"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Červenec 2007

Rudolf Mayer - Znělky noční (4 sonety uveřejněné poprvé v almanachu Máj z r. 1858)

29. července 2007 v 15:26 | Rudolf Mayer |  Sonetové cykly
I

Již dlouho trvá všechno v mlčení,
tak všechno v blahém nočním míru stojí,
že mír ten srdce tluk se rušit bojí,
a sama duše stane v myšlení.

Tak klidno vše - jen hvězdy v toužení
se divném jedna k druhé úže pojí,
a jejich záře s vlnou spící brojí,
jak by ji budit chtěla ze snění.

Snad by jí ráda sny své povídala,
neb snad chce usnout blahým lásky snem
a nemá místa, kde by klidně spala.

Mým srdcem opět dávná touha vane,
a z ňader bol se vine povzdechem,
zní tichou nocí - kde as, kde as stane?!

II

Tajemství velké v hvězdách uzavřeno,
jež vyzpytovat lidský duch nemůže,
dokud ho země k sobě vine úže
a dokud zpovzdálí jen zří své věno.

Kam cesta má a co mi usouzeno,
až smrtí zvadne života mi růže,
zda budu v sobě dokonalé bůže
dlít v říších, z kterých vyhnaná jsi, změno? -

Či růže odkvete, by opět zkvetla,
a zvadla pak a opět vykvetala?
Tak ptám se hvězd - němá jsou jejich světla.

A v tajemných kdo črtách čísti umí.
zdaž, co tam neviděná ruka vpsala,
zdaž, kdyby přečet`, tomu porozumí? -

III

Jak divuplná noc, jak velekrásná,
když nad tou zemí tichnoucí vychází,
nesmírná jako moře beze hrází,
v němž z lodí sterých září světla jasná;

Kdy ku zemi se skloní tmavořasná
a v každé kvítko slzný démant sází,
a šírošíré světlé stíny hází,
vše vábíc na svá ňadra mírospásná -

Když všechno v snivém polosvětle plyne:
tu v srdci sladko mi a přec tak bolno,
že nevím, bol kde začal, slast kde hyne.

V předivné snění myšlení mé taje:
jak světlům nočním, tak mé duši volno,
jíž tušení věčného míru vlaje.

IV

Milenko má, ty noci smavá, tichá -
tak jemná, jak bys jen blažit chtěla,
pro všechny boly hojných léků měla,
ztiš srdce mé, jež v divné touze vzdychá.

Má duše - snad že na svět přišla lichá -
se marně po soucitu ohlížela,
jen ty`s jí - jejím snům jsi rozuměla -
hojící láska na ni z tebe dýchá.

Nezkojnou touhou k tobě duch můj hárá,
v tvých hvězdách hledá mír a pravou vlast,
zde boj mu jen - a z toho lid mne kárá.

Milenko jediná, mně přisouzená,
obejmi mne, nechť poznám lásky slast -
smrt spojí nás a ty jsi moje žena.
Dílo Rudolfa Mayera, Československý spisovatel 1950, s. 134-136

Karel Hynek Mácha - všechny sonety (Znělky) (včetně úvodního sonetu z Máje v češtině a v anglickém překladu Jamese Naughtona)

28. července 2007 v 22:32 | Karel Hynek Mácha |  Sonety
1

Tichý tis nad růži stíny sklání
mezi hrobů ověnčené kříže.
Sladké zvuky, ó jen blíže! blíže!!
Slavíka snad líbé klokotání? -

Ach tak sladce nezní jeho lkání,
kdo hlas ten uslyší, pujde stíže,
neb jej žel i touha k růži víže
bez náděje jako milování!

Bolesť-li, či slasť mé srdce jímá? -
V růžovém blankytu, hvězdy, rcete,
ty růžemi ověnčená Lůno,

zdaž to ona - a jen růže dřímá? -
Či spí ona a jen růže květe? -
"Růže květe!" Růže jen? - Idůno! -

2

V hloubi citu kde mám slova vzíti,
bych pronesl prosbu dosti jemnou? -
Temnosť za mnou, temnosť i přede mnou,
bledý den chce vbrzku mi zajíti! -

Jak se stádo labutí chce krýti,
oblaky plynou před nocí temnou.
"Pane, pane! pane!! zustaň se mnou!!
Zustaň se mnou, neb chce večer býti!!!"

Darmo! - Lkání mé ho neuprosí. -
Jakás ruka před umdlelý zrak
vždy mi staví zoufalství jen číši. -

Sáhnu po ní; - mok ten usta zrosí,
v ducha tma mi sype mrak a mrak! -
Hu! jak chladno v noci pusté říši!!

3

"Vzešel máj! hlubokých muži želů!
tvou proč ještě bledosť kryje tvář?
V přírodu jdi, - zlatá slunce zář
růže lícím, poklid vrátí čelu!"

Vyjdu v slunce! Nad luhy zkvětlými
na západu jeho zář se stkvěla;
i má tvář se v jeho lesku rděla,
zdobená co růžemi novými.

Sklesna v prach, - za sluncem rozstru ruce;
borů šum, slavíka klokotání
k němu nesou mojí touhy lkání. -

Konec zdál se blízký mojí muce.
Zašlo slunce! - - Tma splynula šedá,
a má tvář jak jindy byla bledá.

4

Ač má síla neoslábla v boji
proti tobě ještě, bouře litá,
přece bolesť v hloubi srdce vrytá
časem budí mutnou touhu dvojí;

předně, v nově zkvětlém jaru svojí
aby vnadou růže trnokrytá
ne již více v čelo mé uvitá,
zdobila leč tichou rakev moji.

Druhá žádosť jest to samé přání;
by nového jasná slza máje,
až provodí slavíka volání

bledou Lůnu v tichou noční dobu
s sborem hvězdným nad vlastenské háje,
zrosila leč mech jen mého hrobu.

5

Ještě jednou v mladosti mé kraje
zpět mne vedeš mdlého, slunce zlaté,
v snů mých říši, oné stíny svaté,
kde jsem bloudil, jako dítko hraje.

Mrtvo kolem, - pustota jen pouhá,
vše mladosti mé uvadlo kvítí? -
"Bez slunce květ nemá vznik ni žítí,
slunce zašlo a noc byla dlouhá."

Pláči hořce; ó proč, slunce jasné,
an tě sotva mdlý můj zrak uhlídá,
již tvá záře zase mi zahasne!!? -

"Hasne! hasne!" ohlas odpovídá;
a již tma se kolem rozprostřela;
chtěl jsem kvítí! - noc jen slzy měla.

6

Tichý jsem co harfa bezestrunná
zavěšená v kobce otců přešlých;
tichý, v zásvitu jak světů vzešlých
nade hroby noc jest stříbrolunná.

Však co chová harfa v zpustlém klínu?
Kdo mi tajné její žaly poví?
Kdo vyřekne a kdo ustanoví,
co noc tichá v bledém tají stínu?

Větřík vzdechne v harfy lůno duté,
a ta, ač již strůny žádné nemá,
zalká zvuky nezapomenuté. -

A noc tichá? - Zraky žalonosné? -
Šírou zemi kryje slza němá!
Či ne slza? - snad jen kapky rosné? -

7 (sonet mimo cyklus)

Zašlo slunce za modravé hory,
poslední v oblacích požár plane;
lehký větřík temným lesem vane,
pernaté sen v náruč jímá sbory;

vzdálené se v soumrak tratí dvory,
zdá se, svět že v temnu pozustane,
však jen zdá se, vbrzku lůna vstane,
světlem svým osvítí všecky tvory.

Vzešly hvězdy v rouchu jasném, zlatém
na vysokém ztmělých nebes trůnu,
předcházejích kněžnu noci, Lůnu,

spatřily mě na zarostlém /.../
/.../
/.../

8 (sonet mimo cyklus; jediný Máchův jambický sonet)

Jest pěvcův osud světem putovati,
kamkoli dojde, vlast nalézá svou,
všech po nivách zří růže vykvétati,
jimiž ověnčí harfu zvučivou.

Marně se snaží svět ho sužovati!
Skutkové jeho z Boha záře jsou
seslány na zem tmu osvětlovati!
/.../

Tajemství světů, srdcí ples i hněv
v souzvuku ladném jeho věstí zpěv!
Takž na své pouti já tou zpěvu mocí

odkrývám bylý i budoucí čas,
a v srdcí hluboké co dřímá noci,
na světlo vyluzuje harfy hlas.

9 (fragment sonetu mimo cyklus)

Však ten zásvit růžojasných lící
jest ten promyk hvězdy padající;
a jak klesá v černé noci zdroje,
"Dobrou noc!" můj volá za ním hlas;
"mstítelem mým vkrátce bude čas,
zničiv krásu tvou i pouta moje."

Úvodní sonet z "Máje"

Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.

It was late eve - the first in May -
Eve in May - it was love's hour.
The turtle-dove's voice called to love,
Where the pine grove wafting lay.
Love whispered soft the quiet moss;
The blossoming tree lied love's woe,
The nightingale sang love to the rose,
The rose's shown by an odorous sigh.
Smooth the lake in shadow'd bushes
Darkly sounded secret pain,
The shore embraced it round and again;
And the bright suns of other worlds
Wandered through the azure zones,
Burning there like tears of love.

http://users.ox.ac.uk/~tayl0010/macha2.html
NLN - Česká knižnice (2002)

Karel Hlaváček - sonet ze Mstivé kantilény

28. července 2007 v 22:09 | o.n.d.r.a. |  Sonety
To bylo lstivé kyrie, jež na večer vsí pustou lkalo,
za naše pole, které dlouhou bázní neplodné se stalo -
to byla prosba za teplo, jež hlas náš, mdlý a nevyspalý,
pro naše ženy chtěl, jež dlouhou bázní neplodné se staly.

To bylo lstivé kyrie za naše mladé ženy lysé,
my za ně denně prosili a štkali, ve tmách plazili se,
my bez reptání každým hladem pro ně mřeli ve svém žití -
však tímto hladem, Pane, tímto hladem nechtěli jsme mříti!

A když pak ve vášnivém náručí nám opět umíraly
i ženy poslední, jež dlouhou bázní neplodné se staly,
my se zaťatou, mstivou pěstí, se zaťatým, mstivým hledem
jsme smýkali tvým jménem, divoce ho ve tmách řvali:

že zrovna tuhle vášeň - slyšíš? slyšíš? - v našem těle snědém
my udusit a na oltář ti hodit nikdy nedovedem!

George Meredith - Modern Love - sonetový cyklus viktoriánského básníka v originále (50/50 sonetů)

25. července 2007 v 10:15 | George Meredith |  Sonetové cykly
XXVI

Love ere he bleeds, an eagle in high skies,
Has earth beneath his wings: from reddened eve
He views the rosy dawn. In vain they weave
The fatal web below while far he flies.
But when the arrow strikes him, there's a change.
He moves but in the track of his spent pain,
Whose red drops are the links of a harsh chain,
Binding him to the ground, with narrow range.
A subtle serpent then has Love become.
I had the eagle in my bosom erst:
Henceforward with the serpent I am cursed.
I can interpret where the mouth is dumb.
Speak, and I see the side-lie of a truth.
Perchance my heart may pardon you this deed:
But be no coward:--you that made Love bleed,
You must bear all the venom of his tooth!

XXVII

Distraction is the panacea, Sir!
I hear my oracle of Medicine say.
Doctor! that same specific yesterday
I tried, and the result will not deter
A second trial. Is the devil's line
Of golden hair, or raven black, composed?
And does a cheek, like any sea-shell rosed,
Or clear as widowed sky, seem most divine?
No matter, so I taste forgetfulness.
And if the devil snare me, body and mind,
Here gratefully I score:--he seemed kind,
When not a soul would comfort my distress!
O sweet new world, in which I rise new made!
O Lady, once I gave love: now I take!
Lady, I must be flattered. Shouldst thou wake
The passion of a demon, be not afraid.

XXVIII

I must be flattered. The imperious
Desire speaks out. Lady, I am content
To play with you the game of Sentiment,
And with you enter on paths perilous;
But if across your beauty I throw light,
To make it threefold, it must be all mine.
First secret; then avowed. For I must shine
Envied,--I, lessened in my proper sight!
Be watchful of your beauty, Lady dear!
How much hangs on that lamp you cannot tell.
Most earnestly I pray you, tend it well:
And men shall see me as a burning sphere;
And men shall mark you eyeing me, and groan
To be the God of such a grand sunflower!
I feel the promptings of Satanic power,
While you do homage unto me alone.

XXIX

Am I failing ? For no longer can I cast
A glory round about this head of gold.
Glory she wears, but springing from the mould;
Not like the consecration of the Past!
Is my soul beggared? Something more than earth
I cry for still: I cannot be at peace
In having Love upon a' mortal lease.
I cannot take the woman at her worth!
Where is the ancient wealth wherewith I clothed
Our human nakedness, and could endow
With spiritual splendour a white brow
That else had grinned at me the fact I loathed ?
A kiss is but a kiss now! and no wave
Of a great flood that whirls me to the sea.
But, as you will! we'll sit contentedly,
And eat our pot of honey on the grave.

XXX

What are we first ? First, animals; and next
Intelligences at a leap; on whom
Pale lies the distant shadow of the tomb,
And all that draweth on the tomb for text.
Into which state comes Love, the crowning sun:
Beneath whose light the shadow loses form.
We are the lords of life, and life is warm.
Intelligence and instinct now are one.
But nature says: 'My children most they seem
When they least know me: therefore I decree
That they shall suffer.' Swift doth young Love flee,
And we stand wakened, shivering from our dream.
Then if we study Nature we are wise.
Thus do the few who live but with the day:
The scientific animals are they.
Lady, this is my sonnet to your eyes.

XXXI

This golden head has wit in it. I live
Again, and a far higher life, near her.
Some women like a young philosopher;
Perchance because he is diminutive.
For woman's manly god must not exceed
Proportions of the natural nursing size.
Great poets and great sages draw no prize
With women: but the little lap-dog breed,
Who can be hugged, or on a mantel-piece
Perched up for adoration, these obtain
Her homage. And of this we men are vain?
Of this! 'Tis ordered for the world's increase
Small flattery! Yet she has that rare gift
To beauty, Common Sense. I am approved.
It is not half so nice as being loved,
And yet I do prefer it. What's my drift?

XXXII

Full faith I have she holds that rarest gift
To beauty, Common Sense. To see her lie
With her fair visage an inverted sky
Bloom-covered, while the underlids uplift,
Would almost wreck the faith; but when her mouth
(Can it kiss sweetly? sweetly!) would address
The inner me that thirsts for her no less,
And has so long been languishing in drouth,
I feel that I am matched; that I am man!
One restless corner of my heart or head,
That holds a dying something never dead,
Still frets, though Nature giveth all she can.
It means, that woman is not, I opine,
Her sex's antidote. Who seeks the asp
For serpent's bites? 'Twould calm me could I clasp
Shrieking Bacchantes with their souls of wine!

XXXIII

'In Paris, at the Louvre, there have I seen
The sumptuously-feathered angel pierce
Prone Lucifer, descending. Looked he fierce,
Showing the fight a fair one? Too serene!
The young Pharsalians did not disarray
Less willingly their locks of floating silk:
That suckling mouth of his, upon the milk
Of heaven might still be feasting through the fray.
Oh, Raphael! when men the Fiend do fight,
They conquer not upon such easy terms.
Half serpent in the struggle grow these worms
And does he grow half human, all is right.'
This to my Lady in a distant spot,
Upon the theme: While mind is mastering clay,
Gross clay invades it. If the spy you play,
My wife, read this! Strange love talk, is it not?

XXXIV

Madam would speak with me. So, now it comes:
The Deluge or else Fire! She's well; she thanks
My husbandship. Our chain on silence clanks.
Time leers between, above his twiddling thumbs.
Am I quite well? Most excellent in health!
The journals, too, I diligently peruse.
Vesuvius is expected to give news:
Niagara is no noisier. By stealth
Our eyes dart scrutinizing snakes. She's glad
I'm happy, says her quivering under-lip.
'And are not you ?' 'How can I be ?' 'Take ship!
For happiness is somewhere to be had.'
'Nowhere for me!' Her voice is barely heard.
I am not melted, and make no pretence.
With commonplace I freeze her, tongue and sense.
Niagara or Vesuvius is deferred.

XXXV

It is no vulgar nature I have wived.
Secretive, sensitive, she takes a wound
Deep to her soul, as if the sense had swooned,
And not a thought of vengeance had survived.
No confidences has she: but relief
Must come to one whose suffering is acute.
O have a care of natures that are mute!
They punish you in acts: their steps are brief.
What is she doing? What does she demand
From Providence or me? She is not one
Long to endure this torpidly, and shun
The drugs that crowd about a woman's hand.
At Forfeits during snow we played, and I
Must kiss her. 'Well performed!' I said: then she:
''Tis hardly worth the money, you agree?'
Save her? What for? To act this wedded lie!

XXXVI

My Lady unto Madam makes her bow.
The charm of women is, that even while
You're probed by them for tears, you yet may smile,
Nay, laugh outright, as I have done just now.
The interview was gracious: they anoint
(To me aside) each other with fine praise:
Discriminating compliments they raise,
That hit with wondrous aim on the weak point:
My Lady's nose of Nature might complain.
It is not fashioned aptly to express
Her character of large-browed steadfastness.
But Madam says: Thereof she may be vain!
Now, Madam's faulty feature is a glazed
And inaccessible eye, that has soft fires,
Wide gates, at love-time only. This admires
My Lady. At the two I stand amazed.

XXXVII

Along the garden terrace, under which
A purple valley (lighted at its edge
By smoky torch-flame on the long cloud-ledge
Whereunder dropped the chariot), glimmers rich,
A quiet company we pace, and wait
The dinner-bell in prae-digestive calm.
So sweet up violet banks the Southern balm
Breathes round, we care not if the bell be late:
Though here and there grey seniors question Time
In irritable coughings. With slow foot
The low rosed moon, the face of Music mute,
Begins among her silent bars to climb.
As in and out, in silvery dusk, we thread,
I hear the laugh of Madam, and discern
My Lady's heel before me at each turn.
Our tragedy, is it alive or dead?

XXXVIII

Give to imagination some pure light
In human form to fix it, or you shame
The devils with that hideous human game:
Imagination urging appetite!
Thus fallen have earth's greatest Gogmagogs,
Who dazzle us, whom we can not revere:
Imagination is the charioteer
That, in default of better, drives the hogs.
So, therefore, my dear Lady, let me love!
My soul is arrowy to the light in you.
You know me that I never can renew
The bond that woman broke: what would you have?
'Tis Love, or Vileness! not a choice between,
Save petrifaction! What does Pity here?
She killed a thing, and now it's dead, 'tis dear.
Oh, when you counsel me, think what you mean!

XXXIX

She yields: my Lady in her noblest mood
Has yielded: she, my golden-crowned rose!
The bride of every sense! more sweet than those
Who breathe the violet breath of maidenhood.
O visage of still music in the sky
Soft moon! I feel thy song, my fairest friend!
True harmony within can apprehend
Dumb harmony without. And hark! 'tis nigh!
Belief has struck the note of sound: a gleam
Of living silver shows me where she shook
Her long white fingers down the shadowy brook,
That sings her song, half waking, half in dream.
What two come here to mar this heavenly tune ?
A man is one: the woman bears my name,
And honour. Their hands touch! Am I still tame?
God, what a dancing spectre seems the moon!

XL

I bade my Lady think what she might mean.
Know I my meaning, I? Can I love one,
And yet be jealous of another? None
Commits such folly. Terrible Love, I ween,
Has might, even dead, half sighing to upheave
The lightless seas of selfishness amain:
Seas that in a man's heart have no rain
To fall and still them. Peace can I achieve,
By turning to this fountain-source of woe,
This woman, who's to Love as fire to wood?
She breathed the violet breath of maidenhood
Against my kisses once! but I say, No!
The thing is mocked at! Helplessly afloat,
I know not what I do, whereto I strive,
The dread that my old love may be alive,
Has seized my nursling new love by the throat.

XLI

How many a thing which we cast to the ground,
When others pick it up becomes a gem!
We grasp at all the wealth it is to them;
And by reflected light its worth is found.
Yet for us still 'tis nothing! and that zeal
Of false appreciation quickly fades.
This truth is little known to human shades,
How rare from their own instinct 'tis to feel!
They waste the soul with spurious desire,
That is not the ripe flame upon the bough.
We two have taken up a lifeless vow
To rob a living passion: dust for fire!
Madam is grave, and eyes the clock that tells
Approaching midnight. We have struck despair
Into two hearts. O, look we like a pair
Who for fresh nuptials joyfully yield all else?

XLII

I am to follow her. There is much grace
In woman when thus bent on martyrdom.
They think that dignity of soul may come,
Perchance, with dignity of body. Base!
But I was taken by that air of cold
And statuesque sedateness, when she said
'I'm going'; lit a taper, bowed her head,
And went, as with the stride of Pallas bold.
Fleshly indifference horrible! The hands
Of Time now signal: O, she's safe from me!
Within those secret walls what do I see
Where first she set the taper down she stands:
Not Pallas: Hebe shamed! Thoughts black as death,
Like a stirred pool in sunshine break. Her wrists
I catch: she faltering, as she half resists,
'You love. . . ? love. . . ? love. . . ?' all on an in-drawn breath.

XLIII

Mark where the pressing wind shoots javelin-like,
Its skeleton shadow on the broad-backed wave!
Here is a fitting spot to dig Love's grave;
Here where the ponderous breakers plunge and strike,
And dart their hissing tongues high up the sand:
In hearing of the ocean, and in sight
Of those ribbed wind-streaks running into white.
If I the death of Love had deeply planned,
I never could have made it half so sure,
As by the unblest kisses which upbraid
The full-waked sense; or failing that, degrade!
'Tis morning: but no morning can restore
What we have forfeited. I see no sin:
The wrong is mixed. In tragic life, God wot,
No villain need be! Passions spin the plot:
We are betrayed by what is false within.

XLIV

They say, that Pity in Love's service dwells,
A porter at the rosy temple's gate.
I missed him going: but it is my fate
To come upon him now beside his wells;
Whereby I know that I Love's temple leave,
And that the purple doors have closed behind.
Poor soul! if in those early days unkind,
Thy power to sting had been but power to grieve,
We now might with an equal spirit meet,
And not be matched like innocence and vice.
She for the Temple's worship has paid price,
And takes the coin of Pity as a cheat.
She sees through simulation to the bone:
What's best in her impels her to the worst:
Never, she cries, shall Pity soothe Love's thirst,
Or foul hypocrisy for truth atone

XLV

It is the season of the sweet wild rose,
My Lady's emblem in the heart of me!
So golden-crowned shines she gloriously,
And with that softest dream of blood she glows:
Mild as an evening heaven round Hesper bright!
I pluck the flower, and smell it, and revive
The time when in her eyes I stood alive.
I seem to look upon it out of Night.
Here's Madam, stepping hastily. Her whims
Bid her demand the flower, which I let drop.
As I proceed, I feel her sharply stop,
And crush it under heel with trembling limbs.
She joins me in a cat-like way, and talks
Of company, and even condescends
To utter laughing scandal of old friends.
These are the summer days, and these our walks.

XLVI

At last we parley: we so strangely dumb
In such a close communion! It befell
About the sounding of the Matin-bell,
And lo! her place was vacant, and the hum
Of loneliness was round me. Then I rose,
And my disordered brain did guide my foot
To that old wood where our first love-salute
Was interchanged: the source of many throes!
There did I see her, not alone. I moved
Toward her, and made proffer of my arm.
She took it simply, with no rude alarm;
And that disturbing shadow passed reproved.
I felt the pained speech coming, and declared
My firm belief in her, ere she could speak.
A ghastly morning came into her cheek,
While with a widening soul on me she stared.

XLVII

We saw the swallows gathering in the sky,
And in the osier-isle we heard them noise.
We had not to look back on summer joys,
Or forward to a summer of bright dye:
But in the largeness of the evening earth
Our spirits grew as we went side by side.
The hour became her husband and my bride.
Love that had robbed us so, thus blessed our dearth!
The pilgrims of the year waxed very loud
In multitudinous chatterings, as the flood
Full brown came from the West, and like pale blood
Expanded to the upper crimson cloud.
Love that had robbed us of immortal things,
This little moment mercifully gave,
Where I have seen across the twilight wave
The swan sail with her young beneath her wings.

XLVIII

Their sense is with their senses all mixed in,
Destroyed by subleties these women are!
More brain, O Lord, more brain! or we shall mar
Utterly this fair garden we might win.
Behold! I looked for peace, and thought it near.
Our inmost hearts had opened, each to each.
We drank the pure daylight of honest speech.
Alas I that was the fatal draught, I fear.
For when of my lost Lady came the word,
This woman, O this agony of flesh!
Jealous devotion bade her break the mesh,
That I might seek that other like a bird.
I do adore the nobleness! despise
The act! She has gone forth, I know not where.
Will the hard world my sentience of her share?
I feel the truth; so let the world surmise.

XLIX

He found her by the ocean's moaning verge,
Nor any wicked change in her discerned;
And she believed his old love had returned,
Which was her exultation, and her scourge.
She took his hand, and walked with him, and seemed
The wife he sought, though shadow-like and dry.
She had one terror, lest her heart should sigh,
And tell her loudly she no longer dreamed.
She dared not say, 'This is my breast: look in.'
But there's a strength to help the desperate weak.
That night he learned how silence best can speak
The awful things when Pity pleads for Sin.
About the middle of the night her call
Was heard, and he came wondering to the bed.
'Now kiss me, dear! it may be, now!' she said.
Lethe had passed those lips, and he knew all.

L

Thus piteously Love closed what he begat:
The union of this ever-diverse pair!
These two were rapid falcons in a snare,
Condemned to do the flitting of the bat.
Lovers beneath the singing sky of May,
They wandered once; clear as the dew on flowers:
But they fed not on the advancing hours:
Their hearts held cravings for the buried day.
Then each applied to each that fatal knife,
Deep questioning, which probes to endless dole.
Ah, what a dusty answer gets the soul
When hot for certainties in this our life!
In tragic hints here see what evermore
Moves dark as yonder midnight ocean's force,
Thundering like ramping hosts of warrior horse,
To throw that fain thin line upon the shore!

George Meredith - Modern Love - sonetový cyklus viktoriánského básníka v originále (25/50 sonetů)

25. července 2007 v 10:14 | George Meredith |  Sonetové cykly
I

By this he knew she wept with waking eyes:
That, at his hand's light quiver by her head,
The strange low sobs that shook their common bed
Were called into her with a sharp surprise,
And strangled mute, like little gaping snakes,
Dreadfully venomous to him. She lay
Stone-still, and the long darkness flowed away
With muffled pulses. Then, as midnight makes
Her giant heart of Memory and Tears
Drink the pale drug of silence, and so beat
Sleep's heavy measure, they from head to feet
Were moveless, looking through their dead black years,
By vain regret scrawled over the blank wall.
Like sculptured effigies they might be seen
Upon their marriage-tomb, the sword between;
Each wishing for the sword that severs all.

II

It ended, and the morrow brought the task.
Her eyes were guilty gates, that let him in
By shutting all too zealous for their sin:
Each sucked a secret, and each wore a mask.
But, oh, the bitter taste her beauty had
He sickened as at breath of poison-flowers:
A languid humour stole among the hours,
And if their smiles encountered, he went mad,
And raged deep inward, till the light was brown
Before his vision, and the world forgot,
Looked wicked as some old dull murder-spot.
A star with lurid beams, she seemed to crown
The pit of infamy: and then again
He fainted on his vengefulness, and strove
To ape the magnanimity of love,
And smote himself, a shuddering heap of pain.

III

This was the woman; what now of the man?
But pass him. If he comes beneath a heel,
He shall be crushed until he cannot feel,
Or, being callous, haply till he can.
But he is nothing:--nothing? Only mark
The rich light striking out from her on him!
Ha! what a sense it is when her eyes swim
Across the man she singles, leaving dark
All else! Lord God, who mad'st the thing so fair,
See that I am drawn to her even now!
It cannot be such harm on her cool brow
To put a kiss? Yet if I meet him there!
But she is mine! Ah, no! I know too well
I claim a star whose light is overcast:
I claim a phantom-woman in the Past.
The hour has struck, though I heard not the bell!

IV

All other joys of life he strove to warm,
And magnify, and catch them to his lip:
But they had suffered shipwreck with the ship,
And gazed upon him sallow from the storm.
Or if Delusion came, 'twas but to show
The coming minute mock the one that went.
Cold as a mountain in its star-pitched tent,
Stood high Philosophy, less friend than foe:
Whom self-caged Passion, from its prison-bars,
Is always watching with a wondering hate.
Not till the fire is dying in the grate,
Look we for any kinship with the stars.
Oh, wisdom never comes when it is gold,
And the great price we pay for it full worth:
We have it only when we are half earth.
Little avails that coinage to the old!

V

A message from her set his brain aflame.
A world of household matters filled her mind,
Wherein he saw hypocrisy designed:
She treated him as something that is tame,
And but at other provocation bites.
Familiar was her shoulder in the glass,
Through that dark rain: yet it may come to pass
That a changed eye finds such familiar sights
More keenly tempting than new loveliness.
The 'What has been' a moment seemed his own:
The splendours, mysteries, dearer because known,
Nor less divine: Love's inmost sacredness
Called to him, 'Come!'--In his restraining start,
Eyes nurtured to be looked at, scarce could see
A wave of the great waves of Destiny
Convulsed at a checked impulse of the heart.

VI

It chanced his lips did meet her forehead cool.
She had no blush, but slanted down her eye.
Shamed nature, then, confesses love can die:
And most she punishes the tender fool
Who will believe what honours her the most!
Dead! is it dead? She has a pulse, and flow
Of tears, the price of blood-drops, as I know,
For whom the midnight sobs around Love's ghost,
Since then I heard her, and so will sob on.
The love is here; it has but changed its aim.
O bitter barren woman! what's the name?
The name, the name, the new name thou hast won?
Behold me striking the world's coward stroke!
That will I not do, though the sting is dire.
Beneath the surface this, while by the fire
They sat, she laughing at a quiet joke.

VII

She issues radiant from her dressing-room,
Like one prepared to scale an upper sphere:
--By stirring up a lower, much I fear
How deftly that oiled barber lays his bloom
That long-shanked dapper Cupid with frisked curls
Can make known women torturingly fair;
The gold-eyed serpent dwelling in rich hair,
Awakes beneath his magic whisks and twirls.
His art can take the eyes from out my head,
Until I see with eyes of other men;
While deeper knowledge crouches in its den,
And sends a spark up:--is it true we are wed?
Yea! filthiness of body is most vile,
But faithlessness of heart I do hold worse.
The former, it were not so great a curse
To read on the steel-mirror of her smile.

VIII

Yet it was plain she struggled, and that salt
Of righteous feeling made her pitiful.
Poor twisting worm, so queenly beautiful!
Where came the cleft between us? whose the fault?
My tears are on thee, that have rarely dropped
As balm for any bitter wound of mine:
My breast will open for thee at a sign!
But, no: we are two reed-pipes, coarsely stopped:
The God once filled them with his mellow breath;
And they were music till he flung them down,
Used! used! Hear now the discord-loving clown
Puff his gross spirit in them, worse than death
I do not know myself without thee more:
In this unholy battle I grow base:
If the same soul be under the same face,
Speak, and a taste of that old time restore

IX

He felt the wild beast in him betweenwhiles
So masterfully rude, that he would grieve
To see the helpless delicate thing receive
His guardianship through certain dark defiles.
Had he not teeth to rend, and hunger too?
But still he spared her. Once: 'Have you no fear ?'
He said: 'twas dusk; she in his grasp; none near.
She laughed: 'No, surely; am I not with you?'
And uttering that soft starry 'you,' she leaned
Her gentle body near him, looking up;
And from her eyes, as from a poison-cup,
He drank until the flittering eyelids screened.
Devilish malignant witch and oh, young beam
Of heaven's circle-glory! Here thy shape
To squeeze like an intoxicating grape
I might, and yet thou goest safe, supreme.

X

But where began the change; and what's my crime?
The wretch condemned, who has not been arraigned,
Chafes at his sentence. Shall I, unsustained,
Drag on Love's nerveless body thro' all time?
I must have slept, since now I wake. Prepare,
You lovers, to know Love a thing of moods:
Not like hard life, of laws. In Love's deep woods,
I dreamt of loyal Life:--the offence is there!
Love's jealous woods about the sun are curled;
At least, the sun far brighter there did beam.
My crime is, that the puppet of a dream,
I plotted to be worthy of the world.
Oh, had I with my darling helped to mince
The facts of life, you still had seen me go
With hindward feather and with forward toe,
Her much-adored delightful Fairy Prince!

XI

Out in the yellow meadows, where the bee
Hums by us with the honey of the Spring,
And showers of sweet notes from the larks on wing,
Are dropping like a noon-dew, wander we.
Or is it now? or was it then? for now,
As then, the larks from running rings pour showers:
The golden foot of May is on the flowers,
And friendly shadows dance upon her brow.
What's this, when Nature swears there is no change
To challenge eyesight? Now, as then, the grace
Of heaven seems holding earth in its embrace.
Nor eyes, nor heart, has she to feel it strange?
Look, woman, in the West. There wilt thou see
An amber cradle near the sun's decline:
Within it, featured even in death divine,
Is lying a dead infant, slain by thee.

XII

Not solely that the Future she destroys,
And the fair life which in the distance lies
For all men, beckoning out from dim rich skies:
Nor that the passing hour's supporting joys
Have lost the keen-edged flavour, which begat
Distinction in old times, and still should breed
Sweet Memory, and Hope,--earth's modest seed,
And heaven's high-prompting: not that the world is flat
Since that soft-luring creature I embraced,
Among the children of Illusion went:
Methinks with all this loss I were content,
If the mad Past, on which my foot is based,
Were firm, or might be blotted: but the whole
Of life is mixed: the mocking Past will stay:
And if I drink oblivion of a day,
So shorten I the stature of my soul.

XIII

'I play for Seasons; not Eternities!'
Says Nature, laughing on her way. 'So must
All those whose stake is nothing more than dust!'
And lo, she wins, and of her harmonies
She is full sure! Upon her dying rose,
She drops a look of fondness, and goes by,
Scarce any retrospection in her eye;
For she the laws of growth most deeply knows,
Whose hands bear, here, a seed-bag--there, an urn.
Pledges she herself to aught, 'twould mark her end!
This lesson of our only visible friend,
Can we not teach our foolish hearts to learn ?
Yes! yes !--but, oh, our human rose is fair
Surpassingly! Lose calmly Love's great bliss,
When the renewed for ever of a kiss
Whirls life within the shower of loosened hair!

XIV

What soul would bargain for a cure that brings
Contempt the nobler agony to kill?
Rather let me bear on the bitter ill,
And strike this rusty bosom with new stings!
It seems there is another veering fit,
Since on a gold-haired lady's eyeballs pure,
I looked with little prospect of a cure,
The while her mouth's red bow loosed shafts of wit.
Just heaven! can it be true that jealousy
Has decked the woman thus? and does her head
Swim somewhat for possessions forfeited?
Madam, you teach me many things that be.
I open an old book, and there I find
That 'Women still may love whom they deceive?'
Such love I prize not, madam: by your leave,
The game you play at is not to my mind.

XV

I think she sleeps: it must be sleep, when low
Hangs that abandoned arm toward the floor;
The face turned with it. Now make fast the door.
Sleep on: it is your husband, not your foe.
The Poet's black stage-lion of wronged love,
Frights not our modern dames:--well if he did!
Now will I pour new light upon that lid,
Full-sloping like the breasts beneath. 'Sweet dove,
Your sleep is pure. Nay, pardon: I disturb.
I do not? good!' Her waking infant-stare
Grows woman to the burden my hands bear:
Her own handwriting to me when no curb
Was left on Passion's tongue. She trembles through;
A woman's tremble--the whole instrument:--
I show another letter lately sent.
The words are very like: the name is new.

XVI

In our old shipwrecked days there was an hour,
When in the firelight steadily aglow,
Joined slackly, we beheld the red chasm grow
Among the clicking coals. Our library-bower
That eve was left to us: and hushed we sat
As lovers to whom Time is whispering.
From sudden-opened doors we heard them sing:
The nodding elders mixed good wine with chat.
Well knew we that Life's greatest treasure lay
With us, and of it was our talk. 'Ah, yes
Love dies !' I said: I never thought it less.
She yearned to me that sentence to unsay.
Then when the fire domed blackening, I found
Her cheek was salt against my kiss, and swift
Up the sharp scale of sobs her breast did lift:
Now am I haunted by that taste! that sound!

XVII

At dinner, she is hostess, I am host.
Went the feast ever cheerfuller ? She keeps
The Topic over intellectual deeps
In buoyancy afloat. They see no ghost.
With sparkling surface-eyes we ply the ball:
It is in truth a most contagious game:
HIDING THE SKELETON, shall be its name.
Such play as this the devils might appal!
But here's the greater wonder; in that we,
Enamoured of an acting nought can tire,
Each other, like true hypocrites, admire;
Warm-lighted looks, Love's ephemerioe,
Shoot gaily o'er the dishes and the wine.
We waken envy of our happy lot.
Fast, sweet, and golden, shows the marriage-knot.
Dear guests, you now have seen Love's corpse-light shine.

XVIII

Here Jack and Tom are paired with Moll and Meg.
Curved open to the river-reach is seen
A country merry-making on the green.
Fair space for signal shakings of the leg.
That little screwy fiddler from his booth,
Whence flows one nut-brown stream, commands the joints
Of all who caper here at various points.
I have known rustic revels in my youth:
The May-fly pleasures of a mind at ease.
An early goddess was a county lass:
A charmed Amphion-oak she tripped the grass.
What life was that I lived? The life of these?
Heaven keep them happy! Nature they seem near.
They must, I think, be wiser than I am;
They have the secret of the bull and lamb.
'Tis true that when we trace its source, 'tis beer.

XIX

No state is enviable. To the luck alone
Of some few favoured men I would put claim.
I bleed, but her who wounds I will not blame.
Have I not felt her heart as 'twere my own
Beat thro' me? could I hurt her? heaven and hell!
But I could hurt her cruelly! Can I let
My Love's old time-piece to another set,
Swear it can't stop, and must for ever swell?
Sure, that's one way Love drifts into the mart
Where goat-legged buyers throng. I see not plain:--
My meaning is, it must not be again.
Great God! the maddest gambler throws his heart.
If any state be enviable on earth,
'Tis yon born idiot's, who, as days go by,
Still rubs his hands before him, like a fly,
In a queer sort of meditative mirth.

XX

I am not of those miserable males
Who sniff at vice, and, daring not to snap,
Do therefore hope for heaven. I take the hap
Of all my deeds. The wind that fills my sails,
Propels; but I am helmsman. Am I wrecked,
I know the devil has sufficient weight
To bear: I lay it not on him, or fate.
Besides, he's damned. That man I do suspect
A coward, who would burden the poor deuce
With what ensues from his own slipperiness.
I have just found a wanton-scented tress
In an old desk, dusty for lack of use.
Of days and nights it is demonstrative,
That, like some aged star, gleam luridly.
If for those times I must ask charity,
Have I not any charity to give?

XXI

We three are on the cedar-shadowed lawn;
My friend being third. He who at love once laughed,
Is in the weak rib by a fatal shaft
Struck through, and tells his passion's bashful dawn
And radiant culmination, glorious crown,
When 'this' she said: went 'thus': most wondrous she.
Our eyes grow white, encountering that we are three,
Forgetful; then together we look down.
But he demands our blessing; is convinced
That words of wedded lovers must bring good.
We question; if we dare! or if we should!
And pat him, with light laugh. We have not winced.
Next, she has fallen. Fainting points the sign
To happy things in wedlock. When she wakes,
She looks the star that thro' the cedar shakes:
Her lost moist hand clings mortally to mine.

XXII

What may the woman labour to confess?
There is about her mouth a nervous twitch.
'Tis something to be told, or hidden:--which?
I get a glimpse of hell in this mild guess.
She has desires of touch, as if to feel
That all the household things are things she knew.
She stops before the glass. What sight in view?
A face that seems the latest to reveal!
For she turns from it hastily, and tossed
Irresolute, steals shadow-like to where
I stand; and wavering pale before me there,
Her tears fall still as oak-leaves after frost.
She will not speak. I will not ask. We are
League-sundered by the silent gulf between.
You burly lovers on the village green,
Yours is a lower, and a happier star!

XXIII

'Tis Christmas weather, and a country house
Receives us: rooms are full: we can but get
An attic-crib. Such lovers will not fret
At that, it is half-said. The great carouse
Knocks hard upon the midnight's hollow door,
But when I knock at hers, I see the pit.
Why did I come here in that dullard fit?
I enter, and lie couched upon the floor.
Passing, I caught the coverlet's quick beat:--
Come, Shame, burn to my soul! and Pride, and Pain--
Foul demons that have tortured me, enchain!
Out in the freezing darkness the lambs bleat.
The small bird stiffens in the low starlight.
I know not how, but shuddering as I slept,
I dreamed a banished angel to me crept:
My feet were nourished on her breasts all night.

XXIV

The misery is greater, as I live!
To know her flesh so pure, so keen her sense,
That she does penance now for no offence,
Save against Love. The less can I forgive!
The less can I forgive, though I adore
That cruel lovely pallor which surrounds
Her footsteps; and the low vibrating sounds
That come on me, as from a magic shore.
Low are they, but most subtle to find out
The shrinking soul. Madam, 'tis understood
When women play upon their womanhood;
It means, a Season gone. And yet I doubt
But I am duped. That nun-like look waylays
My fancy. Oh! I do but wait a sign!
Pluck out the eyes of pride! thy mouth to mine!
Never! though I die thirsting. Go thy ways!

XXV

You like not that French novel? Tell me why.
You think it quite unnatural. Let us see.
The actors are, it seems, the usual three:
Husband, and wife, and lover. She--but fie!
In England we'll not hear of it. Edmond,
The lover, her devout chagrin doth share;
Blanc-mange and absinthe are his penitent fare,
Till his pale aspect makes her over-fond:
So, to preclude fresh sin, he tries rosbif.
Meantime the husband is no more abused:
Auguste forgives her ere the tear is used.
Then hangeth all on one tremendous IF:--
If she will choose between them. She does choose;
And takes her husband, like a proper wife.
Unnatural? My dear, these things are life:
And life, some think, is worthy of the Muse.

Josef Václav Sládek - sonety ze sbírky Sluncem a stínem

24. července 2007 v 11:51 | Josef Václav Sládek |  Sonety
V noční tiši.

Let them rave -
Alfred Tennyson.

Ta píseň Tvoje cinkla jako zvonek
kdes od kláštera v les do noční tiše,
když na mech gnóm vychází ze své skrýše
a měsíc plane v liliový stonek.

A vzduch je sytý vůní anemonek
a ptáče ve svém hnízdě jenom dýše:
nuž pijme s gnómy z květinové číše,
rosy a vůně, do dna, až v ten sklonek!

I ať se rvou! - co nám jsou tlumu chtíče!
jich žold za smích i pláč, nám stačí zlatý
ten pohár žití písní vrchovatý,
ten tichý svět, ta noc, ten měsíc bledý,
ten pel jak ve vlas padá od jehnědy
a v teplé dlani hrstka petrklíče!

Pod sněžným pláštěm.

Ty vzpomněl's pěvců, horských velikánů,
zdaž prostý zpěv až k nim se může vznésti?
"náš malý žal a naše malé štěstí"
zda zaklepat jen můž' na jejich bránu?

Ó věř, že tak! - Viz bleskem rozoránu
tu jejich líc a slyš, zda nešelestí
v těch rýhách květný vřes, a tuhé klestí
zdaž nevzpíná se v balvan od balvanu?

Jen výš a výš! - až sněžné ku hranici:
tam nad ní, jenom nebe nad hlavami,
ti obři věčně budou čníti sami; -
však nemyslíš, že v bouři, blyskavici,
a pod námi jak lidský rmut a záští,
nás nekryjou v svém obřím, sněžném plášti? -

Co volil bys?

Co volil bys? - Shakespeara vidět krále,
jak celý svět svou šíji před ním sklání,
neb v Learu svém jak mušky pouští z dlaní
a mluví o životě v myšce malé?

Básníka zřít, za dary neskonalé
jak svět mu všední cetky věsí k skráni,
neb tak, když napsav verš o "Slitování",
pohladil děcko bídou k smrti zralé?

Já v jeho vlasti viděl obraz starý,
jejž nalezli kdes na Ninivském hrobě:
Assyrský král tu seděl chmurný, charý
a před ním otrok upoutaný klečí.
Král odpouští. - Ó věř, on myslil sobě,
že srdce lidské přec je slávy větší.

Komáři.

Jsou srdce těžká, která v žití šeru
jen mezi hvězdami kdes najdou družky;
jsou ta, jimž stačí lesk barevné stužky,
a skáčou přes ni jako v Gulliveru.

A veselá to podívaná věru,
jak na velbloudy rostou malé mušky
a vypínají v slunci křídla, růžky
a vždycky udělají karriéru!

Jen tiše, zvolna, nikde přímé slovo; -
však Fortunu si za šos chytnou zdrávi.
Co do těch srdcí těžších nad olovo!
to Somnambuly, Don Quijoti bludní:
ti utonou jako ten kámen v studni,
a komár pluje na stebélku trávy.

Měkkejši.

Jen nebýt měkkým tak v té denní vřavě; -
toť nejhorší jest, neukázat rohy,
když na jehly tě bere komár mnohý
a když má v zobci, myslí, že má v hlavě.

Ty myslíš si: "Jdu světem pohrdavě,
co lidský soud? - mám v prsou svých své bohy!"
- ne, brachu! - ty jsi lidem přeubohý,
a bozi jinou mají starost právě.

A tam, kde v prach se rozpad' motýl měkký,
kornatý šnek a rak přetrval věky
a v tisícleté na nás zeje skále. -
Aj, říkáme to, vidíme to stále
a přec my měkkejši jsme jako děti
a nechcem tomu nějak rozuměti.

Básníkům.

My jen tu báseň máme za svou zbroji
a za štít pouze vědomí své práce
a na dně žití kus té resignace,
a naděj' - jenom klid po těžkém boji.

Nás blázny zvou v Don Quijotovském kroji,
nás, kteří bychom jejich za paláce
nedali skřítka zlaté ve pohádce
- a za jich blaho dali duši svoji!

Přes naše sny dál svět se valí mělký
svou robotou a sobectvím a v hříchu,
a jeden bodák nazpět zavleká
o staletí, co Shakespeare vysnil velký; -
však, dokud člověkem být není k smíchu,
nám dostačí - být srdcem člověka!
Před branou ráje.

(Jul. Zeyerovi.)

S bran třeskotem se zavřel Eden jasný,
vstup chmurný anděl bránil země synu,
zemdlena Eva sklesla v palmy stínu
a slzy draly se jí ve zrak řasný.

"Jak hrozný je ten anděl!" - výkřik hlasný
se vydral z jejích úst. - "Ó chraň mne, zhynu!"
a muž, skráň opíraje v jejím klínu,
"Je hrozný" děl jak v snu, - "a přec je krásný!"

Jak chvějící se bílá holubice
upřela k muži zrak svůj zarosený
a šli. - Pak práce pot jim skropil líce.
A večer v kraj kdy zřel v červánků jasu
a v roli svou a v smavý zrak své ženy,
děl: "Nejsme bídní, Bůh nám nechal krásu."

Štěstí.

S neklidem věčným v prsou rozrytých
toužíme od té hroudy, k níž jsme spjati,
v dál od svých dnů: ti tam být chtějí svatí,
ti slunci nad hlavami bližních svých.

Nás práce sžírá, touha, vzdor a pych,
a každý středem světa chce se zváti,
a teprv když se naši dnové krátí,
si zalháváme, že to všechno v smích.

Neb, jak jsme byli, byli bychom znovu,
kdybysme věk svůj znovu mohli žít.
Jen básník nad námi se hlásí k slovu
- ač také on se minul svého nebe -:
"Ten dosti žil, kdo měl v svých prsou klid
a dvě, tři šťastné tváře kolem sebe!"

Práce.

Trvá to dlouho, nežli vykrvácí
se srdce z toužení v tom žití ději -
ba: Ještě krůpěj! - naše rty se chvějí,
když štěstí, mladost, naděj', vše se ztrácí.

Však blažen ten, kdo, vše kdy v zmar se kácí,
sen po snu zniká, naděj' po naději,
se vrací do sebe, jak vlny spějí
a pevnou kotvu nalézá v své práci.

Buď sebe prostší - kladivem a kosou,
v paži se jev, neb v myšlenkové síle,
- byť nečítal ji nikdo v zásluhu:
ti šťastni jsou, kdo kropí potu rosou
ten širý svět a padnou při svém díle
jak oráč bleskem sražen u pluhu. -

Mnoho jsem prožil.

Mnoho jsem prožil v říši snů a dumy
a bojoval v té žití denní vřavě,
kol všedních bludic šel jak ve mrákavě
a viděl svit, kde slepnou lidské tlumy.

Mnoho mi v trosky zapadlo a rumy,
já přes ně dále kráčel jako hravě,
jen Bůh ví, že to nešlo nekrvavě,
a on jen lidským srdcím porozumí!

Nuž, rád jsem plul tou žití poutí valnou
v klidu i bouři, v radosti i žalu,
ač vzdálen jí, vždy k pravdě touže v duši,
a moje loď když narazila v skálu,
já jednou vzkřik', - pak naslouchal jsem v hluši
kdes od přístavu na ozvěnu dálnou.


Mladé zpěvačce (Anně Veselé)

Svou duši netrať v cetkách malicherných,
jež v umění ne zlatem jsou, - však škvárem,
jenž tráven nesvatým a všedním žárem
se rozpadává v popel troudů černých.

Chci v umění Tě vidět z oněch věrných,
kdož v modrojasu, jako skřivan jarem
zpěv vrací nebi, jejž jim dalo darem,
až v nebes tůních zniknou bezeměrných.

Chci vidět Tě v tom čistém, dívčím zjevu,
jenž svěcen uměním jest nejskvělejší. -
Tvůj zpěv ať srdce teskná ukonejší
a srdce vinou těžká vznese k výši.
Buď zpěv Tvůj modlitbou; - ať Bůh ji slyší,
jak bílých andělů naslouchá zpěvu.

Čtyři české znělky

I.

Jsme děti věku, jenž svou bídou žije
a nedbá minula, ni budoucnosti:
vrtochy bláznů jsou mu předkův ctnosti
a budoucnost? - ať bije se, jak bije!

Nám k smíchu mužnost, vroucnost, poesie
těch srdcí, jež tu tloukla v minulosti; -
u žití stolu hoj, - teď my jsme hosti!
Ať žije mžik! - co v hrobě, ať si hnije!

Ó pěvci, myslitelé, bojovníci,
kdož pro tu svatou českou půdu žili
a mřeli, - slyšte, s nestydatou lící,
jak díme: My jsme vše - a nic, kdo byli!
Ne! - my jsme pýr a mech a plevel měkký
na balvanech, jež ční tu na vše věky!

II.

Jak balvany, sterými blesky zryté,
však nepohnuté v sterých bouří sledu
ční zvrhlým potomkům vstříc skutky dědů
chmurné a velké, přísné, obrovité. -

Kol nich obchází plémě žitím syté
s tou hlavou pustou a s tím srdcem z ledu,
s tou v ruce chabostí, plachosti v hledu
a na čele znak hanby - nepokryté!

Kde kdys husitské pluky v boji stály,
tam chabý vnuk se poličkovat dává,
před každým šaškem trna v bázni bledé,
a i když silným býti chce, - se šálí!
Aj, žeť to české slunce zapadává
a v něm se rdí jen balvany ty šedé! -

III.

Nás spasí jenom skutky, žádná slova
ať s řečniště, ať z písní slok se řinou -
ne knihy, zpěv - krev musíme mít jinou,
čím byla kdys, když vlast má býti znova!

Co hluchým stádům píseň Kollárova -
ač tvoří svět, jak Duch kdys nad hlubinou?
svým líným krokem dál se stáda šinou
v svůj osud, kdes na jatka řezníkova.

Ach knihy, písně, umění a vzlety! -
až utopíme se v tiskařské černi. -
Ó stokrát větší jsou divochů čety,
jež s láskou k vlasti proti dělům běží;
a jak tu bez knih, bez umění leží,
v skosené žatvě - rodné půdě věrni!

IV.

Kdy přijde ten, kdo čerstvou krev a šťávu
vlije v to mrtvé, omráčené tělo,
krev žití v srdce, které věky tlelo,
a přemýšlení zas v tu pustou hlavu?

Kdy ten, kdo právo zas navrátí právu
a křivdě ve tvář pěsť namíří smělo,
a naše hadry v kmentu změní bělo
a v cáry strhá pýchu zlatohlavu? -

Kdy přijde ten, jenž s hrobů svalí kámen
a v ruce blesk a v zraku božský plamen
jak archanděl těch mrtvých svolá voje?
Kdy přijde, v nás kdo vzkřísí v žití víru? -
a po boji svůj lid v ovčinec míru
uvede jako pastýř stádo svoje? -

Josef Jungmann - Těžké vybrání (první český sonet, 1798)

23. července 2007 v 22:47 | Josef Jungmann |  Sonety
Dívky dvě můj život sladiť volí,
popohnulo jich mé vzdychání,
sladké, však jak těžké vybrání!
Obou nelze, jednu vzíti bolí.

Rusá, jako zlatá síje v roli,
Lila jemně hoří k líbání;
prudkým hřeje ohněm k kochání
pěkná, živá, černooká Lolí.

Zvolím prudkou lásku Lolinu,
čili jemný oheň modrých očí?
Prudkýmť se i jemným rozplynu.

Slepě, vztáhna ruce, když mne zočí,
která dříve k horkým prsům skočí,
k prsům horkým slepě přivinu.

Poznámka: síje - osení, obilí
Údajně jeden z prvních českých sonetů - pochází z roku 1798 - ve IV. svazku Puchmajerových almanachů, Nové básně, 1802, str. 29.


Převzato odtud.

Josef Jaroslav Langer - Nářek zamilovaného mládence nebo Lamentace ve třech zpěvích (Kopřivy, 1829-1830)

23. července 2007 v 14:06 | Josef Jaroslav Langer |  Sonety
Nářek zamilovaného mládence
nebo
Lamentace
ve třech zpěvích

Kochaný Lubomíre!
Co jsem Tobě již ondyno v listu podotknul a co tehdáž pouhé tušení bylo, uzrálo v letošním podzimku a stalo se jistotou, totiž: náš Jeník není, čím se býti zdá! Zde Ti odesílám od něho sepsanou lamentaci, pro mládence a panny na světlo vydanou a vytištěnou v Litomyšli u Jana Turečka roku tohoto. Zpívá se jako "Amor a Kupido netrap!" Možno-li, dej ji třeba v Praze do tisku. Doufám, že se práce jeho i Pražankám líbiti bude, neboť prej šafářovic Babetka plakala hned po prvním řádku: "Slyšte nářky moje, hory, doly!", ale litovala velmi, že tomu sem a tam dobře nerozumí, nevědouc, že je teď nesrozumitelnost právě ve módě; mně pak se zdá, že to není ta nejhorší móda; - ženské by všeličemu neměly rozuměti!
Místo všech poznamenání slov budiž pod každým zpěvem kratičký výklad, jejž mi kritický spisovatel Krákonošské literatury zdarma vypracoval a dovolil, aby i práce jeho přitlačena byla, avšak anonym.
Sbohem!
Tvůj
Kopřivárius

Zpěv první
Česnek (1)

Slyšte nářky moje, hory, doly!
Slunce hasni a nebe se kal!
Ty pak, řeko - do moře se val,
a nechceš-li - ostaň stát v poli.

Já mám chleba, ale žádné soli;
och, pěknou jsem pannu miloval!
Já ji chtěl a jiný mi ji vzal,
a proto mne srdce moje bolí.

Ach, bolí mne, bolí srdce moje,
měkké posud, měkké jako jíl;
ale zkamení, jsa v ohni dýl!

Hurra - syp se, nebes klenutí,
ale zlehka pouštěj mraky svoje,
neb tě žádný k spěchu nenutí.

Zpěv druhý
Cibule

Ano - zlehka pouštěj mraky svoje,
neb tě žádný k spěchnu nenutí;
já pak nechci, aby leknutí
pohněvalo děvče, někdy moje!

Jednou - veda kruté s láskou boje -
stál jsem v prose; ona tu s chutí
po mezi jde; - plésám, bez hnutí
jako dřevěná tu socha stoje.

Vůkol mě létali vrabečkové
bez bázně na klásek se klasu
a v líbezném pěli souhlasu.

Ona přijdouc hned se jemně lekla -
a odevrouc usta malinové:
"I jdi -!" jaksi divně na mě bekla. (2)

Zpěv třetí
Křen

Smiluj se, ať hořem nezahynu;
jenom jednou hochu okem kyň;
buďto pohledem tím volej "Hyň!"
nebo "Pojď, ať k srdci tebe vinu!"

Marná žádost; skrze peluninu
jenom rychle, můj živote, plyň!
Ne jako řeka, čím dál míň a míň,
ale jako tuča ve dolinu! -

Ach, mou láskou - srdce její hrdne;
herež! - klokotem se voda vaří -
a vajíčko navzdor varu tvrdne.

Často naději však osud maří!
Neboť mnohé juž u velké tvrdotě
varem vody přemoženo puklotě. (3)

Konec lamentace

Poznámky

(1) Jak pěknou vyzrazuje chuť juž volení těchto nadpisů! - Geniálnost i z
roztrhaného kabátu svítí! -
(2) Výklad. Zde vypravuje básník, jak jednou stál v prose a milenka jeho jdouc po
mezi jak se ho ulekla, neboť myslela, že to tam stojí strašidlo na ptáky neboli
hastroš. Činíme tu pozorna čtenáře na něžnost, kterak místně básník hejno
vrabečků do básně uvedl.
(3) Výklad. Zde srovnává básník velmi pěkně srdce milenčino se slepičím anebo
husím vejcetem a svoji plamennou lásku s vařící se vodou. Prozaicky by se to asi
takto dalo: Tak jako vejce (slepičí anebo husí) v hrnku, čím více voda se vaří,
tím více tvrdne, tak srdce tvoje etc.

Josef Jaroslav Langer - Žádost (Kopřivy, 1829)

23. července 2007 v 14:04 | Josef Jaroslav Langer |  Sonety
Kdybych o něco moh žádat bohy,
nežádal bych Krésa klenoty
ani Šalamouna moudroty,
neb, co jelen Aesopův, dva rohy.

Nechtěl bych já stodoly a stohy,
ani Žižkův meč snad jako ty;
žezlo světa myslíš? Vem ho ty!
A co prosím? Zdali čtyry nohy? -

Ne tak; jiná jesti žádost moje:
patři na hvězdnaté nebesa -!
Tamť mám psané všecky tužby svoje;

modrý kabát; a pak - hurasa! -
(bych se líbil!) - jak ty hvězdičky
na kabátě zlaté knoflíčky.

Poněvadž to v Čechách zvykem, že žádosti ve znělkách pronešené vyslyšány bývají, pokusil jsem se i já svoji prostičkou žádůstku v této znělce podati. Ostatně má tato znělka tu obyčejnou sice, ale pěknou vlastnost do sebe, že čím špatněji se zpívá, tím je hezčejší.

František Ladislav Čelakovský - oddíl "Znělky" ze "Smíšených básní" (1822)

23. července 2007 v 14:03 | František Ladislav Čelakovský |  Sonetové cykly
(1821. u Vltavy)
1.

Zvony zněly, v kráse baldachýnu
Slúhu Páně nésti nejvyššího
Vidět v zboru chvály pějícího
Lidstva hlasy blahých Serafínů.

Světel řady cestu v nočním stínu
Zjasňovaly od hrobu božího,
Ach, tu v říši nebes bloudícího
Bludné oči zhlídly nejprv Nýnu.

Klečící dle máti k blahahojným
Svatou vznášela se duší nivám
V knize dléla pohledem pokojným.

Kněz lid žehná. Žhoucí tvář ukrývám
V hruď se tluka šeptem bohabojným:
Pane odpusť viny! Boha vzívám.

2.

Slunce zašlo, hlučný dostupuje
Den tichounký hrádek večera;
Z vížky pošmourného kláštera
Zvonek temný poklid ohlašuje;

K domovu se toužně navracuje
Sekáč s louky, rybák s jezera;
Ptactvo zmlklo, lehká za šera
Zvěř se z mlází v pole osměluje.

I ta tu chaloupka v klidu dřímá;
Sluch můj nevinné tu před ní hravých
Milých dítek plesy víc nevnímá.

Takováto budka, pole skrovné,
V sádku několiko stínů tmavých,
K tomu ona - štěstí nevýslovné!

3.

Vy, jenž trudné ňádra otvíráte
Volněj, bratří, v chrámě přírody;
Vy, jenž hojných zlostí zárody
Ke své škodě v světě potíráte;

Vy, jenž dny a noci provzdycháte,
Želejíce lásky neshody;
Aneb odkopnuvše mrzké návody,
Onu velkou ztrátu semnou lkáte!

Čisté duše! s losy nezbednými,
Jimžto v zmatku tuto válčiti,
K břehu kroky pospěšte rychlými.

Zde je pevná loď a silné veslo;
Kdož by nechtěl v kraj ten plaviti?
Ideál a krása! naše heslo.

4.

O, jak těžko státi bez podpory!
Kde se rámě moje zachytnou?
Pod nohama hloubi nezpytnou,
V pravo, v levo bohopusté hory.

Přijď již raděj skrotit tyto zpory
Nebes družko tváří nezbytnou,
Než mých prsí brány rozlitnou,
Nemohouce losům činiť vzdory.

Ach, až zmlknou tyto líté boje!
Až oprchnou mého věku květy,
Opět má jsi, věčně budeš moje!

Nýno! má jsi tam u světel zdroje!
A byť cestu zakročily světy,
Přes ně, přes ně k tobě moje lety!

5.

Že mne nezrodili oné časy,
V nichžto mam a ne klam světem hrál,
Ještěbych se o to postaral,
V snopek sbírat svého štěstí klasy.

Vezma harfu, spustiv kružné vlasy,
V prostém šatu volný provensal,
Ode hradu k hradu bych se bral,
Ctným rytířům hudbou sladě kvasy.

Samoten se loudal kolem zámku,
Píseň zvuče v šeru měsíce,
Ai, má na zábradle panice!

Ona kyne vítavou mi známku,
Tejnou spěší branku otevříti,
V tom ji - ale k čemu déle sníti?

6.

Již i ve snách hrůzou navštěvují
Mne i sami strašní živlové!
Náramní mne brzo ohňové
Jakby světy plály, ožehují;

Brzo hladoví zas rozšklebují
Na mne hrozné jícny proudové;
Nebo mnou zas draví vichrové,
An se oblak chytám, kotoučují.

Ondy sním, že práchním v hrobě tmavém,
Na němž zkvetla míru olíva; -
Vet! tu ona v rouchu plápolavém!

Kleknouc na hrob, kvítky smutné sází,
Tudíž slzami je zalívá;
Já se pachtím sevřen - sen uchází.

7.

"Darmo srdce něžná doufajíce
Tam blahot čekáte obnovu
Smutně kráčejíce po rovu
Lásek svých; - tam není znaku více!"

Takto hlásal, vzav mudrcké líce,
Kdosi starou bájku poznovu:
Mně však tam z jejího příkrovu
Jinák plála nezhynutí svíce.

On, jenž tyto stkvostné chrámy boří,
Věřte, On je zase vystaví,
Tisícerou krásou oslaví!

Tam, kde jemu Cherubín se koří,
Kde pověčných krásot zásoby,
Tam i naše vzlétnou podoby.

8.

(Dle Petrarky).

Kdy ptáčků dumy slýchám, nebo tmavé
Jak vánek větve suslivý provívá,
Aneb jak svíží bublem se ozívá
Potůček, vlaže kvítky modrohlavé:

Tu ještě sedě v lásce rozjímavé,
Ten nebe div, jehož zem nyní skrývá,
Ji samu vidím, slyším; mé vinívá
Outrpně, jakby živa, zdechy lkavé:

O, proč tvá darmo krásná léta hynou?
Dí ona, k čemu slzí potokové
Z unylých očí neustále plynou?

Pro mne ty neplač; nebo moji dnové
Jsou věčni, a mé oči zbyvše lesku
Tam věčnému se odemknuly blesku.