"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Duben 2008

Seamus Heaney - Clearances (dva sonety z osmiznělkového cyklu "Mýtiny", v originále)

17. dubna 2008 v 12:42 Sonety
3
When all the others were away at Mass
I was all hers as we peeled potatoes.
They broke the silence, let fall one by one
Like solder weeping off the soldering iron:
Cold comforts set between us, things to share
Gleaming in a bucket of clean water.
And again let fall. Little pleasant splashes
From each other's work would bring us to our senses.
So while the parish priest at her bedside
Went hammer and tongs at the prayers for the dying
And some were responding and some crying
I remembered her head bent towards my head,
Her breath in mine, our fluent dipping knives--
Never closer the whole rest of our lives.
5
The cool that came off the sheets just off the line
Made me think the damp must still be in them
But when I took my corners of the linen
And pulled against her, first straight down the hem
And then diagonally, then flapped and shook
The fabric like a sail in a cross-wind,
They made a dried-out undulating thwack.
So we'd stretch and fold and end up hand to hand
For a split second as if nothing had happened
For nothing had that had not always happened
Beforehand, day by day, just touch and go,
Coming close again by holding back
In moves where I was x and she was o
Inscribed in sheets she'd sewn from ripped-out flour sacks.

Otakar Theer - všechny čtyři sonety ze sb. Výpravy k Já (1900)

12. dubna 2008 v 14:08 | Otakar Theer |  Sonety
Kraj...

Kraj, ačkoli zněl žní, je plný hluchých tónů,
a světlá radost života zde v klasech dohořívá,
a když se ženci vracejí za podvečerních zvonů,
nikdo z nich si nápěvy lásky nezazpívá.

Tu jenom já marnivě poustevnu svojí krášlím
a bengály si chystám k slavnostem sladkých roků,
když hledím k zprahlým úrodám jak nákaza rzi zašlým,
sním, jak by kraj se probudil pod rytmem ženských kroků.

Však zatím žádná nejde, by hudebním svým hlasem
do temnot zvolala: Osvětli lesy! Já jsem,
kterou ty očekáváš, smutný poustevníku!

Tvou celu proměním ti v žhavé výhně pekel
a svědomí ti vezmu, a stvořím nové Thekel
-mé polibky jsou sladčí než plody fíkovníků!

Ó vinobraní...

Ó vinobraní snů, nad nimiž listopad
se měkce usmívá skrz bronzy západu,
vy necháváte smutky tiše k nebi plát
jak žertvy oltářů v měsíční náladu.

Na každé cestě pak se mrtví naleznou,
již milováni byli v červencových dnech,
a Vzpomínka jde duší, s vlajkou smutečnou,
noc nese v očích svých a lunu ve vlasech.

Tu myslí muž na ženu s tělem těšivým,
na levandule plné lože a pokoje,
na dýmky, krb a děti, bicí orloje,

a žena zkřehlá, bloudíc krajem deštivým,
si kouzlí Orient a zámky prostřed skal,
kde by ji zlý a krásný pirát miloval.

Nápisy duše
(Pokrytecká panna)

Mám krásu z mramoru a v páru očí laních
zříš Marnost se Smrtí si dávat políbení;
jdu časy lhostejná, zda štěstí nesu v dlaních
či zda se za mnou krev na popravištích pění.

A pleť má, netknutá, jež měla odpoutávat
v stu tělech rozkoše, jak masky nehybná je,
sen, z lásky rovníku do mého srdce zavát,
má víčka zemdlená a v barvách spleenu hraje.

Neb, země Husí! tajemství mého těla
se k slunci polednímu divně rozletěla
a zpitá jeho září teď lásku vzala mi.

Co zatím po horách, snem ověnčena, kráčím
svým krokem hedvábným, nad tanec hadů sladčím,
sten mužů, jako psů, zní touhou skalami.

Marný průkopník

Jako by v lebce mé se zahnízdily zmije,
jež nad hlavou mi syčí mystérium nirvány,
jsou šíleny mé smysly peklem harmonie
a chtěním po syntése halucinovány.

Tak vířím stoletími: svou hořkou moudrost snáším,
prach mrtvých lebek luštím, snu hvězd se dotazuji,
své srdce pojídám a echa Příští plaším,
když umdlen jsem, svou touhu vínem podpaluji.

A všechno strpěl bych: by ženu unes jiný
i dítě zemřelo, mne štvali z domoviny,
jen kdyby sfingy Prostoru a Času promluvily.

Však ony - zaklety, či samy oněměly? -
svým klidným zrakem září mi pod nebeskými čely,
až zděšen spadám v klíny žen, by zoufalství mé smyly.

Jan Zahradníček - sonety ze sb. Jeřáby (1933)

12. dubna 2008 v 14:05 | Jan Zahradníček |  Sonety
Těžkooděnec

Každý rok níže
sklání se hlava tvá,
v tmách anděly tíže
bezmocná svolává.

V sousedství hlubin, ó dnové
s hvězdami na rubu,
vznesou se podoby nové
z rozbitých kadlubů.

Již dávno, dávno je s námi
tíže jak přilba a meč,
ale co mámí, co mámí

a zpod hledí časná se ztrácí
jak žehnání žalu a řeč,
jak hvězdy a slzy a ptáci?

Beze jména

Hodiny, kroky, orli mí,
ó buďte mi přívětiví,
když v okřídlené podzimy
mé oči se diví.

Vy, pro něž moudrost hadí zrá,
chvějte se hořce před jesení-
jde štěstí vážné jako hra,
mlčení padá na mlčení.

I bratr strom se rozpomene
a voda - panna šílená,
když zdvíhá svoje ramena,

ptáci když kratší cestou k ráji
nad naším žitím pospíchají,
šeptají vše tak bezejmenné.


Stromům
"Lese, ty mechatý spáči!" Peter Hill

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavěji před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

Hry

Chtěl bych být pískem a přijmout stopy
všech vašich kroků, slunných her,
chtěl bych být větrem a smazat stopy
perutí žalu vpodvečer.

Ó rty a ruce skrze listí
let dávných sotva spatřené,
snad najdu ještě ono listí
a teplo kdysi cítěné.

Snad hvězdy budou rozsety
kde si teď pro naděje hrajem,
kde zrakem mým jak světlým hájem
jdou zlatovlasé chvíle ty -

Však dálko, výško, podzime,
což jsou to ještě oči mé?

Cestou

Jsou shluky stromů plny svaté tísně,
suknice dálek sluncem prohřátá,
o loňském listí pramen mluví přísně,
ó snad se bude líbit píseň ta.

Své sandály tak na chvíli jen zouti
a setrvati v srázném utkvění-
Tu píseň času, která jindy rmoutí,
se moudře daří zpívat prameni.

Kam pro tíhu svou více nemohu,
má slova ohňová ať aspoň jdou,
ať kovově mi zobou oblohu,

když nové kraje na staré se vrší,
kdy na vsi rozhozené namátkou
a na stoleté lesy teple prší.

Slova mrtvému

Vnuknutí mladá, spící ve větvích,
mně šeptají o měkkých krocích tvých,
efébe, peruti, jež teď jsi stínem,
hvězdám i červům blízký v světě jiném.

Tam anděl, tepna světla, z tebe vlá,
zde cvrček, herold ticha, mne se ptá.
Tam kovář stálic ležíš u kořenů,
zde větve své nad jejich spletí klenu.

Zde podzim, snítka vřesu na horách,
a vše, co země spěchá změnit v prach,
o tobě vypráví svým žalujícím pádem,
na něj jak na křídla tvé jméno kladem

Zde vše, co hyne, rozkazujíc dí:
oblaka, vítr, pták a souhvězdí.

Neklid

Ó co mne uhranulo v mladém lese,
tam kde jsem včera pod modříny stál?
Nad spletí větví, jimiž vítr třese,
neklidný měsíc kamsi pospíchal.

Skloň se až ke mně, teplý, měkký větře,
až k trávě sesterské, kde mrtví spí,
vanoucí dálka ať mi s čela setře
světelné kapky lichých úzkostí.

I mne pod šerým křídlem Lucifera
daleko odtud stesk a zmatek jal
a zahnal sem, bych za večera

pahorek, topol, tmu zas uhlídal,
a do vlasů mi zase napadaly
střepinky ráje se stromů, jež spaly.

Užovka
Rudolfu Černému

Spí, mrtva je užovka v upolínu,
má barvu pláče její zvadlá pleť,
a na ruce jak padá zeleň stínů,
na křídlech milovat, ó považ teď.

Tak s hlavou nazad obrácenou dřímá,
jak mrtvé dny se nazpět dívají,
má barvu řek, a nehledět už zpříma,
hle, dávná marnost rozkázala jí.

Skloňte se, sosen sloupy jantarové,
sudlice trav, kde mihla se v dny nové
nit stříbrná, již sotva postřehls.

Džbán výšek rozbit, tuhne draslo slz...
Má barvu pláče, řek a mokrých stínů,
spí, mrtva je užovka v upolínu.

Rovnodennost

Zčernaly větve ve větru, jenž pálí,
z okraje noci pták se ozývá,
leká snad jaro hřímající z dáli
v panenství čistá, plachá, tesklivá?

Krajiny známé ze bdění a ze sna,
kde prázdno polí stře se do hnědi,
až nachýlí se žití mé, ať klesna
znám štěstí těch, kdo ještě nevědí.

Pak světla půl a stínů polovina
jak palma ta, jež tančí nad hlubinou,
kéž najdu úpění tak zcela jiná

než ta, co hnětla krystaly mé dosud,
kéž nebojím se bázní snů, jež hynou,
když kdosi drží rozsvícen můj osud.

Před bouří

Jak žluté ovsy náhle zesinaly
pod černým stanem vody visuté.
Pod biči blesků skelně zapraskaly
výšiny k zemi prudce sehnuté.

A dole klas a strom se rozševelí
v přiznánícudném k žhavé žízni své.
Osiny sucha v mízách řeřavěly
a klesla křídla v tíze drolivé.

Až pruty dešťů v zemi zakoření
večery křehčí nežli fontány,
až stvoly pozdvihnou se v tenkém chvění

a vůně k barvám budou přidány,
jak půjdu žasna, v kapkách poznávaje,
co ve mně padá, lká a dosud zraje!

Zastavení

Vítr krutě pálající zleva
v trýzni tříbivéjak úděl dán.
Jednou jím jak od pšenice pleva
budu oddělen, až řekne Pán.

Znavila se stébla miny bdící,
nikdy neustávše v klaněních.
Snad mi bude usouzeno říci,
co to kdysi promlouvalo v nich.

Prut mé krve prudce ohýbá se,
šiky ptáků zanikají v kráse,
ach, jak ještě třeba dlouho jít?

V žlutý večer plný žalování
náhlá růže nade mnou se sklání-
kosých slov a záští zbaven žít.

Barevný závoj

Jako ten, kdo z obličeje snímá
svého spánku příkrov nezjevný,
očima tak potmě žasnoucíma
rozhrnul jsem závoj barevný.

Jako něčí tvář a moje touha
světlo splývalo zde s pláčem vod,
mezi nimi podoba jen pouhá,
sloupy zdvíhaly se bez náhod.

Slyšel jsem jich prosbu neskloněnou,
jejich křiky zpola vědomé,
zřel, jak vzhůru s lehkostí se klenou.

Ne již bolest, ale opojení,
které tančíc ve hvězdu se mění,
budiž osten můj a křídlo mé.

Jan Kollár - Slávy dcera ve třech zpěvích (encyklopedie slovanstva ve 150 sonetech; v 1. vydání z r. 1824, které se ještě dá číst) část 5/5

12. dubna 2008 v 13:57 | Jan Kollár |  Sonety
§§[132]
121.
Labe, Visla, Volha ani Neva,
Ni vln tolik má břeh Dunaje;
Všechněch sedem kopců Tokaje
Hroznů více nepřináší réva;

V Krkonošech zelin ani dřeva,
V Tatrách zlata více nezraje,
Co mé oko, ztrátu pykaje,
Každý večer slzí navylévá:

Není stezky, sluje, háje, skály,
Není trávy v celém okolí,
Jenžby rosy mé již nepoznaly;

Každý jarek, ptáče, větev stinná
Naučené mým již hlaholí
Nářkem slova: láska, osud, Mína.

§§[133]
122.
Zbraně ztupiv, ostrá zlámav kopí,
Nedošel sem ještě pokoje,
Osud přemoh, samo souboje
Srdce s sebou dvakrát horší tropí;

Jak kdy vlast se z cizích vpádů zchopí,
Oráč meče křiví v nástroje,
Rázem vzteklý, syny ozbroje,
Lůno matky krví buřič kropí:

Bolest ránu vždycky hlubší ryje,
Čím víc krotím, dravá slabého
Více Hydra růži těla pije;

Teďbych volně, kdyby bylo možná,
K stínům hrobu vstoupil tmavého,
Bez tebe však nelze, sestro zbožná!

§§[134]
123.
Zdlouha lezou hoře mého kroky,
Pozdě měknou noh mých okuje;
Již své dvakrát čerstvým věncuje
Karpat révím, co já chřadnu, boky;

Mámí láska; v štěstí běží skoky,
Pod neštěstím ledva putuje,
V blízku pálí, v dálce sužuje,
Smíchu chvílky, pláče čítá roky:

Dříve tuším slunce jasné svadne,
Sníh se bílý bude černěti,
Dunaj vyschne, nežli žel můj schladne;

Moří láska, koho v léčku lapí,
A však mámli bolest trpěti,
Volím takou, která pěkně trápí.

§§[135]
124.
Spolkům ujda v tichu bolest kořím,
Buď se den, buď večer přiblížil;
V pouštěch smutných, kdeby nevyžil
Barbar bludný, já si ráje tvořím;

A však darmo oči vyschlé mořím,
Bych sám sebe v slzách pohřížil,
Anť již roky, jako ohnižil,
V žhoucím živlu s duší, s tělem hořím:

Čas by již byl míti utrpení
Bohu tomu, který podpálil
Dům a v popel obrátiti lení,

O, že sem hned při počátku zticha
Žháře oulisného nevzdálil,
Teďbych rád, než pozdě honím bycha.

§§[136]
125.
Vítej přišlá z dálky lastovičko,
V krajích těchto slunkem zjařených,
Osaď, zděné z hmotů míšených,
Nad mým oknem své zas obydlíčko;

Ale prve zleť sem na maličko,
Rci mi běh svých letů skušených,
Zdaž i mně z těch břehů vzdálených
Pověst neseš aneb znameníčko?

"I mne křídla tamo nesly chtivá,
By sem div ten sama viděla,
Jehož krásu celé ptactvo zpívá;

Než, ach, blízkost smysly jala teskem,
Poselství mi přáti nechtěla
Čáka skutku převýšená bleskem."

§§[137]
126.
Veselosti písně prozpěvujte,
Sneste k věncům darů májových,
Načby hnila radost v okovích,
Stojí ještě Tokaj, péče zujte!

Číše nebi k chvále naplňujte,
Hovte oudům v stínech stromových,
Kde břeh mluví, aneb ve křovích
Zpěv se ozve, srdcem čilým stůjte!

Dík jest, radost čistá, bohulibý:
Nechte bratří oněch námitek,
Že mé radě vlastní příklad chybí;

Mne cit blaží jestli skutek mizí,
Na podíl se změnil užitek,
Radost v radost nad radostí cizí.

§§[138]
127.
Nechápal svět divů jenž se dějí
V tajné Mesmerově stolici,
Oni trnou bázní mořící,
Tito lají, jiní se mu smějí;

Kýž se jednou přesvědčiti chtějí
Jak to snadno duši letící,
Z prostranství a z času temnici
Udělanou nechať pod šlepějí:

Seč je srdce, proč ne dary hlavy?
Seč je láska, proč ne umění?
Seč je osud, proč ne lékař zdravý?

Mé již dávno, samo sebe ruše,
Má již dávno, k svému trápení,
Tělo jinde, jinde bydlí duše.

§§[139]
128.
Ona lípa kde sme mnohé ráno
Mnohý večer krásný probděli,
Ona lávka pod ní v jetelí
Tam jsou ještě, těmť ji zříti přáno;

Jak tam nemá bohům býti lkáno,
Kde se proti sobě opřeli,
A co jeden srdci udělí,
Vzdorou jiných stromům bývá dáno;

A však blaze kdo se volně vyhne
Tam, kde nebe válčí se zemí,
Kdož ho, padna v tísni obou, zdvihne?

Ticho tedy ztrátu lkavé zpěvy,
Snáze truchlý nářek oněmí,
Krotkost mírní samých bohů hněvy.

§§[140]
129.
Jako smutně lesní holub upí
Po širokých vůkol dolinách,
Když ho skrytý v nebe modřinách
Jestřáb chvatem družky věrné zloupí,

Na vrch dubu nejvyššího vstoupí,
Volá při rozsedlých skalinách,
K hnízdu letí, an ho v křovinách
K větší strasti zmámil ohlas tupý:

Tak já rovně opuštěný kvílím,
Od Dunaje k pouštěm rozmařilým,
Odtud běžím lkáti ku Tatrám;

Ale darmo ztrátu vypátrám,
Ba žel množím, hlasům uče hlucho,
A pak vlastní kárám zrak a ucho.

§§[141]
130.
Tam již semnou přišlo, že se střehu
Nejen spolků, než i samoty,
Trápen všudy tvorem lichoty
Vlastních očí, z rána do noclehu.

Hned ji vidím jako Psychu v běhu
Obletati noh mých zámoty,
Hned jak Nymfu, an ji z jasnoty
Dunaje vln družky vedou k břehu:

Hned ji vidím jako Floru hráti
S kvítím, jenž se před ní rozvilo,
Hned jak Muzu při mém boku státi;

Takto žiji v onom bludu tona,
Jakby v celém světě nebylo
Jiného nic, kromě já a ona.

§§[142]
131.
Vrchy planí, moře pije do dna
Čas a všecko změní posléze,
Slunce hasí, hvězdy za meze
Světa kryje kde směs neurodná;

Po sta bludech přece vnesla svodná
Lodí do Itaky vítěze,
Sproštěn Prometheus řetěze,
V nějž ho krádež ukovala škodná:

Snad čas i mé strasti léky chystá,
Snad se i mně ještě zlatolistá
Palma časem někdy zotaví;

Aspoň jazyk lkáti unaví,
Srdce nikdý, nebo láska čistá
Nezná času ani nezná místa.

§§[143]
132.
Vichru jekem různá skryté moutí
V mraku černém živly obloha,
Zpěvců lesních čeleď ubohá
Teskno v listném schránu hledá proutí;

Oblak hněvný na zem hluché nutí
Kázni plémě, snest ho nemoha:
Tu blesk, hromy, vlny, pro Boha!
Koráb strojte proti zahynutí:

Utulím se, vzdoru k bázni spáře,
Pod dub v šírém poli stojící,
Než tu úkaz množí hrůzu chmury;

Duhu spatřím, na níž v bílém šláře
Růžťkou kyne Mína sedící,
Vystru po ní náruč - Ona shůry:

§§[144]
133.
"Znášli kraj ten, ony ráje věčné,
Vlast tu krás a duchů palouky,
Kde se cnost a láska za ruky
Vedou kráčíc v záři ve slunečné?

Tam kde větry chvějí tichořečné,
Palmy klenou stinné oblouky,
Tam kde z vonných myrtů souzvuky
V trudnou duši slavík lije vděčné?

Znášli kraj ten, kde tma s horkem zajde,
Bez trnů se růže červená,
A svou jilmu každý břečtan najde?

Tam kde mutné vyschnou časů řeky,
Kde choť, sestra, jedno znamená:
Tam sem tvá, a ty můj po vše věky.

§§[145]
134.
A co teď sem viděl za zázraky
Sebrav duši lekem zmařenou,
Neuzří se pokud zelenou
Hvězdu tuto hřejí slunce šlaky:

Neb se zticha tenké zlatomraky
Vůkol ní a vůkol rozklenou,
Již jen clonu z jejích ramenou,
Tvář, šat vidno, pak vše miznou znaky:

Jen vůz ještě a dvé hrdličátek,
O něž Milek stužky ovinul,
Zříti posléz skrz ten živlů zmatek,

Schápám se a makám za ní jdoucí,
Než jen vůni, v niž se rozplynul,
Zanechal ten obraz běloskvoucí.

§§[146]
135.
Teď bych sobě křídel Dedalových
K letům nadvětrným vinšoval,
Anižbych se zkusiť strachoval
S Faetonem stezek nebe nových;

Z hvězdy ku hvězdě bych na ohňových
S Eliášem koních putoval,
Ode Hladoleta vesloval
K slunci na perutech Blanchardových:

Ažbych došel cíle svého jezdu:
Kde byt zvolí v říšech blažených?
Kterou zatmí příchodem svým hvězdu?

Aneb jestli výše ještě vkročí
Kolik hvězd se nově stvořených
Vůkol ní co vůkol slunce točí?

§§[147]
136.
Plyňte časy, ó plyň k oustí řeka
Spíše mého věku mladého,
Nezáviď mi zisku blahého,
Který na mne v budoucnosti čeká;

Život břímě, smrt je tužbě vděka,
Koj zem nízká srdce jiného,
Mně ať rok se ve dne krátkého
Dobu, a den v okamžení stěká:

Mně cíl vetknul osud do výsosti,
Avšak ona vtiskla pečeti
V každý důvod nesmrtedlnosti;

Jen to chtěl bych ještě věděti:
Zda, když Parka jednou vlákno přetne,
Sám jen duch tam, či i srdce vzletne.

§§[148]
137.
O by s hvězd těch miloskvoucích zletěl
Anjel jeden ke mně se zprávou,
Zdali někdy ještě laskavou
Tváří na mne sklání dolů zřetel?

Ten by řekl, zda i v říši netěl
Láska duši hřeje plesavou,
Zda i tam ji písně zábavou
Slavík a noc stříbrem kojí světel?

Zdali na mne myslí ještě časem
I tam, kde se Seraf pobožný
Kráse její plným diví hlasem?

Tudíž by slast i mé zdvihla týmě
K vám, ó kraje, kde prst všemožný
Světy seje jako rolník símě.

§§[149]
138.
Z prostřed vln se šumně nad Dunajem
Směje ostroveček blažený,
Jménem panny svaté křestěný
O závodby mohl jíti s rájem;

Houště křovin věnec pletou krajem
Vnichž si slavík zpívá nadšený,
Podál Bachus leží šálený,
Milostky se procházejí hájem:

Eldorado, Tibur, Olymp jasný
Netěšil tak svojích ctitelů,
Jak mne blaží Patmos tento krásný;

Zde se tytýž oku mému jeví
Ona v spolku Muz a Anjelů,
Zde mé rány zpěv a slza leví.

§§[150]
139.
Lampa bledne, oknem tichá leje
Luna v plné světlo proměně,
Stolík nechám, patřím zmateně,
Lampa bledne a šum kýsi věje;

Kyna rukou proti mně se chvěje
Stín co anjel s křídly na stěně;
Kdo to? ptám se z okna schýleně,
Původ stínu v zahrádce býť mněje:

Ticho v sadě, ticho v světnici,
Oko opět na úkazu visí,
Blíže nutím nohy bojící;

Strach mne zmráčí, radost zase vzkřísí,
Klesnu omdlen v blízkou stolici:
Kdo to, ha kdo, ty si, Míno ty si? -

§§[151]
140.
Od té doby, v kterou do mne vyšší
Život zřením svojím vdechnula,
Duše vazby těla vyzula,
Jsoucí Bohu nežli lidem bližší;

Vnitřek můj i hluk je světa tišší
Země s kouzly svými usnula,
Ba i láska láskou minula,
Jako sluncem hasne hvězda nižší:

Pakli přece válku strojí zrádný
Milek proti srdce tichosti,
Činím jako Moskvan nepřevládný;

Nepříteli svému ku posměchu,
Abych ještě chránil volnosti,
Hlavně házím na svou vlastní střechu.

§§[152]
141.
Často snad jen nářkem zníš a lkáním,
Ty mé novostrunné varyto,
Ač se co v mých ňádřích ukryto
Pilně jiným vytajiti chráním;

Nebo srdce dlouhých roků dbáním
Od ran starých není obmyto,
I když jizva mizí tudyto,
Jinde zniká s větším sužováním:

Kvěltež tedy hlaholové mladí,
Byť svět i lál vaší žalobě,
Co sem ztratil on mi nenahradí;

Potom když ji, zbaven všeho trudu,
V ohvězděné uzřím podobě,
Slast a rozkoš věčně pěti budu.

§§[153]
142.
Osamělý na života hladkém
Chlumu stojím, kam již nevěda,
Vůkol nohou propast škaredá,
Ani k předu, ani nelze zpátkem;

Rozloučiv se s nízkým světa zmatkem,
Včasně žlaby zvyků probředa,
Teď se s nimi zpurné nehledá
Srdce novým spřáteliti sňatkem:

Vytrvámli, octnut v boje věčné
Tu sám s sebou, onde se světem,
Na výsosti této nebezpečné?

Větrů vztek by k pádu mohl vesti,
Ruka se však vroucím podnětem
Ještě jedné drží ratolesti.

§§[154]
143.
Černá noc se nad mnou rozkřídlila,
Losů hněvy ještě nekrotnou,
Šíříc bouři strachem těhotnou,
By mi všecky nebes hvězdy skryla;

Kde jest ruka, jenžby sprovodila
Mne skrz cestu tuto mrákotnou,
Jenž by v mého věku lichotnou
Číši, ještě nektar jednou lila?

O ty, kterou v tiché tužbě vzívám,
(Zemské jméno tě již nesluší)
Dejž moc, kdy boj v pokušení mívám;

Snížíšli ty na mne zření krotká,
Co jest, jenž mne více zasmuší
Aneb zlého v šírém světě potká?

§§[155]
144.
Rádbych sem já zemským tvojim světe
Výhost kdykoli dal marnostem,
Abych přešel k oněm radostem,
Kde Ji nyní hvězdy spatřujete;

Ale jedna pochyba mne hněte:
Zdali, když tam budu za mostem,
Ona nepoletí k výsostem
Kde zas vyšší dokonalost kvete?

Ode stupně vše se k stupňům vznáší
Tak je slunce vyšších měsíců
Podruh, jako měsíc země naší.

Jestli i tam roky místo mají,
Ach snad ještě mnoho tisíců
Smutných písní zpívati mi dají.

§§[156]
145.
V skrytu tichém, kde ji nikdo nezná
Vůle ušlechtilá působí,
Zřídlu čistému se podobí,
Jenž svět blaží do jeskyně vlezna;

Jeho vlahou tu se přelíbezná
Duha, onde louka ozdobí,
Ono plní hroznům nádobí,
V moři zmizí, díků nenalezna:

Nebudou snad i mé pominulé
Darmo k hrobu kráčeť šlepěje,
Skutek bude co teď jenom vůle;

Byť pak v příštím jaře času dítek,
I jen jedna přešla krůpěje
Mého žití v jiné duše kvítek.

§§[157]
146.
Patři vůkol jako žlutnou hole,
Jak již hrubnou města, vesnice,
Kde vál zefyr, dují vichřice,
Ticho kde se smály zpěvům pole;

Bočan spojil, lepší kraje zvole,
S ušlým od nás sluncem letice,
Kvítí z louk a listí z vinice
Starý nese Dunaj s ledem dole:

Nedlouho však smutným bude hněten
Rouchem pohled země blednoucí,
Přijde opět a vše zkrášlí Květen;

Mně již ale zašly jara sličná,
Bez ní bude celý budoucí
Život můj jen jeseň ustavičná.

§§[158]
147.
Blaze, kdo si jeden čistý, smělý
Oučel, místo mnohých, představí,
V němžby jako v centru měňaví
Paprskové všech dnů žití tleli;

A v něm myslí, cítí, žije celý,
V slasti v slzách, v přízni v bezpraví,
Až se šťastně k němu doplaví,
Byť i přes bouř, plamen, hrom a střely:

Pevné vůli, tužbě ušlechtilé,
Nerozdílné srdce žádosti,
Rádo dává nebe dojíť cíle;

Ač pak i mně slova tato lhala,
Z vítězstvíli není radosti,
Mužně padnouť není menší chvála.

§§[159]
148.
Poď o smrti, těcho osiralých,
Sprosť mne strastí těchto žaláře,
Proč dlím ještě klamu nezmaře?
Zem již nemá pro mne bytů stálých;

Tam Ji uzřím, v oněch jasných vzdálích,
Kde Ji slaví jaro po jaře,
Kde Ji hvězdy pějí žaltáře,
Kde z ruk božích pije slastí kalich:

O tu rozkoš! o cit beze hlasu!
Když tam i já, aspoň zdaleka,
Vzívať budu Její cnost a krásu;

Bratří, komu dáno žíti snáze,
Ten nech při mém hrobě počeká
A rce: Ten žil jen, by zemřel blaze!

§§[160]
149.
Již se s tebou Muzo rozžehnávám,
Spolkyně mých zpěvů truchlivých,
Již ti lyru z rukou loučivých
Vracím a dík za tvou půjčku vzdávám;

Co sem počal sice neskonávám,
Plamen hoří v prsích ohnivých,
Aniž časů více příznivých
K ukojení jeho očekávám:

Skrej však ty svou uslzenou roušku,
Já chci dále tvrdou potřebu,
Já chci sám již nesti nebe zkoušku;

Zpusť jen brzo struny stroje svého
Ještě níže k mému pohřebu,
Pak jej polož na vrch hrobu mého.

§§[161]
150.
Nenemilý někdy Muzám zpěvným
Žil sem básníř mladost bývalou,
Nyní mlčí lyra s píšťalou,
Hřebem k stěně přivěšená pevným;

Stydí se již lásky hlasem zjevným,
Aneb krásy zníti pochvalou,
A vždy víc i strunu ostalou
Život prstem dotrhává hněvným:

Komu svět a lehká přeje Hebe
Nechať růžemi se ověnčí,
Lilie mně usoudilo nebe;

Ty, co kráčíš zpěvnějšími kraji,
Proměň nástroj, po hře mládenčí,
V harfu a veď z Pindu na Sinai.

§§[162]
Šťastnou tedy cestu, básně jdouce
Neste pozdravení Slovanům
Všechněm vůkol, zvláště Tatranům,
A pak Čechům, jejich dcerky jsouce;

Přijdeteli k hoře nebo k louce,
K hloží nebo k vonným břečtanům,
Do vsi aneb k soudným měšťanům,
Stůjte o svém pánu toto řkouce:

Jestli co se podařilo jemu,
Hanba vždycky hnětla útrobu,
Jak to skrovné k cíli takovému;

Jestli padl, vyzná bez úžasu
Padl, a vsak rovně Jákobu,
S anjelem se pustiv do zápasu.

Jan Kollár - Slávy dcera ve třech zpěvích (encyklopedie slovanstva ve 150 sonetech; v 1. vydání z r. 1824, které se ještě dá číst) část 4/5

12. dubna 2008 v 13:56 | Jan Kollár |  Sonety
§§[100]
91.
O kýž aspoň, jako někdy v štěstí,
Přítel v trýzni těchou přispěje,
Jenžby kleslé křísil naděje,
Smích a žerty míchal do neřestí;

Nic, jen jedno pouť mi příkrou klestí,
Tím jen srdce tytýž okřeje,
Jako poupě, když ho šlepěje
Slunce shnětly, Nymfa zase pěstí:

Ty hro sladká zvuků melodických,
Vy mých citů truchlých nádoby,
Dítky nebe skryté v slovích lidských;

Bez vás sotvy lzeloby mi tísně
Dvou zlých bohů nésti poroby,
Bez vás, třetím dané bohem, písně.

§§[101]
92.
Mnohý jazyk, znělky milé, laje
Vám jak upýpavým hříšnicem,
Že ste jeho outlým žvanicem
Košík daly, k tanci s vámi maje;

Ale nač se, skřehlost oudů znaje,
Stařec k hebkým vtírá mladicem,
Aneb blázen k sněžným hranicem
Béře roucho pálčivého kraje?

Vy ste, kdo vás bez předsudku cení,
Básně, kterým smysl nemizí,
Přitom líbých milovnice znění;

Buďtež tedy volné tomu zvuku,
Který k slovanskému pobízí
Plesu vaší Hesperidky ruku.

§§[102]
93.
V živobytí lidském žádná směna
Horší není jako v pohlaví,
Když se ona outlá rozpraví
Povah v něm a charakterů stěna;

Ženský muž se tak jak mužská žena
Cti a štěstí svého pozbaví;
Toho tam se málem zohaví
Této mnohem člověčenství cena:

Muži vůle, čin a smělost sluší,
Ženě prosba, cit a mlčení;
Ten buď více duchem, tato duší;

Muž ať táhne nebe k cnostem dolů,
Žena zemi vzhůru k blažení;
Jen tak přijdou krásně k cíli spolu.

§§[103]
94.
Pohleď oko na ty jasné strany,
Pro něž liješ slzí potoky,
Zaleť na vrch onen vysoký,
Co as dělá anděl milovaný?

Zda sem hledí stojíc u vrat brány,
Či hrou kojí osud divoký,
Či list píše, čili výtoky
Léčných bylin hledá pro mé rány:

Strojíli však kadeř u zrcadla,
Lkáli k nebi v svatých hodinách,
Boj se pomsty, jenžby na tě padla;

Líbáli jí patu vlna čilá,
Spí-li v sadě sama v květinách,
Vrať se, by tě bleskem nestrávila.

§§[104]
95.
Oni rtové, jejichž vůně plynná
Oheň vlila duše do naší,
Že kost v těle jihne nejzazší,
Oni rtové jsou mých strastí vina;

Tak dech loudný k chřípím nehostinná
Arabia z dálky přináší,
A když vejde v kraje nejblažší
Poutník, pozdě upí horkem hyna;

Oni rtové rajských kvítků medem,
Nektarem a mannou tekoucí,
Opili mne sladkým tímto jedem;

Oni rtové, do nichž všecky Muzy
Milek svábil lukem vládnoucí,
Uvrhli mne v tyto věčné hrůzy.

§§[105]
96.
Z Kapu perly, z Chili nese kovy
Loď a šťastně plachty rozvíže,
Vír ji shltí portu nejblíže,
Cože kupec bohům lítým poví?

Vzchop se z Nicu, trůn si rozbí nový,
Světu půl se vydej za kníže,
Pak slož berlu, z hrdé Paříže
Táhni až tam kdesi na ostrovy:

Netaj, když se ku tak vzácné tichá
Ztrátě někdy slza připojí,
Špatnáť mužnost, v níž jest necit, pýcha;

I kdoby mně tedy radost vrátil,
Co mne v světě živa ukojí?
Vy jen loď, trůn, já sem srdce ztratil.

§§[106]
97.
Vůkol rokle k vraždě čnící pluji
Půtku veda s moře vlnami,
Ty mi kyneš k sobě rukami,
Než mrak větry, saně oheň dují;

Doufám zoufám, tonu vynikuji,
Již se slza míchá s slzami,
Ruku lapám, chtěje skalami
Vzhůru, anť se v propast se mnou sují:

Pohřebte mne tedy, pohřebte mne
Živly krotší mého osudu,
Pohřebte mne v hroby země temné;

Ukaz mizí v duši nechav smutek,
V němžto sotvy mysli nabudu,
Zdáníli to bylo, čili skutek.

§§[107]
98.
Zhrdna vším tím co je smrtedlné,
V poušť své kryje starček šediny,
Vzav hůl, knihu, kříž a hodiny,
Boudku splete, šalbám světa klne;

Tělo svadlé, srdce Boha plné,
Zahrádku má, pěstí květiny,
Chudým radí, vítá hrdiny,
Divy tropí, pokud neoslne:

Tak hle starcům přeje vírou zpiatým,
An již tuším lásky věkům zlatým
Nebe přáti naskrz ustydlo;

Já nic nemám, stín mé bydlo chladný,
Papír listí, slzy černidlo,
Posel větry, a host Milek zrádný.

§§[108]
99.
Sem tam bloudě v želi přehlubokém,
Kde mne vedou křové klikatí,
Nech se lístek stromu zaklátí,
V outěk prchnu chybným, plachým krokem;

A však opět, jak když po divokém
Vichru slunce horu ozlatí,
V slast se trpkou smutek obrátí,
Stojím, blednu, ňádra vlaže okem:

Jenom pláč mi bol můj hojí strastný,
Těchou přátel roste břemeno,
Sen mne nezná, pokrm sobě hnusím;

O ty kraji! o ty břehu šťastný!
Vám to v blízku míti souzeno,
Co já v zdálí oplakávať musím.

§§[109]
100.
Na hor chlumy, na nejvyšších čela
Skalin lezu před svou nesnází,
S břehů k spádům, z hlubin na srázy,
Jako srna střelcem ovdovělá;

Však mne i tam tráplivého smělá
Milka ruka ještě sprovází,
Prstem chytrým líčíc obrazy
Jakby Ona před očima chvěla:

Kliď se, zběhu šalný, vzdorně řkoucí
Kráčím na kraj příkré strminy,
Tu tě, tu vás vrhnu ňádra žhoucí;

Již již padám kleje lidi, bohy,
Anť se, ó div, v lůnu roviny
Státi najdu, neuraziv nohy.

§§[110]
Zpěv
III.
Dunaj.

§§[112]
101.
Podnět ducha tam mne jíti trápil
Kde byt mají krásné uměny,
Abych, najda jejich prameny
Na Parnasu, moudrosti se napil;

Smělo na chlum nejvyšší sem kvapil
Rozpjatými v tužbě rameny,
Ano jinou, místo Mudřeny,
Zaslepenec, bohyni sem lapil:

Tak se kárá lidská drzost sama,
Když se rozum toulá v zánebí
Nohy blízká pohlcuje jama.

Proto radím, zvláště v mladém stavu,
Že týž pozor dáti potřebí
Na své srdce, jako na svou hlavu.

§§[113]
102.
Hory, hory, slyšte, hory skalné,
Vstupte vrstvou hora na horu,
Stavějte mi řebřík v prostoru,
Z níž bych uzřel ono srdce dalné:
Hory, hory, slyšte, hory skalné!

Řeky, řeky, slyšte, řeky valné,
Dřív než jdete v moře oboru,
Slitujte se, neste ukoru,
Neste jí tam tyto slzy kalné:
Řeky, řeky, slyšte, řeky valné!

Proč ste ztichli, vějte k ní mé vzdechy
Z dálky této, vějte, větrové,
Rozdujte své lkáním mojím spěchy:
Proč ste ztichli, vějte k ní mé vzdechy!

Zchvaťte mne k ní, aneb běžte pro ni,
Buď již sami tejní duchové,
Nech bouř a tma a strach kroky honí:
Zchvaťte mne k ní, aneb běžte pro ni!

§§[114]
103.
Ani oudol Tater těchto tichá
Kolem hradbou chlumů věnčená,
Chlumů, jejichž hlava zelená
V oblaků se a hvězd cesty míchá;

Ani Píson, jehož v Eufrat spíchá
Voda z zlatých zřídel prýštěná,
Ani šťáva v léčné vařená
Dílně, kde sám Vulkán oheň dmýchá:

Nic mne před mou nemůž skrýti strastí,
Nic mým nedá prsům ochlady,
Není v světě pro mé rány mastí;

Co jsou Tempe, vzav jim Nymfek zjevy,
Bez pastýřek co jsou Arkady?
Co jsou ráje, v kterých není Evy?

§§[115]
104.
Tu sem někdy první cítil radost,
Záři Tater spatřiv zardělou,
Tu všem vinšům písní veselou
Každá louka učinila zadost.

Nyní žravou v srdci nosím žádost,
Vlastní žel svůj lkáti nesmělou,
Ach, kdoby mi onu zmizelou
Mohl ještě navrátiti mladost!

Srdce samo dává věcem barvu,
Smíchy klade na rty starobě,
Na tvář mladi pláč a šedin larvu;

Ono na máj mění nahý leden,
Snáší stohy zlata chudobě,
A má kde chce peklo aneb Eden.

§§[116]
105.
Ráno včasně, co jen zmiznou svodní
Snové o ní, příštím jitřenky,
Bývají mé první myšlenky:
Přijdeli dnes aspoň psaní od ní?

Pak chvil čísla, dlouhých jako sto dní,
A míl čítám ode milenky,
Až kdy měsíc patří v studénky
Žel, dnem zklamán, oči rozpovodní:

Proč si život, štěstí mladých lidí,
Ach, proč lásky více nešetří
Která život dává, krášlí, řídí!

Kdybych mohl, sámbych zlaté mosty
S hory k horám zdělal v povětří,
Aby láska zvláštní měla posty.

§§[117]
106.
Rcete ženci, co tam se srpečky
Klásky v poli žnete hebounké:
Zdaž ste jedné hezké hezounké
S věncem zlatým neuzřeli žnečky?

Pastýřové kteří na kopečky
Ovce vyvádíte bělounké:
Zdaž ste jedné hezké, hezounké
Neviděli někde pastýřečky?

Asnad vy ste drozdi, holubinky,
Skály, zřídla, křové rozvití,
Slyšeli hlas oné krásné Pinky?

Šetříteli lkání lásky ctnostné,
Povězte mi kde je k najití,
Zahanběte losy nelítostné.

§§[118]
107.
O, coby tě srdce této hnětné
Vazby v světě ještě zbavilo,
Již si sto mil posud nosilo,
K Tatrám zpěvným ode Zály květné;

Jako ptáče, když se v ošemetné
Ruky pacholete chytilo,
Byť se do povětří vzdálilo
Nit mu všudy křídla drží letné:

Do tmy hor se, mezi hvězdy kryji,
Honem běžím, lezu potichu,
Všudy zníti řetěz u noh čiji;

A bych byl i vyrván tomu lovu,
Co pak? ach tu ještě pohříchu!
Šel bych sám se přivázati znovu.

§§[119]
108.
Záře zlatá stkví se nad východem,
Orel v modro letí ze šera,
Labuť dělí veslem jezera,
K vrškům pleše beran s mladým plodem;

Slavík budí družku písně svodem,
Z kvítků blýská rosy nádhera,
Již i člověk, ouzké rozpera
Dvéře lůžka, ticho ruší chodem:

A vše vůkol, ztřesa s sebe tíže
Včerejška i staré lopoty,
Jme se vítať nové světla kníže;

O, kdyže mně jitro ono svitne,
Které zplaší tyto mrákoty,
Zplaší péče žravé, neodbytné.

§§[120]
109.
Hrůzou tužby puzen nezkrocenou
V lesy temné jdu a doliny,
Dlím, zas prchnu, jako Erynny
Zlé když vinu bičem ohně ženou;

Zemdlen játra chladnou zřídla pěnou
Hasím, klesna v šťastné byliny,
Skrýš, můj nocleh, kde lkám příčiny
Strasti lyrou želem nastruněnou.

Já sem snad, jen abych upěl, stvořen,
Však schni, jen schni žití mého kořen,
By slib splněn spíš a žel byl zmořen;

Měj se dobře čistý, krásný květu!
Já jdu předkem, Míno, píti Lethu,
Bych tam lépe porozuměl světu.

§§[121]
110.
Dunaji, ty i všech toků kníže,
I všech Slávů děde nádherný,
Proč si zniku svému nevěrný,
V cizi moře pěkné vlny hříže?

Víceli tě, nežli Osman, víže
Čisté lásky osud mizerný,
Obrať zpátkem běh svůj stříberný,
A nes k cíli slzy tyto blíže:

Chcešli sobě chvály věnec plesti
Věz, že není menší oslava
Slzu jednu a sto lodí nesti;

Však i zisk tě čeká, nejen chvála:
Tu ti, jako bratru Vltava,
Tam jak choti v náruč padne Zála.

§§[122]
111.
Jak se jitro oknem tímto vkrádá,
Bleskem hry snů ranních pokaze,
Tys ó milý, krásný obraze,
První předmět, jenž mi v oči padá;

Tu hned starou srdce tužbou strádá;
V oné opět vězím povaze:
Kde svár, pokoj, slast a nesnáze
V dobu jednu srdce jedno bádá:

Onatě to! vzdychám šeptem lkavým,
Ona to! a v tomto mámení
Líbám jej, s ním smlouvám se a bavím;

Až pak zatím slunce záře zlatá
Obraz v úkaz jasný promění,
Jemuž slouží s Milky Andělčata.

§§[123]
112.
O, vy drahé zbytky mého pádu,
Kadeř zlatem ryzím protkaná,
Hodna aby byla zpívána
Popem neb tím co pěl Iliádu.

Slib mi za ni hvězdy rouna řádu,
Dávej palác, berly Sultána,
Nedal bych tě, stokrát zlíbaná
Památko, ne za půl světa vládu:

Dokud tluče, drž jen srdce klíčem,
Částkou krásy cvič je krásami
Zhrdati a slibolomným chtíčem;

A když jednou prach můj větry schvějí
Ty tam zmizni mezi hvězdami,
Kde se vlasy Berenice skvějí.

§§[124]
113.
Táhni, kam tě hvězdy zovou, bratře,
Nastup mužně cestu života,
Kde tě koli osud zamotá,
Týž bud Bohu, sobě, pýše, chatře;

Miluj vlast a horli ohněm, spatře,
Kdeby pravdu polkla mrákota,
Hlasem, který skály ztroskotá,
Slovanství kaž hluché vůkol Tatře:

Mne nech zatím, v hájích, po oudolí,
Mezi zpěvy křovin tichými,
Bloudícího s sladkým srdce trudem;

I mně nebe osudilo rolí,
Tu, bych válku s ňádry vlastními
Veda Dunaj množil očí proudem.

§§[125]
114.
O ty, v kterém každodenně klekám
Chráme přirození důstojný!
Tě mám ještě, i když odbojný,
I když osud ukrocený čekám;

Tu sám vůkol vzhůru, dolů těkám,
Strom mne v náruč přijme pokojný,
Léky chystá kvítek opojný,
Větrům lkání, slzy dělím řekám:

Ukojiv žel v sladkých snách se žičím,
Volnou na jediné návěští,
Světy tvořím myslí, světy ničím;

Až mne, tváři vyjasnivše bledou,
Sletlí těšitelé nebeští
Z ráje opět do života vedou.

§§[126]
115.
Neste jí tam tyto city vřelé,
Tichomluvné noční soumraky,
Rcete šeptem lkavým, kteraký
Vedou boj v nich péče, tužby, žele;

Nes jí měsíc, neste hvězdy skvělé
Plamen zde jak v blízku jednaký,
Rcete mlčelivé oblaky,
Že sem a vždy budu jejím cele:

Rcete řeky, echo, skály nahé,
Jak nic nezná mluviť jiného
Jazyk můj, než jméno její drahé;

I vy větry letu vonného,
Vdechnětež jí, jako vedne, v noci
Jen ji myslí vše mé duše moci.

§§[127]
116.
O, by aspoň spíše zapomnělo
Srdce na vše její okrasy,
Na blesk očí, na rtů ohlasy,
Snadby ještě jednou ozdravělo;

Jináčby teď pozor na se mělo,
Aniž vedlo s bohem zápasy,
Raději by Tater užasy
A poušť hrůzy, nežli lásku pělo:

Ach to ale nelze srdci mému,
Avšak blud jest po ní bažiti,
Bez naděje láti losu svému;

Zapomenouť? ne, to možné není,
Raději chci věčně toužiti,
Volím nemoc, nežli ozdravění.

§§[128]
117.
Tam kde Zemla v tísni ledů stoná,
Kde sup těká z lesa do lesa,
Tam kde smutný, žehy donesa,
Chamzin hlce lidi, květy, slona;

Kde býk hvězdný a štír cestu koná,
Tam kde chaos končí nebesa,
Kde drak černý točí kolesa,
Na něž rozpial kosti Ixiona;

Nikomu mil od sta jiných bažen,
V chudobě, či kmentem lesknoucí,
K trůnu neb co otrok v jarmo tažen:

Tentýž budu! vlastním jedem hyna,
V ohni chladný, v mrazu horoucí,
Cítě, mysle, mluvě nic, jen Mína!

§§[129]
118.
Na tě myslím, když tmy šeré hynou;
Hory zlatnou jitrem řeřavým,
Když se bledá, okem laskavým,
Luna tichou směje za březinou;

Tě jen slyším, kde se jiná s jinou
Vlna smlouvá šeptem žvatlavým,
Kde se větry, dechem voňavým,
Z květné louky k zpěvům háje linou:

Tebe vidím, když svůj silnic prachem
Příchod jeví poutník vzdálený,
Kde mhla stráně v běhu kryje plachém;

S tebou žiji, tvůj sem ještě celý,
Ač nás rok již darmo prošený,
Ač nás závist mnoha krajin dělí.

§§[130]
119.
O bych mohl tajmo na se vzíti
Jelena noh rychlých podobu,
Šelbych cválem onu ozdobu
Luk a hájů, řek a břehů zříti;

Pod zemí bych až k ní volil jíti,
Plulbych mořem v ryby způsobu,
Až bych tam stál, změně osobu,
Kde svým chodí květům vodu čříti:

Kýž se v orla, jenž se pod nebesa
Šíře, dále vznáší, obrátím,
Tambych letěl přes houšť, vrchy, plesa;

Ale nelzeť ještě osud hnouti:
Blaze, žeť tam konám prozatím
V noci ve snách, ve dne v duchu pouti.

§§[131]
120.
Stokrát činí, stokrát denně lomí
Lichý se mnou Milek příměří;
Nastojte, kdo lidem uvěří,
Bohovéli budou bez svědomí!

Vítěz divý prosbou opitomí,
Lovec krotne padlou nad zvěří,
Vládce blesků sám kde udeří,
Tam hned deštěm škodnou střelu chromí:

Mne již roky jarmo hněte manské,
Ohněm hořím, jako poledním
Nevrou sluncem pouště afrikanské;

Však mých slyšeť, vrah můj, bol nechce,
Ba čím více každým posledním
Šípem blednu, tím se více chechce.

Jan Kollár - Slávy dcera ve třech zpěvích (encyklopedie slovanstva ve 150 sonetech; v 1. vydání z r. 1824, které se ještě dá číst) část 3/5

12. dubna 2008 v 13:55 | Jan Kollár |  Sonety
§§[70]
61.
Jako plavec radostivě tleská
K břehům vůni odtad nesoucím,
Kde se Východ rouchem kvetoucím
Bájek šatí, co choť kmentem hezká;

Tak mým sladce rozkoš mnohobleská
Srdcem proletěla třesoucím,
Když sem hlas tvůj, uchem žádoucím
Slyšel opět milá řeči česká:

Třikrát šťastných, jenž tě mají, vnuků,
Dědictví všech jiných dávnější,
Plné síly, krás a libozvuků!

O že jedno přece smutně hrozí:
Ano v této zemi krásnější
Jazyk mají, nežli srdce, mnozí.

§§[71]
62.
Skryl se Říp a Libušina dvora
Zlaté sídlo téměř spatřeno,
Ano náhle slunce zatměno,
Srdce strach a nohy jala vzdora:

Kde jsem? kam jdu? A co za potvora
Tam své kostmi věnčí temeno?
Čí krev, hroby? - A v tom zakleno
Hromem z Krkonošů: "Bílá hora!"

Zpátkem noho, s hory nade každou
Černost tmavých nocí černější,
Medea to česká s dítek vraždou!

Milek slzy s oka mého zetře,
K Vltavě pak cestou přímější,
Neseme se v libědchnoucím větře.

§§[72]
63.
Ký to člun tak rychle vlny dáví,
Proč tak krotne pod ním Vltava?
Vpředku Milčat chasa létavá
S praporci a vůkol oblak tmavý;

Tuším Lada narození slaví,
Či snad k novým světům příprava?
Pro Bůh! práznáť lázeň - šatlava -
Zuzanka se s králem na břeh plaví:

Jdi jen, jdi jen dívče muže smělší,
Tak tě vodiž Cypru vládkyně,
Bys ho šťastně, kam si žádá, nesla;

Až ho oddáš, obrať zpátkem vesla,
Já zde počkám, hezká plavkyně:
Ach, než cesta naše bude delší!

§§[73]
64.
Blízek nebe nechci více lkáti
Hluchým žele svého nížinám,
Tebe českých bohů, zaklínám
Olympe a knížat byte zlatý;

Divys tropil, ej, rač důkaz dáti,
Přelož mne, kam ruky vypínám,
Leťte s ním, kaž těmto zbořinám,
Jako Šemík, jak sloup Římu vzatý:

Vstaňte z mrtvých, zkroť můj svými kouzly
Osud krutý, věštná Libuše,
Protni, Žiško, mečem jeho uzly:

Jestli tentýž, předků ohluše
Hlasy osud, k tobě Slávů slávo
Vnukům nechal aspoň lkáti právo!

§§[74]
65.
K tohoto se hradu vystavení
Celé země sběhla podstata;
Ruky lid dal, šperky knížata,
Jméno Sláva, Sion přirození;

Mistrů věčných dílo již se mění,
Barvy schnou i sloupy ze zlata,
Jejich zlomky vrhou díťata
V řeku jenž se hněvně vůkol pění;

Časů tvář zde lítě zůří chmurná,
Chlum, kde nebe někdy v palácích
Bydlelo, jest nyní Čechů urna;

Který anjel čeká rozkázání
Aby troubil jednou v oblacích
Takovému prachu z mrtvých vstání?

§§[75]
66.
Znám sic mnohou ušlechtilou hlavu,
Jakých v cizině snad nemnoho;
Chlouby pronárodu onoho,
Jenž má slávu jména, řeči, mravů;

Než kdo jest jim přednost dáti v stavu?
Aniž haňme chválou někoho!
Ačť bych já znal přece jednoho
Jenž jes, ale srdce všechněch Slávů:

Ty všech vděkyň spolu pěstoun, chovan,
Buď ti dána, tichý Genie,
Čest ta kterés jiným nabyl: Slovan;

Byť i vyschlo lože Vltavino,
Tvoje, dokud stane Slávie,
Jméno I * * vděčně bude jmíno.

§§[76]
67.
Věku chudý, léta nebe sytá,
Háje neourodné na bohy!
Kam se vrhne mladoch oubohý,
Rady pilen, když ním osud zmítá?

Bardů sever, Slovan Svantovíta,
Řek měl i Řím stolec třínohý;
V naše háje vešly mátohy,
Naší lásce baba losy čítá:

Jenž se předtím mezi lidmi hnuli
Kráse přivtělení bohové,
Nám se kdesi v modru rozplynuli;

Než či slušno, pověz zištné plémě,
Lzeli, rcete moudří časové,
Nebe vyhnať z jeho vlastní země?

§§[77]
68.
Jaro vzniká, mlhy plaší slunce,
Zefyr loutky nese trávníkům,
Strom již stínem hoví poutníkům,
Slavík zpívá z květového trůnce;

Tam laň plésá, onam křepké junce,
Zde se niva směje rolníkům,
Motýl k sadu, kachně k rybníkům,
Zlatá spíchá včela ku medunce:

Vše se těší, kochá, líbá, skáče,
Všudy láska, žerty, lahoda,
Jen mne tisknou tužby, vzdechy, pláče;

Jen mne nejmou jara ani léta,
Nehne slunce ani příroda,
Co mne zbavil osud duše světa.

§§[78]
69.
Žaluj, srdce, pustým těmto hradům,
Nedej smutku ducha kousati,
Lásce studno k lidem volati,
Upěj tedy cestám, řekám, sadům;

Hlas tam obrať oněm ku pokladům,
Jež sem v dálce musel nechati,
Ba i těm se pokus vyrvati,
Jako trápným Laokoon hadům:

Pahorky ty zapomeň a města,
Které tím se více zbližují,
Čím dál vede oči od nich cesta;

Jako jelen poraněný brokem,
Když se nohy ujíť snažují,
Spěšnějším smrt chvátá za ním skokem.

§§[79]
70.
Čekej tamto nad Šumavou málo,
Slunce zlaté jdoucí k západu,
Ach, již tebe jen mi náhradu
V dálce této nebe zanechalo;

Jak si se mi v štěstí sladce smálo,
Tak teď mírni jeho proradu,
Pozdrav ji tam, pozdrav zahradu,
V níž si s nami plésalo i lkalo:

Avšak dříve na mne papršleky
Skloň své ještě, aby pobraly
Tam k ní s sebou očí těchto řeky;

Když tam přijdeš, rozkaž aby záři
Blesky tvé k ní první spíchaly
Zlíbati jí rtíky, oči, tváři.

§§[80]
71.
Ony kraje kde sem s neprospěchem
Pokoj srdce prohral s nadějí,
Všudy před mou cestou kráčejí,
Domy, vršky i s luk jejich dechem;

Besídka i zřídlo pod ořechem,
Zahrádka, kde kvítky pyšnějí,
Chrám i věže ode veřejí
K hálce krytá břečtany a mechem:

Než i truchlé zámků oněch rumy,
Na nichž Kazislavů vyryly
Věčný sobě nápis nerozumy;

I ta řeka, jejíž vlny divé
Ona krotí, aby nezmyly
S hříchem dávným snad i cnosti živé.

§§[81]
72.
Slávie! o Slávie! ty jméno
Sladkých zvuků hořkých památek;
Stokrát rozervané na zmatek,
Aby vždycky více bylo ctěno;

Od Uralů Tatrám na temeno,
V pouštěch kde má vedro počátek,
Až kde slunka mizí dostatek -
Království jest tvoje rozloženo:

Mnohos nesla, a však křivdy činů
Nepřátelských všecky přežila,
Ba i špatný nevděk vlastních synů;

Tak, když jiní snadno v půdě měké,
Ty si trůny sobě tvrdila
Na století rumích dlouhověké.

§§[82]
73.
Nuže, pokud srdce mladé bije,
Hleďme štěstí vlasti laskavé!
Bdící probuzujte dřímavé,
Teplí chladné, živí vše, co hnije;

Věrní zrádné pošlapejte zmije,
Štědří haňte oči šilhavé,
Pilní zběř tu, která krvavé
Mozole jí a pot bratrů pije:

Krásněji se nikdo nehonosí
Smělým čelem, jako vlastenec,
Jenž v svém srdci celý národ nosí;

A to právem, nebo i on složí,
A se směje tomu třeštěnec,
Za své ovce počet ruce boží.

§§[83]
74.
Tři mne věci, když je spatřím k smíchu
S hněvem spojenému nukají:
První, neznám, jak jí říkají,
Zvíře, které hlavu nosí v břichu;

Pak jsou kovy, které křídel pýchu
K letu vzavše s nebe padají;
A květ, v němž se oči kochají,
Ano smrdí přiložený k čichu:

Ale hněv se blíží k zůřivosti:
Vida lidi, v kterých nebije
Ani k hříchu srdce ani k cnosti;

To jsou, v kterých duše hnije živá,
Hnusné bez balzamu Mumie:
Nebo kdo chce žíti, nech se kývá.

§§[84]
75.
Stíny Lauritasů! Svatopluků!
Jak vás možno z hrobu vyvesti,
By ste uviděli neřesti
Národu a hanbu svojích vnuků!

Netoužících ani střely luků
Ku svobodě vzíti do pěsti,
Ani okovů svých bolesti
Krotiti hrou vlastní řeči zvuků;

Plémě Penna ledva pomstu tutlá,
Škřipně zlatý řetěz trhaje,
Nímž jej víže ruka matky outlá;

Nám krev milou cizí žížeň chlastá,
A syn, slávy otců neznaje,
Ještě svojím otroctvím se chvastá!

§§[85]
76.
Pracuj každý s chutí usilovnou
Na národu roli dědičné,
Cesty mohou býti rozličné,
Jenom vůli všickni mějme rovnou;

Bláznovství jest chtíti nemistrovnou
Rukou měřiť běhy měsíčné,
Jako k plesu nohy necvičné
Pokoušeti pro pochvalu skrovnou:

Lépe činí ten, kdo těží s málem,
Stoje věrně na své postati,
Velkýť je, buď slouhou nebo králem;

Často tichá pastuchova chyžka
Více pro vlast může dělati,
Nežli tábor, z něhož válčil Žižka.

§§[86]
77.
Aj, ty Labe, proč tak slzou mutnou
Měníš zlaté vlny v kaliště?
Zdaž si pilo někde z bojiště,
Čili zpláklo z kořen Horu Kutnou?

"Ne, já skrývám vinu v sobě smutnou,
Záštně Slávy synů roztříště,
Ach snad více než mé řečiště
Písku nosí, vraždou přeukrutnou,

Břehy oba, k oustí od studnice,
Věky ode časů pohanských,
Na mne lkají, světu žalujíce."

Hřích to ovšem, a však utři líce,
Budiž, jménem bratr slovanských,
Milost tobě: ale nehřeš více!

§§[87]
78.
Život jestiť rovný řece dravé,
Licho před člověkem tekoucí,
Běda tomu kdo jí v horoucí
Šalbě svěří nohy nedočkavé.

Postůj trochu, protři oko tmavé,
Sedni na břeh, patře na jdoucí,
Bys tak zmudřel k cestě budoucí,
Prve než tě shltnou vlny žravé:

Dášli slepým losům člunek hebký,
Bys i víc než Columb proploval,
Ani kroku nešels od kolébky;

Hra to větrů jen a mrtvá nůše,
S níž si darmo světem střečkoval,
Život má býť dílo vlastní duše.

§§[88]
79.
Jestli Slávy rumy ještě vstanou
Rukou vaší příští potomci,
Věřte zkušenému vědomci,
Jehož ousta tu k vám radu vanou;

Zřiďte obec, jedním jménem zvanou,
Pevnou, ať ji cizí holomci,
Svornou, ať ji vlastní lakomci
Nezbourají novou zase ranou:

Oudy mnohé, hlavu jednu mějte,
Vyrostlou však z těla vašeho,
Černé s bílým nikdy nemíchejte!

To nás cestou posud vedlo křivou,
Vy se chraňte bludu našeho,
A vlast stvořte čistou, trvanlivou.

§§[89]
80.
Načby srdce k vlasti proto chladlo,
Nač se pohřížilo v truchlotu,
Že sme našli práznou pustotu,
Kterou netklo žádné ještě rádlo?

Vítězství to nechci, jenžby padlo
S nebe dolů na zem bez potu,
Volím chudou směš a mrákotu
Aby svět byl kde nic předtím vládlo.

Arci že jdou jiní cestou hladší,
Těžce my a pozdě za nimi:
Tím sme ale a náš národ mladší;

My co jiní dokázali známe;
Než to skryto přede jinými,
Co my v knize lidstva býti máme.

§§[90]
81.
Bratře, neslyš hlasu závistníka
K haně předků našich drzího:
I my máme z kmene vlastního
Mužů, kterým sluší čest a díka;

Kdo má nade Petra panovníka,
Aneb Sáma vůdce vyššího?
My sme dali Uhrům Zříního,
Němcům Husa, Vlachům Koperníka:

A sto jiných krev jsou z krve naší,
Ač pak my sme sotvy zdědili
Jejich jméno, soused částku blažší;

Tak svět činí často jako děti,
Do studnice, z níž se napily,
Házejíce kamení a smeti.

§§[91]
82.
Hřích je ovšem velký vražda vzteklá,
Krádež, zráda, žhářstvo, otravy:
Hodny aby mečem popravy
Krev a duše z těla jejich tekla;

I lež, pýcha, závist, svod a změklá
Chlipnost číhající na mravy,
A jak slují ony ohavy
Přišlé na zem z horoucího pekla:

Však znám draka s tváří černochudou,
Proti němuž tyto úlomky
Hříchů, ještě sněhu bělší budou;

Ten sám loupí, repce, učí zlému,
Bije sebe, předky, potomky,
A zní: nevděk ku národu svému.

§§[92]
83.
Do zlých časů, Bůh to s nebe vidí!
Naše živobytí upadlo,
Až se strašné jejich zrcadlo
Ruka očim odekrýti stydí;

Zmatek točí krajin běh i lidí,
Duch má závrat, srdce uvadlo,
Ba, ó nové světa divadlo,
Sám již sebe rozum nenávidí:

Se svobodou válčí nesvoboda,
Pravda sluje nyní neštěstí,
A cnost ředne jako stará moda;

Nejhorší pak ta jest chyba věku,
Že, ač cítí osten bolestí,
Nemoc tají a smích činí z léku.

§§[93]
84.
Nepřipisuj svaté jméno vlasti
Kraji tomu, v kterém bydlíme,
Pravou vlast jen v srdci nosíme,
Tuto nelze bíti ani krásti;

Dnes neb zítra vraha zemi másti,
A lid v jarmě jeho vidíme;
Přece, když se duchem spojíme,
Vlast je celá v každé svazku části:

Vzácný ovšem citu nevinnému
Jest i háj ten, řeka, chalupa,
Kterou praděd nechal vnuku svému;

Ale meze vlasti nerozborné,
Jichž se bojí tknouti potupa,
Jsou jen mravy, řeč a mysli svorné.

§§[94]
85.
Sám sem někdy myslel, že již svému
Losu vzdorovati nebudu,
Ani odpor klásti osudu,
Jenž můj národ tlačí, ohromnému;

Svět se přece nehne k vůli tvému
Asnad mámivému přeludu,
A kdo může říci bez studu:
Toto učiň! Bohu všemoudrému?

Než jak hada chraň se této hnilé
Nízkých mudrlantů podušky,
Každý, kdo má srdce ušlechtilé;

Bůh když běhu světa cíle značil,
Neproměnil duše na služky,
Ale právo dcer jim dáti ráčil.

§§[95]
86.
I když bloudí, ještě bývá milý
Onen vyšších letů mládenec,
Jenž si skutky svými na věnec
Trhá každý kvítek ušlechtilý;

A jest pravdy přítel, krásy čilý,
V lásce čisté vroucí milenec,
Přitom hoří i jak vlastenec,
I jak člověk dobře zasloužilý:

Byť i těkal myšlenkami svými
Někdy v říšech asnad nemožných,
Nechať mlčí nade řečmi zlými;

Nenadá mu proto kvapným šklebem
Nikdo vrtochů a bezbožných,
Leč ti, co jsou živi samým chlebem.

§§[96]
87.
Pouhý nehřích, bratře, ještě k cnosti
Chrámu nenáleží skvoucímu,
On jen peklu ujde žhoucímu,
Ale v nebi nemá oučastnosti;

Tu cnost má i kámen, z lenivosti
Též zle nečinívá bližnímu,
Máli ale proto k božímu
Blížiti se trůnu práva dosti?

Člověk loupí jestli nerozdává,
Nemluvíli pravdu, zlořečí,
Zločincem se nečiněním stává;

On jen tolik platí kolik dělá:
Když se tedy hnilost člověčí
Cnosti bojí, proč je k hříchům smělá?

§§[97]
88.
Nechtěj zoufať, když se proti tobě,
Bratře! šklebí závist trkavá,
Kdo se, pravdu háje, obává,
Ten jí škodí, nejsa věrným sobě:

Pravda nezná ustoupiti zlobě,
Kdo jí laje ten ji zastává,
Ke cti jsou jí slova rouhavá,
Blud a šalba hlupců ku ozdobě:

Pravda jest co cedry na Libanu:
Ti, jenž na ni dují větrové,
Jen víc šíří vonnou její mannu;

Jazyk její meč jest, ňádra hory,
Srdce mramor, ruky sloupové,
Paty rokle k pošlapání vzdory.

§§[98]
89.
V tužby chvatu křídla k letům beru
Tam k ní po široké prostoře,
Když se slunce loučí na hoře
A hvězd ruky vedou noci dceru;

Nehoví však osud mému peru,
Dálky stokrát více přispoře,
Nežli tomu, jenž svou přes moře
Každonočně navštěvoval Heru:

Jeden cíl než různou máme cestu
Leandře, noc tobě z Abydu
Dosti, a mně týdne málo k Sestu;

Tvému tam jen měkolomné stály
Na překážce vlny poklidu,
Mému tvrdé Krkonošů skály.

§§[99]
90.
Nikdy by sem nebyl věřil tomu
Jakým láska divům naučí,
Ona hvězdám státi poroučí,
Duchy křísí, tupí střely hromu;

Řeč dá němým ratolestem stromu,
Skalin svazky tuhé rozloučí,
Tigry krotí její náručí,
Smíchy k pláči a pláč vede k Momu:

I mne láska mnoho naučila,
Ach že chybno o tom souditi
Zda i díky za to zasloužila?

Život štěstím v žalost vrhla mělkým,
Ducha naučila básniti,
Srdce lkáti nad národem velkým.

Jan Kollár - Slávy dcera ve třech zpěvích (encyklopedie slovanstva ve 150 sonetech; v 1. vydání z r. 1824, které se ještě dá číst) část 2/5

12. dubna 2008 v 13:55 | Jan Kollár |  Sonety
§§[37]
30.
Oči, oči, modré, milostivé,
O, vy perly v květu rozvitém,
V nichž se zem i nebe s blankytem
Jako v řece svítí zrcadlivé;

Vyznám, že jen u vás školy živé,
Cnost sem spatřil v blesku věčitém;
Nač ste ale přitom podkrytem
Vlily do mne tyto jedy lstivé?

Nač mi zhoubce první vaše zření
Do dna srdce mého vhnízdilo,
Který střelou smrtnou život plení;

A však hodno výhost dáti zemi,
Komu při pohřebu svítilo
Takovými nebe pochodněmi.

§§[38]
31.
Pravdivé jest ono přísnotvárné
Starých věků i dnes vyrčení:
Že je krása, zboží, umění,
Ano všecko pode sluncem marné;

Však bych jedno z nauky té kárné,
Vyňal vedlé svého cítění,
Tak jest božské jeho vzezření,
Tak jest milé, vděčné, čisté, zdárné:

Krásu míním, tuto dceru boží,
Když si, nebe na čas nechavši,
Zemské roucho, jako panna, složí;

Nemůž tato, jak ty, zpráchnivěti,
Nýbrž bytů zdejších poznavši,
Zpátkem zase, odkud přišla, letí.

§§[39]
32.
Neuctí tě žádná v světě jména,
Nedosáhne důvtip básníře,
Rytce nástroj, kytka malíře,
Z ruky tvorné padne zapýřená;

Já jen cit mám, duše vyvolená,
Zpěv můj platí dluhy v nemíře,
Stud mi ousta víže u víře
Že tam budeš žalmy kůrů ctěna:

A však, kdyby zvláštním někdo nadal
Tužbu srdce mého jazykem,
S nimi bych i tu již horliť žádal;

Než i takby slovo na rtech dlelo,
Co má voliť v zbytku tolikém:
Cnost či krásu, ducha čili tělo.

§§[40]
33.
Všecko, co jen koli nahromadil
Zlého na náš národ svobodný,
Buď čas, aneb osud nehodný,
Buďže soused, neb syn jenž ho zradil;

Tatar, Maďar a ten který zhladil
Půl sám z něho Němec podvodný;
Všecko toto Milek lahodný
V této jedné hojně vynahradil;

A že není divem na kterýby
I řeč cizí měla patřiti,
Nejsou její, ale naše chyby;

Totižto, že Slovan skoupozvuký
Nezná, jako jiní, troubiti
S každou věcí lermo hned a hluky.

§§[41]
34.
Vy pstré louky, a vy hustým nízká
Křovím lemovaná oudolí,
Vpleťte krásy ve své okolí,
Které na vás oko její blýská;

Potok jasna, barvy nechať získá
Květ a zrůstu hrdé topolí,
I pták sladčeji ať hlaholí,
Pastýř a žnec radostněji výská;

Větry vějte voňavěji lesem,
Zmnožte hry svých duchů jeskyně,
Pahrbkové poskakujte plesem;

Nebo obraz takového rámu
Jak sám jest, a jaká bohyně
Takového zasloužila chrámu.

§§[42]
35.

By se Homer, a ten jehož Muzy
Řecké mláďky pěly, navrátil,
I ten, který barvy potratil
Při Kampaspě, Apelles, a druzy;

Onen básníř, který zpěvem hrůzy
Nimiž Dido mřela, ošatil,
Až tam k tomu, jehož zachvátil
Pohled Laury a hnal do Vokluzy;

I náš Záboj, a ten který hýbal
Varitem svým hrady královské,
Neb kde koho Apoll ještě líbal;

Všickni by se, spolek učiníce,
Dílo toto bohů mistrovské
Slaviť jali, jiných nechajíce.

§§[43]
36.
Odkud snesl látku všecku Milek
K slití outlé této ručičky?
Míru k článkům, k měkké teničký
Hedbáv pleti, k loktům sněhu bílek?

Odkud červec k bludným tokům žilek?
Z kterých korun ony perličky
K pěti nehtům? a kde tkaničky
Nimiž spojil vtipně každý dílek?

O! co rámě, nímž se skvěla Leda
Proti ní, neb kterým Angelo
K řeckým mistrům přilstiti se hledá;

Spi jen tíše, sladká ukrutnice,
Coby ti již mroucí prospělo
Srdce raniť, na němž ležíš, více.

§§[44]
37.
Nejen že je kmene slovanského
Kvítek opravdový, spanilý,
Jemuž ni Sas, ni Frank zavilý
Nevzal ještě rázu národného;

Ach, tu mnohý štěstí ctíti svého
Nezná, Slávie syn zbloudilý,
Hanbou za řeč a rod zmužilý
Dlouže tresty Boha hněvivého:

Srdce čisté jako perla rosy
Skryl v div tento rozum anjelský,
V tvář a v oči nestihlého cosi;

Co jen nebe výborného znalo:
S krásou šperků spolek přátelský
Slavný národ i řeč, vše jí dalo.

§§[45]
38.
Mnoho tisíc roků různé boje
Mátly mysl světu celému:
Starý čas lál času novému,
Nový se smál z předků chyb a kroje;

Sever pravdu, východ krásy svoje
Nadvrhoval jeden druhému;
Země proti nebi svatému,
Nebe vedlo proti zemi zbroje:

Dary v lidstvu křivou měly míru,
Té chut, smysl a vtip milostný,
Této straně daly cit a víru;

Aby sváry živlů uspokojil,
V tomto tvoru, smírce lítostný,
Dary světů všech a časů spojil.

§§[46]
39.
Uzřev ondy měsíc plnoskvoucí
Nade chlumem vrchů vzchoditi,
Zdálo se mi, jakby svítiti
Obličej tvůj byl tam viděl žhoucí;

Počnu, během rychlým k němu jdoucí,
Slova jako k tobě mluviti,
Ano z mého bludu strojiti
Smích si slyším hory k nebi pnoucí:

V studu hněvném srdce k hvězdám lkalo
Posměch učiněný s křivdami,
Za odpověd toto se mu dalo:

Zdali neznáš že nám nebe vzalo
Nejjasnější mezi sestrami,
A ji Slávě ku ozdobě slalo?

§§[47]
40.
Jiní snadno vyvýšiti znají
V básněch velkých malé předměty,
Krásnější jsou jejich klevety
Nežli skutek který v oku mají.

Na opak své chytré žerty hrají
Muzy s ducha mého výlety,
Bohyni mi slaly v oustřety
Ano zvuky skoupý jazyk tají:

Ba i co se z něho někdy krade
Nemá díla mého pochvaly,
Ona sama v ousta mi to klade;

Přece nelne k jiným věcem tužba,
Buď! by aspoň jiní poznali
Jak mi sladká v světě dána služba.

§§[48]
41.
Při pohledě, jehož vážnou zpouru
Milost líbě krotí pochlebná,
Tvář ji proměňuje velebná
Jakby dnes jen sletla s nebes kůrů;

Při postavě pyšně pnící vzhůru,
Oudů blesk a hnutí ohebná
Vstavu krásou všechněch hudebná
Unaviti ousta Trubadůrů.

V ten čas, kdybys klekna úcty platil
Skroušnou cnostem jejím poklonou,
Umorby tě v náruč její sklátil;

Zde, by různých poloučily stránek,
Lada v jednom těle s Madonou,
Svorný sobě udělaly stánek.

§§[49]
42.
Darmo lidská peruť za výborem
Tímto tvorů božských poletí,
K jehož tváři mnohá století
Shromážděly krásu sličných forem;

Jak tu horlí jeden s druhým vzorem,
Jak duch viní těla odětí,
Kde však nebe, velkou obětí,
Učí, coby se vším mohlo zborem:

Protož co já smělec koli tanu
V básněch krásu její slavících,
Jest jen krůpějička z oceanu;

Avšak coby Tibru, Temži, Dnistru,
Zníti mělo v řečech tisících,
To zni aspoň v jedné, Labi, Istru.

§§[50]
43.
Na rtech těchto, srdce tvého prahu,
V oči tyto, květy duše tvé,
Skládám sliby věčné lásky své,
Míno! Míno! mějž je za přísahu;

"Svět je času poddán, všeho vrahu,
Nás čas tam, kde času není, zve,
I já sem tvá, věř mi, tam i zde,
Slyš to, nebe a hvězd krásný tahu!"

"K vám se na oblaku tomto vznáším,
Osud sem a sám vás lituji:
Pokoj slibům, než boj svazkům vašim!

Nelze jináč, tě tam, tě tam zplaším,
Až vás, kdy a kde to zmlčuji,
Jednou asnad sloučím k spolkům blažším."

§§[51]
44.
Tak teď prostě, a tak jemně stojí,
Ach tak krotce a tak vznešeně,
Plná ohně, a tak studeně,
Smělá je, a tak se přece bojí;

Tak mře želem, tak se k smíchu strojí,
Jasným okem tak zří zmateně,
Tak chce mnoho, touží skroušeně,
Tak nic nechce při vší tužbě svojí:

Aj hle modla k tomu hotová
Jak zle, kde dva bohové se sváří,
Třetí mezi nimi hospodaří;

Leť tam k Tibru s lístkem holubátko,
Řka by hned sem přišel Canova,
A vzal s sebou mramor, perlík, dlátko.

§§[52]
45.
(Jeden duch s holým mečem:)
"Ode Babigory v tomto rouše stínu
Vlast mne s heslem k tobě posílá,
Slyš, by sokyní dél nebyla:
Miluješli vlast svou více, čili Mínu?"

(Druhý duch s lukem nataženým:)

"A já z tam těch břehů, tobě známých, plynu,
Tři dni šíp ten matka ostřila,
Mluv, neb chce, by jednou zkusila:
Miluješli vlast svou více, čili Mínu?"

Půlnoc bije. Já se z lůžka tíše vztáhnu,
Stana před ně různým svědomím,
Meč tam tu šíp, vlast tam tu má přítelkyně;

Mlčím, váhám: rázem rukou v ňádra sáhnu,
Srdce vyrvu, na dvé rozlomím,
Na, řku, jednu vlasti půlku, druhou Míně.

§§[53]
46.
Měj se dobře, Míno! ach již kyne
Zítřek kvapně přišlý k rozchodu,
Tam již odsud musím k národu,
Kde se Neptun Bachu k nohám vine;

Zde máš srdce, které v lásce plyne,
V lásce vroucí prázné podvodu,
Mějž je, věno outlé, k důvodu,
Že má věrnost nikdy nezahyne:

Mysli na mne, aspoň když se růží
Zápach v této stinné besídce
Při měsíčku s city tvými sdruží;

Srdce pak to, buď se věčně skryje,
Buď se zaskví krásná dennice,
Slovanům a tobě ať jen bije.

§§[54]
47.
Kam ste zmizli ušlechtilí snové,
Sladké klamy, zdání přeblahá?
Které kruté ruky odvaha
Vzkřísila mne k této hrůze dnové;

"Pryč, pryč odtud!" - heslo shůry slove,
Osud lásku v boji premáhá,
Nade branou ráje napřáhá
Meč svůj Cherub - s Bohem houště, křové!

Tajte břehy, louky, stezky, kříčky,
Tajte světu, jež sme soukromě
Vedli u vás vzdechy, mluvy, hříčky;

Přijdeli však hoch sem v štěstí zrazen,
Nech čte nápis tento na stromě:
"Já sem z ráje musel, viny prázen."

§§[55]
48.
Doba bije; člun již stojí v brodu,
Veslo k spěchu zove nezbedné,
Strach mne jímá, líce obledne:
Ještě chvílku, volám, ku rozchodu;

Nohy rychlé znaly času škodu;
Rozvlasená oknem vyhlédne,
V náruč letí, v hrůze bezedné
Slzou zmáčen každý stupeň schodu:

To má láska, že čím hoří výše,
Jazyk služby dlužné nekoná,
Upí jenom, lká a nyje tíše;

Zlíbám celou: padne opona!
Jmu se co stín, došed Charona:
Nu, vez tedy v ony stínů říše.

§§[56]
49.
Žehnám vás již, lásky kraje zlaté,
Zahrady a pole květnatá,
I vás stromu toho bůžata
Co slib i žert náš i slzy znáte;

I vy hájky, ať se dobře máte,
Břehy, kře a věštná doupata,
Kvělte vy s ní zřídla mechatá
A vy hory, věže, chrámy svaté!

Žehnám i vás stíny cest mých tejné,
I vás louky, po nichž chodily
Vstříc mi její nožky květosejné!

Chraňte klénot tento v prostřed sebe,
Dokud cíl ten, co nám složily
Zrádné losy, změní dobré nebe.

§§[57]
50.
Ještě ční ten domek! políbení
Buď i tobě sláno k posledu,
A již rychle nohy ku předu,
Skrejte očím toto těžké zření;

O! vy místa plná potěšení,
Již se věčně s vámi rozvedu;
Ještě okamžení k pohledu -
U kraj lesa, ach již domku není!

Nehleď zpátkem, ven, ven z tváři rovin,
Ohlušte mne zvukem ptáčkové,
Hory hučte, větry dujte z křovin!

Již se sberu, jako sluší muže,
Ale které srdce surové
Ještě jeden pohled haniť může?

§§[58]
Zpěv
II.
Labe.

§§[60]
51.
Ozvětež se nářkem hory, doly,
Zavzni žel můj šíře široce,
Ode Rejnu až tam k zátoce,
Kterou Dunaj dělí na dvě poly;

Ode Tater kvěl ho onen holý
Chlumec, Čechů statných původce;
Moře, ostrov zalkej hluboce,
Na nichž láska měla chrámy, školy;

Z krajů, v kterých lásky zmizly práva,
Beř se k pouštěm oněch divochů,
Kde víc srdce řídí, nežli hlava;

Pouč mladých, kteří ještě posud
Beze strasti žili, jinochů:
Že je lásky mnohem větší osud.

§§[61]
52.
Srdce co chceš? "tam, tam v onu moře
Zřítiti se modrou hlubinu,
Tam se za hvězdami rozplynu
Z tluků těchto nové světy tvoře;

Vlast aj v necti, lásku hněte hoře,
Tam se navždy odsud vyšinu,
Jednou vlast a druhou obvinu
Rukou družku, zemi patou zboře."

Tíše, tíše, vrať se do koleje
Skutečnosti, tvorče vlastní strasti!
Upěj a krý světu nářeky;

Ach tě tuším i tam v snářské slasti,
Tvůj by mořil živel na věky:
Trud a žel a tužba bez naděje.

§§[62]
53.
Pakli nové rady nebe nedá,
Zoufám lásce věrné k posměchu,
Kdo dal bolest, béře outěchu,
Tužba žije, po naději běda!

Brzo skryla den můj bouře šedá,
Na půl cestě stojím bez dechu,
Jako plavec vedle pelechu
Charybdy a kruté Scylly bředa:

Komu přál, teď tomu osud žehře,
Zmizlo krátké štěstí divadlo,
Ach, jak lépe zemříť bylo ve hře;

Dobrou noc! mně slunce zapadlo:
Zefyřečky aspoň vy když zblednu,
Neste popel můj tam v urnu jednu.

§§[63]
54.
Lásko! lásko! O ty sladký klame,
O ty číše slasti nejvyšší,
Kde se duše s duší pomíší,
V citu jednom zem i nebe máme!

O kýž vnad tvých rychle užiť známe
Skryti světu v houšti nejtišší,
Dřív než vicher zhoubný přispíší,
Který, jak mně, loď i veslo zláme:

Kde si, kde si sestro bohů věčných,
Hosti srdci mému nevěrný,
Dítě kvítků, dárce bolů vděčných!

Já sem darmo k portu tvému spěchal,
Anť mi zkvetlou orkán severný
Růži vyrval, trny ostré nechal.

§§[64]
55.
Není bolest zrádné lásky pouhá,
Co mé nářky smutné žalují;
Dvě mne střely spolu sužují,
A to jedna horší nežli druhá;

Kam jdou nohy, na století dlouhá
Neštěstí a hanby vstupují
Toho lidu s nímž mne spojují
Krev a řeč a zvyků vazba tuhá;

Srdce Milek, cesta trápí oko,
Stíny zmařeného národu
Lezti vida šíře, přeširoko;

Ani k nebi obracejí prosbu,
K bratrům mimojdoucím nehodu,
A těm, co je do ní vrhli, hrozbu.

§§[65]
56.
Ku barbarům rodu Avarského
Přišli jednou trojí poslové,
Cytary se k hudbě hotové
Chvěly s jejich plece vysokého;

"Kdo ste?" chán k ním pyšně s trůnu svého
Kde jsou vaše vojska, mečové?[ÚAČ26]
Pane, řeknou, my sme Slávové
Ode krajin moře Baltického:

Vojnu sotvy podle jména známe,
Darmo žádáš od nás pomoci,
My jen hru a zpěvy doma máme;

Hrali před ním, hrali přelíbezně,
Tyran na odměnu: "otroci,
Vlecte do zajatí tyto vězně!"

§§[66]
57.
Pozdravení neste poslů čtvero,
Pánům vůkol po všech vesnicech,
Řkouce: že je zítra v Lužicech
K slavným hodům čeká hrabě Gero;

Slovanů mi zovte třidcatero,
Kteří žijí se mnou v různicech,
By sme při smířlivých sklenicech
Hrali, pokud přijde noci šero:

Jitro svitne: hrad se celý hostmi,
Hned i turnaj ořmi, namnožil,
Strávil se den rytířskými cnostmi;

Večer, když se dokonaly kvasy,
Zrádce, hostům svojím předložil
Hlavy našich knížat, na pospasy.

§§[67]
58.
Kam se medle zástup tento shání?
"To jde všecko k zřídlům Karlovým;
Vy též, tuším?" - a nač, odpovím;
Ej hle k zpěvům slavné ......."

V pravo slečny sedí, vlevo páni,
Síň se zlatí hmotem gázovým,
Vyjde vprostřed s věncem bobkovým,
Začne, všechněch oči, uši na ni:

Lustry hasnou, stanou vříti vary,
Dámy mdlejí, Gabrielky, Mary,
Palmy shůry na ni metají;

I já tleskám, a však se mi zívá,
Co to? dím, a Mentor podtají:
Mína z srdce, tato z měšce zpívá.

§§[68]
59.
Jak tě vítať, slzou čili zpěvem?
Jako matku či jak macechu?
Země, plná cti i posměchů,
Slavná přízní bohů jako hněvem;

Hrady tvé se sov a plazů chlévem,
Kraje pastvou staly Nečechů;
Lev ti silný slouží za věchu,
Smrt a mdloba vězí pod oděvem:

Tecte mutné slzy do Vltavy
Jako déšť a blesky z oblaků,
Nesouc heslo toto bratrům Slávy;

Nechte svár, co hrob již vlasti vyryl,
Slyšte národ ne křik Feaků,
Váš je Hus i Nepomuk i Cyril.

§§[69]
60.
Cestu konám, měst a silnic hluky
Lásku dusím, Muzu zaháním,
Smíchem ve dne, v noci žehráním
(Žluči skoupá!) krotím srdce muky;

Sám býť nesmím, city ona, zvuky
Tato vnuká, co se odstraním,
Lesy panny mněje, makáním
Mínu hledám a jsou jedle, buky:

Tak je všecko ve mně v odporu:
Skrývám se sám, i sám hledám sebe,
Led jsou líce, oheň žíly střebe;

V duši hřímá, čelo klidem jasním,
Jiní naschvál, já jen navzdoru,
Jiní v chyžkách a já cestou básním.

Jan Kollár - Slávy dcera ve třech zpěvích (encyklopedie slovanstva ve 150 sonetech; v 1. vydání z r. 1824, které se ještě dá číst) část 1/5

12. dubna 2008 v 13:53 | Jan Kollár |  Sonety
1.
V onom kraji, kde se květorúchá
Zála dolinami rozstřela,
Po nichž někdy silná kráčela
Slovanského noha Miliducha;

Sláva, že ji čas a zloba hluchá
Zhanobily, k nebi upěla
Rada bohů přijdouc zavřela
K její křivdě nakloniti ucha:

Přemítáno mnoho o náhradě,
Každý z bohů vroucně rozpráví,
Jeden to a druhý ono radě;

V tom cos Lada Milku šepce hezká,
Ten, aj pannu stvořiv představí,
A sněm tichne, žasne, chválu tleská.

2.
Nejkrásnější nade všecky cnosti,
Cnost, jenž vlastní cnosti ukrývá,
Pohled, jehož krotkost stydlivá
Jest jen zrádcem větší spanilosti;.

Srdce, jen mu trůn dej všemožnosti,
Ráje po vší zemi rozsívá,
Rtíky, z nichž se božský ozívá
Rozum v liboplynné výmluvnosti:

O, kde svítíš, hvězdo utěšená,
Jsili v skutku, drahý předměte!
Čili jen sen marný zlatých časů?

I ne, žije! - Žije? líbých hlasů
Struny k chvále její zavzněte,
Aj hle mně je, mně je zaslíbena.

3.
Stojí lípa na zeleném luze,
Plná starožitných pamětí,
Ku ní, co jen přišlo podletí,
Bývala má nejmilejší chůze;

Žele moje, city, tužby, nouze,
Nosil sem jí tajně k odnětí.
Jedenkráte v jejím objetí
Takto zalkám rozželený tuze:

"Ó ty, aspoň ty již, strome zlatý,
Zastiň bolesti a hanobu
Lidu toho, kterému si svatý!"

Tu dech živý v listí hnedky věje,
Peň se hne a v božském způsobu
Slávy dcera v rukách mých se směje.

4.
Jítili mám světem nejšířejším?
Mámli státi, čili seděti?
Jen chci cosi, ano věděti,
Co chci, umem nelze denně mdlejším;

Host si kýsi hnízdo v nejtklivějším
Stláti začal srdce poupěti;
Bode, sladí: mám to trpěti?
Či všem výhost péčem dáti zdejším?

Hnedky slzy roním od žele,
Hned jsou líce, oči veselé;
Lkám a plesám zase v dobu krátkou;

Poshovte jen, milí přátelé,
A vy mlčte tváři kyselé,
Nechejte mi bolest tuto sladkou.

5.
Aneb zhořte ňádra, v plápol ztlete
Jiskrou touto prudce rozžatou;
Aneb zmaťte mysl přepiatou,
Neb již nelze krýti, co mne hněte!

Dítě kojí kvítí, tebe kmete,
City vroucí více nematou,
Muži žena, outlých odplatou
Cností, krásný věnec štěstí plete:

Láskuliž jen věku mladého
Zvalby hříchem rozum šalbou mámen,
Lásku tuto srdce čistého?

Takto toužím v trudné nevoli;
Ano blesk dvou liliových ramen
Usta zamkne slovem: "Nikoli!"

6.
Chtěl sem pěti králův Českých trůny,
Bratrů příchod, Vlastu s Libuší;
Chtěl bič boží, kterak do kuší
Střely klásti svoje učil Huny;

Tatry zlaté, Tokaj, ticho luny
Prst se tytýž hráti pokouší:
Ale klamné vždycky do uší
Mína jen a Mína znějí struny:

Slohem prostým bájky, květy, říše,
Psáť se jmu, než péro svévolné
Tahy jiné, jiné ruka píše;

Ani řeč má s vůlí kráčeť neví,
A co v spolku lidí nevolné
Srdce kryje, kvapný jazyk jeví.

§§[14]
7.
Z jara nech tě světí, líbý chládku,
Večer s větve píseň slavíka,
V létě ať se tebe netýká
Perůn hněvný veda s živly hádku;

Každou jeseň nech i ze zůstatku
Roucha tvého zlato vyniká,
V zimě chraň tě zhouba všeliká
Strome svatý, lásce na památku:

Ží jen dávný děde, blízkou koje
Oudů i let břímě studničkou,
Aniž ostré pocit vraha zbroje;

Nebs ty svědek, když mi ona troje
Slova první všepla hubičkou:
Věčně! věčně! věčně, srdce moje!

§§[15]
8.
Krásný jest zvuk, který vychovaly
Venku ruky samé přírody,
Mnělbys, že se z krovin hospody
Vlaských mistrů, chrámy z lesů staly;

Krásnější ten, jemuž muzy daly
V lidských oustech již i svobody,
Kde se smysl v zpěvu lahody
Míchá, aby sluch i duši jaly:

Ale znám zvuk jeden tichý, krátký,
Než tak plný, pronikavý, sladký,
Že vše jiné v něm se spojují;

Slyším, slyším ho hle líbě znící,
Když si řeknou srdce milující
Prvníkráte: "že se milují."

§§[16]
9.
Není to zem, ani nebe zcela,
Co se z tváři její vyskytá,
Svatost je to, v kráse zavitá,
Duše božská v outlé cloně těla;

Hned mře láskou, hned zas jakby chtěla
Vzhůru letnouť, city zamítá,
Do ruk běží, aj v blesk rozlitá -
Světy hvězd jí plynou vůkol čela:

Ba si tuším všudypřítomnosti
Ode bohů samých půjčila,
An mi vždy tkví v očích, v obraznosti.

Ó rci přece, družko rozmilá!
Jsili trupel, ať si trudu spořím,
Čili anděl, ať se tobě kořím.

§§[17]
10.
Těžko zříti, věřím, když se v krásy
Zlaté na Tatrách den obléká,
Um se tu v cit, tělo člověka
V peruť mění, na ach! jeho hlasy;

Mutno srdci, když mrak slunce hasí,
A hrom láme dřeva stověká,
Strašno, kdy rty Etna rozsmeká,
Lká zem, bledne měsíc hvězdovlasý:

Předce toto všecko snadno snesu,
Ale pohled její nevinný,
Tohoť nelze, leč se celý třesu;

Pohled její! o mlč nyní vtipe,
Srdce mluv, jak jeden jediný
Střely, světy, bohy do mne sype.

§§[18]
11.
Snadno bylo voliť Parisovi
Jednu ze tří v řecké pustině,
Když mu různem stály bohyně
Ozvláštěné krásou, mocí, slovy;

Oči lehko snesou, když se nový
Pořád za darem dar vyvine,
Zniklý v srdci druhým pomine
Oučinek, an čas i místo hoví:

Ale komu dáno směle zříti
Tam, kde v těsném blesku směsice
Všech krás duše, těla, vůkol svítí?

Já sí oči rukou musím krýti,
Anť se v jedné, ona trojice
Bohyň, jedním rázem na mne řítí.

§§[19]
12.
Maluj obraz, jenž se září hravou
Na anjela strojí změniti,
Duši jeho téměř spatřiti
Přes jasnotu těla pronikavou;

Oko musí k nebi víru zdravou,
K zemi lásku čistou svítiti,
A však nesmí čelo zůřiti
Na hubinku sladce usmívavou:

Dva se věnce viňtež vůkol vlasů,
V kterých, jako barvy duhové,
Kvítky chvějí věků všech a pásů;

Ale všemu tomu vdechni ženství
Slovanského tahy kouzlové,
Máš Ji, aspoň v chudém podobenství.

§§[20]
13.
Růži rovně, když se na usvítě
Lásky dříve z rosy napije,
Pak svůj slunci šarlat rozvije,
Tak je k zření ono krásné dítě;

Jmění vlastních, nimiž v bolné sítě
Srdce lapá, sama nečije,
Před tím ruky vinné umyje
V nevinnosti, koho raní lítě:

Bezvědomě, v citech samostatných,
Jako sama krása působí,
Nechce chatry křiků neposvatných:

Žel jen že čas nad vší zemskou smělý
Krásou panství sobě osobí -
Trhej růži, přijdou slunce střely.

§§[21]
14.
Nezná srdce, kdy a kde a jací
Živlové chtí jeho oupadu,
V tisíce se ve svém ouřadu
Milek svodný, oblud přeobrací;

Prška ztichla; líbě žvaví ptáci
K procházce nás vyzvou do sadu;
Ana se mi z ruky k pozadu
Vykradne a stromem zatrmácí.

Huj! tu příval, střely, hromy na mne;
Hasím vůkol plamen hořící,
Jenž se řine z každé krůpě klamné.

Ona v outěk, v houšti kde se skryla
Chopím k trestu krásnou hříšnici,
A však křivdu sladce zaplatila.

§§[22]
15.
Příroda se ze všech živlů všudy
Kvítek jala stvořiť nesvadlý,
V němž se v sličné změně zrcadlí
Nebe, země, hvězd a slunce proudy.

Než um Pallas, Lada sladké pudy
Místo vůně po něm rozkládly;
Kupid s Milkem lístky pokradli
Točíce z nich tři dny každé oudy.

A vše tyto bohů větších dary
Okouzlily Vděky nevinně
Stříbrem hlasu, hnutí lehkých čáry;

Kdo Ji uzří, stane, sám se ptaje:
Jakž pak přece tato bohyně
Z řeckých hájů přišla v naše kraje?

§§[23]
16.
Divil sem se někdy, jakby k boji
Krása rozlítila ramena,
Světy dva tam jedna Helena,
Aziu, Europu shnala k Troji;

Slečna kyne, rytíř kříž a zbroji
Chápá: "adé, krásná Božena!".
Přijde: "Hrob náš! křivda pomštěna!
Deset soků leží na souboji!"

Teď znám, po čems polem, mořem toužil
Meneláe, pročs dlel Priame;
Zač si hochu švárný dobrodružil.

Jen to neznám, či sám ještě lhavý
Perůn deštěm krásu neklame,
Nač tvář tato na zemi se baví!

§§[24]
17.
Někdy dvanácte rtů holubice
Jedna k jazykům sto rozžala,
Našim hříšným věkům přestala
Přízeň boží dávať divů více;

Dvě se vznesly ke mně, v jedné díce
Řeči jen znějž její pochvala,
K peánům si křídel žádala
Tužba, ousta hasly začíť chtíce.

Plností se vnitřek puknouť míní,
Ano citům příkrou, mezera
Ode srdce ke rtům, cestu činí;

Než hle tak se pomstí nevěra!
Jeden předmět, hoden Homera,
Srdce vzívá, slovo, tuším stíní.

§§[25]
18.
Mne již berla náměstníků chánských,
Ani Harem jejich netěší,
Nedbám, kolik ročně z peleší
Světu dává rudy Tatra banských;

Aniž se ptám, jakou z břehů manských
Loupež veze koráb nejtěžší;
Aneb kolik drábů vyhřeší
Hejsek, by noc v schůzkách strávil panských:

Aniž více vyzvěděti mílo
Kde se slavných chová k vidění
Fidiasů, Raphaelů dílo;

Já mám v rukou Peru, Vlachy, Řecko,
Král sem bez vojsk, boháč bez jmění:
Mně dal osud v jedné věci všecko.

§§[26]
19.
Nechať jiná šperky zlaté nosí,
Tkanic šust a vonné kadidla,
Na svou tváři vodky, ličidla,
Na svou hlavu klade pávy, pštrosy;

Ta nech Paříž nebo Londýn prosí
By slal krojů nových pravidla,
Při níž Milku v ruce kružidla,
An ji tvořil, pohýbaly losy:

Ať to, kde je chyba vynahradí
Kupec perlou, čepcem švadlena,
Kde zbyt, škřinka vtipná pozahladí;

Já se kochám, jak si zrostla, v tobě,
Mně se líbí krása rozená,
Aneb, kde jsou v shodné míře, obě.

§§[27]
20.
Sláva krásou líbé řeči Polku,
Vděkem ozdobila Serbinku,
Slováčky pak (naši rodinku)
Zpěvem úst a srdcem bez okolku;

V Rusku panství, v Českou skryla holku
Smělost k hrdinskému účinku,
Ale každou krás těch květinku
Ještě v celém chtěla míti spolku:

Káže tedy aby podle směru
Spojil Milek, její kochánek,
Ony částky v jednu Slávy dceru;

Proto se tu, jako v moři řeky,
Divně spolu, všechněch Slovanek,
Objímají cnosti, krásy, vděky.

§§[28]
21.
Nikdý takým záře šarlatová
Východ nejasnila plamenem;
Jaký v tomto zraku spářeném
Blesk a oheň Lada vždycky chová;

Nikdý takým štětka jara nová
Růže nebarvila červenem;
Jako v obličeji vznešeném
Rdí se tuto květobrána rtová:

Aniž bylo pružnatější zlato
V luku Svatopluka tětivy,
Níž svět ztřásl; jako náruč tato;

A co bájka vymyšlená říká,
Ej hle, tu je skutek pravdivý:
Noha, jenž se sotva země týká.

§§[29]
22.
Jakby všecky cnosti vůkol stály
Když ji ruka boží tvořila,
Ta puk duše v růži nosila;
Ta zpěv, ta ples vedla, jiné hrály;

Stroj spal ještě, jen se rtíky smály,
Houfem běží chasa spanilá,
By veň dar svůj každá vložila,
Cnosti ušly: tvor vstal dokonalý:

Tak vše při ní outlé, čisté, lehké,
Tak vše kryje stydu opona,
Že to nelze vypsať ruce křehké;

Ve tmě tak z ní line oslona,
Ba i ve dne, jestli při ní sedím,
Raděj v slunce než jí ve tvář hledím.

§§[30]
23.
Sotvy že se smělší opováží
Cit jen hnouti v její blízkosti,
Týmž, co plamen valí do kostí
Zřením, zemskost celou k prachu sráží;

Zřídka přízní, vždy jen slibem blaží,
Vnady kryje v roucho vážnosti,
Jakby tábor s nebes výsostí
Strašnou vůkol oblehl ji stráží:

Mně cnost kvete, kde sem lásku rozsel,
V Cypru Vestě obět plamení,
V tváři Milka přišel vyšší posel;

Takto láska předčí sama sebe,
Mění vášeň v čisté tušení,
Kdo zem hledá, da mu, jak mně, nebe.

§§[31]
24.
Ze všech synů, co jich koli vládný
Apoll k ledné poslal stežeji,
Nejímá mé srdce silněji,
Jako onen soused Hekly, žádný;

Byť vůz Kairbrův, byť pěl unos zrádný,
Aneb Fingalovu trofeji,
Stavěl karny, aneb raději
Kryl svou lyru v bouř a oblak vnadný:

Plnost krásy, tužba, lásky rána
Srdce téměř citem rozčesly
Kolikrát sem čítal Osiána;

Ale dnes mi zpěvy tyto krásné
Báseň v sobě od ní donesly,
Při níž sláva Barda toho hasne.

§§[32]
25.
Vy, kdo vyšších ke svým uměleckým
Dílům ideálů hledáte,
Severu se křivě rouháte,
Stranným hovíc okem luhům řeckým;

Buď se novým, buď se starosvětským
Krásy vzorem radše kocháte,
Sem svá zření různá obraťte,
Tato jedna všecko bude všeckým:

Lidskost s božstvím, cnost a lásky plamen,
Ušlechtilost tuto najdete,
Jaké nezná medičejský kámen;

I mých znojů učijete tudy,
K vinám pera mého řeknete:
Velkáť to tíž pro tak slabé oudy!

§§[33]
26.
Tenby vtipu zradil ochabělost,
Jábych dílo začal daremné,
Kdyby někdo žádal odemne,
Abych částky líčil a ne celost;

K nemožnostem ať se netře smělost;
Světlo slunce jestiť příjemné,
Ale zraky tomu rozemne
Kdo chce patřiť přímo v jeho skvělost.

Tak též i tu: Jdeli oko blíže,
Málo vidí z darů velikých,
Neb duch křehne, slova zmatek víže;

To však zřejmo již i z dalekosti,
Žetě celá živé všelikých
Pantheon krás, umu a vší cnosti.

§§[34]
27.
Ještě spí! o ticho srdce hlasné,
Ticho kroky, mlčte ptáčkové,
A vy síně této duchové
Leťte k horám zhaste slunko včasné!

Hřích by tu byl nedbať doby krásné,
Nevděk, minouť štěstí hotové;
Vůle nedli, polib růžové
Krotce rtíky, polib čelo jasné:

Sotvy že se blíží ruka třesná
S tváři odkrýť clony hedvábné,
Anť se v pěkném schytí hněvu ze sna;

Tři sta blesků na vše strany sláno,
Uzří smělce, oči půvabné
Sklopí, krotne, šeple: "Dobré ráno."

§§[35]
28.
Nejen ona růžokvětná líčka,
Rtové k políbení spiknutí,
I vaz pyšný, hrdlo labutí,
Šťastná zlatých vlásků po něm hříčka;

Čelo slunné, klidný oblouk víčka,
Očí přísných vábné kynutí,
Lkavý ousměch, tejná vzdychnutí,
I slov němá sladkých polovička:

Vše mé k bojům srdce bádá chybným,
Tisíc, zloboh Milek, spojuje
Nástrah klamem navnazených slibným;

Ona sama učí ujíť želu,
Kolikráte tělo bojuje
Proti duchu a duch proti tělu.

§§[36]
29.
Pěkná bývá cnost i v rouchu sprostém,
Kde tvář s duší stojí v odporu;
A však třikrát hodna pozoru
Kde se krása přisestřila k cnostem;

Žádné tato, ona proti zlostem
Sama v sobě již má podporu,
Ona k jedné, tato pokoru
K dvěma musí nésti vysokostem:

Zde Bůh spolu zbroj i zbraň i kluzké
V srdce jedno vložil bojiště:
Dlíli boj, - o mlčte prsy uzké!

Váháli ta, tím již zahasila
Svaté nevinnosti ohniště:
Tato tím již téměř zvítězila.

§§[37]
30.
Oči, oči, modré, milostivé,
O, vy perly v květu rozvitém,
V nichž se zem i nebe s blankytem
Jako v řece svítí zrcadlivé;

Vyznám, že jen u vás školy živé,
Cnost sem spatřil v blesku věčitém;
Nač ste ale přitom podkrytem
Vlily do mne tyto jedy lstivé?

Nač mi zhoubce první vaše zření
Do dna srdce mého vhnízdilo,
Který střelou smrtnou život plení;

A však hodno výhost dáti zemi,
Komu při pohřebu svítilo
Takovými nebe pochodněmi.

Blaník. Znělkový věnec (anonymní "svatováclavský" věnec sonetů z období druhé světové války)

5. dubna 2008 v 22:15 | anonym |  Sonetové cykly
I.

Mlčení hor se nese nad Čechami,
mlčení tvrdé jako hlavy skal.
Dnes se již nikdo slovy neomámí,
dnes mnohý, který padl k zemi, vstal -

Ó, lide prodejný a zlata chtivý,
byls lehce koupen za falešný tón!
Ó, dítě, které pozlátku se diví,
ó, dítě, žalostivý Faethon!

Je smutná země, v které Bůh se vraždí,
je pyšná zem, kam pronik každý blud,
kde pokrokem se toužil chlubit každý.

A smutný lid tu žije jako ve snách
a cizí bludy snáší odjinud.
Mlčení nářků vzlyká po Čechách.

II.

Mlčení nářků vzlyká po Čechách
tlumené pěstí, hladem ohlodanou.
I o polednách hrozí bledý strach
a třese zemí - znásilněnou pannou.

Jež chodí nahá, nemajíc co skrýt,
a oloupená o vše, zbičovaná,
dívá se tupě na svůj starý byt.
Snad ani neví, že kdy byla panna.

Snad ani neví, po čem toužit má,
a neví o své dávné spanilosti.
Své staré slávě je dnes nevěrná.

Jen mísí tupé nářky se slzami,
jež z mrzké poroby ji nevyprostí.
Krev, slzy, bída, ohořelé trámy.

III.

Krev, slzy, bída, ohořelé trámy -
na prsa snes se černý smrtihlav.
Již vysál mízu, znesvěcuje chrámy
a k vládě pozval krutý, kalný dav.

Prapory černých topolů se řadí
k smutečním průvodům a popravám.
Leč nikdo bubnem pravdu nenahradí
a neprosadí navždy zřejmý klam.

Spí radost lidí, větru, radost trav -
zoufalstvím živých rychle odumírá -
Plíží se jitřním šerem Boleslav

ke dveřím chrámu jako bratrovrah.
A zvony mlčí. Mlčet musí víra.
Zde už jen srdce bije na poplach.

IV.

Zde už jen srdce bije na poplach -
to srdce zklamané a rozštěpené
a znesvářené ve svých komorách,
v hloubce i vysokosti nezměřené.

To srdce nikdy nepoznalo pána
a rozum nikdy nedával mu směr.
To srdce bije, - je to vlastně hrana
a smír těch puklých, pokřivených věr.

A plátky bílých růží obloženo
by chtělo stonat, plakat, usínat...
a nevidět, jak zlé mraky se ženou...

Zlé mraky. Hora mizí v černém kouři.
a blesky bijí v tvrdý český plat.
Jen Blaník ční a pozoruje bouři.

V.

Jen Blaník ční a pozoruje bouři,
jež přeorává tuto tvrdou zem.
Radlice blesku do útrob se noří
hledajíc pod povrchem zdravou dřeň.

Jen Blaník ční a poklady své střeží
a odhaduje věky podle hvězd.
A kolem kvapí čas - kůň bez otěží...
Jest den jak rok - a rok jak tisíc jest...

Zamyšlen čeká na jediný den,
den dusotu a polnic hlaholení,
den, jemuž druhý není podoben.

Čeká a přečká úpal, přečká mráz,
a přečká války, přečká hrobů tlení,
jak silný stařec, který zná svůj čas.

VI.

Jak silný stařec, který zná svůj čas,
dívá se Blaník po obzorech věků,
připraven dávno na ten strašný kvas,
až malý pramen promění se v řeku.

Dívá se Blaník na krvavý dým,
jímž celá země v pokoření doutná.
Ta země prodírá se ohněm pekelným
a zoufá nad průhledem do budoucna.

Již všichni moudří na kolena padli
a odevzdaně hledí k nebesům
a Miserere volá, kdo se modlí,

kdo v noci bdí a oka nezamhouří,
kdo nepřišel až dosud o rozum -
jak válečník, jenž v tvrdých bitvách zmoudří.

VII.

Jak válečník, jenž v tvrdých bitvách zmoudří
a dává rány, které nebolí,
po nichž se raněný už neprobouzí,
a se soucitem smrti dovolí,

by na tvář vdechla měkce svoji masku -
tak svatý kníže náš zří zmetky ran,
pahýly duše, které dusí lásku,
žalují žal svůj do blanických bran.

Dnes pouze k Bohu mrzák hovoří
a ukazuje rány své a vředy,
bezpráví, křivdy, zpupná příkoří

a pouze k nebi pozvedá svůj hlas,
jež dávno k lidem volal naposledy,
jak velikán, jenž mlčí v křiku mas.

VIII.

Jak velikán, jenž mlčí v křiku mas,
mohutný Blaník pohnul svými srázy
a mrákoty a staleté sny střás
a kopí lesů zježil na své hrázi.

Co platny lsti, co platny úskoky
a diplomati, pavouci a lháři,
co barvíři, již kalí potoky,
co bludičky, jež předstírají záři?

A k čemu podvod, hřímají-li hory,
že o příměří jednat nebudou?
Jen hrozny krve ztiší hladomory,

které by prosba chudých neztišila.
Hrozivě zdvíhá žula hlavu svou.
Úbočí hory halí mlha bílá.

IX.

Úbočí hory halí mlha bílá,
z níž trhá vítr plátno na rubáš.
Zde odevšad se mračna nakupila.
Sem ze všech končin světa snes se pláč.

A divné nevěsty si závoj perou
ve stokách kalných smutnou ssedlinou.
Jdou pyšné ženy se svou zpronevěrou.
Stařenka kývá hlavou šedivou.

Zde okoralý chléb se solí slzami,
pták nezpívá, jen zobák otvírá,
tmou svědomí jde přízrak neznámý.

Strach němý šeptá tichou hrůzu svou. -
Proč obrací se lidu stará víra
za skalní branou s těžkou závorou.

X.

Za skalní stěnou s těžkou závorou
pod klenbou sálu mocné vojsko čeká.
V kamenný spánek pohříženi jsou
a žula stolců zdá se býti měkká.

Lesk nedočkavé zbroje plaší stín
a lampy bronzové se zlatem barví.
Zaduní štíty plátem kovovým
a ohněm lampy šlehne někdy karmín.

Stoletá noc se zvolna vleče k ránu,
leč její kohout dosud tvrdě spí.
Jen vzdechy tlukou na kamennou bránu,

která svou silou všechny utlumila.
Ještě je brzy, říká zoufalství,
rytíře dosud křivda nevzbudila.

XI.

Rytíře dosud křivda nevzbudila.
Havrani černí, hosté pohřební
se slétli k tryzně - zpívá labuť bílá.
A blázen čeká, až s rozední.

A trpký popel čpí a dusí živé
a mrtvé pohřbívá a mísí chléb.
Rumiště tam, kde růže kvetly dříve,
a uhel ční, kde zelenal se štěp.

Zda znáš tu zem, kde citron nerozkvétá?
Zda znáš tu zem, kde mohl býti ráj?
Kdo vinen jest, že prchla šťastná léta?

Své hříchy vizme, které mluví samy,
své pády, srazivší nás v smutný kraj.
Leč bílý kůň již bije podkovami.

XII.

Leč bílý kůň již bije podkovami
do stání z kamene, a větří prach
a výpar krve ohnivé ho zmámí
a vání větru cítí na nozdrách.

Sní o útoku v čele těžké jízdy
a ržáním dává dobré znamení.
Již slyší trouby... jejich hlahol čistý
mu bouří krev, jež v srdci pramení.

Dosněný sen a procitnutí jen.
Ve stájích blanických se koně budí.
A nedočkavý lid je spokojen,

že mračna rytířů se rozlétnou
a rozeženou nenasytné zrůdy.
Je slyšet ržání v noci pod horou.

XIII.

Je slyšet ržání v noci pod horou -
a slyší každý, kdo se zaposlouchá,
když v bledém ránu jasné hvězdy mrou.
Připravte květy, prostírejte roucha,

ať stříbro podkov tlumí hedvábí!
Zapalte hromničky a modlete se!
Zlé mraky odplují jak koráby,
koráby prázdné, jimiž vítr třese.

Bláhové srdce na smrt zapomíná
a říká zítra, nebo pozítří.
Snad ani neví, co je trest a vina.

V neděli květnou staví slavobrány,
na Velký pátek dává hrozný kříž.
Ó, rozpomeň se, kníže, zůstaň s námi.

XIV.

Ó, rozpomeň se, kníže, zůstaň s námi!
Zahynout nedej nám, ni budoucím!
K tobě se modlí lid tvůj bez ochrany,
tvůj padlý lid, jenž zase chce být tvým.

Již bledne záře v očích Antikrista
a olej pravdy vyplul nad vodu.
A ocelová ruka už se chystá
strhnouti masku z tváře podvodu.

Ó, vinaři, znáš dobu vinobraní,
když bratr slunce révu osladil.
Mošt sladký proudí z muky lisování.

Přimhuřte oči, vane vítr známý,
radost je modrá jako rozrazil.
Mlčení hor se nese nad Čechami.

XV.

Mlčení hor se nese nad Čechami,
mlčení nářků vzlyká po Čechách.
Krev, slzy, bída, ohořelé trámy,
Zde už jen srdce bije na poplach.

Jen Blaník ční a pozoruje bouři,
jak silný stařec, který zná svůj čas,
jak válečník, jenž v tvrdých bitvách zmoudří
jak velikán, jenž mlčí v křiku mas.

Úbočí hory halí mlha bílá.
Za skalní stěnou s těžkou závorou
rytíře dosud křivda nevzbudila.

Leč bílý kůň již bije podkovami,
Je slyšet ržání v noci pod horou.
Ó, rozpomeň se, kníže, zůstaň s námi!

Pavla Zandlová - Hanopis na sonety

2. dubna 2008 v 11:45 | Pavla Zandlová |  Sonety
Sonet (či znělku, česky psáno)
proč z hrobu tahat, propána?
Forma to dosti ohraná,
jež dávno má už dokonáno!

Pryč se sonety, pravím, ano!
A s pisateli na lana!
Nepotěší ni burana,
co k pásu chvátá v čtyři ráno.

Kdo, v zajetí svých nízkých pudů,
sonety páchá, temným woodoo
mrtvoly k neživotu křísí.

Tak v hanopisu na sonety
osvětné píši tyto věty,
nechť každý názor vytvoří si.
(převzato ze serveru literra.cz)