"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Září 2014

Jaroslav Seifert - Kohoutí sonet (ze sbírky Jaro, sbohem, 1937)

19. září 2014 v 15:37 Sonety
Kohoutí sonet

Kohoute, tvým zpěvem byl jsem vzbuzen,
a jako bych zapomněl na spící,
nahlas jsem zpíval, utrhl si hrozen,
jeli jsme právě vinicí.

To se to pěkné na tom světě bydlí,
ty se mi podobáš, jak zdá se mi,
zpíváme oba, mávajíce křídly,
a oba zůstáváme na zemi.

Tvůj obraz z plechu na hřebenu střechy
jako já podle větru se otáčí.
Jdu, jdou naše sny a skáčou naše blechy.

Pro lásku - ne, to nepláči;
jak zrní slepicím jen slzy krokodýlí,
jež u moře jsem sbíral v prázdné chvíli.

Maryša Šárecká - Štěstí, sonet ze sb. Písně radosti (1938)

14. září 2014 v 16:54 Sonety
Štěstí

Ó štěstí, nektare v číši své rudé,
jež od bohů v smrtelné přešla kdys ruce,
by po ní se sápaly v šílené půtce,
pohledem slepců ji hledali všude!

Zda mne též opiješ, sladký ty blude,
neznámou chutí, jež uspává prudce,
když dotkneš se retů, jež vypráhly v muce,
zda pro mne kapka jen v číši tvé zbude?

Dlouho mne lákala rudá tvá číš,
blížím ji k ústům vždy blíže a blíž,
jednou jen před smrtí chci z ní též píti,

cítit, jak sen ke mně přichází
s vůní a rajskými obrazy,
a pak již nikdy se nevzbuditi!

Jan z Hvězdy - pět sonetů ze sb. "Písně i jiné drobné básně" (1843) a "Balady, romance, pověsti a legendy" (1843)

8. září 2014 v 14:43 Sonety
Naděje.

Sne blahý, naděje! Ti vše se koří,
Co v smutku jest, co radost požívá,
Ač mnohého jen stín tvůj kojívá,
Ač mnohý tvrze v povětří si tvoří.

Ten kdo se souží, koho žalost moří,
Tě za své outočiště jisté má;
I ačkoliv tvé klamy dobře zná,
Předc srdce jeho láskou k tobě hoří.

O šťastný - komu blahá naděje,
Když ze všech stran neštěstí naň se valí,
Svým světlem ku pomoci přispěje!

Leč běda! - komu, když se oko kalí,
Cit budoucnosti v srdce nevseje:
Jen marný blud ho, ne naděje šálí.


Vyhnanství.

Vyhnán z lásky květoucího ráje,
Kamž mne vedly stezky kvítkové,
Kde mnou hráli zlatí časové,
Co větérci spanilého máje:

Nesmím ohlédnouti se na háje,
Kde vše pělo písně májové,
Ni obraz milosti růžové
Volno v mrákotné přenesti kraje.

O kam se duch truchlý poděje?
Zpět mi kročit plamenný meč brání,
V předu sivé, sněžné závěje,

Chladného severu zpurné vání!
Ach mně ostala jen naděje -
A s ní teskné upamatování.


Utěcha.

Mne již stinné háje, sad kvetoucí,
Mne ni Vesna více netěší,
Co dvé smutnočerných cipryší
Nad hrobem se chvěje lásky vroucí.

Všecko mrtvo! - Ach co srdce mroucí
Sladkou nadějí as potěší?
Zdali smrt mou žádost vyslyší,
Či mám věčně nýti v tužbě žhoucí?

O ne! - Tam, kde v plné kráse květe
Věčný, nepomíjející máj,
Tam mi v tobě, nadpozemský světe,

Vykvitne zas blaženější ráj.
Tamť se zjeví všecky sny mé krásné,
Tam i Línu uzřím v říze jasné!


Má kde vlast?

Hle jak krásně červánky tam planou!
Vše v blahém již klidu spočívá,
Jen slavík se z háje ozývá,
Lehcí jenom větérkové vanou.

Vše se kojí slastí Bohem danou,
Všecko toho blaha požívá:
Ach, mne bol a strast jen kojívá,
A z mých zraků tiché slzy kanou.

O jen tecte, tecte slzy tiché,
Rmuť se, rmuť, o srdce ztrápené!
Sroťte se jen na mne zrady liché,

A vy duše dravé, kamenné!
Marnéť šípy vaše! marná strast! -
Patřte! - Tam váš sudí - tam má vlast!!


Písně i jiné drobné básně (1843)


† J. V. Sedláčkovi.

Mistře! víš, jak zlatá lyra zněla
Zvukem mocným, z dálky omžené,
Jak by v Iípy větvi zelené
Filomela po nebesku pěla?

O jak v jinochu se duše chvěla,
Jak jím hnul zvuk písně vzdálené!
Onť si tvořil háje růžené,
V nichž ta slavná lyra zníti měla.

Aj, tu Tys uzíral touhu žhoucí,
Jenž mi v prsech plála sevřených;
Tys mi v mysl vkouzlil ráj kvetoucí,

Slávu pěvců, vlasti milených!
Ach, tu snil jsem blahé, blahé dny, -
A zde, mistře, čti ty sladké sny!


Balady, romance, pověsti a legendy (1843)