"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Říjen 2008

Jiří Karásek ze Lvovic - všechny sonety ze sb. "Zazděná okna" (1894)

21. října 2008 v 20:49 | Jiří Karásek ze Lvovic |  Sonety
I. Japonerie

Ó kraji, k jehož břehu toužně vížem
své fantazie jachtu zbloudilou,
mé duše misku, v které barvy schnou,
zkrop vlahou mokrou rozstříkaných pižem.

Ať třených tuší měkce slité vůně
s tou fantastikou draků šklebivých,
jež ryjí drápy v porcelánů sníh,
v mou mysl splynou, po barvách jež stůně.

Jen barvy, vůně, tam, kde prší stíny
kam padá popel nudy, šediviny
a soumraku svit kalně zsinalý!
jen barvy, které výskají a hoří,
ať tekou v duši s kouzlem cizích moří,
ať v požár barevný ji zapálí!

II. Rozklad

Štít sluneční se v brunátný kov taví,
žár jeho v chorobném se dusí vzduchu,
jenž houstne zsinalý a popelavý
nad krajem plným vápenného puchu.

Vše spáleno: i sytá zeleň trávy,
již štětec Jara stříkl v dálné strže,
písek ostrý, jenž teď do únavy
tak tvrdě v rytmu kročejů mých vrže.

A zápach hniloby je cítit všude,
své jedy rozkladné Zmar na vše lije,
slunce uhnívá tak divně rudé...
V mých žilách krev se odpařuje žhavá,
a tělo slábnouc konec agonie
a konec všeho, všeho očekává.

III. Narkózy

Trav hořká zeleň zbledla v bělost chorou,
barevné květy uschly v tón jak ze skla.
Po prudkých žárech slunce záře lesklá
mdle prosvitá jak kryta vápna korou

na nebi, které smytou modří plane.
A těžký vzduch pln miasmů a puchu
se třese v nudě ulic prázdných ruchu,
v něž žár jak rudých pecí líně vane.

Je mrtvo všude. Na okenních sklech,
jež modře plají, v tvrdých záchvěvech
much bzukot víří dlouze, rozechvěle.
A omámen a mdlý a v narkózách
na mozku oheň, na rtech hořký prach
a tíhu, tíhu cítím v celém těle...

IV. Nemoc

Dnes naposled skla oken západ zalil
zahořklým smutkem fialových par.
Z nich hořkost v duši zbyla. Prudký žár
bolavé hrdlo sežehl a spálil.

Noc. Zrak tmou zalitý, že zmírám, sním
v mdlé předtuše již příští agonie.
Hlas hodin tvrdě do tmy slité bije,
jež zvířena zní zvukem kovovým.

Teď došly... Mrtvá na vše padá tíha
jak z cínu. Smrt se hnula, která číhá,
a těžkost kroků vláčí ke mně tmou...
A rdousí mě. Zvuk poslední sluch chytá:
krev zkažená to syčí v žíly vlitá,
jež v zprahlém mase scvrkají a schnou.

V. Horečka

Il fauche autour de la maison.
Maeterlinck

V sen horký ohně do červena lehly.
Jak vlažný popel prší citů prach.
A všechno směšuje se v kalný nach.
A v tělo jak by bodly tvrdé jehly.

Teď jak by ostrý mráz se v tělo vtáh.
A horko zas. A hořko. Vír to stálý.
A rány jitří se a rány pálí.
A mrtvo. Dusno. Ztuhlo v temnotách.

Teď nervy chvějí se, tak tence v noční tiš.
Jsou jemné housle, na něž nápěv smrti
si Nemoc hraje... Zvuk, jenž ticho drtí.
Teď rytmů tíha boří se z tmy, z nízka.
To zdola. Odraz pochodní sem blýská.
Skla oken třesou se... to Příchod již!

VI. Příšerná loď

V neznámých mořích neznámých zemí
na mrtvých vodách hluboký klid:
v zsinalém nebi měsíční štít
bez lesku, bez barvy, smutný a němý.

Veliký koráb, s plachtami všemi
černými stářím, přestal se chvít
na mrtvých vodách, začíná hnít -
dlouho tu, dlouho již, smutný a němý!

V kajutách slyšet zdušený škyt,
nejasné stíny palubou chodí,
děsno a příšerno po celé lodi.
Náhrobní lampa, měsíční štít
vápenně v tváře zelené plaje
lodníkům zlákaným v Neznáma kraje.

VII. Kalný západ

Jak trosky zčernalé ze spáleného vraku
v klín moře vmetené, jež krví ostrou víří,
v hořící karmíny, v jichž tónech západ hýří,
kles smutek bizarních a roztříštěných mraků.

A v jeden akvarel skvrn rozteklých teď splývá
krev s černí spálenou a karmín s línou šedí,
a slunce vyrudlé jak plátek staré mědi
se kalné, morózní a znavené v kraj dívá.

Zvon zvuků kovový a tvrdý táhle, dlouze
v pláň mrtvou, v sítinách kde žabí checht zní pouze,
jak vzduchem utuhlým a zhuštěným se vleče.
Šeď těžké únavy se slévá v tempu líném
v mou duši chorobnou a otrávenou spleenem,
proud barev špinavých tak zvolna do ní teče...

VIII. Noční sonet

Za noci příšerné, kdy náhle v tmách
zvon Úzkosti děs bije mrtvý, siný,
jenž v celý kraj se schvívá, na poplach,
co měsíc rozlitý je v tvrdé stíny,

kdy v chodbách vítr kvílí jako štván
a zmlká, jak by únava ho zhnětla,
má duše vstává, černý sakristán,
by v minulosti hrobkách zžehla světla.

Za všechny zemřelé, jichž stíny vtřásly
se v Duši noci, která v nářcích zní,
mši vzpomínek čtu tichou, smuteční.
I za ty všechny, kteří právě zhasli
v zákoutí nemocnic, kde ftizikové mrou
a v ňadra kostnatá pěst ryjí vyzáblou.


Beneš Grünwald - všechny tři sonety ze sb. "Srdcem i kosmem" (1898)

8. října 2008 v 15:56 | Beneš Grünwald |  Sonety
Na houbách

Ji příkmit lesa líbal v hebkém vlase,
co nad čelem jí splýval proudem zlata,
a oči její, báseň tichá, svatá,
mi lakotně se kryly v hebké řase.

Hledajíc houby nad mech klonila se,
tu ode hříbků k žlutým liškám chvátá,
co zatím tužbou duše moje jata
zjev její stihá prchající v jase.

A v muchomůrce hřib že vidím lichý,
co pravé hříbky pod mou nohou čnějí,
mi posmívá se srdečnými smíchy

ta kouzelnice, k vůli které v spěchu
sám každý hříbek, zváben krásou její,
zvědavě zvedá klobouček svůj z mechu.

16. 7. 88

Sonet

Ó radši jedno dlouhé políbení,
jež dala láska v prudkém pohnutí,
než tisíc, při nichž srdcem hnuto není,
a rty se spájí v chladném dotknutí.

Ó jest-li osud, který všecko mění,
i tebe zvážnět jednou přinutí,
nechť moje srdce v prvním utrpení
se rozpukne bez všeho hlesnutí.

Ať není silno překonati muka
a žít, kde slastí nebylo by už,
ať láskou velké také láskou puká.

Smrť volím raděj, nežli citů hluš,
když úděl ten má dáti tvá mi ruka,
jen vzdechy ne, tu chorou smrti druž.

1893

Intimní sonet

Sny pessimismu, posupné mé mraky
blesk rozmetal - ty, Lásko, smutně sladká!
Hle, šílím a se směji, citů hádka
má prsa štve, že podleh jsem ti taky!

Co u mne chceš? Viz, v žití bůh, kde jaký,
juž zmíraje se stydí, modla vratká,
co posvátno, vše s žitím zmizí zkrátka,
i čas, i prostor, vše co klame zraky!

"Nuž, zemru s tebou, nezapuď mne, vlídný,
ó aspoň pro ty sny a dojmy vřelé,
v nichž jsi se klamal, ale přec byl klidný,

vždyť půjdu s tebou taky v říše stmělé
též střesouc vše, čím klame život bídný!"
Tož pouze v tom buď naše štěstí celé.

24. 9. 97

Luděk Marks - Sonet pro Irmu Geisslovou ("neodekadentní" sonet ze sbírky "Stín svícnu", 1994)

8. října 2008 v 15:40 | Luděk Marks |  Sonety
Trýznivým tichem vzbuzený
do dne či noci nepoznám
šedá tma padla na stěny
jsem blízko tebe nebo sám

Ozvi se Kde jsi ženo má
vrací mi tichá ozvěna
Všude jen tma a jenom tma
šedá sněť leze po stěnách

Hodiny jdoucí k poledni
dvánáctou brzo odklovou
nevěřím že se rozední

Vysychá zvolna moře dní
šeptám si s Irmou Geisslovou
UDEŘTE V BUBNY POHŘEBNÍ!


Převzato z výše zmíněné sbírky.

Různí autoři - všechny sonety z "Almanachu secese" (1896)

6. října 2008 v 22:56 | Různí autoři |  Sonety
Milan Fučík - Vidění

Ve kraji Tušení jsem leh' si do trávy,
snil štěstí pohádky. Má duše, Lohengrin,
na Elsu čekala, by v sňatku posvátném
s ní klekla před Graalem lásky nejčistší.

Dech vůně nových Žití vzduchem chvěl...
Sen věků budoucích mi náhle v duši sáh',
nad hlavou zjev mi křídly zašuměl
a v duše zrcadle jsem uzřel Vidění:

Své touhy objetí jsem zdvihl žíznivě
a z révy starých snů jsem víno píti chtěl.
Tak blízko nade mnou táh fantom nocí mých,
sen posvěcený duší sbratřených,
tak nízko nade mnou se vznášel archanděl - -
a přec zas ulét' v mhy, Gabriel Tajemství...

Bohuslav Knösl - Sonet o víně

Kéž prázdna pošklebek utopím v číši svojí,svojí
nad ženu svůdnější, zkad purpur vína plá mi,
než navždy umlknu v propasti černé tlamy,
zkad děsné předtuchy se v chvílích nudy rojí.

Ó lávo života, ó božství nemorálné,
v snů harém opojný své vedeš vyznavače,
z nichž každý pysky své v tvůj hořící mok máče
tu chvilku prodloužil by v moře věků valné. -

Kdos stojí za dveřmi, jenž za chvíli juž vkročí
a ocel smrtící v má teplá prsa vrazí
a ve sloup obrátí mé rozzářené oči...

Hoj, sražme sklenky své! Myšlének temní vrazi,
se z hlubin ženou blíž, sem k zámkům mým se točí,
co doušek poslední svůj požár do tmy hází.

Josef Leda - Jeseň

Tak klidna nebyla noc v září dráhně času,
plul měsíc po nebi v bělavých mráčků cloně,
jas žlutězelený vrh' zahrad po záhoně,
v pruh bílé silnice a ve vrb nahou řasu.
Splav řeky píseň pěl do kolébavky hlasu,
přes lesklé brlení proud vody pěnou roně,
spal tvrdě širý kraj; jen k šedým lesům koně
kam's unášeli v dál jásavou zpitou chasu.
Leč umlk' hlomoz v sled, i šelest větrů v polích,
vzduch těžký dřímotou byl, v stromů větvích holých
se zachvěl první mráz jak v přeletavém kmitu.
V té chvíli touha v znavené se zvedla duši,
v ráz zemřít, zaniknout v nic, jež se sotva tuší,
v nic, jež je bez hranic a bez bolu a citů.

Fr. Merta - Smrť Dne

Žeh Slunce rudou oběť zapálil,
krvavou oběť v horách západních -
Dne oběť. Žhavou krev chladnoucích žil,
krev Dne, vylil po stupních oltářních,

po stráních hor... tou krví potřísnil
rouch obětních, přikrývek čistý sníh,
sníh bílý, který chtivě ssál a pil
poslední život Dne žil hasnoucích.

A hořel Den - krev k nebi stříkala -
v mohutných proudech tekla obzorem...
Den v agonii těžké umíral...

Zčernalým vzduchem tekla vůně mdlá
vyhaslých svíci - Černým příkrovem
mrtvolu do rakve Čas zavíral...

Zimní krajina

Neznámou krajinou v neznámou dál
v studené mlhy zahaleným dnem,
jenž v měkkých poduškách unaven spal,
po sněhu mokré v dumách kráčel jsem -

Bez cíle kráčel jsem - mě divně jal
ten smutek krajiny a tich a něm
mou duši unavenou přikrýval
našedlým olověným příkrovem...

A tupě hleděl jsem v olovo par,
jež rozpuštěné v duši kanulo - -
a v jeho šedi rozplýval se tvar

hor němých, lesů, stromů, jež spjal mráz,
a cítil jsem, jak Slunce zdřímnulo,
Den nudou spal a líně klímal Čas.

Viktor Souček (tj. Viktor Dyk) - Oblaka

Oblaka, smutná oblaka,
táhnete tupě, lenivě!
Jak mdlá již noha žebráka,
když dlouho kráčel po nivě!

Zřely jste obrovské prostory,
svěží a růžové obzory,
a květy, ještě plné sil!

Zřely jste vášní plameny...
Teď zhnuseny a znaveny
táhnete v nekonečný cíl...

Nic už vás nyní neláká...
Táhnete tupět, lenivě!
Jak mdlá je noha žebrák,
když kráčel dlouho po nivě!

Převzato odtud.

Otakar Auředníček (1868-1947) - kompletní kvarteto sonetů z predekadentní sbírky "Zpívající labutě" (1891)

6. října 2008 v 22:09 | Otakar Auředníček |  Sonety

Můj Bůh
- K. B. -

Nech kleknout mne tvých ňader ku oltáři
a z poháru tvých úst pít víno štěstí,
nech hostie tvých rukou k rtům mým vznésti.
Tvé oči jsou mi věčné lampy září.

Nech blouditi mne v kostele tvé krásy,
kadidla vůni dech tvůj v sobě chová...
Jak noc, jež hvězdná všechno skryje znova,
ty na mne spusť své tmavé, husté vlasy.

Tvé tělo, po němž v žhoucí touze kvílím,
jež prochvívá tvé duše velké božství,
se zdá mi chrámem mramorovým, bílým.

A jako fanatik svou hlavu slože
do klína tvého, divou láskou zšílím
pro tě, má touho, jediný můj bože!...

Svatá noc

Ty rubíny, jež kol čela ti hoří,
mé krve krůpěje jsou, kterés vsála,
kdy v noci oné nevýslovném hoři
rameny svými tělo mé jsi spjala.

Tvé oči měly odlesk zpěvných moří,
v nichž hvězdná zář až ze dna divně sálá.
Tvých ňader růží vůně ještě moří
teď duši mou, již krutá bolesť rvala.

A slova tvá nevidné prsty byly,
jež hrály duše mojí na klavíru,
jenž dlouze lká a sladce nocí kvílí.

A vůně ňader tvých a tvého těla
já dlouze ssál v hlubokém, velkém míru
té noci, jež se v nekonečno skvěla.

Na rub své podobizny

V té podobizně je mi lichoceno,
svou nevlídností moje tvář vždy mrazí,
zde na obraze cizí úsměv sází
se na mé rty, vše zcela překrouceno.

Až tělo moje bude pohrobeno,
kdos uzří ji a pozná hrozné srázy,
jež kryje úsměv ten a smutnou frazí
zavadí o mé všední, mrtvé jméno.

A řekne: On byl snílek potřeštilý
a mezi života vlet kruté mrazy
jak opozdilý bludný motýl bílý.

Byl pták, jemuž dav křídla srazil v letu,
své mládí zahodil, jako když hází
kdos na zem dokouřenou cigarettu.

Vínu

Ty vracíš plamen v hruď, v níž popel žalu,
lilie dívčích zjevů v tobě hoří,
a rudé růže svůdných žen, jež zoří
jsou duši, jež se brodí v denním kalu.

Zemdlený orlem vzlétá k ideálu,
lid tebou vznícen barrikády tvoří,
svobodě mladé připijí a boří
nádherné trůny tyrannův a králů.

Co retů tebe s jiným citem ssaje,
co geniálních myšlének ty vznítí,
kdy duše tvým polibkem opilá je!

Ti, víno, na zdar! Až mne zde, kde žiju,
vše sklame, ty se do mých útrob vřítíš
a usmrtíš mne v sladkém deliriu!

Převzato odtud.

Geoffrey Hill - An Apology for the Revival of Christian Architecture in England (sonetový cyklus od významného anglického básníka)

2. října 2008 v 15:46 | Geoffrey Hill |  Sonety
the spiritual, Platonic old England…
S. T. COLERIDGE, Anima Poetae

'Your situation', said Coningsby, looking up the green and silent valley, 'is absolutely poetic.'
'I try sometimes to fancy', said Mr Millbank, with a rather fierce smile, 'that I am in the New World.'

BENJAMIN DISRAELI, Coningsby

1 QUAINT MAZES

And, after all, it is to them we return.
Their triumph is to rise and be our hosts:
lords of unquiet or of quiet sojourn,
those muddy-hued and midge-tormented ghosts.

On blustery lilac-bush and terrace-urn
bedaubed with bloom Linnaean pentecosts
put their pronged light; the chilly fountains burn.
Religion of the heart, with trysts and quests

and pangs of consolation, its hawk's hood
twitched off for sweet carnality, again
rejoices in old hymns of servitude,

haunting the sacred well, the hidden shrine.
It is the ravage of the heron wood;
it is the rood blazing upon the green.

2 DAMON'S LAMENT FOR HIS CLORINDA, YORKSHIRE 1654

November rips gold foil from the oak ridges.
Dour folk huddle in High Hoyland, Penistone.
The tributaries of the Sheaf and Don
bulge their dull spate, cramming the poor bridges.

The North Sea batters our shepherds' cottages
from sixty miles. No sooner has the sun
swung clear above earth's rim than it is gone.
We live like gleaners of its vestiges

knowing we flourish, though each year a child
with the set face of a tomb-weeper is put down
for ever and ever. Why does the air grow cold

in the region of mirrors? And who is this clown
doffing his mask at the masked threshold
to selfless raptures that are all his own?

3 WHO ARE THESE COMING TO THE SACRIFICE?

High voices in domestic chapels; praise;
praise-worthy feuds; new-burgeoned spires that sprung
crisp-leaved as though from dropping-wells. The young
ferns root among our vitrified tears.

What an elopement that was: the hired chaise
tore through the fir-grove, scattered kinsmen flung
buckshot and bridles, and the tocsin swung
from the tarred bellcote dappled with dove-smears.

Wires tarnish in gilt corridors, in each room
stiff with the bric-a-brac of loss and gain.
Love fled, truly outwitted, through a swirl

of long-laid dust. Today you sip and smile
though still not quite yourself. Guarding its pane
the spider looms against another storm.

4 A SHORT HISTORY OF BRITISH INDIA (I)

Make miniatures of the once-monstrous theme:
the red-coat devotees, melees of wheels,
Jagannath's lovers. With indifferent aim
unleash the rutting cannon at the walls

of forts and palaces; pollute the wells.
Impound the memoirs for their bankrupt shame,
fantasies of true destiny that kills
'under the sanction of the English name'.

Be moved by faith, obedience without fault,
the flawless hubris of heroic guilt,
the grace of visitation; and be stirred

by all her god-quests, her idolatries,
in conclave of abiding injuries,
sated upon the stillness of the bride.

5 A SHORT HISTORY OF BRITISH INDIA (II)

Suppose they sweltered here three thousand years
patient for our destruction. There is a greeting
beyond the act. Destiny is the great thing,
true lord of annexation and arrears.

Our law-books overrule the emperors.
The mango is the bride-bed of light. Spring
jostles the flame-tree. But new mandates bring
new images of faith, good subahdars!

The flittering candles of the wayside shrines
melt into dawn. The sun surmounts the dust.
Krishna from Radha lovingly untwines.

Lugging the earth, the oxen bow their heads.
The alien conscience of our days is lost
among the ruins and on endless roads.

6 A SHORT HISTORY OF BRITISH INDIA (III)

Malcolm and Frere, Colebrooke and Elphinstone,
the life of empire like the life of the mind
'simple, sensuous, passionate', attuned
to the clear theme of justice and order, gone.

Gone the ascetic pastimes, the Persian
scholarship, the wild boar run to ground,
the watercolours of the sun and wind.
Names rise like outcrops on the rich terrain,

like carapaces of the Mughal tombs
lop-sided in the rice-fields, boarded-up
near railway-crossings and small aerodromes.

'India's a peacock-shrine next to a shop
selling mangola, sitars, lucky charms,
heavenly Buddhas smiling in their sleep.'

7 LOSS AND GAIN

Pitched high above the shallows of the sea
lone bells in gritty belfries do not ring
but coil a far and inward echoing
out of the air that thrums. Enduringly,

fuchsia-hedges fend between cliff and sky;
brown stumps of headstones tamp into the ling
the ruined and the ruinously strong.
Platonic England grasps its tenantry

where wild-eyed poppies raddle tawny farms
and wild swans root in lily-clouded lakes.
Vulnerable to each other the twin forms

of sleep and waking touch the man who wakes
to sudden light, who thinks that this becalms
even the phantoms of untold mistakes.

8 VOCATIONS

While friends defected, you stayed and were sure,
fervent in reason, watchful of each name:
a signet-seal's unostentatious gem
gleams against walnut on the escritoire,

focus of reckoning and judicious prayer.
This is the durable covenant, a room
quietly furnished with stuff of martyrdom,
lit by the flowers and moths from your own shire,

by silvery vistas frothed with convolvulus;
radiance of dreams hardly to be denied.
The twittering pipistrelle, so strange and close,

plucks its curt flight through the moist eventide;
the children thread among old avenues
of snowberries, clear-calling as they fade.

9 THE LAUREL AXE

Autumn resumes the land, ruffles the woods
with smoky wings, entangles them. Trees shine
out from their leaves, rocks mildew to moss-green;
the avenues are spread with brittle floods.

Platonic England, house of solitudes,
rests in its laurels and its injured stone,
replete with complex fortunes that are gone,
beset by dynasties of moods and clouds.

It stands, as though at ease with its own world,
the mannerly extortions, languid praise,
all that devotion long since bought and sold,

the rooms of cedar and soft-thudding baize,
tremulous boudoirs where the crystals kissed
in cabinets of amethyst and frost.

10 FIDELITIES

Remember how, at seven years, the decrees
were brought home: child-soul must register
for Christ's dole, be allotted its first Easter,
blanch-white and empty, chilled by the lilies,

betrothed among the well-wishers and spies.
Reverend Mother, breakfastless, could feast her
constraint on terracotta and alabaster
and brimstone and the sweets of paradise.

Theology makes good bedside reading. Some
who are lost covet scholastic proof,
subsistence of probation, modest balm.

The wooden wings of justice borne aloof,
we close our eyes to Anselm and lie calm.
All night the cisterns whisper in the roof.

11 IDYLLS OF THE KING

The pigeon purrs in the wood; the wood has gone;
dark leaves that flick to silver in the gust,
and the marsh-orchids and the heron's nest,
goldgrimy shafts and pillars of the sun.

Weightless magnificence upholds the past.
Cement recesses smell of fur and bone
and berries wrinkle in the badger-run
and wiry heath-fern scatters its fresh rust.

'O clap your hands' so that the dove takes flight,
bursts through the leaves with an untidy sound,
plunges its wings into the green twilight

above this long-sought and forsaken ground,
the half-built ruins of the new estate,
warheads of mushrooms round the filter-pond.

12 THE EVE OF ST MARK

Stroke the small silk with your whispering hands,
godmother; nod and nod from the half-gloom;
broochlight intermittent between the fronds,
the owl immortal in its crystal dome.

Along the mantelpiece veined lustres trill,
the clock discounts us with a telling chime.
Familiar ministrants, clerks-of-appeal,
burnish upon the threshold of the dream:

churchwardens in wing-collars bearing scrolls
of copyhold well-tinctured and well-tied.
Your photo-albums loved by the boy-king

preserve in sepia waterglass the souls
of distant cousins, virgin till they died,
and the lost delicate suitors who could sing.

13 THE HEREFORDSHIRE CAROL

So to celebrate that kingdom: it grows
greener in winter, essence of the year;
the apple-branches musty with green fur.
In the viridian darkness of its yews

it is an enclave of perpetual vows
broken in time. Its truth shows disrepair,
disfigured shrines, their stones of gossamer,
Old Moore's astrology, all hallows,

the squire's effigy bewigged with frost,
and hobnails cracking puddles before dawn.
In grange and cottage girls rise from their beds

by candlelight and mend their ruined braids.
Touched by the cry of the iconoclast,
how the rose-window blossoms with the sun!

Geoffrey Hill, "An Apology for the Revival of Christian Architecture in England" from New and Collected Poems, 1952-1992. Copyright © 1994 by Geoffrey Hill. Used with the permission of Houghton Mifflin Company. All rights reserved.

Zdroj: New and Collected Poems, 1952-1992 (1994).
Převzato odtud.

Edwin Morgan - Glasgow Sonnet No. 1 (sonet jednoho z nejvýznamnějších skotských básníků 20. století; ze sbírky "Glasgow Sonnets", Castlelaw Press 1972)

2. října 2008 v 13:40 | Edwin Morgan |  Sonety
A mean wind wanders through the backcourt trash.
Hackles on puddles rise, old mattresses
puff briefly and subside. Play-fortresses
of brick and bric-a-brac spill out some ash.
Four storeys have no windows left to smash,
but the fifth a chipped sill buttresses
mother and daughter the last mistresses
of that black block condemned to stand, not crash.
Around them the cracks deepen, the rats crawl.
The kettle whimpers on a crazy hob.
Roses of mould grow from ceiling to wall.
The man lies late since he has lost his job,
smokes on one elbow, letting his coughs fall
thinly into an air too poor to rob.

Převzato odtud.