"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Duben 2010

Vladimír Frída - Tři sonety jarní (sb. Preludia, 1905), Sonet v listopadu (sb. Prchající stíny, 1934)

11. dubna 2010 v 11:43 | Vladimír Frída |  Sonety
TŘI SONETY JARNÍ

I.

U okna seděl jsem a hleděl v kraj,
a v dáli neurčitou jsem se díval;
tu obraz celý zvolna v mlhu splýval,
jak halil by jej pohádkový taj.

Tak mizel starý mlýn a za ním háj,
v mých slzách obzor pomalu se stmíval,
a žádný paprsk v něj se neusmíval,
jak v duši tu, jež ztratila svůj ráj.

V tom cosi zavadilo o mé čelo.
Já hlavu zved' - to ptáče, jež se chvělo.
Aj div, já uzřel kolem slunce, květ.

Děl pták: "Hleď, jaro opět přišlo v svět!"
a rychle odletěl hned v starou hruši.
Žel, že jen okem zřím je a ne v duši.

II.

Jak nebylo by to víc pravdou již,
več věřili jsme kdysi celou duší.
To jako v mlhách se dnes jenom tuší,
a skutečnosti cítíme se blíž.

Blíž přichází zas žití celá tíž.
Kde jindy vášně v duše struny buší,
ni jediný ton srdce nevyruší,
ni chvějný vzdech juž ze rtů neslyšíš.

S jabloní opět zkvetlých květ se snáší
v tu opuštěnou nyní alej naši.
Jak vše to ani pravdou nebylo by,

ty dny, jichž čas se netknul trnem zloby.
Zas ptáci vzlétli s trylkem v modrou výš.
V mém srdci dávno ptáci zmlkli již.

III.
(Pokračování.)

A nezmlkli; to kdys se pravdou zdálo,
kdy člověk bolestí svou příliš slepý,
vše za sebou zřel, před sebou jen střepy,
že zápasů již, myslil, zbývá málo,

a srdce konce nejvíce se bálo,
v tom jakby trysk' proud světla velkolepý,
jenž v šeru v kaskády se jisker třepí,
a světlem, teplem tím vše v srdci tálo.

To na kraj ráje ze všednosti hroudy
vzpomínek vzlétly rázem zářné proudy,
a z jejich křídel života dech skanul.

Hvězd myriadou temný obzor vzplanul.
Tak vše se jimi jako ve snách vrací,
a v dáli někde opět pějí ptáci.



SONET V LISTOPADU

Tak tiše jeden po druhém se v nenávratno ztrácí,
jak nebyl by zde nikdy ani žil,
tak rozprchnem se v jeden mlžný cíl,
jak z rozoraných polí v podzim odlétají ptáci.

Zas nové boje hledá, nové sny a novou práci,
kdo na života holé sněti zbyl,
a v shonu denním málo je pak chvil,
kdy nad mrtvými srdce zachvěje se, zakrvácí.

Vždy přijdou smutné jeseně, v jichž zlatých závějích
ty hroby zvolna zapadnou a zbude matný sen,
vždy uloží se na nich jednou přes noc první sníh.

Vše, proč jsme žili, oč se rvali, zmizí jednou v tmách,
jak v modrém soumraku vždy schladne letní vonný den.
Tak beze stopy zapadnem jak kámen v hlubinách.



Převzato odtud.

T.S. Eliot - "The time is now propitious" (skrytý sonet ze slavné básně "The Waste Land", 1922)

10. dubna 2010 v 11:40 | T.S. Eliot
[The Fire Sermon, verše 235-248]

The time is now propitious, as he guesses,
The meal is ended, she is bored and tired,
Endeavours to engage her in caresses
Which are still unreproved, if undesired.
Flushed and decided, he assaults at once;
Exploring hands encounter no defence;
His vanity requires no response,
And makes a welcome of indifference.
(And I Tiresias have foresuffered all
Enacted on this same divan or bed;
I who have sat by Thebes below the wall
And walked among the lowest of the dead.)
Bestows one final patronising kiss,
And gropes his way, finding the stairs unlit...



Převzato odtud.

Sonetář webový na Facebooku

4. dubna 2010 v 17:38
Vážení čtenáři, vážené čtenářky, přátelé,

nyní se můžete stát fanouškem Sonetáře webového na známé sociální síti Facebook.
Stačí otevřít tento odkaz a přidat se do skupiny. Jak prosté!

Ondřej Hanus