"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Duben 2007

Zbyněk Hejda - Sonet (ze sb. Valse melancolique, 1995)

30. dubna 2007 v 11:25 | Zbyněk Hejda |  Sonety
Tak jako Jakub Deml zkusím si taky sonet.
Takový sonet: vytahování a stahování rolet.
Sonet nesonet, zbytečná starost,
odchází, odešla radost.

Dnes jsem šel s S., jist,
že v mírném údolí nedávno ještě tak milých mi míst,
když odpolední slunce tam ozáří vrchy borovic,
se vrátí něco z minulosti, jen aspoň to, nic víc.

Je němá, všechno je němé a z budoucnosti se práší: strach,
ne že se obrátím v prach.
Co On? Co já? Teď, tady!
On ke mně? Já k němu obrácen zády.
Je šelest mezi šelesty, je volání? Možná že je i hromující křik,
já slyším blbý, jen úporně blbý vlastní svůj vzlyk.

Sonet se nepoved. Ulehnout, nebo vstát?
Teď ve čtyři ráno, kdy černočerná tma už vstává a ještě nesvítá
a je veliké ticho a veliká samota.

Převzato z: Hejda, Zbyněk. Valse melancolique. Petrov 1995

Charles Baudelaire - Podzimní sonet (ve 4 překladech)

25. dubna 2007 v 18:23 | Charles Baudelaire |  Sonety
1. v překladu Svatopluka Kadlece: Podzimní sonet

Tvé oči z křišťálu se tážou častokrát:
"Čím, divný milenče, jsem tě to okouzlila?"
Mé srdce, které vše jen dráždí, pobloudilá,
krom živočicha v nás, když cudně krotí hlad,

ti nechce vyjevit, co tajím, sudbou klat,
tu černou legendu, jež ohněm psána byla.
Ty, která k dlouhým snům mě rukou zveš,
má víla, mně duch se protiví a vášeň nemám rád!

Ach, milujme se dál tak něžně, lásko milá!
V tmách Amor napjal luk a míří na nás, kat!
Znám jeho arsenál, vím, co má za poklad:

děs, zločin, šílenství! - Ach, margaritko bílá,
nejsi ty jako já podzimním sluncem snad,
ach, Margaritko má, tak chladná, sněhobílá?

2. v překladu Ivana Slavíka: Znělka podzimní

Jako by ptát se zrak tvůj křišťálový chtěl,
za co si bizarní mou lásku zasluhuje.
Buď vábná, ztiš se však, mne všechno rozčiluje
krom staré bělosti a krásy řeckých těl.

Nechtěj, bych pekelnou svou zvěst ti vyprávěl,
ó kolébej mne jen, čas dávno ku spánku je,
svou černou legendu mé srdce nesděluje,
já nenávidím žár a cit mi činí žel.

Dál sladce milujme se, ať si Láska hledá
v temnotách plíživých, kde hrad jí vztyčen jest,
svou otrávenou zbraň, já znám už její lest.

Toť vina, šílenství a strach, má růže bledá!
Jen v slunci podzimním jak já už budeš kvést,
má bílá Markétko, a tolik chladná, běda!


3. v překladu Jaroslava Haasze: Podzimní sonet

Mně praví zraky tvé, v nichž křišťálu je svit:
"Ó, jakou zásluhu mám o tě, divný milý?"
- Buď líbezná a mlč! Mé srdce, jež vše mýlí
krom nevinnosti té, v níž starý svět je skryt,

ti nechce pekelných svých tajů projevit,
ty, jejíž ruce by v sen dlouhý zkonejšily!
ni černé legendy své, kterouž ohně ryly.
Já vášeň v záští mám a ducha jsem již syt!

Jen něžně miluj mne. V své věži Mílek sedá,
Je temný, v záloze, luk osudný již vzpjal.
Znám stroje, které skryl v svůj starý arsenál:

děs, zločin, šílenství! Ó, perlo moje bledá!
Zda sluncem nejsi ty, jak já, jež v podzim skryto,
ó, má tak bělostná, tak chladná Margarito!

4. v překladu Vítězslava Nezvala: Podzimní sonet

Tvé oči z křištálu mně často řekly již:
"Ach, čím ti mohu být, ty věčný podivíne?"
- Buď líbezná a mlč! Mé srdce, které hyne
vším kromě čistoty, ti zatají svůj kříž,

své černé tajemství, svou majestátní skrýš
a temnou legendu, jež nikdy nepomine,
má utěšitelko, můj spánku a můj stíne!
Duch s vášní omrzel mne, ty to dobře víš!

Chci něžné polibky. Vždyť v strážní budce,
skryto, bdí oko Lásky, hleď, už napíná svůj luk,
znám její arzenál, znám její starý hluk:

Strach, zločin, šílenství. Ó bledá margerito!
Což nejsi jako já jen sluncem zimních luk,
ó, má tak bělostná a chladná Margareto?


5. originál - Charles Baudelaire: Sonnet d'Automne

Ils me disent, tes yeux, clairs comme le cristal:
"Pour toi, bizarre amant, quel est donc mon mérite?"
- Sois charmante et tais-toi! Mon coeur, que tout irrite,
Excepté la candeur de l'antique animal,

Ne veut pas te montrer son secret infernal,
Berceuse dont la main aux longs sommeils m'invite,
Ni sa noire légende avec la flamme écrite.
Je hais la passion et l'esprit me fait mal!

Aimons-nous doucement. L'Amour dans sa guérite,
Ténébreux, embusqué, bande son arc fatal.
Je connais les engins de son vieil arsenal:

Crime, horreur et folie! - O pâle marguerite!
Comme moi n'es-tu pas un soleil automnal,
O ma si blanche, ô ma si froide Marguerite?

Petr Halmay - Paprsek (Koncová světla, Opus '05)

25. dubna 2007 v 11:22 | Petr Halmay |  Sonety
Odejít po špičkách (tak trochu nazapřenou)
po starých parketách okolo sekretáře,
zahlédnout v polštářích zapadlé, spící tváře -
bledou tvář dítěte v objetí s mojí ženou.

Kdopak je vyprostí z té křehké závěje!?
A jaká podivná obleva se tu čeká?
Paprsek - život sám - vystříkne na člověka
a člověk je.

Paprsek vystříkne a vzduch je jako krystal.
Nějaký drobný hmyz na okně právě přistál;
procitá celá čtvrť, kam oko dohlédne.

Odejít po špičkách, když štěstí dosud dýchá,
dlouze se ponořit do léčivého ticha,
než záblesk zanikne a nebude už dne.

Norbert Holub - Vulgaris (Suché sochy stínů, 2004)

25. dubna 2007 v 11:19 | Norbert Holub |  Sonety
Obešel ses bez přisprostlých sloves,
ty možná ano, ale smrt ne.
Smrková sirka stručně škrtne,
čerň se v lampu hlavy vklove

a potmě se v ní uhnízdí
i s kukaččími vajíčky.
S vrcholů věží, všech tvých zdí
je svět dávno už tak maličký,

že jsi směšný s tou lebeční skořápkou.
Kam by ses chtěl na ní plavit?
Leda do zahnědlých špajzů pro jabko
s matnou slupkou staré slávy.

V malvicích jsi lev - snadný lov.
Obejdeš se bez jakýchkoliv slov.

Norbert Holub - Sonet Matouše, Marka, Lukáše a Jana (Cizí sonety, 1996)

25. dubna 2007 v 11:18 | Norbert Holub |  Sonety
Otče, ten kalich odejmi ode mne,
způsob to nějak svojí silou,
nechtěl jsem, aby to bylo dojemné,
nechci, aby to vůbec bylo.

Otče, odejmi ode mne ten kalich,
nebo... ať se hned stane to, co se pak stát má.
Nechtěl jsem být tak brzy zmrtvýchvstalý,
místo na kříži jsem chtěl spíš umřít na astma.

Ten kalich ode mne odejmi, Otče,
to víno v něm bude mít příchuť moče!

Ten kalich, Otče, ode mne odejmi,
budoucnost ani ty nemůžeš vzít už zpátky.
O hladký průběh a ani o děj mi
nejde. Jen ten konec kdyby nebyl - tak krátký.

Jean de Sponde - první dva sonety ze sb. O smrti (česky 2005)

25. dubna 2007 v 10:56 | Jean de Sponde |  Sonety
1

Smrtelní, dlužící svůj život smrtelníkům,
život, jejž pohltí hrob těla příští den;
kupící poklady, jež patřívaly těm,
jimž smrtí uloupen byl život v okamžiku:

vy, kteří patříte na mrtvých umírání
a jejichž zdejší dům je pouhou márnicí,
přec slyšet nechcete hlas nabádající:
čím to, že v myšlenkách zapomínáte na ni?

Což tolik zbožňuje váš život vlastní krásy,
že hrůze myšlenek o smrti odvyká si
a touha nepravá v něm stále kolotá?

Viní vás, smrtelní, že nedbáte. Ten krutý
omyl chci omluvit. Zapomenutí smrti
je pro vás pamětí věčného života.

2

Je třeba zemříti! Žití, jež je pýchy plno
chce smrti vzdorovat, jí musí podlehnout;
žár sluncí obrátí ty denní květy v troud,
čas záhy rozkotá bublinu povětrnou.

Z té svíce nádherné, plápolající v čoudu,
zbude jen temný vosk, v němž zajde její žár
na tomto obrazu pomatní barva, tvar,
a v pěně pobřeží se zlomí vlny v proudu.

Já uzřel blesků zář pro paměť očí svých
a hřmění naslouchal, jež duní v nebesích.
Jde bouře z oněch stran a bude bez milosti.

Viděl jsem táti sníh a břehy žízniti;
lvy druhdy řvoucí zřel jsem prosty zuřivosti.
Žij, člověče, svůj čas, leč musíš zemříti.

František Listopad - "Běží dívka, dívku cos běží..." (První věty, Torst '96, s. 144)

25. dubna 2007 v 10:45 | František Listopad |  Sonety
Běží dívka, dívku cos běží,
dorůstá hrůze, neštěstí,
běží, kde končí. A popel sněží
nad městy, za městy.

Nic pojmenovat nedovede,
už ani jeden hezký sen;
jablko s nože, hudby bledé,
v kterých byl vychýlen.

Běží kroky šílených staccat,
hlavu kupředu, oči radš splakat
než viděti čísi smrtný rys...

Rozdýchlá neštěstím na všechny strany
běží a plíce se roztrhnou samy
za pana smrtného... roku kdys...

Francisco de Quevedo - Láska, která tkví v duši tak, že přetrvá i popel (Květy poezie '63, s. 31)

25. dubna 2007 v 10:34 | Francisco de Quevedo |  Sonety
Ach, kdyby smrt dcerou mé lásky byla!
Ten šťastný porod, duše má to cítí,
by nebyl ničím proti mému bytí.
Má smrt kdyby se z lásky narodila!
Nosil bych v sobě, ať bych kam šel, plamen,
pod jehož žárem moje duše bělá,
má duše by ho skryla do popela,
a tak by žhnul až pod náhrobní kámen.
Na druhé straně nelítostné smrti
můj stín by dál žil s úzkostí a studem,
paměť by přešla Léthé, tvoje krása
by zvítězila na zapomenutím,
má čistá, vroucí víra nad osudem.
Nebytí z lásky byla by má spása.

Emily Dickinsonová - báseň č. 2 (There is another sky) v mém překladu

24. dubna 2007 v 18:22 | Emily Dickinsonová |  Sonety
2

There is another sky,
Ever serene and fair,
And there is another sunshine,
Though it be darkness there;
Never mind faded forests, Austin,
Never mind silent fields --
Here is a little forest,
Whose leaf is ever green;
Here is a brighter garden,
Where not a frost has been;
In its unfading flowers
I hear the bright bee hum:
Prithee, my brother,
Into my garden come!

2

Kdes ještě jiné nebe je,
Provždy tak klidné, krásné,
I Slunce vzchází jinde kdes,
Ač i tam vposled zhasne;
Austine, bratře, nevšímej si
Hasnoucích lesů, polí
Zde lesík je - a jeho listy
Zelení věčně bují;
Zde v zahradě víc jasu
A nikdy žádný mráz;
V těch květech bez stop času
Slyším včel bzukot hrát:
Prosím tě, bratříčku
Přijď ke mně, do zahrad!

Suzanne Renaud-Dveře v přítmí (Dveře v přítmí, 1947)

24. dubna 2007 v 17:32 | Suzanne Renaud |  Sonety
V jizby mé průsvitném šeře,
kde oheň záhy zahyne,
dveře jsou rudé a stinné,
živé jsou v listopadu dveře.

Jsou bledé jako dnové příští,
děs do mysli z nich procitá.
Stránka to, krví politá,
z níž slova - jaká slova - prýští?

Přízraku z popela a lávy,
smí na tě patřit bez obavy
jen kočky oči, žluté oči,
okénka jam a sklepení,
kde občas lucerna poskočí,
s níž bloudí zloději a šílení.