"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Xaver Dvořák - Včely, Hořké sonety, De monte sacro (5 sonetů ze sb. Sursum corda, 1894)

6. února 2008 v 16:01 | Xaver Dvořák |  Sonety
Tu v samých růžích k nebi vzhůru pněl
kříž - v slunce žáru níž se růže rděly:
výš rány krvavé, jež dlaně měly
a nohy i bok, jenž se otevřel.

Hvězd živých, zářících, roj zlatých včel
sem z dálky přiletěl v kout osamělý,
v hloub rudých kalichů těch, jež se chvěly,
spit vůní v pospěchu se potápěl.

A zřel jsem v duchu, Kriste rozepjatý,
kol růží ran, jež svítí na Tvém těle,
jak chvěje se tu mystických roj včel;

by mohly sytit oheň srdcí svatý,
med Božský ssáti v hořkost svého žele,
Ty's bok až do srdce jim otevřel.

Hořké sonety.

1.

Jitro v horách.

V samých perlách pousmál se sladce,
děcko jak než sklouzne s klínu matce;
dlouho díval se, pak shoup se směle
den v kraj tichý - červánek měl v čele.

Tu hned vzplála země celá v krátce,
každé hnízdo, každé okno v chatce;
ba i v došky věkem strouchnivělé
úsměv paprsků svých jitro stele.

A kolem všecko píseň, štěstí, světlo,
všechno jako divem k žití zkvetlo -
jen v té chatce nad lůžkem tam stojí

dítek matka a se leká, bojí:
že den v okno bije perutěma,
děti vstanou, ach - a chleba nemá!

2.
(U dveří cirku).

Bouř potlesku to hřměla stkvoucím sálem;
jí k nohoum vonné květy vzduchem létly -
jak byla krásná jako anděl světlý,
jak lotosu květ nestřísněný kalem.

A šťastna byla! v blahu neskonalém
jí tváře bílé do růměnce květly
a v hrdé pýše, zdálo se, že hnětly
ty její nožky svěží květy málem.

Ó ženo! v jásot ten zda slyšíš děcka lkání,
jak přede dveřmi tam se smrti brání?
to dítě tvé! zda zpomeneš v té chvíli,

že touží po tobě a mrazem kvílí? -
Co tobě! Hle, pro vavřín na tvé čelo
v tvých ňadrech i to srdce - zkamenělo!

De monte sacro.

1.
Na obzoru.

Vy báně zlaté, v moři třpytů žhavé,
jež kynete mi v ústret z mlžné dálí,
mé srdce při tom divné kouzlo šálí -
cos jako peruť nad mou hlavou máve!

a jest mi sladko při tom jak v dny smavé:
v nach vzpomínek se duše zvolna halí -
v nach nebes širých slunce zlatohlavé
než večer zajde za hory a skály.

Kéž nezajdou už, nesprchají dolů,
jak listí padá s uvadlého stvolu,
kéž zůstanou mi v duši v žití znoji...

A dívám se a noha hnout se bojí,
to tiché kouzlo dál se nitrem snuje:
jak rána dávná když se zaceluje!

2.
Na prahu.

A v chrám jsem vkročil - lesem světel planul -
jak chorý žebrák u dveří jsem stanul;
tam v stínu klek jsem v hořkém trudu
a vroucně líbal jsem tu svatou půdu.

Proud slzí vřelých k zemi rosou kanul,
cit bázně dětinské mou hrudí vanul,
a jako požár zmocnil se mých údů,
já bil se v prsa a já chvěl se v studu:

Jsem stínem zde, jsem nocí k tomu jasu
jenž rozlévá se kol a v jásot hlasů
jen já se nesmím vmísit jediný?

Cos jako paprsk pad v mé hlubiny:
a v chvíli té mně bylo, jak by svadlo,
co hříchem bylo, vše a - s duše spadlo.

převzato ze serveru www.ceska-poezie.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama