"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Červenec 2012

Jakub Deml - Můj první sonet (Verše české, 1938) - sonet, pojatý typicky "po demlovsku", včetně rozsáhlého a fascinujícího komentáře

17. července 2012 v 11:47 | Jakub Deml |  Sonety
Nikdy jsem nenapsal sonet, i pokusím se o něj dnes.
Je to čtrnácte řádkův rýmem vázaných.
No, pozdrav Pán Bůh, tady přechází smích,
v mathematice se tomu říká zlatý řez.

Já dávno nevím, co to jest, jenom ten termín do hlavy mně vlez,
tak jako když dítě žvatlá: Polní pych -
pětileté dítě když to opakuje po starých,
anebo když místo krysy domácí kočka vleze do želez.

Grand hôtel Paris a jít tam bez peněz,
anebo milion blbců tahat za nos jako Borový a Melantrich,
co mne se týče, já si dávám kávu vždycky "bez".

Ale co teď? Už jenom dva řádky! - Byl jeden kněz
a matka řekla své dceři: On je z těch blahoslavených,
kteří musejí umřít hůř než pes!

(1936)

Dovolujeme si upozorniti experty české prosodie, poetiky a kalokagathie na dvé značně důležitých okolností:

1. že tuto báseň jsme sem vložili jenom pro relativní úplnost, z důvodů tedy autokritické akribie, slovem vědeckosti,
2. že třináctka je číslo nešťastné a proto třináctý verš tohoto sonetu jest vědomě labilní a vágní. Užíváme termínů přesně a přísně vědeckostních, neboť jako Otokar Březina dle vlastního slova nepsal pro lid, nýbrž pro básníky, tak My zajisté nepíšeme ani pro básníky, ani pro lid, nýbrž ut ita dicam pro individuality a individua, která mají za sebou nebo před sebou nějakou kvalifikaci a disertaci, resp. desertaci, po případě stolici nebo redakci, pročež proti svému obyčeji a proti své povaze jsme či snažíme se býti naprosto objektivní, ať nedím vážní majíce rádi všecko konkrétně a reálně ověřeno a zjištěno, až dokonce do té míry, že to, čemu se v kriminalistice říká CORPUS DELICTI, IN FLAGRANTI nebo USVĚDČUJÍCÍ DOKUMENTY, znamená pro nás jediné správné východisko, jedinou dosti bezpečnou pravdu, vůbec nejvyšší pravdu a jediný cíl a důstojný smysl života, neboť je-li čistá pravda, že člověk má rozum, je problematická pravda, že má i svobodnou vůli! Neboť dle našeho přesvědčení tak zvanou svobodnou vůli člověka ovlivňují a nakonec docela determinují všelijaké ty "dědičné disposice", někdy i komposice, také rodičové, bratři, sestry, ani ne tak dědové, jako ponejvíce babičky, dílem i bratranci, neteře, synovci, sestřenky, méně už strýcové, zato ponejvíce tety, někdy také domácí přítel nebo pan spirituál nebo kollega, jakoby se řeklo posluhovačka nebo domovnice (člověk si musí dát dobrý pozor na to, kde se bere maso, mejdlo nebo kapusta!) - a tady jsme jak tak u své konkluse: graduovaní pánové a po svých mužích titulované dámy a úctyhodné paní a beze sporu čestné dívky plnoleté i neplnoleté, zralé i nezralé, dospělé i nedospělé, podle Miloše Dvořáka a Spol. lépe řečeno: zletilé a nezletilé: ano, tento třináctý verš tohoto Prvního sonetu je přesunutelný, normální rok má 365 dní a za čtyři roky, jak mne právě poučuje Marie Rosa Junová, je jeden přestupný, nuže, tento třináctý verš tohoto Prvního sonetu je jaksi i přestupný, možnoť v něm stoupnout z nohy na nohu, staroříšský pan Josef Florian se zarazil a téměř červenal, když jsem mu řekl, že kráva před telením přešlapuje z nohy na nohu, Josef Florian není zemědělec, on jest ve vlastním významu Písmák, s takovými lidmi není vůbec řeč, to jsou berani a paličáci, jim jest kalvínský beran a Žid z Prager Tagblattu mnohem bližší než katolický kaplan bez peněz, proto jsme řekli, že tento třináctý verš tohoto PRVNÍHO MÉHO SONETU je ve vlastním smyslu přechodníkem a poněvadž tyto verše jsou

ČESKÉ, tedy PŘECHODNÍK ČESKÝ:

A matka řekla své dceři: On je z těch blahoslavených... Z toho, co jsme řekli, není to vlastně matka, je to vlastně sestra, ale není to ani sestra, ani matka, může to být neteř, nebo služka, nebo synovec, nebo přítel, konečně profesor, nebo kooperator nebo pastor, nebo paní bytná, častěji hokynářka nebo domovnice, nebo starosta Sokola, nebo obecní tajemník a písař, nebo slečna Menšíková nebo doktor filosofie (písemky dělají muži, kteří se před mou šedesátkou chlubí, že jsem byl jejich první inspirací a láskou a Musou) - - slovem, ten nešťastný třináctý verš tohoto

MÉHO PRVNÍHO (?) SONETU zní (lautet):

A matka řekla své dceři: On je z těch blahoslavených,
kteří musejí umřít hůř než pes!
Může se zpívat a říci:
A sestra povídá bratru: - -
A synovec říká švagru: - - -
A neteř povídá JUDr. Brychtovi: - - -
A neteř povídá JUDr. Veverkovi: - - -
A Skautík povídá Lifkovi: - - -
A Marie Vořechová povídá JUDr. Plichtovi: - -

A malý František Zezulů z Tasova povídá: Kam dete?
Já řku: Neso kvitka na hřbitov.
On: Já pudo s Vama!
Já: Tak poď!
On: To nesete paní doktorovy?
Já: Ty nevíš, jak se jmenovala?
On: Pavla Kytlicová!
Já: Tak vidíš! Ona tvou maminku měla ráda!
On: A slečna Rosa je mladá Pavla Kytlicová!
Já: Není ti to těžky?
František: Ale kdepak!

A SESTRA ŘEKLA SVÉMU BRATRU:
TY JSI Z TĚCH BLAHOSLAVENÝCH, KTEŘÍ MUSEJÍ UMŘÍT HŮŘ NEŽ PES!

Co můžeme dělat? Das kann nur tragisch enden!

V Tasově 7. VI. 1938

(In: DEML, Jakub. Verše české. 1907-1938. Tasov: Marie Rosa Junová, 1938.)