"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Jan Zahradníček - sonety ze sb. Jeřáby (1933)

12. dubna 2008 v 14:05 | Jan Zahradníček |  Sonety
Těžkooděnec

Každý rok níže
sklání se hlava tvá,
v tmách anděly tíže
bezmocná svolává.

V sousedství hlubin, ó dnové
s hvězdami na rubu,
vznesou se podoby nové
z rozbitých kadlubů.

Již dávno, dávno je s námi
tíže jak přilba a meč,
ale co mámí, co mámí

a zpod hledí časná se ztrácí
jak žehnání žalu a řeč,
jak hvězdy a slzy a ptáci?

Beze jména

Hodiny, kroky, orli mí,
ó buďte mi přívětiví,
když v okřídlené podzimy
mé oči se diví.

Vy, pro něž moudrost hadí zrá,
chvějte se hořce před jesení-
jde štěstí vážné jako hra,
mlčení padá na mlčení.

I bratr strom se rozpomene
a voda - panna šílená,
když zdvíhá svoje ramena,

ptáci když kratší cestou k ráji
nad naším žitím pospíchají,
šeptají vše tak bezejmenné.


Stromům
"Lese, ty mechatý spáči!" Peter Hill

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavěji před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

Hry

Chtěl bych být pískem a přijmout stopy
všech vašich kroků, slunných her,
chtěl bych být větrem a smazat stopy
perutí žalu vpodvečer.

Ó rty a ruce skrze listí
let dávných sotva spatřené,
snad najdu ještě ono listí
a teplo kdysi cítěné.

Snad hvězdy budou rozsety
kde si teď pro naděje hrajem,
kde zrakem mým jak světlým hájem
jdou zlatovlasé chvíle ty -

Však dálko, výško, podzime,
což jsou to ještě oči mé?

Cestou

Jsou shluky stromů plny svaté tísně,
suknice dálek sluncem prohřátá,
o loňském listí pramen mluví přísně,
ó snad se bude líbit píseň ta.

Své sandály tak na chvíli jen zouti
a setrvati v srázném utkvění-
Tu píseň času, která jindy rmoutí,
se moudře daří zpívat prameni.

Kam pro tíhu svou více nemohu,
má slova ohňová ať aspoň jdou,
ať kovově mi zobou oblohu,

když nové kraje na staré se vrší,
kdy na vsi rozhozené namátkou
a na stoleté lesy teple prší.

Slova mrtvému

Vnuknutí mladá, spící ve větvích,
mně šeptají o měkkých krocích tvých,
efébe, peruti, jež teď jsi stínem,
hvězdám i červům blízký v světě jiném.

Tam anděl, tepna světla, z tebe vlá,
zde cvrček, herold ticha, mne se ptá.
Tam kovář stálic ležíš u kořenů,
zde větve své nad jejich spletí klenu.

Zde podzim, snítka vřesu na horách,
a vše, co země spěchá změnit v prach,
o tobě vypráví svým žalujícím pádem,
na něj jak na křídla tvé jméno kladem

Zde vše, co hyne, rozkazujíc dí:
oblaka, vítr, pták a souhvězdí.

Neklid

Ó co mne uhranulo v mladém lese,
tam kde jsem včera pod modříny stál?
Nad spletí větví, jimiž vítr třese,
neklidný měsíc kamsi pospíchal.

Skloň se až ke mně, teplý, měkký větře,
až k trávě sesterské, kde mrtví spí,
vanoucí dálka ať mi s čela setře
světelné kapky lichých úzkostí.

I mne pod šerým křídlem Lucifera
daleko odtud stesk a zmatek jal
a zahnal sem, bych za večera

pahorek, topol, tmu zas uhlídal,
a do vlasů mi zase napadaly
střepinky ráje se stromů, jež spaly.

Užovka
Rudolfu Černému

Spí, mrtva je užovka v upolínu,
má barvu pláče její zvadlá pleť,
a na ruce jak padá zeleň stínů,
na křídlech milovat, ó považ teď.

Tak s hlavou nazad obrácenou dřímá,
jak mrtvé dny se nazpět dívají,
má barvu řek, a nehledět už zpříma,
hle, dávná marnost rozkázala jí.

Skloňte se, sosen sloupy jantarové,
sudlice trav, kde mihla se v dny nové
nit stříbrná, již sotva postřehls.

Džbán výšek rozbit, tuhne draslo slz...
Má barvu pláče, řek a mokrých stínů,
spí, mrtva je užovka v upolínu.

Rovnodennost

Zčernaly větve ve větru, jenž pálí,
z okraje noci pták se ozývá,
leká snad jaro hřímající z dáli
v panenství čistá, plachá, tesklivá?

Krajiny známé ze bdění a ze sna,
kde prázdno polí stře se do hnědi,
až nachýlí se žití mé, ať klesna
znám štěstí těch, kdo ještě nevědí.

Pak světla půl a stínů polovina
jak palma ta, jež tančí nad hlubinou,
kéž najdu úpění tak zcela jiná

než ta, co hnětla krystaly mé dosud,
kéž nebojím se bázní snů, jež hynou,
když kdosi drží rozsvícen můj osud.

Před bouří

Jak žluté ovsy náhle zesinaly
pod černým stanem vody visuté.
Pod biči blesků skelně zapraskaly
výšiny k zemi prudce sehnuté.

A dole klas a strom se rozševelí
v přiznánícudném k žhavé žízni své.
Osiny sucha v mízách řeřavěly
a klesla křídla v tíze drolivé.

Až pruty dešťů v zemi zakoření
večery křehčí nežli fontány,
až stvoly pozdvihnou se v tenkém chvění

a vůně k barvám budou přidány,
jak půjdu žasna, v kapkách poznávaje,
co ve mně padá, lká a dosud zraje!

Zastavení

Vítr krutě pálající zleva
v trýzni tříbivéjak úděl dán.
Jednou jím jak od pšenice pleva
budu oddělen, až řekne Pán.

Znavila se stébla miny bdící,
nikdy neustávše v klaněních.
Snad mi bude usouzeno říci,
co to kdysi promlouvalo v nich.

Prut mé krve prudce ohýbá se,
šiky ptáků zanikají v kráse,
ach, jak ještě třeba dlouho jít?

V žlutý večer plný žalování
náhlá růže nade mnou se sklání-
kosých slov a záští zbaven žít.

Barevný závoj

Jako ten, kdo z obličeje snímá
svého spánku příkrov nezjevný,
očima tak potmě žasnoucíma
rozhrnul jsem závoj barevný.

Jako něčí tvář a moje touha
světlo splývalo zde s pláčem vod,
mezi nimi podoba jen pouhá,
sloupy zdvíhaly se bez náhod.

Slyšel jsem jich prosbu neskloněnou,
jejich křiky zpola vědomé,
zřel, jak vzhůru s lehkostí se klenou.

Ne již bolest, ale opojení,
které tančíc ve hvězdu se mění,
budiž osten můj a křídlo mé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hubert | Web | 6. září 2008 v 18:17 | Reagovat

těžkej nářez, celýho mě polilo blaho, když sem to čet...

2 Claude | 20. března 2009 v 17:42 | Reagovat

Slova mrtvému jsou po dlouhé době první báseň, kterou jsem si zapamatoval po prvním přečtení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama