"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Josef Václav Sládek - sonety ze sbírky Sluncem a stínem

24. července 2007 v 11:51 | Josef Václav Sládek |  Sonety
V noční tiši.

Let them rave -
Alfred Tennyson.

Ta píseň Tvoje cinkla jako zvonek
kdes od kláštera v les do noční tiše,
když na mech gnóm vychází ze své skrýše
a měsíc plane v liliový stonek.

A vzduch je sytý vůní anemonek
a ptáče ve svém hnízdě jenom dýše:
nuž pijme s gnómy z květinové číše,
rosy a vůně, do dna, až v ten sklonek!

I ať se rvou! - co nám jsou tlumu chtíče!
jich žold za smích i pláč, nám stačí zlatý
ten pohár žití písní vrchovatý,
ten tichý svět, ta noc, ten měsíc bledý,
ten pel jak ve vlas padá od jehnědy
a v teplé dlani hrstka petrklíče!

Pod sněžným pláštěm.

Ty vzpomněl's pěvců, horských velikánů,
zdaž prostý zpěv až k nim se může vznésti?
"náš malý žal a naše malé štěstí"
zda zaklepat jen můž' na jejich bránu?

Ó věř, že tak! - Viz bleskem rozoránu
tu jejich líc a slyš, zda nešelestí
v těch rýhách květný vřes, a tuhé klestí
zdaž nevzpíná se v balvan od balvanu?

Jen výš a výš! - až sněžné ku hranici:
tam nad ní, jenom nebe nad hlavami,
ti obři věčně budou čníti sami; -
však nemyslíš, že v bouři, blyskavici,
a pod námi jak lidský rmut a záští,
nás nekryjou v svém obřím, sněžném plášti? -

Co volil bys?

Co volil bys? - Shakespeara vidět krále,
jak celý svět svou šíji před ním sklání,
neb v Learu svém jak mušky pouští z dlaní
a mluví o životě v myšce malé?

Básníka zřít, za dary neskonalé
jak svět mu všední cetky věsí k skráni,
neb tak, když napsav verš o "Slitování",
pohladil děcko bídou k smrti zralé?

Já v jeho vlasti viděl obraz starý,
jejž nalezli kdes na Ninivském hrobě:
Assyrský král tu seděl chmurný, charý
a před ním otrok upoutaný klečí.
Král odpouští. - Ó věř, on myslil sobě,
že srdce lidské přec je slávy větší.

Komáři.

Jsou srdce těžká, která v žití šeru
jen mezi hvězdami kdes najdou družky;
jsou ta, jimž stačí lesk barevné stužky,
a skáčou přes ni jako v Gulliveru.

A veselá to podívaná věru,
jak na velbloudy rostou malé mušky
a vypínají v slunci křídla, růžky
a vždycky udělají karriéru!

Jen tiše, zvolna, nikde přímé slovo; -
však Fortunu si za šos chytnou zdrávi.
Co do těch srdcí těžších nad olovo!
to Somnambuly, Don Quijoti bludní:
ti utonou jako ten kámen v studni,
a komár pluje na stebélku trávy.

Měkkejši.

Jen nebýt měkkým tak v té denní vřavě; -
toť nejhorší jest, neukázat rohy,
když na jehly tě bere komár mnohý
a když má v zobci, myslí, že má v hlavě.

Ty myslíš si: "Jdu světem pohrdavě,
co lidský soud? - mám v prsou svých své bohy!"
- ne, brachu! - ty jsi lidem přeubohý,
a bozi jinou mají starost právě.

A tam, kde v prach se rozpad' motýl měkký,
kornatý šnek a rak přetrval věky
a v tisícleté na nás zeje skále. -
Aj, říkáme to, vidíme to stále
a přec my měkkejši jsme jako děti
a nechcem tomu nějak rozuměti.

Básníkům.

My jen tu báseň máme za svou zbroji
a za štít pouze vědomí své práce
a na dně žití kus té resignace,
a naděj' - jenom klid po těžkém boji.

Nás blázny zvou v Don Quijotovském kroji,
nás, kteří bychom jejich za paláce
nedali skřítka zlaté ve pohádce
- a za jich blaho dali duši svoji!

Přes naše sny dál svět se valí mělký
svou robotou a sobectvím a v hříchu,
a jeden bodák nazpět zavleká
o staletí, co Shakespeare vysnil velký; -
však, dokud člověkem být není k smíchu,
nám dostačí - být srdcem člověka!
Před branou ráje.

(Jul. Zeyerovi.)

S bran třeskotem se zavřel Eden jasný,
vstup chmurný anděl bránil země synu,
zemdlena Eva sklesla v palmy stínu
a slzy draly se jí ve zrak řasný.

"Jak hrozný je ten anděl!" - výkřik hlasný
se vydral z jejích úst. - "Ó chraň mne, zhynu!"
a muž, skráň opíraje v jejím klínu,
"Je hrozný" děl jak v snu, - "a přec je krásný!"

Jak chvějící se bílá holubice
upřela k muži zrak svůj zarosený
a šli. - Pak práce pot jim skropil líce.
A večer v kraj kdy zřel v červánků jasu
a v roli svou a v smavý zrak své ženy,
děl: "Nejsme bídní, Bůh nám nechal krásu."

Štěstí.

S neklidem věčným v prsou rozrytých
toužíme od té hroudy, k níž jsme spjati,
v dál od svých dnů: ti tam být chtějí svatí,
ti slunci nad hlavami bližních svých.

Nás práce sžírá, touha, vzdor a pych,
a každý středem světa chce se zváti,
a teprv když se naši dnové krátí,
si zalháváme, že to všechno v smích.

Neb, jak jsme byli, byli bychom znovu,
kdybysme věk svůj znovu mohli žít.
Jen básník nad námi se hlásí k slovu
- ač také on se minul svého nebe -:
"Ten dosti žil, kdo měl v svých prsou klid
a dvě, tři šťastné tváře kolem sebe!"

Práce.

Trvá to dlouho, nežli vykrvácí
se srdce z toužení v tom žití ději -
ba: Ještě krůpěj! - naše rty se chvějí,
když štěstí, mladost, naděj', vše se ztrácí.

Však blažen ten, kdo, vše kdy v zmar se kácí,
sen po snu zniká, naděj' po naději,
se vrací do sebe, jak vlny spějí
a pevnou kotvu nalézá v své práci.

Buď sebe prostší - kladivem a kosou,
v paži se jev, neb v myšlenkové síle,
- byť nečítal ji nikdo v zásluhu:
ti šťastni jsou, kdo kropí potu rosou
ten širý svět a padnou při svém díle
jak oráč bleskem sražen u pluhu. -

Mnoho jsem prožil.

Mnoho jsem prožil v říši snů a dumy
a bojoval v té žití denní vřavě,
kol všedních bludic šel jak ve mrákavě
a viděl svit, kde slepnou lidské tlumy.

Mnoho mi v trosky zapadlo a rumy,
já přes ně dále kráčel jako hravě,
jen Bůh ví, že to nešlo nekrvavě,
a on jen lidským srdcím porozumí!

Nuž, rád jsem plul tou žití poutí valnou
v klidu i bouři, v radosti i žalu,
ač vzdálen jí, vždy k pravdě touže v duši,
a moje loď když narazila v skálu,
já jednou vzkřik', - pak naslouchal jsem v hluši
kdes od přístavu na ozvěnu dálnou.


Mladé zpěvačce (Anně Veselé)

Svou duši netrať v cetkách malicherných,
jež v umění ne zlatem jsou, - však škvárem,
jenž tráven nesvatým a všedním žárem
se rozpadává v popel troudů černých.

Chci v umění Tě vidět z oněch věrných,
kdož v modrojasu, jako skřivan jarem
zpěv vrací nebi, jejž jim dalo darem,
až v nebes tůních zniknou bezeměrných.

Chci vidět Tě v tom čistém, dívčím zjevu,
jenž svěcen uměním jest nejskvělejší. -
Tvůj zpěv ať srdce teskná ukonejší
a srdce vinou těžká vznese k výši.
Buď zpěv Tvůj modlitbou; - ať Bůh ji slyší,
jak bílých andělů naslouchá zpěvu.

Čtyři české znělky

I.

Jsme děti věku, jenž svou bídou žije
a nedbá minula, ni budoucnosti:
vrtochy bláznů jsou mu předkův ctnosti
a budoucnost? - ať bije se, jak bije!

Nám k smíchu mužnost, vroucnost, poesie
těch srdcí, jež tu tloukla v minulosti; -
u žití stolu hoj, - teď my jsme hosti!
Ať žije mžik! - co v hrobě, ať si hnije!

Ó pěvci, myslitelé, bojovníci,
kdož pro tu svatou českou půdu žili
a mřeli, - slyšte, s nestydatou lící,
jak díme: My jsme vše - a nic, kdo byli!
Ne! - my jsme pýr a mech a plevel měkký
na balvanech, jež ční tu na vše věky!

II.

Jak balvany, sterými blesky zryté,
však nepohnuté v sterých bouří sledu
ční zvrhlým potomkům vstříc skutky dědů
chmurné a velké, přísné, obrovité. -

Kol nich obchází plémě žitím syté
s tou hlavou pustou a s tím srdcem z ledu,
s tou v ruce chabostí, plachosti v hledu
a na čele znak hanby - nepokryté!

Kde kdys husitské pluky v boji stály,
tam chabý vnuk se poličkovat dává,
před každým šaškem trna v bázni bledé,
a i když silným býti chce, - se šálí!
Aj, žeť to české slunce zapadává
a v něm se rdí jen balvany ty šedé! -

III.

Nás spasí jenom skutky, žádná slova
ať s řečniště, ať z písní slok se řinou -
ne knihy, zpěv - krev musíme mít jinou,
čím byla kdys, když vlast má býti znova!

Co hluchým stádům píseň Kollárova -
ač tvoří svět, jak Duch kdys nad hlubinou?
svým líným krokem dál se stáda šinou
v svůj osud, kdes na jatka řezníkova.

Ach knihy, písně, umění a vzlety! -
až utopíme se v tiskařské černi. -
Ó stokrát větší jsou divochů čety,
jež s láskou k vlasti proti dělům běží;
a jak tu bez knih, bez umění leží,
v skosené žatvě - rodné půdě věrni!

IV.

Kdy přijde ten, kdo čerstvou krev a šťávu
vlije v to mrtvé, omráčené tělo,
krev žití v srdce, které věky tlelo,
a přemýšlení zas v tu pustou hlavu?

Kdy ten, kdo právo zas navrátí právu
a křivdě ve tvář pěsť namíří smělo,
a naše hadry v kmentu změní bělo
a v cáry strhá pýchu zlatohlavu? -

Kdy přijde ten, jenž s hrobů svalí kámen
a v ruce blesk a v zraku božský plamen
jak archanděl těch mrtvých svolá voje?
Kdy přijde, v nás kdo vzkřísí v žití víru? -
a po boji svůj lid v ovčinec míru
uvede jako pastýř stádo svoje? -
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama