"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

František Schildberger - Čtrnáct sonetů (moderní věnec sonetů)

18. dubna 2013 v 12:12 | František Schildberger |  Sonetové cykly

Čtrnáct sonetů


1.

Jsem stejně vzdálený
štěstí i Měsíci.
Jsem oheň spálený,
v popel se měnící.

Toužící bez milé
a básník bez Luny,
komické defilé.
Spis bídy. Úplný.

Hasnoucí ohniště
dá noci útěchu -
a tmou ji pohladí.

Odcházím z jeviště
předurčen k výsměchu
od smrti i od mládí.


2.

Od smrti i od mládí
dělí mě stejná cesta.
Jdu po jezerní hládi,
chce ryba kousek těsta,

však je noc a rybáři
šli spáti s rybářkami.
Srp listuje ve snáři,
ryba a já jsme sami.

Noc ochranou je Boží
nad svatým manželstvím.

(Kdo ruší, je zvrácený.)

V tmě zmizlo bílé hloží
i trní. Ač to vím,
cítím se ztracený...


3.

Cítím se ztracený
jako kůň bez stáje,
zbitý a zmlácený,
jenž prchl do háje.

Neví, komu patří,
kdo jej bude mít rád,
kde jsou jeho bratři,
koně ze stejných stád.

Naději vykřeše,
jiskřičku kopyty.

S nocí dupot ladí.

V beztvaré útěše
dál s prosbou o city
kůň bez sedla pádí.


4.

Kůň bez sedla pádí,
marně si domov hledá.
Nemají koně rádi,
nikdo mu napít nedá.

A chystají jen pasti
a lasa a okovy
a železem svět chrastí
a koník - ten to ví,

už viděl tolik zla:
v okovech jsou i ptáci,
v okovech muži jsou...

Kůň starou radu zná:
jen kdo naději ztrácí,
jenom ti zahynou.


5.

Vždyť jen ti zahynou,
kdo rosu nepijí,
s oblaky neplynou,
zpod křídel harpyjí.

Kdo zlato hledají
v lese a na poli,
kdož srdce nemají,
které je zabolí.

Nakonec prohraje
muž, jehož víra je
Postel, Měšec a Sud -

bezradně zíraje,
kde jeho síla je,
ač věří na osud...


6.

Kdo věří na osud,
je ranou zasažen.
Jakpak by, nepohnut,
zaujal srdce žen,

copak by život sám
čekal snad na něj jen?
Cožpak by vodou prám
mohl být zadržen?

Jakoby zůstal čas
na přání lidské stát!

Vítám se s krajinou.
Je ráno, vstává jas
a vůně stoupá z mát
nad vodní hladinou.


7.

Nad vodní hladinou
vážky se líbají.
Lekníny odplynou
(kořen odmítají).

Přichází kůň. Je sám,
sklání se, že chce pít.
Na vše si vzpomínám,
pro co jsem chtěl kdy žít.

K vážkám se počítám.
(však k cechu žádnému.)

Šel rybář zlomit prut.

Vzpomínky zamítám:
až ke dnu černému
stáhne je bol a rmut.


8.

Stáhne je bol a rmut
jak šňůru rubáše.
Na rakev první z hrud
dopadla jen plaše -

už tančí lopata
jak sukně zvířené,
zem bere, zem chvátá,
chce lidi, zvíře ne.

Přijmout chce zpátky zas,
co pustila ... jak dým.

Zdali smrt uspíší
dobře prožitý čas?

O smrti málo vím:
já věřím Ježíši.


9.

Já věřím Ježíši,
On mi dá smysl dnů.
Do prachu napíši
i na plášť svých zvonů

Tvé jméno - jen to vím.
Jedině Tvé jméno.
Pevně tě uchopím
jak nitě vřeteno.

Ozvěnou ze všech skal
volám dík, že tu jsem.
Ty a já jedno My.

Ty jsi mne povolal
a jeden po druhém
stvořil mé atomy.


10.

Stvořil mé atomy,
každý z nich z prázdna vzal
a v Ráji pod stromy
spolu je provázal.

Slunce už zářilo
(jak voněl nový vzduch!),
když Srdce tvořilo,
tvořil mě Boží Duch.

Kaplička polední
se mší pro poutníky.
Se zvěstí pravdivou.
Poklekám poslední,
skládám hřích všeliký,
svou duši bloudivou.


11.

Mou duši bloudivou,
v mém srdci dobra svár.
Neb květy povadnou,
když dusí je léta žár.

Můj žár vypálený,
mé srdce přehnané,
můj popel ztrácený
na stezce vylhané...

Dívám se na kněze,
jak zvedá Hostii.
V tichu Jej povýší -

Odpustit všechno lze,
Vína se napiji
a On mě vyslyší.


12.

Než Bůh mě vyslyší
a dá mi útěchu,
plazí se slepýši
po písku, po mechu.

Šustí svist úzkých těl,
sviští let cizích střel,
blíží se Vyvrhel,
jenž by mne zabít chtěl,

vidím ho v soumraku,
plíží se blíž a blíž,
skrývá se za stromy - -

Svěřím se zázraku:
uchrání mě Ježíš,
vytrhne z pohromy.


13.

Vytrhne z pohromy,
pohladí, políbí,
je člověk jako my,
zná naše pohyby,

šílenství tonoucích,
rychlost, s níž hoří vích,
On slyšel ďáblův smích
tam v Ráji ve větvích...

Zná bolest dětí svých,
malých a ztracených.
Než přijde s posilou
Andělů tajemných,
hrdinů z Božích knih ...
zatím tu verše jsou.


14.

Zatím zde verše jsou,
stejné jak já, vždycky:
upřímně naivní,
a ironický.

Nic z toho, co zůstává
netrvá do věků.
Sen snu se nezdává,
sen zdá se člověku...

Marně tep do tmy bil....
Bez hada v ráji strom,
listím zahalený,
pevně mě oslovil:
"Od štěstí, od pohrom
stejně jsi vzdálený."



Převzato odtud.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama