"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Srpen 2007

Jan Kameník - Soucit (sonet ze sbírky Malá suita pro flétnu, Vyšehrad, 1971)

27. srpna 2007 v 12:07 | Jan Kameník |  Sonety
Mrtvý že žil náš soucit má
i kdyby dál jen v nicy šel
už neviděl a neslyšel
nejsoucí světlo nejsoucí tma

za to že žil náš soucit má
Kdo žije bez utrpení
snadno si život přecení
(nejsoucí světlo nejsoucí tma)

Možná i mrtvý soucit má
s živými námi
prohlédne-li tmami

a vidí že tmoucí tma
plní nám srdce že sami
tu zejeme jak jámy

Pavel Eisner - sonet č. 35 (Sonety kněžně, Jaroslav Podroužek, 1945)

27. srpna 2007 v 12:06 | Pavel Eisner |  Sonetové cykly
Cumlá tě, dumlá a dudá
dvojdcerstvo věčného Nic,
Nenadanost a Nuda,
ctitelé jitrnic.

A kéž by vepřové hody!
Mláto a bláto a mdlí -
pomyje, oukropy z vody,
knedle a povidlí.

Vozí se s tebou, Drahá -
to z lásky - i bez oře;
civilních čuvstev to snaha:

krákořu, - řeš a - ře
a kdekterá kráva má vlohu
kopnout tě, jda kolem rohu.

Josef Svatopluk Machar - Sonet o dějinách sonetu (ze sb. Čtyři knihy sonetů)

23. srpna 2007 v 11:51 | Josef Svatopluk Machar |  Sonetové cykly
Vlastenci staří, již už dávno leží
pod deskou v klínu mohyly,
své staré znělky v potu, trudu, stěží
a nemotorně robili.

Kdož přišli potom, dvoje čtverospřeží
si rýmů nejdřív v papír vstavili,
však jak v ně práskli, rýmy běží, běží,
až pasažéra - jádro - ztratili.

A pozděj sonet byl jak výstřel z děla:
vyrazil kouř, a rána zaduněla,
zda ostře - slepě - pro kouř nevíš už.

Moderní sonet nyní jest jak nůž,
vyletne z pochvy, v modro zahrává
a když se tkne, do krve řezává.

Jan Spáčil-Žeranovský - 6 vybraných sonetů ze sb. Výše a propasti (1909)

23. srpna 2007 v 11:50 | Jan Spáčil-Žeranovský |  Sonety
Odpověď

Jak tonul sál ve světla moři zlatém,
jak hudba sladká tajnou lásku dštila,
pod jejímž kouzlem Vy, lilie bílá,
jste v tance věnec zapletla se s chvatem.

A v srdci Vašem, vírem plesu jatém,
v ráz spící bacchantka se probudila,
nach rozmaru a vášně v tvář Vám vlila
a svůdně s Vaším pohrávala šatem.

Jak temný mrak mé zraky na Vás lpěly,
já žárlivostí cítil duši prahnout,
cos dělo mi: "Již všecku lásku zmař!"

V tom Vaše rty mi "Jak se bavím"? děly.
I bylo mi, jak měl bych k srdci sáhnout
a jeho krev Vám v odvet chrstnout v tvář...


Opuštěné okno

Tvou drahou, svatou hlavu s bledou lící
již ve tvém okně více vidět není,
jež v smutku zoufalého opuštění
jak vytřeštěno zírá na ulici.

Dnes kolem jdu a moje duše snící
se v bílé květy vzpomínek zas mění
na onen čas, kdy v sladkém vytržení
jsem patřil na tebe jak na světici.

Však luzný zjev ten, v jehož zářném plamu
se na mne kdys vše plesy ráje smály,
jest na vždy vyrván z toho okna klamu.

Tak v týden pašijový též se vhalí
ve slavné ticho smrti olář chrámu,
když v žalmu zvuku hostii z něj sňali.


Poslední zjev

Až v divé vřavě, v krutém třesku žití
v prach povaleny budou vše mé modly,
až zdáví ve mně všední život podlý
vše vzněty, jež v mé duši dosud svítí;

Až v pusté hlavě nebudou víc vříti
ty boly, jež ji kdysi na krev zbodly,
ni v srdci mém, v něž, krátký čas než prodlí,
jak v okno vypálené budu zříti;

Až jako zvíře nikým neviděný
v tmě zoufalé mřít budu v ústraní,
již tupý pro všech lidí ples i steny:

Pak vzhoří v slavném, nesmrtelném plání
tvůj drahý zjev v mé duši utajený,
má první lásko, snů mých věčná paní!

Proč?

Tak jest mi, jak na strmé šibenici
bych visel mezi oblohou a zemí
v smrt věčnou zatracen a pro vždy němý,
se shaslým zrakem, ztuhlou, sinou lící.

A pode mnou vrou davy jásající,
jež šlapou v prach mé sny i s nadějemi,
mé myšlenky i s ideály všemi
a svatým vznětům mým se rouhající.

Tak zemí vychrlen, v hloub vržen nebem
a ztupělý, dav slyším, jenž mi spílá,
ni smíchem jeho nehnut již ni šklebem.

Já, mrtvý, žiji myšlenkou, jež vryla
se v hlavu umučenou žhavým hřebem,
a volám jen: Proč jsi mne opustila?


Lux in tenebris

Již letní noc své stíny rozprostřela
v tu alej lip, v niž dlouhou řadu roků
se vpíjí sladké zvuky tvojích kroků,
když jsi se sama domů navracela.

A netušila's, že má touha vřelá,
jež svatým žárem zářila v mém oku,
mne náhle zavedla až k tvému boku,
až v bázni vzhlédla's ke mně uzardělá.

Tys prosila: "Ó nech mne samu jíti,
mne leká žár, jenž ve hrudí tvé praská,
a muž mne čeká, jehož hněv se vznítí."

Nač děsila tě noc, nač muže vráska?
Vždyť jako z ohně sloup, jenž v cestu svítí,
šla před námi má nesmrtelná láska...


Domů

Tak sladkým žárem dnes má duše vzňata,
jak v davech mocných, jejichž víra čistá
a nadšení je vedly v ona místa,
jež skropila krev Spasitele svatá.

Již "domů!" ve mně volá vše a chvátá,
má duše bílá křídla sobě chystá,
korouhev touhy vítězstvím svým jistá
jak hymna vlaje již v let rozepiata.

Nuž vzhůru tedy v zem tu posvěcenou,
kde luzný sen jsem prosnil: dětství dobu,
kde chrámy ideálů mých se klenou:
I já chci zasnít žití hnět i zlobu
a pomodlit se s duší povznešenou
u lásky svojí kolébky a hrobu...

František Zdobnický (František Hajniš) - Navedení k tvoření znělky (první z 50 sonetů ze sb. Krotké znělky didakticko-humoristického obsahu, 1859)

23. srpna 2007 v 11:50 | František Zdobnický |  Sonety
Ptáš se, bratře! jak se tvoří znělky?
Ejhle! já ti navedení dám,
A pokud Tvou ostrovtipnost znám,
Nebude tvůj klopot příliš velký.
Pramen znělek jesti věru mělký:
Pakli osm ženských rýmů mám,
Mužských šest k nim chytře přimíchám,
Hle! toť kostra dokonalé znělky.
Věř mi, tento druh se lehce rodí,
On se pleti krásné ctiteli
K vyjevení lásky čisté hodí.
Pusť se tedy bez strachu a směle
V básně tyto, milý příteli!
Vyjev v znělku city lásky vřelé.

Emanuel Züngel - vybrané sonety a Divoké znělky (ze sb. Básně, 1868)

23. srpna 2007 v 11:49 | Emanuel Züngel |  Sonety
I.

Svatý chráme chrabrých Slávy reků,
jenžto hrdě pneš se ku hvězdám,
na prahu Tvém nyní žalně lkám,
zbav mne krutých Teutonie vzteků!

Duše má se hrozí oněch jeků,
ježto marně uchem polykám;
jazyk můj se strachem svíjí sám,
nemaje proti těm jedům léku.

Protož v tvoji prchám ve svatyni -
"Pomiluj!" mi z prsou mroucích zní;
promluv ke mně zvukem slovanštiny!

Však co to? I zde již jazyk jiný?
Zdaž duch můj neblahý sen to sní?
K vlasti jda jsem přišel do ciziny!


V.

Trojí mluvou Tobě říci dáno,
co Tě bolí, proč tvé srdce lká,
za čím spěje noha těkavá
i co v hloubi duše uschováno.

Slovem Tobě sladce šeptat přáno,
když se ti o ráji lásky zdá;
když pak velí doba rozhodná,
můž' být také slovem zahřímáno.

Zpěvem můžeš tíseň vysloviti,
jež ti teskně ňadra sužuje
zpěvem žal i blaho projeviti.

Když pak slovem, písní nelze lkáti,
tuť to tichá slza žaluje,
že ti nechce nebe míru přáti


VI.

Na hřbitov jdi, koho bol pohání,
mezi hroby jdi si poplakat,
tamť chodí i žal i blaho spat,
tam se mír nad každým snilcem sklání.

Slyšíš tiché, šumné ono vání,
jež ti spěje líce zulíbat?
Slza zůstane ti v oku stát,
naslouchajíc duchu šepotání.

Ti, jenž v žití vedli boje mrzké,
jenžto znali krutý jenom vzdor,
sešli se sem v lásce ve bratrské.

Snilcové ti dobrou shodu znají;
zde nevládne žádný synův spor,
anť zde všichni jednu matku mají

VIII.

Anděl s tichou zasmucenou tváří
stojí u toho, kdo umírá;
oko své on o zem opírá,
v němžto věčná hvězda míru září.

Jeho netknula se zhouba stáří,
ačtě smrt sám v ňadru zavírá;
onť jen perutí svou zastírá
ty, jichž život zloba času zmaří.

Ó jak krásný jest ten anděl smrti,
jenž tak klidně u lože jim dlí,
ač jim mnohdy ráje v rumy drtí!

Byť pak milo v žití potrvati,
u Tebe, ty tichý anděli,
chtěl bych sterou smrtí umírati!


Divoké znělky


I.

Kup si brejle, světe krátkozraký,
abys viděl vlastní nahotu,
kteráž nenávidí žebrotu,
svou pak bídu v černé kryje mraky.

Kéž mám na tě Davidovy prak,
bych tvé lebky rozbil nicotu,
odkryl temnou onu prázdnotu,
před niž věsíš erby své a znaky.

Běda, kdo se dává oslniti
planou září klamných lesků tvých!
Onť ti musí věčně otročiti.

Já tvým bleskům musím se jen smáti;
dotknou-li se slabých zraků mých,
musím jak po křenu zaplakati!


II.

Maluj straku, jež se září hravou
na svobodu strojí změniti,
jejíž duši nelze spatřiti
pro pestrotu těla proměňavou.

Onať musí na vše kývat hlavou,
k úsměvu se stále nutiti,
k lidu láskou čistou svítiti,
nikdy nezjevit však tváři pravou.

Nešetř při tom pentlí na okrasu,
vem si třebas barvy duhové,
a pak kvítí věků všech a pásů.

K tomu všemu vdechni šlechetenství
německého tahy kouzlové -
máš ji - aspoň v chudém podobenství.


III.

Kdysi šel si Adam pro vodu,
u studánky lehl si a spal,
a než vyspal se a opět vstal,
měl tu ženu bez všech úvodů.

Taktéž stalo se i národu,
jenž byl dlouho v snu si hovíval;
konečně když oči otvíral
chtěje vstát - hle - měl tu svobodu!

Adam překvapen hned láskou chytil
k spanilé té dceři ze žeber,
že mu z ráje pomůže, necítil.

Národ pak se líně poobrátil,
třikrát zívnul na nejkrasší z dcer
a zas do propasti snů se zvrátil!


IV.

Hoj, co se to v světě nyní děje?
Vše se mele, na rub obrací,
tam se s Rusem perou Poláci,
tu žid Němci ku pomoci spěje.

Maďar se tu Rakušanu směje,
na nějž sehnali se Prušáci;
tam se Turek nazpět potácí,
těžce ubit Kandiota kleje.

Hurá! To je tanec prostomilý!
když se začne takováto hrát,
pak se bystří mysl, tuží síly.

Všem těm práčům dávám absoluci!
Budou-li se celou zimu prát,
plavem z jara v samé - konštituci!

Jaroslav Haasz - Znělka (sb. Jeřabiny, 1918)

23. srpna 2007 v 3:16 | Jaroslav Haasz |  Sonety
Jak majáku svit, jenžto přístav střeží
a v tmavé noci nekonečné délky
vstříc lodím po kypících vlnách běží,
mou myšlenku vždy láká úsměv znělky.

Ví, nežli v květu rosa růže svěží,
než perla bílá, skrytá v záliv mělký,
mne vábí k sobě - myšlenka v ní leží,
jak v ozdob zlatých lemu démant velký.

A chtěl bych, aby myšlenka má byla
jen jako rosa na poupěti ranním
tak mladá, vlahá, vonná a tak bílá.

Má láska, před níž oči v štěstí skláním,
a záře vašich zraků zlatým pláním
víc nežli démant z ní by vykouzlila.

Jan Kameník (Ludmila Macešková) - všech 6 sonetů ze sb. Okna s anděly (1944)

23. srpna 2007 v 3:08 | Jan Kameník |  Sonety
Předjaří

Křest vody, který věčným návratem
je hrnut mezi louky milosrdím jara,
splývá po dopadech dna jak nekonečná čára,
rýsující zem.

Splul po chvílích i jíl a žlutomasé drny
hrají vodní polo v masce strašidel.
I sedla hlína k hlíně, řkouc: je lépe bez křídel,
co tráva má, že rostla? suchá mezi trny.

Nemilují kouzel oči hliněné
tvých okršků, ó země? něhou jíněné
je mlží síťky vrb a voníš tlím a zrny.

Sklouzlé víry vod vrou unylé, jak slib
by kruhů holubích, jež stáčejí se líp -
Hle, tvůrce chvěje se a křídou lepkavou na čirém zlatě čmárá.


Obilí ke žni

Po ruchu stvolů ohlédáš se, žasna
nad roztančeným plamenem,
jak láme vlnu, volá: Bohu! - hasna
a pláčem drkotá a tuhne kamenem.

Pod velkým slavným zvonem - obloha má srdce -
pod jehož zvoněním se žito otřásá,
se stele slaměný a prázdný věnec Smrtce.
Po kose ostřené smek smích a roztřásá.

Vmet k peci žezlo své a král hned padá,
na plnou lžíci mouky stokrát umírá.
Jdu Bohu žít a moje stéblo zvadá

v pluch suchý zvuk, jak rozemletá praská
za misku víry živé žeň tak mladá.
Sem levy odmocněné, krev - a tam je láska!


Stmívání

Šero, vítr, šero, vítr ztrvávají za zdí přidušené,
šero zpěvů za márami, šero namodralé ve rtu.
Vítr spekl v slepenici sněhu hněvy netušené,
vítr uplacený čertu.

Zřídka z balad pták v ty sloky nevzrušené
- krátkým letem podtrhuje slovo: hlad -
v mlhu rozmazané melodie mžené, mžené
ranou skoro tvrdou pad.

V rozladěných houslí smyk se chvěje hmat
suché fantasie, vzletem opuštěné,
černé prsty stromů na klavíru šera mění prstoklad.

Pijak pije závrať - nedonesl ke rtu.
Chrstla ze sklenice hořem roztříštěné
agonie - z žertu.


Bezvětří

Čelo plné jako mlýn a vítr chybí,
trpné kolo trčí v nadpozemskou křeč,
strmé tesklivosti očekává řeč
z rozmetané dálky, mrtvé bezpochyby.

Trpělivost civí okem skleněným,
jak si vlna k vlně hlenovitě lehá,
vlna obzoru se prolamuje, slehá
jako prázdná sýpka s břichem zpleněným.

Zrno, myslíc na vichřici, v lopaty jak šlehá,
křičí po sypkosti tvarem sevřeným,
marně zrálo, kámen nenaléhá.

Zdali ono marně věřilo a več?
Zrno obilné, buď připraveno, kdyby
vanem nenadálým uchopil tě Mleč.


Zrnko milosti

Otvírá-li zrání starý zámek lásky
smykem klíče - upad ke dnu -
prožnuv myšlenku si srpem samohlásky,
v skleslý požinek co sklizeň spadnu,

v hroznu plodu svého sladkost vlohy tajím,
kterou prohnuv stonek, Ty jsi položil
v nevzhledno a k pomyslným bájím,
abys rámcem sebe doložil.

Od dna medu načerpáno bez otázky
větrníkem noci, nahé v opak dnu,
vlna nese vlnu, plaché vrásky -

Soustem milosti jsa živ, se nezatajím,
po obrubu zrna splétán v klokot žil.
Vybrán za pokrm a sám se plodu najím.


Pochyby

My sníme zápraží, že na nich stojíce,
číš vína pijem - na klid, na rozkoš, či slzy? -
vpravdě bezprahé a přespolní do zámzlí
obracíme kroky: jde-li o více?

I zrna modliteb jsme hrstmi rozhodili do tem:
buď je sezobe ta noc anebo vzrostou -
strachem o jistotu, o naprostou,
nahlížíme nevěrou jak plotem.

Ale důvěra, to sladké kouzlo dětí,
naladivši láskou, brnká o napětí
strun stroucích od nás Tam

a tepe zas a zase do mlčení
sama mlčící, až pocítí: ó není
jistějšího jasna, než - být přehráván Tím sám.

Josef Šimon - Jako loni! (sb. Za šera)

23. srpna 2007 v 2:41 | Josef Šimon |  Sonety
Přišlo jaro jako panna pěkné...
Oblak světlý po nebi se žene,
vzhůru hledí luhy roztoužené,
brázdy voní, kůra stromů měkne.

Starý dub se chystá, že šat svlékne,
v jasné vodě obloha se klene,
a když hoch jde k dívce zamyšlené,
miluje tě! - pohled její řekne.

K životu se každé ptáče hlásí,
k životu zvou žírných kapek šlehy,
motýl chvatně kuklu otvírá si.

Vše, jak loni... Duši trýzní nuda...
Jarní příval podrývá zas břehy.
Vše, jak loni... Země, jak jsi chudá!

Franz Josef Czernin - 2 sonety (za jazykové spolupráce Veroniky Schelleové přebásnil Norbert Holub)

23. srpna 2007 v 2:19 | Franz Josef Czernin |  Sonety
* * *

jsem tak těžký, sešitý se všemi šaty,
vlastní jméno drží mou látku v kolejích,
u křižování jsem řečně rozevlátý
až k podobě, kterou zvedaje, zbásňuji,

kabát házím do hvězd: infekčními hnáty,
každé zrno, osvětlujíc prach, stojí
zahalené, mění se na květy, na ty,
jež jsou udělány k držení v tom stoji,

zaváto jak bez půdy. šátek sám se ví,
připravuje se slovně jak květně,
rozděluje nás, trhá v dobách oblevy

a tak nás obnažuje ještě víc,
než vjede do nové kůže zpětně
jen maso nás, tmavé, zase setne.


Elementární sonet

nechávám se pevně přitloukat hřebíky,
proměněný z věci na krvavou věc, přišroubovaný
nohy mám tvrdé jak dřevěné kolíky
roztrhávám křivě ústa, abych zakořenil s vámi

a bolestivě se zaplet, do velikých
trosek mě necháváte jít, do ledových vánic,
přicházíte hrubě, kdybych ztich,
nesměl bych už čekat na nic,

nešikovně se vzájemně lepivě křížíme,
ano, stromy, divně to ze sebe bije,
přišívá nás od hlavy k spodině,

na listech korunuje, k odlistění podzimem,
od zubů k palcům je bosé tělo moje,
každý pór zaprášený, jak trnité to je!

převzato z čas. Dobrá adresa (http://www.dobraadresa.cz/2003/DA11_03.pdf)