"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Březen 2008

František Hrubín - Město v úplňku (věnec sonetů ze sbírky Včelí plást, 1940; číslování sonetů v originále chybí, zde je doplněno kvůli přehlednosti)

30. března 2008 v 22:26 | František Hrubín |  Sonetové cykly
Bedřichu Fučíkovi
1

Když vítr zhasil světla v ulicích,
vráželi chodci do svých vlastních stínů,
domů si cizích tváří pavučinu
nosili mlčky místo tváří svých,

a staré město teprv napůl spalo,
do sklepů zachouleno jako dnes,
tak nesvé, že je vichr popones
a mnoho nocí dál, než prve stálo,

a jako starý papír na podpal,
na podpal ohně pro zem bez noclehu,
rozhodil kolem města pole sněhu,

dunivý vichr, který se tu hnal
před ránem, které ještě nenadešlo,
v ulicích města, jímž mé mládí přešlo.

2

V ulicích města, jímž mé mládí přešlo,
sám sebe straním se jak cizince,
a slovo, jež se do úst dětských vešlo,
velké, tak velké je mé vzpomínce:

Matka! A já, syn země, orlí matky,
jež vypadla až k stáru z hnízda hor,
nad jejíž hlavou hnal se dětí spor
a v křiku vrabců vrací se k ní zpátky,

nevidím pro tmu, která v ulicích
pro zátah velké hrůzy klade sítě,
a klesám, s městem na ramenou svých,

ale včas, luno, mrazy zasklily tě
a do rahnoví větrů, časům svítě,
zdvíhá tě Pán: z tmy vykrojený sníh.

3

Zdvíhá tě Pán: z tmy vykrojený sníh -
do tváře svítí zemi otců mých
a město přivírá se jako oko
pod čelem Čech vsazené přehluboko.

Než jasu zvykne, zalesklo se v něm
a nerozezná, zdali tys to, Pane,
kdo děsí za studeným plamenem,
za zmrzlou slzou slunce, která kane

na spící tvář mé země. Zdali tys,
kdo za zády nám smazal půdorys
díla, jež z rukou nepravých by vzešlo,

kdo zatajil nám rozhodnutí svá
a k lačným ústům temnot nahýbá
džbán, do něhož se trochu slunce vešlo.

4

Džbán, do něhož se trochu slunce vešlo,
houba, jež sluncem nasákla - a v ní
žluč léta, které ještě neodešlo,
podáváš zemi, než se rozední,

zemi, jež kdys ti tkala závoj slávy.
A město mlčí jak prastaré stavy
a člunky věží zanáší už prach -
Vylidnils noc a v jejích prostorách

tiše se chvěje slabé zapípání
děťátek, která v této hodince
k tobě se, Bože, modlí prostince -

a mrazy svlékají nás k bičování
pod nebem, na němž obnažuje smrt
kloub světla, který hnětl zem a ztvrd.

5

Kloub světla, který hnětl zem a ztvrd,
koleno smrti, jež tu klečíc žala -
Noc morná pro žeň, která neustala,
mlat země uklízí a napadrť

váš, lampy, drtí jas a rozhazuje
hraničky v krbech, shnilé povětří
ze starých měst až na kost vyškrabuje,
chudáků ani sytých nešetří -

tak jí to radí bába zima,
která, vran mžitky před očima,
z herbáře tlících krajin začla číst,

a mezi listy zasněžených plání
ty vkládáš ještě nepopsaný list:
průsvitný papír bledosti, zlá paní!

6

Průsvitný papír bledosti, zlá paní,
rozvinula jsi tiše nad městem
a život kreslíš, jenom jako zdání,
z paměti, kterou ztrácí stará zem -

a slité zvony znovu zavěšují
do věží chrámů dávno sesutých
a prámy, popel už, přes řeku plují
a na břeh mrtví seskakují z nich,

mrtví, jimž tlukot srdce na chvilinku,
prodloužil zvon a jejichž rukou svit,
svit pohozených listů z tvého vínku

mou nocí letí. Tíhu: vyslovit
tvé jméno jinak, Luno, Smrti, Paní -
na moje čelo kladeš místo spaní.

7

Na moje čelo kladeš místo spaní
kamenný jas - ó moci nadzvednout
ten mramor světla z pahorků a strání,
než sesypou se domy jako troud!

A nebe k jaru dýchá celou zemí,
až na místo, jež zvápenatělo,
až na tvé město, Svatý pod věžemi,
kterýs tu čekal, až se dochvělo

vlnění řeky nad zmučeným tělem.
Nevěrné mrazí v srdci vyhořelém,
jim skrojek země svatojánské ztvrd

a zvou tě aspoň na kraj srdce svého.
Bdím s jejich hrůzou tam na konci všeho
a vrásky mé si obkresluje smrt.

8

A vrásky mé si obkresluje smrt -
Na loži svém se obracejí spáči
a z věží slyší bíti každou čtvrt,
jak pod hlavou je hrášek hrůzy tlačí.

Ó matko spánku, spánku bez hranic,
dítě, jež voláš: matko! na bezdětnou,
prabábo zdřímnutí, v němž poodlétnou
ruce, jež prachu unesly by víc -

dnes ještě ne! Pro slavné vyhrávání
mráz napjal struny cest, že skřípe až
hlas domova, jak hejno krajin shání -

a vysoko v něm, smrti, dozníváš -
A v náručí tvém, bolesti a něho,
spí město, město lidu královského.

9

Spí město, město lidu královského,
i v nejmenším svém kameni, jenž rost
tak vysoko, až k zvonům věží jeho.
V tichu, jež zpátky přešlo starý most,

hluboce spí. Dej, Bože, aby spalo,
jak nespalo už dlouho! Jenom střez
ten jeho sen, v němž proud je popones
o mnoho nocí blíž, než prve stálo!

Dávný zpěv bez úst stoupá nahoru
a tvůj chrám o hlubokém ponoru
s posádkou králů brázdí moře noci -

Stůj, Bože, jejich cestě ku pomoci!
Město spí, naše domovy bdí v něm
a ze všech stran se k němu žene zem.

10

A ze všech stran se k němu žene zem
s kolébkami i s hroby, v kterých ztichla,
tak opatrně, aby nárazem
ani smrt, ani život nevyšplíchla,

a rozhrnuje hvězdné závěje
z daleka kraje své zvouc na poradu,
že se už pod královským srdcem hradu
pohnulo dítě, dítě naděje.

Po malé řece chvátá peřejemi
i můj kraj, aby též byl mezi všemi,
a spěchá sem, rostenec chudoby,

v té noci, která sahá za hroby,
sem, k tomu městu lidu královského,
s úzkostí naslouchat u srdce jeho.

11

S úzkostí naslouchat u srdce jeho,
můj rodný kraji, dáno je ti též,
sluneční slámu z patra nebeského
už dávno jsi do jeslí zimy snes

a teplo chlévů, které léta schrání
dech telátek, když usnou po klekání,
dnes otevřeš - A stádo vesnic tvých
tlačí se nechtějíc být z posledních

a vody tvé tak vlnu k vlně vinou,
že staly se už vodou Vltavinou
a světlem luny zakládají lem

té noci, která čeká nad krajinou,
až Narodí se -Jak se chvěje zem!
Pod lunou ticho, pěna pod jezem.

12

Pod lunou ticho, pěna pod jezem -
A luna taje na plameni sněhu.
Táhne sem zástup krajin bez noclehu
a jejich pouti prostřena je zem.

A mnohé z nich se k sobě tisknou zimou
a sdělují si drobné strasti své,
ty z daleka pod nůší lesů dřímou
a necítí už říčky ozáblé

a těm, co kolem tebe vyrůstaly
a pro tvé chrámy vyrvaly si skály
a hřbitovy tvé nesou na křídlech,

těm neujde už ani jeden vzdech,
je tíží jako tebe, město spící,
ticho, jež tolik zemi chtělo říci.

13

Ticho, jež tolik zemi chtělo říci,
průhledné ticho a na jeho dně
s pískem hvězd srůstáš, město ještě spící,
tak jako kámen z dávné povodně.

Ze sklepů jako rozbíjené sklenky
zvoní smích žen, jež tančí bez čelenky,
a jako na ně, které hodil čas
pustošícímu vichru napospas,

na zem se sype kamení, až sténá,
kamení náhrobků už beze jména,
na zem, jež mrtvých zapomínajíc,

ruměnec vinic znala jen - Ach víc
žeň, Bože, krve pro stud do mdlých lící
té zemi v kořenech se sbírající.

14

Té zemi v kořenech se sbírající
život, v němž s námi věčně prodléváš,
z kolébky do kolébky přeléváš
a střežíš to, co neumíme stříci.

Dávný zpěv bez úst stoupá nahoru
a tvůj chrám o hlubokém ponoru
s posádkou králů brázdí moře noci.
Stůj, Bože, jejich cestě ku pomoci!

Město spí, naše domovy bdí v něm
a ze všech stran se k němu žene zem,
zem, která věrným zapírá své mdloby,

jak se jí k srdci nahrnuly hroby -
Město spí, město klopýtajících,
když vítr zhasil světla v ulicích.

15 (mistrovský sonet)

Když vítr zhasil světla v ulicích,
v ulicích města, jímž mé mládí přešlo,
zdvíhá tě Pán: z tmy vykrojený sníh,
džbán, do něhož se trochu slunce vešlo,

kloub světla, který hnětl zem a ztvrd.
Průsvitný papír bledosti, zlá paní,
na moje čelo kladeš místo spaní
a vrásky mé si obkresluje smrt.

Spí město, město lidu královského
a ze všech stran se k němu žene zem
s úzkostí naslouchat u srdce jeho.

Pod lunou ticho, pěna pod jezem,
ticho, jež tolik zemi chtělo říci.
Té zemi v kořenech se sbírající.
(převzato z: Tvar, 1944, 3. vydání)

Justin Quinn - January First (sonet irského básníka, kritika a překladatele, který žije v Česku)

11. března 2008 v 20:11 | Justin Quinn |  Sonety
Not a sound across the land
when I step off the shore
onto the frozen band
of the river clamped like ore.

A clean break. The light
is sharp and cold and new.
The houses dwindle from sight,
the cars are far and few.

And as I skate and veer
out to the small island,
saddled on my shoulders

riding the troughs and rollers
is a child, tiny and silent,
carried over from last year.

William Shakespeare - Sonnet 12, 64, 73, 94, 107, 128 (šest sonetů v mém překladu)

9. března 2008 v 18:18 | William Shakespeare - Ondřej Hanus |  Sonety
12

When I do count the clock that tells the time,
And see the brave day sunk in hideous night;
When I behold the violet past prime,
And sable curls all silver'd o'er with white;
When lofty trees I see barren of leaves
Which erst from heat did canopy the herd,
And summer's green all girded up in sheaves
Borne on the bier with white and bristly beard,
Then of thy beauty do I question make,
That thou among the wastes of time must go,
Since sweets and beauties do themselves forsake
And die as fast as they see others grow;
And nothing 'gainst Time's scythe can make defence
Save breed, to brave him when he takes thee hence.


Když slyším čas, jejž zvony odbíjejí,
a vidím krásný den, jak v zlou noc padá,
a fialky, jež přede mnou tu tlejí,
nit stříbra, jak se v černé lokny vpřádá,
koruny stromů, z nichž jen větve zejí
a v jejichž stínu spočívalo stádo,
když zeleň léta v snopech odvážejí
na márách jako starce s bílou bradou,
pak musím ptát se také po tvé kráse,
neb časem klesneš na smrtelnou postel:
vždyť každá krása světa rozkládá se
tak rychle, jak vše kolem ní zas roste.
A ostří času nelze ztupit jinak,
než zanechat tu dceru nebo syna.


64

When I have seen by Time's fell hand defaced
The rich proud cost of outworn buried age;
When sometime lofty towers I see down-razed
And brass eternal slave to mortal rage;
When I have seen the hungry ocean gain
Advantage on the kingdom of the shore,
And the firm soil win of the watery main,
Increasing store with loss and loss with store;
When I have seen such interchange of state,
Or state itself confounded to decay;
Ruin hath taught me thus to ruminate,
That Time will come and take my love away.
This thought is as a death, which cannot choose
But weep to have that which it fears to lose.




Když vidím dlaně času srážet sloupy,
jež vystavěly k nebi dávné kosti,
když vidím je skvost dávných věží loupit
a věčný kov v okovech smrtelnosti,
když vidím nenasytná ústa moří
polykat zem a zase na oplátku
jak jazyk země do vody se noří
ve věčné směně žití za oprátku,
když vidím tuto nekonečnost proměn,
jež v sobě nesou kletbu konečnosti,
všechna ta zkáza jeden vzkaz má pro mě:
že dlaně času lásky mé se zhostí.
To chutná mi jak smrt, a truchlím nad tím,
že musím mít, co bojím se, že ztratím.

128

How oft, when thou, my music, music play'st,
Upon that blessed wood whose motion sounds
With thy sweet fingers, when thou gently sway'st
The wiry concord that mine ear confounds,
Do I envy those jacks that nimble leap
To kiss the tender inward of thy hand,
Whilst my poor lips, which should that harvest reap,
At the wood's boldness by thee blushing stand!
To be so tickled, they would change their state
And situation with those dancing chips,
O'er whom thy fingers walk with gentle gait,
Making dead wood more blest than living lips.
Since saucy jacks so happy are in this,
Give them thy fingers, me thy lips to kiss.


Když rozehraje se na tvoje přání
ten nástroj, který svými prsty vzrušíš
a rozechvěješ dotykem svých dlaní,
v souzvuku, který mate moje uši,
závidím klávesám ty něžné svody
a polibky na čistě bílé dlaně,
a moje rty, jimž patří tyto plody,
jen rudnou, neboť jiný sklízí za ně.
Mít jen tu možnost, měnily by ihned
s tím davem tanečníků, u nichž lehce
se tvoje ruka každou chvíli mihne
a dává jim, co mým rtům dávat nechce.
Klávesy mohou ve svém štěstí zůstat:
jim dej své prsty - mně dej svoje ústa.


73

That time of year thou mayst in me behold
When yellow leaves, or none, or few, do hang
Upon those boughs which shake against the cold,
Bare ruin'd choirs, where late the sweet birds sang.
In me thou seest the twilight of such day
As after sunset fadeth in the west,
Which by and by black night doth take away,
Death's second self, that seals up all in rest.
In me thou see'st the glowing of such fire
That on the ashes of his youth doth lie,
As the death-bed whereon it must expire
Consumed with that which it was nourish'd by.
This thou perceivest, which makes thy love more strong,
To love that well which thou must leave ere long.


Už vidíš ve mně blížící se jeseň:
jen posledních pár žlutých listů visí
na nahých větvích, kterými mráz třese -
z těch prázdných kůrů ptačí zpěv zněl kdysi.
Už vidíš ve mně pozdní podvečer,
jenž se západem slunce dohasne,
když černá noc ho s sebou odvleče -
jak dvojník smrti, jenž vše schová v snech
Ty vidíš ve mně dohořívat oheň,
jenž na popelu mládí ustýlá si
jak na loži, kde poslední dá sbohem
tomu, čím plál a co ho nyní zhasí.
Když tohle vidíš, rozhoří se v tobě
touha mít rád, co zemře v krátké době.

107.

Not mine own fears, nor the prophetic soul
Of the wide world dreaming on things to come,
Can yet the lease of my true love control,
Supposed as forfeit to a confined doom.
The mortal moon hath her eclipse endured
And the sad augurs mock their own presage;
Incertainties now crown themselves assured
And peace proclaims olives of endless age.
Now with the drops of this most balmy time
My love looks fresh, and death to me subscribes,
Since, spite of him, I'll live in this poor rhyme,
While he insults o'er dull and speechless tribes:
And thou in this shalt find thy monument,
When tyrants' crests and tombs of brass are spent.


Ani můj strach, ani ty předpovědi
celého světa, který věští ve snech,
neurčí čas mé lásce, ač prý vědí,
že jistě do tmavého hrobu klesne.
Smrtelná luna vyšla po zatmění
věštci se vlastním věštbám vysmívají,
vše nejisté se v nejjistější mění
a olivové ratolesti vlají.
Zalita živou vodou této doby,
má láska roste, smrt tančí, jak pískám,
zatímco bloudům vykopává hroby -
já nesmrtelnost ve svých verších získám.
Ty získáš pomník, jenž nedojde újmy,
až budou z hrobek tyranů jen ruiny.

94

They that have power to hurt and will do none,
That do not do the thing they most do show,
Who, moving others, are themselves as stone,
Unmoved, cold, and to temptation slow,
They rightly do inherit heaven's graces
And husband nature's riches from expense;
They are the lords and owners of their faces,
Others but stewards of their excellence.
The summer's flower is to the summer sweet,
Though to itself it only live and die,
But if that flower with base infection meet,
The basest weed outbraves his dignity:
For sweetest things turn sourest by their deeds;
Lilies that fester smell far worse than weeds.


Ten, kdo má moc a nijak neublíží
a nečiní, co z očí lze mu vyčíst,
kdo jiným hne, však nehnutě sám shlíží
na vábení, jež zcela jsou mu ničím,
ten s dary Země dobře hospodaří
a právem zaslouží si milost nebes;
je pravým pánem, vládcem svojí tváři,
ostatní velebí jen sami sebe;
tak květy léta jsou zas létu milé,
ač sebou žijí jen i zmírají;
však je-li jejich stonek snětí schýlen,
i nízké plívy nad něj stoupají.
Zlé činy změní ctnosti v jejich opak.
Lilie shnilá páchne hůř než bodlák.

William Butler Yeats - Meru (Yeatsův poslední sonet, v originále a v mém překladu)

9. března 2008 v 12:59 | William Butler Yeats - Ondřej Hanus |  Sonety
Meru

Civilisation is hooped together, brought
Under a rule, under the semblance of peace
By manifold illusion; but man's life is thought,
And he, despite his terror, cannot cease
Ravening through century after century,
Ravening, raging, and uprooting that he may come
Into the desolation of reality:
Egypt and Greece good-bye, and good-bye, Rome!
Hermits upon Mount Meru or Everest,
Caverned in night under the drifted snow,
Or where that snow and winter's dreadful blast
Beat down upon their naked bodies, know
That day brings round the night, that before dawn
His glory and his monuments are gone.

Mount Meru

Civilizaci drží v obručích a
pod zámkem zákona a zdáním klidu
všemožné iluze; však člověk dýchá
pro myšlenku, a přes veškerou bídu
života dál se žene staletími,
běsní a zuří, vyvrací každý kořen,
jen aby unikl prázdnotě skutečnosti:
Egypte, Řecko, sbohem! Říme, sbohem!
Však poustevníci na svazích Mount Meru
či Everestu skrytí pod závějí
(nebo kam smete strašný úder sněhu
a zimy jejich nahá těla) vědí:
den vzkřísí noc, ta zmizí před rozbřeskem
se všemi pomníky i se vším leskem.

Deszö Tandori - Věnec sonetů - věnec sonetů moderního maďarského básníka (v překladu Václava Daňka, za jazykové spolupráce Lucie Szymanowské)

9. března 2008 v 12:57 | Deszö Tandori - Václav Daněk - Lucie Szymanowská |  Sonetové cykly
1

Přicházím s předtuchou nekonečna.
Donekonečna až vznětlivé buňky
zjišťují, co se mi tolika shluky
dostává do schrány jedi-nečna,

jindy jsem, skrze ně-sobě, tečna,
krokvice s měřičkou ne-hloubky tůňky
není, a není snad jediné špulky,
bubnu, z nějž vzejde-ne podměrečná,

když horizontálou postupu vzlíná
vylhávač jiných hmot a ne-bublina,
pak ale: zda slovo smysl má, ptám se?

"Větve?" - Chci vidět je! - blízko hlavy,
"ptáky?" - si přilhávám bez únavy
k bezvětvé aleji, bezptákohlasé.

2

K bezvětvé aleji, bezptákohlasé
v kmenových představách, oči proměn
určují z větví strom, ten či onen,
klíží se únavou, kmitají v čase,

kéž zpřítomní se ve všem, jimž o tom zdá se,
aby jim tram-ram byl vypodobněn,
ram-tram, co zcela odlišný pojem;
co srdce ztichlé a tlukoucí zase.

Jak pravost nezakrýt smyšleností,
svéčasovou časovost nemístností
od věci odvěcné imaginace?

Co je to, skrze nás, co tady zní?
A co "tam"? Vítr je bepředmětný,
kde mnou ne-předmět-né rozevlává se!

3

Kde mnou ne-předmět-né rozevlává se,
bezsměrně-mizící, tak se drobí
časoběh-nevratně-okruhový,
z kteréhož převzdutí je bez-ohlasé,

co by jím ucpané stupně v té trase
vystupňovalo a umělo by
přiblížit na dosah v krátku doby
mžik příští povahy, leš s vadou v kráse:

tak je to - "Nikdy Víc" země - ne - toč se!
Mžik čeho může být počátek konce?
Ale: vše-točí se-jak-do oběžna?

Jak je to? Plavidlo je k vyplouvání
a cesta vědět má, že nemá stání,
kde to, co vlaje, je věc svého věcna.

4

Kde to, co vlaje, je věc svého věcna,
jak ptačí křídlo - jen své přece není,
do-zaostávání stín k rozprostření,
před-obraz, pod-vrstva, vůbec ne přesná

ko-pie, jež svého Odpustka nezná;
té každý stojan je co prostor pro dělení
nedělitelnem, jak embryo v uzavření
vejcem, když skořápka není mu těsná,

ještě ne k svobodě. Zle nepomysli,
že tohle o tobě donese přišlý
Věčno-noš, mizící i z povzdálečna

dál a dál, viděls, že zhlcen je věky,
on se však vrátí, vždyť části jsou celky,
ani zde nejsou ti z prázdna, ti ze sna.

5

Ani zde nejsou ti z prázdna, ti ze sna,
jen-zevnitř, jen-zvenčí se ponořivší,
i to, v čem zmizeli, zpět přináší si,
kručí i kolem nich, co v nich se těsná:

věčný hlad. Sycenci až z neskutečna.
I naše přání se skrze ně křísí
dosyta, oni pak, vychládající,
znova se vzněcují, jak ze sopečna.

Sami ne. Jsou jak ti "přemnohosami".
Nic není pře-nedo-do udělání.
Vázané mění se na nevázance.

A naopak. Co propadlo se při proměně,
zjevuje se, co celek-část, zas obnovené!
Věci však mění kurs prostoroplaše.

6

Věci však mění kurs prostoroplaše.
A vychýlení, ta omšelost stáří,
dál s nimi jejich čas spoluvytváří
a z jejich souhrnů jsou doby v čase.

Každá je podobná nanico-schránce,
co spolu s klam-ničí je všude-klamno,
i vejce kukačky je proklubáno,
mušle zpět do moře vržená skáče

a dělá žabičky, houpe s na něm,
křehkost a skořápka, voda a kámen
a všecky příměry jsou z téhož rance,

stojí jen za to, co vytlačujíce,
získají - a causa? - zpět-nikdy-více;
proč mám tou causou já sám sobě zdát se?

7

Proč mám tou causou já sám sobě zdát se?
Causou, jež má jen svou plochologiku,
cíl, na nějž namíří cílovou přímku,
ješitně, přeskočmo, po každé stránce,

rozřezat na kousky může mě hladce,
zhustit vzduch; ručička na ciferníku
a zcela jiná věc - tikání tiku
navzájem šidí se o něco práce.

Tak je i běh do ne-nikdy-návratna,
byť by to byla jen morgana-fata,
viditelnější než ten do skutečna.

Tak i ty jakkoli fakt-nevěřící
můžeš být postižen nenávratnicí,
onohostí svého jedinečna.

8

Onohostí svého jedinečna,
jež může pozbýt svou prostorovost,
jež, pokud prostor má, může být hojnost,
jež není její, je nespolečná

další tvá substance, nezárodečná,
kterou jsi právě tou onohou prorost,
aby tam nebyla, kde budeš: možnost
- jak ona, tak i ty - jakkoli těsná

pro nalhávání, že svou přednost před vším
snad ona, snad i ty máte; tím něčím
protiklad dobra-zla odbourá se tu,

odpoutá, nespoutá, nečekej ani,
že díky jakkoli možnému zdání
vypustíš z paměti ono-host světů.

9

Vypustíš z paměti ono-host světů,
když tento-svět ti hvízdá: kdoví-jaká?
Či ztrátu tření v skluzu do padáka
na mokrém kameni: chybičkou v letu?

Nebo víš, v dálce, zde, - což jedno je tu! -
na zemi vleže paralela láká,
kde tenhle výjev tvého-svého ptáka
shodíš či necháš sletět z toho hřbetu,

jenž, daleko, tam, tvůj i ne-tvůj je,
kde bude, když v snách s tebou nebude,
kde nemůže zpět v toulek v předaleku,

kde jsi, jak máš se, světlo: zhaslé, v pokoře
už jiné, ne-ty, kdo ze sebe vyhořel,
hasící svíčku z obou pra-stran věků?

10

Hasící svíčku z obou pra-stran věků:
co učiní, když zpět ho vrací Obraz,
tak zmateně, a jak živoucí ohlas
svých zdravých smyslů? Ze sebe i zvenku...!

Žert-neřád z papravidel řádu? Vcelku
začíná klapat, žádný Běžící Pás,
ten, kdo je, přináší zlověstný odraz,
svůj zpětný-ne-obraz z Dalekovleků,

ne ze Smrti, je nad ni váhavější
přesdruhý stupeň, sázka dálenější-
telná, jen bude třeba přestupnění,

s čímž ladí prázdnota. Zhášení ožije:
Světla tak Nesčetná! Z Někdejších - Kopie!
Co vane, pryč, jim bere plápolení.

11

Co vane, pryč, jim bere plápolení?
Navěky neosvětlitelný plamen,
v němž, jako v kráteru, to světlo plane
a tmyprostého sestupu je dění.

Tmyprostý, světlaprostý; kdy ho v pravém
vzezření vidíme, co vidíme my?
Jakou-svou-cestu? Nač naráží rčení
"z obou stran"...? S jeho věčným sliboklamem

dál brát ho máme snad, s rukama od něj pryč,
jak zónu jistých našich průsečnic,
jimiž se, jasně jitro ze šerosti

nedralo... Z obou stran: zpravidla míjení,
to vězmě! Štvané a nehlučné činění:
pryč, pryč, kam? do smyšlených spískaností?

12

Pryč, pryč, kam? do smyšlených spískaností?
Zmýlená neplatí, když pták se v síti škrtí,-
nadějná skulina, mezi životem a smrtí,
ta sněná... propáslá... až do krajnosti-

-bývalá, jak jinak... A proč se jinakostí
obdařovat? Vždyť obrazivé spleti
představ a proměn tam-a-zpět čas zhltí:
jsou bezvýchodné jen. A čí bylo "chtěností"

bezděčně-toužené potkání s štěstěnou?
Přijde S Ním-Ani-Já, ne Já-S Ním, ne Se Mnou-
On, a...? A. Kopaje, pod strom se spouští:

a nikde-větve-pták. A se mnou ještě ne,
co bude. On-už je. Však "jen" v mé představě.
Kopií čeho je puzení obraznosti...

13

Kopií čeho je puzení obraznosti...
Snem-nerozpustný-přijde skrze snění,
zde první není nic, jen vypučení
nekonečného-tušení v té spoušti,

i jeho rozpad, ne omyl, my s určitostí
předběhli jeho čas, zpozdil se, nebo: velmi
blízká je chvíle, jak les vidět není
za stromem, co slovu uvidět nepřipouští

to svěřitelné, co klube se k slovu.
Jako když... přesvědčen, už váhám znovu:
neboť kam že bychom tak vyzbrojeni

pro délky, hloubky, dovířili za čas,
když, co mnou mává, nezamává na nás,
když lze Nic, neboť nic Třeba Není.

14

Když lze Nic, neboť nic Třeba Není:
největší svoboda je v konci hloubky,
kde všecky potřeby jsou ti jen pšouky,
a s jejich časy sám, ne-bez-pro-dlení

nahoře-dole, Kdo On je-byl, "ctěn-li-
kým a proč", ptáš se, když doby a roky
jej přešly, na tebe všecky své žoky
naloží "bez vrstev", jež na rameni

nese-či nenese-bezděčná touha
po následování, nucená z dlouha
přece tu zůstat; krk, sám sobě sečna,

zaprosil: nechat ho... s odkladem... věčnosti:
tak bylo, tak bude. "S úbytkem stížností."
Přicházím s předtuchou nekonečna.

///

Přicházím s předtuchou nekonečna
k bezvětvé aleji, bezptákohlasé,
kde mnou ne-předmět-né rozevlává se,
kde to, co vlaje, je věc svého věcna.

Ani zde nejsou ti z prázdna, ti ze sna.
Věci však mění kurs prostoroplaše.
Proč mám tou causou já sám sobě zdát se?
Onohostí svého jedinečna

vypustíš z paměti ono-host světů,
hasící svíčku z obou pra-stran věků,
co vane, pryč, jim bere plápolení;

pryč, pryč, kam? do smyšlených spískaností?
Kopií čeho je puzení obraznosti,
Když lze Nic, neboť nic Třeba Není?

převzato z: Bez obalu. Antologie současné maďarské poezie. Red. Lucie Szymanowská, H&H 2001

Amy Newmanová - A Sonnet Cycle (moderní varianta sonetového věnce, v originále)

9. března 2008 v 12:56 | Amy Newmanová |  Sonetové cykly

A Sonnet Cycle
Amy Newman

THE SIN SONNETS

Icarus

The great mistake was that, in fashioning
the winged parts he fit to my backbone,
my father shaped his love (but that alone)
to wax unstrengthened by a thickening.
Thus lighter, they would mold to feathered shape
quick. Overnight. By light, our instruments
would hinge two human birds from their laments
of labyrinth to open sky's escape.

Or maybe the sun knew I wished to clutch
her private skirt of warmth, and hotly grieves
to find that human want and human touch
might fly so close. If everyone could see
what I perceived when I approached that much
of God, the sky would fill with human leaves.

Pride

A poem to hold bold ideas of free will
should use a form once supple and elastic;
perhaps the rules of sonnet are so drastic
fulfilling them might render free will still.
Yet, if in forming mortals, one consents
to cage the sin of Pride within constraints,
one could avoid Icarus's complaints.
His father's crafting he misrepresents:

It was divinity of wax and feather,
to liberate them from the Minotaur,
from maze's curbing form. His thoughtful words,
"Avoid the sun," might have kept them together.
But pride provided pride, for son to soar
too briefly in the infinite of birds.

King Ahab

The ruling limits of a form may kill
a bad desire, curb imperfect thought,
so that someone behaves as someone ought,
though human cadences beat with free will.
I cannot say this worked for me with greed.
I coveted the neighbor's land of vines.
My conscience might have stayed between the lines,
but Jezebel, my wife, fulfilled my need.
My need? Well, need, or want...I didn't covet
my neighbor's wife, I wanted just his land
which annexed my land. Jezebel would love it
if matters could have gone the way we planned.

But neighbor's land and neighbor's wife the same,
though I pretended to misunderstand this.
I'm good at that; I'm adept at pretending
misunderstanding, that's how rules get tame-
You might mark how this sonnet's form expands with
my insatiable needs, the lines not ending,
for, as I wanted land, I want more spaces
than sonnet form permits me here to use.
The rhymes that force me into little twos
Coerce bright ideas into brief places.

It's fitting, really, this free will debate
applies so clearly to all I've acquired-
I know it's wrong to plunder real estate.
Jezebel and I might have been inspired
to remain in the first home we desired
if we knew where we'd be when we retired.

Greed

Desire won't submit to rationings.
Or is it: rationing won't quit desires?
The problem's whether form controls the fires
that free will to covetous hunger brings.
The heavens simulate an ordered plan
where planets, luminous, seem to trace paths,
to flash their dreamy greens and blues in maths,
but how they rotate in attention, span
a wandering of wants, of deprivations.

The word planet comes from the Greek: to wander.
Under these spheres, we reproduce their lacks,
and hover in erratic constellations.
Thus swerving, planet drifts form night's bright blurs, or
when they stray too far, the sky's deep blacks.

(Lust)

A sinning voice may spread the blame, and whine
that if God made each pattern that exists,
that humans are allowed each happiness
(but lust is not a passion of design).

So Pasiphae to David (see below)
might blame her lust on the Greek god Poseidon
(or Daedalus, who made her shape to hide in).
Such passion was not passion apropos,

though her lust was incredible, and how!
It flavored her as wormwood flavors absinthe.
(You may submit a different exegesis.)
She had the craftsman craft a wood she-cow
(it was a better project than his labyrinth)
lust's text enclosed in she-cow parenthesis.

Pasiphae and David

"You lusted for a bull!" David accuses,
"as animals will want to screw their own,
plus you deceived dear King Minos, whose throne
your bull-beridden behind still misuses.
"That's so," the other thoughtfully replies,
"I did not force Uriah's wife toward blame,
order her husband destroyed in my name.
I only loved a bull in my disguise-
-But how I craved that beast of gust and thrust."
"Yes, Bathsheba's breasts glistened, like a sea,
so that I had to swim her, just because."
Lust's thespians make a theater of trust;
by drama's end they'll bow to destiny,
though neither one will merit much applause.

Form

Imperfect world, its history of excuses-
Perfection was pre-bible and pre-myth.
There'd be no Cain or Pasiphae herewith,
or Icarus, with whom we compare bruises
of falling, of temptation, of sin city.
Their stories are our stories, like Snow White
who, of the proffered apple took a bite
(she too found bright fruit poisonously pretty.)

Sin's bliss exists alike in myth and tale,
and though these sonnets act as an embrace,
they cannot fix what isn't fixable;
Outside strict lines sin wanders, out of scale.
Though free will may choose balance, might find grace,
sin makes imbalance irresistible.

Cordelia

The father hoped, like sonnets, to confine
the family's love. Within this guided fence,
he measured words to figure innocence,
though my sisters fit lies to his design.
But I made all my truths as one makes wine,
to clarify his palate, or incense,
which permeates the air as a fragrance
and softens with its sweetness truth unkind.

If I knew then that as the play's sequence
continued, like a formal poem's guidelines,
our fate would breed a motif of disaster,
I would have, to his pattern, truth condensed.
To undo design might have been divine.
But I am not. His rage caused Rage to fester,

to sprout a tail, caudate
that circled him as would the Saturn's ring
or serpent's twining diamonds, patterning

his madness firm as fate
to suffocate my Lear, tighten him blind.
Pure rages we are helpless to unwind.

Sin

Still overrule is thwarted by invention.
Though not so in the sad case of Lear's daughter:
her truth in love did not save her from slaughter.
Though cruelty was not King Lear's intention,
the seven sins account for much that's cruel:
pride, anger, envy, greed, lust, sloth, excess
(well, gluttony. But that won't fit unless
I mold the word to fit within the rule.)
Control works gracefully in sonnet's mold.
If ethics might control the seven sins,

then free will wouldn't blossom for the worse.
Iambics won't let disorder unfold.
But poem is heartbeat and strange blood within;
is wildness better suited to free verse?

Cain

I didn't bring the best fruit-that was clear,
dragging my basket wildly on the dirt.
My brother's eyes pure, empty of the hurt
of envy's prick I'd feel again. In fear,
my arms outstretched to Him, for want of love
I'd ask, human-thin voice above the bleats
of animals half-snorting in the heat.
He knew my bleak insides that wished to shove
Abel away.

He would know everything.
So why should he not eat my lemons bruised?
So why should he berate my bitter hate?
My heart is traced to the abandoning
of Eden for this place He's made, confused
as fathers are, and I recriminate.

Envy

Sin makes this second world imperfect stuff,
so filled with countless human misdirection,
but that's our circumstance, our imperfection,
and we may have to leave it soon enough-

Yet like the envy Cain felt for his brother,
I feel a covetousness for the garden,
if such a thing existed. You must pardon
my momentary lusting for the other:

that's part of our exile, such imperfection.
Please pardon me that doubt, that's also part
of our imperfect status, and this poem,
which tries to write about it with affection,
well, please forgive this envious, lost heart
whose words seek quite imperfectly for home.

Sloth

Though loving liberation within tension,
Cain overdoes his freedom with his sins,
and breaks the margin of love's disciplines,
to float, a boat unmoored, on sin's suspension
bridge, over Lake Sloth: Lagoon Affliction.
Sloth's a horse latitude of two strong features,
acedia: uncaring to God's creatures,
tristitia: with nothing of conviction,
a sorrow becomes sorrow of despair.
There's Judas, too, who saw no use repenting,
together in the boat they both are helming.
They look our on blank space, and heat, and air,
and steer toward nothing. It's so unrelenting.
The dormancy of sloth is overwhelming.

Wilds

In sonnets, wilderness might disappear,
grown weary with the too-strict iamb,
make form the Thailand to its once-Siam,
deputize silhouette to reign severe,
to outline regions wilderness deserts.
There'd be heartbeat beyond our unwild dreams
but nothing beating there.
Between extremes
of order firm, where strange disorder flirts,
and shows her skirts, we find our wilderness,
our paradise: severe, austere, chaotic.
A human overflows with contradiction,
an imperfection poetry should address,
synchronously pacific and neurotic.
It's similarly hopeless in nonfiction.

Adam

Was the Paradise wilderness enough?
(Khayyam would put it differently in song.)
Tempted, my Eve transgressed and called the bluff
and from her gluttony we both went wrong.

It's possible to say, in her defense,
the apple shimmered like a promise kept-
that wanting was not disobedience-
But God did not agree. We slept; He wept.

When I look back I wish expedience
had been our stronger suit, and not temptation.
I wish we had used doubt, some common sense
to warn us that snakes alter destination.
Such doubt did not exist in Paradise.
Though it defines us in this compromise.

Returns

The great mistake was that, in fashioning
A poem form to hold ideas of free will,
The rules and limits of the form may kill.
Desire won't submit to rationing.
A sinning voice may spread the blame and whine:
"She lusted for a bull!" David accuses.
Freedom in form means one makes no excuses.
The Father hoped, like sonnets, to confine-
Still, overrule is thwarted by invention-
(Cain didn't bring the best fruit-that was clear,)
Sin makes this second world imperfect stuff.
Though loving liberation within tension,
In sonnets wilderness might disappear.
Was the Paradise wilderness enough?

France Prešeren - Věnec sonetů (od největšího slovinského básníka, v překladu Josefa Hiršala)

5. března 2008 v 0:38 | France Prešeren - Josef Hiršal |  Sonetové cykly
Věnec sonetů

1

Tvůj básník, hleď, Slovincům věnec vije
z patnácti znělek, jimiž tebe vzývá.
A magistrála, kterou třikrát zpívá,
všechny je váže do své harmonie.

Z ní vyvěrá a znovu se v ni vlije
každá ta píseň, kterou sonet skrývá.
Nová začne, čím stará odeznívá.
Básník je jako věnec poezie.

Všechny myšlenky jedna láska dává.
A kde by v noci spánkem usínaly,
procitnou, až noc zdolá zora smavá.

Tys magistrála, tys můj život stálý,
jenž zazní zas, až klesne v hrob má hlava.
Vzpomínkou bude ran mých a tvé chvály.

2

Vzpomínkou bude ran mých a tvé chvály.
Slovincům bude věštit nové časy.
Až mech obroste hrob, v němž dojdu spásy,
usne v něm bolest, co mě dneska pálí.

Dívky, jež jako ty se vypínaly,
když uslyší ty jasné, zpěvné hlasy,
ze srdcí strhnou ocelové pásy,
k věrnosti aby větší úctou vzplály.

Čas zasmušilý Slovincům se zjasní,
milejší hvězdy vzejdou jim, než plály,
a radostněji zazní hudba básní.

Snad mezi nimi, aby zazpívaly,
budou i tyto, neboť písní vlastní
Z hloubi srdce svým květům rozkvést daly.

3

Z hloubi srdce svým květům rozkvést daly,
které už dál nemůže ztajit hoře.
Jsem jak ten básník, který Leonoře
z rodu Este vzdal poctu plnou chvály.

Třebaže rty o lásce mlčívaly,
jíž potemněla mladých časů zoře,
když bez naděje snila o opoře,
přec o ní básně tajně mluvívaly.

Už neuhasíš plamen touhy ve mně,
byť pohled tvůj tak málo nadějný je,
strach z nepřízně tvé jazyk svazuje mně.

Ostrá bolest víc srdce nerozryje,
vždyť skrytou strázeň odhalují jemně
orosené růžičky poezie.

4

Orosené růžičky poezie
prozradí všecko, co se v srdci skrývá.
Ze srdce mého stal se luh i niva,
kde láska nyní sije elegie.

Tys jejich slunce. Marné hledání je
v okně domova, lampo přívětivá!
V divadle, v herně, kde se tančí, zpívá,
štěstí v neštěstí k nenalezení je!

Ach, kolikrát mě městem touha žene
spatřit tě. Ne, zřít odepřeno mi je
tvou krásnou tvář, tvé líčko vytoužené!

V samotě se mi z očí slza lije,
že básně mé, k tvé poctě vytvořené,
nejsou z krajů, kde slunce ozlatí je.

5

Nejsou z krajů, kde slunce ozlatí je,
kde něžný zrak tvůj mile kolem zírá,
kde v pohledu tvém každá starost zmírá,
kde člověk číši zapomnění pije.

Kde radost v líčku štěstím rozjasní je,
kde mizí hněv, jenž svárem nitro svírá,
kde horoucí zpěv srdce otevírá,
když probouzí v něm sladké harmonie.

Kde čistou láskou pučí oroseno,
co ušlechtilé mízy vzhůru hnaly,
když listí zpívá, jarem rozšuměno.

Ne, odtud nejsou písně tvojí chvály,
šťastného jara blaho odepřeno,
po celý čas je vánky nelaskaly.

6

Po celý čas je vánky nelaskaly,
ty tvoje, drahá dívko nevšímavá.
Neměly přízně, která čest jim vzdává,
jež oživila by je trochou chvály.

Jen zavržení vašeho se bály,
Slovinky, když z vás mnohá přednost dává
němčině, a z nich každá pozůstává
z Parnasu vlasti, již tak milovaly.

Co Kamény, ty opuštěné múzy,
jak staré panny v smutku uvadaly,
jen cizinky vzývali kraňští muži.

Kvítky básní nám dosud vyrůstaly
jak v sněžných horách řídké květy růží.
Kolem nich stály jenom pusté skály.

7

Kolem nich stály jenom pusté skály.
Jak Orfeovy struny v dávné chvíli
trácké kmeny svou písní ukrotily,
když Rodopy a Haimos oblétaly!

Kéž v nebesích by milosti nám přáli!
A v kraňské kraje, v nichž jsme léta žili,
zpívat písně, jež by nás sjednotily,
Orfea k nám zas seslat neváhaly.

Kéž by nám v srdcích vznítil plamen bílý,
usmířil sváry, v kterých vlast má žije,
aby Slovinci všichni svorní byli.

Kéž by zpěv jeho, plný poezie,
utišil hněv a lid zas utěšily
vyhaslé krby, kde hrom hněvu bije.

8

Vyhaslé krby, kde hrom hněvu bije,
máme od dob, co padl Sámo skvělý.
Kde ležíš v hrobě, vnuci zapomněli,
kde nad popelem tvým jen vítr vyje.

Nesvornost předků cejch nám vryla v šíje,
když jsme pod jařmem Pipinovým dleli.
Od těch dob nás jen vzpoury zkrvácely,
boj Vitovce, Turek, jenž zkázu sije.

Minulo štěstí, sláva starých časů,
chrabrými činy k bdění nepovstaly,
zmlkly i písně jasných, sladkých hlasů.

Ty písně, co zlé časy nezdeptaly,
i ty, co mladé raší na Parnasu,
vzdechy a slzy vláhou zalévaly.

9

Vzdechy a slzy vláhou zalévaly
růžičky, jež mi vzkvetly na Parnase.
To slzám lásky k tvé spanilé kráse
a lásky k vlasti oči trysknout daly.

Trýzeň, že je Slovinec málo dbalý
lásky k matce, jež k němu upíná se,
že srdce tvé mé lásce vyhýbá se,
hořkostí plní srdce, mysl kalí.

Tužby, jež ze všech nejmocnější byly,
aby tvé jméno s mým znal celý svět,
milé slovinské básně vytvořily.

Tužby Slovinstvo v život probouzet,
aby se časy štěstí navrátily,
daly jim sílu vzkvést uprostřed běd.

10

Daly jim silu vzkvést uprostřed běd.
Tak roste růže v předjaří jak v máji,
když mladé slunce v život vyvolá ji,
jen pár dní na ni jeho úsměv slét.

Leč zvadlou hlavu k zemi skloní hned,
jen dravá bouře mlhou zastírá ji
a jehly jíní zemi pokrývají,
hory a pole stříbří sníh a led.

Sluncem září tvé kouzlo neskonalé.
Paprsky pil jsem, jež ti v očích vzplály,
a květy lásky vzkvetly nenadále.

Sluneční svity však je oklamaly,
zůstaly v mrazu siré, opadalé,
síly temných hodin je skličovaly.

11

Síly temných hodin je skličovaly
po všechny dny, kdy pěvec pěl ti písně.
Hnus ze života pad naň, nenávistně
Erinye jej výčitkami štvaly.

Jak v Dianině chrámu, přezoufalý
Orestes nabyl klidu, zbyl se tísně,
tak laskavými slovy také tys mě
zkonejšila, že tváře jasem vzplály.

Tytam jsou sny, jež minuly tak časně,
naděje byla pouhý blesku let.
Kdy noc je temnější, než když blesk zhasne!

Od těch dob srdce nezná šťastný svět.
Plné jasu by mohly být mé básně!
Jak zimomřivé kvítky na pohledí.

12

Jak zimomřivé kvítky na pohled,
jak řídké jsou, jak povadle se chýlí!
Tak neradostně někdy vyrašily
růže v zdech ruin, nemající květ.

Trsy kopřiv jim dusí žití vznět
a živiny jim bere plané býlí.
Kdyby je však na záhon přesadili,
radostně v sadě rozrostou se hned.

V blízkosti té, jež srdci vládkyní je,
v blízkosti tebe, již by sluncem zvaly,
nabydou síly kvítky poezie.

Chceš-li vsak. aby hezčí květy daly,
vzpřímily hlavy, šťastně pozvedly je,
nech oči své, aby je svitem hřály!

13

Nech oči své, aby je svitem hřály!
Mne hledět nech na světlý jas svých lící,
jen on přemůže temno panující,
poručí bouřím, aby sil se vzdaly.

Okovy padnou, jež tak sužovaly,
zlomena tíže, pěsti svírající!
S tvou pomocí, laskavou, chápající,
zavřou se rány, které dosud pálí.

Tvář zachmuřená znovu se mi zjasní,
srdce se začne nadějí zas chvět
a sladká mluva znovu v ústech zkrásní.

Oživne znovu v srdci šťastný vznět,
začnou v něm rašit svěží kvítky básní,
s větší radostí dají nový květ.

14

S větší radostí dají nový květ,
tak jako růže po zlém zimním čase.
Jaro své divy rozprostře tu zase
a bílé květy vhodí v každou sněť.

A teplé slunce vábí včelu v let,
pastýř zlatavý úsvit nepropase.
V křoví slavíček šťastně rozjásá se,
radost zaplaví celý širý svět.

To štěstí mít, vím, k tomu nehodí se.
Ze strachu, že by moje poezie
ti nebyla snad milá, srdce chví se.

Ať alespoň tvá milost obšťastní je,
ty písně, jimiž rány ochladí se!
Tvůj básník, hleď, Slovincům věnec vije.

15 (Magistrála)

Tvůj básník, hleď, Slovincům věnec vije.
Vzpomínkou bude ran mých a tvé chvály.
Z hloubi srdce svým květům rozkvést daly
orosené růžičky poezie.

Nejsou z krajů, kde slunce ozlatí je.
Po celý čas je vánky nelaskaly.
Kolem nich stály jenom pusté skály,
vyhaslé krby, kde hrom hněvu bije.

Vzdechy a slzy vláhou zalévaly,
daly jim sílu vzkvést uprostřed běd.
Síly temných hodin je skličovaly.

Jak zimomřivé kvítky na pohled!
Nech oči své, aby je svitem hrály!
S větši radostí dají nový květ!

Jan Křesadlo - Věnec sonetů (z roku 1956)

5. března 2008 v 0:32 | Jan Křesadlo |  Sonetové cykly
1.
Přes dálku prostoru a času,
jež sklem svým mlžným dělí nás,
pozvedám křídla svého hlasu,
slyš, moje milá, z dálky hlas

Čas rozdělil nás včera zas,
( i rozpojení má svou krásu,
bolavou, ale plnou jasu
slz, které vítr do něj střás.)

A vzpomínaje na tu chvíli,
kdy vítr pustil dlouhou míli
mezi nás oba na dní šest,

a vzpomínaje stále znova,
počínám shledávati slova,
a počínám svůj věnec plést.



2.
A počínám svůj věnec plést
z mateřídoušky letních strání
hodlaje kolem Tebe svézt
nejsladší květy milování.

Čím víc se srdci v lásce brání,
tím míň, tím míň se leká cest,
shledávám květy s léta strání
kouzelné, které ruší lest.

Mám krásná slova, zaříkání,
jež hřejí, nasytí a chrání,
podobna Janoškovu pásu

co dával sílu. Kéž jsou s Tebou,
když v daleku Tě stěny zebou,
kéž nezapadnou bez ohlasu.



3.
Kéž nezapadnou bez ohlasu
a kéž Tě o mně ujistí
a pomohou Ti za nečasu
přediva klamná rozpřísti.

Kéž bleskem vzduch se pročistí,
kéž láska přinese nám spásu
a chleba z kouzelného klasu.
Kéž naučí nás pročísti

tajemné písmo našich tváří
a rozpoznat, co v hloubce září,
velké, až nemožno to snést.

I když nás dělí pouta místa,
kéž k Tobě proudí jasně čistá
má slova v nichž je dobrá zvěst.



4.
Má slova, v nichž je dobrá zvěst
o tom, že láska vládne světu.
Ať nesou míru ratolest
až k Tobě v nespoutaném letu.

Tak jako včela k svému květu
a srna míří v rodný klest,
tak za větami kladu větu,
snaže se s Tebou hovor vést.

Jsi vzdálená a přece blízká,
tak, až se s toho srdci stýská,
ať už jsi v kterémkoli z měst.

Vidím se v zrcadle Tvých zraků,
že možno mluvit o zázraku,
až hraničí to na bolest.



5.
Až hraničí to na bolest,
že nelze jasně spatřit duši,
již člověk pod povrchem tuší,
jasnější nad zrcadla hvězd.

Kdyby nám z očí mohla vzkvést
jak noční motýl na moruši,
zůstali bychom pro svět hluši,
přijavše přetajemný křest.

Tvá nejtajnější podstata,
svítí Tvou pletí ze zlata,
tak jako slza skrze řasu.

Je pod závojem zaváta,
jsi Venus, Niké, ta a ta,
máš krásu všechněch zeměpásů.



6.
Máš krásu všechněch zeměpásů
a voníš jako mandloně,
své ucho k hrudi nakloně
kaskády slyším tvého hlasu.

Jsi teplým krbem za nečasu,
jsi bílou září jabloně,
nádhernou slují skrytých krasů
a vzácnou řezbou ze sloně.

Jsi klenotnice barev léta,
jsi pro mne sběrnou lupou světla,
jsi pro mé oči světa tresť.

Jsi pro mne modrobílé ráno,
neb tak mi bylo věru dáno,
a pomáháš můj úděl nést.



7.
A pomáháš můj úděl nést
přes čtyři úhly této země.
Byl bych jak poloshnilý chřest
kdyby ses neskláněla ke mně.

Tvůj hlas zní blaživě a jemně,
jsi mzdou všech pozemských mých mezd,
jež umí mírnou září kvést,
i tam, kde starost kvete temně.

S Tebou jsem jist a v bezpečí,
že ruka Tvá mne vyléčí,
s Tebou se vyhnu zloby lasu.

Když cítím Tvoji hebkou skráň,
mám v ní svou sametovou zbraň:
Přemáháš těžkých břemen masu.



8.
Přemáháš těžkých břemen masu
a stavíš pro mne pevnou věž;
nebudu toužit po věhlasu
a po bohatství světa též.

Nechť zní má píseň jako spěž
a vyslechni ji bez úžasu.
Není v ní věru žádná lež
a nezpívám jen pro okrasu.

Vždyť střetnou-li se známí staří
po dlouých létech s vlastní tváří,
je každý rád, že není sám.

Nemohu na tom míti dosti,
vždyť známe se snad od věčnosti
- a snad to je jen sebeklam.



9.
A snad to je jen sebeklam,
že potkali jsme se už kdysi,
znám ve Tvé tváři všechny rysy
a znám Tě tak, jak sebe znám.

Vím, už jsem dávno přišel k Vám;
snad jídali jsme z jedné mísy.
tak dlouho jako Centaur visí
nad lidskou hlavou, už Tě znám.

A sleduji-li časy zpět,
nenajdu jinou odpověď,
ať jakkoli si dávám práci.

Snad zastavil se času krok,
snad na věčnost se změnil rok:
Ten bod se v nekonečnu ztrácí.



10.
Ten bod se v nekonečnu ztrácí,
až přebíhá mé tělo mráz.
Míjejí minut křehcí ptáci,
a srdce bije zas a zas.

Však naší lásky těžký klas
zda v nový zrod se vždycky vrací ?
Když vždy ho znovu spálil mráz
eóny dlouhých generací.

Však bylo to jak zjevení,
jako když stromy zkamení,
jak blesk, když kámen propálí.

Byli jsme jako zmámeni
v tom Venušině znamení,
když prvně jsme se setkali.



11.
Když prvně jsme se setkali,
čas stanul jako přimrazený.
Snad žádní mužové a ženy
nepili pramen ze skály

tak nádhernými pokály
jak my, když skrze ticha stěny
jsme zřeli obraz bezproměnný
a v lásce té jsme zůstali.

A dosud na našich rtech září
okamžik změny našich tváří,
o kterém léta prozpívám.

Ať se mi jakkolivěk daří,
ať je to v máji nebo v září,
jsem rád, že více nejsem sám.



12.
Jsem rád, že více nejsem sám
a opakuji si Tvé jméno,
jež prvně bylo proneseno
tváří v tvář rajským bylinám.

Den ze dne na Tě vzpomínám;
ta vzpomínka je moje léno,
tajemné, sladké, něžné věno
uzmuté lepším končinám.

A mám Tě u sebe a v sobě
ve vzpomínání v každé době,
ať zpívám si, či konám práci.

Mám radost z jistoty a krásy
jež u mne domov nalezla si
a krok můj víc se nepotácí



13.
A krok můj víc se nepotácí:
Pod tváří každé oblohy
nejdu již více ubohý,
již prchli smutků zemní draci.

Ty jsi můj kvítek otvírací
co zpřístupňuje zálohy,
pokladů skutečnosti. Kácí
zlobu a klade pod nohy.

Jsme navždy propojeni spolu
v radosti, žalosti i bolu
na šípech, jež nás proklály.

Jsme jak dvě hvězdy rotující,
jsme neustálí souputníci
na svojí cestě do dáli.



14.
Na svojí cestě do dáli
a podpírajíce druh druha:
Váže nás bezpečnosti stuha,
již pro sebe jsme vybrali!

Je jedna láska jako druhá?
Naše má barev víc než duha
a lesků víc než opály.
Ach, proč jsme se jen potkali?

Vím, že jsme víc než milenci
pro krásu nocí v červenci.
Snad máme si být mocnou stráží.

A snad jsme dvojí misky vah
po nichž kdos velký ruku vztáh
a jeden osud na nich váží



15.

Uzlík věnce:

Přes dálku prostoru a času
jsem započal svůj věnec plést.
Kéž nezapadnou bez ohlasu
má slova, v nichž je dobrá zvěst.

Až hraničí to na bolest:
Máš krásu všechněch zeměpásů
přemáháš těžkých břemen masu
a pomáháš můj úděl nést.

A snad je to jen sebeklam:
ten bod se v nekonečnu ztrácí
když prvně jsme se setkali.

Jsem rád, že více nejsem sám,
že krok můj víc se nepotácí
na svojí cestě do dáli.