"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Heinrich Heine - Na mou matku B. Heine, rozenou v. Geldern (dva tradiční sonety z Knihy písní)

9. ledna 2009 v 11:25 | Heinrich Heine |  Sonety
I

Jsem zvyklý nosit svoji hlavu zpříma,
má mysl je i trochu zatvrzelá;
kdyby mi královská výsost pohleděla
do hrdé tváře, neuhnu očima svýma.

Povím ti ale, matko, otevřeně:
jakkoli dme se pýchou mysl smělá,
nablízku tobě rázem zjihne zcela
a plachost studu zmocní se mě.

Je to tvůj duch, jenž ve skrytu mě zmáhá,
tvůj velký duch, jenž všechno bystře zvládá
a oslnivě k nebesům se vzmáhá?

Nebo mě trápí činy, které byly,
ty činy, jež ti srdce zachmuřily?
Nádherné srdce, plné lásky, síly?

II

Bláhově jsem tě opustil na své pouti
a chtěl jsem dojít až na konec světa,
hledal jsem lásku celá dlouhá léta
a věřil, že ji mohu obejmouti.

Za láskou šel jsem, jíž se srdce rmoutí,
žebral o úsměv, který na rtech vzkvétá,
ruce k ní vztahoval, bylo však po ní veta -
a chladné zášti nesved jsem uniknouti.

Stále jsem, stále po lásce marně toužil,
za láskou bloudil a těžce se tím soužil,
až jsem se vrátil domů sám a chorý.

Tehdys mi vyšla vstříc a na otázku,
co mě dál čeká, dalas mi sladkou lásku,
tu vzácnou lásku, která přenáší hory.

Převzato z: Heine, Heinrich. Kniha písní. Přel. Antonín Pešek. Professional Publishing, 2007.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama