"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Různí autoři - všechny sonety z "Almanachu secese" (1896)

6. října 2008 v 22:56 | Různí autoři |  Sonety
Milan Fučík - Vidění

Ve kraji Tušení jsem leh' si do trávy,
snil štěstí pohádky. Má duše, Lohengrin,
na Elsu čekala, by v sňatku posvátném
s ní klekla před Graalem lásky nejčistší.

Dech vůně nových Žití vzduchem chvěl...
Sen věků budoucích mi náhle v duši sáh',
nad hlavou zjev mi křídly zašuměl
a v duše zrcadle jsem uzřel Vidění:

Své touhy objetí jsem zdvihl žíznivě
a z révy starých snů jsem víno píti chtěl.
Tak blízko nade mnou táh fantom nocí mých,
sen posvěcený duší sbratřených,
tak nízko nade mnou se vznášel archanděl - -
a přec zas ulét' v mhy, Gabriel Tajemství...

Bohuslav Knösl - Sonet o víně

Kéž prázdna pošklebek utopím v číši svojí,svojí
nad ženu svůdnější, zkad purpur vína plá mi,
než navždy umlknu v propasti černé tlamy,
zkad děsné předtuchy se v chvílích nudy rojí.

Ó lávo života, ó božství nemorálné,
v snů harém opojný své vedeš vyznavače,
z nichž každý pysky své v tvůj hořící mok máče
tu chvilku prodloužil by v moře věků valné. -

Kdos stojí za dveřmi, jenž za chvíli juž vkročí
a ocel smrtící v má teplá prsa vrazí
a ve sloup obrátí mé rozzářené oči...

Hoj, sražme sklenky své! Myšlének temní vrazi,
se z hlubin ženou blíž, sem k zámkům mým se točí,
co doušek poslední svůj požár do tmy hází.

Josef Leda - Jeseň

Tak klidna nebyla noc v září dráhně času,
plul měsíc po nebi v bělavých mráčků cloně,
jas žlutězelený vrh' zahrad po záhoně,
v pruh bílé silnice a ve vrb nahou řasu.
Splav řeky píseň pěl do kolébavky hlasu,
přes lesklé brlení proud vody pěnou roně,
spal tvrdě širý kraj; jen k šedým lesům koně
kam's unášeli v dál jásavou zpitou chasu.
Leč umlk' hlomoz v sled, i šelest větrů v polích,
vzduch těžký dřímotou byl, v stromů větvích holých
se zachvěl první mráz jak v přeletavém kmitu.
V té chvíli touha v znavené se zvedla duši,
v ráz zemřít, zaniknout v nic, jež se sotva tuší,
v nic, jež je bez hranic a bez bolu a citů.

Fr. Merta - Smrť Dne

Žeh Slunce rudou oběť zapálil,
krvavou oběť v horách západních -
Dne oběť. Žhavou krev chladnoucích žil,
krev Dne, vylil po stupních oltářních,

po stráních hor... tou krví potřísnil
rouch obětních, přikrývek čistý sníh,
sníh bílý, který chtivě ssál a pil
poslední život Dne žil hasnoucích.

A hořel Den - krev k nebi stříkala -
v mohutných proudech tekla obzorem...
Den v agonii těžké umíral...

Zčernalým vzduchem tekla vůně mdlá
vyhaslých svíci - Černým příkrovem
mrtvolu do rakve Čas zavíral...

Zimní krajina

Neznámou krajinou v neznámou dál
v studené mlhy zahaleným dnem,
jenž v měkkých poduškách unaven spal,
po sněhu mokré v dumách kráčel jsem -

Bez cíle kráčel jsem - mě divně jal
ten smutek krajiny a tich a něm
mou duši unavenou přikrýval
našedlým olověným příkrovem...

A tupě hleděl jsem v olovo par,
jež rozpuštěné v duši kanulo - -
a v jeho šedi rozplýval se tvar

hor němých, lesů, stromů, jež spjal mráz,
a cítil jsem, jak Slunce zdřímnulo,
Den nudou spal a líně klímal Čas.

Viktor Souček (tj. Viktor Dyk) - Oblaka

Oblaka, smutná oblaka,
táhnete tupě, lenivě!
Jak mdlá již noha žebráka,
když dlouho kráčel po nivě!

Zřely jste obrovské prostory,
svěží a růžové obzory,
a květy, ještě plné sil!

Zřely jste vášní plameny...
Teď zhnuseny a znaveny
táhnete v nekonečný cíl...

Nic už vás nyní neláká...
Táhnete tupět, lenivě!
Jak mdlá je noha žebrák,
když kráčel dlouho po nivě!

Převzato odtud.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama