"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Otakar Theer - všechny čtyři sonety ze sb. Výpravy k Já (1900)

12. dubna 2008 v 14:08 | Otakar Theer |  Sonety
Kraj...

Kraj, ačkoli zněl žní, je plný hluchých tónů,
a světlá radost života zde v klasech dohořívá,
a když se ženci vracejí za podvečerních zvonů,
nikdo z nich si nápěvy lásky nezazpívá.

Tu jenom já marnivě poustevnu svojí krášlím
a bengály si chystám k slavnostem sladkých roků,
když hledím k zprahlým úrodám jak nákaza rzi zašlým,
sním, jak by kraj se probudil pod rytmem ženských kroků.

Však zatím žádná nejde, by hudebním svým hlasem
do temnot zvolala: Osvětli lesy! Já jsem,
kterou ty očekáváš, smutný poustevníku!

Tvou celu proměním ti v žhavé výhně pekel
a svědomí ti vezmu, a stvořím nové Thekel
-mé polibky jsou sladčí než plody fíkovníků!

Ó vinobraní...

Ó vinobraní snů, nad nimiž listopad
se měkce usmívá skrz bronzy západu,
vy necháváte smutky tiše k nebi plát
jak žertvy oltářů v měsíční náladu.

Na každé cestě pak se mrtví naleznou,
již milováni byli v červencových dnech,
a Vzpomínka jde duší, s vlajkou smutečnou,
noc nese v očích svých a lunu ve vlasech.

Tu myslí muž na ženu s tělem těšivým,
na levandule plné lože a pokoje,
na dýmky, krb a děti, bicí orloje,

a žena zkřehlá, bloudíc krajem deštivým,
si kouzlí Orient a zámky prostřed skal,
kde by ji zlý a krásný pirát miloval.

Nápisy duše
(Pokrytecká panna)

Mám krásu z mramoru a v páru očí laních
zříš Marnost se Smrtí si dávat políbení;
jdu časy lhostejná, zda štěstí nesu v dlaních
či zda se za mnou krev na popravištích pění.

A pleť má, netknutá, jež měla odpoutávat
v stu tělech rozkoše, jak masky nehybná je,
sen, z lásky rovníku do mého srdce zavát,
má víčka zemdlená a v barvách spleenu hraje.

Neb, země Husí! tajemství mého těla
se k slunci polednímu divně rozletěla
a zpitá jeho září teď lásku vzala mi.

Co zatím po horách, snem ověnčena, kráčím
svým krokem hedvábným, nad tanec hadů sladčím,
sten mužů, jako psů, zní touhou skalami.

Marný průkopník

Jako by v lebce mé se zahnízdily zmije,
jež nad hlavou mi syčí mystérium nirvány,
jsou šíleny mé smysly peklem harmonie
a chtěním po syntése halucinovány.

Tak vířím stoletími: svou hořkou moudrost snáším,
prach mrtvých lebek luštím, snu hvězd se dotazuji,
své srdce pojídám a echa Příští plaším,
když umdlen jsem, svou touhu vínem podpaluji.

A všechno strpěl bych: by ženu unes jiný
i dítě zemřelo, mne štvali z domoviny,
jen kdyby sfingy Prostoru a Času promluvily.

Však ony - zaklety, či samy oněměly? -
svým klidným zrakem září mi pod nebeskými čely,
až zděšen spadám v klíny žen, by zoufalství mé smyly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sale coach bags | E-mail | Web | 19. ledna 2011 v 0:51 | Reagovat

Moudrost, kterou pohádkovy děd Rozum p?i?aroval Matějovi, pochází ze Ctiradovy královské hlavy. Právě v této chvíli se ke Ctiradovi blí?í Závist, o?klivá je?ibaba, kterou vyhnali z Mojmírova království, a která se vydává za Ctiradovu sest?enici. Závist postupně o?ebra?í polovinu místní ?lechty, nau?í v?echny hrbit se a nosit ?a?kovské ?epice.

2 coach bags | E-mail | Web | 22. ledna 2011 v 6:51 | Reagovat

Al árbol que mejor sombra les dé

Al que le van a dar le guardan

Nadie sabe para quién trabaja

El que canta en la ma??ana, llora en la tarde

Al caído caerle...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama