"Sonety, jaká slast..."
Ivan Blatný

Jaroslav Seifert - Kohoutí sonet (ze sbírky Jaro, sbohem, 1937)

19. září 2014 v 15:37 |  Sonety
Kohoutí sonet

Kohoute, tvým zpěvem byl jsem vzbuzen,
a jako bych zapomněl na spící,
nahlas jsem zpíval, utrhl si hrozen,
jeli jsme právě vinicí.

To se to pěkné na tom světě bydlí,
ty se mi podobáš, jak zdá se mi,
zpíváme oba, mávajíce křídly,
a oba zůstáváme na zemi.

Tvůj obraz z plechu na hřebenu střechy
jako já podle větru se otáčí.
Jdu, jdou naše sny a skáčou naše blechy.

Pro lásku - ne, to nepláči;
jak zrní slepicím jen slzy krokodýlí,
jež u moře jsem sbíral v prázdné chvíli.
 

Maryša Šárecká - Štěstí, sonet ze sb. Písně radosti (1938)

14. září 2014 v 16:54 |  Sonety
Štěstí

Ó štěstí, nektare v číši své rudé,
jež od bohů v smrtelné přešla kdys ruce,
by po ní se sápaly v šílené půtce,
pohledem slepců ji hledali všude!

Zda mne též opiješ, sladký ty blude,
neznámou chutí, jež uspává prudce,
když dotkneš se retů, jež vypráhly v muce,
zda pro mne kapka jen v číši tvé zbude?

Dlouho mne lákala rudá tvá číš,
blížím ji k ústům vždy blíže a blíž,
jednou jen před smrtí chci z ní též píti,

cítit, jak sen ke mně přichází
s vůní a rajskými obrazy,
a pak již nikdy se nevzbuditi!

Jan z Hvězdy - pět sonetů ze sb. "Písně i jiné drobné básně" (1843) a "Balady, romance, pověsti a legendy" (1843)

8. září 2014 v 14:43 |  Sonety
Naděje.

Sne blahý, naděje! Ti vše se koří,
Co v smutku jest, co radost požívá,
Ač mnohého jen stín tvůj kojívá,
Ač mnohý tvrze v povětří si tvoří.

Ten kdo se souží, koho žalost moří,
Tě za své outočiště jisté má;
I ačkoliv tvé klamy dobře zná,
Předc srdce jeho láskou k tobě hoří.

O šťastný - komu blahá naděje,
Když ze všech stran neštěstí naň se valí,
Svým světlem ku pomoci přispěje!

Leč běda! - komu, když se oko kalí,
Cit budoucnosti v srdce nevseje:
Jen marný blud ho, ne naděje šálí.


Vyhnanství.

Vyhnán z lásky květoucího ráje,
Kamž mne vedly stezky kvítkové,
Kde mnou hráli zlatí časové,
Co větérci spanilého máje:

Nesmím ohlédnouti se na háje,
Kde vše pělo písně májové,
Ni obraz milosti růžové
Volno v mrákotné přenesti kraje.

O kam se duch truchlý poděje?
Zpět mi kročit plamenný meč brání,
V předu sivé, sněžné závěje,

Chladného severu zpurné vání!
Ach mně ostala jen naděje -
A s ní teskné upamatování.


Utěcha.

Mne již stinné háje, sad kvetoucí,
Mne ni Vesna více netěší,
Co dvé smutnočerných cipryší
Nad hrobem se chvěje lásky vroucí.

Všecko mrtvo! - Ach co srdce mroucí
Sladkou nadějí as potěší?
Zdali smrt mou žádost vyslyší,
Či mám věčně nýti v tužbě žhoucí?

O ne! - Tam, kde v plné kráse květe
Věčný, nepomíjející máj,
Tam mi v tobě, nadpozemský světe,

Vykvitne zas blaženější ráj.
Tamť se zjeví všecky sny mé krásné,
Tam i Línu uzřím v říze jasné!


Má kde vlast?

Hle jak krásně červánky tam planou!
Vše v blahém již klidu spočívá,
Jen slavík se z háje ozývá,
Lehcí jenom větérkové vanou.

Vše se kojí slastí Bohem danou,
Všecko toho blaha požívá:
Ach, mne bol a strast jen kojívá,
A z mých zraků tiché slzy kanou.

O jen tecte, tecte slzy tiché,
Rmuť se, rmuť, o srdce ztrápené!
Sroťte se jen na mne zrady liché,

A vy duše dravé, kamenné!
Marnéť šípy vaše! marná strast! -
Patřte! - Tam váš sudí - tam má vlast!!


Písně i jiné drobné básně (1843)


† J. V. Sedláčkovi.

Mistře! víš, jak zlatá lyra zněla
Zvukem mocným, z dálky omžené,
Jak by v Iípy větvi zelené
Filomela po nebesku pěla?

O jak v jinochu se duše chvěla,
Jak jím hnul zvuk písně vzdálené!
Onť si tvořil háje růžené,
V nichž ta slavná lyra zníti měla.

Aj, tu Tys uzíral touhu žhoucí,
Jenž mi v prsech plála sevřených;
Tys mi v mysl vkouzlil ráj kvetoucí,

Slávu pěvců, vlasti milených!
Ach, tu snil jsem blahé, blahé dny, -
A zde, mistře, čti ty sladké sny!


Balady, romance, pověsti a legendy (1843)
 


Pavel Josef Šafařík - tři sonety ze sb. "Tatranská múza s lýrou slovanskou" (1814)

26. srpna 2014 v 15:44 |  Sonety
Jiskra Božství

(Připsáno M. K.)

Co jest člověk? co jest život jeho?
Stín jest člověk, život jeho sen. -
Od hvězd spadlá jiskra Božství jen
Můž mu půjčit bytu skutečného.

Sletěl blesk: a bělmo s pošmourného
Oka padá, mrak se mění v den.
Sletěl blesk: a srdce vře, až ven
Proud se cytů vroucných valí z něho.

Světlo, světlo, to jej z spaní budí,
Vznáší k hvězdné nebes výsosti:
Láska, ta ho stezkou milosti

Zmrtvé říše v ráje květlé pudí. -
O, jenžs pravým obou ctitelem -
Buď y mým vždy věrným přítelem!


Ohled na vlast

(Připsáno J. B.)

Ještě jednou slzý plným okem
Zbíhám, vlasti drahá, strany tvé.
Měj se dobře, pole přemilé!
Měj se dobře! - Jáť jdu těžkým krokem!

Květné louky! vyť se v nové s rokem
Oblečete roucho spanilé,
Libý proudu! ty vždy vlny své
S chřestem uzříš técy volným tokem.

Mé však růže v tváři denně vadnou,
Vstehně sýla klesá, - žíly chladnou,
Aniž více zkvetne jaro mé,

Když mi vrstvy sněhu na leb padnou.
Měj se dobře, vlasti! - Kraje tvé
Slunce živ, a láska prsy mé!


Napomenutí

(Připsáno O. C.)

Zkvetla země: v háji Nymfy vijí,
Rozdělené v spolky veselé,
Z hrdých růží věnce zardělé,
Vzácný dar, nímž jasné čelo kryjí.

Zde se z hrozna zlaté slzy lijí;
Zovou k stolu srdce zatmělé;
Ními sladnou péče kyselé,
Duch se zpíná, zkřehlé sýly žijí.

Tam se s chřestem zřídlo s houšti řítí
V moře běžíc: - naše polkne dny,
Příteli, tak rychle propast tmy.

Ží, když jsy tu! - trhej živé kvítí,
Pokud čerstvá v žílách chřestí krev!
Mášli pak ho, pomni na můj zpěv.

Hlásný, vuolaj bez přestání - staročeský předchůdce sonetu ze 3. čtvrtiny 15. st.

27. května 2013 v 15:44 |  Sonety
Hlásný, vuolaj bez přestání,
jenž pravdy máš seznání,
opatruj, ať vždy není
hradu vztečení.

Nepřátel máš přieliš dosti,
túlajíc v své zlosti,
zda by mohli dojíti,
hradu moc míti.

Hlásný, vuolaj velmi pilně,
a nebudeš omylně
zklamán předivně.

Vezmi vína, vuody, chleba,
anebť příde ta hodina,
žeť bude třeba.

(Pozn. Jde zřejmě o nejstarší ukázku pronikání sonetu do české literatury a jeden z nejstarších dokladů tohoto jevu ve slovanských literaturách vůbec, viz článek Josefa Vláška "Nové stopy vlivu sonetu ve slovanských literaturách". In: Slavia. Roč. 59, č. 4, 1990, s. 368-376. Text básně převzat odtud.)

Vojtěch Pakosta - Utopie (1890)

18. května 2013 v 22:45 |  Sonety
Přelude klamný bujné fantasie,
z paprsků vláken pěvců snové zlatí:
že v ráj se opět jednou lidstvo vrátí,
a v nápis brány "mír" a "lásku" vryje.

A teď kde tygr vztekle o mříž bije,
s beránkem schoulen bude spočívati;
druh druhu na vždy usmířenou bratí
v náručí padna, šípy záště skryje.

A básník k písni zladiv svoji lyru,
v olivy stínu sladce bude pěti,
o lásce věčné, věčném lidstva míru...

Leč kdy zrak v líci skutečnosti zbloudí,
mně vzhled ten trpký úsměv na rty loudí.
"Ó šťastné, šťastné poesie děti!"


(sb. Růže a ostny, 1890)

František Schildberger - Čtrnáct sonetů (moderní věnec sonetů)

18. dubna 2013 v 12:12 | František Schildberger |  Sonetové cykly

Čtrnáct sonetů


1.

Jsem stejně vzdálený
štěstí i Měsíci.
Jsem oheň spálený,
v popel se měnící.

Toužící bez milé
a básník bez Luny,
komické defilé.
Spis bídy. Úplný.

Hasnoucí ohniště
dá noci útěchu -
a tmou ji pohladí.

Odcházím z jeviště
předurčen k výsměchu
od smrti i od mládí.


2.

Od smrti i od mládí
dělí mě stejná cesta.
Jdu po jezerní hládi,
chce ryba kousek těsta,

však je noc a rybáři
šli spáti s rybářkami.
Srp listuje ve snáři,
ryba a já jsme sami.

Noc ochranou je Boží
nad svatým manželstvím.

(Kdo ruší, je zvrácený.)

V tmě zmizlo bílé hloží
i trní. Ač to vím,
cítím se ztracený...


3.

Cítím se ztracený
jako kůň bez stáje,
zbitý a zmlácený,
jenž prchl do háje.

Neví, komu patří,
kdo jej bude mít rád,
kde jsou jeho bratři,
koně ze stejných stád.

Naději vykřeše,
jiskřičku kopyty.

S nocí dupot ladí.

V beztvaré útěše
dál s prosbou o city
kůň bez sedla pádí.


4.

Kůň bez sedla pádí,
marně si domov hledá.
Nemají koně rádi,
nikdo mu napít nedá.

A chystají jen pasti
a lasa a okovy
a železem svět chrastí
a koník - ten to ví,

už viděl tolik zla:
v okovech jsou i ptáci,
v okovech muži jsou...

Kůň starou radu zná:
jen kdo naději ztrácí,
jenom ti zahynou.


5.

Vždyť jen ti zahynou,
kdo rosu nepijí,
s oblaky neplynou,
zpod křídel harpyjí.

Kdo zlato hledají
v lese a na poli,
kdož srdce nemají,
které je zabolí.

Nakonec prohraje
muž, jehož víra je
Postel, Měšec a Sud -

bezradně zíraje,
kde jeho síla je,
ač věří na osud...


6.

Kdo věří na osud,
je ranou zasažen.
Jakpak by, nepohnut,
zaujal srdce žen,

copak by život sám
čekal snad na něj jen?
Cožpak by vodou prám
mohl být zadržen?

Jakoby zůstal čas
na přání lidské stát!

Vítám se s krajinou.
Je ráno, vstává jas
a vůně stoupá z mát
nad vodní hladinou.


7.

Nad vodní hladinou
vážky se líbají.
Lekníny odplynou
(kořen odmítají).

Přichází kůň. Je sám,
sklání se, že chce pít.
Na vše si vzpomínám,
pro co jsem chtěl kdy žít.

K vážkám se počítám.
(však k cechu žádnému.)

Šel rybář zlomit prut.

Vzpomínky zamítám:
až ke dnu černému
stáhne je bol a rmut.


8.

Stáhne je bol a rmut
jak šňůru rubáše.
Na rakev první z hrud
dopadla jen plaše -

už tančí lopata
jak sukně zvířené,
zem bere, zem chvátá,
chce lidi, zvíře ne.

Přijmout chce zpátky zas,
co pustila ... jak dým.

Zdali smrt uspíší
dobře prožitý čas?

O smrti málo vím:
já věřím Ježíši.


9.

Já věřím Ježíši,
On mi dá smysl dnů.
Do prachu napíši
i na plášť svých zvonů

Tvé jméno - jen to vím.
Jedině Tvé jméno.
Pevně tě uchopím
jak nitě vřeteno.

Ozvěnou ze všech skal
volám dík, že tu jsem.
Ty a já jedno My.

Ty jsi mne povolal
a jeden po druhém
stvořil mé atomy.


10.

Stvořil mé atomy,
každý z nich z prázdna vzal
a v Ráji pod stromy
spolu je provázal.

Slunce už zářilo
(jak voněl nový vzduch!),
když Srdce tvořilo,
tvořil mě Boží Duch.

Kaplička polední
se mší pro poutníky.
Se zvěstí pravdivou.
Poklekám poslední,
skládám hřích všeliký,
svou duši bloudivou.


11.

Mou duši bloudivou,
v mém srdci dobra svár.
Neb květy povadnou,
když dusí je léta žár.

Můj žár vypálený,
mé srdce přehnané,
můj popel ztrácený
na stezce vylhané...

Dívám se na kněze,
jak zvedá Hostii.
V tichu Jej povýší -

Odpustit všechno lze,
Vína se napiji
a On mě vyslyší.


12.

Než Bůh mě vyslyší
a dá mi útěchu,
plazí se slepýši
po písku, po mechu.

Šustí svist úzkých těl,
sviští let cizích střel,
blíží se Vyvrhel,
jenž by mne zabít chtěl,

vidím ho v soumraku,
plíží se blíž a blíž,
skrývá se za stromy - -

Svěřím se zázraku:
uchrání mě Ježíš,
vytrhne z pohromy.


13.

Vytrhne z pohromy,
pohladí, políbí,
je člověk jako my,
zná naše pohyby,

šílenství tonoucích,
rychlost, s níž hoří vích,
On slyšel ďáblův smích
tam v Ráji ve větvích...

Zná bolest dětí svých,
malých a ztracených.
Než přijde s posilou
Andělů tajemných,
hrdinů z Božích knih ...
zatím tu verše jsou.


14.

Zatím zde verše jsou,
stejné jak já, vždycky:
upřímně naivní,
a ironický.

Nic z toho, co zůstává
netrvá do věků.
Sen snu se nezdává,
sen zdá se člověku...

Marně tep do tmy bil....
Bez hada v ráji strom,
listím zahalený,
pevně mě oslovil:
"Od štěstí, od pohrom
stejně jsi vzdálený."



Převzato odtud.

Jakub Deml - Můj první sonet (Verše české, 1938) - sonet, pojatý typicky "po demlovsku", včetně rozsáhlého a fascinujícího komentáře

17. července 2012 v 11:47 | Jakub Deml |  Sonety
Nikdy jsem nenapsal sonet, i pokusím se o něj dnes.
Je to čtrnácte řádkův rýmem vázaných.
No, pozdrav Pán Bůh, tady přechází smích,
v mathematice se tomu říká zlatý řez.

Já dávno nevím, co to jest, jenom ten termín do hlavy mně vlez,
tak jako když dítě žvatlá: Polní pych -
pětileté dítě když to opakuje po starých,
anebo když místo krysy domácí kočka vleze do želez.

Grand hôtel Paris a jít tam bez peněz,
anebo milion blbců tahat za nos jako Borový a Melantrich,
co mne se týče, já si dávám kávu vždycky "bez".

Ale co teď? Už jenom dva řádky! - Byl jeden kněz
a matka řekla své dceři: On je z těch blahoslavených,
kteří musejí umřít hůř než pes!

(1936)

Dovolujeme si upozorniti experty české prosodie, poetiky a kalokagathie na dvé značně důležitých okolností:

1. že tuto báseň jsme sem vložili jenom pro relativní úplnost, z důvodů tedy autokritické akribie, slovem vědeckosti,
2. že třináctka je číslo nešťastné a proto třináctý verš tohoto sonetu jest vědomě labilní a vágní. Užíváme termínů přesně a přísně vědeckostních, neboť jako Otokar Březina dle vlastního slova nepsal pro lid, nýbrž pro básníky, tak My zajisté nepíšeme ani pro básníky, ani pro lid, nýbrž ut ita dicam pro individuality a individua, která mají za sebou nebo před sebou nějakou kvalifikaci a disertaci, resp. desertaci, po případě stolici nebo redakci, pročež proti svému obyčeji a proti své povaze jsme či snažíme se býti naprosto objektivní, ať nedím vážní majíce rádi všecko konkrétně a reálně ověřeno a zjištěno, až dokonce do té míry, že to, čemu se v kriminalistice říká CORPUS DELICTI, IN FLAGRANTI nebo USVĚDČUJÍCÍ DOKUMENTY, znamená pro nás jediné správné východisko, jedinou dosti bezpečnou pravdu, vůbec nejvyšší pravdu a jediný cíl a důstojný smysl života, neboť je-li čistá pravda, že člověk má rozum, je problematická pravda, že má i svobodnou vůli! Neboť dle našeho přesvědčení tak zvanou svobodnou vůli člověka ovlivňují a nakonec docela determinují všelijaké ty "dědičné disposice", někdy i komposice, také rodičové, bratři, sestry, ani ne tak dědové, jako ponejvíce babičky, dílem i bratranci, neteře, synovci, sestřenky, méně už strýcové, zato ponejvíce tety, někdy také domácí přítel nebo pan spirituál nebo kollega, jakoby se řeklo posluhovačka nebo domovnice (člověk si musí dát dobrý pozor na to, kde se bere maso, mejdlo nebo kapusta!) - a tady jsme jak tak u své konkluse: graduovaní pánové a po svých mužích titulované dámy a úctyhodné paní a beze sporu čestné dívky plnoleté i neplnoleté, zralé i nezralé, dospělé i nedospělé, podle Miloše Dvořáka a Spol. lépe řečeno: zletilé a nezletilé: ano, tento třináctý verš tohoto Prvního sonetu je přesunutelný, normální rok má 365 dní a za čtyři roky, jak mne právě poučuje Marie Rosa Junová, je jeden přestupný, nuže, tento třináctý verš tohoto Prvního sonetu je jaksi i přestupný, možnoť v něm stoupnout z nohy na nohu, staroříšský pan Josef Florian se zarazil a téměř červenal, když jsem mu řekl, že kráva před telením přešlapuje z nohy na nohu, Josef Florian není zemědělec, on jest ve vlastním významu Písmák, s takovými lidmi není vůbec řeč, to jsou berani a paličáci, jim jest kalvínský beran a Žid z Prager Tagblattu mnohem bližší než katolický kaplan bez peněz, proto jsme řekli, že tento třináctý verš tohoto PRVNÍHO MÉHO SONETU je ve vlastním smyslu přechodníkem a poněvadž tyto verše jsou

ČESKÉ, tedy PŘECHODNÍK ČESKÝ:

A matka řekla své dceři: On je z těch blahoslavených... Z toho, co jsme řekli, není to vlastně matka, je to vlastně sestra, ale není to ani sestra, ani matka, může to být neteř, nebo služka, nebo synovec, nebo přítel, konečně profesor, nebo kooperator nebo pastor, nebo paní bytná, častěji hokynářka nebo domovnice, nebo starosta Sokola, nebo obecní tajemník a písař, nebo slečna Menšíková nebo doktor filosofie (písemky dělají muži, kteří se před mou šedesátkou chlubí, že jsem byl jejich první inspirací a láskou a Musou) - - slovem, ten nešťastný třináctý verš tohoto

MÉHO PRVNÍHO (?) SONETU zní (lautet):

A matka řekla své dceři: On je z těch blahoslavených,
kteří musejí umřít hůř než pes!
Může se zpívat a říci:
A sestra povídá bratru: - -
A synovec říká švagru: - - -
A neteř povídá JUDr. Brychtovi: - - -
A neteř povídá JUDr. Veverkovi: - - -
A Skautík povídá Lifkovi: - - -
A Marie Vořechová povídá JUDr. Plichtovi: - -

A malý František Zezulů z Tasova povídá: Kam dete?
Já řku: Neso kvitka na hřbitov.
On: Já pudo s Vama!
Já: Tak poď!
On: To nesete paní doktorovy?
Já: Ty nevíš, jak se jmenovala?
On: Pavla Kytlicová!
Já: Tak vidíš! Ona tvou maminku měla ráda!
On: A slečna Rosa je mladá Pavla Kytlicová!
Já: Není ti to těžky?
František: Ale kdepak!

A SESTRA ŘEKLA SVÉMU BRATRU:
TY JSI Z TĚCH BLAHOSLAVENÝCH, KTEŘÍ MUSEJÍ UMŘÍT HŮŘ NEŽ PES!

Co můžeme dělat? Das kann nur tragisch enden!

V Tasově 7. VI. 1938

(In: DEML, Jakub. Verše české. 1907-1938. Tasov: Marie Rosa Junová, 1938.)

Vítězslav Nezval - všech 16 sonetů ze sb. Skleněný havelok (1932)

5. května 2012 v 14:05 |  Sonety
fetišista

Mam za manželku kyrysnici
už déle nežli od jara
Toť učiněná maškara
Má ocelovou rukavici

Co pomůže mně kytara
Bum něco prasklo na polici
Dnes přehnula mne přes lavici
Je šťastná když tě pokárá

A já jsem její hodný muž
předvčírem nabrousil jsem nůž
Dvě oči svítí na talíři

Jen pro ně jsem ji miloval
Do sbírky motýlů je dal
A slepá s ošklivcem se smíří


měšťák

Má zlatý řetěz na břiše
Kdo urazil by toho bůžka
jenž nadouvá se jako hruška
ten ať se ďáblu upíše

Jsem manželka a vlastně služka
a chůva toho fetiše
Však dížka jednou překyše
a budu sama v hrobě lůžka

Je těhotný zas vysedá
ta každodenní beseda
mu stačí aby poznal kursy

A kyprý drahocenný plod
odplaví chladné proudy vod
Můj miláček je králem bursy!


svedený

Jsem něžný to vše zavinila
má obraznost a punčocha
Co chcete paní od hocha?
Pleť smrti bude asi bílá

Však teď jsem vzorem lenocha
a dělám co chce moje víla
Chuť nicoty všech věcí zbyla
ó ať se se mnou pokochá

Je noc či den? Už dvanáct bije
já vytahuji žaluzie
a nakláním se z ložnice

Noc děsí mě a dne se štítím
Když znaven usnu i pak cítím
dech smrti cizoložnice


circulus vitiosus

Opilec přičinlivý žák
a ctitel umělého ráje
má v očích slzy vzpomínaje
Však mysl ulétla jak drak

On pije zelenavé kraje
a jeho duše tažný pták
si hledá v kouři vlčí mák
a něžné idylické stáje

Tam s vrabčáky a s holuby
žije svůj život naruby
Však náhlý vítr strhl lávku

Duch pohroužený do hříček
procitá jako budíček
A pijan zdvojnásobil dávku


básník

Ač zvítězil nad desilusí
a dávno přemohl svůj jed
má horečky To dělá svět
jenž chtěl by aby byl jak druzí

Svůj fantastický kabaret
má podříditi vkusu luzy
Svět zotročil si vše i musy
Ach škoda slov ach škoda let

Žel jeho vnitřní řeč je čistá
On vysmívaný alchymista
je jako ony komety

jež poutá cizí gravitace
a místo křišťálové práce
on píše - běda! - sonety!


literatura

Dost dlouho jsem byl pod kontrolou
tvé libovůle čtenáři
Ne víckrát se ti nezdaří
mě vláčet obecnou svou školou


Už nepleť si mne se žháři
Už nechci vystrkovat holou
I to čpí trochu aureolou
Jsi nemocen? Jdi k lékaři!

Má svrchovaná libovůle
zná světy navždy pominulé
Já pohrdám tvým šestákem

Co prohrám prohrám na ruletě
Jsem ve tvém zotročeném světě
jen nulou ne však žebrákem!


upír

Ty dobrodruhu kytary
až položí tě na máry
zvuk devíti tvých prasklých strun
se změní v devět černých lun

Tvůj mozek jehož výpary
jsi zaháněl jak komáry
se zbortí v zemi jako trůn
pod tlapkou potkanů a kun

Však než se nasytí mnou krtci
tvé jedy louhují mně v srdci
a teprv s jiskrou zániku

až bude zcela rozvráceno
pak zlhostejní mně tvoje jméno
můj trýzniteli básníku!


její moc

Při obnažení tvého těla
pod oknem drnčí tarantela
Tvá erotická mimika
mne změní v náměsíčníka

Znáš zázraky a kdybys chtěla
vypučí v skříni mirabela
Čí líbí se ti osyka?
Jsme rázem v stínu lesíka

Kdo jsi? Jsi moje fantasie
i ve snu trýzní mne a žije
Buď musím být tvým otrokem

anebo navždycky tě ztratím
Jsi rozmarná? Ó buď si zatím
Já dobudu tě útokem!


sonet

Věž nad horizontem se třpytí
Prst na křížku jenž přisahá
Uprostřed slz a krupobití
a svlečen takřka do nahá

se automobilista řítí
a jeho stroj mu pomáhá
Jsem v sonetu jak moře v síti
a z extase je úvaha

Proč vyhýbáš se vlastní řeči?
Co slabika to nebezpečí
stroj hrá jen prstem do něj strč

Prst hrozí já se celý chvěji
že vlak se zvrhne na koleji
Když necítíš tak raděj mlč!


rytmy

Raz dva tři čtyři držet krok
Svět vnucuje ti svoje rytmy
Můj démante tys nezasvit mi
Stát čelem vzad a vlevo bok!

Znám jiné vojsko myši stok
ty mlsné požíračky přítmí
Můj démante tys nezasvit mi
Jdu krokem povalečů z dok

Mé srdce v tomtéž rytmu buší
Hodiny bijí spaste duši!
Blesk proměnil se v lilii

Déšť rozezvučel střepy zinku
Teď pochoduji při bubínku
jenž vpad mně do delirií


zvláštní rybář

Ne už i zlatá vrtule
jež pohání tě hlohu světla
je slabá než aby mě spletla
Pryč ptáci dolů s kopule!

Pět žen si sedlo na pometla
a ve vzduchu čpí cibule
Chci vzdát se vám jsem bez vůle
Má duše rajka která vzlétla

Bez udice a bez sítí
den na svůj slovník loviti
jak moudrý Budha na mlčení

Sám sebe proměňuji v bod
jak zbavuje se řeka vod
Není to spánek ani bdění


kázeň

I moře má svou dresuru
a z jedné vlny vzniká druhá
I v bělobě se skrývá duha
Jsem věčný kejklíř azuru

Znudil tě život dobrodruha
A v ruce malou lasturu
chceš uniknouti ponuru
Pán extasí a jejich sluha

Už bezmála jsa změněn v hloh
jsi trubač však i lesní roh
Čím výš tím vzdaluje se nebe

Až jednou za novoluní
se rozplynouti ve vůni
jež vysvětluje sama sebe


kremace za živa

Jak křišťálový mnohostěn
se točíš kolem vlastní osy
a žárlíš na kapičku rosy
Je schopna nekonečných změn

Chceš zmizeti jak blázni pštrosi
a uchvátil tě osud pěn
Tak moci utéct v lásce žen
žahadlu lstivé smrti vosy

Čím méně budeš v sobě sám
tím míň ti smrti zanechám
jsa přelit v tisíceré tvary

Až vyvlastním se docela
co mně pak bude do těla
Pak nalož si je na své máry!


asentimentální

Jdeš s nové perspektivy k lidem
prost sebemenší iluse
Tvé ruce jako haluze
se rozepjaly nad svět s klidem

Co je nám ptáčku po luze!
My nepláčeme nad Ovidem
Nic žádné spolky s Věčným Židem!
Ti trpí po své zásluze

Dnes uviděl jsem z okna ženu
Nač čekat marně na odměnu
Je robustní tak vem si ji!

Svět plný šíleného kvítí
Je špatný? Chci jej proměniti
Pse sežer klidně lilii!


optimismus

Klid podzime jsem optimista
a mám rád širé obzory
Syt pokrytecké pokory
si hledám v světě kousek místa

Hleď malá Leninova busta
se směje všemu na vzdory
Na šibenici s netvory!
A země bude opět čistá

Tvé nitro s kterým bojuješ
je stará pokrytecká lež
Tvé sonety se rodí z hnusu

Ó nakažená krvi teč
Až vytečeš má vlastní řeč
vytryskne z prvotního vkusu!


cauchemar

Jsem zbaven navždy noční můry
Už bez masky a koturnu
se dívám klidně na urnu
Mé peklo na mě padlo s hůry

Buď sbohem oko kreatury
spi v extatickém nestvůrnu
Teď jako zpěvák v nocturnu
se loučím s andělskými kůry

Pryč mlsný stíne Hamleta
Když pravice je prokleta
dosáhnu štěstí levou rukou

Já věřím více štěrkaři
než mystickému šprýmaři
vždyť oba tentýž kámen tlukou!

John Ashbery - 2 sonety (1956, 2009)

24. ledna 2012 v 9:53 |  Sonety
Sonnet (ze sb. "Some Trees", 1956)

Each servant stamps the reader with a look.
After many years he has been brought nothing.
The servant's frown is the reader's patience.
The servant goes to bed.
The patience rambles on
Musing on the library's lofty holes.

His pain is the servant's alive.
It pushes to the top stain of the wall
Its tree-top's head of excitement:
Baskets, birds, beetles, spools.
The light walls collapse next day.
Traffic is the reader's pictured face.
Dear, be the tree your sleep awaits;
Worms be your words, you not safe from ours.

Lost Sonnet (The New Yorker, 2009)

They grow up too fast
these days. Unassumingness
becomes unwieldy, the woods
a place to walk from briskly.
You say your cunning comportment
is artless? Well then so am I
for containing you, champ.
Your tracks are alive with new interest.

The trail always sees what's up ahead,
which is resistance. No tooth
or star contradicts what is made
and hard to screw up. Wash the guest's
feet, the aviator. Jack was his name
and we were like brothers, though we never knew each other.

Jiří Mahen - Tři sonety ze dvou sbírek (Duha, 1916; Rozloučení s jihem, 1934)

4. září 2011 v 22:50 | Jiří Mahen |  Sonety
ROZHODNÝ OKAMŽIK

Ten život někdy - je ho tolik málo!
a vše, co měl jsi rád, jak byl by spálil hřích,
nic nepohne se v tobě, v nebesích
vše na dřímotu jako by se dalo.

Vše hluché je i lidský pláč i smích,
už zvukem jak by každé slovo lhalo,
vše po samotě jak by v tobě lkalo
a tichým pokojem už chodíš jako mnich...

Ty smutné, těžké dny! Leč ještě pevně stojí
tvá bytost v tobě, ale chraň se, braň
po smutcích těch a všechno schystej k boji -:

ta chvíle potom, krev kdy v sníh se mění
a náhle lávou vztekle zakypí -!
Vším život byl by a přec ničím není -!

(Duha, 1916)

KOLCHIS

Ty bledý muži ze sarmatských plání,
kam toulka tvá až sem tě zavedla,
kam díváš se to vlastně ze sedla
a kam se plížíš nyní rosou ranní?

Mně pdkloň dřív se, která jsem tu paní,
a potom stůj! Což už jsem sesedla,
že nezříš mne, a tvář má pobledla,
ač plna dál jsem obrů, králů, saní?

Jsem země hrdých snů a nároků --
Já sama vzbouzím v horách vřavu hromů,
když vpád se blíží, velím k útoku -

na koně sedni, rychle vrať se domů!
Jsem pyšná žena, nechci otroků,
a mám-li vzdát se, musím vědět - komu!

(Duha, 1916)

Poslední telegram

Srdce jako broskev zde ti dozrávalo,
zde ti slavík zpíval, kde kdo měl tě rád -
jak to, že jdeš od nás, že se něco stalo,
co nás rozloučilo na vždycky už snad?

Byl's prý doma tady. Ó ty divná chválo,
která mnoho říkáš, ale neumíš hřát!
Kdo je někde doma, tomu stačí málo,
nemoc nestraší ho, ani s bídou hlad.

Nic ti nevyčítám - každý někde máme
místo, s něhož přejdem' správně v lepší svět,
odjinud kdo skočí, smutně vaz jen zláme.

Ty to místo hledáš - já v tvém nitru čeť.
Vrať se aspoň ve snu, když to tvé tě zklame,
a teď ruku dej mi - řekněm': naposled!

(Rozloučení s jihem, 1934)

Stanislav Mráz - K degeneraci vkusu (poslední báseň ze sbírky Thaliino breve v sonetech, vl. nákl., 1898)

28. dubna 2011 v 11:38 |  Sonety
V tom systém, degenerujete vkusu výš
doby a niveau productu oceny
debutů chválou neshodných, chic týž
v všem, intriganti soutěže tož scény.

Bludička kolísavá soud chví v tíž
a křepčí publica pak, zavedený
encomiast stádu podobá se spíš,
jež nemá pastýře ni vůdce v špic, zmýlený.

Dle plodu poznáte je... Evesprid
zda žeň to zlatá. Soudu, mnění
proč rozchází se jich? Kaviár žďají,

koření přílišné kés vtipu, za to mají,
žďá scelett techniky je faiblu. V mžení
čím Bacchos v pouť byl v pól, v soud skojen, syt?

Jsou abonováni na model krásy v zmdlení?


Čapkův text o Mrázovi "Poeta" (in Marsyas čili na okraj literatury).

Šalda, F. X. - Letní noc (Šaldův debut, čas. Lumír, 1885)

5. listopadu 2010 v 16:33 | F. X. Šalda |  Sonety
Ve mlze večera juž tonou lesy,
a ticho měkké, snící, které bývá,
kdy večer s nocí ve objetí splývá,
se na krajinu zdřímlou tiše věsí.

Pták jenom probudiv se ze sna kdesi
se zvěd se vzkvetlé, volné stromu sněti
a ve tmě modravé jak jiskra letí...
Teď měsíc z bludných mraků lehké směsi

sám vyplul volně velký, vítězící,
a jehly své jak velká kopí tkvící
do snících korun vzkvetlých stromů metá...

Z jich větví mlha táhne ku měsíci,
jenž v páry lemu, oblak ve směsici
své světlo lije v noc tak plnou léta!



Šalda, F. X., Básně. In: Soubor díla F. X. Šaldy, Edice E (dostupné zde).

Josef Krasoslav Chmelenský (1800-1839) - Lkání (Básně, 1822), sedmibásňový sonetový cyklus

20. září 2010 v 11:24 | Josef Krasoslav Chmelenský |  Sonetové cykly
1.

Lkal jsem tmavým těchy zbaven křovím,
Ani list se v olších nehýbal,
Vánek jen se hravě kolíbal
V kadeři mé hustým pod stromovím.

Jedva že tam zemdlen želu hovím:
Věnčen mákem bůh mne ulíbal,
A co bdě jsem se prv mníti bál,
V snu rty vinu k jejím korálovým.

Procitna rozstírám ruce po Ní,
Aniž jsem na své žalosti mněl;
Uh! v tom mutným zvukem hrana zvoní.

Adelíně, běda! hrana zvoní,
A mých slzí zdroj již vyhořel;
Kvělte za mne hory, doly pro Ni.

2.

Tam mne druh k radosti povzbuzuje:
"Krásou (dí) vše Vesna nadala,
Tamto vůni dýchá fiala,
Tuto růže ňadra obnažuje;

Posvátný leknín se rozvinuje -
Příroda vše blahem opiala:
Tváli jenby nezaplesala
Duše, když vše znova obživuje?

Zapomeň, neb odvyknout lze všemu,
Bůh pro každou ránu stvořil mast!"
Družko nebes! rač odpustit jemu;

On Tě neznal, krašších pasů květe!
Na Tě myslit, tu on nezná slast -
Já mnít na Tě budu přejda Lethe.

3.

Když juž, noci probdě teskné, ranní
Královnu vycházet zpupně zřím,
Taká Ona byla, k sobě dím,
Budila každého k radování.

Vejš když plyne po nebeské pláni,
Chtíc uzrati satby teplem svým:
Zas tu krasavici vidět mním,
Jak se k svému měla povolání.

Nejbolněji západ slunce zírám;
Tak i Ona zašla, zavolám,
A si horké z lící slzy stírám.

A teď mluv, jak na Ni nepomyslit?
Aniž nechci - nužť ať věčně lkám,
Jestli jinak na Ni nelze myslit.

4.

Vnadná růže, nech se utrhnouti,
Roztéká po které perla se,
Rovná rtům, když v blahém úžase
Směl jsem své rty k jejím přivinouti.

Nezabudko, nech se k ní připnouti,
Jejich božských očí obraze,
Lilium, v své stkvělé okrase
Hrdla sokem nebudeš víc slouti?

Vonným propletu vás tymiánem,
Stříbrozvonky, astrou, slzinky,
Rozmarinou v spolku s majoránem.

Taký vínek jednou mi splítejte;
A až svadnu, švarné dívčinky
Jasajíc mne k hrobu provázejte.

5.

Ondy - jak se mé rostoucí strasti
Darmo menšit jala kytara;
Odhodiv ji, vzal jsem Kollara,
Zdárného zrozence naší vlasti.

Ó jak duch můj nové čerpal slasti
Co z medunky včela ze jara,
Rozváživ, jak vtipnost bujará
To vše uměla do věnce klásti.

Ve soustrasti pojím s Ním své city,
Výš se rozkoší má ňadra dmou,
Toho mi jen nelze pochopiti:

Jak moh' vynášet tak tuze Mínu.
Aj, slyš! hlas jaký to nademnou -
"Nediv se, on neznal Adelínu."

6.

"Třeštíš? řekne kdos, což nesčíslné
Dívky neznáš krásou lesknoucí?
V Slavii nenajdeš kvetoucí?
Nezná Hellas Krásky vnadoplné?" -

Vzory uvádíte smrtedlné!
Znáte onu Kyprem vládnoucí?
Krašší nebyla, ven vyjdoucí,
Opustivši moře stříbrovlné.

Vy snad, bych Ji vyobrazil, chcete?
Ne! Od nemožnosti ustanu
Nenalezna podobenství v světě.

Spojte, kde spatříte krásy všude,
V jedno Řeků, Vlachů, Slovanů -
A stát u vás Adelína bude.

7.

Žítbych musil leta velemnohá:
Kdybych ducha krásu pěti chtěl!
Blahýmby se jistě každý mněl,
Kdoby částku z ní měl jen od - -

Nenajde se ni pod nebem vloha,
Kterouby se duch jí nebyl stkvěl,
Žádná ctnota, k nížby nebyl vřel,
Všecko v lad uvesti kolkol moha.

A ten anjel, božského pln klidu,
Ten v mé srdce tuto milost vryl,
Milost, které věčně nepozbydu.

Anjel to byl, neb tam scházel v ráji,
Tam od spoludružek volán byl:
By pěl s nimi v elysejském háji.


Převzato odtud.

Katherine Mansfieldová: Loneliness (Poems 1911-13) - sonet slavné modernistky

12. května 2010 v 2:04 | Katherine Mansfieldová |  Sonety
Now it is Loneliness who comes at night 
Instead of Sleep, to sit beside my bed. 
Like a tired child I lie and wait her tread, 
I watch her softly blowing out the light. 
Motionless sitting, neither left nor right 
She turns, and weary, weary droops her head. 
She, too, is old; she, too, has fought the fight. 
So, with the laurel she is garlanded. 

Through the sad dark the slowly ebbing tide 
Breaks on a barren shore, unsatisfied. 
A strange wind flows ... then silence. I am fain. 
To turn to Loneliness, to take her hand, 
Cling to her, waiting, till the barren land 
Fills with the dreadful monotone of rain.


In: Mansfield, Katherine, Poems By Katherine Mansfield (1930), dostupné zde.

Vladimír Frída - Tři sonety jarní (sb. Preludia, 1905), Sonet v listopadu (sb. Prchající stíny, 1934)

11. dubna 2010 v 11:43 | Vladimír Frída |  Sonety
TŘI SONETY JARNÍ

I.

U okna seděl jsem a hleděl v kraj,
a v dáli neurčitou jsem se díval;
tu obraz celý zvolna v mlhu splýval,
jak halil by jej pohádkový taj.

Tak mizel starý mlýn a za ním háj,
v mých slzách obzor pomalu se stmíval,
a žádný paprsk v něj se neusmíval,
jak v duši tu, jež ztratila svůj ráj.

V tom cosi zavadilo o mé čelo.
Já hlavu zved' - to ptáče, jež se chvělo.
Aj div, já uzřel kolem slunce, květ.

Děl pták: "Hleď, jaro opět přišlo v svět!"
a rychle odletěl hned v starou hruši.
Žel, že jen okem zřím je a ne v duši.

II.

Jak nebylo by to víc pravdou již,
več věřili jsme kdysi celou duší.
To jako v mlhách se dnes jenom tuší,
a skutečnosti cítíme se blíž.

Blíž přichází zas žití celá tíž.
Kde jindy vášně v duše struny buší,
ni jediný ton srdce nevyruší,
ni chvějný vzdech juž ze rtů neslyšíš.

S jabloní opět zkvetlých květ se snáší
v tu opuštěnou nyní alej naši.
Jak vše to ani pravdou nebylo by,

ty dny, jichž čas se netknul trnem zloby.
Zas ptáci vzlétli s trylkem v modrou výš.
V mém srdci dávno ptáci zmlkli již.

III.
(Pokračování.)

A nezmlkli; to kdys se pravdou zdálo,
kdy člověk bolestí svou příliš slepý,
vše za sebou zřel, před sebou jen střepy,
že zápasů již, myslil, zbývá málo,

a srdce konce nejvíce se bálo,
v tom jakby trysk' proud světla velkolepý,
jenž v šeru v kaskády se jisker třepí,
a světlem, teplem tím vše v srdci tálo.

To na kraj ráje ze všednosti hroudy
vzpomínek vzlétly rázem zářné proudy,
a z jejich křídel života dech skanul.

Hvězd myriadou temný obzor vzplanul.
Tak vše se jimi jako ve snách vrací,
a v dáli někde opět pějí ptáci.



SONET V LISTOPADU

Tak tiše jeden po druhém se v nenávratno ztrácí,
jak nebyl by zde nikdy ani žil,
tak rozprchnem se v jeden mlžný cíl,
jak z rozoraných polí v podzim odlétají ptáci.

Zas nové boje hledá, nové sny a novou práci,
kdo na života holé sněti zbyl,
a v shonu denním málo je pak chvil,
kdy nad mrtvými srdce zachvěje se, zakrvácí.

Vždy přijdou smutné jeseně, v jichž zlatých závějích
ty hroby zvolna zapadnou a zbude matný sen,
vždy uloží se na nich jednou přes noc první sníh.

Vše, proč jsme žili, oč se rvali, zmizí jednou v tmách,
jak v modrém soumraku vždy schladne letní vonný den.
Tak beze stopy zapadnem jak kámen v hlubinách.



Převzato odtud.

T.S. Eliot - "The time is now propitious" (skrytý sonet ze slavné básně "The Waste Land", 1922)

10. dubna 2010 v 11:40 | T.S. Eliot
[The Fire Sermon, verše 235-248]

The time is now propitious, as he guesses,
The meal is ended, she is bored and tired,
Endeavours to engage her in caresses
Which are still unreproved, if undesired.
Flushed and decided, he assaults at once;
Exploring hands encounter no defence;
His vanity requires no response,
And makes a welcome of indifference.
(And I Tiresias have foresuffered all
Enacted on this same divan or bed;
I who have sat by Thebes below the wall
And walked among the lowest of the dead.)
Bestows one final patronising kiss,
And gropes his way, finding the stairs unlit...



Převzato odtud.

Sonetář webový na Facebooku

4. dubna 2010 v 17:38
Vážení čtenáři, vážené čtenářky, přátelé,

nyní se můžete stát fanouškem Sonetáře webového na známé sociální síti Facebook.
Stačí otevřít tento odkaz a přidat se do skupiny. Jak prosté!

Ondřej Hanus

Vítězslav Nezval - Cukrová balada (sonet ze sb. Pantomima, 1924)

31. března 2010 v 20:11 | Vítězslav Nezval |  Sonety
Švec Konstantin a Berta s čalouníkem
jdou na jarmark tu neděli
Sušenek kornout švihák nadělí
a Konstantin se skryje za patníkem

Až půjdou zpět svým šidlem máchne švec
a do příkopu omráčen se svalí
aby ho lidé potkávali
a řekli si To umřel milenec

A zatím jeho duše čistá
oblétat bude pána Krista
a na sandály se mu posadí

A Berta s čalouníkem Rudou
pohřbívat jeho tělo budou
v zátiší pantoflíčků na dně zahrady



Převzato z: Nezval, Vítězslav. Pantomima. Praha: Ústřední studentské knihkupectví a nakladatelství, 1924.

Božena Benešová - Refrain (sonet ze sb. Verše věrné i proradné, 1909)

28. března 2010 v 15:11 | Božena Benešová |  Sonety
Znáš refrain dráždivý a monotónní,
jenž doprovází nudnou píseň žití,
a který pochmurně jak hrana zvoní
a jindy jiskry illusí tvých nítí.

Má mrtvolný tón vyřezaných sloní,
i mramorů lesk, pod dlátem když svítí,
má vůni, kterou sad tvůj dýchal vloni,
i plodů chuť, jež na rok může míti.

V něm minulá i budoucí tvá dráha
se kříží slibem zklamání i blaha,
když vypne touhu tvou a hned ji skloní.

Slast čekání i marnost ovane tě,
jež skrytá v jediné spí jeho větě:
"Je mrtva láska, žije sen můj o ní."




Další články


Kam dál