"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Blaník. Znělkový věnec (anonymní "svatováclavský" věnec sonetů z období druhé světové války)

5. dubna 2008 v 22:15 | anonym |  Sonetové cykly
I.

Mlčení hor se nese nad Čechami,
mlčení tvrdé jako hlavy skal.
Dnes se již nikdo slovy neomámí,
dnes mnohý, který padl k zemi, vstal -

Ó, lide prodejný a zlata chtivý,
byls lehce koupen za falešný tón!
Ó, dítě, které pozlátku se diví,
ó, dítě, žalostivý Faethon!

Je smutná země, v které Bůh se vraždí,
je pyšná zem, kam pronik každý blud,
kde pokrokem se toužil chlubit každý.

A smutný lid tu žije jako ve snách
a cizí bludy snáší odjinud.
Mlčení nářků vzlyká po Čechách.

II.

Mlčení nářků vzlyká po Čechách
tlumené pěstí, hladem ohlodanou.
I o polednách hrozí bledý strach
a třese zemí - znásilněnou pannou.

Jež chodí nahá, nemajíc co skrýt,
a oloupená o vše, zbičovaná,
dívá se tupě na svůj starý byt.
Snad ani neví, že kdy byla panna.

Snad ani neví, po čem toužit má,
a neví o své dávné spanilosti.
Své staré slávě je dnes nevěrná.

Jen mísí tupé nářky se slzami,
jež z mrzké poroby ji nevyprostí.
Krev, slzy, bída, ohořelé trámy.

III.

Krev, slzy, bída, ohořelé trámy -
na prsa snes se černý smrtihlav.
Již vysál mízu, znesvěcuje chrámy
a k vládě pozval krutý, kalný dav.

Prapory černých topolů se řadí
k smutečním průvodům a popravám.
Leč nikdo bubnem pravdu nenahradí
a neprosadí navždy zřejmý klam.

Spí radost lidí, větru, radost trav -
zoufalstvím živých rychle odumírá -
Plíží se jitřním šerem Boleslav

ke dveřím chrámu jako bratrovrah.
A zvony mlčí. Mlčet musí víra.
Zde už jen srdce bije na poplach.

IV.

Zde už jen srdce bije na poplach -
to srdce zklamané a rozštěpené
a znesvářené ve svých komorách,
v hloubce i vysokosti nezměřené.

To srdce nikdy nepoznalo pána
a rozum nikdy nedával mu směr.
To srdce bije, - je to vlastně hrana
a smír těch puklých, pokřivených věr.

A plátky bílých růží obloženo
by chtělo stonat, plakat, usínat...
a nevidět, jak zlé mraky se ženou...

Zlé mraky. Hora mizí v černém kouři.
a blesky bijí v tvrdý český plat.
Jen Blaník ční a pozoruje bouři.

V.

Jen Blaník ční a pozoruje bouři,
jež přeorává tuto tvrdou zem.
Radlice blesku do útrob se noří
hledajíc pod povrchem zdravou dřeň.

Jen Blaník ční a poklady své střeží
a odhaduje věky podle hvězd.
A kolem kvapí čas - kůň bez otěží...
Jest den jak rok - a rok jak tisíc jest...

Zamyšlen čeká na jediný den,
den dusotu a polnic hlaholení,
den, jemuž druhý není podoben.

Čeká a přečká úpal, přečká mráz,
a přečká války, přečká hrobů tlení,
jak silný stařec, který zná svůj čas.

VI.

Jak silný stařec, který zná svůj čas,
dívá se Blaník po obzorech věků,
připraven dávno na ten strašný kvas,
až malý pramen promění se v řeku.

Dívá se Blaník na krvavý dým,
jímž celá země v pokoření doutná.
Ta země prodírá se ohněm pekelným
a zoufá nad průhledem do budoucna.

Již všichni moudří na kolena padli
a odevzdaně hledí k nebesům
a Miserere volá, kdo se modlí,

kdo v noci bdí a oka nezamhouří,
kdo nepřišel až dosud o rozum -
jak válečník, jenž v tvrdých bitvách zmoudří.

VII.

Jak válečník, jenž v tvrdých bitvách zmoudří
a dává rány, které nebolí,
po nichž se raněný už neprobouzí,
a se soucitem smrti dovolí,

by na tvář vdechla měkce svoji masku -
tak svatý kníže náš zří zmetky ran,
pahýly duše, které dusí lásku,
žalují žal svůj do blanických bran.

Dnes pouze k Bohu mrzák hovoří
a ukazuje rány své a vředy,
bezpráví, křivdy, zpupná příkoří

a pouze k nebi pozvedá svůj hlas,
jež dávno k lidem volal naposledy,
jak velikán, jenž mlčí v křiku mas.

VIII.

Jak velikán, jenž mlčí v křiku mas,
mohutný Blaník pohnul svými srázy
a mrákoty a staleté sny střás
a kopí lesů zježil na své hrázi.

Co platny lsti, co platny úskoky
a diplomati, pavouci a lháři,
co barvíři, již kalí potoky,
co bludičky, jež předstírají záři?

A k čemu podvod, hřímají-li hory,
že o příměří jednat nebudou?
Jen hrozny krve ztiší hladomory,

které by prosba chudých neztišila.
Hrozivě zdvíhá žula hlavu svou.
Úbočí hory halí mlha bílá.

IX.

Úbočí hory halí mlha bílá,
z níž trhá vítr plátno na rubáš.
Zde odevšad se mračna nakupila.
Sem ze všech končin světa snes se pláč.

A divné nevěsty si závoj perou
ve stokách kalných smutnou ssedlinou.
Jdou pyšné ženy se svou zpronevěrou.
Stařenka kývá hlavou šedivou.

Zde okoralý chléb se solí slzami,
pták nezpívá, jen zobák otvírá,
tmou svědomí jde přízrak neznámý.

Strach němý šeptá tichou hrůzu svou. -
Proč obrací se lidu stará víra
za skalní branou s těžkou závorou.

X.

Za skalní stěnou s těžkou závorou
pod klenbou sálu mocné vojsko čeká.
V kamenný spánek pohříženi jsou
a žula stolců zdá se býti měkká.

Lesk nedočkavé zbroje plaší stín
a lampy bronzové se zlatem barví.
Zaduní štíty plátem kovovým
a ohněm lampy šlehne někdy karmín.

Stoletá noc se zvolna vleče k ránu,
leč její kohout dosud tvrdě spí.
Jen vzdechy tlukou na kamennou bránu,

která svou silou všechny utlumila.
Ještě je brzy, říká zoufalství,
rytíře dosud křivda nevzbudila.

XI.

Rytíře dosud křivda nevzbudila.
Havrani černí, hosté pohřební
se slétli k tryzně - zpívá labuť bílá.
A blázen čeká, až s rozední.

A trpký popel čpí a dusí živé
a mrtvé pohřbívá a mísí chléb.
Rumiště tam, kde růže kvetly dříve,
a uhel ční, kde zelenal se štěp.

Zda znáš tu zem, kde citron nerozkvétá?
Zda znáš tu zem, kde mohl býti ráj?
Kdo vinen jest, že prchla šťastná léta?

Své hříchy vizme, které mluví samy,
své pády, srazivší nás v smutný kraj.
Leč bílý kůň již bije podkovami.

XII.

Leč bílý kůň již bije podkovami
do stání z kamene, a větří prach
a výpar krve ohnivé ho zmámí
a vání větru cítí na nozdrách.

Sní o útoku v čele těžké jízdy
a ržáním dává dobré znamení.
Již slyší trouby... jejich hlahol čistý
mu bouří krev, jež v srdci pramení.

Dosněný sen a procitnutí jen.
Ve stájích blanických se koně budí.
A nedočkavý lid je spokojen,

že mračna rytířů se rozlétnou
a rozeženou nenasytné zrůdy.
Je slyšet ržání v noci pod horou.

XIII.

Je slyšet ržání v noci pod horou -
a slyší každý, kdo se zaposlouchá,
když v bledém ránu jasné hvězdy mrou.
Připravte květy, prostírejte roucha,

ať stříbro podkov tlumí hedvábí!
Zapalte hromničky a modlete se!
Zlé mraky odplují jak koráby,
koráby prázdné, jimiž vítr třese.

Bláhové srdce na smrt zapomíná
a říká zítra, nebo pozítří.
Snad ani neví, co je trest a vina.

V neděli květnou staví slavobrány,
na Velký pátek dává hrozný kříž.
Ó, rozpomeň se, kníže, zůstaň s námi.

XIV.

Ó, rozpomeň se, kníže, zůstaň s námi!
Zahynout nedej nám, ni budoucím!
K tobě se modlí lid tvůj bez ochrany,
tvůj padlý lid, jenž zase chce být tvým.

Již bledne záře v očích Antikrista
a olej pravdy vyplul nad vodu.
A ocelová ruka už se chystá
strhnouti masku z tváře podvodu.

Ó, vinaři, znáš dobu vinobraní,
když bratr slunce révu osladil.
Mošt sladký proudí z muky lisování.

Přimhuřte oči, vane vítr známý,
radost je modrá jako rozrazil.
Mlčení hor se nese nad Čechami.

XV.

Mlčení hor se nese nad Čechami,
mlčení nářků vzlyká po Čechách.
Krev, slzy, bída, ohořelé trámy,
Zde už jen srdce bije na poplach.

Jen Blaník ční a pozoruje bouři,
jak silný stařec, který zná svůj čas,
jak válečník, jenž v tvrdých bitvách zmoudří
jak velikán, jenž mlčí v křiku mas.

Úbočí hory halí mlha bílá.
Za skalní stěnou s těžkou závorou
rytíře dosud křivda nevzbudila.

Leč bílý kůň již bije podkovami,
Je slyšet ržání v noci pod horou.
Ó, rozpomeň se, kníže, zůstaň s námi!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucio | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 12:07 | Reagovat

Tady se mi líbí... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama