"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Jan Kollár - Slávy dcera ve třech zpěvích (encyklopedie slovanstva ve 150 sonetech; v 1. vydání z r. 1824, které se ještě dá číst) část 1/5

12. dubna 2008 v 13:53 | Jan Kollár |  Sonety
1.
V onom kraji, kde se květorúchá
Zála dolinami rozstřela,
Po nichž někdy silná kráčela
Slovanského noha Miliducha;

Sláva, že ji čas a zloba hluchá
Zhanobily, k nebi upěla
Rada bohů přijdouc zavřela
K její křivdě nakloniti ucha:

Přemítáno mnoho o náhradě,
Každý z bohů vroucně rozpráví,
Jeden to a druhý ono radě;

V tom cos Lada Milku šepce hezká,
Ten, aj pannu stvořiv představí,
A sněm tichne, žasne, chválu tleská.

2.
Nejkrásnější nade všecky cnosti,
Cnost, jenž vlastní cnosti ukrývá,
Pohled, jehož krotkost stydlivá
Jest jen zrádcem větší spanilosti;.

Srdce, jen mu trůn dej všemožnosti,
Ráje po vší zemi rozsívá,
Rtíky, z nichž se božský ozívá
Rozum v liboplynné výmluvnosti:

O, kde svítíš, hvězdo utěšená,
Jsili v skutku, drahý předměte!
Čili jen sen marný zlatých časů?

I ne, žije! - Žije? líbých hlasů
Struny k chvále její zavzněte,
Aj hle mně je, mně je zaslíbena.

3.
Stojí lípa na zeleném luze,
Plná starožitných pamětí,
Ku ní, co jen přišlo podletí,
Bývala má nejmilejší chůze;

Žele moje, city, tužby, nouze,
Nosil sem jí tajně k odnětí.
Jedenkráte v jejím objetí
Takto zalkám rozželený tuze:

"Ó ty, aspoň ty již, strome zlatý,
Zastiň bolesti a hanobu
Lidu toho, kterému si svatý!"

Tu dech živý v listí hnedky věje,
Peň se hne a v božském způsobu
Slávy dcera v rukách mých se směje.

4.
Jítili mám světem nejšířejším?
Mámli státi, čili seděti?
Jen chci cosi, ano věděti,
Co chci, umem nelze denně mdlejším;

Host si kýsi hnízdo v nejtklivějším
Stláti začal srdce poupěti;
Bode, sladí: mám to trpěti?
Či všem výhost péčem dáti zdejším?

Hnedky slzy roním od žele,
Hned jsou líce, oči veselé;
Lkám a plesám zase v dobu krátkou;

Poshovte jen, milí přátelé,
A vy mlčte tváři kyselé,
Nechejte mi bolest tuto sladkou.

5.
Aneb zhořte ňádra, v plápol ztlete
Jiskrou touto prudce rozžatou;
Aneb zmaťte mysl přepiatou,
Neb již nelze krýti, co mne hněte!

Dítě kojí kvítí, tebe kmete,
City vroucí více nematou,
Muži žena, outlých odplatou
Cností, krásný věnec štěstí plete:

Láskuliž jen věku mladého
Zvalby hříchem rozum šalbou mámen,
Lásku tuto srdce čistého?

Takto toužím v trudné nevoli;
Ano blesk dvou liliových ramen
Usta zamkne slovem: "Nikoli!"

6.
Chtěl sem pěti králův Českých trůny,
Bratrů příchod, Vlastu s Libuší;
Chtěl bič boží, kterak do kuší
Střely klásti svoje učil Huny;

Tatry zlaté, Tokaj, ticho luny
Prst se tytýž hráti pokouší:
Ale klamné vždycky do uší
Mína jen a Mína znějí struny:

Slohem prostým bájky, květy, říše,
Psáť se jmu, než péro svévolné
Tahy jiné, jiné ruka píše;

Ani řeč má s vůlí kráčeť neví,
A co v spolku lidí nevolné
Srdce kryje, kvapný jazyk jeví.

§§[14]
7.
Z jara nech tě světí, líbý chládku,
Večer s větve píseň slavíka,
V létě ať se tebe netýká
Perůn hněvný veda s živly hádku;

Každou jeseň nech i ze zůstatku
Roucha tvého zlato vyniká,
V zimě chraň tě zhouba všeliká
Strome svatý, lásce na památku:

Ží jen dávný děde, blízkou koje
Oudů i let břímě studničkou,
Aniž ostré pocit vraha zbroje;

Nebs ty svědek, když mi ona troje
Slova první všepla hubičkou:
Věčně! věčně! věčně, srdce moje!

§§[15]
8.
Krásný jest zvuk, který vychovaly
Venku ruky samé přírody,
Mnělbys, že se z krovin hospody
Vlaských mistrů, chrámy z lesů staly;

Krásnější ten, jemuž muzy daly
V lidských oustech již i svobody,
Kde se smysl v zpěvu lahody
Míchá, aby sluch i duši jaly:

Ale znám zvuk jeden tichý, krátký,
Než tak plný, pronikavý, sladký,
Že vše jiné v něm se spojují;

Slyším, slyším ho hle líbě znící,
Když si řeknou srdce milující
Prvníkráte: "že se milují."

§§[16]
9.
Není to zem, ani nebe zcela,
Co se z tváři její vyskytá,
Svatost je to, v kráse zavitá,
Duše božská v outlé cloně těla;

Hned mře láskou, hned zas jakby chtěla
Vzhůru letnouť, city zamítá,
Do ruk běží, aj v blesk rozlitá -
Světy hvězd jí plynou vůkol čela:

Ba si tuším všudypřítomnosti
Ode bohů samých půjčila,
An mi vždy tkví v očích, v obraznosti.

Ó rci přece, družko rozmilá!
Jsili trupel, ať si trudu spořím,
Čili anděl, ať se tobě kořím.

§§[17]
10.
Těžko zříti, věřím, když se v krásy
Zlaté na Tatrách den obléká,
Um se tu v cit, tělo člověka
V peruť mění, na ach! jeho hlasy;

Mutno srdci, když mrak slunce hasí,
A hrom láme dřeva stověká,
Strašno, kdy rty Etna rozsmeká,
Lká zem, bledne měsíc hvězdovlasý:

Předce toto všecko snadno snesu,
Ale pohled její nevinný,
Tohoť nelze, leč se celý třesu;

Pohled její! o mlč nyní vtipe,
Srdce mluv, jak jeden jediný
Střely, světy, bohy do mne sype.

§§[18]
11.
Snadno bylo voliť Parisovi
Jednu ze tří v řecké pustině,
Když mu různem stály bohyně
Ozvláštěné krásou, mocí, slovy;

Oči lehko snesou, když se nový
Pořád za darem dar vyvine,
Zniklý v srdci druhým pomine
Oučinek, an čas i místo hoví:

Ale komu dáno směle zříti
Tam, kde v těsném blesku směsice
Všech krás duše, těla, vůkol svítí?

Já sí oči rukou musím krýti,
Anť se v jedné, ona trojice
Bohyň, jedním rázem na mne řítí.

§§[19]
12.
Maluj obraz, jenž se září hravou
Na anjela strojí změniti,
Duši jeho téměř spatřiti
Přes jasnotu těla pronikavou;

Oko musí k nebi víru zdravou,
K zemi lásku čistou svítiti,
A však nesmí čelo zůřiti
Na hubinku sladce usmívavou:

Dva se věnce viňtež vůkol vlasů,
V kterých, jako barvy duhové,
Kvítky chvějí věků všech a pásů;

Ale všemu tomu vdechni ženství
Slovanského tahy kouzlové,
Máš Ji, aspoň v chudém podobenství.

§§[20]
13.
Růži rovně, když se na usvítě
Lásky dříve z rosy napije,
Pak svůj slunci šarlat rozvije,
Tak je k zření ono krásné dítě;

Jmění vlastních, nimiž v bolné sítě
Srdce lapá, sama nečije,
Před tím ruky vinné umyje
V nevinnosti, koho raní lítě:

Bezvědomě, v citech samostatných,
Jako sama krása působí,
Nechce chatry křiků neposvatných:

Žel jen že čas nad vší zemskou smělý
Krásou panství sobě osobí -
Trhej růži, přijdou slunce střely.

§§[21]
14.
Nezná srdce, kdy a kde a jací
Živlové chtí jeho oupadu,
V tisíce se ve svém ouřadu
Milek svodný, oblud přeobrací;

Prška ztichla; líbě žvaví ptáci
K procházce nás vyzvou do sadu;
Ana se mi z ruky k pozadu
Vykradne a stromem zatrmácí.

Huj! tu příval, střely, hromy na mne;
Hasím vůkol plamen hořící,
Jenž se řine z každé krůpě klamné.

Ona v outěk, v houšti kde se skryla
Chopím k trestu krásnou hříšnici,
A však křivdu sladce zaplatila.

§§[22]
15.
Příroda se ze všech živlů všudy
Kvítek jala stvořiť nesvadlý,
V němž se v sličné změně zrcadlí
Nebe, země, hvězd a slunce proudy.

Než um Pallas, Lada sladké pudy
Místo vůně po něm rozkládly;
Kupid s Milkem lístky pokradli
Točíce z nich tři dny každé oudy.

A vše tyto bohů větších dary
Okouzlily Vděky nevinně
Stříbrem hlasu, hnutí lehkých čáry;

Kdo Ji uzří, stane, sám se ptaje:
Jakž pak přece tato bohyně
Z řeckých hájů přišla v naše kraje?

§§[23]
16.
Divil sem se někdy, jakby k boji
Krása rozlítila ramena,
Světy dva tam jedna Helena,
Aziu, Europu shnala k Troji;

Slečna kyne, rytíř kříž a zbroji
Chápá: "adé, krásná Božena!".
Přijde: "Hrob náš! křivda pomštěna!
Deset soků leží na souboji!"

Teď znám, po čems polem, mořem toužil
Meneláe, pročs dlel Priame;
Zač si hochu švárný dobrodružil.

Jen to neznám, či sám ještě lhavý
Perůn deštěm krásu neklame,
Nač tvář tato na zemi se baví!

§§[24]
17.
Někdy dvanácte rtů holubice
Jedna k jazykům sto rozžala,
Našim hříšným věkům přestala
Přízeň boží dávať divů více;

Dvě se vznesly ke mně, v jedné díce
Řeči jen znějž její pochvala,
K peánům si křídel žádala
Tužba, ousta hasly začíť chtíce.

Plností se vnitřek puknouť míní,
Ano citům příkrou, mezera
Ode srdce ke rtům, cestu činí;

Než hle tak se pomstí nevěra!
Jeden předmět, hoden Homera,
Srdce vzívá, slovo, tuším stíní.

§§[25]
18.
Mne již berla náměstníků chánských,
Ani Harem jejich netěší,
Nedbám, kolik ročně z peleší
Světu dává rudy Tatra banských;

Aniž se ptám, jakou z břehů manských
Loupež veze koráb nejtěžší;
Aneb kolik drábů vyhřeší
Hejsek, by noc v schůzkách strávil panských:

Aniž více vyzvěděti mílo
Kde se slavných chová k vidění
Fidiasů, Raphaelů dílo;

Já mám v rukou Peru, Vlachy, Řecko,
Král sem bez vojsk, boháč bez jmění:
Mně dal osud v jedné věci všecko.

§§[26]
19.
Nechať jiná šperky zlaté nosí,
Tkanic šust a vonné kadidla,
Na svou tváři vodky, ličidla,
Na svou hlavu klade pávy, pštrosy;

Ta nech Paříž nebo Londýn prosí
By slal krojů nových pravidla,
Při níž Milku v ruce kružidla,
An ji tvořil, pohýbaly losy:

Ať to, kde je chyba vynahradí
Kupec perlou, čepcem švadlena,
Kde zbyt, škřinka vtipná pozahladí;

Já se kochám, jak si zrostla, v tobě,
Mně se líbí krása rozená,
Aneb, kde jsou v shodné míře, obě.

§§[27]
20.
Sláva krásou líbé řeči Polku,
Vděkem ozdobila Serbinku,
Slováčky pak (naši rodinku)
Zpěvem úst a srdcem bez okolku;

V Rusku panství, v Českou skryla holku
Smělost k hrdinskému účinku,
Ale každou krás těch květinku
Ještě v celém chtěla míti spolku:

Káže tedy aby podle směru
Spojil Milek, její kochánek,
Ony částky v jednu Slávy dceru;

Proto se tu, jako v moři řeky,
Divně spolu, všechněch Slovanek,
Objímají cnosti, krásy, vděky.

§§[28]
21.
Nikdý takým záře šarlatová
Východ nejasnila plamenem;
Jaký v tomto zraku spářeném
Blesk a oheň Lada vždycky chová;

Nikdý takým štětka jara nová
Růže nebarvila červenem;
Jako v obličeji vznešeném
Rdí se tuto květobrána rtová:

Aniž bylo pružnatější zlato
V luku Svatopluka tětivy,
Níž svět ztřásl; jako náruč tato;

A co bájka vymyšlená říká,
Ej hle, tu je skutek pravdivý:
Noha, jenž se sotva země týká.

§§[29]
22.
Jakby všecky cnosti vůkol stály
Když ji ruka boží tvořila,
Ta puk duše v růži nosila;
Ta zpěv, ta ples vedla, jiné hrály;

Stroj spal ještě, jen se rtíky smály,
Houfem běží chasa spanilá,
By veň dar svůj každá vložila,
Cnosti ušly: tvor vstal dokonalý:

Tak vše při ní outlé, čisté, lehké,
Tak vše kryje stydu opona,
Že to nelze vypsať ruce křehké;

Ve tmě tak z ní line oslona,
Ba i ve dne, jestli při ní sedím,
Raděj v slunce než jí ve tvář hledím.

§§[30]
23.
Sotvy že se smělší opováží
Cit jen hnouti v její blízkosti,
Týmž, co plamen valí do kostí
Zřením, zemskost celou k prachu sráží;

Zřídka přízní, vždy jen slibem blaží,
Vnady kryje v roucho vážnosti,
Jakby tábor s nebes výsostí
Strašnou vůkol oblehl ji stráží:

Mně cnost kvete, kde sem lásku rozsel,
V Cypru Vestě obět plamení,
V tváři Milka přišel vyšší posel;

Takto láska předčí sama sebe,
Mění vášeň v čisté tušení,
Kdo zem hledá, da mu, jak mně, nebe.

§§[31]
24.
Ze všech synů, co jich koli vládný
Apoll k ledné poslal stežeji,
Nejímá mé srdce silněji,
Jako onen soused Hekly, žádný;

Byť vůz Kairbrův, byť pěl unos zrádný,
Aneb Fingalovu trofeji,
Stavěl karny, aneb raději
Kryl svou lyru v bouř a oblak vnadný:

Plnost krásy, tužba, lásky rána
Srdce téměř citem rozčesly
Kolikrát sem čítal Osiána;

Ale dnes mi zpěvy tyto krásné
Báseň v sobě od ní donesly,
Při níž sláva Barda toho hasne.

§§[32]
25.
Vy, kdo vyšších ke svým uměleckým
Dílům ideálů hledáte,
Severu se křivě rouháte,
Stranným hovíc okem luhům řeckým;

Buď se novým, buď se starosvětským
Krásy vzorem radše kocháte,
Sem svá zření různá obraťte,
Tato jedna všecko bude všeckým:

Lidskost s božstvím, cnost a lásky plamen,
Ušlechtilost tuto najdete,
Jaké nezná medičejský kámen;

I mých znojů učijete tudy,
K vinám pera mého řeknete:
Velkáť to tíž pro tak slabé oudy!

§§[33]
26.
Tenby vtipu zradil ochabělost,
Jábych dílo začal daremné,
Kdyby někdo žádal odemne,
Abych částky líčil a ne celost;

K nemožnostem ať se netře smělost;
Světlo slunce jestiť příjemné,
Ale zraky tomu rozemne
Kdo chce patřiť přímo v jeho skvělost.

Tak též i tu: Jdeli oko blíže,
Málo vidí z darů velikých,
Neb duch křehne, slova zmatek víže;

To však zřejmo již i z dalekosti,
Žetě celá živé všelikých
Pantheon krás, umu a vší cnosti.

§§[34]
27.
Ještě spí! o ticho srdce hlasné,
Ticho kroky, mlčte ptáčkové,
A vy síně této duchové
Leťte k horám zhaste slunko včasné!

Hřích by tu byl nedbať doby krásné,
Nevděk, minouť štěstí hotové;
Vůle nedli, polib růžové
Krotce rtíky, polib čelo jasné:

Sotvy že se blíží ruka třesná
S tváři odkrýť clony hedvábné,
Anť se v pěkném schytí hněvu ze sna;

Tři sta blesků na vše strany sláno,
Uzří smělce, oči půvabné
Sklopí, krotne, šeple: "Dobré ráno."

§§[35]
28.
Nejen ona růžokvětná líčka,
Rtové k políbení spiknutí,
I vaz pyšný, hrdlo labutí,
Šťastná zlatých vlásků po něm hříčka;

Čelo slunné, klidný oblouk víčka,
Očí přísných vábné kynutí,
Lkavý ousměch, tejná vzdychnutí,
I slov němá sladkých polovička:

Vše mé k bojům srdce bádá chybným,
Tisíc, zloboh Milek, spojuje
Nástrah klamem navnazených slibným;

Ona sama učí ujíť želu,
Kolikráte tělo bojuje
Proti duchu a duch proti tělu.

§§[36]
29.
Pěkná bývá cnost i v rouchu sprostém,
Kde tvář s duší stojí v odporu;
A však třikrát hodna pozoru
Kde se krása přisestřila k cnostem;

Žádné tato, ona proti zlostem
Sama v sobě již má podporu,
Ona k jedné, tato pokoru
K dvěma musí nésti vysokostem:

Zde Bůh spolu zbroj i zbraň i kluzké
V srdce jedno vložil bojiště:
Dlíli boj, - o mlčte prsy uzké!

Váháli ta, tím již zahasila
Svaté nevinnosti ohniště:
Tato tím již téměř zvítězila.

§§[37]
30.
Oči, oči, modré, milostivé,
O, vy perly v květu rozvitém,
V nichž se zem i nebe s blankytem
Jako v řece svítí zrcadlivé;

Vyznám, že jen u vás školy živé,
Cnost sem spatřil v blesku věčitém;
Nač ste ale přitom podkrytem
Vlily do mne tyto jedy lstivé?

Nač mi zhoubce první vaše zření
Do dna srdce mého vhnízdilo,
Který střelou smrtnou život plení;

A však hodno výhost dáti zemi,
Komu při pohřebu svítilo
Takovými nebe pochodněmi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama