"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

František Ladislav Čelakovský - oddíl "Znělky" ze "Smíšených básní" (1822)

23. července 2007 v 14:03 | František Ladislav Čelakovský |  Sonetové cykly
(1821. u Vltavy)
1.

Zvony zněly, v kráse baldachýnu
Slúhu Páně nésti nejvyššího
Vidět v zboru chvály pějícího
Lidstva hlasy blahých Serafínů.

Světel řady cestu v nočním stínu
Zjasňovaly od hrobu božího,
Ach, tu v říši nebes bloudícího
Bludné oči zhlídly nejprv Nýnu.

Klečící dle máti k blahahojným
Svatou vznášela se duší nivám
V knize dléla pohledem pokojným.

Kněz lid žehná. Žhoucí tvář ukrývám
V hruď se tluka šeptem bohabojným:
Pane odpusť viny! Boha vzívám.

2.

Slunce zašlo, hlučný dostupuje
Den tichounký hrádek večera;
Z vížky pošmourného kláštera
Zvonek temný poklid ohlašuje;

K domovu se toužně navracuje
Sekáč s louky, rybák s jezera;
Ptactvo zmlklo, lehká za šera
Zvěř se z mlází v pole osměluje.

I ta tu chaloupka v klidu dřímá;
Sluch můj nevinné tu před ní hravých
Milých dítek plesy víc nevnímá.

Takováto budka, pole skrovné,
V sádku několiko stínů tmavých,
K tomu ona - štěstí nevýslovné!

3.

Vy, jenž trudné ňádra otvíráte
Volněj, bratří, v chrámě přírody;
Vy, jenž hojných zlostí zárody
Ke své škodě v světě potíráte;

Vy, jenž dny a noci provzdycháte,
Želejíce lásky neshody;
Aneb odkopnuvše mrzké návody,
Onu velkou ztrátu semnou lkáte!

Čisté duše! s losy nezbednými,
Jimžto v zmatku tuto válčiti,
K břehu kroky pospěšte rychlými.

Zde je pevná loď a silné veslo;
Kdož by nechtěl v kraj ten plaviti?
Ideál a krása! naše heslo.

4.

O, jak těžko státi bez podpory!
Kde se rámě moje zachytnou?
Pod nohama hloubi nezpytnou,
V pravo, v levo bohopusté hory.

Přijď již raděj skrotit tyto zpory
Nebes družko tváří nezbytnou,
Než mých prsí brány rozlitnou,
Nemohouce losům činiť vzdory.

Ach, až zmlknou tyto líté boje!
Až oprchnou mého věku květy,
Opět má jsi, věčně budeš moje!

Nýno! má jsi tam u světel zdroje!
A byť cestu zakročily světy,
Přes ně, přes ně k tobě moje lety!

5.

Že mne nezrodili oné časy,
V nichžto mam a ne klam světem hrál,
Ještěbych se o to postaral,
V snopek sbírat svého štěstí klasy.

Vezma harfu, spustiv kružné vlasy,
V prostém šatu volný provensal,
Ode hradu k hradu bych se bral,
Ctným rytířům hudbou sladě kvasy.

Samoten se loudal kolem zámku,
Píseň zvuče v šeru měsíce,
Ai, má na zábradle panice!

Ona kyne vítavou mi známku,
Tejnou spěší branku otevříti,
V tom ji - ale k čemu déle sníti?

6.

Již i ve snách hrůzou navštěvují
Mne i sami strašní živlové!
Náramní mne brzo ohňové
Jakby světy plály, ožehují;

Brzo hladoví zas rozšklebují
Na mne hrozné jícny proudové;
Nebo mnou zas draví vichrové,
An se oblak chytám, kotoučují.

Ondy sním, že práchním v hrobě tmavém,
Na němž zkvetla míru olíva; -
Vet! tu ona v rouchu plápolavém!

Kleknouc na hrob, kvítky smutné sází,
Tudíž slzami je zalívá;
Já se pachtím sevřen - sen uchází.

7.

"Darmo srdce něžná doufajíce
Tam blahot čekáte obnovu
Smutně kráčejíce po rovu
Lásek svých; - tam není znaku více!"

Takto hlásal, vzav mudrcké líce,
Kdosi starou bájku poznovu:
Mně však tam z jejího příkrovu
Jinák plála nezhynutí svíce.

On, jenž tyto stkvostné chrámy boří,
Věřte, On je zase vystaví,
Tisícerou krásou oslaví!

Tam, kde jemu Cherubín se koří,
Kde pověčných krásot zásoby,
Tam i naše vzlétnou podoby.

8.

(Dle Petrarky).

Kdy ptáčků dumy slýchám, nebo tmavé
Jak vánek větve suslivý provívá,
Aneb jak svíží bublem se ozívá
Potůček, vlaže kvítky modrohlavé:

Tu ještě sedě v lásce rozjímavé,
Ten nebe div, jehož zem nyní skrývá,
Ji samu vidím, slyším; mé vinívá
Outrpně, jakby živa, zdechy lkavé:

O, proč tvá darmo krásná léta hynou?
Dí ona, k čemu slzí potokové
Z unylých očí neustále plynou?

Pro mne ty neplač; nebo moji dnové
Jsou věčni, a mé oči zbyvše lesku
Tam věčnému se odemknuly blesku.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gastón | E-mail | Web | 29. června 2012 v 10:38 | Reagovat

Moc hezký článek =).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama