"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Václav Šolc - "Sonety" z oddílu "Svatováclavské písně" ze sb. Prvosenky (1872)

12. února 2009 v 8:00 | Václav Šolc |  Sonetové cykly
I.

Ty, jenž v tom krutém protivenství boji
ochrannou vznášíš nad svým lidem ruku
a těžkou jeho posvěcuješ muku,
jež vzdechem naplnila věk už dvojí!

O svatý kníže, žehnej písni mojí,
jež mladého mi srdce ve rozpuku
s tvým jmenem posvátného lidu zvuku
žal, bídu, hněvy, bolů zápas pojí.

Vždyť chudičká jak lid ten, jemuž pěje,
jak lid i ona chodí na žebrotu
a tvrdé tluče srdcí na veřeje.

O nedej, by ji vášně shnětly, boly,
ať lidu, rouhavou až zmůže rotu,
vítězným zpěvem k slávě zahlaholí.

II.

To srdce naše zbožné, boha plné,
to srdce naše jako chrám je svatý,
v něm lidských citů proudí pramen zlatý,
jenž v nebes moře vtéká světlovlné.

Ta píseň jeho nikdy nezaklne,
jen slzu lásky roní pro své katy,
v něm stále obětný ten zápal vzňatý
pro ty, jenž trpí, věštce spravedlné.

Jen spasitelské ono "pomiluj ny"
ze hloubi jeho k nebes branám vane,
byť pod křížem mu klnul žoldnéř zbujný.

Ba i když rudou jemu rozže svíci
ten války bůh, jenž zhouby bleskem plane,
tu zpívá: "Kdo jste boží bojovníci!"

III.

Vezměte kříž na bedra hříchy spjatá
a tam putujte k oné Golgotě,
kde hlubokého hrobu v temnotě
práchniví věky vaše sláva zlatá.

Tam poklekněte na ta místa svatá
a modlete se ve své nicotě,
že v také dlouhopusté nuzotě
jste lazaronská objímali vrata.

pak teprv po té modlitbě kající
k obětem lásky živé učinní
tu svátost zulíbejte v prachu tlící.

Neb komu nový křest má obmýt lící,
ten v duši své mít musí svatyni
a v srdci vlastním - živou křtitelnici.

IV.

Nač hlučíte již stále: sláva! sláva!
vždyť pustá stojí ještě mohyla,
již krví sláva vaše pokryla
a dvoustaletá s hanbou kryje tráva.

Nižádný pomník k tryzně nesvolává,
by slza žalu kosti zrosila,
jež lačným supům tady rozsila
osudné války vražedlná vřava.

Nuž sneste žuly ze všech zemí k nebi,
a nestačí-li pak ten skalný svět,
proměňte v kámen i své živné chleby.

A víc-li ještě k dílu zapotřebí,
tož složte hlavy svoje naposled,
vždyť jako kámen tvrdé máte leby. -

V.

Ku srdci ránu tu jí zasadili,
že dvoustaletý krvácela věk,
svůj nahý nesouc na pospasy vděk,
by lační supi hlad svůj nasytili.

O roucho žoldnéři se rozdělili,
a když jich vášní sžírající vztek
i zlatý diadem jí s čela smek',
pak ještě dále v jejím srdci ryli.

O ráno svatá! nevyschniž tvůj pramen,
své drahé krve proudem dále teč
a k nebi vzdychej stále to své: Amen!

Snad stane někdy anděl při tvém proudu
a v zřídle tvém svůj jasný smočí meč,
by krev tvou v knihy věčných sepsal soudů.

VI.

Nešťastné hvězdy na nebi ti plály,
věžaté město kněžny věštkyně,
že ve tvých dómů svaté ruině
tu sbitou slávu rumy neschovaly.

Za popraviště ulice tvé stály,
za čakany paláce, svatyně,
a na veřejné míst tvých planině
ti nejslavnější reci umírali.

Karthago synům pokrov nasypalo,
a svící pohřební vzplál Ilion,
jen ty's na hanbu při čakanech stálo.

I stiskly tebe nepřátelů davy
a vedraly se na tvůj na Sion,
až všecky tobě strhly věnce s hlavy.

VII.

Vy, jenž na srdci přátelském jste dleli
a ve mladistvém lásky horování
jste hymny psali na nebes až báni,
nesouce v obdiv srdce zápal vřelý.

Jak brzy přísahy jste zapomněli
a malicherným nazvali to ždání,
jehožto svaté, vroucné milování
nadšením plní okruh srdce celý.

Ze srdcí přátel sladký med jste ssáli,
a když k vám ruce vztáhli k práci svaté,
zlolajnou slzou jste je oplvali.

Tak sveřepí na klasném poli trávy,
květ pestrý skrývá zrní jedovaté,
jež živnou šťávu zlatých klasů tráví.

VIII.

Památko věku, laure věncující,
což věčně bude slávy tvojí věsť
tu zbrojnou Čingischanů věnčit pěsť
o meči pějíc píseň hlaholící?

Žoldnéřů větší ti jsou pracovníci,
jenž planou mýtí temných hvozdů klest,
by lidstvo po chodníku květných cest
kráčeti mohlo s jasnou světel svící.

Jen chrámy boří velcí světa rváči
a krví třísní nebes lilii,
vedouce v poutech člověčenstvo k pláči.

Skal pustých kruh se kolem moře stáčí,
jehožto vlny koráb rozbíjí -
pomněnka květ jen v tichých vodách smáčí.

IX.

Nevěřte sladké, usmívavé tváři,
z níž farizejská duše na vás číhá,
ta srdce vaše v každém tluku stíhá,
ba s každou kapkou vaší krve sváří.

Jak zvony hlučí všací pochlebáři,
kovové srdce hlas až k nebi zdvíhá,
i světla zář jim z temných očí míhá,
vždyť v slunci rádi vždy se stkvějí tmáři.

Do srdce hleďte zrakem hloubajícím
jak kovkop v tajné země útroby,
by v katakombách vzplálo zlato k svícím.

Snad že i tvrdší najdete tam kovy,
jež vybaví vás v noci poroby
a rozkřísnou vám světla zápal nový.

X.

Na stromě našem sveřepí a tyje
tak mnohý pahejl bez květů a plodů,
jenž nahou vzrostu svého neúrodu
šumného listu bídným šatem kryje.

V něm k zkáze kmenu živná šťáva hnije,
a když pak květných větví ve provodu
na topor zbujněl biřického rodu
v žoldnéřské ruce naše srdce bije.

Nuž pozor, národa vy zahradníci!
je dlužno, aby zkázu nevzal strom,
přiložit tu tam pádnou sekeřici.

Nač sekat teprv, až ta vzejde bouře,
kdy pahejl od kmenu odděliv hrom
jej ohněm spálí smrdutého kouře.

XI.

Ty, jež sedáváš knížat u podnoží
a palácová obletuješ vrata,
nevěstko citu, zlatým poutem jatá,
podloudná prodavačko nebes zboží.

Na zákupném se povalujíc loži,
rtem zpěvným líbáš chladný paprsk zlata,
v tmách srdcí bloudí záře tvoje svatá
jak ve propastech padlý anděl boží!

Prodajná písni! kde svých skryješ tváří,
kdy slovo prosté jako apoštol
ti roušku strhne slávy při oltáři.

Žebračkou budeš při těch hodů záři,
kdy ten, jejž klela's nízkých chýší bol
na zlato změní lidu pohlaváři.

XII.

Groš vdovin budiž ostatkem vám svatým,
toť peníz skrytý v nebes pokladnici,
v něm obraz vyryt bledých, smutných lící
a psáno písmen slzí perlovatým.

Nechť zdobena již písmenem jest zlatým,
nechť rytířskou chráněna rukavicí,
nechť svěcenou na oltář klade svíci
neb žezlem třímá mocnou vládou jatým.

Ta ruka uschne jako sžatá tráva,
pakliže prstem loupežnickým sáhne
na peníz ten a božská jeho práva.

Vše jedno tu, ať vdovou matka dětí,
ať žebračka, jež od vsi ke vsi táhne,
neb koruna, jíž bylo ovdověti.

XIII.

Ten oheň nechť vás stále v srdci pálí,
v němž veliký váš zhasl myslitel,
ať božských září temný nepřítel
bludičkou svůdnou zrak vám neošálí.

Jak hvězdy zemské hranice ty plály,
v nichž vyvolenců svatý zástup mřel,
jich plamen hymny nebešťanů pěl,
a jiskry světem záře rozsypaly.

Jen zápal v srdci, v duši, světlo v ruce,
byť celý svět tím požárem se vzňal,
a v kacířské tak lidstvo zašlo muce.

Vždyť sluncem pak by vzplály země naše,
a plamen její davy planet hřál
tmy noci v dálné pekla kouty plaše.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama