"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Sigismund Bouška (1867-1942) - pět sonetů básníka Katolické moderny ze sb. Pietas (1897)

1. června 2009 v 13:21 | Sigismund Bouška |  Sonety
Pes

Byla noc a všecky hvězdy zhasly.
V hustou tmu se dívám do zahrady;
byla hrůzná s temným okem zrady,
chvílí listy chvěly se a třásly.

Tichem noci, jak by zmíral hlady,
zavyl pes v tak děsném nesouzvuku,
spící pták že nevěda si rady,
prchal v dáli v křídel tichém tluku.

Rozladěn jsem zavřel okenice.
Avšak znova v ticho monastýru
stenal pes jak poraněná lvice.

Lehl jsem. I v snu mě pes ten leká:
stále vidím, v zlobných vášní víru
světa nenávist že venku čeká.

1890



Za babičkou

Půl století, jen v bolestech a trudu
a na lůžku svém život osamělý,
když oheň trávil nitro starých údů,
jsi žila svatě, stejně, noc, den celý.

Já nikdy nezřel na tvém retu nudu,
ten modlitbu jen šeptal rozechvělý,
neb v svatých knihách, cudných, beze bludu,
si šeptal blahou zvěst, když oči bděly.

Ó mnoho, mnoho knih jsi v žití četla,
však jednu z nich jsi nejvíc milovala,
to zedraný byl, starý "Život svatých".

Již chápu, odkud v tváři tolik světla
a k utrpení tolik síly vzala
i tichou smrt, jas kolem rukou spjatých.

1890



Maurice Maeterlinck

Tvá Musa, ta má smrti křídla šerá,
jde z krajů neznáma a nekonečna,
je věčnou bájí a je pravda věčná,
děs, hrůzu do tvého ti šeptá péra.

A duše tvá, tak žíznivá a vděčná,
v té nové hrůze nové světy vidí,
co nezří nikdo z denních, všedních lidí,
cos tajemného jako dráha mléčná.

Ty neurčité starých slepců tuchy,
jimž smrt i život v jiném mluví zvuku,
kdy trnou nervy v divném srdce tluku,

ty děti věštce, princezny a krále,
tys, k mody písním necitný a hluchý,
psal novou řečí jednotvárně v skále.

1894



Antonín Chitussi

Kraj širý, pustý, v samém vřesovišti.
Zde trávy kývají, tam plaché břízy,
a ve všem plno svěží, bujné mízy,
jen místy voda zrcadlem se blýští.

Srp žence tady nikdy nezasviští.
V dál spousta mráčků v nekonečnu mizí;
v tom bělmu tuším sledy božské řízy,
v níž moře světla v paprsky se tříští.

Ó širá pole, nedozírné stepi,
ó nekonečna půvab velkolepý!
Jen zde dost místa pro tvou duši, mistře,

tu nezpoutanou v tvůrčím velkém chtění.
Tys Tvůrce postih' ve přírodě bystře
a lil v svou duši její rozvlnění!

1894



Květina

X. Dvořákovi

Svůj domov měla vždycky ve skleníku.
V tvář slunce velebnou a oblak bílý
se nikdy nedívala; posléz k díku
ji Tvůrci v oltář zlatý postavili.

Květ tisícerý vytrysk z její dříku
a vůni bájnou bílé květy dštily,
vždyť s hostií v tak blízkém byly styku,
že kalichy až k ní se naklonily.

Však jaký div! když svátky ukončeny,
a v zahradu ji odnést chtěly ženy,
své květy v oltář lila proudem deště.

Pak na výslunní vadla dobu dlouhou,
schnouc po kadidle, po hostii touhou;
a umírala: Zda ji uzřím ještě?

1890


Přravzato odtud.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dsa | E-mail | Web | 15. října 2010 v 4:40 | Reagovat

dfg dxhxdfjh fcuyj

2 dsft | E-mail | Web | 15. října 2010 v 4:48 | Reagovat

dfyg fxfjudcyuh
<strong><a href="http://www.thomassabocharmsverkauf.com/">thomas sabo charm</a></strong>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama