"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Září 2007

Josef Lederer - Obýval její život (čtyřbásňový cyklus ze sb. Sopka islandská, 1973)

17. září 2007 v 18:03 | Josef Lederer |  Sonetové cykly
I

Obýval její život v jiné zemi,
na samém konci světa, nahoře,
kde lumíci z hor táhnou z vnitrozemí
v houfech se vrhnout střemhlav do moře.

Byl neviditelný a prokluzoval
tam podle průčelí a svítilen,
jež ve vodě se tetelí, až ovál
tváře zas poznal, vlasy jako len.

V dalekém letovisku cizí hlásky
poslouchal, když si najímala člun,
když jeho kýl pak skřípal přes oblázky,
přes mokrý jantar, hrudky plné run.

Tajil dech, aby nepřevrhl skif
a málem věřil, že je vskutku živ.

II

V úplňku zpanštěl měsíc. Chlad se line
z ukrutných střepů na zdi, z mříží vrat,
z jazyků fontány a jejich plynné
půlnoční řeči. Minul slunovrat,

skřipky jsou na hřebíku. Už se horší
léto. Jen táhlá touha zůstává.
Zámek je loď, jež pluje podle olší
ve vodách, kde se chlípí otava.

Loukám se líbí její chůze. Hlízy
hluboko v hlíně, chocholíky trav
ji chválí. Jak jí šustí šaty. Mizí
do listnatého nebe, bílý páv.

Nezřený Linné zcela blízko u ní
bezinky určil. Zhasly. Novoluní.

III

Svět ojíněných dívek. Pán je s nimi,
vzduch zkapalněl a jeho sklovina
vrství se venku; advent secesními
kresbami mrazu dovnitř prolíná.

Nečeká na nic, to, že jest jí stačí;
nastavuje se, čiré zrcátko.
Dům pojímá ji tak, jak umí ptačí
klec pojmout píseň. Zima zakrátko

kolem ní zjihla, začlo tát i v čase.
Cín, stříbro, ubrus: rajský inventář.
Klenutí malých pekel sesouvá se
v ohni a svatořečí její tvář.

Byl v plameni, svém zlatém mimikry.
A v její jméno skládají se kry.

IV

Zkrocení vlci dřepnou si a mhouří
pokorně oči zelené a zlé,
prachové kuří peří tiší bouři,
na saních přes jezero zamrzlé

za šera ještě sviští. Myslí na ni
obyvatelé města. Nejitří
jim rány. Jitřní Mozart. Pro ni, ranní,
stáří se promíjí. Je nazítří.

Do oken mírně hledí, v zimě květná,
zarámovaná do jahodení.
A její rolničky jsou nespočetná
zvonová srdce, když se rozední.

Byl plyn, jejž dýchala, vzduch lehýnký
bez chuti krve, barvy vzpomínky.

Převzato odtud.

Vladimír Houdek - tři sonety z elektronické antologie Vrh křídel

17. září 2007 v 18:02 | Vladimír Houdek |  Sonety
Klášter

Skryj dnes ten úsměv svůj, ten bujný, rozpustilý,
v dlaň, jako kryješ pláč! Chci vážné dumy příst
a čist být aspoň dnes! Neb raděj v této chvíli
svůj upři na mne zrak, jak tenkrát, kdy byl čist...

Vím, kdyby sebe víc Tvé oči hovořily
svým žárem nejsladším: z nich možno zřejmě číst,
že temná hloubka jich vždy se svým mračnem pílí,
by z něho vyšlehnout v ráz mohla nenávist. -

A chmurná bytost Tvá je klášter s věčným stínem:
jen okna blýskají se z mračné omítky,
z nich pleše mnichů zří jak živé výčitky.

Sad v plném květu je. A mnich zde touhu svou
smí denně konejšit těch sklepů sladkým vínem,
a přece šílí až tou vnitřní prázdnotou...

(Vykvetly blíny, 1899)


Sonet o žárlivosti

V líc druha Tvého hledí... Náhle vznítí
se žhavou jiskrou její zornice:
Tvé nitro, zhořklé v ráz, v té jiskře cítí
chvít plachou touhu mladé samice. -

Směs pochyb, trpkých předtuch, víří hrudí.
Zříš hnědou pláň, kde pranic neklíčí...
Ty víš: Tím víc se o samotě vzbudí
v ní bezohledná touha samičí.

I kdybys věřil, že v ty noci dlouhé
nad ložem bdí jí strážný anděl sám
a kdybys ráno zřel tam pírko pouhé:

Ty v mukách žasnul bys, že padlo tam, -
jak zřejmá stopa sladké jakés chvíle -
andělských křídel chvějné peří bílé.


Z ulice

Ten Kristův obrázek, tak vetchý, za sklem skříně!
Co as tu bábu ctnou tak divným citem hnulo,
že na ten obrázek tak civí... v brvy stíně
že velkých slzí dvé se v ráz jí vyřinulo? -

Je krví zbroceno to jasné čelo svaté! ...
A bába štká a víc se těžké slzy lijí...
Proč, bozi, člověka vy k pláči nutíváte?
Vám třeba soucitu těch, kdož se v mukách svíjí?

Ty's, Kriste, v šátek vtisk' své zkrvácené líce,
bys jejich obrazem svět trápil ještě více! -
A zapřít nemůžeš, že sirou zemi tu
by zastřít nemohla již války peruť chará,
když měl by s námi bůh jen tolik soucitu,
jak s jeho synáčkem ta vetchá žena stará.

Emil Hácha - All's Over Then (R. Browning) - ze sb. Omyly a přeludy, 1939, 2001

17. září 2007 v 17:57 | o.n.d.r.a.
Je po všem tedy už - můj vůz je před vraty -
já svojí zahradou procházím naposled,
a v růží podzimních jen porozvitý květ
můj pohled vpíjí se, dlouhý a upjatý.

Chceš vidět podtínat keř plný s poupaty?
To příjít musilo - už čas je, nutno jet.
A víc mi nezbylo ze snu, jenž nerozkvet,
než na mém západu červánek rozžatý.

Zas-li tě uvidím, za rok či za týden,
pod lehkým úsměvem v duši se zachvěji,
jak jiný kdokoli řeknem si "dobrý den",
tvou ručku políbím, jak jiní napohled,
jen trochu tepleji, jen trochu dloužeji,
a půjdu cestou svou, ty budeš rozumět.



přvzato z http://www.sweb.cz/antologie/

Viktor Fischl - Sonet na starou paní v parku (ze sb. Anglické sonety, 1946)

17. září 2007 v 17:52 | Viktor Fischl |  Sonety
Pár bílých koní, kočí v livreji,
když Big Ben v dálce čtyři bije,
kočárem jede starou alejí
jak za královny Viktorie.

Nevidí jícny černých kráterů,
již bez ozvěny pohltily lesy
hlas štváčů, vtipálků, žoldnéřů, páterů.
Jen šelestění stromů pod nebesy.

Tak jara jdou. Narcisy za krokusy.
Ten dub... Drozd... Zpěv... Prý je zas válka s Prusy.
Když Big Ben v dálce pátou bije,
z trávníku dítě přivolá si,
polaská starou rukou vlasy
a starými rty políbí je.

(Anglické sonety, 1946)



převzato z http://www.sweb.cz/antologie/

Antonín Čermák - Dívky se svékají v trávě (ze sb. Vůně tvého slova, 2001)

17. září 2007 v 17:48 | Antonín Čermák |  Sonety
Nad zpěvem louky a až v studu, tak skloněné, měkce a lahodně,
pohybem, jakým se nalévá víno, či v povodni pod vlnou zvedá se příval,
vodou tak těžký a takový, který je položí - třeba jen náhodně -
pod těla milenců - něčím tak docela lehoučkým, jako by splýval - -

Vím, i noc váže jim pohyby takové v teplo i v neslyšné vbíhání.
Písní je ukrývá vzdálené tragice, také i vzrůstáním trávy,
snímáním semen, vždy před sněhem, mrazem i hnilobou. Při lhaní
chrání je pelíškem stesku, i smělosti, i přáním milovat - já vím - -

ale ty, básníku, skloněný nad tvarem loňského ječmene,
poděkuj za pozdrav, za modro rozlité po všem, co černě
chtělo si účtovat úsměv i úžas, to tvoje: ještě ne!,

také tu přítomnost plamene v dešti, i v milostné vzpomínce,
i v úhlu krajiny, po obzor spuštěné v krvi, tak věrně, ach, věrně,
že nedá usnout a ke světlu zvedá tě, k oknu, jak kousíček smolince.

(Vůně tvého slova, 2001)


převzato z http://www.sweb.cz/antologie/

Vladimír Holan - 2 sonety ze sb. Oblouk (1934)

17. září 2007 v 17:39 | Vladimír Holan |  Sonety
Slavnost

Samoten, sám a do váh víček hozen,
znej vážit pohled bolesti, jenž zchmurněl by ti zítra,
bys rukou procitnutí vložil čirý hrozen
na talíř jitra.

Sešit a orsej, broušený vliv číše,
věnec a šíp: pro všechny melodie
znej skládat do fontány, která v hudbu píše
přítomnost krásné šíje.

Znej sklenout vzduch, v němž jasně by zněl smích,
zažehnout krb a... vzdálit se! Neboť jsou panny,
jež zde by minuly.

Kdož ví, neschází-li nám ve vztazích
k hvězdám či k milence jen odstup svrchovaný,
abychom splynuli.

Podnebesí

Ó ptáci krajností, kéž také mé rty zvete,
jak mají temnět před bohy,
když vpodvečer opravujete
výslovnost oblohy.

Ó kruhy holubů, průsvitné kruhy vodní
nad městem, které tone,
kéž výšku v leknín dosněžit mne učíváte po dni
pro noci vonné.

Jeřábi, ach, plující ve větách
blankytu, jenž se loučí těžkým stylem
na stránce stinné,

vás uchvacuje osud naprostý: buď čistý tah
jste, nebo spočinutí! - Ale člověk jde svým dílem,
jde? Ano i ne.

Převzato odtud.

Josif Brodskij - 4 sonety v překladu Norberta Holuba

17. září 2007 v 17:32 | Josif Brodskij - Norbert Holub |  Sonety
Sonetík

Rmoutím se, moje maličká,
v písku děláš to i tohle.
Jsi hledaná malá hvězdička:
odluka jak dalekohled.

Je možné, že z toho konce
něco spatříš (jak Levenhook),
ne však tvář, natož koncert,
zachytíš jen tichý hluk.

V rohu zřejmě medvědím,
vzduchem i sklem vitrín
škrábou trsy keřů, býlí.
Klape, svým pulsem víří tmu
srdce, ve kterém si bydlíš
kromě života na Krymu.

červen 1964

Sonet zrcadlu

Neodsuzujíce zpožděné pokání,
nezkreslujíce podmíněnou pravdu lásky,
zobrazuješ všechny: Abely i Kainy,
tak jako zobrazuješ klaunské masky.

Jako bychom všichni byli jenom hosté pozdní,
jako bychom si ve spěchu rovnali kravaty,
jako bychom byli nakonec stejně hrbatí,
skončíme různě, v té noci po dni.

Přiznávaje, že jsi vratké ještě víc,
budeš znovu rozdávat úsměvy
a rozeznávat hodnoty pod pozlátkem
jak za štítem sebeklamu rozněžnění sladké.

Pociť za nepokojem ucelenost
a na běžných hodinách spatři věčnost!

Sonet
M. B.

Děsným, hrozným hlasům naslouchají
moje verše, omeškavší se při přepravě
přes Jordán, bloudí po lesích a hájích
odtrženy od paměti právě.
Jako já jejich tóny postávají
v půli cesty k záhubě i slávě
(v mé hrudi), už je to dávno pravěk,
co se směly svěřovat i bájím.

Ale nějak nahluchle, spatra,
děkuje ti, slyšíš, každá řádka
za to, že ji neodnesli mrtvou ke kryptám.
Za to, že sny, nastavivší kolem tebe klády,
nyní tak burácejí za mými zády

Sonet Glebu Gorbovskému

Nejsme opilí. Spíš jsme střízliví.
A asi budeme opravdu básníci,
když píšíce sonety podivně znějící,
času říkáme radši: "Vy".

To jsou plody - - kinofilmy, rakety.
To jsou plody: ryčný verš, jenž zní tence…
Kresli, kresli, zešílevší století
své vojáky, svoje přívržence.

Se včasnou slávou někam běž!
Proč pořád pravda, nebo spíš - jenom lež,
proč nás stále zkouší, mate…

A tvůj malý génius si zlomí nohy i leb,
abychom si uvědomili po devadesáté
konce putování, ty divné cíle.

a pohlcují jezdectvo Egypta.

srpen-září 1964, Norenskaja

Vratislav Křivák - sonet ze sb. Moje matka Vídeň (1997)

17. září 2007 v 17:00 | Vratislav Křivák |  Sonety
Bylo to děvčátko? a jaké mělo vlasy?
voněly na dálku? voněly jako ty?
ta vůně miláčku už nikdy nevyraší
hezky se usmějte a já vás vyfotím

bylo to děvčátko? bylas to ještě jednou?
byla jsi náhle mnou a já byl náhle ty?
ty fotky do alba ty nikdy nevyblednou
lesklé a lyrické jak čepel kyrety

průsvitné děvčátko děvčátko jako slída
hraje si s panenkou a když je špatně hlídám
převrhne v pokoji porcelán ze stolu

- budíš se ze spaní a plaše ses mě dotkla
mlčky a zpaměti pak opět sáhneš k fotkám
na nichž se zašklebí děvčátko z rosolu

1983

Václav Boček - Zuzana (ze sb. Město

15. září 2007 v 23:24 | Václav Boček |  Sonety
Osmdesát let je starci sedícímu na lavičce
v parku, který nadýchal se příliš podzimu,
parku posvěceném přeháňkami;
aspoň ještě jednou rád by slyšel svůdně vábit smyčce.

Osmdesát let je jeho svrasklé kůži,
osmdesát let je tomu zamlklému muži
se smutnýma očima, jež pozorují chodce,
se smutnýma očima, jež vyhlížejí krotce

časný podzim, který zlatě tryská ze stromů,
zašlé dřevo odhalené rukou polomů,
cosi, co tak tiše pláče zaklepání.

Nenápadně spalují ty hřejné atmosféry,
které bludně proudí podzimními podvečery,
tyhle prázdné lahve ze skla od svítání.

Michael Lorenc - Pokud (moderní varianta sonetu)

14. září 2007 v 3:14 | Michael Lorenc |  Sonety
Vnímej mě jak klid,
protipól hudby,
ticho před bouří.

Svlékej mě,
až oči zamhouřím
přiznáním svých trýzní.

Rozpouštěj mě
jako sůl,
od pasu dolů
k alkoholu vin.

Budeš pouhým
sběratelem přízní,
pokud dívčí touhy
neuhasíš žízní...


Převzato odtud.