"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Karel Hlaváček - Sokolské sonety 1/2

27. června 2007 v 23:15 | Karel Hlaváček |  Sonetové cykly
Prolog

V tu dobu rozvratu, kdy žijem ponížení,
v tu dobu, zvířenou předtuchou neurčitou,
v tu dobu, v potupy kdy žijem zvrcholení,
v tu dobu úpadku, již ku zhroucení zpitou,

jda hrdě, sonete můj - doufáš pochopení? ...
Všem podej na pozdrav svou ruku mozolitou,
mluv tónem intimním, mluv tónem rozhořčení;
však nevnucuj se nikde ... Cestu kamenitou

jsi zvolil - budiž; tu už musíš něco snést;
v ty naše bolné rány zcela otevřeně
jen lancetu svou zaryj - nedbej, že zní pláč ...

Haj, vysvětluj a úšklebkem se nedej splést;
své credo udej i tam hrdě, nezkráceně,
kde optají se ironicky: co jsi zač?

Sokolská myšlenka

Ty, jež jsi dlouho doutnala a vřela
až na dně duší vůdců našich, smělá,
ty trpká v začátku, však v konci sladká,
ty vždycky rozhodná a nikdy vratká,

ty, jež jsi Atlant bleskem přeletěla,
co vítěz jež jsi přes Vogesy hřměla,
ty přísná a zas vlídná jako matka,
kéž hostí tebe palác, každá chatka!

Ty švižná v našich zápasech, ty hbitá,
když tebou čepel jiskří se a kmitá,
jen tebou srdce naše bouří, jásá;

tys naše credo, ty jsi naše spása,
tys v rtech nám modlitbou a žulou v svale:
bdi při nás dnem i nocí neustále!

Pojď mezi nás!

Po chvílích boje, který všecky síly střebe,
kde záští šíp, lži jedná slina fičí,
kde zmozolená pěst se k nebi tyčí,
a hebká hoví si, les bodáků kol sebe -

pojď mezi nás a najdeš ztracený ráj, nebe!
Zmij rozdílů na tebe nezasyčí,
neb všechněm jedno zrno v srdcích klíčí,
jež rosou víry denně kropí lásky Hébe.

To zrno naděje ves v srdcích máme
a vnukům svým je k plodu dochováme:
že zvítězí Vlast naše, třeba v zbraní zvuku.

Pojď mezi nás, my stejně stiskneme tvou ruku,
ať démant žhavý v prstenech ti hrání,
ať křemen mozolu máš ve své dlani.

Sursum corda!

Ne pestré cáry, zlaté monogramy
a na praporech žhavé drahokamy,
ne jubilea, plechovité fráze
o našich cílech, ideách a snaze!

Radš všemu tomu záhy stavět hráze,
než ocitnem se na skalnatém sráze
a půjdem sokolskými ruinami,
než ukováme pouta sobě sami.

Jen vzhůru srdce junácké a volné,
paž napnutá zjev sílu, jež v ní dřímá,
a zhojí se nám staré rány bolné.

Ne oklikou snad k cíli svému - zpříma -
jak na Sokoly vždycky se to patří;
nuž: Vzhůru srdce, vzhůru srdce, bratří!

Jen práci

Nechť tu a tam blesk ryje žhavou kliku
a hrom nám nad hlavami burácí -
jen k předu, k předu ve sraženém šiku
a s paží, napnutou vždy ku práci!

Jen práce, práce znak buď Sokolíků,
jíž tuhne sval a mozol krvácí,
jak naši dědové ji měli v zvyku,
tu velkou, tichou, jež ráj navrací.

Když svět nám křivdí, nekřivděme my si;
když neplní on egyptské nám mísy,
tož hleďme aspoň si je plnit sami;

když duha nechce vzplát nám nad hlavami,
tož sami kleňme její oblouk jasný:
ten dejme na práci, ne klamné na sny!

Příští generace

Těm pánům, zlatá zrnéčka již kladou
do srdcí mládeži své bledolící,
dnes každý zdravý pohyb je už vadou ...
Své školáčky radš těsné ve lavici

den ze dne mořit, krmit je svou radou,
v ráz zdusit, kde to zaplá v zřítelnici
tou silou přec jen nezkrotnou a mladou ...
pak divme se té mládi plešatící!

Jak žalostno pak zřít ty ploché hrudi
a chabý sval, tvář vpadlou, zhaslé zraky,
té, Vlasti, příští generace tvojí,

již oblékáme šmahem do orudí
a pasujeme k blanickému voji
a již chcem vehnat v nepřátelské mraky!

Kritice o nás

Pár frází, na forum jež veřejnosti
jde gaminovským krokem vyzývavě
a mluví s velkohubou nafouklostí -
to nezdá se nám kritikou být právě!

To také nechcem, aby v horlivosti
nám tleskal kdos k té skrovné naší slávě
neb nazdaroval (nám jen k mrzutosti),
kde košilí to kmitne červenavě!

Dřív každý k nám pojď, jakou chceš, měj víru!
Až mozoly ti dlaně zakrvaví,
až poznáš boj náš nezištný a dravý:

pak teprv suď, kde jsme, kam chceme,
kdy k vzdálenému břehu přistaneme -
a přilož, jakou chceš, pak na nás míru!

Čin

Ó, slovo prázdné dnes a bez významu,
ač blýskáš v každé vlastenecké notě,
na foru řečnišť, parlamentu, chrámu,
což ztratili jsme všechen smysl pro tě?

Ten instinktivný smysl, prostý klamu,
jejž zrovna tak zná potlučené kotě
jak lev, jenž, skrčen v klece úzkém rámu,
svůj pase zrak na krotitelů rotě?

Ten smysl pro tvou hrubou exklamaci,
když Národ, jako Kristus uplvaný,
skráň zruměněnou studem k zemi níží?

A člověk zaslzí i při své resignaci,
když obratu už nezří s žádné strany,
a na všem jen tu dusnou, tupou tíži.

Mens sana in corpore sano!

Tak člověk nežil ještě nikdy efemerně
jak dnes ... Po nakloněné ploše vědy
se řítí v hloub, a nechť mu to vstříc zívá černě,
přec nestane, by protřel svoje hledy.

Svůj celý jepičí věk hrbatí se perně
v svých pracovnách, jsa nervosní a bledý,
kde otec přestal, v jeho patách luští věrně
o Bohu, společnosti problém šedý.

Chce křídlo přepnout přes věčnosti dálné vlny
a celý kosmos sevřít dvou, tří do formulek,
pravd nevystihlé moře přelít v lebky důlek -

A zatím blázinec a kliniky jsou plny,
nerv chorý přepnut, tělo zanedbáno -
ký div? Mens sana in corpore sano!

V den 8. srpna

Je ovlhlý den ... Na všem zmlká tíha,
na scéně titanských skal nahá čela
a každá vráska jich a každá rýha
se mokvajícím sněhem smutně bělá.

A zdola, odkudž rubáš mlh se zdvíhá,
lká ztlumeně bystřina roztesknělá -
a ozvěna, jež za balvanem číhá,
v té tišině jen odpovídá, bdělá.

Ten osmý srpen! Na všem tichá duma,
jak táhnula by z duší našich na ven -
v sluch šumot Aachy hučí jako stesk -

a člověk sedne - zamyslí se - znaven
dá v dlaně hlavu - a jak dumá, dumá,
mní chvilkou slyšet těla pád a třesk.

Dojem z venkova

Síň ztemnělá - vzduch ztuchlým vlhkem syt,
na všem se houpá šedé pavučí
a z koutů všech vlá sivý jakýs klid,
jenž mělkou vlnou jest jen tehdy zryt,

když moucha po prasklém skle zabzučí ...
Zde zvučný povel dávno přestal hřmít
a čepel vzduchem svištět - vše tu v snách
a v nářadí to lupe v dlouhých pomlčkách.

Jen někdy úzký pruh sem slunce schví,
jenž ztrnulé to přítmí osvětlí,
po stěně šlehna černý za rámec,

kde vkreslen sokol nad mrak povzlétlý ...
Ten rám ti náhle připadá jak klec,
o niž ten pták si hlavu krvaví.

Jen pod náš prapor!

Ó, kdybyste jen chtěli s zjasnělými čely
pod vlajku naši přivinout se úže,
a jak nám odkaz smělý našich vůdců velí,
v šik jeden srazit se do posledního muže -

hned pominuly by ty dlouhé české zimy,
a z chmur by zase šlehly červánkové růže.
Tož nechte předsudků svých! pryč už jednou s nimi!
pryč s šklebem na retu a pod náš prapor úže!

Jen pod náš prapor - hned jsme k cíli blíže;
a sobě věřme; kdo nám ruce líže,
ten do krve nás jistě škrabe stranou.

Na toho zdvihněm pěst radš, bojem zdranou,
v níž ztajena je síla Zábojova - - -
a věřte, Svoboda nám vzejde nová.

První sonet

Když první sonet v jambu volném, kolébavém,
jde v čelo kolegům svým krůčkem nesmělým,
je ptáku podoben, jenž v olši nade splavem
se prvně rozezpívá tichým hláskem svým.

A není divu - dřív pár přátel v shovívavém
mu tlesklo úsměvu s autorem nadšeným -
teď náhle ocit se před veřejnosti davem,
jak k rýmu nesměle tu cinká nový rým!

Však brzy zvykne, bude pěkně deklamovat
a vyznačená pak místa slibně akcentovat,
jak onen pták s tím zpěvem nesmělým,

hlas jemuž zvolna sílí, zvučí jasným kovem,
a peruť mohutní, že v moři červánkovém
svá křídla pozlacuje sluncem zapadlým.

Intermezzo
Bratru Jos. Svobodovi

Milý bratře! Pamatuješ se na onu opuštěnou tělocvičnu v šerém, sklepení Zámeckého Dvora? Pamatuješ se, jak zarazila nás ta stojatost nasládle ztuchlého vzduchu, ta sepiovost zdušeného přítmí, když jsme vstoupili? Pamatuješ se na ony neohrabané a jakby zakřiknuté sloupy, na tu jejich dojímavou resignaci, s jakou zdály se nésti těžké klenby, jež podávaly si ramena svá němou opuštěností v úzkostném stisknutí? Snad dodávaly si odvahy! A zda se ještě pamatuješ na smutek toho vetchého praporu, na ta vyrudlá zlata a zčernalá stříbra jeho ornamentik, na ty sleželé záhyby bílorudého hedvábu, jež tak vyčítavě padaly s jeho žerdě? ...
Kdo asi opřel tu žerď v samotu temného kouta mezi rezité čepele šavlí, podle červotočivé skříně, jejímž rozbitým sklem vyčnívala zaprášená žluť jakýchsi papírů? Snad tlely v nich děje dávno zaniklé jednoty a toho praporu ... Něco tak bizarně vážného tajily v sobě ty kypré vločky našedlého prachu ... Kde jsou asi ti, kteří tolikráte spěli slavnostním chvílím vstříc za plesavými ševely té vlajky, vesele do vzduchu bijící? Kde jsou a kde ta jejich zvučná a troufalá hesla? V zamlklosti kterého hřbitova asi odpočívají - či, běda, opustili to paladium z nízkých pohnutek lidské existence? ...
Kdy as vymizel všechen jejich čilý ruch a život z té síně? Kdy asi přestaly cvičitelovy povely bronzového zvuku burcovat vydoutnalým ohlasem černavou dálku toho sklepení, tichem tak vášnivého? Kdy asi dozněl poslední kyv nástěnných hodin, bijících cvičební čtvrti, pohlcen jsa tím ustydlým tichem, jež zalilo nejzazší kouty? Čí kročeje rozvířily naposled hustou vrstvu prachu? (Aspoň byly po nich slabě znatelné stopy!) Byl to snad starý kastelán, jenž prochází občas s rozžatou lucernou jako duch tichými kroky rozsáhlé to sklepení a celý opuštěný zámek až do nejvyšší věže?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jacket evening dresses | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 17:43 | Reagovat

Thanks, I've been searching for info about this topic for ages and yours is the best I have discovered so far.
http://www.isdress.org

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama