"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Jan Kollár - Slávy dcera ve třech zpěvích (encyklopedie slovanstva ve 150 sonetech; v 1. vydání z r. 1824, které se ještě dá číst) část 3/5

12. dubna 2008 v 13:55 | Jan Kollár |  Sonety
§§[70]
61.
Jako plavec radostivě tleská
K břehům vůni odtad nesoucím,
Kde se Východ rouchem kvetoucím
Bájek šatí, co choť kmentem hezká;

Tak mým sladce rozkoš mnohobleská
Srdcem proletěla třesoucím,
Když sem hlas tvůj, uchem žádoucím
Slyšel opět milá řeči česká:

Třikrát šťastných, jenž tě mají, vnuků,
Dědictví všech jiných dávnější,
Plné síly, krás a libozvuků!

O že jedno přece smutně hrozí:
Ano v této zemi krásnější
Jazyk mají, nežli srdce, mnozí.

§§[71]
62.
Skryl se Říp a Libušina dvora
Zlaté sídlo téměř spatřeno,
Ano náhle slunce zatměno,
Srdce strach a nohy jala vzdora:

Kde jsem? kam jdu? A co za potvora
Tam své kostmi věnčí temeno?
Čí krev, hroby? - A v tom zakleno
Hromem z Krkonošů: "Bílá hora!"

Zpátkem noho, s hory nade každou
Černost tmavých nocí černější,
Medea to česká s dítek vraždou!

Milek slzy s oka mého zetře,
K Vltavě pak cestou přímější,
Neseme se v libědchnoucím větře.

§§[72]
63.
Ký to člun tak rychle vlny dáví,
Proč tak krotne pod ním Vltava?
Vpředku Milčat chasa létavá
S praporci a vůkol oblak tmavý;

Tuším Lada narození slaví,
Či snad k novým světům příprava?
Pro Bůh! práznáť lázeň - šatlava -
Zuzanka se s králem na břeh plaví:

Jdi jen, jdi jen dívče muže smělší,
Tak tě vodiž Cypru vládkyně,
Bys ho šťastně, kam si žádá, nesla;

Až ho oddáš, obrať zpátkem vesla,
Já zde počkám, hezká plavkyně:
Ach, než cesta naše bude delší!

§§[73]
64.
Blízek nebe nechci více lkáti
Hluchým žele svého nížinám,
Tebe českých bohů, zaklínám
Olympe a knížat byte zlatý;

Divys tropil, ej, rač důkaz dáti,
Přelož mne, kam ruky vypínám,
Leťte s ním, kaž těmto zbořinám,
Jako Šemík, jak sloup Římu vzatý:

Vstaňte z mrtvých, zkroť můj svými kouzly
Osud krutý, věštná Libuše,
Protni, Žiško, mečem jeho uzly:

Jestli tentýž, předků ohluše
Hlasy osud, k tobě Slávů slávo
Vnukům nechal aspoň lkáti právo!

§§[74]
65.
K tohoto se hradu vystavení
Celé země sběhla podstata;
Ruky lid dal, šperky knížata,
Jméno Sláva, Sion přirození;

Mistrů věčných dílo již se mění,
Barvy schnou i sloupy ze zlata,
Jejich zlomky vrhou díťata
V řeku jenž se hněvně vůkol pění;

Časů tvář zde lítě zůří chmurná,
Chlum, kde nebe někdy v palácích
Bydlelo, jest nyní Čechů urna;

Který anjel čeká rozkázání
Aby troubil jednou v oblacích
Takovému prachu z mrtvých vstání?

§§[75]
66.
Znám sic mnohou ušlechtilou hlavu,
Jakých v cizině snad nemnoho;
Chlouby pronárodu onoho,
Jenž má slávu jména, řeči, mravů;

Než kdo jest jim přednost dáti v stavu?
Aniž haňme chválou někoho!
Ačť bych já znal přece jednoho
Jenž jes, ale srdce všechněch Slávů:

Ty všech vděkyň spolu pěstoun, chovan,
Buď ti dána, tichý Genie,
Čest ta kterés jiným nabyl: Slovan;

Byť i vyschlo lože Vltavino,
Tvoje, dokud stane Slávie,
Jméno I * * vděčně bude jmíno.

§§[76]
67.
Věku chudý, léta nebe sytá,
Háje neourodné na bohy!
Kam se vrhne mladoch oubohý,
Rady pilen, když ním osud zmítá?

Bardů sever, Slovan Svantovíta,
Řek měl i Řím stolec třínohý;
V naše háje vešly mátohy,
Naší lásce baba losy čítá:

Jenž se předtím mezi lidmi hnuli
Kráse přivtělení bohové,
Nám se kdesi v modru rozplynuli;

Než či slušno, pověz zištné plémě,
Lzeli, rcete moudří časové,
Nebe vyhnať z jeho vlastní země?

§§[77]
68.
Jaro vzniká, mlhy plaší slunce,
Zefyr loutky nese trávníkům,
Strom již stínem hoví poutníkům,
Slavík zpívá z květového trůnce;

Tam laň plésá, onam křepké junce,
Zde se niva směje rolníkům,
Motýl k sadu, kachně k rybníkům,
Zlatá spíchá včela ku medunce:

Vše se těší, kochá, líbá, skáče,
Všudy láska, žerty, lahoda,
Jen mne tisknou tužby, vzdechy, pláče;

Jen mne nejmou jara ani léta,
Nehne slunce ani příroda,
Co mne zbavil osud duše světa.

§§[78]
69.
Žaluj, srdce, pustým těmto hradům,
Nedej smutku ducha kousati,
Lásce studno k lidem volati,
Upěj tedy cestám, řekám, sadům;

Hlas tam obrať oněm ku pokladům,
Jež sem v dálce musel nechati,
Ba i těm se pokus vyrvati,
Jako trápným Laokoon hadům:

Pahorky ty zapomeň a města,
Které tím se více zbližují,
Čím dál vede oči od nich cesta;

Jako jelen poraněný brokem,
Když se nohy ujíť snažují,
Spěšnějším smrt chvátá za ním skokem.

§§[79]
70.
Čekej tamto nad Šumavou málo,
Slunce zlaté jdoucí k západu,
Ach, již tebe jen mi náhradu
V dálce této nebe zanechalo;

Jak si se mi v štěstí sladce smálo,
Tak teď mírni jeho proradu,
Pozdrav ji tam, pozdrav zahradu,
V níž si s nami plésalo i lkalo:

Avšak dříve na mne papršleky
Skloň své ještě, aby pobraly
Tam k ní s sebou očí těchto řeky;

Když tam přijdeš, rozkaž aby záři
Blesky tvé k ní první spíchaly
Zlíbati jí rtíky, oči, tváři.

§§[80]
71.
Ony kraje kde sem s neprospěchem
Pokoj srdce prohral s nadějí,
Všudy před mou cestou kráčejí,
Domy, vršky i s luk jejich dechem;

Besídka i zřídlo pod ořechem,
Zahrádka, kde kvítky pyšnějí,
Chrám i věže ode veřejí
K hálce krytá břečtany a mechem:

Než i truchlé zámků oněch rumy,
Na nichž Kazislavů vyryly
Věčný sobě nápis nerozumy;

I ta řeka, jejíž vlny divé
Ona krotí, aby nezmyly
S hříchem dávným snad i cnosti živé.

§§[81]
72.
Slávie! o Slávie! ty jméno
Sladkých zvuků hořkých památek;
Stokrát rozervané na zmatek,
Aby vždycky více bylo ctěno;

Od Uralů Tatrám na temeno,
V pouštěch kde má vedro počátek,
Až kde slunka mizí dostatek -
Království jest tvoje rozloženo:

Mnohos nesla, a však křivdy činů
Nepřátelských všecky přežila,
Ba i špatný nevděk vlastních synů;

Tak, když jiní snadno v půdě měké,
Ty si trůny sobě tvrdila
Na století rumích dlouhověké.

§§[82]
73.
Nuže, pokud srdce mladé bije,
Hleďme štěstí vlasti laskavé!
Bdící probuzujte dřímavé,
Teplí chladné, živí vše, co hnije;

Věrní zrádné pošlapejte zmije,
Štědří haňte oči šilhavé,
Pilní zběř tu, která krvavé
Mozole jí a pot bratrů pije:

Krásněji se nikdo nehonosí
Smělým čelem, jako vlastenec,
Jenž v svém srdci celý národ nosí;

A to právem, nebo i on složí,
A se směje tomu třeštěnec,
Za své ovce počet ruce boží.

§§[83]
74.
Tři mne věci, když je spatřím k smíchu
S hněvem spojenému nukají:
První, neznám, jak jí říkají,
Zvíře, které hlavu nosí v břichu;

Pak jsou kovy, které křídel pýchu
K letu vzavše s nebe padají;
A květ, v němž se oči kochají,
Ano smrdí přiložený k čichu:

Ale hněv se blíží k zůřivosti:
Vida lidi, v kterých nebije
Ani k hříchu srdce ani k cnosti;

To jsou, v kterých duše hnije živá,
Hnusné bez balzamu Mumie:
Nebo kdo chce žíti, nech se kývá.

§§[84]
75.
Stíny Lauritasů! Svatopluků!
Jak vás možno z hrobu vyvesti,
By ste uviděli neřesti
Národu a hanbu svojích vnuků!

Netoužících ani střely luků
Ku svobodě vzíti do pěsti,
Ani okovů svých bolesti
Krotiti hrou vlastní řeči zvuků;

Plémě Penna ledva pomstu tutlá,
Škřipně zlatý řetěz trhaje,
Nímž jej víže ruka matky outlá;

Nám krev milou cizí žížeň chlastá,
A syn, slávy otců neznaje,
Ještě svojím otroctvím se chvastá!

§§[85]
76.
Pracuj každý s chutí usilovnou
Na národu roli dědičné,
Cesty mohou býti rozličné,
Jenom vůli všickni mějme rovnou;

Bláznovství jest chtíti nemistrovnou
Rukou měřiť běhy měsíčné,
Jako k plesu nohy necvičné
Pokoušeti pro pochvalu skrovnou:

Lépe činí ten, kdo těží s málem,
Stoje věrně na své postati,
Velkýť je, buď slouhou nebo králem;

Často tichá pastuchova chyžka
Více pro vlast může dělati,
Nežli tábor, z něhož válčil Žižka.

§§[86]
77.
Aj, ty Labe, proč tak slzou mutnou
Měníš zlaté vlny v kaliště?
Zdaž si pilo někde z bojiště,
Čili zpláklo z kořen Horu Kutnou?

"Ne, já skrývám vinu v sobě smutnou,
Záštně Slávy synů roztříště,
Ach snad více než mé řečiště
Písku nosí, vraždou přeukrutnou,

Břehy oba, k oustí od studnice,
Věky ode časů pohanských,
Na mne lkají, světu žalujíce."

Hřích to ovšem, a však utři líce,
Budiž, jménem bratr slovanských,
Milost tobě: ale nehřeš více!

§§[87]
78.
Život jestiť rovný řece dravé,
Licho před člověkem tekoucí,
Běda tomu kdo jí v horoucí
Šalbě svěří nohy nedočkavé.

Postůj trochu, protři oko tmavé,
Sedni na břeh, patře na jdoucí,
Bys tak zmudřel k cestě budoucí,
Prve než tě shltnou vlny žravé:

Dášli slepým losům člunek hebký,
Bys i víc než Columb proploval,
Ani kroku nešels od kolébky;

Hra to větrů jen a mrtvá nůše,
S níž si darmo světem střečkoval,
Život má býť dílo vlastní duše.

§§[88]
79.
Jestli Slávy rumy ještě vstanou
Rukou vaší příští potomci,
Věřte zkušenému vědomci,
Jehož ousta tu k vám radu vanou;

Zřiďte obec, jedním jménem zvanou,
Pevnou, ať ji cizí holomci,
Svornou, ať ji vlastní lakomci
Nezbourají novou zase ranou:

Oudy mnohé, hlavu jednu mějte,
Vyrostlou však z těla vašeho,
Černé s bílým nikdy nemíchejte!

To nás cestou posud vedlo křivou,
Vy se chraňte bludu našeho,
A vlast stvořte čistou, trvanlivou.

§§[89]
80.
Načby srdce k vlasti proto chladlo,
Nač se pohřížilo v truchlotu,
Že sme našli práznou pustotu,
Kterou netklo žádné ještě rádlo?

Vítězství to nechci, jenžby padlo
S nebe dolů na zem bez potu,
Volím chudou směš a mrákotu
Aby svět byl kde nic předtím vládlo.

Arci že jdou jiní cestou hladší,
Těžce my a pozdě za nimi:
Tím sme ale a náš národ mladší;

My co jiní dokázali známe;
Než to skryto přede jinými,
Co my v knize lidstva býti máme.

§§[90]
81.
Bratře, neslyš hlasu závistníka
K haně předků našich drzího:
I my máme z kmene vlastního
Mužů, kterým sluší čest a díka;

Kdo má nade Petra panovníka,
Aneb Sáma vůdce vyššího?
My sme dali Uhrům Zříního,
Němcům Husa, Vlachům Koperníka:

A sto jiných krev jsou z krve naší,
Ač pak my sme sotvy zdědili
Jejich jméno, soused částku blažší;

Tak svět činí často jako děti,
Do studnice, z níž se napily,
Házejíce kamení a smeti.

§§[91]
82.
Hřích je ovšem velký vražda vzteklá,
Krádež, zráda, žhářstvo, otravy:
Hodny aby mečem popravy
Krev a duše z těla jejich tekla;

I lež, pýcha, závist, svod a změklá
Chlipnost číhající na mravy,
A jak slují ony ohavy
Přišlé na zem z horoucího pekla:

Však znám draka s tváří černochudou,
Proti němuž tyto úlomky
Hříchů, ještě sněhu bělší budou;

Ten sám loupí, repce, učí zlému,
Bije sebe, předky, potomky,
A zní: nevděk ku národu svému.

§§[92]
83.
Do zlých časů, Bůh to s nebe vidí!
Naše živobytí upadlo,
Až se strašné jejich zrcadlo
Ruka očim odekrýti stydí;

Zmatek točí krajin běh i lidí,
Duch má závrat, srdce uvadlo,
Ba, ó nové světa divadlo,
Sám již sebe rozum nenávidí:

Se svobodou válčí nesvoboda,
Pravda sluje nyní neštěstí,
A cnost ředne jako stará moda;

Nejhorší pak ta jest chyba věku,
Že, ač cítí osten bolestí,
Nemoc tají a smích činí z léku.

§§[93]
84.
Nepřipisuj svaté jméno vlasti
Kraji tomu, v kterém bydlíme,
Pravou vlast jen v srdci nosíme,
Tuto nelze bíti ani krásti;

Dnes neb zítra vraha zemi másti,
A lid v jarmě jeho vidíme;
Přece, když se duchem spojíme,
Vlast je celá v každé svazku části:

Vzácný ovšem citu nevinnému
Jest i háj ten, řeka, chalupa,
Kterou praděd nechal vnuku svému;

Ale meze vlasti nerozborné,
Jichž se bojí tknouti potupa,
Jsou jen mravy, řeč a mysli svorné.

§§[94]
85.
Sám sem někdy myslel, že již svému
Losu vzdorovati nebudu,
Ani odpor klásti osudu,
Jenž můj národ tlačí, ohromnému;

Svět se přece nehne k vůli tvému
Asnad mámivému přeludu,
A kdo může říci bez studu:
Toto učiň! Bohu všemoudrému?

Než jak hada chraň se této hnilé
Nízkých mudrlantů podušky,
Každý, kdo má srdce ušlechtilé;

Bůh když běhu světa cíle značil,
Neproměnil duše na služky,
Ale právo dcer jim dáti ráčil.

§§[95]
86.
I když bloudí, ještě bývá milý
Onen vyšších letů mládenec,
Jenž si skutky svými na věnec
Trhá každý kvítek ušlechtilý;

A jest pravdy přítel, krásy čilý,
V lásce čisté vroucí milenec,
Přitom hoří i jak vlastenec,
I jak člověk dobře zasloužilý:

Byť i těkal myšlenkami svými
Někdy v říšech asnad nemožných,
Nechať mlčí nade řečmi zlými;

Nenadá mu proto kvapným šklebem
Nikdo vrtochů a bezbožných,
Leč ti, co jsou živi samým chlebem.

§§[96]
87.
Pouhý nehřích, bratře, ještě k cnosti
Chrámu nenáleží skvoucímu,
On jen peklu ujde žhoucímu,
Ale v nebi nemá oučastnosti;

Tu cnost má i kámen, z lenivosti
Též zle nečinívá bližnímu,
Máli ale proto k božímu
Blížiti se trůnu práva dosti?

Člověk loupí jestli nerozdává,
Nemluvíli pravdu, zlořečí,
Zločincem se nečiněním stává;

On jen tolik platí kolik dělá:
Když se tedy hnilost člověčí
Cnosti bojí, proč je k hříchům smělá?

§§[97]
88.
Nechtěj zoufať, když se proti tobě,
Bratře! šklebí závist trkavá,
Kdo se, pravdu háje, obává,
Ten jí škodí, nejsa věrným sobě:

Pravda nezná ustoupiti zlobě,
Kdo jí laje ten ji zastává,
Ke cti jsou jí slova rouhavá,
Blud a šalba hlupců ku ozdobě:

Pravda jest co cedry na Libanu:
Ti, jenž na ni dují větrové,
Jen víc šíří vonnou její mannu;

Jazyk její meč jest, ňádra hory,
Srdce mramor, ruky sloupové,
Paty rokle k pošlapání vzdory.

§§[98]
89.
V tužby chvatu křídla k letům beru
Tam k ní po široké prostoře,
Když se slunce loučí na hoře
A hvězd ruky vedou noci dceru;

Nehoví však osud mému peru,
Dálky stokrát více přispoře,
Nežli tomu, jenž svou přes moře
Každonočně navštěvoval Heru:

Jeden cíl než různou máme cestu
Leandře, noc tobě z Abydu
Dosti, a mně týdne málo k Sestu;

Tvému tam jen měkolomné stály
Na překážce vlny poklidu,
Mému tvrdé Krkonošů skály.

§§[99]
90.
Nikdy by sem nebyl věřil tomu
Jakým láska divům naučí,
Ona hvězdám státi poroučí,
Duchy křísí, tupí střely hromu;

Řeč dá němým ratolestem stromu,
Skalin svazky tuhé rozloučí,
Tigry krotí její náručí,
Smíchy k pláči a pláč vede k Momu:

I mne láska mnoho naučila,
Ach že chybno o tom souditi
Zda i díky za to zasloužila?

Život štěstím v žalost vrhla mělkým,
Ducha naučila básniti,
Srdce lkáti nad národem velkým.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama