"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Jiří Karásek ze Lvovic - všechny sonety ze sb. "Zazděná okna" (1894)

21. října 2008 v 20:49 | Jiří Karásek ze Lvovic |  Sonety
I. Japonerie

Ó kraji, k jehož břehu toužně vížem
své fantazie jachtu zbloudilou,
mé duše misku, v které barvy schnou,
zkrop vlahou mokrou rozstříkaných pižem.

Ať třených tuší měkce slité vůně
s tou fantastikou draků šklebivých,
jež ryjí drápy v porcelánů sníh,
v mou mysl splynou, po barvách jež stůně.

Jen barvy, vůně, tam, kde prší stíny
kam padá popel nudy, šediviny
a soumraku svit kalně zsinalý!
jen barvy, které výskají a hoří,
ať tekou v duši s kouzlem cizích moří,
ať v požár barevný ji zapálí!

II. Rozklad

Štít sluneční se v brunátný kov taví,
žár jeho v chorobném se dusí vzduchu,
jenž houstne zsinalý a popelavý
nad krajem plným vápenného puchu.

Vše spáleno: i sytá zeleň trávy,
již štětec Jara stříkl v dálné strže,
písek ostrý, jenž teď do únavy
tak tvrdě v rytmu kročejů mých vrže.

A zápach hniloby je cítit všude,
své jedy rozkladné Zmar na vše lije,
slunce uhnívá tak divně rudé...
V mých žilách krev se odpařuje žhavá,
a tělo slábnouc konec agonie
a konec všeho, všeho očekává.

III. Narkózy

Trav hořká zeleň zbledla v bělost chorou,
barevné květy uschly v tón jak ze skla.
Po prudkých žárech slunce záře lesklá
mdle prosvitá jak kryta vápna korou

na nebi, které smytou modří plane.
A těžký vzduch pln miasmů a puchu
se třese v nudě ulic prázdných ruchu,
v něž žár jak rudých pecí líně vane.

Je mrtvo všude. Na okenních sklech,
jež modře plají, v tvrdých záchvěvech
much bzukot víří dlouze, rozechvěle.
A omámen a mdlý a v narkózách
na mozku oheň, na rtech hořký prach
a tíhu, tíhu cítím v celém těle...

IV. Nemoc

Dnes naposled skla oken západ zalil
zahořklým smutkem fialových par.
Z nich hořkost v duši zbyla. Prudký žár
bolavé hrdlo sežehl a spálil.

Noc. Zrak tmou zalitý, že zmírám, sním
v mdlé předtuše již příští agonie.
Hlas hodin tvrdě do tmy slité bije,
jež zvířena zní zvukem kovovým.

Teď došly... Mrtvá na vše padá tíha
jak z cínu. Smrt se hnula, která číhá,
a těžkost kroků vláčí ke mně tmou...
A rdousí mě. Zvuk poslední sluch chytá:
krev zkažená to syčí v žíly vlitá,
jež v zprahlém mase scvrkají a schnou.

V. Horečka

Il fauche autour de la maison.
Maeterlinck

V sen horký ohně do červena lehly.
Jak vlažný popel prší citů prach.
A všechno směšuje se v kalný nach.
A v tělo jak by bodly tvrdé jehly.

Teď jak by ostrý mráz se v tělo vtáh.
A horko zas. A hořko. Vír to stálý.
A rány jitří se a rány pálí.
A mrtvo. Dusno. Ztuhlo v temnotách.

Teď nervy chvějí se, tak tence v noční tiš.
Jsou jemné housle, na něž nápěv smrti
si Nemoc hraje... Zvuk, jenž ticho drtí.
Teď rytmů tíha boří se z tmy, z nízka.
To zdola. Odraz pochodní sem blýská.
Skla oken třesou se... to Příchod již!

VI. Příšerná loď

V neznámých mořích neznámých zemí
na mrtvých vodách hluboký klid:
v zsinalém nebi měsíční štít
bez lesku, bez barvy, smutný a němý.

Veliký koráb, s plachtami všemi
černými stářím, přestal se chvít
na mrtvých vodách, začíná hnít -
dlouho tu, dlouho již, smutný a němý!

V kajutách slyšet zdušený škyt,
nejasné stíny palubou chodí,
děsno a příšerno po celé lodi.
Náhrobní lampa, měsíční štít
vápenně v tváře zelené plaje
lodníkům zlákaným v Neznáma kraje.

VII. Kalný západ

Jak trosky zčernalé ze spáleného vraku
v klín moře vmetené, jež krví ostrou víří,
v hořící karmíny, v jichž tónech západ hýří,
kles smutek bizarních a roztříštěných mraků.

A v jeden akvarel skvrn rozteklých teď splývá
krev s černí spálenou a karmín s línou šedí,
a slunce vyrudlé jak plátek staré mědi
se kalné, morózní a znavené v kraj dívá.

Zvon zvuků kovový a tvrdý táhle, dlouze
v pláň mrtvou, v sítinách kde žabí checht zní pouze,
jak vzduchem utuhlým a zhuštěným se vleče.
Šeď těžké únavy se slévá v tempu líném
v mou duši chorobnou a otrávenou spleenem,
proud barev špinavých tak zvolna do ní teče...

VIII. Noční sonet

Za noci příšerné, kdy náhle v tmách
zvon Úzkosti děs bije mrtvý, siný,
jenž v celý kraj se schvívá, na poplach,
co měsíc rozlitý je v tvrdé stíny,

kdy v chodbách vítr kvílí jako štván
a zmlká, jak by únava ho zhnětla,
má duše vstává, černý sakristán,
by v minulosti hrobkách zžehla světla.

Za všechny zemřelé, jichž stíny vtřásly
se v Duši noci, která v nářcích zní,
mši vzpomínek čtu tichou, smuteční.
I za ty všechny, kteří právě zhasli
v zákoutí nemocnic, kde ftizikové mrou
a v ňadra kostnatá pěst ryjí vyzáblou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wedding dresses | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 18:29 | Reagovat

You gave great points here. I made a research on the subject and found nearly all peoples will agree with your blog.
http://www.isdress.org

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama