"A sonet jakby stvořen byl / pro bolestný vzkřik básníka, / když cítí prchat krev svých žil, / nechť hlas i v prázdnu zaniká."
Josef Svatopluk Machar

Vítězslav Nezval - všech 16 sonetů ze sb. Skleněný havelok (1932)

5. května 2012 v 14:05 |  Sonety
fetišista

Mam za manželku kyrysnici
už déle nežli od jara
Toť učiněná maškara
Má ocelovou rukavici

Co pomůže mně kytara
Bum něco prasklo na polici
Dnes přehnula mne přes lavici
Je šťastná když tě pokárá

A já jsem její hodný muž
předvčírem nabrousil jsem nůž
Dvě oči svítí na talíři

Jen pro ně jsem ji miloval
Do sbírky motýlů je dal
A slepá s ošklivcem se smíří


měšťák

Má zlatý řetěz na břiše
Kdo urazil by toho bůžka
jenž nadouvá se jako hruška
ten ať se ďáblu upíše

Jsem manželka a vlastně služka
a chůva toho fetiše
Však dížka jednou překyše
a budu sama v hrobě lůžka

Je těhotný zas vysedá
ta každodenní beseda
mu stačí aby poznal kursy

A kyprý drahocenný plod
odplaví chladné proudy vod
Můj miláček je králem bursy!


svedený

Jsem něžný to vše zavinila
má obraznost a punčocha
Co chcete paní od hocha?
Pleť smrti bude asi bílá

Však teď jsem vzorem lenocha
a dělám co chce moje víla
Chuť nicoty všech věcí zbyla
ó ať se se mnou pokochá

Je noc či den? Už dvanáct bije
já vytahuji žaluzie
a nakláním se z ložnice

Noc děsí mě a dne se štítím
Když znaven usnu i pak cítím
dech smrti cizoložnice


circulus vitiosus

Opilec přičinlivý žák
a ctitel umělého ráje
má v očích slzy vzpomínaje
Však mysl ulétla jak drak

On pije zelenavé kraje
a jeho duše tažný pták
si hledá v kouři vlčí mák
a něžné idylické stáje

Tam s vrabčáky a s holuby
žije svůj život naruby
Však náhlý vítr strhl lávku

Duch pohroužený do hříček
procitá jako budíček
A pijan zdvojnásobil dávku


básník

Ač zvítězil nad desilusí
a dávno přemohl svůj jed
má horečky To dělá svět
jenž chtěl by aby byl jak druzí

Svůj fantastický kabaret
má podříditi vkusu luzy
Svět zotročil si vše i musy
Ach škoda slov ach škoda let

Žel jeho vnitřní řeč je čistá
On vysmívaný alchymista
je jako ony komety

jež poutá cizí gravitace
a místo křišťálové práce
on píše - běda! - sonety!


literatura

Dost dlouho jsem byl pod kontrolou
tvé libovůle čtenáři
Ne víckrát se ti nezdaří
mě vláčet obecnou svou školou


Už nepleť si mne se žháři
Už nechci vystrkovat holou
I to čpí trochu aureolou
Jsi nemocen? Jdi k lékaři!

Má svrchovaná libovůle
zná světy navždy pominulé
Já pohrdám tvým šestákem

Co prohrám prohrám na ruletě
Jsem ve tvém zotročeném světě
jen nulou ne však žebrákem!


upír

Ty dobrodruhu kytary
až položí tě na máry
zvuk devíti tvých prasklých strun
se změní v devět černých lun

Tvůj mozek jehož výpary
jsi zaháněl jak komáry
se zbortí v zemi jako trůn
pod tlapkou potkanů a kun

Však než se nasytí mnou krtci
tvé jedy louhují mně v srdci
a teprv s jiskrou zániku

až bude zcela rozvráceno
pak zlhostejní mně tvoje jméno
můj trýzniteli básníku!


její moc

Při obnažení tvého těla
pod oknem drnčí tarantela
Tvá erotická mimika
mne změní v náměsíčníka

Znáš zázraky a kdybys chtěla
vypučí v skříni mirabela
Čí líbí se ti osyka?
Jsme rázem v stínu lesíka

Kdo jsi? Jsi moje fantasie
i ve snu trýzní mne a žije
Buď musím být tvým otrokem

anebo navždycky tě ztratím
Jsi rozmarná? Ó buď si zatím
Já dobudu tě útokem!


sonet

Věž nad horizontem se třpytí
Prst na křížku jenž přisahá
Uprostřed slz a krupobití
a svlečen takřka do nahá

se automobilista řítí
a jeho stroj mu pomáhá
Jsem v sonetu jak moře v síti
a z extase je úvaha

Proč vyhýbáš se vlastní řeči?
Co slabika to nebezpečí
stroj hrá jen prstem do něj strč

Prst hrozí já se celý chvěji
že vlak se zvrhne na koleji
Když necítíš tak raděj mlč!


rytmy

Raz dva tři čtyři držet krok
Svět vnucuje ti svoje rytmy
Můj démante tys nezasvit mi
Stát čelem vzad a vlevo bok!

Znám jiné vojsko myši stok
ty mlsné požíračky přítmí
Můj démante tys nezasvit mi
Jdu krokem povalečů z dok

Mé srdce v tomtéž rytmu buší
Hodiny bijí spaste duši!
Blesk proměnil se v lilii

Déšť rozezvučel střepy zinku
Teď pochoduji při bubínku
jenž vpad mně do delirií


zvláštní rybář

Ne už i zlatá vrtule
jež pohání tě hlohu světla
je slabá než aby mě spletla
Pryč ptáci dolů s kopule!

Pět žen si sedlo na pometla
a ve vzduchu čpí cibule
Chci vzdát se vám jsem bez vůle
Má duše rajka která vzlétla

Bez udice a bez sítí
den na svůj slovník loviti
jak moudrý Budha na mlčení

Sám sebe proměňuji v bod
jak zbavuje se řeka vod
Není to spánek ani bdění


kázeň

I moře má svou dresuru
a z jedné vlny vzniká druhá
I v bělobě se skrývá duha
Jsem věčný kejklíř azuru

Znudil tě život dobrodruha
A v ruce malou lasturu
chceš uniknouti ponuru
Pán extasí a jejich sluha

Už bezmála jsa změněn v hloh
jsi trubač však i lesní roh
Čím výš tím vzdaluje se nebe

Až jednou za novoluní
se rozplynouti ve vůni
jež vysvětluje sama sebe


kremace za živa

Jak křišťálový mnohostěn
se točíš kolem vlastní osy
a žárlíš na kapičku rosy
Je schopna nekonečných změn

Chceš zmizeti jak blázni pštrosi
a uchvátil tě osud pěn
Tak moci utéct v lásce žen
žahadlu lstivé smrti vosy

Čím méně budeš v sobě sám
tím míň ti smrti zanechám
jsa přelit v tisíceré tvary

Až vyvlastním se docela
co mně pak bude do těla
Pak nalož si je na své máry!


asentimentální

Jdeš s nové perspektivy k lidem
prost sebemenší iluse
Tvé ruce jako haluze
se rozepjaly nad svět s klidem

Co je nám ptáčku po luze!
My nepláčeme nad Ovidem
Nic žádné spolky s Věčným Židem!
Ti trpí po své zásluze

Dnes uviděl jsem z okna ženu
Nač čekat marně na odměnu
Je robustní tak vem si ji!

Svět plný šíleného kvítí
Je špatný? Chci jej proměniti
Pse sežer klidně lilii!


optimismus

Klid podzime jsem optimista
a mám rád širé obzory
Syt pokrytecké pokory
si hledám v světě kousek místa

Hleď malá Leninova busta
se směje všemu na vzdory
Na šibenici s netvory!
A země bude opět čistá

Tvé nitro s kterým bojuješ
je stará pokrytecká lež
Tvé sonety se rodí z hnusu

Ó nakažená krvi teč
Až vytečeš má vlastní řeč
vytryskne z prvotního vkusu!


cauchemar

Jsem zbaven navždy noční můry
Už bez masky a koturnu
se dívám klidně na urnu
Mé peklo na mě padlo s hůry

Buď sbohem oko kreatury
spi v extatickém nestvůrnu
Teď jako zpěvák v nocturnu
se loučím s andělskými kůry

Pryč mlsný stíne Hamleta
Když pravice je prokleta
dosáhnu štěstí levou rukou

Já věřím více štěrkaři
než mystickému šprýmaři
vždyť oba tentýž kámen tlukou!
Přidat komentář
 

John Ashbery - 2 sonety (1956, 2009)

24. ledna 2012 v 9:53 |  Sonety
Sonnet (ze sb. "Some Trees", 1956)

Each servant stamps the reader with a look.
After many years he has been brought nothing.
The servant's frown is the reader's patience.
The servant goes to bed.
The patience rambles on
Musing on the library's lofty holes.

His pain is the servant's alive.
It pushes to the top stain of the wall
Its tree-top's head of excitement:
Baskets, birds, beetles, spools.
The light walls collapse next day.
Traffic is the reader's pictured face.
Dear, be the tree your sleep awaits;
Worms be your words, you not safe from ours.

Lost Sonnet (The New Yorker, 2009)

They grow up too fast
these days. Unassumingness
becomes unwieldy, the woods
a place to walk from briskly.
You say your cunning comportment
is artless? Well then so am I
for containing you, champ.
Your tracks are alive with new interest.

The trail always sees what's up ahead,
which is resistance. No tooth
or star contradicts what is made
and hard to screw up. Wash the guest's
feet, the aviator. Jack was his name
and we were like brothers, though we never knew each other.
Počet komentářů: 1

Jiří Mahen - Tři sonety ze dvou sbírek (Duha, 1916; Rozloučení s jihem, 1934)

4. září 2011 v 22:50 | Jiří Mahen |  Sonety
ROZHODNÝ OKAMŽIK

Ten život někdy - je ho tolik málo!
a vše, co měl jsi rád, jak byl by spálil hřích,
nic nepohne se v tobě, v nebesích
vše na dřímotu jako by se dalo.

Vše hluché je i lidský pláč i smích,
už zvukem jak by každé slovo lhalo,
vše po samotě jak by v tobě lkalo
a tichým pokojem už chodíš jako mnich...

Ty smutné, těžké dny! Leč ještě pevně stojí
tvá bytost v tobě, ale chraň se, braň
po smutcích těch a všechno schystej k boji -:

ta chvíle potom, krev kdy v sníh se mění
a náhle lávou vztekle zakypí -!
Vším život byl by a přec ničím není -!

(Duha, 1916)

KOLCHIS

Ty bledý muži ze sarmatských plání,
kam toulka tvá až sem tě zavedla,
kam díváš se to vlastně ze sedla
a kam se plížíš nyní rosou ranní?

Mně pdkloň dřív se, která jsem tu paní,
a potom stůj! Což už jsem sesedla,
že nezříš mne, a tvář má pobledla,
ač plna dál jsem obrů, králů, saní?

Jsem země hrdých snů a nároků --
Já sama vzbouzím v horách vřavu hromů,
když vpád se blíží, velím k útoku -

na koně sedni, rychle vrať se domů!
Jsem pyšná žena, nechci otroků,
a mám-li vzdát se, musím vědět - komu!

(Duha, 1916)

Poslední telegram

Srdce jako broskev zde ti dozrávalo,
zde ti slavík zpíval, kde kdo měl tě rád -
jak to, že jdeš od nás, že se něco stalo,
co nás rozloučilo na vždycky už snad?

Byl's prý doma tady. Ó ty divná chválo,
která mnoho říkáš, ale neumíš hřát!
Kdo je někde doma, tomu stačí málo,
nemoc nestraší ho, ani s bídou hlad.

Nic ti nevyčítám - každý někde máme
místo, s něhož přejdem' správně v lepší svět,
odjinud kdo skočí, smutně vaz jen zláme.

Ty to místo hledáš - já v tvém nitru čeť.
Vrať se aspoň ve snu, když to tvé tě zklame,
a teď ruku dej mi - řekněm': naposled!

(Rozloučení s jihem, 1934)
Přidat komentář

Stanislav Mráz - K degeneraci vkusu (poslední báseň ze sbírky Thaliino breve v sonetech, vl. nákl., 1898)

28. dubna 2011 v 11:38 |  Sonety
V tom systém, degenerujete vkusu výš
doby a niveau productu oceny
debutů chválou neshodných, chic týž
v všem, intriganti soutěže tož scény.

Bludička kolísavá soud chví v tíž
a křepčí publica pak, zavedený
encomiast stádu podobá se spíš,
jež nemá pastýře ni vůdce v špic, zmýlený.

Dle plodu poznáte je... Evesprid
zda žeň to zlatá. Soudu, mnění
proč rozchází se jich? Kaviár žďají,

koření přílišné kés vtipu, za to mají,
žďá scelett techniky je faiblu. V mžení
čím Bacchos v pouť byl v pól, v soud skojen, syt?

Jsou abonováni na model krásy v zmdlení?


Čapkův text o Mrázovi "Poeta" (in Marsyas čili na okraj literatury).
Přidat komentář

Šalda, F. X. - Letní noc (Šaldův debut, čas. Lumír, 1885)

5. listopadu 2010 v 16:33 | F. X. Šalda |  Sonety
Ve mlze večera juž tonou lesy,
a ticho měkké, snící, které bývá,
kdy večer s nocí ve objetí splývá,
se na krajinu zdřímlou tiše věsí.

Pták jenom probudiv se ze sna kdesi
se zvěd se vzkvetlé, volné stromu sněti
a ve tmě modravé jak jiskra letí...
Teď měsíc z bludných mraků lehké směsi

sám vyplul volně velký, vítězící,
a jehly své jak velká kopí tkvící
do snících korun vzkvetlých stromů metá...

Z jich větví mlha táhne ku měsíci,
jenž v páry lemu, oblak ve směsici
své světlo lije v noc tak plnou léta!



Šalda, F. X., Básně. In: Soubor díla F. X. Šaldy, Edice E (dostupné zde).
Počet komentářů: 4

Josef Krasoslav Chmelenský (1800-1839) - Lkání (Básně, 1822), sedmibásňový sonetový cyklus

20. září 2010 v 11:24 | Josef Krasoslav Chmelenský |  Sonetové cykly
1.

Lkal jsem tmavým těchy zbaven křovím,
Ani list se v olších nehýbal,
Vánek jen se hravě kolíbal
V kadeři mé hustým pod stromovím.

Jedva že tam zemdlen želu hovím:
Věnčen mákem bůh mne ulíbal,
A co bdě jsem se prv mníti bál,
V snu rty vinu k jejím korálovým.

Procitna rozstírám ruce po Ní,
Aniž jsem na své žalosti mněl;
Uh! v tom mutným zvukem hrana zvoní.

Adelíně, běda! hrana zvoní,
A mých slzí zdroj již vyhořel;
Kvělte za mne hory, doly pro Ni.

2.

Tam mne druh k radosti povzbuzuje:
"Krásou (dí) vše Vesna nadala,
Tamto vůni dýchá fiala,
Tuto růže ňadra obnažuje;

Posvátný leknín se rozvinuje -
Příroda vše blahem opiala:
Tváli jenby nezaplesala
Duše, když vše znova obživuje?

Zapomeň, neb odvyknout lze všemu,
Bůh pro každou ránu stvořil mast!"
Družko nebes! rač odpustit jemu;

On Tě neznal, krašších pasů květe!
Na Tě myslit, tu on nezná slast -
Já mnít na Tě budu přejda Lethe.

3.

Když juž, noci probdě teskné, ranní
Královnu vycházet zpupně zřím,
Taká Ona byla, k sobě dím,
Budila každého k radování.

Vejš když plyne po nebeské pláni,
Chtíc uzrati satby teplem svým:
Zas tu krasavici vidět mním,
Jak se k svému měla povolání.

Nejbolněji západ slunce zírám;
Tak i Ona zašla, zavolám,
A si horké z lící slzy stírám.

A teď mluv, jak na Ni nepomyslit?
Aniž nechci - nužť ať věčně lkám,
Jestli jinak na Ni nelze myslit.

4.

Vnadná růže, nech se utrhnouti,
Roztéká po které perla se,
Rovná rtům, když v blahém úžase
Směl jsem své rty k jejím přivinouti.

Nezabudko, nech se k ní připnouti,
Jejich božských očí obraze,
Lilium, v své stkvělé okrase
Hrdla sokem nebudeš víc slouti?

Vonným propletu vás tymiánem,
Stříbrozvonky, astrou, slzinky,
Rozmarinou v spolku s majoránem.

Taký vínek jednou mi splítejte;
A až svadnu, švarné dívčinky
Jasajíc mne k hrobu provázejte.

5.

Ondy - jak se mé rostoucí strasti
Darmo menšit jala kytara;
Odhodiv ji, vzal jsem Kollara,
Zdárného zrozence naší vlasti.

Ó jak duch můj nové čerpal slasti
Co z medunky včela ze jara,
Rozváživ, jak vtipnost bujará
To vše uměla do věnce klásti.

Ve soustrasti pojím s Ním své city,
Výš se rozkoší má ňadra dmou,
Toho mi jen nelze pochopiti:

Jak moh' vynášet tak tuze Mínu.
Aj, slyš! hlas jaký to nademnou -
"Nediv se, on neznal Adelínu."

6.

"Třeštíš? řekne kdos, což nesčíslné
Dívky neznáš krásou lesknoucí?
V Slavii nenajdeš kvetoucí?
Nezná Hellas Krásky vnadoplné?" -

Vzory uvádíte smrtedlné!
Znáte onu Kyprem vládnoucí?
Krašší nebyla, ven vyjdoucí,
Opustivši moře stříbrovlné.

Vy snad, bych Ji vyobrazil, chcete?
Ne! Od nemožnosti ustanu
Nenalezna podobenství v světě.

Spojte, kde spatříte krásy všude,
V jedno Řeků, Vlachů, Slovanů -
A stát u vás Adelína bude.

7.

Žítbych musil leta velemnohá:
Kdybych ducha krásu pěti chtěl!
Blahýmby se jistě každý mněl,
Kdoby částku z ní měl jen od - -

Nenajde se ni pod nebem vloha,
Kterouby se duch jí nebyl stkvěl,
Žádná ctnota, k nížby nebyl vřel,
Všecko v lad uvesti kolkol moha.

A ten anjel, božského pln klidu,
Ten v mé srdce tuto milost vryl,
Milost, které věčně nepozbydu.

Anjel to byl, neb tam scházel v ráji,
Tam od spoludružek volán byl:
By pěl s nimi v elysejském háji.


Převzato odtud.
Přidat komentář

Katherine Mansfieldová: Loneliness (Poems 1911-13) - sonet slavné modernistky

12. května 2010 v 2:04 | Katherine Mansfieldová |  Sonety
Now it is Loneliness who comes at night 
Instead of Sleep, to sit beside my bed. 
Like a tired child I lie and wait her tread, 
I watch her softly blowing out the light. 
Motionless sitting, neither left nor right 
She turns, and weary, weary droops her head. 
She, too, is old; she, too, has fought the fight. 
So, with the laurel she is garlanded. 

Through the sad dark the slowly ebbing tide 
Breaks on a barren shore, unsatisfied. 
A strange wind flows ... then silence. I am fain. 
To turn to Loneliness, to take her hand, 
Cling to her, waiting, till the barren land 
Fills with the dreadful monotone of rain.


In: Mansfield, Katherine, Poems By Katherine Mansfield (1930), dostupné zde.
Přidat komentář

Vladimír Frída - Tři sonety jarní (sb. Preludia, 1905), Sonet v listopadu (sb. Prchající stíny, 1934)

11. dubna 2010 v 11:43 | Vladimír Frída |  Sonety
TŘI SONETY JARNÍ

I.

U okna seděl jsem a hleděl v kraj,
a v dáli neurčitou jsem se díval;
tu obraz celý zvolna v mlhu splýval,
jak halil by jej pohádkový taj.

Tak mizel starý mlýn a za ním háj,
v mých slzách obzor pomalu se stmíval,
a žádný paprsk v něj se neusmíval,
jak v duši tu, jež ztratila svůj ráj.

V tom cosi zavadilo o mé čelo.
Já hlavu zved' - to ptáče, jež se chvělo.
Aj div, já uzřel kolem slunce, květ.

Děl pták: "Hleď, jaro opět přišlo v svět!"
a rychle odletěl hned v starou hruši.
Žel, že jen okem zřím je a ne v duši.

II.

Jak nebylo by to víc pravdou již,
več věřili jsme kdysi celou duší.
To jako v mlhách se dnes jenom tuší,
a skutečnosti cítíme se blíž.

Blíž přichází zas žití celá tíž.
Kde jindy vášně v duše struny buší,
ni jediný ton srdce nevyruší,
ni chvějný vzdech juž ze rtů neslyšíš.

S jabloní opět zkvetlých květ se snáší
v tu opuštěnou nyní alej naši.
Jak vše to ani pravdou nebylo by,

ty dny, jichž čas se netknul trnem zloby.
Zas ptáci vzlétli s trylkem v modrou výš.
V mém srdci dávno ptáci zmlkli již.

III.
(Pokračování.)

A nezmlkli; to kdys se pravdou zdálo,
kdy člověk bolestí svou příliš slepý,
vše za sebou zřel, před sebou jen střepy,
že zápasů již, myslil, zbývá málo,

a srdce konce nejvíce se bálo,
v tom jakby trysk' proud světla velkolepý,
jenž v šeru v kaskády se jisker třepí,
a světlem, teplem tím vše v srdci tálo.

To na kraj ráje ze všednosti hroudy
vzpomínek vzlétly rázem zářné proudy,
a z jejich křídel života dech skanul.

Hvězd myriadou temný obzor vzplanul.
Tak vše se jimi jako ve snách vrací,
a v dáli někde opět pějí ptáci.



SONET V LISTOPADU

Tak tiše jeden po druhém se v nenávratno ztrácí,
jak nebyl by zde nikdy ani žil,
tak rozprchnem se v jeden mlžný cíl,
jak z rozoraných polí v podzim odlétají ptáci.

Zas nové boje hledá, nové sny a novou práci,
kdo na života holé sněti zbyl,
a v shonu denním málo je pak chvil,
kdy nad mrtvými srdce zachvěje se, zakrvácí.

Vždy přijdou smutné jeseně, v jichž zlatých závějích
ty hroby zvolna zapadnou a zbude matný sen,
vždy uloží se na nich jednou přes noc první sníh.

Vše, proč jsme žili, oč se rvali, zmizí jednou v tmách,
jak v modrém soumraku vždy schladne letní vonný den.
Tak beze stopy zapadnem jak kámen v hlubinách.



Převzato odtud.
Přidat komentář

T.S. Eliot - "The time is now propitious" (skrytý sonet ze slavné básně "The Waste Land", 1922)

10. dubna 2010 v 11:40 | T.S. Eliot
[The Fire Sermon, verše 235-248]

The time is now propitious, as he guesses,
The meal is ended, she is bored and tired,
Endeavours to engage her in caresses
Which are still unreproved, if undesired.
Flushed and decided, he assaults at once;
Exploring hands encounter no defence;
His vanity requires no response,
And makes a welcome of indifference.
(And I Tiresias have foresuffered all
Enacted on this same divan or bed;
I who have sat by Thebes below the wall
And walked among the lowest of the dead.)
Bestows one final patronising kiss,
And gropes his way, finding the stairs unlit...



Převzato odtud.
Počet komentářů: 1

Sonetář webový na Facebooku

4. dubna 2010 v 17:38
Vážení čtenáři, vážené čtenářky, přátelé,

nyní se můžete stát fanouškem Sonetáře webového na známé sociální síti Facebook.
Stačí otevřít tento odkaz a přidat se do skupiny. Jak prosté!

Ondřej Hanus
Přidat komentář

Vítězslav Nezval - Cukrová balada (sonet ze sb. Pantomima, 1924)

31. března 2010 v 20:11 | Vítězslav Nezval |  Sonety
Švec Konstantin a Berta s čalouníkem
jdou na jarmark tu neděli
Sušenek kornout švihák nadělí
a Konstantin se skryje za patníkem

Až půjdou zpět svým šidlem máchne švec
a do příkopu omráčen se svalí
aby ho lidé potkávali
a řekli si To umřel milenec

A zatím jeho duše čistá
oblétat bude pána Krista
a na sandály se mu posadí

A Berta s čalouníkem Rudou
pohřbívat jeho tělo budou
v zátiší pantoflíčků na dně zahrady



Převzato z: Nezval, Vítězslav. Pantomima. Praha: Ústřední studentské knihkupectví a nakladatelství, 1924.
Přidat komentář

Božena Benešová - Refrain (sonet ze sb. Verše věrné i proradné, 1909)

28. března 2010 v 15:11 | Božena Benešová |  Sonety
Znáš refrain dráždivý a monotónní,
jenž doprovází nudnou píseň žití,
a který pochmurně jak hrana zvoní
a jindy jiskry illusí tvých nítí.

Má mrtvolný tón vyřezaných sloní,
i mramorů lesk, pod dlátem když svítí,
má vůni, kterou sad tvůj dýchal vloni,
i plodů chuť, jež na rok může míti.

V něm minulá i budoucí tvá dráha
se kříží slibem zklamání i blaha,
když vypne touhu tvou a hned ji skloní.

Slast čekání i marnost ovane tě,
jež skrytá v jediné spí jeho větě:
"Je mrtva láska, žije sen můj o ní."



Počet komentářů: 1

Tereza Dubrovská - Vím, vše zase bude, jako bylo dříve (sonet ze sb. Rudé kamélie, 1929)

28. března 2010 v 14:57 | Tereza Dubrovská |  Sonety
Vím, vše zase bude, jako bylo dříve,
soumrak smutky snese šedou dálavou,
na květ jíní svane, do mé duše snivé,
slzy trysknou z oka, skanou na líc mou.

Vánky přijdou s vrchů - květy zimomřivé
zavrou kalich něžný, v šeři uvadnou,
moje žhavé srdce ztichne, láskou chtivé,
s nedopěnou písní, toužnou, jásavou.

Všechno zase bude, jako bylo kdysi -
smutky vstanou, křídlem vše kol ovinou,
jak ta černá mračna, jež tam v nebi visí.

A má smutná duše kapli vystaví si,
pohřbí marné touhy, uspí lásku svou,
z písní věnce svije, slzy s rosou smísí...



Přidat komentář

Ondřej Slabý - tři sonety z letos vydaných juvenilií s názvem Holobyt

20. října 2009 v 22:33 | Ondřej Slabý |  Sonety
Zlatý řez

Aby mraky venku mohly uspořádat funus,
vítr si venku láme ruce.
Samota vážící víc než tunu
je těžší každým dnem a táhne srdce,

jež si odlévalo každý ze tvých dopisů,
někam až dolů k vylučovací soustavě,
když mi na lebeční stěnu jako na mísu
žárlivost čmárá svéhlavě.

Žárlivost už míchá stesk do barev -
chtěla by celou fresku stihnout do neděle,
kde její nervní kompozice smyje tvoji krev

a ty zas cítíš, aniž bych to snad chtěl,
že ve mně páchne minulost jak v kostele,
kde spodní vody brání rozkladu těl...



Ranní improvizace

Křísnutím dvou opilců byl sen odveden.
Chytlo svítání a dýmem mlhavým
z opačné polokoule sen přiběsnil den.
Goya vyryl před Westbanhof děsivé postavy.

Budí mě kreatura, jež kdysi byla člověkem,
a vidím naskakovat ten dav bezhlavý.
- Ach Bože! Kdo z nás je tu ustavičně opíjen?
Vždyť ten vlak už nikde nestaví!

Za jízdy stihl naskočit ještě Mohamed,
co prodává v metru Täglich Alles,
ovšem my ho rozhodně nebudeme dohánět,

do tepla nádraží teď můžem zalézt,
den po poledníku klidně nechat uhánět.
Zítra zkusíme načerno znovu nach West.

Vídeň, 1997



Zvracení hvězd

Vždy několik nocí na začátku podzimu
můžete vidět, jak z nebe padají hvězdy
- snad mě nebudete obviňovat z rasismu -,
jako by černochovi pukaly hnisavé vředy.

Vracím se domů a pouliční lampy nesvítí,
hvězdy tečou jako olejové barvy z tuby
syfilitického malíře, jenž touží po listí.
Nakonec prolezou zemi mezi zuby,

aby o Dušičkách hřály pěkně odspodu,
když dědečkové vynechají popolední hospodu
a babičky slavnostně se nastrojí.

Nespěchám domů a toulám se po okolí.
Zvracel jsem a řekl kamarádům věci, které bolí,
hvězdy létaly od úst až z trávicího ústrojí...



Převzato z: Ondřej Slabý: Holobyt. Weles, Brno 2009
Knihu si kupte zde.
Přidat komentář

Edmund Spenser (cca 1552–1599) - patnáct sonetů z cyklu "Amoretti" vrcholného představitele anglické renesance (v překladu Gustava Francla podle jazykové interpretace Aloise Bejblíka)

18. července 2009 v 14:33 | Edmund Spenser |  Sonetové cykly
1

Vy šťastné listy, které ruce dvě,
můj život ve své moci svírající,
drží v té nejněžnější šatlavě
jak zajatce před přísnou panovnici

vy šťastné rýmy, v říčce smáčené,
kde Helikon kolébku milé hostí,
vy spatříte můj sen jednoho dne
a pokrm toužený mé blaženosti.

vy šťastné verše, na nichž oči snící
tu a tam utkví v četbě náhodné,
aby zahlédly srdce zmírající,
jehož tep ozývá se v knížce mé,

O listy, vetše, rýmy v díle mém,
když získáte ji, budu spokojen.



2

Zrcadlo duše, oči překrásné,
jakou moc tajnou v sobi ukrýváte,
že tomu, čeho se váš pohled tkne,
buď život, či smrt strašnou přivoláte?

Když s něhou spočinete, rozesmáté,
na duši mé, život v ni procitá;
když úkosem se na mě podíváte,
zmar navštíví mé srdce dojista.

Však smít je popíráním života,
a proto snažte se, ať zrak váš vzbudí
svou něhou, v níž cit lásky rozkvétá,
životodárné plameny v mé hrudi.

Život je poctou pro váš krásný zrak,
truchlivá smrt rub moci naopak.



3

K čemu ty krásné oči přirovnat,
jež prosvětlují tmu svou mocnou září?
I kdybych hledal do skonáni snad,
obdobu najít se mi nepodaří.

Nejsou jak slunce - vždyť i v noci září.
Nejsou jak měsíc - vždyť nemění tvar.
Nejsou jak hvězdy - vždyť náleží tváři.
Nejsou jak oheň - vždyť nenesou zmar.

Nejsou jak sklo - vždyť vzácnější jsou dar.
Nejsou jak blesk - vždyť neustále svítí.
Nejsou jak démant - vždyť nechtějí svár.
Nejsou jak křišťál - vždyť jasněj se třpytí.

Lze srovnat je jen s Tvůrcem nebeským,
jenž všechno v světě živí světlem svým.



4

Co, bože Lásky, za zákon to je,
jímž mučíš mě jak posledního z lidí,
zatímco ona pyšně panuje
svou vůlí jen - a za nás dva se stydí.

Hleď, jak ta tyranka s radostí vidí
veškeré zlo, jež páše zrakem svým,
jak po zajatcích neustále slídí
a mstí se jim svým bičem ukrutným.

Ty, bože, otřes jejím srdcem zlým
a pokoř, prosím, krutou pýchu její,
s níž vypíná se v světě nad každým
a všechny chyby tvrdě spočítej ji.

Kéž bych se jednou mohl smát i já,
když ona se mi stále vysmívá.



5

Tak jako loď, plující po moři
za jasnou hvězdou, jež ji vede k cíli,
ztrácí směr, když se vody rozbouří
a v přístav svůj se nikdy neuchýlí,

já bloudím temnotou, nemaje síly
odstranit nástrahy, jež hrozí mi,
když moji hvězdu mraky zahalily
a světlo vystřídala vláda tmy.

Však doufám, že až bouře oněmí,
má sličná Helis, hvězda mého žití,
přispěchá poznovu mé temné dny
svým světlem laskavým mi prozářiti.

Však do té doby půjdu v temnotách,
v duši své tesknotu, smutek a strach.



6

Je šalbou, když se vlasy nádherné
s mřížovím zlaté síťky proplétají
tak vynalézavě a dovedně,
že zlato vlas a vlasy zlato tají?

Vždyť nenajdete muže v celém kraji,
aby svůj zrak v to síti nezaplet
a neuvízl v onom jinotaji,
jenž křehkost srdci odhaluje hned.

Varuji vás, mé oči, naposled
před lákavou, leč šalebnou tou sítí,
do niž lze snadno lačné zraky vplést,
z níž však se nelze nikdy vyprostiti.

K blahu ať přispěje nám pravda ta:
víc volnost je než pouta ze zlata.



7

V tom divadle, kde zříme světa běh,
má láska jako divák, lhostejná je.
Já účinkuji v různých výstupech
své masky pečlivě si převlékaje.

Když šťasten jsem, vesele se mi hraje,
jak v komedii rozmarné bych žil,
když v pustinu se změní moje ráje,
hned prožívám zas tragédie díl.

Mou lásku lhostejnou však nevzrušil
pláč ani smích v tomto mém představení,
nanejvýš baví se, když nemám sil,
a radost v žal svým posměchem mi mění.

Ta žena, jíž cit žádný nepohne,
má srdce z neživého kamene.



8

Jsi překrásná, však ukrutná a zlá
jak lvice zuřivá, jež bez milosti
v krvežíznivé touze udolá
zvíře, jež k obraně sil nemá dosti.

Jsi překrásná, však zcela bez lítosti
jak bouře, která všechno sežehne
a slabý strom s naprostou surovostí
zlomí anebo vyrve z kořene.

Jsi překrásná, však srdce bezcitné
jak skálu máš uprostřed vlnobití,
o niž loď bezmocně se zachytne,
dřív než i s nákladem se ke dnu zřítí.

Ta loď i strom i zvíře - to jsem já,
jenž tebou mře i padá, troskotá.



9

Kdo dobře znají dráhy nebeské
a vědí o hvězdách, jak dlouho svítí,
prozradí vám, že k jedné cestě své
třikráte dvacet let Mars musí míti.

Od chvíle, co bůh ráčil umístiti
v mém srdci jednu z hvězd, uběhl rok,
ačkoli čtyřicet let mého žití
zdá se mi proti tomu být jen skok.

Máme-li spolehnout se na výrok
knih milosti, pak dráha Kupidova
čtyřicet trvá let. V nich každý krok
mi přinášel jen utrpení nová.

Buď tedy hvězda má zkrátí svůj běh,
nebo mě, bože, raděj zemřít nech!



10

Že bouře zlé a kruté vichřice
mi život nevzaly, je zázrak pravý:
vždyť nejednou mé bárce stalo se,
že smrt ji chtěla vrhnout v příboj dravý.

Protože dobrý konec poopraví
tíhu běd, smutek, všechna trápení,
posléze uzřel jsem břeh zelenavý,
jenž štědrostí svou strach můj odmění.

Věru je přešťasten, kdo dospět smí
v bezpečný záliv blaha poklidného,
kde vzpomínky na bolest promění
za trochu toho štěstí přítomného.

To trápení je malicherná věc,
když završí je radost nakonec.



11

Když zlehka nakláním se k lásce své,
tu vůně květů nejsladších mě zpíjí
jak parfém, který dívky rozmarné
svým milým večer na podušky lijí.

Karafiáty na rtech vykvetly jí,
ruměnné růže zase na lících,
v bělostném čele tuším kamélii,
poupata pučí v zracích nevinných,

rámě jak pole jahod rozkvetlých,
záplava šeříků je její šíje,
dvě ňadra - lilie, bílé jak sníh,
a ve hrotech šípková růže žije.

Byť květy šíří vůni závratnou,
svou něhou nedostihnou lásku mou.



12

Života Pane, jenž dnešního dne
vítězství slavíš nad hříchem a smrtí
i nad tmou pekel, z niž nás, nehodné,
k volnosti vyvedl jsi ze zajetí,

dovol, ať tento den každý z nás světí
a dej nám všem, pro něž jsi umíral,
ty, jenž jsi krvi vykoupil své děti,
ať v blaženosti můžeme žít dál.

Kéž láskou tou, již jsi nás miloval,
smíme mít rádi Pána nejvyššího,
který nám z lásky nový život dal -
a týž cit chovat také pro bližního.

I my dva musíme se milovat,
chceme-li naučeni Pána dbát.



13

Když šťasten zřím tě večer při tkaní,
ty v goblénu svém podobáš se včele.
Já pavoukem jsem ve tvém srovnání,
který prý úklady ti klade smělé.

Láska milujícího nepřítele
vskutku se stala tajným předivem,
v němž uzavřena jsi jak v těsné cele,
jež navždycky ti bude domovem.

Leč jako vetkány máš v díle svém
k potěše zraku sličné růže plané,
tak dočkáš se, že díky něžnostem
tré vězení se sladkou skrýší stane.

A od té chvíle bude na věky
mír mezi včelami a pavouky.



14

Na písčitý břeh psal jsem jméno tvé,
však vlny zahladily moje dílo.
I napsal jsem tam jméno podruhé,
leč v přílivu se znovu rozptýlilo.

Bláhovče, pravilas, marné by bylo
chtít smrtelnici nesmrtelnost dát.
Tak jako moře moje jméno smylo,
čas život můj pospíší vymazat.

Ó ne (děl jsem), jen nižší bytost snad
se na prach rozpadne. Ty budeš žíti
mým veršem, který jako věčný vklad
tvé ctnosti spěchá v klenbu nebes rýti.

A v nebesích, až smrt pohltí svět,
láskou mu budem život navracet.



---

Po namáhavé pouti Zemí vil,
již stránky šesti mých knih zachytily,
dovolte, abych trochu lenošil,
a shromáždil tak zase nově síly.

Potom jak oř, kterého osvěžili,
z temného vězení zas vyrazím
a druhou část se znásobenou pílí
dokončím, věřte, v čase nejkratším.

Však do té doby strpte mi, ať smím
na počest lásky mé si s múzou hráti,
vždyť její něžný zjev, jak dobře vím,
mou duši vyšším úvahám zas vrátí.

Však chvály ty ať umírněné jsou -
je pouze služebnicí královskou.



Převzato z: Spenser, Edmund. Svatební píseň. Podle jazykové interpretace Aloise Bejblíka přeložil Gustav Francl. Odeon, Praha 1975.
Počet komentářů: 1

Sonety na Facebooku

26. června 2009 v 0:55 | Ondřej Hanus |  Sonety
Přátelé,

době je nutno jíti vstříc. Proto máte nyní možnost stát se členem skupiny milovníků sonetů ("Sonnet Lovers") na síti Facebook.

Odkaz je zde.

Šiřte slávu sonetu všemi dostupnými prostředky! :-)
Přidat komentář

Boleslav Černý (1881-1930) - Snění a Nálada (oba dva sonety ze sb. Večerní stíny, 1907)

25. června 2009 v 21:37 | Boleslav Černý |  Sonety
Snění

Na okna rám se horká hlava klade,
v prach ulic unavený zrak se noří....
Když v prsou bouří ještě srdce mladé,
jak rádo všemu novému se koří!

Podivný cit se úlisně v hruď krade....
na konci obzoru čís pohled hoří;
zrak setká se s ním dlouhou cestou všade,
a v chvatu dne nás ve vzpomínkách moří...

A duše zvolna hebká vlákna spřádá,
prach ulic náhle v koberce se změní,
neznámá přichvátá a v roztoužení

do ucha šeptne: dítě - mám tě ráda -
a pokoj víří náhle kolem v letu,
mdlá hlava cítí dotek vlhkých retů.



Nálada
Ad. Černému

Teď krok - a papír zašelestí....
Snad někdo kol mé jizby kráčí....
Je příšeří - přemýšlím o neštěstí,
o slabých, kteří malomocně pláčí.

A o těch, kteří kříž svůj těžký nésti
se zdráhají a lidstvu nepostačí
a bezeměrnou slabost mají v pěsti
a duši titěrnou a mozek ptačí!....

Přemýšlím lidské o slabosti,
o nedostatku vůle vlastní....
Přemýšlím o těch, kteří šťastní.

V svém srdci pohrdání hostí -
Přemýšlím o všem - lidstva o mučení,
jen svého žití neznám - rozluštění....


Převzato odtud.
Přidat komentář

Zbyněk Benýšek (1949) - Mladá studentka herectví obdivuje Reynka (ze sb. Sonety platónské jeskyňky & jiné básně, 2009)

24. června 2009 v 20:10 | Zbyněk Benýšek |  Sonety
Zněla mi uprostřed vln, jak její guru
Reynek v Grenoblu, půjčuje loďku
své švýcarské milé. I on choť něžně
odháněl, jak muž noční můru…

Ztemnělé svědectví - sám se tím bavil:
tmavením dávných elementárních tváří.
Ten co mělní, hřímá z kúru. Pln pravd
tváří se muž, co donucen lež vyl…

A ona čte básně v beckettovském divadle,
absurdní tyjátr šašků, andělů, kurtizán, víl.
Rukou kývá poklesle, ochable a zvadle.

Kdo jí dodá sil - Shakespeare či Villon?
Přískokem jsem u ní a líbám jí ruku,
já, smutný klaun, Rimbaudův pión…



Převzato odtud.
Celá kniha ke stažení zde.
Stránky Zbyňka Benýška zde.
Přidat komentář

Eugen Augustin Mužík (1859-1925) - Jak nenávidím! (sonet ze sb. Černé perly, 1893)

21. června 2009 v 15:59 | Eugen Augustin Mužík |  Sonety
Jak nenávidím protivné ty hlupce,
již z odpadků se živí umění,
jichž myšlénka jen - břicha ztučnění,
jichž život včely ne, sprostého trubce!

Jest těžko jádro v prázdné hledat slupce
a teplo v malovaném plameni.
Ba na zelný trh bych bez prodlení
chtěl hnát ty baby, kejklíře a tupce.

ať koupí tam je rumaři a rasi,
by káry táhli, a ne povoz Krásy.
A kdyby k tomu nechtěli je bráti,

z jich prázdných hlav dát škopků nadělati
a naložit v ně okurky a zelí,
by aspoň jednou něco v hlavě měli.
Přidat komentář

František Leubner (1867-1930) - tři sonety z cyklu "Na zlaté půdě", sb. Na okrajích kancionálu života (1897)

21. června 2009 v 10:00 | František Leubner |  Sonetové cykly
1.
Kristus před křížem!

Jde prašnou cestou v dumách mezi poli.
Zem vůní dýchá zrajícího žita
a obloha jak v jedno slunce slita,
klid poledne, v něm nehnou se ni stvoly.

Jde žehnaje, a na své myslí boly.
Však náhle stanul, noha v zem jak vryta.
Kde v stráni divizna a douška zkvítá,
kříž oviklaný křivo stojí holý.

Jen hřeby trčí ve spuchřelém dřevu.
Skráň sklonil, srdce soucitem se chvělo.
Ne Golgoty, zde vzpomněl jiných zjevů:

jdou mimo bídní, šeptnou v pozdrav slova,
dlaň drsná otře upocené čelo -
jen za ně dal by křižovat se znova.



2.
Pod obrazem sv. Cecilie

Zrak k nebi, ruka po klávesách pílí.
Jak bystřeň hor to kypí ve varhanách:
Zas Cherubů chví zpěvem v ráje branách,
v poušť za ztraceným blahem Adam kvílí.

Job v bolu stená, Píseň láskou šílí,
žalm tvrdý vyzní v plesné Hossianah,
lid těší prorok po Jehovy ranách
a Magnificat slaví divů chvíli.

Trub soudných hlahol v prostor hrůzně duní,
zní praskot rakví, mrtví táhnou z hrobů,
a zem i hvězdy v prach se tříští dymný.

Bůh nad oblaky v jasu kříže trůní
a svatých sbor, co zmohli pekla zlobu,
teď Beránkovi pějí věčné hymny.



3.
Laudate Dominum...

Mnich z Fiesole jak by s nebe svedl
sem v apsis andělů ty zjevy cudné.
Hlas budí z němých strun jich prsty bludné,
jim nad skráň jazyk ohnivý se zvedl.

V jich líci - štěstí zářný svit jsem shlédl,
chval božích pějí zpěvy rajsky svůdné.
Z blan žaltáře mi v sluch zní verše trudné,
bič hoře Bůh když na člověka spředl...

Čtu "Chvalte Boha" na závitku listů,
jež v rukou šťastných andělů se vinou -
a vzpomínám si s divem na žalmistu:

Ač temné dny žil bolu, beznaděje,
když poslední mu žalmy se rtů plynou,
on srdcem vděčným Alleluja pěje.



In: Pod jedním praporem (1895) [almanach Katolické moderny]
Převzato odtud.
Přidat komentář

Další články

Kam dál