"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Emanuel Züngel - vybrané sonety a Divoké znělky (ze sb. Básně, 1868)

23. srpna 2007 v 11:49 | Emanuel Züngel |  Sonety
I.

Svatý chráme chrabrých Slávy reků,
jenžto hrdě pneš se ku hvězdám,
na prahu Tvém nyní žalně lkám,
zbav mne krutých Teutonie vzteků!

Duše má se hrozí oněch jeků,
ježto marně uchem polykám;
jazyk můj se strachem svíjí sám,
nemaje proti těm jedům léku.

Protož v tvoji prchám ve svatyni -
"Pomiluj!" mi z prsou mroucích zní;
promluv ke mně zvukem slovanštiny!

Však co to? I zde již jazyk jiný?
Zdaž duch můj neblahý sen to sní?
K vlasti jda jsem přišel do ciziny!


V.

Trojí mluvou Tobě říci dáno,
co Tě bolí, proč tvé srdce lká,
za čím spěje noha těkavá
i co v hloubi duše uschováno.

Slovem Tobě sladce šeptat přáno,
když se ti o ráji lásky zdá;
když pak velí doba rozhodná,
můž' být také slovem zahřímáno.

Zpěvem můžeš tíseň vysloviti,
jež ti teskně ňadra sužuje
zpěvem žal i blaho projeviti.

Když pak slovem, písní nelze lkáti,
tuť to tichá slza žaluje,
že ti nechce nebe míru přáti


VI.

Na hřbitov jdi, koho bol pohání,
mezi hroby jdi si poplakat,
tamť chodí i žal i blaho spat,
tam se mír nad každým snilcem sklání.

Slyšíš tiché, šumné ono vání,
jež ti spěje líce zulíbat?
Slza zůstane ti v oku stát,
naslouchajíc duchu šepotání.

Ti, jenž v žití vedli boje mrzké,
jenžto znali krutý jenom vzdor,
sešli se sem v lásce ve bratrské.

Snilcové ti dobrou shodu znají;
zde nevládne žádný synův spor,
anť zde všichni jednu matku mají

VIII.

Anděl s tichou zasmucenou tváří
stojí u toho, kdo umírá;
oko své on o zem opírá,
v němžto věčná hvězda míru září.

Jeho netknula se zhouba stáří,
ačtě smrt sám v ňadru zavírá;
onť jen perutí svou zastírá
ty, jichž život zloba času zmaří.

Ó jak krásný jest ten anděl smrti,
jenž tak klidně u lože jim dlí,
ač jim mnohdy ráje v rumy drtí!

Byť pak milo v žití potrvati,
u Tebe, ty tichý anděli,
chtěl bych sterou smrtí umírati!


Divoké znělky


I.

Kup si brejle, světe krátkozraký,
abys viděl vlastní nahotu,
kteráž nenávidí žebrotu,
svou pak bídu v černé kryje mraky.

Kéž mám na tě Davidovy prak,
bych tvé lebky rozbil nicotu,
odkryl temnou onu prázdnotu,
před niž věsíš erby své a znaky.

Běda, kdo se dává oslniti
planou září klamných lesků tvých!
Onť ti musí věčně otročiti.

Já tvým bleskům musím se jen smáti;
dotknou-li se slabých zraků mých,
musím jak po křenu zaplakati!


II.

Maluj straku, jež se září hravou
na svobodu strojí změniti,
jejíž duši nelze spatřiti
pro pestrotu těla proměňavou.

Onať musí na vše kývat hlavou,
k úsměvu se stále nutiti,
k lidu láskou čistou svítiti,
nikdy nezjevit však tváři pravou.

Nešetř při tom pentlí na okrasu,
vem si třebas barvy duhové,
a pak kvítí věků všech a pásů.

K tomu všemu vdechni šlechetenství
německého tahy kouzlové -
máš ji - aspoň v chudém podobenství.


III.

Kdysi šel si Adam pro vodu,
u studánky lehl si a spal,
a než vyspal se a opět vstal,
měl tu ženu bez všech úvodů.

Taktéž stalo se i národu,
jenž byl dlouho v snu si hovíval;
konečně když oči otvíral
chtěje vstát - hle - měl tu svobodu!

Adam překvapen hned láskou chytil
k spanilé té dceři ze žeber,
že mu z ráje pomůže, necítil.

Národ pak se líně poobrátil,
třikrát zívnul na nejkrasší z dcer
a zas do propasti snů se zvrátil!


IV.

Hoj, co se to v světě nyní děje?
Vše se mele, na rub obrací,
tam se s Rusem perou Poláci,
tu žid Němci ku pomoci spěje.

Maďar se tu Rakušanu směje,
na nějž sehnali se Prušáci;
tam se Turek nazpět potácí,
těžce ubit Kandiota kleje.

Hurá! To je tanec prostomilý!
když se začne takováto hrát,
pak se bystří mysl, tuží síly.

Všem těm práčům dávám absoluci!
Budou-li se celou zimu prát,
plavem z jara v samé - konštituci!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama