"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Červenec 2009

Edmund Spenser (cca 1552–1599) - patnáct sonetů z cyklu "Amoretti" vrcholného představitele anglické renesance (v překladu Gustava Francla podle jazykové interpretace Aloise Bejblíka)

18. července 2009 v 14:33 | Edmund Spenser |  Sonetové cykly
1

Vy šťastné listy, které ruce dvě,
můj život ve své moci svírající,
drží v té nejněžnější šatlavě
jak zajatce před přísnou panovnici

vy šťastné rýmy, v říčce smáčené,
kde Helikon kolébku milé hostí,
vy spatříte můj sen jednoho dne
a pokrm toužený mé blaženosti.

vy šťastné verše, na nichž oči snící
tu a tam utkví v četbě náhodné,
aby zahlédly srdce zmírající,
jehož tep ozývá se v knížce mé,

O listy, vetše, rýmy v díle mém,
když získáte ji, budu spokojen.



2

Zrcadlo duše, oči překrásné,
jakou moc tajnou v sobi ukrýváte,
že tomu, čeho se váš pohled tkne,
buď život, či smrt strašnou přivoláte?

Když s něhou spočinete, rozesmáté,
na duši mé, život v ni procitá;
když úkosem se na mě podíváte,
zmar navštíví mé srdce dojista.

Však smít je popíráním života,
a proto snažte se, ať zrak váš vzbudí
svou něhou, v níž cit lásky rozkvétá,
životodárné plameny v mé hrudi.

Život je poctou pro váš krásný zrak,
truchlivá smrt rub moci naopak.



3

K čemu ty krásné oči přirovnat,
jež prosvětlují tmu svou mocnou září?
I kdybych hledal do skonáni snad,
obdobu najít se mi nepodaří.

Nejsou jak slunce - vždyť i v noci září.
Nejsou jak měsíc - vždyť nemění tvar.
Nejsou jak hvězdy - vždyť náleží tváři.
Nejsou jak oheň - vždyť nenesou zmar.

Nejsou jak sklo - vždyť vzácnější jsou dar.
Nejsou jak blesk - vždyť neustále svítí.
Nejsou jak démant - vždyť nechtějí svár.
Nejsou jak křišťál - vždyť jasněj se třpytí.

Lze srovnat je jen s Tvůrcem nebeským,
jenž všechno v světě živí světlem svým.



4

Co, bože Lásky, za zákon to je,
jímž mučíš mě jak posledního z lidí,
zatímco ona pyšně panuje
svou vůlí jen - a za nás dva se stydí.

Hleď, jak ta tyranka s radostí vidí
veškeré zlo, jež páše zrakem svým,
jak po zajatcích neustále slídí
a mstí se jim svým bičem ukrutným.

Ty, bože, otřes jejím srdcem zlým
a pokoř, prosím, krutou pýchu její,
s níž vypíná se v světě nad každým
a všechny chyby tvrdě spočítej ji.

Kéž bych se jednou mohl smát i já,
když ona se mi stále vysmívá.



5

Tak jako loď, plující po moři
za jasnou hvězdou, jež ji vede k cíli,
ztrácí směr, když se vody rozbouří
a v přístav svůj se nikdy neuchýlí,

já bloudím temnotou, nemaje síly
odstranit nástrahy, jež hrozí mi,
když moji hvězdu mraky zahalily
a světlo vystřídala vláda tmy.

Však doufám, že až bouře oněmí,
má sličná Helis, hvězda mého žití,
přispěchá poznovu mé temné dny
svým světlem laskavým mi prozářiti.

Však do té doby půjdu v temnotách,
v duši své tesknotu, smutek a strach.



6

Je šalbou, když se vlasy nádherné
s mřížovím zlaté síťky proplétají
tak vynalézavě a dovedně,
že zlato vlas a vlasy zlato tají?

Vždyť nenajdete muže v celém kraji,
aby svůj zrak v to síti nezaplet
a neuvízl v onom jinotaji,
jenž křehkost srdci odhaluje hned.

Varuji vás, mé oči, naposled
před lákavou, leč šalebnou tou sítí,
do niž lze snadno lačné zraky vplést,
z níž však se nelze nikdy vyprostiti.

K blahu ať přispěje nám pravda ta:
víc volnost je než pouta ze zlata.



7

V tom divadle, kde zříme světa běh,
má láska jako divák, lhostejná je.
Já účinkuji v různých výstupech
své masky pečlivě si převlékaje.

Když šťasten jsem, vesele se mi hraje,
jak v komedii rozmarné bych žil,
když v pustinu se změní moje ráje,
hned prožívám zas tragédie díl.

Mou lásku lhostejnou však nevzrušil
pláč ani smích v tomto mém představení,
nanejvýš baví se, když nemám sil,
a radost v žal svým posměchem mi mění.

Ta žena, jíž cit žádný nepohne,
má srdce z neživého kamene.



8

Jsi překrásná, však ukrutná a zlá
jak lvice zuřivá, jež bez milosti
v krvežíznivé touze udolá
zvíře, jež k obraně sil nemá dosti.

Jsi překrásná, však zcela bez lítosti
jak bouře, která všechno sežehne
a slabý strom s naprostou surovostí
zlomí anebo vyrve z kořene.

Jsi překrásná, však srdce bezcitné
jak skálu máš uprostřed vlnobití,
o niž loď bezmocně se zachytne,
dřív než i s nákladem se ke dnu zřítí.

Ta loď i strom i zvíře - to jsem já,
jenž tebou mře i padá, troskotá.



9

Kdo dobře znají dráhy nebeské
a vědí o hvězdách, jak dlouho svítí,
prozradí vám, že k jedné cestě své
třikráte dvacet let Mars musí míti.

Od chvíle, co bůh ráčil umístiti
v mém srdci jednu z hvězd, uběhl rok,
ačkoli čtyřicet let mého žití
zdá se mi proti tomu být jen skok.

Máme-li spolehnout se na výrok
knih milosti, pak dráha Kupidova
čtyřicet trvá let. V nich každý krok
mi přinášel jen utrpení nová.

Buď tedy hvězda má zkrátí svůj běh,
nebo mě, bože, raděj zemřít nech!



10

Že bouře zlé a kruté vichřice
mi život nevzaly, je zázrak pravý:
vždyť nejednou mé bárce stalo se,
že smrt ji chtěla vrhnout v příboj dravý.

Protože dobrý konec poopraví
tíhu běd, smutek, všechna trápení,
posléze uzřel jsem břeh zelenavý,
jenž štědrostí svou strach můj odmění.

Věru je přešťasten, kdo dospět smí
v bezpečný záliv blaha poklidného,
kde vzpomínky na bolest promění
za trochu toho štěstí přítomného.

To trápení je malicherná věc,
když završí je radost nakonec.



11

Když zlehka nakláním se k lásce své,
tu vůně květů nejsladších mě zpíjí
jak parfém, který dívky rozmarné
svým milým večer na podušky lijí.

Karafiáty na rtech vykvetly jí,
ruměnné růže zase na lících,
v bělostném čele tuším kamélii,
poupata pučí v zracích nevinných,

rámě jak pole jahod rozkvetlých,
záplava šeříků je její šíje,
dvě ňadra - lilie, bílé jak sníh,
a ve hrotech šípková růže žije.

Byť květy šíří vůni závratnou,
svou něhou nedostihnou lásku mou.



12

Života Pane, jenž dnešního dne
vítězství slavíš nad hříchem a smrtí
i nad tmou pekel, z niž nás, nehodné,
k volnosti vyvedl jsi ze zajetí,

dovol, ať tento den každý z nás světí
a dej nám všem, pro něž jsi umíral,
ty, jenž jsi krvi vykoupil své děti,
ať v blaženosti můžeme žít dál.

Kéž láskou tou, již jsi nás miloval,
smíme mít rádi Pána nejvyššího,
který nám z lásky nový život dal -
a týž cit chovat také pro bližního.

I my dva musíme se milovat,
chceme-li naučeni Pána dbát.



13

Když šťasten zřím tě večer při tkaní,
ty v goblénu svém podobáš se včele.
Já pavoukem jsem ve tvém srovnání,
který prý úklady ti klade smělé.

Láska milujícího nepřítele
vskutku se stala tajným předivem,
v němž uzavřena jsi jak v těsné cele,
jež navždycky ti bude domovem.

Leč jako vetkány máš v díle svém
k potěše zraku sličné růže plané,
tak dočkáš se, že díky něžnostem
tré vězení se sladkou skrýší stane.

A od té chvíle bude na věky
mír mezi včelami a pavouky.



14

Na písčitý břeh psal jsem jméno tvé,
však vlny zahladily moje dílo.
I napsal jsem tam jméno podruhé,
leč v přílivu se znovu rozptýlilo.

Bláhovče, pravilas, marné by bylo
chtít smrtelnici nesmrtelnost dát.
Tak jako moře moje jméno smylo,
čas život můj pospíší vymazat.

Ó ne (děl jsem), jen nižší bytost snad
se na prach rozpadne. Ty budeš žíti
mým veršem, který jako věčný vklad
tvé ctnosti spěchá v klenbu nebes rýti.

A v nebesích, až smrt pohltí svět,
láskou mu budem život navracet.



---

Po namáhavé pouti Zemí vil,
již stránky šesti mých knih zachytily,
dovolte, abych trochu lenošil,
a shromáždil tak zase nově síly.

Potom jak oř, kterého osvěžili,
z temného vězení zas vyrazím
a druhou část se znásobenou pílí
dokončím, věřte, v čase nejkratším.

Však do té doby strpte mi, ať smím
na počest lásky mé si s múzou hráti,
vždyť její něžný zjev, jak dobře vím,
mou duši vyšším úvahám zas vrátí.

Však chvály ty ať umírněné jsou -
je pouze služebnicí královskou.



Převzato z: Spenser, Edmund. Svatební píseň. Podle jazykové interpretace Aloise Bejblíka přeložil Gustav Francl. Odeon, Praha 1975.