"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Únor 2009

George Herbert - třináct sonetů anglického metafyzického básníka

13. února 2009 v 8:00 | George Herbert |  Sonety
A Sonnet
(Pozn. Dvojitý sonet, který George Herbert poslal z Cambridge své matce jako novoroční dárek.)

My God, where is that ancient heat towards thee,
Wherewith whole shoals of martyrs once did burn,
Besides their other flames? Doth poetry
Wear Venus' livery? only serve her turn?
Why are not sonnets made of thee? and lays
Upon thine altar burnt? Cannot thy love
Heighten a spirit to sound out thy praise
As well as any she? Cannot thy Dove
Outstrip their Cupid easily in flight?
Or, since thy ways are deep, and still the fame,
Will not a verse run smooth that bears thy name!
Why doth that fire, which by thy power and might
Each breast does feel, no braver fuel choose
Than that, which one day, worms may chance refuse.

Sure Lord, there is enough in thee to dry
Oceans of ink; for, as the Deluge did
Cover the earth, so doth thy Majesty:
Each cloud distills thy praise, and doth forbid
Poets to turn it to another use.
Roses and lilies speak thee; and to make
A pair of cheeks of them, is thy abuse
Why should I women's eyes for crystal take?
Such poor invention burns in their low mind
Whose fire is wild, and doth not upward go
To praise, and on thee, Lord, some ink bestow.
Open the bones, and you shall nothing find
In the best face but filth; when Lord, in thee
The beauty lies in the discovery.

Holy Baptism

As he that sees a dark and shady grove,
Stays not, but looks beyond it on the sky
So when I view my sins, mine eyes remove
More backward still, and to that water fly,
Which is above the heav'ns, whose spring and rent
Is in my dear Redeemer's pierced side.
O blessed streams! either ye do prevent
And stop our sins from growing thick and wide,

Or else give tears to drown them, as they grow.
In you Redemption measures all my time,
And spreads the plaster equal to the crime:
You taught the book of life my name, that so,

Whatever future sins should me miscall,
Your first acquaintance might discredit all.


Prayer, the Church's banquet, Angels' age,
God's breath in man returning to his birth,
The soul in paraphrase, heart in pilgrimage,
The Christian plummet sounding heav'n and earth;
Engine against th' Almighty, sinner's tower,
Reversed thunder, Christ-side-piercing spear,
The six-days'-world transposing in an hour,
A kind of tune, which all things hear and fear;
Softness, and peace, and joy, and love, and bliss,
Exalted manna, gladness of the best,
Heaven in ordinary, man well dressed,
The milky way, the bird of Paradise,
Church bells beyond the stars heard, the soul's blood,
The land of spices, something understood.


Lord, with what care hast thou begirt us round!
Parents first season us: then schoolmasters
Deliver us to laws; they send us bound
To rules of reason, holy messengers,

Pulpits and Sundays, sorrow dogging sin,
Afflictions sorted, anguish of all sizes,
Fine nets and stratagems to catch us in
Bibles laid open, millions of surprises,

Blessings beforehand, ties of gratefulness,
The sound of glory ringing in our ears;
Without, our shame; within, our consciences;
Angels and grace, eternal hopes and fears.

Yet all these fences and their whole array
One cunning bosom-sin blows quite away.

The Sinner

Lord, how I am all ague, when I seek
What I have treasured in my memory!
Since, if my soul make even with the week,
Each seventh note by right is due to thee.
I find there quarries of piled vanities,
But shreds of holiness, that dare not venture
To shew their face, since cross to thy decrees:
There the circumference earth is, heav'n the center.
In so much dregs the quintessence is small:
The spirit and good extract of my heart
Comes to about the many hundredth part.
Yet, Lord, restore thine image, hear my call:
And though my hard heart scarce to thee can groan,
Remember that thou once didst write in stone.


Having been tenant long to a rich Lord,
Not thriving, I resolved to be bold,
And make a suit unto Him, to afford
A new small-rented lease, and cancel th' old.
In heaven at His manor I Him sought:
They told me there, that He was lately gone
About some land, which He had dearly bought
Long since on Earth, to take possession.
I straight returned, and knowing His great birth,
Sought Him accordingly in great resorts--
In cities, theatres, gardens, parks, and courts:
At length I heard a ragged noise and mirth
Of thieves and murderers; there I Him espied,
Who straight, "Your suit is granted," said, and died.

Joseph's Coat

Wounded I sing, tormented I indite,
Thrown down I fall into a bed, and rest:
Sorrow hath chang'd its note: such is his will
Who changeth all things, as him pleaseth best.
For well he knows, if but one grief and smart
Among my many had his full career,
Sure it would carry with it ev'n my heart,
And both would run until they found a bier
To fetch the body; both being due to grief.
But he hath spoil'd the race; and giv'n to anguish
One of Joy's coats, 'ticing it with relief
To linger in me, and together languish.
I live to shew his power, who once did bring
My joys to weep, and now my griefs to sing.

The Son

Let foreign nations of their language boast,
What fine variety each tongue affords:
I like our language, as our men and coast;
Who cannot dress it well, want with, not words.
How neatly do we give one only name
To parents' issue and the sun's bright star.
A son is light and fruit; a fruitful flame
Chafing the father's dimness, carried far
From the first man in th' East, to fresh and new
Western discov'ries of posterity.
So in one word our Lord's humility
We turn upon him in a sense most true;
For what Christ once in humbleness began,
We him in glory call, The Son of Man.


All after pleasures as I rid one day,
My horse and I, both tir'd, body and mind,
With full cry of affections, quite astray;
I took up in the next inn I could find.

There when I came, whom found I but my dear,
My dearest Lord, expecting till the grief
Of pleasures brought me to Him, ready there
To be all passengers' most sweet relief?

O Thou, whose glorious, yet contracted light,
Wrapt in night's mantle, stole into a manger,
Since my dark sould and brutish is Thy right,
To Man of all beasts be not thou a stranger:

Furnish and deck my soul, that thou mayst have
A better lodging than a rack or grave.

The Answer

My comforts drop and melt like snow:
I shake my head, and all the thoughts and ends,
Which my fierce youth did bandy, fall and flow
Like leaves about me, or like summer-friends
Flies of estates and sun-shine. But to all,
Who think me eager, hot, and undertaking,
But in my prosecutions slack and small;
As a young exhalation, newly waking,
Scorns his first bed of dirt, and means the sky;
But cooling by the way, grows pursy and slow,
And settling to a cloud, doth live and die
In that dark state of tears: to all, that so
Show me, and set me, I have one reply,
Which they that know the rest, know more than I.

The Holy Scriptures


Oh Book! infinite sweetness! let my heart
Suck ev'ry letter, and a honey gain,
Precious for any grief in any part;
To clear the breast, to mollify all pain.

Thou art all health, health thriving, till it make
A full eternity: thou art a mass
Of strange delights, where we may wish and take.
Ladies, look here; this is the thankful glass,

That mends the looker's eyes: this is the well
That washes what it shows. Who can endear
Thy praise too much? thou art heav'n's Lidger here,
Working against the states of death and hell.

Thou art joy's handsel: heav'n lies flat in thee,
Subject to ev'ry mounter's bended knee.


Oh that I knew how all thy lights combine,
And the configurations of their glory!
Seeing not only how each verse doth shine,
But all the constellations of the story.

This verse marks that, and both do make a motion
Unto a third, that ten leaves off doth lie:
Then as dispersed herbs do match a potion,
These three make up some Christians' destiny.

Such are thy secrets, which my life makes good,
And comments on thee: for in ev'ry thing
Thy words do find me out, and parallels bring,
And in another make me understood.

Stars are poor books, and oftentimes do miss
This book of stars lights to eternal bliss.

Václav Šolc - "Sonety" z oddílu "Svatováclavské písně" ze sb. Prvosenky (1872)

12. února 2009 v 8:00 | Václav Šolc |  Sonetové cykly

Ty, jenž v tom krutém protivenství boji
ochrannou vznášíš nad svým lidem ruku
a těžkou jeho posvěcuješ muku,
jež vzdechem naplnila věk už dvojí!

O svatý kníže, žehnej písni mojí,
jež mladého mi srdce ve rozpuku
s tvým jmenem posvátného lidu zvuku
žal, bídu, hněvy, bolů zápas pojí.

Vždyť chudičká jak lid ten, jemuž pěje,
jak lid i ona chodí na žebrotu
a tvrdé tluče srdcí na veřeje.

O nedej, by ji vášně shnětly, boly,
ať lidu, rouhavou až zmůže rotu,
vítězným zpěvem k slávě zahlaholí.


To srdce naše zbožné, boha plné,
to srdce naše jako chrám je svatý,
v něm lidských citů proudí pramen zlatý,
jenž v nebes moře vtéká světlovlné.

Ta píseň jeho nikdy nezaklne,
jen slzu lásky roní pro své katy,
v něm stále obětný ten zápal vzňatý
pro ty, jenž trpí, věštce spravedlné.

Jen spasitelské ono "pomiluj ny"
ze hloubi jeho k nebes branám vane,
byť pod křížem mu klnul žoldnéř zbujný.

Ba i když rudou jemu rozže svíci
ten války bůh, jenž zhouby bleskem plane,
tu zpívá: "Kdo jste boží bojovníci!"


Vezměte kříž na bedra hříchy spjatá
a tam putujte k oné Golgotě,
kde hlubokého hrobu v temnotě
práchniví věky vaše sláva zlatá.

Tam poklekněte na ta místa svatá
a modlete se ve své nicotě,
že v také dlouhopusté nuzotě
jste lazaronská objímali vrata.

pak teprv po té modlitbě kající
k obětem lásky živé učinní
tu svátost zulíbejte v prachu tlící.

Neb komu nový křest má obmýt lící,
ten v duši své mít musí svatyni
a v srdci vlastním - živou křtitelnici.


Nač hlučíte již stále: sláva! sláva!
vždyť pustá stojí ještě mohyla,
již krví sláva vaše pokryla
a dvoustaletá s hanbou kryje tráva.

Nižádný pomník k tryzně nesvolává,
by slza žalu kosti zrosila,
jež lačným supům tady rozsila
osudné války vražedlná vřava.

Nuž sneste žuly ze všech zemí k nebi,
a nestačí-li pak ten skalný svět,
proměňte v kámen i své živné chleby.

A víc-li ještě k dílu zapotřebí,
tož složte hlavy svoje naposled,
vždyť jako kámen tvrdé máte leby. -


Ku srdci ránu tu jí zasadili,
že dvoustaletý krvácela věk,
svůj nahý nesouc na pospasy vděk,
by lační supi hlad svůj nasytili.

O roucho žoldnéři se rozdělili,
a když jich vášní sžírající vztek
i zlatý diadem jí s čela smek',
pak ještě dále v jejím srdci ryli.

O ráno svatá! nevyschniž tvůj pramen,
své drahé krve proudem dále teč
a k nebi vzdychej stále to své: Amen!

Snad stane někdy anděl při tvém proudu
a v zřídle tvém svůj jasný smočí meč,
by krev tvou v knihy věčných sepsal soudů.


Nešťastné hvězdy na nebi ti plály,
věžaté město kněžny věštkyně,
že ve tvých dómů svaté ruině
tu sbitou slávu rumy neschovaly.

Za popraviště ulice tvé stály,
za čakany paláce, svatyně,
a na veřejné míst tvých planině
ti nejslavnější reci umírali.

Karthago synům pokrov nasypalo,
a svící pohřební vzplál Ilion,
jen ty's na hanbu při čakanech stálo.

I stiskly tebe nepřátelů davy
a vedraly se na tvůj na Sion,
až všecky tobě strhly věnce s hlavy.


Vy, jenž na srdci přátelském jste dleli
a ve mladistvém lásky horování
jste hymny psali na nebes až báni,
nesouce v obdiv srdce zápal vřelý.

Jak brzy přísahy jste zapomněli
a malicherným nazvali to ždání,
jehožto svaté, vroucné milování
nadšením plní okruh srdce celý.

Ze srdcí přátel sladký med jste ssáli,
a když k vám ruce vztáhli k práci svaté,
zlolajnou slzou jste je oplvali.

Tak sveřepí na klasném poli trávy,
květ pestrý skrývá zrní jedovaté,
jež živnou šťávu zlatých klasů tráví.


Památko věku, laure věncující,
což věčně bude slávy tvojí věsť
tu zbrojnou Čingischanů věnčit pěsť
o meči pějíc píseň hlaholící?

Žoldnéřů větší ti jsou pracovníci,
jenž planou mýtí temných hvozdů klest,
by lidstvo po chodníku květných cest
kráčeti mohlo s jasnou světel svící.

Jen chrámy boří velcí světa rváči
a krví třísní nebes lilii,
vedouce v poutech člověčenstvo k pláči.

Skal pustých kruh se kolem moře stáčí,
jehožto vlny koráb rozbíjí -
pomněnka květ jen v tichých vodách smáčí.


Nevěřte sladké, usmívavé tváři,
z níž farizejská duše na vás číhá,
ta srdce vaše v každém tluku stíhá,
ba s každou kapkou vaší krve sváří.

Jak zvony hlučí všací pochlebáři,
kovové srdce hlas až k nebi zdvíhá,
i světla zář jim z temných očí míhá,
vždyť v slunci rádi vždy se stkvějí tmáři.

Do srdce hleďte zrakem hloubajícím
jak kovkop v tajné země útroby,
by v katakombách vzplálo zlato k svícím.

Snad že i tvrdší najdete tam kovy,
jež vybaví vás v noci poroby
a rozkřísnou vám světla zápal nový.


Na stromě našem sveřepí a tyje
tak mnohý pahejl bez květů a plodů,
jenž nahou vzrostu svého neúrodu
šumného listu bídným šatem kryje.

V něm k zkáze kmenu živná šťáva hnije,
a když pak květných větví ve provodu
na topor zbujněl biřického rodu
v žoldnéřské ruce naše srdce bije.

Nuž pozor, národa vy zahradníci!
je dlužno, aby zkázu nevzal strom,
přiložit tu tam pádnou sekeřici.

Nač sekat teprv, až ta vzejde bouře,
kdy pahejl od kmenu odděliv hrom
jej ohněm spálí smrdutého kouře.


Ty, jež sedáváš knížat u podnoží
a palácová obletuješ vrata,
nevěstko citu, zlatým poutem jatá,
podloudná prodavačko nebes zboží.

Na zákupném se povalujíc loži,
rtem zpěvným líbáš chladný paprsk zlata,
v tmách srdcí bloudí záře tvoje svatá
jak ve propastech padlý anděl boží!

Prodajná písni! kde svých skryješ tváří,
kdy slovo prosté jako apoštol
ti roušku strhne slávy při oltáři.

Žebračkou budeš při těch hodů záři,
kdy ten, jejž klela's nízkých chýší bol
na zlato změní lidu pohlaváři.


Groš vdovin budiž ostatkem vám svatým,
toť peníz skrytý v nebes pokladnici,
v něm obraz vyryt bledých, smutných lící
a psáno písmen slzí perlovatým.

Nechť zdobena již písmenem jest zlatým,
nechť rytířskou chráněna rukavicí,
nechť svěcenou na oltář klade svíci
neb žezlem třímá mocnou vládou jatým.

Ta ruka uschne jako sžatá tráva,
pakliže prstem loupežnickým sáhne
na peníz ten a božská jeho práva.

Vše jedno tu, ať vdovou matka dětí,
ať žebračka, jež od vsi ke vsi táhne,
neb koruna, jíž bylo ovdověti.


Ten oheň nechť vás stále v srdci pálí,
v němž veliký váš zhasl myslitel,
ať božských září temný nepřítel
bludičkou svůdnou zrak vám neošálí.

Jak hvězdy zemské hranice ty plály,
v nichž vyvolenců svatý zástup mřel,
jich plamen hymny nebešťanů pěl,
a jiskry světem záře rozsypaly.

Jen zápal v srdci, v duši, světlo v ruce,
byť celý svět tím požárem se vzňal,
a v kacířské tak lidstvo zašlo muce.

Vždyť sluncem pak by vzplály země naše,
a plamen její davy planet hřál
tmy noci v dálné pekla kouty plaše.

Ivan Blatný - sonety ze sb. Stará bydliště (Petrov, 2002)

11. února 2009 v 8:00 | Ivan Blatný |  Sonety
Stará bydliště
6, Brunswick Gardens, Kensington

Maqui, můj kocourku, co děláš, ještě žiješ?
Musíš být velmi stár a znaven, jak je ti?
Je ještě v knihovně ta krásná poezie,
jsou ještě v knihovně Štolbovy paměti?

Brunšvické zahrady. Princ Albert ještě žije,
v Hyde Parku, v Kensingtnu, zde v těchto zahradách.
A žije starý dvůr, a žije Viktorie,
umíme setřít prach, umíme setřít prach.

Žije jak Chitussi, jak Štolba na jevišti,
žije jak minulé, žije jak všichni příští,
žije, jak v Anglii ožívá národ náš.

Pouť budoucí je tvá, zbavena zemské tíhy,
pouť budoucí je tvá, obrazy, básně, knihy,
pouť budoucí je tvá, a ty ji uhlídáš.

Báseň Jendovi a Hele Šmardovým

Trošku psát česky znova,
chybí mi česká slova,
peří a lupení
těch krátkých letních dní.

Kůň kluše, kovář ková,
v měknoucím soumraku lípa je fialová.
Večerní procházka. Půjdu si sednout k ní.
A broučci spí a spí.

Tam dole u potoka Karafiát je znal.
Je noc, je temná noc a sovy mají bál.
Zůstane navždy v srdci.

Jdu lesem, proutí praská,
já a pes jménem Láska.
Hudeček: Noční chodci.

Klementu Bochořákovi

Když člověk zapálí po práci cigaretu,
úlevný lehký smích se vkrádá do údů.
Úlevný lehký smích, a kuřák dává světu
přiznání dobrých chvil, dobrého osudu.

Bzukote nádraží a telegrafních drátů,
pošli mi ještě tam, kde Halas kouříval,
pošli mi pozdravy k Březinům do Kunštátu,
na nízký Anaberk, jen o kousíček dál.

Vydech jsem modrý kouř a modrý kouř se nese
do vašich Pisárek. Myslím si, že jsem v lese,
vracím se zpátky zas brněnskou tramvají.

Jedeme do remíz a kolem výstaviště,
kde vzadu za věží je fotbalové hřiště,
jedeme na hřbitov a dívky mávají.


Dostal jsem balíček, oříšky, čokoládu,
kouřím a píši si, už bude nový rok.
Ten starý znavený nechejme zemřít vzadu,
vítejme novou krev do kolébavých slok.

Zas budu plést a rýt, zas půjdu na zahradu,
zas budu při práci sledovat jejich tok.
Sonety, jaká slast, verš za verš něžně kladu,
pomalý, rytmický a vážný jejich krok.

Zde máme nadílku až na Boží hod ráno,
co dáš mi Gertrudo, co dáš mi Mariano?
Mé múzy dejte mi hrst nových, svěžích slov.

Snad někdo napíše jak Rilke Kappusovi,
snad někdo napíše a ocení mne, kdo ví?
Snad budem ještě žít, než půjdem na hřbitov.

Převzato odtud.

Rupert Brook - šestisonetový válečný cyklus "1915"

10. února 2009 v 8:00 | Rupert Brook |  Sonety
(Pozn. Brook zemřel - na otravu krve - dřív, než "mohl" do zákopů; proto jsou jeho sonety takové, jaké jsou.)

The Treasure

When colour goes home into the eyes,
And lights that shine are shut again,
With dancing girls and sweet bird's cries
Behind the gateways of the brain;
And that no-place which gave them birth, shall close
The rainbow and the rose:-

Still may Time hold some golden space
Where I'll unpack that scented store
Of song and flower and sky and face,
And count, and touch, and turn them o'er,
Musing upon them: as a mother, who
Has watched her children all the rich day through,
Sits, quiet-handed, in the fading light,
When children sleep, ere night.

August 1914.

I. Peace

Now, God be thanked Who has matched us with His hour,
And caught our youth, and wakened us from sleeping,
With hand made sure, clear eye, and sharpened power,
To turn, as swimmers into cleanness leaping,
Glad from a world grown old and cold and weary,
Leave the sick hearts that honour could not move,
And half-men, and their dirty songs and dreary,
And all the little emptiness of love!

Oh! we, who have known shame, we have found release there,
Where there's no ill, no grief, but sleep has mending,
Naught broken save this body, lost but breath;
Nothing to shake the laughing heart's long peace there
But only agony, and that has ending;
And the worst friend and enemy is but Death.

II. Safety

Dear! of all happy in the hour, most blest
He who has found our hid security,
Assured in the dark tides of the world at rest,
And heard our word, ' Who is so safe as we?'
We have found safety with all things undying,
The winds, and morning, tears of men and mirth,
The deep night, and birds singing, and clouds flying,
And sleep, and freedom, and the autumnal earth.
We have built a house that is not for Time's throwing.
We have gained a peace unshaken by pain for ever.
War knows no power. Safe shall be my going,
Secretly armed against all death's endeavour;
Safe though all safety's lost; safe where men fall;
And if these poor limbs die, safest of all.

III. The Dead

Blow out, you bugles, over the rich Dead!
There's none of these so lonely and poor of old,
But, dying, has made us rarer gifts than gold
These laid the world away; poured out the red
Sweet wine of youth; gave up the years to be
Of work and joy, and that unhoped serene,
That men call age; and those who would have been,
Their sons, they gave, their immortality.

Blow, bugles, blow! They brought us, for our dearth,
Holiness, lacked so long, and Love, and Pain.
Honour has come back, as a king, to earth,
And paid his subjects with a royal wage;
And Nobleness walks in our ways again;
And we have come into our heritage.

IV. The Dead

These hearts were woven of human joys and cares,
Washed marvellously with sorrow, swift to mirth.
The years had given them kindness. Dawn was theirs,
And sunset, and the colours of the earth.
These had seen movement, and heard music; known
Slumber and waking; loved; gone proudly friended;
Felt the quick stir of wonder; sat alone;
Touched flowers and furs and cheeks. All this is ended.

There are waters blown by changing winds to laughter
And lit by the rich skies, all day. And after,
Frost, with a gesture, stays the waves that dance
And wandering loveliness. He leaves a white
Unbroken glory, a gathered radiance,
A width, a shining peace, under the night.

V. The Soldier

If I should die, think only this of me:
That there's some corner of a foreign field
That is for ever England. There shall be
In that rich earth a richer dust concealed;
A dust whom England bore, shaped, made aware,
Gave, once, her flowers to love, her ways to roam,
A body of England's, breathing English air,
Washed by the rivers, blest by suns of home.

And think, this heart, all evil shed away,
A pulse in the eternal mind, no less
Gives somewhere back the thoughts by England given;
Her sights and sounds; dreams happy as her day;
And laughter, learnt of friends; and gentleness,
In hearts at peace, under an English heaven.

Převzato odtud.

William Wordsworth - báseň, kterou tento anglický romantik debutoval, a to ještě před svými 17. narozeninami, pod pseudonymem "Axiologus"

9. února 2009 v 8:00 | William Wordsworth |  Sonety
Sonnet on seeing Miss Helen Maria Williams weep at a Tale of Distress

She wept. - Life's purple tide began to flow
In languid streams through every thrilling vein;
Dim were my swimming eyes - my pulse beat slow,
And my full heart was swell'd to dear delicious pain.
Life left my loaded heart, and closing eye;
A sigh recall'd the wanderer to my breast;
Dear was the pulse of life, and dear the sigh
That call'd the wanderer home, and home to rest.
That tear proclaims - in thee each virtue dwells,
And bright will shine in misery's midnight hour;
As the soft star of dewy evening tells
What radiant fires were drown'd by day's malignant pow'r,
That only wait the darkness of the night
To chear the wand'ring wretch with hospitable light.

European Magazine 11 (March 1787)

Převzato odtud.

Otokar Březina - čtyři básně z cyklu "jinošovských sonetů ze vsi" (cca r. 1888)

8. února 2009 v 8:00 | Otokar Březina |  Sonety

Já k oknu sedl kouře cigaretu
a zamyšleně před sebe se díval,
kol mojí hlavy dýmu mrak se stmíval,
a duch můj voněl k upomínek květu.

A pojednou - snad z myšlenek těch letu
neb dýmu modrý zavinil to příval -
před zrakem mojím obraz dívky splýval,
dvé na mě špule usměvavých retů…

Jak krása věčně tmavý vlas jí kouzlí!
A líbat, líbat, líbat svůdně volá
těch ňader dvé, jež pod krajkou se kouzlí.

Jak v blahém snu se slastí hlava točí…
Já odfouk dým… Ó marnost, marnost holá!
Jen prázdný soumrak mhouří na mě oči.

V neděli

Půl devátá… A zvoník k věži kráčí -
a brzo zvon se vážný rozhlaholí…
A zanedlouho zblízka, ze vůkolí
vše davem pestrým v kostelík se stáčí…

Ten modlí se, kéž Bůh mu chléb dát ráčí,
tam vesničan zas podepřen svou holí
se modlí tiše za úrodu polí,
tam dívka v žertu, onde žena v pláči…

A nevysoké kostelíčka krovy
se zachvívají varhan zvučným tónem,
a v srdcí úhor padá rosa spásy…

Ó básníku, tys roven zvoníkovi,
a poesie mohutným je zvonem,
jenž lidi svádí ve chrám věční krásy! -

Nokturno na vsi

Noc podzimní se tmavým dívá okem
a ani hvězdy v zřítelnici nemá…
Jak spánku obět zabitá a němá
spí celá víska v klidu přehlubokém.

Jen z mojí jizby nesmělým svým krokem
zář lampy letí okénkama dvěma…
S ní vítr mrazivý, když mává perutěma,
jest ještě spánku nezmoženým sokem.

A v klidu tom dav psů, jenž statky hlídá,
tam po vsi vyje, kňučí si a stýská,
a z druhých vsí mu sbor zas odpovídá…

A občas s větrem hučí to a výská! - -
Co to?… Aj, kolem vesnic plouží se to bída
a psi ji cítí, že už k chatám blízká…

První sníh

Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý
jak zimy nevěsta - však smutná, bledá…
sta stromů k nebi suché ruce zvedá
a prosí o pomoc, leč marně kvílí…

A jízda větrů po krajině pílí
a k sňatku tomu svědky - mrazy hledá,
a s nebes výšin mlha tmavošedá
jak závoj v lože svatební se chýlí…

Aj, první sníh! Vše jednotvárné kolem -
Ó zemi smutná, kam tvá prchla krása,
jež vábila nás lesem, luhem, polem?

Aj, první sníh! Jak duší to as víří,
když v tmavý vlas nám smutné stáří střásá
svým dechem první sněhobílé chmýří? - -

Z doslovu: "Iluse. V neděli. Nokturno na vsi. První sníh. Básně zachoval Jaromír Herle; patří jistě k cyklu Březinových jinošovských sonetů ze vsi, kterými se koncem r. 1887 nebo počátkem r. 1888 marně pokoušel dobýti Sládkova "Lumíra"." (Miloslav Hýsek)

Claude McKay - tři sonety jamajského spisovatele, účastníka tzv. harlemské renesance

7. února 2009 v 10:00
The Harlem Dancer

Applauding youths laughed with young prostitutes
And watched her perfect, half-clothed body sway;
Her voice was like the sound of blended flutes
Blown by black players upon a picnic day.
She sang and danced on gracefully and calm,
The light gauze hanging loose about her form;
To me she seemed a proudly-swaying palm
Grown lovelier for passing through a storm.
Upon her swarthy neck black, shiny curls
Profusely fell; and, tossing coins in praise,
The wine-flushed, bold-eyed boys, and even the girls,
Devoured her with their eager, passionate gaze;
But, looking at her falsely-smiling face
I knew her self was not in that strange place.

If We Must Die

If we must die, let it not be like hogs
Hunted and penned in an inglorious spot,
While round us bark the mad and hungry dogs,
Making their mock at our accursed lot.
If we must die, O let us nobly die,
So that our precious blood may not be shed
In vain; then even the monsters we defy
Shall be constrained to honor us though dead!
O kinsmen we must meet the common foe!
Though far outnumbered let us show us brave,
And for their thousand blows deal one deathblow!
What though before us lies the open grave?
Like men we'll face the murderous, cowardly pack,
Pressed to the wall, dying, but fighting back!

The Lynching

His spirit is smoke ascended to high heaven.
His father, by the cruelest way of pain,
Had bidden him to his bosom once again;
The awful sin remained still unforgiven.
All night a bright and solitary star
(Perchance the one that ever guided him,
Yet gave him up at last to Fate's wild whim)
Hugh pitifully o'er the swinging char.
Day dawned, and soon the mixed crowds came to view
The ghastly body swaying in the sun:
The women thronged to look, but never a one
Showed sorrow in her eyes of steely blue;
And little lads, lynchers that were to be,
Danced round the dreadful thing in fiendish glee.

Elinor Wylie - Wild Peaches - čtyřsonetový cyklus americké básnířky z přelomu 19. a 20. století

6. února 2009 v 10:00 | Elinor Wylie |  Sonety

WHEN the world turns completely upside down
You say we'll emigrate to the Eastern Shore
Aboard a river-boat from Baltimore;
We'll live among wild peach trees, miles from town,
You'll wear a coonskin cap, and I a gown
Homespun, dyed butternut's dark gold colour.
Lost, like your lotus-eating ancestor,
We'll swim in milk and honey till we drown.

The winter will be short, the summer long,
The autumn amber-hued, sunny and hot,
Tasting of cider and of scuppernong;
All seasons sweet, but autumn best of all.
The squirrels in their silver fur will fall
Like falling leaves, like fruit, before your shot.


The autumn frosts will lie upon the grass
Like bloom on grapes of purple-brown and gold.
The misted early mornings will be cold;
The little puddles will be roofed with glass.
The sun, which burns from copper into brass,
Melts these at noon, and makes the boys unfold
Their knitted mufflers; full as they can hold
Fat pockets dribble chestnuts as they pass.

Peaches grow wild, and pigs can live in clover;
A barrel of salted herrings lasts a year;
The spring begins before the winter's over.
By February you may find the skins
Of garter snakes and water moccasins
Dwindled and harsh, dead-white and cloudy-clear.


When April pours the colours of a shell
Upon the hills, when every little creek
Is shot with silver from the Chesapeake
In shoals new-minted by the ocean swell,
When strawberries go begging, and the sleek
Blue plums lie open to the blackbird's beak,
We shall live well -- we shall live very well.

The months between the cherries and the peaches
Are brimming cornucopias which spill
Fruits red and purple, sombre-bloomed and black;
Then, down rich fields and frosty river beaches
We'll trample bright persimmons, while you kill
Bronze partridge, speckled quail, and canvasback.


Down to the Puritan marrow of my bones
There's something in this richness that I hate.
I love the look, austere, immaculate,
Of landscapes drawn in pearly monotones.
There's something in my very blood that owns
Bare hills, cold silver on a sky of slate,
A thread of water, churned to milky spate
Streaming through slanted pastures fenced with stones.

I love those skies, thin blue or snowy gray,
Those fields sparse-planted, rendering meagre sheaves;
That spring, briefer than apple-blossom's breath,
Summer, so much too beautiful to stay,
Swift autumn, like a bonfire of leaves,
And sleepy winter, like the sleep of death.

William Carlos Williams - dva klasické sonety amerického modernisty a imažisty

5. února 2009 v 10:00 | William Carlos Williams |  Sonety
On a Proposed Trip South

They tell me on the morrow I must leave
This winter eyrie for a southern flight
And truth to tell I tremble with delight
At thought of such unheralded reprieve.

E'er have I known December in a weave
Of blanched crystal, when, thrice one short night
Packed full with magic, and O blissful sight!
N'er May so warmly doth for April grieve.

To in a breath's space wish the winter through
And lo, to see it fading! Where, oh, where
Is caract could endow this princely boon?

Yet I have found it and shall shortly view
The lush high grasses, shortly see in air
Gay birds and hear the bees make heavy droon.

The Uses of Poetry

I've fond anticipation of a day
O'erfilled with pure diversion presently,
For I must read a lady poesy
The while we glide by many a leafy bay,

Hid deep in rushes, where at random play
The glossy black winged May-flies, or whence flee
Hush-throated nestlings in alarm,
Whom we have idly frighted with our boat's long sway.

For, lest o'ersaddened by such woes as spring
To rural peace from our meek onward trend,
What else more fit? We'll draw the latch-string

And close the door of sense; then satiate wend,
On poesy's transforming giant wing,
To worlds afar whose fruits all anguish mend.

Ezra Pound - A Virginal - sonet slavného amerického modernisty

4. února 2009 v 10:00 | Ezra Pound |  Sonety
No, no! Go from me. I have left her lately.
I will not spoil my sheath with lesser brightness,
For my surrounding air hath a new lightness;
Slight are her arms, yet they have bound me straitly
And left me cloaked as with a gauze of aether;
As with sweet leaves; as with subtle clearness.
Oh, I have picked up magic in her nearness
To sheathe me half in half the things that sheathe her.
No, no! Go from me. I have still the flavour,
Soft as spring wind that's come from birchen bowers.
Green come the shoots, aye April in the branches,
As winter's wound with her sleight hand she staunches,
Hath of the trees a likeness of the savour:
As white their bark, so white this lady's hours.