"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Pablo Neruda - 17 sonetů ze sb. Sto sonetů o lásce

23. srpna 2007 v 1:13 | Pablo Neruda |  Sonetové cykly
III (Ráno)

Má drsná lásko, fialko s trny růží,
jak pichlavým trním se prodírám vášněmi,
oštěpe bolesti, který mi drásáš kůži,
jak jsi našla mou duši po cestách bloudění?

Proč jsi najednou vrhla plameny temné
mezi listy mé cesty a zchladila můj sen?
Kdo tě naučil krokům, jež tě dovedly ke mně,
čí květ, čí kámen, čí kouř ti zradil, kde jsem?

Cítil jsem, jak se chvěje kolem bázlivá noc
a úsvit naplňuje svým vínem všechny číše,
jak slunce nastoluje na obloze svou moc,

zatímco krutá láska mě obkličuje tiše,
až meči a ostny drásajíc kůži těla
palčivou cestu mi v srdci otevřela.

IX (Ráno)

Když vlna narazí v svém běhu na skálu,
vystříkne chumáč vod a stvoří bílou růži,
veliký obvod moře se v jednu kapku zúží,
jejíž modrá sůl shůry snáší se pomalu.

Zářivá magnólie, jež taješ v louhu pěn,
potnice magnetická, kvetoucí při zániku,
jež věčně rodíš se a zase mizíš v mžiku:
ty rozprášená soli, s odvěčným pohybem.

Společně ty a já mlčíme, lásko moje,
zatímco tvary soch padají do příboje
a moře kácí věže bělostné jak váza,

protože v osnově neviditelných nití
těch nespoutaných vod a písku, jenž se řítí,
chráníme jedinou něhu, jíž hrozí zkáza.

XI (Ráno)

Hladovím po tvých ústech, po tvých vlasech a řeči
a bloudím nenasycen beze slov ulicemi,
chleba mě nenakrmí, úsvit mě nevyléčí,
hledám tekoucí souzvuk tvých nohou každodenních.

Hladovím po tvém smíchu, nádherně nespoutaném,
po rukou barvy plodů na snědé ošatce,
hladovím po tvých nehtech, co jsou jak bledý kámen,
chci pojídat tvou kůži jak mandli v skořápce.

Chci pojídat i blesk, jenž shořel od tvé krásy,
i ušlechtilý nos, krášlící hrdou líc,
chci jíst i unikavé tvoje temné řasy,

přišel jsem hladový, čichám soumračnou vůni,
tvé teplé srdce hledá, hledám tě stále víc,
jak v poušti Quitratuy větřívají pumy.

XVII (Ráno)

Nemám tě rád jak slanou růži ani topas,
anebo karafiát, z kterého sálá žár:
mám tě rád jako místo, kam vede tajná stopa,
jako věc mezi stínem a duší, jako dar.

Mám tě rád jako kvítek, jenž nekvete a skrývá
světlo tisíci květů v poupěti jediném,
to dík své tajné lásce trvá mi v těle živá
trýznivá vůně, která se vymkla hlubině.

Mám tě rád a sám nevím, odkud, od kdy a jak,
mám tě rád obyčejně bez pýchy, bez rozbroje,
já jinak neumím mít rád než prostě tak,

že mizí já a ty a jsme tělem jediným,
tak blízcí, že tvá ruka na mé hrudi je moje,
tak blízcí, že tvé oči zavřou se spánkem mým.

XXXVII (Poledne)

Lásko má, rudá hrozbo, paprsku šílený,
navštiv mě, po schodech vstup do zámku mého,
jejž ověnčil mlhami čas dávno ztracený,
jen vejdi do bledých stěn srdce zavřeného.

Nikdo se nedoví, že něžnými povely
se začly křišťály tvrdé jak města tvořit,
že proud krve otvírá nešťastné tunely
a ani zima že její moc nepokoří.

Proto tvá ústa, lásko, noha, světlo, tvůj strach
dědictvím života jsou a posvátnými
dary přírody naší a jejích plodných vláh,

jež obtěžkané zrno vloží do vlhké hlíny
a poručí, aby hrozny ve sklepích zkvasily
a z ornic vyšlehly plamínky obilí.

XLIV (Poledne)

Nemiluji tě a miluji, snad víš,
náš život ze dvou polovic se skládá,
i slovo s mlčením jsou si vždy blíž,
vždyť oheň přece chladno předpokládá.

Mám tě rád, abych mohl tě mít rád,
abych zas nekonečno potkal nenadále,
abych tě nepřestal už nikdy milovat:
proto tě ještě nemiluji stále.

Miluji a nemiluji, jako bych
měl v rukou klíče k nejkrásnější sluji
i vratký osud plný předtuch zlých.

Dva životy se v mojí lásce křižují.
Proto tě miluji, když tě nemiluji,
a proto tě miluji, když tě miluji.

XLVIII (Poledne)

Dva šťastní milenci jeden chléb vyválí,
jen jednu kapku luny do trávníku vloží,
když jdou, dva stíny za nimi se objaly,
jen jedno slunce zbylo po nich v jednom loži.

Ze všech rozličných pravd si jasný den zvolili,
vlákny se nespoutali, ale vůněmi,
ani mír ani slova nerozdrobili.
Štěstí je křehká věž a vidíš skrze ni.

Průzračný vzduch a víno jdou s mileneckým párem
a noc jim šťastné růže poskytuje darem
a každý karafiát jim patří zárodečný.

Dva šťastní milenci neznají smrt a zánik,
rodí se, umírají v životě bez přestání,
jak sama příroda zůstávají věční.

XLIX (Poledne)

Je dnešek: včerejšek propadl se již
skrz prsty světla a tvá víčka spící,
zelené kroky zítřka jsou nám blíž:
nikdo nezadrží ráno pod petlicí.

Řeku tvých paží nikdo nezvládne,
ani, má milá, snění ve tvých očích,
jsi chvěním času, jenž se propadne
štěrbinou mezi paprsky a nocí.

Křídla nad tebou uzavírá nebe,
tu bere mi tě, tu přináší tebe
s tajemným gestem do náručí zpět:

proto opěvám dny a měsíce,
tok času, moře, hvězdy, stálice,
tvůj probuzený hlas, tvou noční pleť.

LXII (Odpoledne)

Ach běda mi, i tobě, spanilá,
jen milovat se toužili jsme oba,
a přece si nás vyčíhala zloba
a do srdce nám nehty zaryla.

Já chtěl jen tebe, ty mne přála sis,
žádalas ústa, já zas tajný chleba,
ničeho víc už nebylo nám třeba,
dokud nevlezla oknem nenávist.

Kdo nemiloval, lásku neocení
a nepřeje ji nám a nikomu,
je jako křeslo v prázdném salónu,

dokud se v prach a popel nepromění
a dokud jeho obraz příšerný
nezhasne někde ve tmě večerní.

LXIV (Odpoledne)

Můj život se zbarvil modří po takovém citu,
jak slepí ptáci jsem poletoval sem a tam,
až jsem jednoho dne dorazil k tvému bytu
a tys zaslechla mé srdce bušit na okenní rám.

Takový jsem vyšel ze tmy a vzepjal se k tvé hrudi,
k věži obilí jsem dorazil tušení nemaje
a přiblížil se k tvým rukám nevěda kudy,
vynořil jsem se z moře, abych mohl vstoupit do ráje.

Sotva někdo, má lásko, dnes spočítat může,
všechno to velké, co jsem ti zůstal dlužen,
co se podobá kořenu z rodné Araukánie,

určitě je poseto hvězdami to, co ti dlužím,
jako studánka v lese, kde napjatou kůži
staré krajiny bludný blesk ještě probije.

LXVI (Odpoledne)

Nemiluji tě jen proto, že rád tě mám,
jdu od milování k nemilování tebe,
čekám tě netrpělivě, i když tě nečekám,
srdce mě střídavě ohnivě pálí a zebe.

Nemiluji tě proto, že tě tak miluji,
nenávidím tě i vzývám slovem vroucím,
ideálem té lásky, kterou se sužuji,
je nevidět tě a milovat jak nevidoucí.

Jednou i lednové světlo změní se v nic
a jeho paprsek krutý srdce mi spálí
a uloupí mi navždycky ke klidu klíč.

Až se to přihodí, to jen já se vzdálím,
jen já zemřu láskou, já jako prvý,
neboť tě miluji, lásko, ohněm i krví.

LXXVIII (Odpoledne)

Nemám už nic, jak vždycky. Vítězný pád
zanechal někde v písku ztracené nohy.
Jsem člověk přichystaný své bližní milovat.
Nevím, kdo jsi. Miluji tě. Neprodávám hlohy.

Někdo snad ví, že jsem bojoval nejdříve
s výsměchem a nikoho netoužil ranit,
že se mi naopak duše plnila přílivem.
Holubicemi jsem se nízkosti bránil.

Nemám už nic, protože jsem se k životu
stavěl vždy po svém. Hlásám čistotu
ve jménu svojí lásky, která se mění.

Smrt je jen kamenem zapomnění.
Miluji tě, z úst ti slíbám radost a smích,
snášíme dříví. Rozděláme si oheň na kopcích.

LXXXIX (Noc)

Až vydechnu naposled, své ruce mi na oči přilož:
chci, aby jejich světlo a horoucí obilí
mě ještě jedenkrát svou svěžestí prostoupilo:
abych cítil tvé prsty, jež můj osud změnily.

Chci, abys žila, budu tě čekat v spánku,
abys čichala vůni, co moře ti přivěje,
abys dál naslouchala vichřicím, šumu vánků,
abys chodila v písku, kam vtiskli jsme šlépěje.

Chci, aby to, co miluji, zůstalo živé,
tobě jsem nejvíc zpíval a nejvíce rád tě měl,
a proto, kvetoucí, dál se květy přiodívej,

abys dosáhla všeho, co jsem pro tebe vysnil,
aby můj stín se ti o vlasech procházel,
aby poznali nejlíp prapříčinu mých písní.

XCI (Noc)

Věk zaplavuje nás jak liják běsnící
a nekonečný čas sečítá naše ztráty
a sůl ti rozleptává kůži na lících
a mě už vlhkosti rozežraly šaty.

Čas rozdíl nedělá mezi mou pravicí
a rukou, v níž se pomeranč ti třpytí:
čas život otlouká motykou, vánicí:
tvůj život, který je současně i mým bytím.

Život, jejž jsem ti dal, obrůstá zrny let
tak jako hrozen vína, co na vinici zraje.
Ten hrozen do půdy se vrátí zase zpět.

Neboť čas trvá dál i dole pod zemí
a prší na náš prach, dychtivě vyčkávaje,
až naše šlápoty vymaže z kamení.

XCIV (Noc)

Jestliže zemřu, přežij mě s tak čistou mocí,
že všichni ti závidět budou a chladně se chovat,
zdvihni od jihu k jihu nezničitelné oči,
ať od slunce k slunci zvoní tvá ústa kytarová.

Nechci, aby tvůj smích a tvůj krok byl vratký,
aby se ztratila radost, co nechal jsem na zemi,
nevolej na mé srdce, to už se nevrátí zpátky,
žij v mojí přítomnosti jak v nějakém stavení.

Nepřítomnost je dům tak prostorně vystavěný,
že můžeš volně projít skrz jeho stěny
a pověsit si obrazy do vzduchu pod nebem.

Nepřítomnost je dům průsvitný jak křišťál,
že já, kdo nežiji, tě tam uvidím dozajista,
a budeš-li trpět, lásko, zemřu podruhé pro tebe.

XCVII (Noc)

Teď letět musíme, kdo z nás ví ale kam?
Bez křídel letadla vyletět pod oblohu:
čas kroků přešel již a nevrátí se k nám,
chodec je bez síly a nepozvedne nohu.

Teď letět musíme, proniknout do noci
jak orli, jako dny, které nás nedohoní,
my oči Saturna musíme přemoci,
na jeho zvonicích zavěsit nové zvony.

Cesty a střevíce už nestačí nás chránit,
pevnina bloudícím neslouží k ničemu,
noci nám zkřížily pletence kořenů,

na jiné planetě ty ses teď zjevila mi,
ale jen na chvilku, že ani nevím jak,
aby ses nakonec změnila v rudý mák.

XCIX (Noc)

Nastanou jiné dny a bude pochopeno
mlčení rostlin a planet a nový věk,
tolik čistých věcí poztrácí jméno!
Housle se rozvoní prudce jak úplněk.

Bude ti podoben chléb, pečený v peci,
a bude mít tvůj hlas, tvou vlastnost obilí,
tvou řečí promlouvat budou o jiných věcích:
o kobylách podzimu, které se ztratily.

Kdyby se všechno to nestalo ve víru let,
láska se nashromáždí ve velkých sudech,
do kterých kladou pastýři prastarý med,

a ty se pak vmísíš do prachu srdce mi
(přemnoho zásob tam pro tebe bude)
a na zem se vrátíš jak meloun zelený.

C (Noc)

Do prostředku sadu zasadím zvlášť
smaragdy, abych poznal, kam chodíš,
ty budeš kreslit klasnatý plášť
perem namočeným do zázračné vody.

Jaký to svět! Jaká petržel hluboká!
Jaká loď plující po vlnách slasti!
Stali jsme se asi topasy oba dva!
Naše zvony už nebudou tvořit dvě části.

Už nebude nic, než svobodné vanutí
a jablka, která vítr unáší plání,
šťavnatý letopis na větvích napnutý,

a tam, kde dýchá tisíce hvozdíků,
vytvoříme stěnu, která bude chránit
věčnost našeho vítězného polibku.

Převzato odtud.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 hhhh | 20. ledna 2011 v 14:25 | Reagovat

íííííííííí

2 cheap formal prom dresses | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 12:50 | Reagovat

I love reading about news! What exactly is this lady thinking? After all at the very least have the courtesy to be an actual role model. Celebs get paid way to much money to act like this! Who believes im correct?
http://www.isdress.org

3 replica watches | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 4:21 | Reagovat

A. Because it saw a lolly pop!
http://www.begwatches.net/iwc.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama