"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Jaroslav Borotínský - Sonety z vězení (dva sonety z r. 1901)

6. února 2008 v 21:11 | Jaroslav Borotínský |  Sonety
I.

Sám, opuštěn, zřím v žaláře dvůr tmavý,
vše ticho kol, jen srdce z hloubi vzdychá,
a každý povzdech chvěje se a praví:
Boj marný byl; práce tvá je lichá.
Máj zatím venku květný vjezd svůj slaví,
a v lásky políbeních šťastná, tichá
je milující hlava vedle hlavy,
a vůně luhů v sen jim štěstí dýchá.
Vše pohádkou; stesk v ňadrech klidně dřímá,
leč měsíc sinost svou mi v kobku klad,
a žal jak dřív zas náhle duši jímá,
ach, stále, stále musím vzpomínat
na chvil těch zář, jíž sloky písní spjal
ten, jenž svou rusalkou vás nazýval...

II.

Je jaro; venku v perlách sníh už taje,
zde, rusalko má, budeš vzpomínat,
až zlatý vlas ti zlíbá vůně máje
a srdce zachvěje se - na mne snad?
Zřím, jak zář slunce v kadeřích ti hraje,
a v očích blankytných zřím hvězdy plát,
a v líci úsměv, blažený sen ráje,
jenž purpur žene rtíků do poupat.
Tu smutno mně až k pláči v tmavé kobě,
kde píseň z ulice jen zmírá temně
a teskně jak zpěv ptáka v zimní době,
kdy mlčí kraj a teskně dýchá země...
Zda vzpomeneš a přijdeš zítra ke mně?
Přijď, vroucím polibkem vše řeknem sobě!

Zlatá Praha, roč. 1901
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama