"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Jan Kameník (Ludmila Macešková) - všech 6 sonetů ze sb. Okna s anděly (1944)

23. srpna 2007 v 3:08 | Jan Kameník |  Sonety
Předjaří

Křest vody, který věčným návratem
je hrnut mezi louky milosrdím jara,
splývá po dopadech dna jak nekonečná čára,
rýsující zem.

Splul po chvílích i jíl a žlutomasé drny
hrají vodní polo v masce strašidel.
I sedla hlína k hlíně, řkouc: je lépe bez křídel,
co tráva má, že rostla? suchá mezi trny.

Nemilují kouzel oči hliněné
tvých okršků, ó země? něhou jíněné
je mlží síťky vrb a voníš tlím a zrny.

Sklouzlé víry vod vrou unylé, jak slib
by kruhů holubích, jež stáčejí se líp -
Hle, tvůrce chvěje se a křídou lepkavou na čirém zlatě čmárá.


Obilí ke žni

Po ruchu stvolů ohlédáš se, žasna
nad roztančeným plamenem,
jak láme vlnu, volá: Bohu! - hasna
a pláčem drkotá a tuhne kamenem.

Pod velkým slavným zvonem - obloha má srdce -
pod jehož zvoněním se žito otřásá,
se stele slaměný a prázdný věnec Smrtce.
Po kose ostřené smek smích a roztřásá.

Vmet k peci žezlo své a král hned padá,
na plnou lžíci mouky stokrát umírá.
Jdu Bohu žít a moje stéblo zvadá

v pluch suchý zvuk, jak rozemletá praská
za misku víry živé žeň tak mladá.
Sem levy odmocněné, krev - a tam je láska!


Stmívání

Šero, vítr, šero, vítr ztrvávají za zdí přidušené,
šero zpěvů za márami, šero namodralé ve rtu.
Vítr spekl v slepenici sněhu hněvy netušené,
vítr uplacený čertu.

Zřídka z balad pták v ty sloky nevzrušené
- krátkým letem podtrhuje slovo: hlad -
v mlhu rozmazané melodie mžené, mžené
ranou skoro tvrdou pad.

V rozladěných houslí smyk se chvěje hmat
suché fantasie, vzletem opuštěné,
černé prsty stromů na klavíru šera mění prstoklad.

Pijak pije závrať - nedonesl ke rtu.
Chrstla ze sklenice hořem roztříštěné
agonie - z žertu.


Bezvětří

Čelo plné jako mlýn a vítr chybí,
trpné kolo trčí v nadpozemskou křeč,
strmé tesklivosti očekává řeč
z rozmetané dálky, mrtvé bezpochyby.

Trpělivost civí okem skleněným,
jak si vlna k vlně hlenovitě lehá,
vlna obzoru se prolamuje, slehá
jako prázdná sýpka s břichem zpleněným.

Zrno, myslíc na vichřici, v lopaty jak šlehá,
křičí po sypkosti tvarem sevřeným,
marně zrálo, kámen nenaléhá.

Zdali ono marně věřilo a več?
Zrno obilné, buď připraveno, kdyby
vanem nenadálým uchopil tě Mleč.


Zrnko milosti

Otvírá-li zrání starý zámek lásky
smykem klíče - upad ke dnu -
prožnuv myšlenku si srpem samohlásky,
v skleslý požinek co sklizeň spadnu,

v hroznu plodu svého sladkost vlohy tajím,
kterou prohnuv stonek, Ty jsi položil
v nevzhledno a k pomyslným bájím,
abys rámcem sebe doložil.

Od dna medu načerpáno bez otázky
větrníkem noci, nahé v opak dnu,
vlna nese vlnu, plaché vrásky -

Soustem milosti jsa živ, se nezatajím,
po obrubu zrna splétán v klokot žil.
Vybrán za pokrm a sám se plodu najím.


Pochyby

My sníme zápraží, že na nich stojíce,
číš vína pijem - na klid, na rozkoš, či slzy? -
vpravdě bezprahé a přespolní do zámzlí
obracíme kroky: jde-li o více?

I zrna modliteb jsme hrstmi rozhodili do tem:
buď je sezobe ta noc anebo vzrostou -
strachem o jistotu, o naprostou,
nahlížíme nevěrou jak plotem.

Ale důvěra, to sladké kouzlo dětí,
naladivši láskou, brnká o napětí
strun stroucích od nás Tam

a tepe zas a zase do mlčení
sama mlčící, až pocítí: ó není
jistějšího jasna, než - být přehráván Tím sám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama