"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Červen 2007

William Lisle Bowles - Fourteen Sonnets, Elegiac and Descriptive - v anglickém originále

28. června 2007 v 12:38 | William Lisle Bowles |  Sonetové cykly
Sonnet I.
Written at Tinemouth, Northumberland, after a Tempestuous Voyage.

As slow I climb the cliff's ascending side,
Much musing on the track of terror past
When o'er the dark wave rode the howling blast
Pleas'd I look back, and view the tranquil tide,
That laves the pebbled shore; and now the beam
Of evening smiles on the grey battlement,
And yon forsaken tow'r, that time has rent.
The lifted oar far off with silver gleam
Is touch'd and the hush'd billows seem to sleep.
Sooth'd by the scene, ev'n thus on sorrow's breast
A kindred stillness steals and bids her rest;
Whilst the weak winds that sigh along the deep,
The ear, like lullabies of pity, meet,
Singing the saddest notes of farewell sweet.

Sonnet II.
Written at Bamborough Castle.*

Ye holy tow'rs, that crown the azure deep,
Still may ye shade the wave-worn rock sublime,
Though, hurrying silent by, relentless Time
Assail you, and the winter Whirlwind's sweep!
For far from blazing Grandeur's crouded halls,
Here Charity hath fix'd her chosen seat,
Oft listening tearful when the wild winds beat,
With hollow bodings, round your ancient walls;
And Pity's self, at the dark stormy hour
Of Midnight, when the Moon is hid on high,
Keeps her lone watch upon the topmost tow'r,
And turns her ear to each expiring cry;
Blest if her aid some fainting wretch might save,
And snatch him speechless from the whelming wave.

*Bamborough Castle in Northumberland, where there is the most liberal provision established for mariners shipwrecked on the coast.

Sonnet III.

O Thou, whose stern command and precepts pure
(Tho' agony in every vein should start,
And slowly drain the blood-drops from the heart)
Have bade the patient spirit still endure;
Thou, who to sorrow hast a beauty lent,
On the dark brow, with resolution clad,
Illumining the dreary traces sad,
Like the cold taper on a monument;
O firm Philosophy! display the tide
Of human misery, and oft relate
How silent sinking in the storms of fate,
The brave and good have bow'd their head and died.
So taught by Thee, some solace I may find,
Remembering the sorrows of mankind.

Sonnet IV.
To the River Wenbeck.

As slowly wanders thy forsaken stream,
WENBECK! the mossy-scatter'd rocks among,
In fancy's ear still making plaintive song
To the dark woods above: ah! sure I seem
To meet some friendly Genius in the gloom,
And in each breeze a pitying voice I hear
Like sorrow's sighs upon misfortune's tomb.
Ah! soothing are your quiet scenes--the tear
Of him who passes weary on his way
Shall thank you, as he turns to bid adieu:
Onward a cheerless pilgrim he may stray,
Yet oft as musing memory shall review
The scenes that cheer'd his path with fairer ray,
Delightful haunts, he will remember you.

Sonnet V.
To the River Tweed.

O Tweed! a stranger, that with wand'ring feet
O'er hill and dale has journey'd many a mile,
(If so his weary thoughts he might beguile)
Delighted turns thy beauteous scenes to greet.
The waving branches that romantick bend
O'er they tall banks, a soothing charm bestow;
The murmurs of thy wand'ring wave below
Seem to his ear the pity of a friend.
Delightful stream! tho' now along thy shore,
When spring returns in all her wonted pride,
The shepherd's distant pipe is heard no more,
Yet here with pensive peace could I abide,
Far from the stormy world's tumultuous roar,
To muse upon they banks at eventide.

Sonnet VI.

Evening, as slow thy placid shades descend,
Veiling with gentlest hush the landscape still,
The lonely battlement, and farthest hill
And wood; I think of those that have no friend;
Who now perhaps, by melancholy led,
From the broad blaze of day, where pleasure flaunts,
Retiring, wander 'mid thy lonely haunts
Unseen; and mark the tints that o'er thy bed
Hang lovely, oft to musing fancy's eye
Presenting fairy vales, where the tir'd mind
Might rest, beyond the murmurs of mankind,
Nor hear the hourly moans of misery.
Ah! beauteous views, that hope's fair gleams the while,
Should smile like you, and perish as they smile!

Sonnet VII.
At a Village in Scotland.

O North! as thy romantick vales I leave,
And bid farewell to each retiring hill,
Where thoughtful fancy seems to linger still,
Tracing the broad bright landscape; much I grieve
That mingled with the toiling croud, no more
I shall return, your varied views to mark,
Of rocks winding wild, and mountains hoar,
Or castle gleaming on the distant steep.
Yet not the less I pray your charms may last,
And many a soften'd image of the past
Pensive combine; and bid remembrance keep
To cheer me with the thought of pleasure flown,
When I am wand'ring on my way alone.

Sonnet VIII.
To the River Itchin, near Winton.

Itchin, when I behold thy banks again,
Thy crumbling margin, and they silver breast,
On which the self-same tints still seem to rest,
Why feels my heart the shiv'ring sense of pain?
Is it, that many a summer's day has past
Since, in life's morn, I carol'd on thy side?
Is it, that oft, since then, my heart has sigh'd,
As Youth, and Hope's delusive gleams, flew fast?
Is it that those, who circled on thy shore,
Companions of my youth, now meet now more?
Whate'er the cause, upon thy banks I bend
Sorrowing, yet feel such solace at my heart,
As at the meeting of some long-lost friend,
From whom, in happier hours, we wept to part.

Sonnet IX.

O Poverty! though from thy haggard eye,
Thy cheerless mien, of every charm bereft,
Thy brow, that hope's last traces long have left,
Vain Fortune's feeble sons with terror fly;
Thy rugged paths with pleasure I attend;--
For Fancy, that with fairest dreams can bless;
And Patience, in the Pall of Wretchedness,
Sad-smiling, as the ruthless storms descend;
And Piety, forgiving every wrong,
And meek Content, whose griefs no more rebel;
And Genius, warbling sweet her saddest song;
And Pity, list'ning to the poor man's knell,
Long banish'd from the world's insulting throng;
With Thee, and loveliest Melancholy, dwell.

Sonnet X.
On Dover Cliffs.

On these white cliffs, that calm above the flood
Rear their o'er-shadowing heads, and at their feet
Scarce hear the surge that has for ages beat,
Sure many a lonely wanderer has stood;
And, whilst the lifted murmur met his ear,
And o'er the distant billows the still Eve
Sail'd slow, has thought of all his heart must leave
To-morrow---of the friends he lov'd most dear,---
Of social scenes, from which he wept to part:---
But if, like me, he knew how fruitless all
The thoughts, that would full fain the past recall,
Soon would he quell the risings of his heart,
And brave the wild winds and unhearing tide,
The World his country, and his GOD his guide.

Sonnet XI.
Written at Ostend.

How sweet the tuneful bells' responsive peal!
As when, at opening morn, the fragrant breeze
Breathes on the trembling sense of wan disease,
So piercing to my heart their force I feel!
And hark! with lessening cadence now they fall,
And now, along the white and level tide,
They fling their melancholy music wide,
Bidding me many a tender thought recall
Of summer-days, and those delightful years,
When by my native streams, in life's fair prime,
The mournful magic of their mingling chime
First wak'd my wond'ring childhood into tears!
But seeming now, when all those days are o'er,
The sounds of joy, once heard, and heard no more.

Sonnet XII.
Written at a Convent.

If chance some pensive stranger, hither led,
His bosom glowing from majestic views,
The gorgeous dome, or the proud landscape's hues,
Should ask who sleeps beneath this lowly bed---
'Tis poor MATILDA! To the cloister'd scene,
A mourner, beauteous and unknown, she came,
To shed her tears unseen; and quench the flame
Of fruitless love: yet was her look serene
As the pale midnight on the moon-light isle---
Her voice was soft, which e'en a charm could lend,
Like that which spoke of a departed friend,
And a meek sadness sat upon her smile!
Now here remov'd from ev'ry human ill,
Her woes are buried, and her heart is still.

Sonnet XIII.

O Time! who know'st a lenient hand to lay
Softest on sorrow's wound, and slowly thence,
(Lulling to sad repose the weary sense)
Stealest the long-forgotten pang away;
On Thee I rest my only hope at last,
And think, when thou hast dried the bitter tear
That flows in vain o'er all my soul held dear,
I may look back on many a sorrow past,
And meet life's peaceful evening with a smile---
As some poor bird, at day's departing hour,
Sings in the sunbeam, of the transient shower
Forgetful, tho' its wings are wet the while:---
Yet ah! how much must that poor heart endure,
Which hopes from thee, and thee alone, a cure!

Sonnet XIV.
On a Distant View of England.

Ah! from my eyes the tears unbidden start,
Albion! as now thy cliffs (that bright appear
Far o'er the wave, and their proud summits rear
To meet the beams of morn) my beating heart,
With eager hope, and filial transport hails!
Scenes of my youth, reviving gales ye bring.
As when, ere while, the tuneful morn of spring
Joyous awoke amid your blooming vales,
And fill'd with fragrance every breathing plain;---
Fled are those hours, and all the joys they gave,
Yet still I sigh, and count each rising wave,
That bears me nearer to your shores again;
If haply, 'mid the woods and vales so fair,
Stranger to Peace! I yet may meet her there.


Nizam-ud-din-Ahmad - sonetový cyklus indického básníka s anglickým vzděláním (r. 1914) v anglickém originále

28. června 2007 v 12:34 | Nizam-ud-din-Ahmad |  Sonetové cykly

As one who wanders lone and wearily
Through desert tracts of Silence and of Night,
Pining for Lovers keen utterance and for light,
And chasing shadowy forms that mock and flee,
My soul was wandering through Eternity,
Seeking, within the depth and on the height
Of Being, one with whom it might unite
In life and love and immortality;

When lo! she stood before me, whom I'd sought,
With dying hope, through life's decaying years--
A form, a spirit, human yet divine.
Love gave her eyes the light of heav'n, and taught
Her lips the mystic music of the spheres.
Our beings met,--I felt her soul in mine;


To me no mortal but a spirit blest,
A Light-girt messenger of Love art thou--
The radiant star of Hope upon thy brow.
The thrice-pure fire of Love within thy breast!
Thou comest to me as a heavenly guest,
As God's fulfilment of the purest vow
Love's heart e'er made--thou com'st to show e'en _now_
The Infinite, th' Eternal and the Best!

I clasp thy feet,--O fold me in thy wings,
And place thy pure white hands upon my head,
And breathe, O breathe, thy love-breath o'er mine eyes
Till, like the flame that from dark ashes springs,
My chastened spirit, from a self that's dead,
Upon the wings of Love shall heav'nward rise.


I know not what Love is,--a memory
Of Heav'n once known,--a yearning for some goal
That shines afar,--a dream that doth control
The spirit, shadowing forth what is to be.
But this I know, my heart hath found in thee
The crown of life, the glory of the soul,
The healing of all strife, the making whole
Of my imperfect being,--yea, of me!

For to mine eyes thine eyes, through Love, reveal
The smile of God; to me God's healing breath
Comes through thy hallowed lips whose pray'r is Love.
Thy touch gives life! And oh, let me but feel
Thy hovering hand my closing eyes above,--
Then, then, my soul will triumph over Death.

When on thy brow I gaze and in thine eyes--
Eyes heavy-laden with the soul's desire,
Not passion-lit, but lit with Heav'n's own fire--
I have a vision of Love's Paradise.
Gazing, my tranced spirit straightway flies
Beyond the zone to which the stars aspire;
I hear the blent notes of the white-wing'd quire
Around Immortal Love triumphant rise.

And there I kneel before th' eternal throne
Of Love, whose light conceals him,--there I see,
Veiled in his sacred light, a face well known
To me on earth, now, yearning, bend o'er me.
Heaven's mystic veil, inwove of light and tone,
Conceals thee not, Beloved,--I know thee!


How poor is all my love, how great thy claim!
How weak the breath, the voice which would reveal
All that thy soul hath taught my soul to feel--
Longings profound,--deep thoughts without a name.
If God's self might be worshipped, without blame,
In His best works, then would I silent kneel
Watching thine eyes,--until my soul should steal
Back, unperceived, to regions whence it came!

If my whole life were but one thought of thee,
That thought the purest worship of my heart
And my soul's yearning blent; if at thy feet
I offered such a life, there still would be
Something to wish for,--something to complete
The measure of my love and thy desert.


When I approach thee, Love, I lay aside
All that is mortal in me; with a heart
Absolved and pure, and cleansed in every part
Of every thought that I might wish to hide
From God, I come,--fit spirit to abide
With such a soaring spirit as thou art,
Whose eye transfixes with a fiery dart
Presumptuous passion and ignoble pride.

Yea, thus I come to thee, and thus I dare
To gaze into thine eyes; I take thy hand,
And its soft touch upon my lips and eyes
Thrills thy pure being, while it lingers there,
Into my heart and soul;--and then we stand
Like the first two that loved in Paradise!


When through thine eyes the light of Heav'n doth shine
Upon my being, and thy whisper brings,
As the soft rustling of an angel's wings,
Joy to my soul and peace and grace divine;
When thus thy body and thy soul combine
To weave the mystic web thy beauty flings
Around my heart, whose thrilling silence rings
With Hope's unuttered songs that make thee mine,--

Ah, then, O Love! what need of words have we,
Who speak in feeling to each other's heart?
Words are too weak Love's message to impart,
Too frail to live through Love's eternity.
Silence, the voice of God, alone must be
Love's voice for thee, beloved as them art.


What need to tell thee o'er and o'er again
What eyes to eyes have spoken silently
And heart to heart hath uttered? Love must be
For us a hushed delight, a voiceless pain
Serenely borne! Our lips must ne'er profane
Our inmost feelings,--lest the sanctity
Of Love be lessened in our hearts and we
Nought higher than the common path attain!

The common path were death to us, whose love,
O'erruled by Fate, from earthly hopes debarred,
Must look to Heav'n for sublimer joys
Than those which earth can give, which earth destroys.
Our path is steep, but there is light above,
And Faith can make the roughest way less hard.


Look in mine eyes, Beloved,--for my tongue
Must never utter what my heart doth claim,--
And read Love there, for Love's forbidden name
Dies on my trembling lips unvoiced, unsung.
Nor sighs, nor tears--the bitter tribute wrung
From hearts of woe--must e'er that love proclaim
For which the world's unpitying heart would blame
Thy pity--though from purest fountains sprung.

Fate and the world, they bid wide oceans roll
Between our yearning hearts and their desire;
Yea, lips they silence, but can ne'er control
The heart of Love, nor quench its sacred fire.
I must not speak; O look into my soul--
There read the message which thou dost require!


Not here,--not here, where weak conventions mar
Life's hopes and joys, Love's beauty, truth and grace,
Must I come near thee, greet thee face to face,
Pour in thine ear the songs and sighs that are
My heart's best offerings. But in regions far,
Where Love's ethereal pinions may embrace
Beauty divine--in the clear interspace
Of twilight silence betwixt star and star,

And in the smiles of cloudless skies serene,
In Dawn's first blush and Sunset's lingering glow,
And in the glamour of the Moon's chaste beams--
My soul meets thine, and there thine image seen,
More real than life, doth to my lone heart show
Such charms as live in Memory's haunting dreams!


A time there was, when for thy beauty's prize--
Hadst thou but deemed my love that prize deserved--
What hope, what faith my daring heart had nerved
For proud achievement and for high emprize!
No Knight, that owned the spell of Beauty's eyes
And wore her sleeve upon his helm, had served
His vows with faith like mine; I ne'er had swerved
One jot from mine for all beneath the skies.

That time is dead, alas! and yet this heart
Is thine, still thine, with Love's high chivalry
And Faith that cannot die; but now its part
Must be a higher knighthood,--patiently
To brook life's ills, and, pierced with many a dart,
By sacrifice of self to merit thee.


As when the Moon, emerging from a cloud,
Sheds on the dreary earth her gracious light,
A smile comes o'er the frowning brow of Night,
Who hastens to withdraw her sable shroud;
And then the lurking shadows' dark-robed crowd,
Pursued with glitt'ring shafts, is put to flight;
And, robed in silv'ry raiment, soft and bright
The humblest flower as a Queen seems proud;

So when thou com'st to me in Beauty's bloom,
And on thy face soft Pity's graces shine,
Thou can'st dispel the heavy shades of gloom
From my sad heart, which ceases then to pine;
And Hope and Joy their quenched beams relume
And gild the universe with light divine.


Truth is but as the eye of God doth see;
And Love is truth, and Love hath made thee mine.
What though on earth our lives may not combine,
Love makes us one for all Eternity!
God gives us to each other, bids us be
Each other's soul's fulfilment, makes Love shine
Upon our souls as His own light divine.
An effluence of His own deity.

Why ask for more? Our union is above
All earthly unions, ours those heights serene
Where Love alone is Heav'n and Heav'n is Love--
Where never comes the world's harsh breath between
Hope's fruits and flow'rs. Ah, why then earthward move,
Where pure and perfect bliss hath never been?


Ah, Love, I know that to my love thou art,
And must be, in this life, a dream,--a name!
But be it joy or grief, or praise or blame,
I give thee all the worship of my heart.
'Tis not for Love to bid life's cares depart;
Love wings the soul for Heaven whence it came.
Such love from Petrarch's soul did Laura claim,
And Beatrice to Dante did impart.

To thee I turn,--be thou or near or far,
And whether on my love thou frown or smile,--
As, in mid-ocean, to some fairy isle
Palm-crowned; as, in the heav'ns, to eve's bright star
Whose pure white fire allures the vision, while
Myriads of paler lights unnoticed are!


Thou hast but seen what but mine eyes have shown--
Mine eyes that gazing on thee picture Heaven;
Thou hast but heard what but my voice hath given--
My voice that takes from thine a calmer tone.
Ah! couldst thou know all that my heart hath known,
While with Despair's dark phantoms it hath striven--
From faith to doubt, from joy to sorrow driven,
Till rescued and redeemed by Love alone,--

Thou wouldst not marvel were my cloudless brow
O'er-clouded, were my aspect less serene!
Love smiles on Death, unveils his mystery
Of joy and grief, and Love bids me avow
This truth, with chastened heart and tranquil mien,--
'Less pure Love's bliss if less Love's agony.'


Time's cycle rolls--once more I hail the day
On which propitious Heaven sent to Earth,
Disguised in thy fair form, in mortal birth,
The Star of Love, whose pure celestial ray
Glides through the spirit's gloom and lights the way
To bliss! I hail thy coming 'midst the dearth
Of the soul's aspirations, when the worth
Of hearts like thine had ceased men's hearts to sway.

I greet thee, Love, and with thee scale the height,
That cloudless height where winged spirits rest:
Where the deep yearnings of the mortal breast,
From mortal bin set free, reveal to sight
That living Presence, that Eternal Light
In which enwrapt the eager soul is blest.


Oh, had I but the poet's voice to sing,
Then would the music prisoned in my heart
(Panting in vain its message to impart)
Hover around thee, Love, on trembling wing,
To tell thee of the soft-eyed hopes that cling
To Love's white feet, the doubts and fears that start
And pierce his bosom with a poisoned dart,--
The smiles that soothe, the cold hard looks that sting!

But 'tis not mine, the soaring joy of Song:
I strive to voice my soul, but strive in vain.
Though passion thrills, and eager fancies throng,
Deckt in the varying hues of joy and pain,
Yet the weak voice--as weak as Love is strong--
Dies murm'ring on Love's throbbing heart again.


We will not take Love's name; that little word,
By lips too oft profaned, we will not use.
From Nature's best and loveliest we will choose
Fit symbols for Love's message; like a bird,--
Whose warbled love-notes by its mate are heard
In greenwood glade,--shalt thou in strains profuse
The prisoned music of thy heart unloose,
While my heart's love is by sweet flow'rs averred.

Then take, O take these fresh-awakened flowers,
The symbols of my love, and keep them near,
Where they may feel thy breath and touch thy hand;
Then sing thy songs to me,--in silver showers
Pour forth, thine eager soul, and I shall hear;
Ah, thus will Love Love's message Understand!


The Nightingale upon the Rose's breast
Warbling her tale of life-long sorrow lies,
Till in love's tranced ecstasy her eyes
Close and her throbbing heart is set at rest;
For, to the yielding flow'r her bosom prest,
Death steals upon her in the sweet disguise
Of crowned love and brings what life denies,--
mingling of the souls,--Love's eager quest!

Thus let my heart against thy heart repose,
Sigh forth its life in one delicious sigh,
Then drink new life from out thy balmy breath;
Thus in love's languor let our eyelids close,
And let our blended souls enchanted lie,
And dream of joy beyond the gates of death.


Was it a dream, when, through the spirit's gloom,
I saw the yearning face of Beauty shine--
Soft in its human aspect, though divine,
Pleading for human love, though armed with doom?
And was it but a dream, that faint perfume,
Blent of loose tress and soft lips joined to mine,
Those fair white arms that did my neck entwine,
That neck's sweet warmth, that smooth cheek's floral bloom?

Ah! was it true, or was it but a dream
Of bliss that scarce to mortal hearts is given?
Ah! was it thou, Beloved, or some bright
Phantom of thee that made thy presence seem,
Rich with the warmth of Life, the light of Heaven,
To hover o'er the realms where both unite?


Nay, it was thou, when the fair Evening Star
Leaned on the purple bosom of the West;
'Twas thou, when o'er the far hills' frowning crest
Fell the soft beams of Cynthia's silv'ry car:
Thyself--than stars and moonbeams fairer far--
A vision in ethereal beauty drest!
But, when thy head drooped flow'r-like on my breast,
Then did no word our souls' communion mar:

Love spake to love without a sign or glance,
And heart to heart its inmost depth revealed
In the deep thrilling silence of that trance,
Till earth, and earthly being ceased to be,
And our blent souls at that high altar kneeled
Whence Love doth gaze upon Eternity!


There was a crown of thorns upon the head
Of Love, when he across my threshold came.
I knew the sign and did not ask his name,
But took him to my heart, although he said,
'The soul's dumb agonies, the tears unshed
That sear the heart, th' injustice and the blame
Of the harsh world,--God wills that I should claim
Through these immortal Life when Hope is dead.'

I took him to my heart and clasped him close.
E'en though his thorns did make my bosom bleed.
Then from the very core of pain arose
A joy that seemed to be the utmost need
Of my worn soul! Love whispered, '_This_ the meed
Of hearts that keep their faith amidst Love's woes.'


Two hearts made one by Love that cannot die
Whatever life may bring, shall never part;
In life they're one, and e'en in death one heart!
Are we not such, Beloved, thou and I?
Ah, then, why mourn that 'neath another sky,
Far from these longing arms and eyes thou art?
I clasp thee still, and lo! thy lips impart
New life to me as in the days gone by.

I feel thy heart in mine,--our hopes and fears,
Like music's wedded notes, together flow;
Our sighs the same, the same our smiles and tears,--
The selfsame bliss is ours, the selfsame woe.
For Love no weary leagues, no ling'ring years--
Two hearts in one nor time nor distance know.


The night is sweet: thy breath is in the air,
I feel it on my face; thy tender eyes
Look love upon me from yon starry skies!
They bring to me, those glancing moonbeams fair,
The shine and ripple of thy silken hair.
And in the silent whispers and the sighs
That from the throbbing heart of Nature rise,
I hear thee, feel thee,--own thy presence there.

Ah, fond deceit!--too soon the heart, unblest,
Unsated, turns from these illusive charms
Back to the haunting dream of heav'n once known:
It pines for those soft eyes, that throbbing breast,
Those sweet life-giving lips, those circling arms--
The breath, the touch, the warmth of Beauty flown.


I'm far from thee, yet oft our spirits meet:
We share the longings of each other's breast,
And all our joys and sorrows are confest
As though our lips did love's fond tale repeat.
Ah! then thine eyes send forth, mine eyes to greet,
Glances in which thy whole soul is exprest,
Then, like some song-bird flutt'ring in its nest,
I hear thy heart in pulsing cadence beat.

I know its music and I know its thought;
My heart to it th' unuttered words supplies;
I listen to the thrilling melody
Until my soul its subtle tone hath caught.
And then I take it as Love's gift,--it lies
Imprisoned in my own weak poesy!


From out the golden dawn of vanished years
She glides into my dreams, a form divine
Of light and love, to soothe the thoughts that pine
For what has been, to stem the tide of tears
That inward flows upon the heart and sears
Its inmost core. Her countenance benign,
Where Love and Pity's chastened graces shine,
Reflects the hallowed light of other spheres.

Then to my anguished soul, with care outworn,
Comes, like a strain on aerial wings upborne,
This message from her soul:--'_Bid sorrow cease;
Love dies not;--'tis th' immortal life above.
And chastened souls, that win eternal peace
Through earthly suff'ring, know that Heaven is Love_!'

Deset vítězných příspěvků do soutěže literárního serveru BlueWorld o nejlepší sonet (2004)

27. června 2007 v 23:48 | různí |  Sonety
1. místo
Ztráta citlivosti - (autor si nepřál uvádět své jméno)

A neucítíš vůbec nic
snad tupý tlak za prsní kostí
jen mírný stesk z nepřítomnosti
a zápach uhašených svic

a neuslyšíš ničí hlas
snad ani tón ba ani zvuk
v ulicích náhle žádný hluk
zůstaneš tichu napospas

a neuvidíš viděné
k předmětům, které tvar svůj ztrácí
tvůj zrak jak olej k vodě lne

- čas do smyčky se zamotá …
zrcadlo pohled očím vrací -
tohle je smrt - ne samota

2. místo
Dies certus an, incertus quando - David Mareš
(Den, který jistě přijde, neví se ovšem kdy)

Slunce již zapadá a soumrak jako stín
Krajinu obestře zahalí do temnot
A v číši zůstává jen hořká pachuť slin
A svíce na stole po léta nemá knot

Tak trochu bezmocně koukám se do karet
Zmizela naděje cítím se obehrán
Na ústa bezzubá marně se hledá ret
Který by zacelil tisíce dávných ran

V žilách mi koluje podivně chladná krev
Víčka mám z olova usedá na ně prach
A sýček vypráví jak slzy skropí zem

Nežli se rozezní po ránu ptačí zpěv
Hodiny odbijí ve starých komnatách
Zlověstně pochmurně - mé duši rekviem

3. místo
Poutník - Marek Sekyra

Už vítr zvedá se a zvedá rmut dne ode dna,
jak racků tisíce vlny větrem rozmávané,
překocený slunečník - pyramida beze dna
a světla vlaků jsou jak Perseidy samozvané.

Tři krásné ženy v pramici mne vozí sem a tam
a z brázd v osnově lesku hvězd rybářskou spletly síť,
pak z dýmky popel do řeky v oparu vymetám
a zbytek vína vylévám před temnou lodní příď.

Síť spletenou i ticho kol protrhla jedna z hvězd
a sama v sobě s šplouchnutím hladiny zmizela,
mhu zamotanou v hradbě bříz rozpouští záře měst,
co stará vrba smuteční tu stojí zšeřelá.

A přijde ráno, kdy se zdá, že nám jsou dálky blíž
a obzor leží u tvých vrat, však na nich těžká mříž.

4. místo
Nad propastí léta (torzo, skelet; skoro sonet) - Ivo Harák

vosk kaštanů jak slzy do jehličí
neslyšně stéká, pije jej tvá hlína
jediná sojka která ještě křičí
jediná sojka, jediná je vina

šumící listí voda právě teče
za větrem šplhá vzhůru po úpatí
zatímco kámen na místě a v kleče - -
někdo tu stojí; a cizí se vrátí

myšlenky, básně: slova, slova v prachu
ztracená, ztichlá kdesi mezi pískem
popsaným znova tajnou řečí dětí

rezavým větrem: Kristus sňatý z kříže
si léčí rány v jehličí a mechu
Asrael sojka smutný neboť letí

5. místo
Přijdete znovu na můj sad? - Filip Waller

Vetchý můj mlha sad z barev svlékla.
Oškubán Havran o tóny suit
posolí peřím popela svit.
Malba před modlou myšlenky klekla.

Toužím po Touze; z ledu se spekla,
vyhřezla ze tmy v plamenný břit.
Prsty do kláves darmo jdou klít:
Zbytečná zášti ze mlýna pekla!

Fontány střech a dlažebné hlasy,
jiskřivé lampy, rty plné spásy
kdysi jste snesla, Má, na můj sad.

Zbádány šmahem jsou zeměpásy.
Kdo Vám tak zcuchal rozkvetlé vlasy?
Obral nás oba o patos Had…

- (-nn-, autor vítězného sonetu)

Pověz mi jak se cítíš dnes
ta pachuť masa na jazyku
ti ostří nůž jen silou zvyku
a stříhá díry do kapes

komu je léto určeno
tobě - či jemu ? Bláhový !
co nevyslovíš, za slovy
už navždy bude ztraceno …

zastav se ! stůj - a zůstaň tak !
krev nevykřesá jiskru z prachu
z bot na rakev Ti zkouší lak

a beze mne je živým snáz
jsem drobná skvrna v almanachu
jsem pouhé ticho na dotaz …

- (-nn-, autor vítězného sonetu)

toužil jsem ti - má Lásko - napsat sonet
o mracích ve světle a ptácích v povětří …
však básníci jsou bandou marionet
a v touze po lehkosti pózou nešetří

už vím že nedovedu popsat slovy
cit který se ukrývá pod řečí
snad tedy pravdu oči mé ti poví
a doufat smím, že srdce přesvědčí …

já nemohu a nesmím říct si o víc
a cesty ujít smím jen do polovic
než ukrajovat krajíc svobody

a tam, kde lásky slza kane žhavá
že květina je zasazena pravá
však zvadnout je jí dáno - bez vody

Z bláta do louže - David Mareš

Palubu skrápí vodní tříšť
Loď směšně tančí ve vlnách
Z bahna do slaných tratolišť
A obzor skrývá další krach

Když vlna s vlnou smáčí tmu
Slunce si ze svých kasemat
Tichounce brouká do rytmu
Že zítřek dá ti zase mat

Synek se sklesle otce ptá
Proč bezmoc v duši zesílí
Když vítr foukne do plachet

Racek se v dáli zachechtá
Že cesta tam je cesta zpět
Z Charybdy přímo do Scylly

(p. Koubkovi) - Ivo Harák

Za oknem, okem: lidé, mraky, stín
věcí, jež byly. Mlčky, bez dějin
mne cosi míjí. Nelze poměřit
dům za oknem: má oprýskaný štít

Den za dnem kráčí, než jej přišlápne
ke hlíně hlavu, oči, zuby, ret:
někdo tu leží; spící pod vápnem
nebude prosit ani vyprávět

o tom, co bylo. Nežli zavře se
hladina vlídnou dlaní hlazená
O tom, co bylo. Co je bez jména

Hladina zatím mraky zrcadlí:
bez sloupů těl se síně propadly
(nad městem ne, až dál, už nad lesem)

(18. 6. 2004, malátnost, únava; před deštěm)

Mohu si přisednout? - Yenn Toussaintská

Mohu si přisednout, poslední rytíři?
Ve dvou se popíjí přeci jen lépe.
Víno je pro ústa, vítr je pro chmýří,
srdce je pro nic - a tepe a tepe.

Mohu si přisednout, Quijote bláznivý?
Slabost jsem měla vždy pro marné činy.
Osudu splétané vláknité tětivy
s úsilím napneš, a cílí už jiný.

Cítím se vyprahle, jak hvězda letící.
Mohu si přisednout na vaši lavici,
na chvíli polevit v bezhlavém letu?

Mohu si přisednout? Je to jen na chvíli.
Zaplatím za víno, co bychom vypili,
dřív, než se rozejdem do jiných světů.

Zuna Cordatová - Pták brunát (Zvrácené sonety) - 2 mystifikační sonety Romana Szpuka

27. června 2007 v 23:34 | Zuna Cordatová |  Sonety
Probouzející se

V parku se probouzím, v křoví...
(Taštičku vzali mi... kalhotky svlékli,
cosi tam lepká, snad sliny tam stekly.)
Na nebi podivné kovy

svítání taví... Už příští
stín křídel břízy mi opadat hrozí
do tváře... Zle mi... A z úvozu vozy
vzduchem hřmí, dálnice sviští.

Policajt přichází. "Zvedej se!" káže.
Hrubý je. Spěchá. A chce do mne vrážet.
V holubím hejnu má pramáť

odlétá ze střechy... Nechce mě znáti.
Hlas za mnou letí, jak zpitá se klátím:
"Špína seš! Zameť se sama!"


Jak vichr's mě podmet, mé plání...
Ze mne pak zvedl ses, mlhavý, slizký.
Druhu's mě nabídl. (Jak třešni z misky.)
Setřels, čím otec mě zhanil.

Hýčkám si od tebe ranky.
Z bytu's mě vyhodil, v noci tak hodný
(nečtenou knihou je mlhavý chodník,
vánek už rozřezal stránky).

V bufetu svítá. Má blůzka
zvlhlá je, špinavá... úzká.
Jitro mě poslalo napřed, svou plačku.

Student tu snídá... Jsem vlčí:
Z piva mu upíjím... Mlčí.
(Copak bys za to chtěl, můj ubožáčku?)

Karel Hlaváček - Sokolské sonety 2/2

27. června 2007 v 23:17 | Karel Hlaváček |  Sonetové cykly

Ty svatý ptáku, znaku naší síly,
v svůj ostrý zob a nepoddajný spár
chop těchto mojích chabých veršů pár
a zakruž s nimi k slunci nad mrak bílý!

Ač chabé jsou, přec mají tep mé žíly,
je štěstí v nich, však také v nich náš zmar;
ty kdybys dal jim síly, ohně dar,
tož možná, že by potom působily!

Ó, působit! Být bratrům maják, stráž,
jim na rtech jásat, truchlit v jejich bídě,
jít první v boj, být slední v puklé přídě,

když vstává vrah, hřmít: Sta se paží vzpaž!
a za Vlast s Victoria! v rtech mřít v boji -
viď, sonete, to touhou tvou i mojí.

Rovnost, volnost, bratrství

Ó, heslo, promočené vřelou krví
těch tisíců, již pod nůž guillotiny
šíj sklonili ... to věk byl zcela jiný,
jenž zapálil tvůj smolný věnec prvý,

než náš . . . ten stařec, skepsí předrážděný.
Dnes umírá ... věk nový, hrozný, stinný
pěst pozdvihuje, zrak má zkrvavený
a tváři vzdornou, plnou trpké sliny.

Je obzor v mracích - jen ta pěst z nich čouhá
a v rudých blescích, jichž spleť tu tam plouhá,
se vyzývavě svírá, touhou chví ...

Jen v dáli slunce zlatý proužek kreslí,
viz, nad ním krouží Sokol nepokleslý -
a volá: Rovnost, volnost, bratrství!

Jindřich Fügner

Ó, bratří! Nechtějte zisk, ni slávu,
sic kroky vaše povedou vás k scestí -
radš v zápasišti tužte svoje pěsti,
krev línou měníce ve žhavou lávu!

Tak jenom jednou v azur zvednem hlavu,
tak nám jen budou z trní růže kvésti,
tak na slovanské lípě ratolesti
zas nové vyraší - ni zisk, ni slávu!

Tak, Jindřichu, jsi volal na počátku,
když myšlence Tvé zasvítalo ráno,
a hlas Tvůj neznikl ve prázdné hluši ...

Však málokterý dnes Tvou na památku
si vyryl ona slova ve svou duši;
i zisk i slávu.- kdybys řek - to ano.

Miroslav Tyrš

Ran ze sterých když síla nám se ztrácí,
když skládáme v klín dlaně zkrvavělé
a nížíme skráň v tupé resignaci,
když s čela krůpěje nám kanou vřelé;

tu k Tobě zvedném svoje zraky stmělé,
a bleskem stará síla v sval se vrací;
šik srazíme, v boj řítíme se směle
Tvou pro myšlenku, pro sokolskou práci.

Buď stále při nás, rozdmychuj v nás plamen,
jímž druhdy hárala Tvá duše celá,
však zvolna jenž v nás dneska uhasíná,

a pomoz tam, kde ještě paže líná
a hebká visí nečinně dle těla:
a brzy stihnem slední mety - amen.


Vy bratří na výspách, vy přední stráže,
ať u Krkonoš, Tater, u Šumavy,
ó, pozor bedlivý, u boků paže,
vždyť víte dobře! K hranicím zrak tmavý!

Vrah na dosah je! Líp než kdy a snáže,
by roztah dráp svůj, skrčený a dravý -
tož pozor bedlivý, na zbrani paže,
a k hranicím svůj upřete zrak žhavý!

Co vichr od Voges, co od Uralu?
je právě vichr jen, a pranic více -
radš šlehni zas břit zbraně rezovaté!

Tož pozor bedlivý, vpřed zřítelnice,
vždyť každá píď té země rovna graalu -
ba, věřte, schytala víc krve svaté.

Sonet našim trubačům

Už odjakživa není pohár medu,
by nebylo v něm aspoň kapky žluči ...
Z nás ovšem každý rád, když hřmění ledu
už v dáli usíná, když háje zvučí,

když štíty hor mlh ve modravém plédu
se v obzor choulí, fialky když pučí
a ovlhlý kraj zamženému hledu
když s ostrou vůní padá do náručí ...

Vždyť rudých košil červenavé vlny
se začnou zvedat v moři bílých květů:
čas přišel našich výletův a sletů.

Žel jenom, že dech Vesny kouzlaplný
krom zpěvu ptactva, letě přes zahrady,
též vzbouzí vaše bájné serenády.

Za Františkem Hochmanem

Líť bílý sokol přes šumavské vazy,
jež choulily se do mlh haveloku,
na slávský jih, až k moři beze hrází,
sval ocelivý v spáru, blesky v oku.

A volal, hřímal ve skal hluché svazy
té svaté písně o sokolství sloku,
kde zotročilost po skalách se plazí
a podobna je stohlavému zmoku.

Kdo porval náhle křídel jeho veslo,
jež za sluncem se jenom vždycky chvělo,
že člověk podiví se, kam že chtělo

a u jaké to mety na zem kleslo?
Ó, osude, bij v hruď se, kaj se, smělý,
tvé tetivy to jedovaté střely!

Politický sonet

Jde vítr od Voges - a plášť náš spěchem
se po něm kroutí, třepotá a kotí,
a celý národ jedním kvapným dechem
si notí Marseille - ba, že jenom notí!

V tom vítr obrátí se, zrovna proti
(náš čich v něm zvětří ruskou juchtu) - spěchem
plášť po něm zas, a Marseille nepovolná
v "Ó, bože, cara chraň ..." se mění zvolna.

Co sympathií sklem tu dvojí slávu
tak zříme - ký div, vlastní impotenci
že snažíme se moudře zatušovat,

by nemohla po světě vytrubovat
tu naši zbídačelou existenci
pro číhavý smích zlomyslných davů!

Našemu starému písmáku
Br. Karlu Vaníčkovi

Ó, nepochybuj! Tvoje paraboly,
v nichž perla pravdy ztajena vždy dřímá,
v nichž brzy Jan lká, brzy Matouš hřímá,
neb Lukáš s Markem moudrosti chléb drolí,

ty jistě vzrostou v srdcí našich poli,
jak na stéble když zlatitý klas klímá!
Ó, nepochybuj, mluv jen stále zpříma
a v Epištolách svých hoj, kde co bolí!

Že tu a tam Tvá slova kárající,
jež zvykla mluvit s nepokrytou lící,
jsou uvítána šklebu černým křídlem -

nač výtky činit? je to prvý případ?
už v písmě psáno démantovým rydlem:
že neradno je komus perly sypat.

Glossy k našemu životu

Snad kdyby všecek národ tleskal práci naší,
laur uznání klad na zpocené skráně -
co platno to, kdy Damoklův už meč se snáší
nám nad hlavami ku poslední ráně? ...

A musí k nám jít každý odhodlaně,
když egoismus bují v každé straně
a nedůvěra, rozkol ve všem všade
nám v cestu, tak dost příkrou, balvan klade.

A je to tklivá donquixotiada,
již hrajem politickém na jevišti -
o žabí chlup dnes všade zuří váda ...

A každý ve všem růžové zří Příští,
jen v práci ne, jež do ústraní padá,
kde bengál slávy hned tak nezablyští.

Sonet sokolského dorostu

Jen co vzrostem, zmohutníme
z káňat v sokolíky -
však se také přiřadíme
mezi bojovníky.

Jen co síla, jež v nás dříme,
zpevní naše šiky -
věru, že se dovtípíme -
Co nám blesků kliky?

Poletíme, v pažích zbraně,
boj kde nejvíc víří,
a zas ranou každé ráně,

která na Vlast míří,
odpovíme odhodlaně -
jako bohatýři!


To bylo na vrcholu Řípu ... rudě kalné
se slunce řítilo do violeti par -
v jich horké extase, i jich majestátní zmar
jak chtělo by své ztopit slávy triumfálné.

Jak tiše padlo v zapomnění háje dálné! ...
Ni jeden výkřik protestu se neozval,
když černý obrys hrot svůj k jeho středu klál -
jen dole těkalo kdes mlhou Ave žalné.

Tak divná nálada nás všecky provinila:
to nebe bledě lhostejné, ten tklivý skon,
po svrchovaných slávách zoufalý ten sklon,

ta zamyšlená apathie, k smrti zpilá ...
Pak sstoupali jsme ... v šero spěšně plakal zvon
neb trubkou četa četu občas pozdravila ...

Z výletu

To zticha pršelo ... Do kroku našich čet
bil jednotvárný rytmus kapek na listech
a žita zhořkle voněla ... v tmy tichý vzdech
se chvilkou zachvěl polhlasem náš zmlklý ret.

Tón modře sepiový na vše, na vše sed:
na tesknost zelení, na řeky chladný plech,
na vesnic zemdlenost, na ticha jejich střech ...
vše zvolna zatopil ... i obrys našich čet ...

Už slabě mžilo jen (to z podvečerních mlh,
jež po všem zůstaly) ... Hlas trubky chvílí střík
v to zplihlé ovzduší, by oživil náš chod ...

A ticho ... jen kdes v travách zněly strachy vlh,
vlh, poplašených hlasným pleskem našich bot,
však v tichu velikém mdle vrávoral jich křik.


To bývá zvykem zlotřilého davu,
že výkřik: Ukřižuj ho! - Na hranici! -
neb: Vypij! - (třímaje číš bolehlavu) -
má pro velduchy, láskou zmírající.

Ó, vyčítavý šume v rýnském splavu,
ó, svatý ohni, jenž´s šleh´ nad Kostnicí,
jejž rozdmýchal děd strašnou ve záplavu -
dnes ještě ztlumen, spíš nám v zřítelnici.

Žel jen že spoutalo nás kolik věků
do pout, jež nesnadno v ráz roztrhnouti -
že někdy přec, to dodává nám síly.

Ó mistře Jene, v času bouřném jeku,
ty nedej plamenům těm uhasnouti:
ať ženou nám blesk studu aspoň v žíly!


Když věsí se nám na paty zášť němá,
tím pevněj upřem zrak v to naše příští,
tím pevněj sevřem šik v tom zápasišti,
ať se všech stran nám hrozí anathema!

V tom boji úporném, jenž konce nemá,
v němž poctivá zbraň na nás nezablyští,
leč pomluva, lež, úškleb s každé strany -
v tom boji jenom kotví naše stany.

Jdem sice pomalu ... ta chvilka v dáli,
kde celý národ, s naší hrstkou spojen,
je pevný řetěz, ničím nerozdvojen ...

Však přece jdem ... A to je právě pálí,
to drásá jejich každým svalem, nervem,
to v černém svědomí jich hryže červem!

Karel Hlaváček - Sokolské sonety 1/2

27. června 2007 v 23:15 | Karel Hlaváček |  Sonetové cykly

V tu dobu rozvratu, kdy žijem ponížení,
v tu dobu, zvířenou předtuchou neurčitou,
v tu dobu, v potupy kdy žijem zvrcholení,
v tu dobu úpadku, již ku zhroucení zpitou,

jda hrdě, sonete můj - doufáš pochopení? ...
Všem podej na pozdrav svou ruku mozolitou,
mluv tónem intimním, mluv tónem rozhořčení;
však nevnucuj se nikde ... Cestu kamenitou

jsi zvolil - budiž; tu už musíš něco snést;
v ty naše bolné rány zcela otevřeně
jen lancetu svou zaryj - nedbej, že zní pláč ...

Haj, vysvětluj a úšklebkem se nedej splést;
své credo udej i tam hrdě, nezkráceně,
kde optají se ironicky: co jsi zač?

Sokolská myšlenka

Ty, jež jsi dlouho doutnala a vřela
až na dně duší vůdců našich, smělá,
ty trpká v začátku, však v konci sladká,
ty vždycky rozhodná a nikdy vratká,

ty, jež jsi Atlant bleskem přeletěla,
co vítěz jež jsi přes Vogesy hřměla,
ty přísná a zas vlídná jako matka,
kéž hostí tebe palác, každá chatka!

Ty švižná v našich zápasech, ty hbitá,
když tebou čepel jiskří se a kmitá,
jen tebou srdce naše bouří, jásá;

tys naše credo, ty jsi naše spása,
tys v rtech nám modlitbou a žulou v svale:
bdi při nás dnem i nocí neustále!

Pojď mezi nás!

Po chvílích boje, který všecky síly střebe,
kde záští šíp, lži jedná slina fičí,
kde zmozolená pěst se k nebi tyčí,
a hebká hoví si, les bodáků kol sebe -

pojď mezi nás a najdeš ztracený ráj, nebe!
Zmij rozdílů na tebe nezasyčí,
neb všechněm jedno zrno v srdcích klíčí,
jež rosou víry denně kropí lásky Hébe.

To zrno naděje ves v srdcích máme
a vnukům svým je k plodu dochováme:
že zvítězí Vlast naše, třeba v zbraní zvuku.

Pojď mezi nás, my stejně stiskneme tvou ruku,
ať démant žhavý v prstenech ti hrání,
ať křemen mozolu máš ve své dlani.

Sursum corda!

Ne pestré cáry, zlaté monogramy
a na praporech žhavé drahokamy,
ne jubilea, plechovité fráze
o našich cílech, ideách a snaze!

Radš všemu tomu záhy stavět hráze,
než ocitnem se na skalnatém sráze
a půjdem sokolskými ruinami,
než ukováme pouta sobě sami.

Jen vzhůru srdce junácké a volné,
paž napnutá zjev sílu, jež v ní dřímá,
a zhojí se nám staré rány bolné.

Ne oklikou snad k cíli svému - zpříma -
jak na Sokoly vždycky se to patří;
nuž: Vzhůru srdce, vzhůru srdce, bratří!

Jen práci

Nechť tu a tam blesk ryje žhavou kliku
a hrom nám nad hlavami burácí -
jen k předu, k předu ve sraženém šiku
a s paží, napnutou vždy ku práci!

Jen práce, práce znak buď Sokolíků,
jíž tuhne sval a mozol krvácí,
jak naši dědové ji měli v zvyku,
tu velkou, tichou, jež ráj navrací.

Když svět nám křivdí, nekřivděme my si;
když neplní on egyptské nám mísy,
tož hleďme aspoň si je plnit sami;

když duha nechce vzplát nám nad hlavami,
tož sami kleňme její oblouk jasný:
ten dejme na práci, ne klamné na sny!

Příští generace

Těm pánům, zlatá zrnéčka již kladou
do srdcí mládeži své bledolící,
dnes každý zdravý pohyb je už vadou ...
Své školáčky radš těsné ve lavici

den ze dne mořit, krmit je svou radou,
v ráz zdusit, kde to zaplá v zřítelnici
tou silou přec jen nezkrotnou a mladou ...
pak divme se té mládi plešatící!

Jak žalostno pak zřít ty ploché hrudi
a chabý sval, tvář vpadlou, zhaslé zraky,
té, Vlasti, příští generace tvojí,

již oblékáme šmahem do orudí
a pasujeme k blanickému voji
a již chcem vehnat v nepřátelské mraky!

Kritice o nás

Pár frází, na forum jež veřejnosti
jde gaminovským krokem vyzývavě
a mluví s velkohubou nafouklostí -
to nezdá se nám kritikou být právě!

To také nechcem, aby v horlivosti
nám tleskal kdos k té skrovné naší slávě
neb nazdaroval (nám jen k mrzutosti),
kde košilí to kmitne červenavě!

Dřív každý k nám pojď, jakou chceš, měj víru!
Až mozoly ti dlaně zakrvaví,
až poznáš boj náš nezištný a dravý:

pak teprv suď, kde jsme, kam chceme,
kdy k vzdálenému břehu přistaneme -
a přilož, jakou chceš, pak na nás míru!


Ó, slovo prázdné dnes a bez významu,
ač blýskáš v každé vlastenecké notě,
na foru řečnišť, parlamentu, chrámu,
což ztratili jsme všechen smysl pro tě?

Ten instinktivný smysl, prostý klamu,
jejž zrovna tak zná potlučené kotě
jak lev, jenž, skrčen v klece úzkém rámu,
svůj pase zrak na krotitelů rotě?

Ten smysl pro tvou hrubou exklamaci,
když Národ, jako Kristus uplvaný,
skráň zruměněnou studem k zemi níží?

A člověk zaslzí i při své resignaci,
když obratu už nezří s žádné strany,
a na všem jen tu dusnou, tupou tíži.

Mens sana in corpore sano!

Tak člověk nežil ještě nikdy efemerně
jak dnes ... Po nakloněné ploše vědy
se řítí v hloub, a nechť mu to vstříc zívá černě,
přec nestane, by protřel svoje hledy.

Svůj celý jepičí věk hrbatí se perně
v svých pracovnách, jsa nervosní a bledý,
kde otec přestal, v jeho patách luští věrně
o Bohu, společnosti problém šedý.

Chce křídlo přepnout přes věčnosti dálné vlny
a celý kosmos sevřít dvou, tří do formulek,
pravd nevystihlé moře přelít v lebky důlek -

A zatím blázinec a kliniky jsou plny,
nerv chorý přepnut, tělo zanedbáno -
ký div? Mens sana in corpore sano!

V den 8. srpna

Je ovlhlý den ... Na všem zmlká tíha,
na scéně titanských skal nahá čela
a každá vráska jich a každá rýha
se mokvajícím sněhem smutně bělá.

A zdola, odkudž rubáš mlh se zdvíhá,
lká ztlumeně bystřina roztesknělá -
a ozvěna, jež za balvanem číhá,
v té tišině jen odpovídá, bdělá.

Ten osmý srpen! Na všem tichá duma,
jak táhnula by z duší našich na ven -
v sluch šumot Aachy hučí jako stesk -

a člověk sedne - zamyslí se - znaven
dá v dlaně hlavu - a jak dumá, dumá,
mní chvilkou slyšet těla pád a třesk.

Dojem z venkova

Síň ztemnělá - vzduch ztuchlým vlhkem syt,
na všem se houpá šedé pavučí
a z koutů všech vlá sivý jakýs klid,
jenž mělkou vlnou jest jen tehdy zryt,

když moucha po prasklém skle zabzučí ...
Zde zvučný povel dávno přestal hřmít
a čepel vzduchem svištět - vše tu v snách
a v nářadí to lupe v dlouhých pomlčkách.

Jen někdy úzký pruh sem slunce schví,
jenž ztrnulé to přítmí osvětlí,
po stěně šlehna černý za rámec,

kde vkreslen sokol nad mrak povzlétlý ...
Ten rám ti náhle připadá jak klec,
o niž ten pták si hlavu krvaví.

Jen pod náš prapor!

Ó, kdybyste jen chtěli s zjasnělými čely
pod vlajku naši přivinout se úže,
a jak nám odkaz smělý našich vůdců velí,
v šik jeden srazit se do posledního muže -

hned pominuly by ty dlouhé české zimy,
a z chmur by zase šlehly červánkové růže.
Tož nechte předsudků svých! pryč už jednou s nimi!
pryč s šklebem na retu a pod náš prapor úže!

Jen pod náš prapor - hned jsme k cíli blíže;
a sobě věřme; kdo nám ruce líže,
ten do krve nás jistě škrabe stranou.

Na toho zdvihněm pěst radš, bojem zdranou,
v níž ztajena je síla Zábojova - - -
a věřte, Svoboda nám vzejde nová.

První sonet

Když první sonet v jambu volném, kolébavém,
jde v čelo kolegům svým krůčkem nesmělým,
je ptáku podoben, jenž v olši nade splavem
se prvně rozezpívá tichým hláskem svým.

A není divu - dřív pár přátel v shovívavém
mu tlesklo úsměvu s autorem nadšeným -
teď náhle ocit se před veřejnosti davem,
jak k rýmu nesměle tu cinká nový rým!

Však brzy zvykne, bude pěkně deklamovat
a vyznačená pak místa slibně akcentovat,
jak onen pták s tím zpěvem nesmělým,

hlas jemuž zvolna sílí, zvučí jasným kovem,
a peruť mohutní, že v moři červánkovém
svá křídla pozlacuje sluncem zapadlým.

Bratru Jos. Svobodovi

Milý bratře! Pamatuješ se na onu opuštěnou tělocvičnu v šerém, sklepení Zámeckého Dvora? Pamatuješ se, jak zarazila nás ta stojatost nasládle ztuchlého vzduchu, ta sepiovost zdušeného přítmí, když jsme vstoupili? Pamatuješ se na ony neohrabané a jakby zakřiknuté sloupy, na tu jejich dojímavou resignaci, s jakou zdály se nésti těžké klenby, jež podávaly si ramena svá němou opuštěností v úzkostném stisknutí? Snad dodávaly si odvahy! A zda se ještě pamatuješ na smutek toho vetchého praporu, na ta vyrudlá zlata a zčernalá stříbra jeho ornamentik, na ty sleželé záhyby bílorudého hedvábu, jež tak vyčítavě padaly s jeho žerdě? ...
Kdo asi opřel tu žerď v samotu temného kouta mezi rezité čepele šavlí, podle červotočivé skříně, jejímž rozbitým sklem vyčnívala zaprášená žluť jakýchsi papírů? Snad tlely v nich děje dávno zaniklé jednoty a toho praporu ... Něco tak bizarně vážného tajily v sobě ty kypré vločky našedlého prachu ... Kde jsou asi ti, kteří tolikráte spěli slavnostním chvílím vstříc za plesavými ševely té vlajky, vesele do vzduchu bijící? Kde jsou a kde ta jejich zvučná a troufalá hesla? V zamlklosti kterého hřbitova asi odpočívají - či, běda, opustili to paladium z nízkých pohnutek lidské existence? ...
Kdy as vymizel všechen jejich čilý ruch a život z té síně? Kdy asi přestaly cvičitelovy povely bronzového zvuku burcovat vydoutnalým ohlasem černavou dálku toho sklepení, tichem tak vášnivého? Kdy asi dozněl poslední kyv nástěnných hodin, bijících cvičební čtvrti, pohlcen jsa tím ustydlým tichem, jež zalilo nejzazší kouty? Čí kročeje rozvířily naposled hustou vrstvu prachu? (Aspoň byly po nich slabě znatelné stopy!) Byl to snad starý kastelán, jenž prochází občas s rozžatou lucernou jako duch tichými kroky rozsáhlé to sklepení a celý opuštěný zámek až do nejvyšší věže?

Jaroslav Vrchlický - Jen hlouběj! (Sonety samotáře) - jeden z nepřeberného množství sonetů Jaroslava Vrchlického

27. června 2007 v 23:13 | Jaroslav Vrchlický |  Sonety
Jen hlouběj řízni, hlouběj, ať to bolí,
tvé srdce snese to a svět zvyk hnisu,
i hrozen musí rozdrcen být v lisu,
než v zlaté číši tryskne ve plápoly.

Jsi pouze klasem v lidstva velkém poli,
jen arabeskou v jeho chrámu vlysu,
nuž poj se k celku, v tváře tvojí rysu;
buď klid, jenž vznáší se jen nad vrcholy!

Snad tisíc let mumie spala v klidu,
teď našli ji a zas je něčím světu,
sta rukou kvůli ní se hýbá v reji.

Když v byssus kladli mrtvou v mládí květu,
tu zřeli pouze její velkou bídu.
Snad v hvězdách nad tím směje se duch její.

Giuseppe Gioacchino Belli - Římské sonety - 12 z 2281 sonetů psaných v italském nářečí (v překladu Jiřího Pelána)

27. června 2007 v 23:04 | Giuseppe Gioacchino Belli - Jiří Pelán |  Sonetové cykly
Stvoření světa (165)

Když za zvuku nebeských pozounů
Bůh hnětl těsto z velmi jemné moučky,
chtěl mít svět zelený a kulaťoučký,
zkrátka něco na způsob melounu.

Tak stvořil slunce, měsíc, glóbus, na sta
hvězdiček; a pak celý ptačí rod,
hovada zemská, ryby v hloubi vod;
zasadil stromy, načež řekl: "Basta!"

A ještě něco: stvořil po řadě
Adama s Evou; těm dal poručení
netrhat jabka v rajské zahradě.

Jen do nich kousli, hlasem, z nějž jde strach,
pak zařval od plic: "Příští pokolení!
Už je to tady… Máte po ptákách!"

(Terni, 4. října 1831)

Kain (180)

Bratrovrah, jistě, nemám námitek,
vím, kdo byl Kain, nač mi to připomínat?
Jen povídám, že někdy láhev vína
stačí, a je z vás pěkný dobytek.

Známe to: chytil klacek a pak mázl
chudáčka bratra rovnou přes hlavu.
Lumpárna, pane! Říkám po právu:
takhle se chová buran nebo grázl.

Jenomže: od neděle do neděle
koukat, jak Bůh vám plive na jabka
a směje se na Ábelovo tele,

to musí chlapu jako vy a já
nakonec řádně pohnout žlučí v těle:
a potom bác! a teče červená!

(Terni, 6. října 1831)

Průvodce bez práce (447)

Dělej, co dělej, je to mizérie.
Bídou se člověk moc rád nechlubí.
Co jsem vás odvez do Ninf'Argerie,*
neměl jsem, musjé, pranic do huby.

Vidět můj kutloch, přešel by vás smích!
Od listopadu do svatého Jiří
tam prší, fouká, taky padá sníh:
jo, milostpane, jako na Sibiři!

I fráter šel by o dům radši dál!
Mít matraci tak aspoň, měkkou, rovnou,
ne pytel brambor! Co bych povídal!

V Paláci jsem byl stokrát, škoda slov! No,
jestlipak víte, musjé, co mi dal
náš Svatý otec? Řeknu vám to: hovno.

(V Osterii del Fosso, 13. listopadu 1832)

* Nymfeum zvané chrám nymfy Egerie na via Appia (Pozn. G. G. Belliho)

Holka a chlapec (485)

No ne! To je mi ale zákazníček!
To je mi kunčoft! Hned mám laskominy!
Ten salám zase odnes do kantýny
a běž si sednout zpátky na nočníček!

Do školy, alou! Pro Kristovy rány,
viděl kdy někdo takového spratka?
Jestli ses, prcku, vlámal do prasátka,
tamhle máš bábu: běž si pro kaštany!

Odkdypak blechy kašlou? Tenhle klacek -
viděl to svět? - si na mě zuby brousí!
Mazej, než slízneš pořádných pár facek!

On mě chce šoustat! Lidi, řekněte!
K tomu jsou třeba takovýhle fousy,
ne myš, co sedí krávě na hřbetě!

(Řím, 25. listopadu 1832)

Mámin porod (577)

"Babičko, teď když máma porodila,
chci se vás zeptat - vy mi odpovíte:
čímpak to je, že žena čeká dítě?"
"To z manželova dechu, moje milá."

"A odkud z mámy vyšlo?" - "Z kolene."
"A co to potom* - můžete mi říci -,
pro co jsme Panně zapálili svíci?"
"Též batolátko, nedonošené."

"Rodí i muži?" - "Někdy to tak bývá."
"Jedna prý porodila vlčátko
a jiná potom nebyla už živá."

"Ba, stane se." - "A proč tak zakrátko?"
"To z námahy, a když je žena křivá."
"Já se tak těším na své děťátko!"

(Řím, 8. prosince 1832)

* placenta

Práce (840)

Nechci nic dělat; dnes ne, zítra zas ne.
Když už jsem tady, tak to nějak přečkám;
práce mi ale nevoní - a tečka.
Nevím, co na tom ještě není jasné.

Sotva se vleču, když jsou prázdné hrnce.
Jak se však najím, jak si hrdlo svlažím,
jen po jediném doopravdy bažím:
spát na zídce, na kterou praží slunce.

Ach, kdyby práce byla vskutku sladká,
kněžouři všichni chtěli by tu jundu
a šli by po ní jak vlk po jehňátkách.

Copak má někdo v ráji mozoly?
Světice si tam líně škrábou frndu
a svatí - ti se drbou na koulích.

(Řím, 30. ledna 1833)

Papežův smích (1348)

Papež se směje? Špatná novina!
Jeho lid nejspíš brzo plakat bude!
Smích toho laskavého otčíma
je věčně stejný pro malé a chudé.

Ty škrabošky, co nosí tiáru,
jsou jako kaštan: jejich skořepina
je pěkná, uvnitř jsou však bez tvaru,
zkažené, zpouchlé, samá plesnivina.

Papež se šklebí? Bože, zbav nás hříchů!
Tím spíš, že v těchhle časech, příteli,
opravdu nemá žádný důvod k smíchu!

Pozor, ať brzo neprotáhnem huby!
Zlá předzvěst, když jsou páni veselí!
Ten, kdo se směje, vždycky cení zuby.

(17. listopadu 1834)

Chudá rodina (1677)

Klid, děti moje, klid, jen žádný strach,
a buďte tiše, táta brzo přijde.
Ach, matko Boží, pomoz mi v mé bídě,
nenechávej nás v těchhle trampotách!

Mí drobečkové, neplačte mi tady,
netrapte mámu, už to nesnese;
táta hned přijde, něco přinese,
budem mít chleba, neumřeme hlady.

Mám vás tak ráda, světýlka mých očí!
Co říkáš, Peppe? Z tmy jsi vyděšený?
Došel nám olej, copak si mám počít?

Proč fňukáš, Lallo, ty má naděje?
Že je ti zima? Jdi dál od té stěny,
pojď za maminkou, ať tě zahřeje.

(25. září 1835)

Nástupnictví (1696)

Papež, náměstek Boží a náš Pán,
je věčný jako Otec na výsosti.
On neumírá; zemi odevzdán
je pouze uzlík masa, šlach a kostí.

Neb jeho corpus, vládu vzdávaje,
tu nechá duši, skrytou v hnusné slupce:
do pekla nejde, ani do ráje,
anobrž vstoupí rovnou do nástupce.

Žaludek, vlasy, ruce, holeně,
nos, uši, mozek - vše se mění rázem;
leč papež trvá - věčně, neměnně.

A proto také lidské tělo těch,
kdo vstoupí na trůn Petrův, spadne na zem
bez duše, braši: je v něm pouhý dech.

(4. října 1835)

Opilý posluha (2031)

Tak copak, máme nakoupeno zase,
zase už máme cvrčky v kokosu?
Mlč, vždyť to vidím: dal sis do nosu
a teď jsi, chlapče, ožralý jak prase!

Tos musel dlouho koukat do sklínky!
Že jednu? Kuš! To ti tak někdo věří!
Viděla jsem, když stál jsi vedle dveří,
jak se ti, zlato, kácej holínky!

Běž pěkně domů, a řekni své mámě,
té herdekbabě, chlape bláznivý,
že s opilci se tady nebabráme.

Co, ještě mručíš? Hochu, dej si pozor,
nebo tě kopnu, že se podivíš!
Jenže ty máš už na prdeli mozol.

(16. prosince 1844)

Pomoc a rada (2104)

Rozumím… baže… lidi jsou holt lidi…
jenže… víš sám… ale co mě se týká…
já koneckonců… zkrátka, jak se říká…
jde vždycky o to, jak to člověk vidí.

Máš svatou pravdu… není všechno zlato…
já říkám jedno… rozum do hrsti…
nikdy ne zhurta… pěkně po srsti…
a kdyby… tak co… inu, kašlat na to!

Ba… pro mě za mě… chci ti zkrátka říci,
jen bez obav… nač fňukat… to snad ne.
Přátelům… znáš mě… vždycky k dispozici.

Jsem při tobě… nikdo mě nedonutí…
a věř mi… však to nějak dopadne.
Na mě je, hochu, vždycky spolehnutí.

(Duben 1846)

Dobrá partie (2123)

Ta Lucie! řekněte, to je klika!
Narodila se rovnou v košilce.
Takhle se všecko zvrátí ve chvilce:
jeden se směje, druhý zase vzlyká.

Jak shnilý citrón je vám nepohledná,
moc nepobrala holka na kráse.
A koukněte se na ni: vdává se,
a z těch mých šesti dcer - ne, ani jedna!

Zdědila dům, co je v něm pekárna.
Jak strýček umřel, povídám: a má to;
má vystaráno, holka nezdárná.

Pan Annibbile* se s ní ožení,
zrovna ten… věřte, kmotro Nunziato,
muž, jakého by… zkrátka - k zbláznění!

(13. dubna 1846)

* Annibale

Anna Locková - Meditation of a Penitent Sinner (Rozjímání kajícné hříšnice) - 1. sonet ze sonetového cyklu parafrází 51. žalmu (Druhá kniha žalmů) v mém překladu

26. června 2007 v 23:43 | Anna Locková |  Sonetové cykly

Have mercy, God, for thy great mercies sake,
O God: my God, unto my shame I say,
Beynge fled from thee, so as I dred to take
Thy name in wretched mouth, and feare to pray
Or aske the mercy that I have abusde.
But, God of mercy, let me come to thee:
Not for justice, that justly am accusde:
Which self word Justice so amaseth me,
That scarce I dare thy mercy sound againe.
But mercie, Lord, yet suffer me to crave.
Mercie is thine: Let me not crye in vaine,
Thy great mercie for my great fault to have.
Have mercie, God, pitie my penitence
With greater mercie than my great offfence.


Ach, Bože můj, smiluj se nade mnou
a v milosti své nad mou hanbou prodli,
tvé jméno nadarmo vzít v pusu hanebnou
se děsím, jakž se bojím také modlit
či žádat o milost, jíž pohrdla jsem.
Však přijmi mě: ne se spravedlivými,
vím, že jsem právem zvána provinilcem;
vždyť "spravedlnost" tolik silně zní mi,
že milost tvou si sotva troufám žádat.
Smiluj se, Bože, mě mučí žadonit.
Milost je tvá: mým nářkům nestav záda,
milostí svou nech moje chyby smýt.
Smiluj se, Bože, lituji svých činů,
převyš svou milostí mou velkou vinu.

Joe Felso - Haiku Sonnet: Tiresias in Chicago - velmi zajímavá aktualizace sonetu; v anglickém originále

24. června 2007 v 15:35 | Joe Felso |  Sonety
He could say which trains
will come or have gone-whether
trains form from night or

become it. Platforms
mutter underfoot, he speaks
to undress my bones-

Have it, it's yours, the
waiting-hope and remorse both.
He can't stop, his steps

lead away. His face-
not the moon-must slide from sky
to allow day. Be

glad I leave. It's better not
to know what you ride.