"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Giuseppe Gioacchino Belli - Římské sonety - 12 z 2281 sonetů psaných v italském nářečí (v překladu Jiřího Pelána)

27. června 2007 v 23:04 | Giuseppe Gioacchino Belli - Jiří Pelán |  Sonetové cykly
Stvoření světa (165)

Když za zvuku nebeských pozounů
Bůh hnětl těsto z velmi jemné moučky,
chtěl mít svět zelený a kulaťoučký,
zkrátka něco na způsob melounu.

Tak stvořil slunce, měsíc, glóbus, na sta
hvězdiček; a pak celý ptačí rod,
hovada zemská, ryby v hloubi vod;
zasadil stromy, načež řekl: "Basta!"

A ještě něco: stvořil po řadě
Adama s Evou; těm dal poručení
netrhat jabka v rajské zahradě.

Jen do nich kousli, hlasem, z nějž jde strach,
pak zařval od plic: "Příští pokolení!
Už je to tady… Máte po ptákách!"

(Terni, 4. října 1831)

Kain (180)

Bratrovrah, jistě, nemám námitek,
vím, kdo byl Kain, nač mi to připomínat?
Jen povídám, že někdy láhev vína
stačí, a je z vás pěkný dobytek.

Známe to: chytil klacek a pak mázl
chudáčka bratra rovnou přes hlavu.
Lumpárna, pane! Říkám po právu:
takhle se chová buran nebo grázl.

Jenomže: od neděle do neděle
koukat, jak Bůh vám plive na jabka
a směje se na Ábelovo tele,

to musí chlapu jako vy a já
nakonec řádně pohnout žlučí v těle:
a potom bác! a teče červená!

(Terni, 6. října 1831)

Průvodce bez práce (447)

Dělej, co dělej, je to mizérie.
Bídou se člověk moc rád nechlubí.
Co jsem vás odvez do Ninf'Argerie,*
neměl jsem, musjé, pranic do huby.

Vidět můj kutloch, přešel by vás smích!
Od listopadu do svatého Jiří
tam prší, fouká, taky padá sníh:
jo, milostpane, jako na Sibiři!

I fráter šel by o dům radši dál!
Mít matraci tak aspoň, měkkou, rovnou,
ne pytel brambor! Co bych povídal!

V Paláci jsem byl stokrát, škoda slov! No,
jestlipak víte, musjé, co mi dal
náš Svatý otec? Řeknu vám to: hovno.

(V Osterii del Fosso, 13. listopadu 1832)

* Nymfeum zvané chrám nymfy Egerie na via Appia (Pozn. G. G. Belliho)

Holka a chlapec (485)

No ne! To je mi ale zákazníček!
To je mi kunčoft! Hned mám laskominy!
Ten salám zase odnes do kantýny
a běž si sednout zpátky na nočníček!

Do školy, alou! Pro Kristovy rány,
viděl kdy někdo takového spratka?
Jestli ses, prcku, vlámal do prasátka,
tamhle máš bábu: běž si pro kaštany!

Odkdypak blechy kašlou? Tenhle klacek -
viděl to svět? - si na mě zuby brousí!
Mazej, než slízneš pořádných pár facek!

On mě chce šoustat! Lidi, řekněte!
K tomu jsou třeba takovýhle fousy,
ne myš, co sedí krávě na hřbetě!

(Řím, 25. listopadu 1832)

Mámin porod (577)

"Babičko, teď když máma porodila,
chci se vás zeptat - vy mi odpovíte:
čímpak to je, že žena čeká dítě?"
"To z manželova dechu, moje milá."

"A odkud z mámy vyšlo?" - "Z kolene."
"A co to potom* - můžete mi říci -,
pro co jsme Panně zapálili svíci?"
"Též batolátko, nedonošené."

"Rodí i muži?" - "Někdy to tak bývá."
"Jedna prý porodila vlčátko
a jiná potom nebyla už živá."

"Ba, stane se." - "A proč tak zakrátko?"
"To z námahy, a když je žena křivá."
"Já se tak těším na své děťátko!"

(Řím, 8. prosince 1832)

* placenta

Práce (840)

Nechci nic dělat; dnes ne, zítra zas ne.
Když už jsem tady, tak to nějak přečkám;
práce mi ale nevoní - a tečka.
Nevím, co na tom ještě není jasné.

Sotva se vleču, když jsou prázdné hrnce.
Jak se však najím, jak si hrdlo svlažím,
jen po jediném doopravdy bažím:
spát na zídce, na kterou praží slunce.

Ach, kdyby práce byla vskutku sladká,
kněžouři všichni chtěli by tu jundu
a šli by po ní jak vlk po jehňátkách.

Copak má někdo v ráji mozoly?
Světice si tam líně škrábou frndu
a svatí - ti se drbou na koulích.

(Řím, 30. ledna 1833)

Papežův smích (1348)

Papež se směje? Špatná novina!
Jeho lid nejspíš brzo plakat bude!
Smích toho laskavého otčíma
je věčně stejný pro malé a chudé.

Ty škrabošky, co nosí tiáru,
jsou jako kaštan: jejich skořepina
je pěkná, uvnitř jsou však bez tvaru,
zkažené, zpouchlé, samá plesnivina.

Papež se šklebí? Bože, zbav nás hříchů!
Tím spíš, že v těchhle časech, příteli,
opravdu nemá žádný důvod k smíchu!

Pozor, ať brzo neprotáhnem huby!
Zlá předzvěst, když jsou páni veselí!
Ten, kdo se směje, vždycky cení zuby.

(17. listopadu 1834)

Chudá rodina (1677)

Klid, děti moje, klid, jen žádný strach,
a buďte tiše, táta brzo přijde.
Ach, matko Boží, pomoz mi v mé bídě,
nenechávej nás v těchhle trampotách!

Mí drobečkové, neplačte mi tady,
netrapte mámu, už to nesnese;
táta hned přijde, něco přinese,
budem mít chleba, neumřeme hlady.

Mám vás tak ráda, světýlka mých očí!
Co říkáš, Peppe? Z tmy jsi vyděšený?
Došel nám olej, copak si mám počít?

Proč fňukáš, Lallo, ty má naděje?
Že je ti zima? Jdi dál od té stěny,
pojď za maminkou, ať tě zahřeje.

(25. září 1835)

Nástupnictví (1696)

Papež, náměstek Boží a náš Pán,
je věčný jako Otec na výsosti.
On neumírá; zemi odevzdán
je pouze uzlík masa, šlach a kostí.

Neb jeho corpus, vládu vzdávaje,
tu nechá duši, skrytou v hnusné slupce:
do pekla nejde, ani do ráje,
anobrž vstoupí rovnou do nástupce.

Žaludek, vlasy, ruce, holeně,
nos, uši, mozek - vše se mění rázem;
leč papež trvá - věčně, neměnně.

A proto také lidské tělo těch,
kdo vstoupí na trůn Petrův, spadne na zem
bez duše, braši: je v něm pouhý dech.

(4. října 1835)

Opilý posluha (2031)

Tak copak, máme nakoupeno zase,
zase už máme cvrčky v kokosu?
Mlč, vždyť to vidím: dal sis do nosu
a teď jsi, chlapče, ožralý jak prase!

Tos musel dlouho koukat do sklínky!
Že jednu? Kuš! To ti tak někdo věří!
Viděla jsem, když stál jsi vedle dveří,
jak se ti, zlato, kácej holínky!

Běž pěkně domů, a řekni své mámě,
té herdekbabě, chlape bláznivý,
že s opilci se tady nebabráme.

Co, ještě mručíš? Hochu, dej si pozor,
nebo tě kopnu, že se podivíš!
Jenže ty máš už na prdeli mozol.

(16. prosince 1844)

Pomoc a rada (2104)

Rozumím… baže… lidi jsou holt lidi…
jenže… víš sám… ale co mě se týká…
já koneckonců… zkrátka, jak se říká…
jde vždycky o to, jak to člověk vidí.

Máš svatou pravdu… není všechno zlato…
já říkám jedno… rozum do hrsti…
nikdy ne zhurta… pěkně po srsti…
a kdyby… tak co… inu, kašlat na to!

Ba… pro mě za mě… chci ti zkrátka říci,
jen bez obav… nač fňukat… to snad ne.
Přátelům… znáš mě… vždycky k dispozici.

Jsem při tobě… nikdo mě nedonutí…
a věř mi… však to nějak dopadne.
Na mě je, hochu, vždycky spolehnutí.

(Duben 1846)

Dobrá partie (2123)

Ta Lucie! řekněte, to je klika!
Narodila se rovnou v košilce.
Takhle se všecko zvrátí ve chvilce:
jeden se směje, druhý zase vzlyká.

Jak shnilý citrón je vám nepohledná,
moc nepobrala holka na kráse.
A koukněte se na ni: vdává se,
a z těch mých šesti dcer - ne, ani jedna!

Zdědila dům, co je v něm pekárna.
Jak strýček umřel, povídám: a má to;
má vystaráno, holka nezdárná.

Pan Annibbile* se s ní ožení,
zrovna ten… věřte, kmotro Nunziato,
muž, jakého by… zkrátka - k zbláznění!

(13. dubna 1846)

* Annibale
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama