"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Karel Hlaváček - Sokolské sonety 2/2

27. června 2007 v 23:17 | Karel Hlaváček |  Sonetové cykly
Sokolu

Ty svatý ptáku, znaku naší síly,
v svůj ostrý zob a nepoddajný spár
chop těchto mojích chabých veršů pár
a zakruž s nimi k slunci nad mrak bílý!

Ač chabé jsou, přec mají tep mé žíly,
je štěstí v nich, však také v nich náš zmar;
ty kdybys dal jim síly, ohně dar,
tož možná, že by potom působily!

Ó, působit! Být bratrům maják, stráž,
jim na rtech jásat, truchlit v jejich bídě,
jít první v boj, být slední v puklé přídě,

když vstává vrah, hřmít: Sta se paží vzpaž!
a za Vlast s Victoria! v rtech mřít v boji -
viď, sonete, to touhou tvou i mojí.

Rovnost, volnost, bratrství

Ó, heslo, promočené vřelou krví
těch tisíců, již pod nůž guillotiny
šíj sklonili ... to věk byl zcela jiný,
jenž zapálil tvůj smolný věnec prvý,

než náš . . . ten stařec, skepsí předrážděný.
Dnes umírá ... věk nový, hrozný, stinný
pěst pozdvihuje, zrak má zkrvavený
a tváři vzdornou, plnou trpké sliny.

Je obzor v mracích - jen ta pěst z nich čouhá
a v rudých blescích, jichž spleť tu tam plouhá,
se vyzývavě svírá, touhou chví ...

Jen v dáli slunce zlatý proužek kreslí,
viz, nad ním krouží Sokol nepokleslý -
a volá: Rovnost, volnost, bratrství!

Jindřich Fügner

Ó, bratří! Nechtějte zisk, ni slávu,
sic kroky vaše povedou vás k scestí -
radš v zápasišti tužte svoje pěsti,
krev línou měníce ve žhavou lávu!

Tak jenom jednou v azur zvednem hlavu,
tak nám jen budou z trní růže kvésti,
tak na slovanské lípě ratolesti
zas nové vyraší - ni zisk, ni slávu!

Tak, Jindřichu, jsi volal na počátku,
když myšlence Tvé zasvítalo ráno,
a hlas Tvůj neznikl ve prázdné hluši ...

Však málokterý dnes Tvou na památku
si vyryl ona slova ve svou duši;
i zisk i slávu.- kdybys řek - to ano.

Miroslav Tyrš

Ran ze sterých když síla nám se ztrácí,
když skládáme v klín dlaně zkrvavělé
a nížíme skráň v tupé resignaci,
když s čela krůpěje nám kanou vřelé;

tu k Tobě zvedném svoje zraky stmělé,
a bleskem stará síla v sval se vrací;
šik srazíme, v boj řítíme se směle
Tvou pro myšlenku, pro sokolskou práci.

Buď stále při nás, rozdmychuj v nás plamen,
jímž druhdy hárala Tvá duše celá,
však zvolna jenž v nás dneska uhasíná,

a pomoz tam, kde ještě paže líná
a hebká visí nečinně dle těla:
a brzy stihnem slední mety - amen.

Pozor!

Vy bratří na výspách, vy přední stráže,
ať u Krkonoš, Tater, u Šumavy,
ó, pozor bedlivý, u boků paže,
vždyť víte dobře! K hranicím zrak tmavý!

Vrah na dosah je! Líp než kdy a snáže,
by roztah dráp svůj, skrčený a dravý -
tož pozor bedlivý, na zbrani paže,
a k hranicím svůj upřete zrak žhavý!

Co vichr od Voges, co od Uralu?
je právě vichr jen, a pranic více -
radš šlehni zas břit zbraně rezovaté!

Tož pozor bedlivý, vpřed zřítelnice,
vždyť každá píď té země rovna graalu -
ba, věřte, schytala víc krve svaté.

Sonet našim trubačům

Už odjakživa není pohár medu,
by nebylo v něm aspoň kapky žluči ...
Z nás ovšem každý rád, když hřmění ledu
už v dáli usíná, když háje zvučí,

když štíty hor mlh ve modravém plédu
se v obzor choulí, fialky když pučí
a ovlhlý kraj zamženému hledu
když s ostrou vůní padá do náručí ...

Vždyť rudých košil červenavé vlny
se začnou zvedat v moři bílých květů:
čas přišel našich výletův a sletů.

Žel jenom, že dech Vesny kouzlaplný
krom zpěvu ptactva, letě přes zahrady,
též vzbouzí vaše bájné serenády.

Za Františkem Hochmanem

Líť bílý sokol přes šumavské vazy,
jež choulily se do mlh haveloku,
na slávský jih, až k moři beze hrází,
sval ocelivý v spáru, blesky v oku.

A volal, hřímal ve skal hluché svazy
té svaté písně o sokolství sloku,
kde zotročilost po skalách se plazí
a podobna je stohlavému zmoku.

Kdo porval náhle křídel jeho veslo,
jež za sluncem se jenom vždycky chvělo,
že člověk podiví se, kam že chtělo

a u jaké to mety na zem kleslo?
Ó, osude, bij v hruď se, kaj se, smělý,
tvé tetivy to jedovaté střely!

Politický sonet

Jde vítr od Voges - a plášť náš spěchem
se po něm kroutí, třepotá a kotí,
a celý národ jedním kvapným dechem
si notí Marseille - ba, že jenom notí!

V tom vítr obrátí se, zrovna proti
(náš čich v něm zvětří ruskou juchtu) - spěchem
plášť po něm zas, a Marseille nepovolná
v "Ó, bože, cara chraň ..." se mění zvolna.

Co sympathií sklem tu dvojí slávu
tak zříme - ký div, vlastní impotenci
že snažíme se moudře zatušovat,

by nemohla po světě vytrubovat
tu naši zbídačelou existenci
pro číhavý smích zlomyslných davů!

Našemu starému písmáku
Br. Karlu Vaníčkovi

Ó, nepochybuj! Tvoje paraboly,
v nichž perla pravdy ztajena vždy dřímá,
v nichž brzy Jan lká, brzy Matouš hřímá,
neb Lukáš s Markem moudrosti chléb drolí,

ty jistě vzrostou v srdcí našich poli,
jak na stéble když zlatitý klas klímá!
Ó, nepochybuj, mluv jen stále zpříma
a v Epištolách svých hoj, kde co bolí!

Že tu a tam Tvá slova kárající,
jež zvykla mluvit s nepokrytou lící,
jsou uvítána šklebu černým křídlem -

nač výtky činit? je to prvý případ?
už v písmě psáno démantovým rydlem:
že neradno je komus perly sypat.

Glossy k našemu životu

Snad kdyby všecek národ tleskal práci naší,
laur uznání klad na zpocené skráně -
co platno to, kdy Damoklův už meč se snáší
nám nad hlavami ku poslední ráně? ...

A musí k nám jít každý odhodlaně,
když egoismus bují v každé straně
a nedůvěra, rozkol ve všem všade
nám v cestu, tak dost příkrou, balvan klade.

A je to tklivá donquixotiada,
již hrajem politickém na jevišti -
o žabí chlup dnes všade zuří váda ...

A každý ve všem růžové zří Příští,
jen v práci ne, jež do ústraní padá,
kde bengál slávy hned tak nezablyští.

Sonet sokolského dorostu

Jen co vzrostem, zmohutníme
z káňat v sokolíky -
však se také přiřadíme
mezi bojovníky.

Jen co síla, jež v nás dříme,
zpevní naše šiky -
věru, že se dovtípíme -
Co nám blesků kliky?

Poletíme, v pažích zbraně,
boj kde nejvíc víří,
a zas ranou každé ráně,

která na Vlast míří,
odpovíme odhodlaně -
jako bohatýři!

Západ

To bylo na vrcholu Řípu ... rudě kalné
se slunce řítilo do violeti par -
v jich horké extase, i jich majestátní zmar
jak chtělo by své ztopit slávy triumfálné.

Jak tiše padlo v zapomnění háje dálné! ...
Ni jeden výkřik protestu se neozval,
když černý obrys hrot svůj k jeho středu klál -
jen dole těkalo kdes mlhou Ave žalné.

Tak divná nálada nás všecky provinila:
to nebe bledě lhostejné, ten tklivý skon,
po svrchovaných slávách zoufalý ten sklon,

ta zamyšlená apathie, k smrti zpilá ...
Pak sstoupali jsme ... v šero spěšně plakal zvon
neb trubkou četa četu občas pozdravila ...

Z výletu

To zticha pršelo ... Do kroku našich čet
bil jednotvárný rytmus kapek na listech
a žita zhořkle voněla ... v tmy tichý vzdech
se chvilkou zachvěl polhlasem náš zmlklý ret.

Tón modře sepiový na vše, na vše sed:
na tesknost zelení, na řeky chladný plech,
na vesnic zemdlenost, na ticha jejich střech ...
vše zvolna zatopil ... i obrys našich čet ...

Už slabě mžilo jen (to z podvečerních mlh,
jež po všem zůstaly) ... Hlas trubky chvílí střík
v to zplihlé ovzduší, by oživil náš chod ...

A ticho ... jen kdes v travách zněly strachy vlh,
vlh, poplašených hlasným pleskem našich bot,
však v tichu velikém mdle vrávoral jich křik.

Reminiscence

To bývá zvykem zlotřilého davu,
že výkřik: Ukřižuj ho! - Na hranici! -
neb: Vypij! - (třímaje číš bolehlavu) -
má pro velduchy, láskou zmírající.

Ó, vyčítavý šume v rýnském splavu,
ó, svatý ohni, jenž´s šleh´ nad Kostnicí,
jejž rozdmýchal děd strašnou ve záplavu -
dnes ještě ztlumen, spíš nám v zřítelnici.

Žel jen že spoutalo nás kolik věků
do pout, jež nesnadno v ráz roztrhnouti -
že někdy přec, to dodává nám síly.

Ó mistře Jene, v času bouřném jeku,
ty nedej plamenům těm uhasnouti:
ať ženou nám blesk studu aspoň v žíly!

Epilog

Když věsí se nám na paty zášť němá,
tím pevněj upřem zrak v to naše příští,
tím pevněj sevřem šik v tom zápasišti,
ať se všech stran nám hrozí anathema!

V tom boji úporném, jenž konce nemá,
v němž poctivá zbraň na nás nezablyští,
leč pomluva, lež, úškleb s každé strany -
v tom boji jenom kotví naše stany.

Jdem sice pomalu ... ta chvilka v dáli,
kde celý národ, s naší hrstkou spojen,
je pevný řetěz, ničím nerozdvojen ...

Však přece jdem ... A to je právě pálí,
to drásá jejich každým svalem, nervem,
to v černém svědomí jich hryže červem!

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin Gerstner | 5. června 2010 v 23:42 | Reagovat

Skvělé! Zvláště "Jindřich Fügner" je stále aktuální.

2 cheap plus size wedding dresses | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 17:19 | Reagovat

I recently came across your blog and have been reading along. Very nice post
http://www.isdress.org

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama