"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Prosinec 2008

Radek Malý - všechny sonety z aktuální sbírky "Malá tma"

29. prosince 2008 v 19:36 | Radek Malý |  Sonety
Míchá se mlha. Moří dřevo řeky.
Na molu málem upad jsem a vstal.
Na mol; já. Malé málo z mnoha mál.
Navěky, pro teď. Dýmá z šedé deky.

Co jsem si rozbil, to si zase skládám.
Nepadám, zvadám, jinej nebudu.
Tour de France po svým vlastním osudu
začala, běží, pro ostudu, madam.

Zbabělo léto. Ale vy mně taky!
Fakt jsou i města, kde nestaví vlaky?
Z ešusu vosu vypil jsem a vím.

Stárneme, zdá se. Nebo je to nemoc?
Nelze mi jinak. Neumím to přemoct.
Zbabělo léto. Tak si zbabím s ním.

Veliký město. Masa masa lidí
raněných ránem teče ulicí.
Pondělek střílí těžkou municí.
Nevoják, voják - ráno si nás třídí.

Minová pole plácků. Střelba zprava.
Nákupní zóny. Fronty v trafikách.
V zákopech kanclů dusí potu pach
a smyčky skvěle uvázaných kravat.

Jsou ještě světy, kde se slunce rodí
z moře a dlouhé jsou pak stíny lodí,
kde nepočítáš, kolik ti co hodí...

Jekoty sirén, tanky autobusů.
Jde o život. Žít zvykli jsme si. Z musu.
A kápo čas nás nutí do poklusu.

Řím

Zas cherubíni táhnou ulicema
dopitých Římů. Ničej výlohy,
piercingy v křídlech. Plivou na rohy
a demonstrujou, že se něco nemá.

Pak nazí skáčou z fontány di Trevi
a husy kejhaj, že jde o kejhák.
Jeden mi žehná, místo dlaně hák.
Svatoušci jsou to. Občas ňákej prevít.

Aj, andělové s plamennými meči,
připálíte mi? Vezmem palác ztečí -
jsme jeden dav!

Padneme spolu. Pod stůl. Pámbu s náma.
Dál cherubové táhnou tunelama
vypitých hlav.

Berlin

V kavárnách pijem u jednoho stolu
s rarachy vodku. Sluší nám to spolu.
Čtvrt na smrt. Ještě fůra času,
tak pijem. A Bůh drží kasu.

Andělé strážní míhají se za skly
výloh a sklínek. Do koní už práskli.
Nechtěli nalít ani včera,
tak pijem - z dlaní Lucifera.

V Kreuzbergu Kristus válčí se svým stínem
a červené je nebe nad Berlínem.
Stříká z něj krev a káva.

Jakýpak soudy - co si neprominem,
spálíme v lihu, spláchnem levným vínem.
Tak pijem. Marná sláva.

Malátná malá tma míhavě mrká. Mosty
se o to přou, kdo půjde pod ně spát.
Je pondělí a po neděli hlad.
Malátná malá tma. Svítí z ní kosti.

Vranění, šeření. Čeření času. Ostych
utrhnout kytku, s můrami se prát.
Bílému králi dává dáma mat.
Jsou škvíry ve dvířkách. Jsou okolnosti.

Opletník plotní se zaplétá s plotem.
Noc brčkem topolů mléko mlh srká.
Běžkyně lesklá potem.

Váha se převáží. V hodinách hrká.
Malátná malá tma míhavě mrká.
na život za životem.

V soumraku park a soumrak v parku. Bárku
Měsíce vidíš vyplout nad špice.
kostelů. Buldok štěká na špice
v soumračném parku, útočišti párků.

Kaštan se praštil do ježaté hlavy
a puká. Do rzi staré aleje
se lije tma. Ta ale stále je
jen soumrak hustší o hněď hořké kávy.

A oranžovo: ohó, od luceren!
A zvony: Michal, nebo Marie?
A černo. Kněžna máchla vraním perem.

V noci park a noc v parku. Starý je.
Starší než sen, jenž, když se neproberem,
do masa jako srp se zaryje.


Se svolením autora převzato z: Malý, Radek. Malá tma. Host, 2008.

Nea Marie Brkičová - Slzovník milý (moderní varianta anglického sonetu ve dvou variacích)

27. prosince 2008 v 12:37 | Nea Marie Brkičová |  Sonety
I.

V mističkách slzovník je
Bez hlasu stíny myje
Z vlasových korun sňat
Na vážky slunce spad

Tím, že před lidmi se kryje
Své velké oči dočerňuje
Sny nesní, snuje snad
Noc dobarvuje nadvakrát

Sazí tančí, unavuje
Všem nadhvězdným ruce myje
vpravdě má jediného rád
Před jeho kolena by pad

Je nedospaným synem něhy
Spí zapomenut všemi sněhy

II.

V mističkách slzovník je
Bez hlasu milý přítel
Z vlasových korun sňat
Na vážky slunce spad

Tím, že před lidmi se kryje
Své velké oči dočerňuje
Sny nesní ale snuje
Noc dobarvuje

Sazí tančí, unavuje
Všech nadhvězdných sfér ctitel
Jen jednoho má nejvíc rád
Před jeho kolena by pad

Je nedospaným synem něhy
Spí zapomenut, zasypán

Martina Komárková - jeden klasický sonet a moderní varianta sedmibásňového věnce sonetů ze sbírky Prašní lidé

20. prosince 2008 v 14:01 Sonetové cykly
...
(u pramene)

I kdyby bral kdo stokrát bere
I kdyby lom ze sta skal zbyl
I kdyby stesk se v Miserere
jak člun záchranný ukotvil

I kdyby dal kdo stokrát dává
a soucit prokřičel se z řad
i kdyby lež se stala z práva
do misky vah se zapřel pád

a z hnízda kdyby vejce zbyla
vychladlá Kdyby měsíc měl
prázdnotu do úplňku samu

snažme se Jako pustá síla
brát to co žijem na zřetel
A stokrát ptát se po významu



(sedm sonetů pro iluzi)

... I když
s opožděným, utopeným srdcem: je mu 1000 až 2000 let
a přerostlo pohádkám přes hlavu

Elsa Lasker-Schülerová

I.

Zbořeniště srdcí. Kdo uveze, dá
svou suť v plen. Tam vzadu
nad podložím trosek voní rezeda.
Trhám ji. Já kradu!

Do kořenů vzlíná vše, co usedne.
Bolí květ. Jak vnímá...
Usedni a čekej. Na pokraji dne
nikdo nerozjímá.

Iluze - schod. Bože, tolik schodů.
Tvar vemluvíš krokem? Lžeš.
Ve váze namísto v obloze
nakradeno. Křič! Vždyť mlčíš vodu!
Čekám víc než vozy na veteš.
Čekáš víc, jen v jiné poloze.

II.

Čekáš vždy jen v jiné poloze,
co kolemstálí minou.
Co víc než sebe. Uboze
jdeš povečeřet s vinou.

Tak vyhládlá, až chlemtá sůl.
A žíznivá až k nebi.
Jsi hodný. Přijímáš jen půl

- tak scházíš, pololebý.

Co naplat, Šalamounův
je tón pro flétnu z moří.
Kde mít po kapsách obzory,
kde syrinx, souzvuk němých dřev...
Když hodní vinní tvoři
čekají podpory.

III.

Když hodní vinní tvoři
čekají podpory,
tam berou, tam ji tvoří...
Kruh. Dálce navzdory.

Až první s posledním jak kříž
protnou potřebu citu,
nastane symbol. Láska, víš?
Kruh podpor zavřen, tlí tu.

Jen v úhlu nebe slzy/žár
ve vhodnou chvíli - zítra? -
vzklenou. Hle, iluze bodů.
Očima prohnout se! Jak spár
protrhnout danost nitra!
Čekáme po obvodu.

IV.

Čekáme po obvodu,
kdo s koho.
Den první = léčka svodu:
nic/mnoho.

Jak bůh se bavil! Ironik.
Až plácal křídly stehna.
Počátek = zánik, nebo vznik?!
My soudíme, on žehná.

Kdo s koho, čeho k čemu.
Den druhý = volba. K čertu!
Invaze stezek - zánět.
Jsme nakaženi. Jde mu
jen odezírat ze rtů:
Jak nešlechtění zplanět?

V.

Jak nešlechtění zplanět!
Sytíme z potřeb druhů
svou chuť. A pro ni klanět
či bít se třeba. Z dluhů
mám nadbytek. Rozdávám
potřebným. Pokaždé debut.
Stezky - směr k otravám.
Den třetí = nezbýt.

Krmíme záměry odrolky stop.
Tykvové masky a od ohně báj,
obřadní tanec sun krok sun svět.

Hledíme do kouře jak do útrob.
Záchytný vrut: co pláň, to kraj.
Den čtvrtý, bože = Nezplanět.

VI.

Den čtvrtý, bože. Tolik dní!
A následný je na počátku.
A každý před ním poslední.
A nyní, to je do úpadku.

Odrůda ráje. To je stav!
Jsem roubovaná EVa.
I štěp Adamův roste z hlav,
tu zprava a tu zleva.

Zahradní učeň - já i ty,
tvoří k obrazu svému.
Den pátý, ne chrám, ale slum.
A člověk. Časem vyžitý -
jen odezírat jde mu:
Venite a Dominum.

VII.

Venite a Dominum!
Na dlažbě klobouk s mincí iluze.
Podpora k bytí - mísit šum.
Kruh sun kruh v dané poloze.

Daň - láska. Šalamounův zpěv.
Hle, iluze bodů! Den šestý,
den sedmý. Krmíme svůj řev
a nemáme kam z cesty.

Jsem Eva roubovaná,
kéž spárem trhnu z nitra,
kéž z peří utkám meč.
Ty zvaný a já zvaná -
Dominum v kruhu, zítra? -
čekáme na výseč.

Se svolením autorky převzato z: KOMÁRKOVÁ, Martina: Prašní lidé. Edice Tvar, 2007.

Martin Pšenička - V noční zahradě (moderní varianta anglického sonetu)

14. prosince 2008 v 14:14 | Martin Pšenička |  Sonety
Klimbání hluchavek a máku
v neznatelném vanutí,
šlahouny jahodníku leží v trávě
jak rozhozené nožky.

Jezírko s váhající hladinou.
(Tam někde dole je svět
složený ze samot věcí,
co vzájemně si nepřekážejí.)

Všechno je tiché a klidné,
noční zahrada přece není
časosběrný film
o zrození sněženky ze zamrzlé půdy…

Stejnokroje narcisů přikyvují do tmy,
jako by se přimlouvaly za něco skutečného.

Převzato odtud.

Xaver Tejřov - Rêverie podzimní (devátý a závěrečný, tzv. mistrovský sonet z klasického věnce sonetů od mistra této formy)

11. prosince 2008 v 19:27 | Xaver Tejřov |  Sonetové cykly
IX.

Prostředí mizí, linie a tvary -
Mhla modravá vše náhle obestřela...
Mně lehko je, jak očistnými žáry
bych býval zhladil hmotné bytí těla.

Zda tajemné jsem přešel místo čáry,
jež od životů Život dělí ztmělá,
již tušit jen smí lidský mozek charý,
a snaha poznat nikdy nedospěla?

Jdu?... Stoupám?... Klesám?... Stojím? - Neví smysly!
Je oloupilo o pohybu čití
paprsků mlnných kol mne věčné mžení.

Od kruhů zemské sféry neodvisly,
z nich vyběhly a nechávají tlíti
vše, čemu hroudy prach je stravou denní -

XV.

Ó, hebké chvíle vy tichého snění,
v mhlách fialových kdy se povytrácí
den, sytý stuchlou vůní podjesenní,
a světla už a noci ještě není!

K ostrovům svobody, kde neburácí
úkladů moře v kalném rozkypění,
v klid svatý s večerem jak do hnízd ptáci
jdou sabbat slavit myšlenky, dne jatci.

Prostředí mizí, linie a tvary,
vše, čemu hroudy prach je stravou denní -
Tma nepaměti vstřebala svět starý.

Své brány otvírá říš vytržení - - -
Poušť v květech zpívá nežitými jary...
Ó, hebké chvíle vy tichého snění!!

Převzato odtud.

Joe Felso - Haiku Sonnet: North and Sedgewick (jeden z mnoha haiku-sonetů chicagského básníka)

2. prosince 2008 v 21:48 | Joe Felso |  Sonety
They wait at the signs
telling them it's a bus stop,
trying not to see

each other, the sky,
anything close to here. Some
have papers or books

to take them away,
but they stare too. The bus is
more reliable.

The middle distance
promises some salvation,
a sweep of motion

that, across the street, appears
to make them vanish.

Richard Jackson - Terzanelle of Kosovo Fields (tercinella z Kosova, červen 2000)

2. prosince 2008 v 14:57 | Richard Jackson |  Villanelly
The soldier thinks he can beat the moon with a stick.
His is a country where roads do not meet, nor words touch.
The walls around him crumble: his heart is a pile of bricks.

We sit with the sky draped across our knees and trust
that the shadows of planes, whisper like children in the fields,
follow roads that do not meet us, speak words we will not touch.

The soldier lights a fuse that makes a tragic story real:
our words scavenge the countryside like packs of dogs, derelict,
abandoned, hunted by the shadows of planes that cross the fields.

It's true that the blackbirds fill the air with their terrible music.
How could we think a soldier wouldn't turn our stars to sawdust?
Now our words scavenge the countryside, and our loves are derelict.

I wanted to love you beyond the soldier's aim, beyond the war's clutch.
Now bombs hatch in our hearts. Even the smoke abandons us for the sky.
How could we think a soldier wouldn't turn our stars to sawdust?

We live in a world where the earth refuses to meet the sky.
Our homes are on the march, their smoke abandons us for the sky.
Our soldiers thought they could beat the moon with their sticks.
Now every heart is crumbling, every love is a pile of bricks.

převzato odtud.

Aparna Raghunathová - Terzanelle At Twilight ("Soumračná tercinella" - kombinace terciny a vilanelly - od anglo-indické básnířky)

2. prosince 2008 v 14:45 | Aparna Raghunathová |  Villanelly
Suspended twixt day and night
With the evening breezes singing -
The magic hour of twilight.

The earth and sky are listening,
The world is at peace
With the evening breezes singing

Twilight, the hour of ease;
All Nature wants to rest
The world is at peace.

Time to return to the nest
As the night time gathers around
All Nature wants to rest

By the fireside, prayers abound
It's time to sing the Vesper
As the night time gathers around

The breezes benediction whisper
Suspended twixt day and night
It's time to sing the Vesper
In the magic hour of twilight

převzato z této stránky.