"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Listopad 2008

Hermor Lilia - dva sonety z nového výběru "Osamělý chodec"

30. listopadu 2008 v 11:43 | Hermor Lilia |  Sonety
Vlast

V uhelných nocích, za tmy nové luny,
nadměrnou vášní čisté hvězdy žijí,
stín lehký vrhá klas, květ, ruka, struny,
když modrými je vznítí magnézií.

Ty stíny stálic pozvolnými suny,
neslyšně třtiny, v tebe lehce vryjí,
v mhu vědomou, má duše, blahé runy,
zvěst o tvé tajné vlasti Etherii.

Mdlá hmota, plytce tkaná elektrony,
svým hrubým zdáním tebe nelekej,
to v širém prázdnu matných bodů vír.

Svou pouhou vůlí náhle zastav jej,
i zmizí zeď, strom, skála, zem i zony
a volna vejdeš ve světelný mír.

Tři

Je přece zázrak! V pratmě nekonečna
sto tisíc soustav srší, jiskří div
mhy mihotavé, smělá dráha mléčná,
zrak zmámen zírá na hieroglyf.

Náš oblak - svět (prach vírný neskutečna!)
snad už byl o let myriádu dřív,
jej vichří v modrou spirálu smršť věčna,
v tmě tana, z dáli zroben, zdá se živ.

Tím houpán reálnem, slep jeho jasem
nahmatám maně pod tvým chladným lasem
zas hádanku, jež divně zve se duch.

Snad druhá za sebe i prvé zšílí,
hloub za vesmírným černem nezáří-li
záhada záhad, divně zvaná Bůh.


Převzato z. LILIA, Hermor. Osamělý chodec. dybbuk, Praha 2008.

Ondřej Macura - dva sonety ze sb. Žaltář (2008)

13. listopadu 2008 v 14:07 | Ondřej Macura |  Sonety
XXV.
(Čtvrtá romantická variace na banální téma)

Hladit jen tmu je vlastně příjemné.
Psát básně těsně před půlnocí,
aby se hrůbky nadnášely ve mně,
duch aby řachtal v mých páteřních kotcích.

Občas se polechtat, zasmát se havraně,
když praská démonický kašel zubních past.
Miluj jen žiletkami! Krev teče naštvaně
či nasraně. Vždyť je to jenom past.

Už jsem i oholen a můžu do peřin.
Trošku mě zmáčkněte, ať vám vše uvěřím.
Povinný sonet ulovit a předat ho řezníkovi.

Rozhnípu poslední soud o sobě a kdo ví,
snad potkám vás v tom zlatém kraji,
kde se už všichni zhruba znají.

XXVI.
(Pátá romantická variace na rosí téma)
Věře Rosí

Injekce trýzně? Na to nikdo nemá:
Dát právo oku na svůj kousek mrvy.
Injekce trýzně? Jaké sraní s nima,
když i ze světic jsou jen lepší kurvy,

když konečník potulných demokratů,
co stejně jednou zemřou jako psi,
je všeho počátkem. Kdosi kráčí z vratů,
roztočit kolotoče oběšenců na návsi.

Injekce trýzně? Odkud by se vzaly?
Kdo si je zaslouží? Naše tak řečené žaly
jsou vlastně nadšené. Zeleň nepřichází!

Ve všech těch hospodách, ověnčeni rzí,
ve všech těch hospodách, kde jsme se všichni zapomněli,
jsme lepší? Zasloužíme... něco? - Tak CO bychom chtěli?

Se svolením autora převzato z Macura, Ondřej: Žaltář. Literární salon 2008.