"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Květen 2007

David W. Landrum - To the Tune of "Soaring Clouds" - v originále a v překladu Václava Pinkavy

28. května 2007 v 2:07 | David W. Landrum - Václav Pinkava |  Sonety
You held my lotus blossom in your hand
So gently, and you played a marvelous game,
Your lips upon the pistil. When I came,
We took some rhino horn, and my demand

For more and more received no reprimand.
You fucked me all night long! You had no shame!
All night the rooster's gorgeous crest, in flame,
Stood up, bright red. As bees in flowers stand

And gather nectar, you were lodged in me,
And trembled at my stamens, perfumed jewel.
So you shall have my all. It would be cruel

For someone else to plumb my lotus pond.
You make my blossoms fire with love so fond
And passion deeper than the eastern sea.
Nápěv

Lotosu květ můj tvá ruka držela.
Něžně s ním pohrával sis bez ustání,
rty kolem pestíku. Až přišlo tání.
Pak na mé přání roh dal sis do těla.

Chtěla jsem víckrát abysi chtěl mne sjet.
Sjižděls mne celou noc! Tak bezostyšně!
Tmou ohnivákův hřeben plál, jak višně
červený tyčil ses, a jak včelka v květ,

když nektar vybírá, ses zaryl, vnořil.
A moje tyčinky tě rozrušily, voníc.
Máš mne mít celičkou. Bylo by pro nic

by jiný z lotosové tůně bral.
Rozkvetlá hořím, jaks mne rozehřál
a touhu hlubší oceánu stvořil.

Jaroslav Kvapil - Noc v lese (Padající hvězdy, 1889)

28. května 2007 v 1:59 | Jaroslav Kvapil |  Sonety
Klid noci divně, příšerně tě jímá,
vzduch pln je stínů, jež se matně chvějí,
a hluchá země pod nohama tvýma
je hnízdem mrtvých, hrob je lůno její.

Cos neznámého k zoufání tě dráždí,
vpřed klopýtáš a zpátky tě to volá,
nač pomyslíš, strach zachytí to, vraždí,
ty klesáš k zemi uštván, mrtev zpola.

A hrůzyplně svítí luna bledá,
strach tobě v šíji jako balvan sedá,
chceš k životu a zdáš se hynout smrtí.

Tvá cesta náhle roste do daleka,
houf chimér v cestu vybíhá ti, štěká -
a v šíji vlastní svědomí tě škrtí.

Jan Zábrana - Dožínky v létě 1945 (Stránky z deníku, 1968)

28. května 2007 v 1:56 | Jan Zábrana |  Sonety
Byl velký výběr čerstvých vdov.
Drhly... Měl přijet Chlestakov.
A v hadrech v lese nešel hajný
cár dopisu, cár: Lieber Heini!

Bratranec volal: "Přijď pak domů!
Do sklepa!" Líh čpěl po všech vsích.
Šel pro klíč. V kapse cinkalo mu
pár zlatých zubů... německých.

Na návsi hudba kutálela.
Pak přijel Austin. Šofér klel.
Vítali: chléb, sůl... slova vřela,

plál kroj (pokud jim nezpuchřel).
Pan Ferjenčík řek lidem něžně:
"Skončily první svobodné žně."

Jan Marius Tomeš - Konec klubka Ariadnina (Staré zahrady, 1916)

28. května 2007 v 1:53 | Jan Marius Tomeš |  Sonety
Nemyslím na nit bezpečnou, znamenající: zpátky.
Na vnitřní stěnu slov pozorné prsty kladu
a nad prázdnem naslouchám, kam v zalykavém pádu
chtějí se vymknout času, z nějž povstaly - Jde vratký,

v obuvi příliš těžké pro naše krátké dny,
vlastní krok, nikdy nám zcela známý,
zoufale tápaje slepými ozvěnami,
kde v spleti sklepení se stěží lehce dní.

Tak klubko, zvláštní dar, mým rukám svěřené,
blíží se ke konci. Leč cesta neskončila.
Lépe tu zabloudit, než stát se stínem Čela,

jež, dokonalé, žhne v čistotě bezměrné
ne ze slov jen stvořeno. Přes jejich přesné hrany
též z toho pak, co za nimi se ještě tvrději brání.

Robert Lev Novák - Sonet noci svatojánské (V rezignaci, 1916)

28. května 2007 v 1:49 | Robert Lev Novák |  Sonety
Noc tajemná, v níž zázraky se dějí,
noc záhadná, v níž všemi směry míří
jak vyzvědači hbití netopýři
a dřímající vášně probouzejí.

Je lásky kvas, teď hodina jest její,
i lilie kol svůdnou vůni šíří,
roj svatojánských mušek nad ní víří,
jí dotýká se v třepotavém reji...

Sám žhavou vášní marně roztoužený
zrak vzhůru pnu, kde luna v plné kráse
tak intenzivně černou nocí svítí,

jak bílé tělo obnažené ženy,
jež v nahotě své cudně domnívá se,
že potmě nikdo nemůže ji zříti...

Emanuel z Čenkova (Emanuel Čenkov) - Sonet časový o kritice (Chmury a červánky, 1898)

28. května 2007 v 1:44 | Emanuel z Čenkova (Emanuel Čenkov) |  Sonety
Ó, kritika, jež má tak ostré zuby,
jest pes, jenž hlídá cestu k Parnasu,
nezvítězí-li její štěkot hrubý,
tož poetovi skočí do vlasů.

Ta kritika, ta slízá veršů rosu,
a do lýtka pak kousne trhavě;
též po mně chňapla, spolkla sonet - vosu -
ten do tlamy ji bodl krvavě.

Leč kritika nezhyne nikdy hlady
a jako jezuit vždy ví si rady:
"Že prý v mém verši není vtipu šíp."

Též redaktoru šeptá cosi rtoma:
"By sonety mé zavřel hezky doma,
že bude - pro mne mnohem líp!"

Vojtěch Martínek - Vox humana (Poslední sonety, 1976)

28. května 2007 v 1:39 | Vojtěch Martínek |  Sonety
Již den se schýlil, velká noc je blízká.
Poslední ptáci letí do svých hnízd.
Dusivá mlha padá na strmiskastrniska,
ji šedé vědmy brzy začnou příst.

Což divno jest, že náhle se ti stýská,
když na hlavu ti zralý padá list?
Klamavé světlo v obzorech se blýská,
však temnem bez hvězd můžeš býti jist.

A přece v šeru zapálíš si svíčku -
snad mlhu jenom na mžik roztřese
a marně vyzdvihneš svou lucerničku.

To dobře víš, však těší za soumraku,
když v šeré hrázi zášleh kmitne se
a trochu záře zanechá ti v zraku.

H. Uden (dr. Jaroslav Hruška) - "I klidné moře vlnami se čeří" (incipit)

28. května 2007 v 1:33 | H. Uden (dr. Jaroslav Hruška) |  Sonety
I klidné moře vlnami se čeří
a mnohá vlna radostně si vzkřikne,
když nad balvany břehu lehce střikne
a výši hráze pružným vskokem změří;

však většina vln ani neudeří,
již v půli cesty nalomena vzlykne,
by vstala zas jak bloud, jenž všemu zvykne
a na vzdor klamům stále v úspěch věří.

V snů nekonečných záchvěvy se noře,
kde myšlenka se za myšlenkou zvedá,
kde každá zas a zase cestu hledá,

by plně řekla, co se říci nedá,
jak nechápal bych zlomených vln hoře,
jež plní klín tvůj, širé, klidné moře!

Antonín Klášterský - Hrob básníkův (Sonety babího léta, 1926)

28. května 2007 v 1:16 | Antonín Klášterský |  Sonety
Sním, že jsem v hrobě již tak mnohý rok,
leč dosud slyším vše, nechť tma mne halí:
pláč nad sebou a vzdechy, prázdné chvály
i klevet lži, jak stane tu i sok.

Zprv přichází sem ke mně četný krok,
leč vždy jich míň - už počet jich jen malý:
ti umřeli už sami - ti jsou v dáli,
a jiným splách mne s mysli času tok.

Pak přichází už jenom stará dáma
se stopou krásy v tváři, dlí tu v snách,
a já se chvěji blahem - tys to sama.

A posléze ni ona nejde, ach!
Zda dohrála i ona žití drama?
Teď, teprve teď, rozpadám se v prach.

Bohuslav Reynek - Jitro v zimě (Rty a zuby, Literární čajovna Suzanne Renaudové, 2006)

28. května 2007 v 0:31 | Bohuslav Reynek |  Sonety
Zima na hromádky smetla
jako opatrná žena,
v kraji zasněženém světla
bolestná a udivená.

Září předjitřní vesnice
oken zrny stulenými
jako hrozny, jak pšenice
nahrnutá loktem zimy.

Jasem obilí a vína
v sad svůj ledový zaklíná
sladké ptáky nadějí;

než se slétnou z mlh a trní,
tváře zsinalé jim zrní
do nicoty rozvějí.