"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Únor 2008

Jak Křesadlo - Vzdorověnec (reakce na Seifertův sonetový věnec Praha, v češtině a v anglickém překladu Václava Pinkavy)

7. února 2008 v 14:11 | Jak Křesadlo - Václav Pinkava |  Sonetové cykly
Countergarland written in reaction to and during translation of Jaroslav Seifert's Wreath of Sonnets

translated November 1995 by V.Z.J. Pinkava
Vzdorověnec

překladatelova vlastní reakce na Seifertův
Věnec Sonetů
dokončeno 1.8.1995

I

In unison of spires uprearing,
She's like a vision, beauty fair,
Not just a pile of stones somewhere,
Which one forgets without endearing.

She's permeated my every pore
Always she finds me and tracks me down,
What was I born and raised here for ?
Why not in some other city, town ?

The piping music of her spires
Forever puts me in my place:
She's like a crystal one admires.

How can we either take for granted
Or forget spires, tuned, enchanted
Below, the river's low pedal bass ?


Souzvukem věžoví se vzpíná,
je krásná jako zjevení,
není to kupa kamení,
na kterou člověk zapomíná.

Pronikla do mých cév a žil
a vždy mi bude státi v cestě,
proč právě v ní jsem vznik' a žil
a ne v nějakém jiném městě ?

Hudbou svých věžovitých píšťal
vzala mne navždy do područí:
krystalizuje jako křišťál.

Jak zvyknem si, jak zapomenem
na věže, které hučí plénem
a dole pedál řeky hučí ?

II

Below, the river's low pedal bass:
Inconstant, ever permanent.
In dark green circling firmament,
Girls there in arms I held face to face.

To float there like an astronaut
Through flood-nights of overflowing stars
The muffled roaring of distant cars
In pale torchlight the Castle caught.

And as the river by my feet,
Certain, though never same appearing,
Under that sky of changes fleet

Which sometimes smiles and sometimes glowers
With faces countless, so she has towers,
To some she tastes of wine, light, cheering.


A dole pedál řeky hučí:
Ta mění se, je neměnná.
Tma kolem ní je zelená,
bral jsem tam dívky do náručí.

Za nocí hvězdných povodní
lze hrát v ní roli astronauta,
zatímco v dálce hučí auta
a Hrad je bledou pochodní.

A jak ta řeka u nohou,
je sama stejná, pořád jiná
pod proměnlivou oblohou,

jež mračí se a zase září,
má stejně věží jako tváří
někomu chutná jak hlt vína.

III

To some she tastes of wine, light, cheering:
In fact he's doing fine, there, see
Standing, gatekeeping quietly
Albeit the Party chides him, sneering.

The Party he left a while ago
Seeing he'd have to toe the line:
Not he, down the Uranium mine
Though, an old friend he was, you know.

The Nightingale learns captivity,
Or so old Brehm's compendium says,
He sings, not pining for liberty;

But prison air is stifling, grey:
To some it tastes of wine's bouquet
To some of bile, and vinegar, base.


Někomu chutná jak hlt vína:
Nic se mu vlastně neděje,
když tiše hlídá veřeje,
i když ho partaj napomíná.

Opustil kdysi rodnou stranu,
včas poznal, že se nelze prát:
Některé dali do uranu,
však on je starý kamarád.

Slavík je pěvec: podle Brehma
se žití v kleci snadno učí
a po svobodě touhu nemá.

V kleci je atmosféra hutná:
Někomu možná vínem chutná,
někomu po octě a žluči.

IV

To some of bile and vinegar, base
pungently spring and autumn smacks
No subtlety though, this prison lacks
Where blossom bursts and music plays

Nevertheless, satanic faces
Reveal the underlying state,
When throught the morning's misty traces
Above the towers they elevate.

The asiatic Sage from hoardings
Larger than life above us, vast
Like a steamroller awesome, lording

Praise Lenin, worship him if you must
While your own shadow you cannot trust
What use is her beauty, overcast !


Někomu po octě a žluči
čpí na jaře i v jesení
to nenápadné vězení
kde hudba zní a stromy pučí.

Však přece jenom čertí tváře
skutečnou pravdu odhalí,
když v nadýchané ranní páře
se nad věžemi vyvalí

Asisjský stařík na panelu
se nadživotně na nás kasá
a podobá se sentinelu.

I když se klaníš před Leninem,
nejsi si jist svým vlastním stínem.
Co je mi platna její krása !

V

What use is her beauty, overcast
When my own shadow haunts me plain
What use a garland, daisychain
When bars that chime - for jails are cast ?

Nor holy water drought, believe
Or that we miss our slice of bread,
By bread alone man cannot live,
However thin or thickly spread.

Of course they're wondrous as we know
Flowering springs and summers swift
Or autumn, winter in dazzling snow.

I wish for more out of life than this,
What use is grace, material bliss,
When my soul deadens, will not lift ?


Co je mi platna její krása,
když sleduje mne vlastní stín,
nač je mi věnec z kopretin,
když na mne všude bručí basa ?

Není to záležitost skýv,
anebo kapek ve kropence,
člověk je nejen chlebem živ,
mazaným tlustě nebo tence.

Josu tady ovšem velmi skvělá
ta jara, léta, podzimy,
i zima, jež se sněhem bělá.

Přeji si více od života,
co je mi platná krásná hmota,
když moje duše mrtví mi ?

VI

When my soul deadens, will not lift
To stretch its wings it craves, 'bove all,
For Satan's snare I will not fall
Why join the dead's nocturnal shift ?

Let springtime so richly decorate
Imposing tombs, let grass scents please
Yet other graves can be found, where wait
Still living poets to be released.

I too would love to evoke him, call
That poet binocled, lack the gift,
While like a beaten-up dog I crawl

The imposed need to suggest, imply !
Nothing's plain spoken beneath this sky !
Into the cold I'll go, snow's drift.


Když moje duše mrtví mi,
a chce si protřepat svá křídla,
nepadnu čertu do osidla,
nač bych tu čekal s mrtvými ?

Ať jaro drahé hroby zdobí
a tráva voní silicí:
Jsou tady ještě jiné hroby
a v nich jsou živí básníci.

Chtěl bych též zpívat o binoklu,
ale to nějak nezní mi,
jsem roven spráskanému čoklu.

Ta vynucená nápověda !
Nic naplno se říci nedá !
Odejdu raděj do zimy.

VII

Into the cold I'll go, snow's drift
Wandering aimlessly far afield
Not yearning after the wine here stored
Gorilla-faced reflection chilled.

So April has come, behold, behold.
Alien bird flew o'er the river.
How do you feel Theognidos, old,
Gazing up skyward, sense a shiver ?

That fate awaits me too, I must heed
The wanderer with his pouch and mast;
Is that not all that a man should need ?

Týn churchtowers into the distance gone,
With staff and shadow I travel on
Spurning the communal flesh-pots. Fast:


Odejdu raděj do zimy,
a budu bloudit po cizině,
nebudu tesknit po tom víně,
v němž gorilenko hrozí mi.

Přišel prý duben, hleďte lidé.
Nad řekou prolét cizý pták.
Jak je ti, starý Theognide ?
Díváš se divně do oblak.

Ten osud na mne také čeká,
poutnická hůl a kalabasa;
to přece stačí pro člověka.

Do dáli propadl se týn,
i se mnou kráčí hůl a stín,
pryč od erárních hrnců masa.

VIII

Spurning the communal flesh-pots; fast
As fleshpots they're not so great, not good
For me to flourish on, curious food
Knacker's yard choice cuts, offal classed.

While the exemplary crowing drove
Echoes rebounding to us off walls
rejoicing we, in compuls'ry thralls -
Our Bard for us garlands secret wove.

Deft braiding beautiful words across
We were in awestruck reverie:
Not quite the insurgent Tyrtaios.

Apparently we should stand our place
Meanwhile disrobing girls of their lace.
What use can be her masonry.


Pryč od erárních hrnců masa,
vždyť ani nejsou největší,
ani mi příliš nesvědčí,
snad přivezli je z domu rasa.

Když kohoutí zpěv vyvolence
se echem vracel od skály,
tu povinně jsme plesali,
náš bard nám tajně pletl věnce.

Obratně splétal krásná slova,
byli jsme jimi zmámeni:
nebyla zrovna Tyrtaiova.

že prý tu máme jenom čekat
a zatím holky z krajek svlékat,
ach, na co je mi kamení.

IX

What use can be her masonry
Which long since has used up all its force
An empty shell being left, of course
And pointless symbols' armoury.

Oh if only I could break the spell !
Notice how he dares not quite name
Those to whose help he would lay claim
Oh Christ, Oh God, Oh Mary, tell !

We mused just where the sky vault meets
That Chorale which old foes had riven
We took our medals as befits

Jousting in bed, fought with all our might
What use to me lifeless form, despite
Blessings that centuries have given.


Ach, na co je mi kamení,
které už opustila síla,
skořápka prázdná po ní zbyla
a nepotřebná znamení.

Ó, kéž tu kletbu rozbiju !
Vždyť už se ani neodváží
jmenovat Ty, k nimž vztáhl paži:
Ó, Krista Boha, Máriu !

A co jsme se jen naptali
kde se ten chorál k nebi klene.
Sami jsme brali metály

a bojovali jenom v loži.
Na co je mi to mrtvé zboží
byť staletími posvěcené.

X

Blessings that centuries have given
Don't break the leg-irons which bind, compress.
He knows well how ladies to address
So let him remind Our Lady, even.

I share his sorrow, I would have tried,
But don't know how women to accost,
Yet I'm not sure She was on our side
Battle of White Mountain when we lost.

Why search so far back in history ?
Like startled deer in such scenery.
There's August - before that February.

I took my bundle, left bed unmade.
Lost in blue distance I watched them fade
The hills dressed sweet in greenery.


Byť staletími posvěcené
je v okovech, a jsme v něm sami.
Ví, jak má oslovovat dámy,
ať Jí to také připomene.

Já ovšem sdílím jeho hoře,
však neumím to se ženami,
ostatně, na té Bílé Hoře
nebyla, myslím zrovna s námi.

Co připomínat Bílou Horu ?
Jsme jako plaší jeleni.
Byl Únor - Srpen po Únoru.

Vzal jsem svůj ranec zpod kavalce.
Zmizely rychle v modré dálce
kopce, jež sládnou zelení.

XI

The hills dressed sweet in greenery
Sevenfold, just like the hills of Rome;.
Prague will forgive my deserting home
I bear her secret oratory.

White was her river brightly winding
I circled her many foaming weirs
She herself let me loose, unbinding
like some old dungeon tale one hears.

She remained behind iron grating
In depth of night she sobs, must stay
In vain looks out, in vain she's waiting.

But outwardly, and for tourists sold
She's tarted up with her coins of gold
And blossoms reborn with each spring day.


Kopce, jež sládnou zelení
a je jich sedm jako v Římě;
však vímm, že Praha odpustí mně,
mám její tajné sdělení.

A její řeka byla bílá,
letěl jsem nad jejími jezy.
Vím, že mě sama vypustila,
Jako ten vězeň na Bezdězi.

Zůstala sama za mříží
a jenom v noci tajně vzlyká
a marně, marně vyhlíží.

Však navenek a pro cizince
ji stále zdobí zlaté mince
a květ, jenž každým jarem vzniká.

XII

And blossoms reborn with each spring day
Adorn her, jewels surpassing all.
No troubled age so far made her fall,
She's made of stone, does not run away.

I also am drawn to ther neckline,
But simply, saying what I mean:
The Nigthingale, caged, survives just fine,
But not the Warbler Icterine.

Through an old Almanac I did flit,
To find out when finally they'd pay
The devil's dues - when they'll have to quit !

Nobody seems to reveal that date.
There seem no songs writtena round that fate
And erotic words in fluffed-up play.


A květ, jenž s každým jarem vzniká,
ji ze všech šperků nejvíc zdobí.
Přečkala zatím všechny doby,
je z kamene a neutíká.

Láká mne také její šíje,
leč, upřímně a bez frází:
Slavík, ten v kleci dobře žije,
však sedmihlásek zachází.

Hledal jsem v starém kalendáři,
jaká je na to pranostika,
kdy vlastně půjdou k čertu - lháři !

Kdy ale půjdou, to se neví.
Zdá se, že na to nejsou zpěvy
a načechraná erotika.

XIII

And erotic words in fluffed-up play:
I feel a blush upon my cheek.
Should I stay silent, should I speak ?
What's it about, though, if I may ?

It all seems rather unexpected
Open the "Plague Column" once again
And there it is, can't be neglected !
Would the bard please care to explain ?

Where will we find them without qualms
Those legs of Prague outspreading, cleaven
Her epicentre's secret charms,

In Brevnov ? Fispanka ? Or where ?
Prague clamps his temples, well, I swear,
By such invaders won't be driven.


A načechraná erotika;
Ruměnec cítím na líci.
Říci to, nebo neříci ?
A čeho se to vlastně týká ?

Zdá se to velmi nečekané.
Otvírám "Sloupec Morový" .
Však našel jsem to zase, pane !
Jak si to básník zodpoví ?

Kde že se vlastně nalézají
ty nohy Prahy roztažené,
střed jejich vnad, jenž tam se tají ?

V Břevnově ? Nebo u Fišpanky ?
Prý Praha drtí jeho spánky.
To okupanty nezažene.

XIV

By such invaders won't be driven.
But we won't have so long to wait !
Observe, the City's arms upheaving
Hear the dark Chorale resonate !

Although I now must make amends
Who left her, through her portals fleeing
We do dig tunnels from both ends -
And they are here for the time being !

Can either action more be blamed ?
To stay or leave ? Both owed a hearing.
In hundred years it's all the same,

A doubled up or poker back.
Meanwhile the City stays on track,
In unison of spires uprearing.


To okupanty nezaže.
Však jednou půjdou od válu !
Viz zbraně města napřažené
slyš tajný ohlas chorálu !

Ač odešel jsem z jejích bran
a nyní za to zase platím,
tunel se kope z obou stran -
a oni jsou tu jenom zatím !

Odejít, nebo zůstati ?
Je v tom či onom vůbec vina ?
Vždyť za sto let nic neplatí,

skloněná ani rovná šíje.
A zatím Město pořád žije,
souzvukem věžoví se vzpíná.

XV

In unison of spires uprearing
Below, the River's low pedal bass
To some she tastes of wine, light, cheering
To some of bile, and vinegar, base.

What use is her beauty, overcast,
When my soul deadens, will not lift ?
Into the cold I'll go, snow's drift,
Spurning the communal flesh-pots; fast.

What use can be her masonry,
Blessings that centuries have given,
The hills dressed sweet in greenery,

And blossoms reborn with each spring day,.
And erotic words in fluffed-up play ?
By such, invaders won't be driven.


Souzvukem věžoví se vzpíná
a dole pedál řeky hučí,
někomu chutná jak hlt vína,
někomu po octě a žluči,

Co je mi platna její krása,
když moje duše mrtví mi ?
Odejdu raděj do zimy,
pryč od erárních hrnců masa.

Ach na co je mi kamení,
byť staletími posvěcené,
kopce, jež sládnou zelení,

a květ, jenž s každým jarem vzniká,
a načechraná erotika ?
To okupanty nezažene.

Karel Hlaváček - Pozdě k ránu (sonet ze stejnojmenné sbírky)

7. února 2008 v 14:02 | Karel Hlaváček |  Sonety
PAMÁTCE ÉDOUARDA DUBUSE
Ne vous souvient-il pas d'une existence exquise,
Au temps joli qui vit fleurir la Pompadour?
QUAND LES VIOLONS SONT PARTIS


Tvé místo v herně Lásky prázdné zůstalo,
ač karty rozdány k hře nové dávno jsou…
tvůj abbé schvácen akutní je nervosou
a sličné markýze je dlouhou chvílí mdlo.

Dal's hazardně své nyvé srdce do karty
(ach, příliš, příliš brzo tepat ustalo),
a mladá markýza, když výhrou zůstalo,
tvé nespustila už ze svého oka rty -
a abbé! - ironisoval svým věčným: tral, la, lo -
mon cher, oh, tes violons sont partis…

Tvé místo v herně Lásky prázdné zůstalo,
ač karty rozdány k hře nové dávno jsou,
tvůj joviální abbé, schvácen nervosou,
se do zívání dal i s mladou markýzou…

převzato z http://cs.wikisource.org/wiki/Pozd%C4%9B_k_r%C3%A1nu/Sonet

Ivan Gilkin - Sonet (v překladu J. Vrchlického)

7. února 2008 v 13:59 | Ivan Gilkin |  Sonety
Ve čtvrti města, jež spí za kasárnou,
jak srdce plaché chvatný krok zní, zmírá.
Ó noci, v ticha propast jednotvárnou
své křídlo Anděl hanby otevírá!

Kdos prchá… Nebezpečí za ním zírá,
kol vlhkých zdí zříš Úzkost prchat parnou.
Křik: Pomozte!… Svítilny rudý vtírá
se na rohu zrak v šeř svou září marnou.

Křik? - Nikoli. Nic. Ani kolem dechu,
ni vraždy hlomoz, ni pád těla v spěchu
přes mostu zábradlí. Noc všady tmavá.

Však vojsko spící náhle budí ze sna
fanfara trouby, v ulic šeř zní plesná,
s ní zvolna Slunce jas a poklid vstává.

převzato z http://cs.wikisource.org/wiki/Sonet_%28Gilkin%29

Alfred des Essarts - Sonet (v překladu J. Vrchlického)

7. února 2008 v 13:58 | Alfred des Essarts |  Sonety
Nás leká hrob, však více zapomnění
když okovů let smrt nás osvobodí,
my máme strach, že s tělem jmeno hodí
v nic, které přežít práhne naše chtění.

Ti zbledli vědou v bádání a snění,
knih stohy oněm pod perem se rodí,
však triumf jejich zhasl v okamžení,
stín pohltil je - tak to v světě chodí.

Plam zničí obraz, mramor v troskách leží
i palác králův odolá jen stěží,
čas neušetří arcidílo žádné.

Jsou dnové blesk a století jsou vlna
a slavný jako bídný stějně padne
a zmizí v propasti, jež mrtvých plna.

převzato z http://cs.wikisource.org/wiki/Sonet_%28Essarts%29

Alfred de Musset - Sonet (v překladu J. Vrchlického)

7. února 2008 v 13:57 | Alfred de Musset |  Sonety
Ký je to zármutek, jenž tak mne v pouto jal?
My poznali se pouze duchem, chvíli
jen spolu smáli se a hovořili,
když lenost mou on živostí svou vzňal.

Co kouřím krok pak v divadlo se chýlí,
kde on, všech mistr s vervou starou hrál,
kde vtip a žert mu ve všech barvách plál,
tu Pankrác byl, tam Scapin roztomilý.

Proč, jakým právem jeho bol mne kruší?
Jej sotva znám a k chůzi nemám síly,
když slyším, pro mrtvou že dceru kvílí.

Já nevím, Bůh ví, v bědné lidské duši
myšlénka nejlepší se vždy jen tuší,
však slza teče - ta se sotva mýlí.

Převzato odtud.

Jaroslav Strnad - Sonet (sonet z literárek)

7. února 2008 v 13:55 | Jaroslav Strnad |  Sonety
Je v naší krvi, pronikl nám tělem,
jde s námi v závěsu, ať jdeme kamkoli.
Ač jeho přítomnost nás často zabolí,
lože mu prosté každičkou noc stelem.

Však nejen ve snu, i ve stavu bdělém
s traplivou skutečností věčně zápolí;
a mrtvých přemnoho zůstane na poli,
jakoby zahubeno nepřítelem.

A přec je vzdálený, jako pták Ohnivák
byl v našich pohádkách a nemožno ho najít.
Ale jak přemoci ten divný v srdci tlak,
jak nezoufat a kterou cestou dál jít?

Jsme ztroskotaný, méněcenný vrak
a nezbývá, než slzy v dlani ztajit.

převzato z http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=3336

Lope de Vega - Soneto de repente, Instant Sonnet (rozverný sonet španělského básníka v originále a v anglickém překladu)

7. února 2008 v 13:50 | Lope de Vega |  Sonety
Soneto de repente

Un soneto me manda hacer Violante,
que en mi vida me he visto en tanto aprieto;
catorce versos dicen que es soneto,
burla burlando van los tres delante.

Yo pensé que no hallara consonante
y estoy a la mitad de otro cuarteto,
mas si me veo en el primer terceto,
no hay cosa en los cuartetos que me espante.

Por el primer terceto voy entrando,
y parece que entré con pie derecho
pues fin con este verso le voy dando.

Ya estoy en el segundo y aun sospecho
que voy los trece versos acabando:
contad si son catorce y está hecho.


Instant Sonnet

A sonnet Violante bids me write,
such grief I hope never again to see;
they say a sonnet's made of fourteen lines:
lo and behold, before this line go three.

I thought that I could never get this far,
and now I'm halfway into quatrain two;
but if at the first tercet I arrive,
I'll have no fear: there's nothing I can't do!

The tercets I have just begun to pen;
I know I must be headed the right way,
for with this line I finish number one.

Now I am in the second, and suspect
that I have written nearly thirteen lines:
count them, that makes fourteen, and look -- it's done.
převzato z http://poetry.about.com/gi/dynamic/offsite.htm?zi=1/XJ/Ya&sdn=poetry&cdn=education&tm=4&f=11&tt=14&bt=0&bts=0&zu=http%3A//ingber.spanish.sbc.edu/SonnetTexts/Sonnets.html

Luis de Gongora - De un caminante enfermo que se enamoró, Concerning an ailing wayfarer (sonet španělského básníka v originále a anglickém překladu)

7. února 2008 v 13:46 | Luis de Gongora |  Sonety
De un caminante enfermo que se enamoró
donde fue hospedado

Descaminado, enfermo, peregrino,
en tenebrosa noche, con pie incierto
la confusión pisando del desierto,
voces en vano dio, pasos sin tino.

Repetido latir, si no vecino,
distinto, oyó de can siempre despierto,
y en pastoral albergue mal cubierto,
piedad halló, si no halló camino.

Salió el Sol, y entre armiños escondida,
soñolienta beldad con dulce saña
salteó al no bien sano pasajero.

Pagará el hospedaje con la vida;
más le valiera errar en la montaña
que morir de la suerte que yo muero.



Concerning an ailing wayfarer
who fell in love where he was lodged

Misguided, suffering, itinerant
in gloomy night, with indecisive foot
the labyrinth traversing of the wilds,
he called in vain, his steps at random took.

Repeated barking, if not close at hand,
at least distinct, he heard of wakeful dog,
and in a shepherd's cottage, poorly thatched,
compassion found, if not the way he sought.

The sun rose, and beneath her ermine cloak,
a sleepy beauty with sweet savagery
ambushed the traveler so beset with ills.

His lodging he will pay for with his life;
he'd have been better off roaming the hills
than dying in the manner that I die.

převzato z http://poetry.about.com/gi/dynamic/offsite.htm?zi=1/XJ/Ya&sdn=poetry&cdn=education&tm=4&f=11&tt=14&bt=0&bts=0&zu=http%3A//ingber.spanish.sbc.edu/SonnetTexts/Sonnets.html

Jean Passerat - J'ay perdu ma Tourterelle (historicky první villanella, ve francouzském originálu a v anglickém překladu, 1574)

7. února 2008 v 13:26 | Jean Passerat |  Villanelly
I have lost my turtledove:
Isn't that her gentle coo?
I will go and find my love.

Here you mourn your mated love;
Oh, God-I am mourning too:
I have lost my turtledove.

If you trust your faithful dove,
Trust my faith is just as true;
I will go and find my love.

Plaintively you speak your love;
All my speech is turned into
"I have lost my turtledove."

Such a beauty was my dove,
Other beauties will not do;
I will go and find my love.

Death, again entreated of,
Take one who is offered you:
I have lost my turtledove;
I will go and find my love.

převzato z http://amandafrench.net/FirstVillanelle.pdf

Zuzana Konopásková - Zeleno-modrá villanella, Na úpätí vekov, Villanella o tom, že som zelená (3 villanelly ze serveru www.pismak.cz, ve slovenštině)

6. února 2008 v 21:29 | Zuzana Konopásková |  Villanelly
Zeleno-modrá villanella

Dnes inšpiroval si ma zrána
hravosťou svojich slov a smiechom si ma prebudil
a ja obliekla som si šat blázna.

Zelená a modrá je pre bláznov vraj dobrá od pradávna
a také sú aj šaty, plné oranžových sĺnk, ktoré obliekla som
dnes. Inšpiroval si ma zrána.

Zatúžila som raz nebyť smutná ako z kŕdľa vrana
v sivočiernom ľane, na ktorej nikto nevidí, že iná je
a tak obliekla som si šat blázna.

Prekvapene, s tichým súcitom sa usmievali na mňa,
všetci tí, vždy vážni, netušiac, že k roztopaši tejto
dnes inšpiroval si ma zrána.

Na chvíľu som bola súčasť mora - hravá vlna vlažná,
presvetlená teplom oranžových sĺnk. To všetko preto,
že obliekla som si šat blázna.

Budím sa a za mnou zatvára sa brána,
vraciam sa zo sna, kde nebola som sivá vrana.
Zo sna, v ktorom inšpiroval si ma zrána
a ja obliekla som si šat blázna.

Na úpätí vekov

Na úpätí vekov som zahalená modrou
spomaľujem ranné kroky
a preciťujem bytie mysľou jemnou.

Pod vrstvami spraše - oblých tvarov
čierna venuša - spala dlhé roky.
Na úpätí vekov som zahalená modrou.

Totemy zvierat boli vierou silnou,
že úspech v love bude trvať naveky.
Ja preciťujem bytie mysľou jemnou.

Na kostiach lovcov, prekvapených smrťou ľadovou
čítam ich odkazy - červené znaky.
Na úpätí vekov som zahalená modrou.

Prastaré ohniská pod hladinou vodnou,
v každom okamihu minulosti dotyk.
Ja preciťujem bytie mysľou jemnou.

Práve tu sa stávam celkom otvorenou
a zmysel života je zrazu nekonečne veľký.
Na upätí vekov som zahalená modrou
a preciťujem bytie mysľou jemnou.
Villanella o tom, že som zelená
Hľadám v Tvojich slovách zmysel
vraj zelená som, ako voda.
Som voda, obmývajúca Ti myseľ.

Píšeš mi denne krátke listy
už sú ich stovky a žiaden taký istý.
Ja hľadám v Tvojich slovách zmysel.

Tak rada čítam Tvoje slová
a hrám sa s nimi stále znova.
Som voda, obmývajúca Ti myseľ.

Vraj verná mám byť sama sebe.
Začínam veriť najviac Tebe
hľadajúc v Tvojich slovách zmysel.

Vravíš, že smútok mením v radosť.
Tak málo stačí, detská hravosť.
Som voda, obmývajúca Ti myseľ.

Som prameň, rieka, more?
Pozeráš do hĺbok a ja hľadím hore.
Hľadám v Tvojich slovách zmysel.
Ja, voda, obmývajúca Ti myseľ.
převzato ze serveru www.pismak.cz