed.
But now I mean no more your help to try,
Nor other sug'ring of my speech to prove,
But on her name incessantly to cry;
For let me but name her whom I do love,
So sweet sounds straight mine ear and heart do hit,
That I well find no eloquence like it.

"O grammar-rules, O now your virtues show"

O grammar-rules, O now your virtues show;
So children still read you with awful eyes,
As my young dove may, in your precepts wise,
Her grant to me by her own virtue know;
For late, with heart most high, with eyes most low,
I craved the thing which ever she denies;
She, lightning Love displaying Venus' skies,
Lest once should not be heard, twice said, No, No!
Sing then, my muse, now Io Paean sing;
Heav'ns envy not at my high triumphing,
But grammar's force with sweet success confirm;
For grammar says,--oh this, dear Stella, weigh,
For grammar says,--to grammar who says nay?
That in one speech two negatives affirm!

"Who will in fairest book of Nature know"

Who will in fairest book of Nature know
How virtue may best lodg'd in beauty be,
Let him but learn of Love to read in thee,
Stella, those fair lines which true goodness show.
There shall he find all vices' overthrow,
Not by rude force, but sweetest sovranty
Of reason, from whose light those night-birds fly,
That inward sun in thine eyes shineth so.
And, not content to be Perfection's heir
Thyself, dost strive all minds that way to move
Who mark in thee what is in thee most fair.
So while thy beauty draws the heart to love,
As fast that virtue bends that love to good.
But ah, Desire still cries: "Give me some food!"

"My true-love hath my heart and I have his"

My true-love hath my heart and I have his,
By just exchange one for the other given:
I hold his dear, and mine he cannot miss;
There never was a bargain better driven.
His heart in me keeps me and him in one;
My heart in him his thoughts and senses guides:
He loves my heart, for once it was his own;
I cherish his because in me it bides.
His heart his wound received from my sight;
My heart was wounded with his wounded heart;
For as from me on him his hurt did light,
So still, methought, in me his hurt did smart:
Both equal hurt, in this change sought our bliss,
My true love hath my heart and I have his.

"Thou blind man's mark, thou fool's self-chosen snare"

Thou blind man's mark, thou fool's self-chosen snare,
Fond fancy's scum, and dregs of scattered thought;
Band of all evils, cradle of causeless care;
Thou web of will, whose end is never wrought:
Desire, Desire! I have too dearly bought,
With price of mangled mind, thy worthless ware;
Too long, too long, asleep thou hast me brought,
Who shouldst my mind to higher things prepare,
But yet in vain thou hast my ruin sought,
In vain thou mad'st me to vain things aspire,
In vain thou kindlest all thy smoky fire,
For Virtue hath this better lesson taught:
Within myself to seek my only hire,
Desiring nought but how to kill Desire.

(srov. Shakespearův sonet č. 129)

"Leave me, O love..."

Leave me, O Love, which reachest but to dust;
And thou, my mind, aspire to higher things;
Grow rich in that which never taketh rust;
Whatever fades, but fading pleasure brings.
Draw in thy beams, and humble all thy might
To that sweet yoke where lasting freedoms be,
Which breaks the clouds and opens forth the light,
That doth both shine and give us light to see.
O take fast hold; let that light be thy guide
In this small course which birth draws out to death,
And think how evil becometh him to slide
Who seeketh heaven, and comes of heavenly breath.
Then farewell, world; thy uttermost I see:
Eternal Love, maintain thy life in me

Kompletní cyklus viz zde.

Václav Šolc - "Sonety" z oddílu "Svatováclavské písně" ze sb. Prvosenky (1872)

12. února 2009 v 8:00 | Václav Šolc
I.

Ty, jenž v tom krutém protivenství boji
ochrannou vznášíš nad svým lidem ruku
a těžkou jeho posvěcuješ muku,
jež vzdechem naplnila věk už dvojí!

O svatý kníže, žehnej písni mojí,
jež mladého mi srdce ve rozpuku
s tvým jmenem posvátného lidu zvuku
žal, bídu, hněvy, bolů zápas pojí.

Vždyť chudičká jak lid ten, jemuž pěje,
jak lid i ona chodí na žebrotu
a tvrdé tluče srdcí na veřeje.

O nedej, by ji vášně shnětly, boly,
ať lidu, rouhavou až zmůže rotu,
vítězným zpěvem k slávě zahlaholí.

II.

To srdce naše zbožné, boha plné,
to srdce naše jako chrám je svatý,
v něm lidských citů proudí pramen zlatý,
jenž v nebes moře vtéká světlovlné.

Ta píseň jeho nikdy nezaklne,
jen slzu lásky roní pro své katy,
v něm stále obětný ten zápal vzňatý
pro ty, jenž trpí, věštce spravedlné.

Jen spasitelské ono "pomiluj ny"
ze hloubi jeho k nebes branám vane,
byť pod křížem mu klnul žoldnéř zbujný.

Ba i když rudou jemu rozže svíci
ten války bůh, jenž zhouby bleskem plane,
tu zpívá: "Kdo jste boží bojovníci!"

III.

Vezměte kříž na bedra hříchy spjatá
a tam putujte k oné Golgotě,
kde hlubokého hrobu v temnotě
práchniví věky vaše sláva zlatá.

Tam poklekněte na ta místa svatá
a modlete se ve své nicotě,
že v také dlouhopusté nuzotě
jste lazaronská objímali vrata.

pak teprv po té modlitbě kající
k obětem lásky živé učinní
tu svátost zulíbejte v prachu tlící.

Neb komu nový křest má obmýt lící,
ten v duši své mít musí svatyni
a v srdci vlastním - živou křtitelnici.

IV.

Nač hlučíte již stále: sláva! sláva!
vždyť pustá stojí ještě mohyla,
již krví sláva vaše pokryla
a dvoustaletá s hanbou kryje tráva.

Nižádný pomník k tryzně nesvolává,
by slza žalu kosti zrosila,
jež lačným supům tady rozsila
osudné války vražedlná vřava.

Nuž sneste žuly ze všech zemí k nebi,
a nestačí-li pak ten skalný svět,
proměňte v kámen i své živné chleby.

A víc-li ještě k dílu zapotřebí,
tož složte hlavy svoje naposled,
vždyť jako kámen tvrdé máte leby. -

V.

Ku srdci ránu tu jí zasadili,
že dvoustaletý krvácela věk,
svůj nahý nesouc na pospasy vděk,
by lační supi hlad svůj nasytili.

O roucho žoldnéři se rozdělili,
a když jich vášní sžírající vztek
i zlatý diadem jí s čela smek',
pak ještě dále v jejím srdci ryli.

O ráno svatá! nevyschniž tvůj pramen,
své drahé krve proudem dále teč
a k nebi vzdychej stále to své: Amen!

Snad stane někdy anděl při tvém proudu
a v zřídle tvém svůj jasný smočí meč,
by krev tvou v knihy věčných sepsal soudů.

VI.

Nešťastné hvězdy na nebi ti plály,
věžaté město kněžny věštkyně,
že ve tvých dómů svaté ruině
tu sbitou slávu rumy neschovaly.

Za popraviště ulice tvé stály,
za čakany paláce, svatyně,
a na veřejné míst tvých planině
ti nejslavnější reci umírali.

Karthago synům pokrov nasypalo,
a svící pohřební vzplál Ilion,
jen ty's na hanbu při čakanech stálo.

I stiskly tebe nepřátelů davy
a vedraly se na tvůj na Sion,
až všecky tobě strhly věnce s hlavy.

VII.

Vy, jenž na srdci přátelském jste dleli
a ve mladistvém lásky horování
jste hymny psali na nebes až báni,
nesouce v obdiv srdce zápal vřelý.

Jak brzy přísahy jste zapomněli
a malicherným nazvali to ždání,
jehožto svaté, vroucné milování
nadšením plní okruh srdce celý.

Ze srdcí přátel sladký med jste ssáli,
a když k vám ruce vztáhli k práci svaté,
zlolajnou slzou jste je oplvali.

Tak sveřepí na klasném poli trávy,
květ pestrý skrývá zrní jedovaté,
jež živnou šťávu zlatých klasů tráví.

VIII.

Památko věku, laure věncující,
což věčně bude slávy tvojí věsť
tu zbrojnou Čingischanů věnčit pěsť
o meči pějíc píseň hlaholící?

Žoldnéřů větší ti jsou pracovníci,
jenž planou mýtí temných hvozdů klest,
by lidstvo po chodníku květných cest
kráčeti mohlo s jasnou světel svící.

Jen chrámy boří velcí světa rváči
a krví třísní nebes lilii,
vedouce v poutech člověčenstvo k pláči.

Skal pustých kruh se kolem moře stáčí,
jehožto vlny koráb rozbíjí -
pomněnka květ jen v tichých vodách smáčí.

IX.

Nevěřte sladké, usmívavé tváři,
z níž farizejská duše na vás číhá,
ta srdce vaše v každém tluku stíhá,
ba s každou kapkou vaší krve sváří.

Jak zvony hlučí všací pochlebáři,
kovové srdce hlas až k nebi zdvíhá,
i světla zář jim z temných očí míhá,
vždyť v slunci rádi vždy se stkvějí tmáři.

Do srdce hleďte zrakem hloubajícím
jak kovkop v tajné země útroby,
by v katakombách vzplálo zlato k svícím.

Snad že i tvrdší najdete tam kovy,
jež vybaví vás v noci poroby
a rozkřísnou vám světla zápal nový.

X.

Na stromě našem sveřepí a tyje
tak mnohý pahejl bez květů a plodů,
jenž nahou vzrostu svého neúrodu
šumného listu bídným šatem kryje.

V něm k zkáze kmenu živná šťáva hnije,
a když pak květných větví ve provodu
na topor zbujněl biřického rodu
v žoldnéřské ruce naše srdce bije.

Nuž pozor, národa vy zahradníci!
je dlužno, aby zkázu nevzal strom,
přiložit tu tam pádnou sekeřici.

Nač sekat teprv, až ta vzejde bouře,
kdy pahejl od kmenu odděliv hrom
jej ohněm spálí smrdutého kouře.

XI.

Ty, jež sedáváš knížat u podnoží
a palácová obletuješ vrata,
nevěstko citu, zlatým poutem jatá,
podloudná prodavačko nebes zboží.

Na zákupném se povalujíc loži,
rtem zpěvným líbáš chladný paprsk zlata,
v tmách srdcí bloudí záře tvoje svatá
jak ve propastech padlý anděl boží!

Prodajná písni! kde svých skryješ tváří,
kdy slovo prosté jako apoštol
ti roušku strhne slávy při oltáři.

Žebračkou budeš při těch hodů záři,
kdy ten, jejž klela's nízkých chýší bol
na zlato změní lidu pohlaváři.

XII.

Groš vdovin budiž ostatkem vám svatým,
toť peníz skrytý v nebes pokladnici,
v něm obraz vyryt bledých, smutných lící
a psáno písmen slzí perlovatým.

Nechť zdobena již písmenem jest zlatým,
nechť rytířskou chráněna rukavicí,
nechť svěcenou na oltář klade svíci
neb žezlem třímá mocnou vládou jatým.

Ta ruka uschne jako sžatá tráva,
pakliže prstem loupežnickým sáhne
na peníz ten a božská jeho práva.

Vše jedno tu, ať vdovou matka dětí,
ať žebračka, jež od vsi ke vsi táhne,
neb koruna, jíž bylo ovdověti.

XIII.

Ten oheň nechť vás stále v srdci pálí,
v němž veliký váš zhasl myslitel,
ať božských září temný nepřítel
bludičkou svůdnou zrak vám neošálí.

Jak hvězdy zemské hranice ty plály,
v nichž vyvolenců svatý zástup mřel,
jich plamen hymny nebešťanů pěl,
a jiskry světem záře rozsypaly.

Jen zápal v srdci, v duši, světlo v ruce,
byť celý svět tím požárem se vzňal,
a v kacířské tak lidstvo zašlo muce.

Vždyť sluncem pak by vzplály země naše,
a plamen její davy planet hřál
tmy noci v dálné pekla kouty plaše.

Martina Komárková - jeden klasický sonet a moderní varianta sedmibásňového věnce sonetů ze sbírky Prašní lidé

20. prosince 2008 v 14:01
...
(u pramene)

I kdyby bral kdo stokrát bere
I kdyby lom ze sta skal zbyl
I kdyby stesk se v Miserere
jak člun záchranný ukotvil

I kdyby dal kdo stokrát dává
a soucit prokřičel se z řad
i kdyby lež se stala z práva
do misky vah se zapřel pád

a z hnízda kdyby vejce zbyla
vychladlá Kdyby měsíc měl
prázdnotu do úplňku samu

snažme se Jako pustá síla
brát to co žijem na zřetel
A stokrát ptát se po významu



(sedm sonetů pro iluzi)

... I když
s opožděným, utopeným srdcem: je mu 1000 až 2000 let
a přerostlo pohádkám přes hlavu

Elsa Lasker-Schülerová

I.

Zbořeniště srdcí. Kdo uveze, dá
svou suť v plen. Tam vzadu
nad podložím trosek voní rezeda.
Trhám ji. Já kradu!

Do kořenů vzlíná vše, co usedne.
Bolí květ. Jak vnímá...
Usedni a čekej. Na pokraji dne
nikdo nerozjímá.

Iluze - schod. Bože, tolik schodů.
Tvar vemluvíš krokem? Lžeš.
Ve váze namísto v obloze
nakradeno. Křič! Vždyť mlčíš vodu!
Čekám víc než vozy na veteš.
Čekáš víc, jen v jiné poloze.

II.

Čekáš vždy jen v jiné poloze,
co kolemstálí minou.
Co víc než sebe. Uboze
jdeš povečeřet s vinou.

Tak vyhládlá, až chlemtá sůl.
A žíznivá až k nebi.
Jsi hodný. Přijímáš jen půl

- tak scházíš, pololebý.

Co naplat, Šalamounův
je tón pro flétnu z moří.
Kde mít po kapsách obzory,
kde syrinx, souzvuk němých dřev...
Když hodní vinní tvoři
čekají podpory.

III.

Když hodní vinní tvoři
čekají podpory,
tam berou, tam ji tvoří...
Kruh. Dálce navzdory.

Až první s posledním jak kříž
protnou potřebu citu,
nastane symbol. Láska, víš?
Kruh podpor zavřen, tlí tu.

Jen v úhlu nebe slzy/žár
ve vhodnou chvíli - zítra? -
vzklenou. Hle, iluze bodů.
Očima prohnout se! Jak spár
protrhnout danost nitra!
Čekáme po obvodu.

IV.

Čekáme po obvodu,
kdo s koho.
Den první = léčka svodu:
nic/mnoho.

Jak bůh se bavil! Ironik.
Až plácal křídly stehna.
Počátek = zánik, nebo vznik?!
My soudíme, on žehná.

Kdo s koho, čeho k čemu.
Den druhý = volba. K čertu!
Invaze stezek - zánět.
Jsme nakaženi. Jde mu
jen odezírat ze rtů:
Jak nešlechtění zplanět?

V.

Jak nešlechtění zplanět!
Sytíme z potřeb druhů
svou chuť. A pro ni klanět
či bít se třeba. Z dluhů
mám nadbytek. Rozdávám
potřebným. Pokaždé debut.
Stezky - směr k otravám.
Den třetí = nezbýt.

Krmíme záměry odrolky stop.
Tykvové masky a od ohně báj,
obřadní tanec sun krok sun svět.

Hledíme do kouře jak do útrob.
Záchytný vrut: co pláň, to kraj.
Den čtvrtý, bože = Nezplanět.

VI.

Den čtvrtý, bože. Tolik dní!
A následný je na počátku.
A každý před ním poslední.
A nyní, to je do úpadku.

Odrůda ráje. To je stav!
Jsem roubovaná EVa.
I štěp Adamův roste z hlav,
tu zprava a tu zleva.

Zahradní učeň - já i ty,
tvoří k obrazu svému.
Den pátý, ne chrám, ale slum.
A člověk. Časem vyžitý -
jen odezírat jde mu:
Venite a Dominum.

VII.

Venite a Dominum!
Na dlažbě klobouk s mincí iluze.
Podpora k bytí - mísit šum.
Kruh sun kruh v dané poloze.

Daň - láska. Šalamounův zpěv.
Hle, iluze bodů! Den šestý,
den sedmý. Krmíme svůj řev
a nemáme kam z cesty.

Jsem Eva roubovaná,
kéž spárem trhnu z nitra,
kéž z peří utkám meč.
Ty zvaný a já zvaná -
Dominum v kruhu, zítra? -
čekáme na výseč.

Se svolením autorky převzato z: KOMÁRKOVÁ, Martina: Prašní lidé. Edice Tvar, 2007.
 
 

Reklama