"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Leden 2009

Ivan Blatný - Rozvlátý (rukopisný sonet z doby ještě před emigrací)

30. ledna 2009 v 0:06 | Ivan Blatný |  Sonety
Jak šedý klášter stoupá z parku dým
a moji mniši šustí modlitbami.
(Snad hledá Rudolf Dilong teskný rým
na tuto zemi, kde jsme, Bože, sami.)

I já hledám tvou hlavu pod listím,
v deštivé, zlaté modři rozetřená
a nenajdu tě, drahá, vím to, vím,
hřeji jen ruce nad plamenem jména.

Tak vidíš, poezie, už jsme zas
tam, kde nás zdraví naši staří známí,
fičící, prázdné, opuštěné rámy.

Malířko dávná - ústa! -, vyslov jas
a obraz lázeň opouští jak žena.
Ó hřát si ruce nad plamenem jména!

Převzato z: Blatný, Ivan. Verše 1933 - 1953. Atlantis, 1995.

Otakar Theer - všechny tři sonety ze sb. Úzkosti a naděje (1911)

27. ledna 2009 v 20:55 | Otakar Theer |  Sonety
Žárlivost

Ze smečky vášní všech, jichž oči planou vlčí
v tmě nitra lidského, ty, nejvíc hladová,
proč všudy za mnou jdeš? Proč tvá vždy tlama vrčí?
Proč k zemi šlapeš mne jak jezdce podkova?

Mou duši, stvořenou pro alpských sněhů ticho,
pro jasnou oblohu, jíž jako vytepán
vrch každý kreslí se, tys peklu smetla v břicho,
ne vody dala´s rtům, však plný žluči džbán.

Chci prchnout. Ve větvích tu drsně smích tvůj svistí.
A stanout? Pod nohou, hle, v žábu změněna
se slizce províjíš. Teď zlobná, zježena
dál ženeš mne. Tak vichr zvadlé žene listí - - -

Ó, sladká poustevno, kam pták jen, brouk a laň
zabloudí. Zde mé srdce! Svým je kouzlem zraň!

Chrám v nitru

Já mním, že stavím chrám, chrám z mramoru a sloni,
do výše letící stem věží, růžic, fiál,
tak skvělý, samý jas, jak od slunce by přijal
vše zlato, které tryská z podkov jeho koní.

Tam před oltářem, na němž myrrha nebes voní,
své touhy rozevřít chci stručný kancionál,
pět žití slastný bol, pět chválu dni, byť skonal
v červánku, z něhož krev se moje vlastní roní.

Když nejpevněji zdá se všechno postaveno,
Pták-Chandra zakrouží tu náhle, neb, ó Ženo,
lstný motýl polibku mi tvého slétne na ret,

a padá věž i loď, sloup za sloupem se kácí,
tříšť smutná rozvalin, co roků bylo prací.
Je z mramoru můj chrám či pouhý domek z karet?

Jedné ženě

Než s ní jsem setkal se, já k ženám pohrdání
a nedůvěru měl. Leč ústa její malá
tak duší splynutí mi věčné líčit znala,
že, zahanben, jsem v prach klad hlavu za pokání.

A došlo k rozchodu. Však věrou stavě na ní,
že na rok alespoň si vdovský závoj stkala,
jsem doufal. Trpě sám zlá muka nebývalá,
já mněl, že stejný žal i její srdce raní.

Ó, blázne, ženským jenž jsi svésti dal se hlasem.
Dnes měsíc uplynul, co psala mi: "Já tvá jsem!"
a nový milenec již v ironickém chechtu

se po mně dívaje, jí červeň vehnal k hlavě.
Čím věčnost u žen je, vím nyní: tolik právě,
než čerstvý karmín jim se smyje s něžných nehtů.


Edwin Arlington Robinson - The House on the Hill (villanella z r. 1894)

23. ledna 2009 v 13:59 | Edwin Arlington Robinson |  Villanelly
They are all gone away,
The House is shut and still,
There is nothing more to say.

Through broken walls and gray
The winds blow bleak and shrill.
They are all gone away.

Nor is there one to-day
To speak them good or ill:
There is nothing more to say.

Why is it then we stray
Around the sunken sill?
They are all gone away,

And our poor fancy-play
For them is wasted skill:
There is nothing more to say.

There is ruin and decay
In the House on the Hill:
They are all gone away,
There is nothing more to say.

Václav Pinkava - Ara ambiguus (villanella od syna Jana Křesadla)

23. ledna 2009 v 3:13 | Václav Pinkava
Táži se opět, zas, a vždycky,
zdalipak slepců sluch je zrak,
neuzavírám hermeticky,

nevím zda Bůh je, katolický,
nebo snad Bozi, bůžci pak,
táži se opět, zas, a vždycky;

nemívám jasno. Úděl lidský
je pochybovat dál, a tak,
neuzavírám hermeticky

thé-máta. Otevírám klícky;
na přílet čekám, na zázrak;
táži se opět, zas, a vždycky.

Chroma je barva, "chromaticky"
stupnice stoupá. Barvy znak?
Neuzavírám hermeticky.

Papoušek není poetický.
Kriticky vybarví se? Jak?
Táži se opět, zas, a vždycky.
Neuzavírám hermeticky.


Převzato ze serveru http://www.literra.cz

Christian Morgenstern - sonet ze Šibeničních písní (v překladu J. Hiršala a B. Grögerové)

10. ledna 2009 v 10:14 | Christian Morgenstern |  Sonety
Korf a Palmström soutěží v nokturnech

I
Kněžka

Pagoda šerem mrká v zadumání...
Z vedlejší brány svého domu chvátá
Tang-ku-ce-i, jež tato místa svatá
luzného žití, hrůzné smrti chrání.

Z úst visí svitek s ódou na svítání,
již složil Tang-Wang, císař v svitu zlata,
v rukou má dort, na jehož vršku vzpjata
je droboulinká komoda té paní.

Tak putuje přes sedm klenoucích se
chrámových můstků z flétnového dřeva
ke hrobu psa, jejž zabil měsíc v háji -
a drobí koláč do obětních misek -
a láká k skříňce lunu, jež se hněvá,
a špoulíc ústa, báseň podává jí...

Převzato z: Morgenstern, Christian. Písně šibeničních bratří. Mladá fronta 2000.

Heinrich Heine - Na mou matku B. Heine, rozenou v. Geldern (dva tradiční sonety z Knihy písní)

9. ledna 2009 v 11:25 | Heinrich Heine |  Sonety
I

Jsem zvyklý nosit svoji hlavu zpříma,
má mysl je i trochu zatvrzelá;
kdyby mi královská výsost pohleděla
do hrdé tváře, neuhnu očima svýma.

Povím ti ale, matko, otevřeně:
jakkoli dme se pýchou mysl smělá,
nablízku tobě rázem zjihne zcela
a plachost studu zmocní se mě.

Je to tvůj duch, jenž ve skrytu mě zmáhá,
tvůj velký duch, jenž všechno bystře zvládá
a oslnivě k nebesům se vzmáhá?

Nebo mě trápí činy, které byly,
ty činy, jež ti srdce zachmuřily?
Nádherné srdce, plné lásky, síly?

II

Bláhově jsem tě opustil na své pouti
a chtěl jsem dojít až na konec světa,
hledal jsem lásku celá dlouhá léta
a věřil, že ji mohu obejmouti.

Za láskou šel jsem, jíž se srdce rmoutí,
žebral o úsměv, který na rtech vzkvétá,
ruce k ní vztahoval, bylo však po ní veta -
a chladné zášti nesved jsem uniknouti.

Stále jsem, stále po lásce marně toužil,
za láskou bloudil a těžce se tím soužil,
až jsem se vrátil domů sám a chorý.

Tehdys mi vyšla vstříc a na otázku,
co mě dál čeká, dalas mi sladkou lásku,
tu vzácnou lásku, která přenáší hory.

Převzato z: Heine, Heinrich. Kniha písní. Přel. Antonín Pešek. Professional Publishing, 2007.

Ondřej Buddeus - Kladenské polohy - šestinásobná variace skvělého moderního sonetu

8. ledna 2009 v 18:17 | Ondřej Buddeus |  Sonety
1.
áksnedalk (tenos/destrukt)

ytnemanro énalhcumz évs onáR
.ůkátp urěms od ípel
,yt a ondalK nej etsJ
.ukásubotua an ylgjaV .ševilp žnej

.ykat ,ýnavotet ej tlafsA.
,hcícob v uhcotr alarbiřP
,ykálenap izem ívtok žykd ela
icon v ťoben ,títhc ísum

.tesum echc ín v isoc
meletoh az ěnrárkuc éksvoňču V
"?lešiřpen... " .ykčipš oviřkan uosj

!meletsuen aksend - oskál áM
esubotua metsrp šídíjeřp saZ
.ešiřb an uvzij uotunemopaz

2.
zapomenutou jizvu na břiše
zas přejíždíš prstem v autobuse
má lásko - dneska neustelem!

jsou nakřivo špičky. "... nepřišel?"
v učňovské cukrárně za hotelem
cosi v ní chce muset

musí chtít, neboť v noci
ale když kotví mezi paneláky
přibrala trochu v bocích
asfalt je tetovaný, taky

jenž pliveš. Vajgly na autobusáku
jste jen Kladno a ty
lepí do směru ptáků
ráno své zmuchlané ornamenty

kladenská (noset/destrukt)

3.
kladenská (sonet/konstrukt)


Ráno své zmuchlané ornamenty
lepí do směru ptáků.
Jste jen Kladno a ty,
jenž pliveš. Vajgly na autobusáku.

Asfalt je tetovaný, taky.
Přibrala trochu v bocích,
ale když kotví mezi paneláky,
musí chtít, neboť v noci

cosi v ní chce muset.
V učňovské cukrárně za hotelem
jsou nakřivo špičky. "... nepřišel?"

Má lásko - dneska neustelem!
Zas přejíždíš prstem v autobuse
zapomenutou jizvu na břiše.

4.
Strzedeurpske Klad´n Ska (ist ja so nett!) (pseudodialektonet/destrukt)


Rän o swe zmücklane ornamentü
lepiedo smjieru vtakeu
ste len Kladno a tü,
enžpli vesch. Vajklina eutobüsekeu.

Osfalt j´tetowany, tdaki.
Prschibra latrchü fboczich,
le gdyš kotwie metzi pänäläki
mußie chceť bo vnotzi

czossi v nie chce müßet.
V učňovské cukrárně za hotelem
sú nakrzivo schpiczky "... neprzischel?"

Malasko - neszkane üstelem!
Zäs přejíždíš pérstm v eutobüse
za pömenytuji zwu nábrzische.

5.
kladenská (prznet/destrukt)


Ráno své zmuchlané ornamenty lepí do směru ptáků. Jste jen Kladno a ty, jenž pliveš. Vajgly na autobusáku.

Asfalt je tetovaný, taky. Přibrala trochu v bocích, ale když kotví mezi paneláky, musí chtít, neboť v noci

cosi v ní chce muset. V učňovské cukrárně za hotelem jsou nakřivo špičky. "... nepřišel?"

Má lásko - dneska neustelem! Zas přejíždíš prstem v autobuse zapomenutou jizvu na břiše.

6.
kladenská (destronet)

Jonáš Hájek - tři moderní sonety z cyklu "Figura"

8. ledna 2009 v 12:31 | Jonáš Hájek |  Sonety
Voyeur
(První o figuře)

"Tak pánové, kde máte nástroje," směje se požadavku
a plní jakékoli přání davům mužů, které ji rázem obklo-
pují. Průběžně trénuješ břichomluvectví, vlastním tělem
stylizován do role člověka - voyeur. A přesto jsi nikdy

nebyl sám, jen v nepřítomnosti jiných, nesedáváš mimo
dosah, jen mimo dotyk. Přátelé ať tedy nechodí, proto-
že na tykání, jak známo, si můžeš pěkně vylámat chrup,
od řezáků po osmičky - představíš si, jak budeš šišlat

"jestli mi rozumíte" - ne, slovem bys rozdvojil já. Spíše
by ses pak mohl jít podívat ven a nechat si větrem vyfé-
novat hlavu - ale žádnou hořkost, dlíš před monitorem.

Ohříváš pizzu a přebíráš vůli dostát náročnějšímu štěstí.
Někteří muži jsou v maskách a ty, nádraží vzdálen, utlu-
míš o trochu zvuk. Ať nemusíš k uším přitlačovat prsty.


Havárie
(Druhá o figuře)

Sešli se kolem pelesti.
Pokolikáté? Snad popáté
tu naslouchají napjatě,
zda něco jinak šelestí.

Teď - to jsou lana výtahu…

Stále ho zkouší oslovit.
Odpustili mu málo vhodný smích,
hromady rozpůjčovaných knih,
karetní stůl i neprůhlednou hru.

Přístroje odvíjí svou nit.

Oživne postupně, anebo najednou?
Dřív ruku ucítí, nebo uvidí?
Překvapí známé, jaký div,
až vzpomene si na jméno.

Anketa
(Třetí o figuře)

Nejsem bezdomovec, nepřivyknu jiným zrakům.
Odstěhoval jsem se na členité svahy vzdáleného
masivu. Z určitých pozic je vidět rovinatý obzor,
můj polorozpadlý dům však obklopují lesy. Jen

malý palouk sestupuje od zápraží k vlhké roklině.
Přivezl jsem si několik knih, při psaní - další dílo
by mohlo nést název Přebytek - kvůli strachu? -
přemýšlím, proč v písmeni zet přebývá zbytečná

čárka. Zkoumám okolní úbočí, střídavou expozici,
dryádku osmiplátečnou. V boudě na pláni mluvím
s lidmi. Jednoho nosiče jsem pak vícekrát neviděl.

Vyhledávám hřebeny, s neústupností dodržuji též
přístupnost (ne obráceně), já, voyeur ve výslužbě,
s definitivní platností zabydlující toto velké pohoří.

Se svolením autora převzato odtud.

Čan (Tomáš Ungár) - sonety z každé ze tří částí sbírky "Básně (Svazek druhý)", která obsahuje 176 sonetů

3. ledna 2009 v 20:51 | Čan |  Sonety
Jsou noční hodiny které padají jak voda v jezu
do bílé vody nedočkání
jako tři těla zavřená do průjezdu
mezi setkání a zdání
měsíc už dávno vypadl z role
něhy nápovědy
a šine si to na svém kole
polem černé vědy
někdo tam dóle do oblázků
zcela bez důvodu
položil svoji lásku
pod tuhle bílou vodu
noc po kapkách si hýří světly
jak barvy které si v poušti kvetly

(z oddílu "Sonety pro nic a za nic", pododdíl "Sýček")


4.

Najednou vím že v sobě pohřbili jsme slunce ještě živé
a položili kámen aby vzhůru nevyklouzlo
to slunce se v nás obrací a žízní do žeber nám ryje
a žadoní o ještě jedno kouzlo

Kdesi před námi si rozkošně nahá řeka polehává
a nedá se v ní plavat a nedá se z ní pít
z drobného kohoutku se má tišit žízeň naléhavá
kapka vody na kůži rozetřít

Tak zcela oblečen já závidím potápkám
každé to jejich dlouhé ponoření
a to že se zdá že ví kudy kam

Možná že potápky své slunce na dno řeky odložily
a teď plny podezření
k tomu slunci se potápěním vrací Bojí se aby jim ho nevypili

(Z oddílu "Sonety 2", pododdíl "Za prvé")


Zdá se nám zdá že své tělo známe
nazpaměť a podle not
když slastí překvapí či zklame
když přijde či nepřijde vhod
Zdá se nám zdá že ho v rukou máme
že zdomácnělo jako kůň či pes
že nám tu slouží odevzdaně
že každé jeho včera je naše dnes
Jenomže jako každý slouha
to tělo má své sny a úmysly
a kdesi v něm dříme stará touha
samo si panovat nad smysly
A jednoho dne ta naše krev a žluč
zčistajasna bude zcela fuč

(Z oddílu "Podivuhodné smyčcové kvartety")


Převzato z: Čan. Básně. Svazek druhý. Triáda 2008
Knihu lze zakoupit zde.