"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Jan Spáčil-Žeranovský - 6 vybraných sonetů ze sb. Výše a propasti (1909)

23. srpna 2007 v 11:50 | Jan Spáčil-Žeranovský |  Sonety
Odpověď

Jak tonul sál ve světla moři zlatém,
jak hudba sladká tajnou lásku dštila,
pod jejímž kouzlem Vy, lilie bílá,
jste v tance věnec zapletla se s chvatem.

A v srdci Vašem, vírem plesu jatém,
v ráz spící bacchantka se probudila,
nach rozmaru a vášně v tvář Vám vlila
a svůdně s Vaším pohrávala šatem.

Jak temný mrak mé zraky na Vás lpěly,
já žárlivostí cítil duši prahnout,
cos dělo mi: "Již všecku lásku zmař!"

V tom Vaše rty mi "Jak se bavím"? děly.
I bylo mi, jak měl bych k srdci sáhnout
a jeho krev Vám v odvet chrstnout v tvář...


Opuštěné okno

Tvou drahou, svatou hlavu s bledou lící
již ve tvém okně více vidět není,
jež v smutku zoufalého opuštění
jak vytřeštěno zírá na ulici.

Dnes kolem jdu a moje duše snící
se v bílé květy vzpomínek zas mění
na onen čas, kdy v sladkém vytržení
jsem patřil na tebe jak na světici.

Však luzný zjev ten, v jehož zářném plamu
se na mne kdys vše plesy ráje smály,
jest na vždy vyrván z toho okna klamu.

Tak v týden pašijový též se vhalí
ve slavné ticho smrti olář chrámu,
když v žalmu zvuku hostii z něj sňali.


Poslední zjev

Až v divé vřavě, v krutém třesku žití
v prach povaleny budou vše mé modly,
až zdáví ve mně všední život podlý
vše vzněty, jež v mé duši dosud svítí;

Až v pusté hlavě nebudou víc vříti
ty boly, jež ji kdysi na krev zbodly,
ni v srdci mém, v něž, krátký čas než prodlí,
jak v okno vypálené budu zříti;

Až jako zvíře nikým neviděný
v tmě zoufalé mřít budu v ústraní,
již tupý pro všech lidí ples i steny:

Pak vzhoří v slavném, nesmrtelném plání
tvůj drahý zjev v mé duši utajený,
má první lásko, snů mých věčná paní!

Proč?

Tak jest mi, jak na strmé šibenici
bych visel mezi oblohou a zemí
v smrt věčnou zatracen a pro vždy němý,
se shaslým zrakem, ztuhlou, sinou lící.

A pode mnou vrou davy jásající,
jež šlapou v prach mé sny i s nadějemi,
mé myšlenky i s ideály všemi
a svatým vznětům mým se rouhající.

Tak zemí vychrlen, v hloub vržen nebem
a ztupělý, dav slyším, jenž mi spílá,
ni smíchem jeho nehnut již ni šklebem.

Já, mrtvý, žiji myšlenkou, jež vryla
se v hlavu umučenou žhavým hřebem,
a volám jen: Proč jsi mne opustila?


Lux in tenebris

Již letní noc své stíny rozprostřela
v tu alej lip, v niž dlouhou řadu roků
se vpíjí sladké zvuky tvojích kroků,
když jsi se sama domů navracela.

A netušila's, že má touha vřelá,
jež svatým žárem zářila v mém oku,
mne náhle zavedla až k tvému boku,
až v bázni vzhlédla's ke mně uzardělá.

Tys prosila: "Ó nech mne samu jíti,
mne leká žár, jenž ve hrudí tvé praská,
a muž mne čeká, jehož hněv se vznítí."

Nač děsila tě noc, nač muže vráska?
Vždyť jako z ohně sloup, jenž v cestu svítí,
šla před námi má nesmrtelná láska...


Domů

Tak sladkým žárem dnes má duše vzňata,
jak v davech mocných, jejichž víra čistá
a nadšení je vedly v ona místa,
jež skropila krev Spasitele svatá.

Již "domů!" ve mně volá vše a chvátá,
má duše bílá křídla sobě chystá,
korouhev touhy vítězstvím svým jistá
jak hymna vlaje již v let rozepiata.

Nuž vzhůru tedy v zem tu posvěcenou,
kde luzný sen jsem prosnil: dětství dobu,
kde chrámy ideálů mých se klenou:
I já chci zasnít žití hnět i zlobu
a pomodlit se s duší povznešenou
u lásky svojí kolébky a hrobu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama